Existence

[Návštěvník]

Alan Watts Existence

Důvod, proč se někteří lidé obracejí k filozofii, a proč jsem se já stal filozofem, je ten, že jsem od malička vždy cítil, že existence jako taková je zvláštní.

Myslím tím, že tady jsme. Není to divné? Samozřejmě, že je to divné.

Co je míněno tím divné? No, je to to, co se liší od rovného. Myslím, co je umění, to vystupuje, co je rovné, leží ploché, ale nemůžeš vidět vystupující bez rovného pozadí.

Tady je ta věc, která vystupuje, je divná. Každý z vás je divný, zvláštní, jedinečný, konkrétní, odlišný. Jak víme, co tím myslíme, kromě srovnání s pozadím něčeho rovného, co není diferencované, jako prostor? A tak dostaneš to filozofické svědění, začneš se škrábat na hlavě a přemýšlet o tom, proč to tak je.

Po chvíli si uvědomíš, že to je nesmyslná otázka a začneš se ptát, jak to tak je. To tě vede k vědě a dalším zkoumáním. Chceš vědět, co to je, myslím tím, tohle dění, ta věc zvaná existence, co to je? Když tu otázku kladeš dostatečně dlouho, najednou tě to praští.

Že pokud bys na to mohl odpovědět, nevěděl bys, v jakých termínech tu odpověď dát. Když zkoumáme vlastnosti přírody a dostáváme nějaké odpovědi, všechny odpovědi jsou v termínech konkrétních struktur, forem, vzorců, a ty mohou být měřeny a jejich chování může být předpovězeno. Ale když chci položit otázku, z čeho jsou ty formy tvořeny, myslím tím, co to vlastně je, nemůžeme přijít na způsob, jak bychom mohli na tuto otázku odpovědět, protože bychom museli mít třídu všech tříd.

Když položíš otázku co, je to jako říkat je nebo není, jsi zvíře, jsi rostlina, jsi minerál, jsi republikán nebo demokrat, jsi muž nebo žena, jsi křesťan nebo žid nebo hinduista nebo cokoliv jiného. Vždycky klasifikujeme, abychom dali odpověď na otázku, co to je, a když klasifikujeme, rozlišujeme vnitřní skupinu od vnější skupiny.

Správně, takže chceme vědět, co je skupina všech skupin. No, nemůžeme si představit, co by bylo to vnější, takže nemůžeme odpovědět na otázku, co to je. Takže fyzici nakonec opustili hledání hmoty a dali nám popis vesmíru výhradně v termínech formy. Vzoru, ne hmoty.

Když se lidé ptají, co je to pavučina, ano, ale nemůžeš to takhle říct, z čeho je ten vzor tvořen, určitě na to musí být odpověď. Podívej, co se stane, když to zvětšíš mikroskopem? Všechna hmota se promění ve formu, stane se artikulovanou. Víš, koberec vypadá jako nějaká hmota, ale když se na něj podíváš pod mikroskopem, uvidíš krystalickou strukturu nylonu nebo čehokoliv, z čeho je tvořen. Říkáš si, z čeho jsou ty krystaly tvořeny. Dobře, zvětšíš a najdeš molekuly, zvětšíš a najdeš vlnění. Ale myslíme si, že vlny musí být něčeho, ale samozřejmě nejsou.

Zjistíme, že hmota nebo substance úplně zmizí. Říkáme, záleží na tom? Co to znamená? Záleží na tom? Je to důležité, jinými slovy, měří to něco? Slovo hmota pochází z sanskrtského kořene matra, což znamená měřit. Takže z tohoto kořene matra dostáváme v sanskrtu slovo mája a mája je obecně překládána jako iluze, i když také znamená magická tvořivá síla. Slovo iluze se mění, máme ho z latiny a to pochází z latinského ludere, hrát si.

Předstírejme, že na tom záleží.

Podívej, svět je hudební jev. Dobrá hudba nikdy neodkazuje na nic jiného než na samotnou hudbu. Neptáš se pana Bacha nebo Raviho, co tím hudbou myslíte, co má vyjádřit? Poslouchej, to je ten význam. Žirafy se chovají jako žirafy, stromy se chovají jako stromy, hvězdy se chovají jako hvězdy, mraky se chovají jako mraky, déšť se chová jako déšť. A pokud to nechápeš, podívej se znovu. A lidé se chovají jako lidé. Wow. Všimli jsme si, že všechny tyto skutečnosti se objevují a mizí, neustále se mění, přicházejí a odcházejí.

Ale pokud se zasekneš na své konkrétní formě, budu muset trochu upravit jazyk, protože vidíš, tvá forma vytváří dualitu, zatímco ty jsi svou formou, jsi tím, co právě děláš. Myslíš si z nějakého podivného důvodu, že to musí pokračovat co nejdéle, a proto si myslíš, že máš instinkt přežít.

A tak jediná věc, na které se dnes každý může shodnout, pokud jde o diskusi o etických a morálních problémech, je, že bychom měli přežít, a proto určité formy chování mají hodnotu pro přežití a jiné formy ne. Ale když si řekneš, že musíš pokračovat v životě, dostaneš se do dvojitého tlaku, protože jsi řekl procesu, který je podstatně spontánní, že se musí stát.

A základní forma dvojitého tlaku, který je uvalen na všechny i na děti, je, že jsi povinen udělat to, co bude přijatelné pouze tehdy, pokud to uděláš dobrovolně. Takže když si řekneme, že musíme pokračovat, důvod je, že nežijeme v věčném přítomném okamžiku, kde je realita. Vždycky myslíme, že uspokojení života přijde později.

Nenechte se zmást.

Jinými slovy, jen hlupáci vkládají naději do budoucnosti.