CESTA

[Návštěvník]

[Návštěvník]

CESTA POSVÁTNÉHO BUVOLA

Komentáře Mgr. Jiří Barouš

Cesta posvátného buvola (nebo také cesta posvátného býka) je tradiční zenový text. Jeho autorství je připisováno čínskému mistrovi jménem Kakuan Šien (Kuo-an Ši-jűan), který žil mezi léty 1100 – 1200 našeho letopočtu. Přesto předchozí verze měly nejdříve 5, potom 8 obrazů. Buvol představuje podstatu, princip existence. Text hovoří o hledání (a nalezení) cesty k ní.

Text je mimořádně cenný i pro současnost, neboť upřímnému hledači ukazuje, kde se v dané době nachází „na cestě“. Díky prožitku, zkušenosti, lze intuitivně proniknout do podstaty textu a „porozumět“ mu.

1. Hledání buvola


Buvol se nikdy opravdu neztratil - nač jej tedy hledat? Člověk se ale odklonil od své podstaty a buvol se ztratil v prachu. Člověk zabloudil daleko od domova a dostal se do změti cest. Touha po zisku a strach před ztrátou pálí jako plameny, představa o spravedlnosti bodá jako dýka.

Ztracen v nekonečné dálce prodírá se člověk hustou travou a hledá svého buvola. Hluboká voda, vzdálené hory a k nim nekonečná cesta. Vyčerpáno je tělo, zoufale tluče srdce. Kde jen má hledat? Ve večerním soumraku slyší jen cvrkot cikád ve větvích stromu.



2. Zahlédnutí stop


Pomocí súter a poučení člověk nachází stopy buvola. Pochopil, že různé zlaté nádoby jsou ze stejného zlata a že vše je projevem Jáství. Nedokáže však rozlišit dobré od zlého, pravdu od lži. Neprošel ještě doopravdy branou.

V lese na břehu řeky jsou nespočetné stopy. Vidí ale jen pošlapanou trávu. Přitom ani v nejhlubší jeskyni nejvyššího vrchu se nemůže nos buvola schovat, protože dosahuje až k nebi.



3. Zahlédnutí buvola


Když člověk napjatě naslouchá každodenním zvukům, dojde k poznání - a právě v tom okamžiku zahlédne počátek. Šest smyslů se pak od sebe neliší, v každém činu je počátek. Je to jako sůl ve vodě, hlinka na malířově barvě.

Slavík zpívá na větvi, teple září slunce, něžně vane vítr, louky se zelenají. Tady stojí buvol, kam by se mohl schovat? Nádherná hlava, mocné rohy, ale žádný malíř ho nedokáže namalovat.



4. Chycení buvola


Dnes člověk potkal buvola, který dlouho běhal po lese a loukách. Nedá se proto tak snadno chytit. Ještě touží po sladce chutnající trávě, ještě je svéhlavý a divoký. Chce-li jej pastýř zkrotit, musí užít biče.

Pevně musí pastýř uchopit uzdu, nesmí popustit, ještě má buvol špatné sklony a nezkrotnou sílu. Tu běží do hor, tam uhání dolů, do měst plných prachu a mlhy a přebývá v nich.




5. Zkrocení buvola


Když se zvedne myšlenka, následují další a další. Myšlenky se ale dají realizovat osvícením. Když je člověk zaslepen, jsou nereálné. Majitel buvola musí pevně držet uzdu a nepřipustit žádnou pochybnost.

Pastýř nesmí bič a uzdu ani na okamžik pustit z rukou, jinak mu buvol uteče. Správně zkrocený buvol je čistý a poslušný. Puštěn z provazu následuje pastýře sám.



6. Návrat na hřbetu buvola


Boj skončil: zisk a sláva se rozplynuly v prázdnotě. Pastýř zpívá a hraje na flétnu jednoduché písně. Sedí pohodlně na hřbetě buvola a vesele pozoruje mraky nad sebou. Když na něho zavoláme, neohlédne se. Když ho chceme zadržet, nezůstane.

Jede vesele a spokojeně na buvolu domů. Večerní soumrak, blížící se z dálky, je provázen zvuky jeho flétny. Tlesknutí nebo jediný takt písně jsou plny neohraničeného smyslu. Kdo zná ten smysl, už nepotřebuje slova.



7. Buvol je zapomenut, člověk zůstává


V dharmě není dvojnosti. Buvol je naší nejniternější podstatou - to teď člověk chápe. Pastí není třeba, je-li zajíc chycen. Síť je k ničemu, je-li ryba vylovena. Jako by zlato bylo zbaveno nečistoty, jako by měsíc zářil tmou. Paprsek čisté záře svítí neustále, od počátku.

Vrátit se domů mohl jen na buvolu, teď už buvola není. Sám sedí pastýř, veselý a klidný. Rudé slunce stojí vysoko na obloze, ale on klidně sedí dál. Pod slaměnou střechou leží bič a provaz - úplně zbytečné.



8. Buvol a člověk zapomenuti


Zbavil se vší zaslepenosti, zmizely všechny představy o svatosti. Nepotřebuje dlít ani v "Buddhovi" a rychle prochází "ne-Buddhou" dál. Ani tisíce očí na něm nic neuvidí, na tom, který nelpí na ničem. Kdyby jej chtěly stovky ptáků obsypat květy, styděl by se.

Bič, provaz, buvol a pastýř všichni jsou součástí prázdnoty. Modré nebe je všeobjímající a nesmírné, každá řeč v něm končí. Žádná sněhová vločka nepřežije oheň. Když dosáhl tohoto stavu ducha, setkává se konečně s duchem patriarchů všech dob.



9. Návrat k počátku


Od počátku neexistuje žádný prach (který by mohl poskvrnit původní čistotu). Pastýř pozoruje koloběh života na zemi a setrvává v klidu a míru. Všechno je, jak má být. Proč by se mělo o něco bojovat? Vody jsou zelené, kopce jsou modré. Klidně spočívaje v sobě, člověk pozoruje proměny věcí.

Vrátil se k podstatě, ale jeho kroky byly zbytečné. Lépe by bylo, kdyby byl slepý a hluchý. Sedí ve své chatrči, nevidí nic z toho, co se děje venku. Potoky tečou tak, jak tekly, a rudé květy kvetou pořád stejně.



10. Na trhu


Dveře jeho chatrče jsou zavřené a ani ten nejmoudřejší je neobjeví. Prostory jeho nitra jsou skryté. Jde svou cestou a nesleduje kroky dávných mudrců. Přichází na trh s tykvovou lahví, a pak se vrací se svou holí do chatrče. Krčmáře a rybáře vede cesta k Buddhovi.

S odhalenou hrudí a bosýma nohama přichází na trh. Pokrytý špínou a prachem, široce se usmívá. Bez mystických sil dá rozkvést uschlým stromům.

http://www.klicevedomi.cz/buvol.html

[Návštěvník]

Do Československa tento příběh přinesla Míla Tomášová, darované obrázky oslovovaly pod stropem na první pohled některé příchozí do Tomášovského útočiště. Když si Míla mlčky všimla zájmu, její oči ozářily vnitřním světlem radosti a příchozímu přinesla jejíma rukama připravený čaj...
Většinou nic dalšího nebylo potřeba, vše bylo jasné a zřejmé.


Na poličce byly, mnohým zcela ukryty, doprovodné verše, které měly přibližně tohoto znění:

Deset veršů o krocení posvátného buvola

Člověk bezcílně bloudí trávou
a hledá...
Řeky jsou široké,
hory jsou daleko,
a cesta se vine do nekonečna.
Vyčerpaný a rozladěný,
slyší jen podzimní cikády,
v javorovém lese jakoby všudypřítomné.

U vody i pod stromy,
jsou četné stopy.
Hustě rostou voňavé traviny,
ale - zahlédli jste buvola?
I v hlubinách
vzdáleného horského lesa,
jakpak by mohly ty vztyčené rohy
buvola skrývat?

Na větvi zpívá pěnice,
teplé slunce, jemný vánek,
zelené vrby na břehu.
Buvol se nikde již nemůže skrýt,
ale ty majestátné rohy
je těžké byť i jen nakreslit.

S veškerou svou energií i silou
se buvola zmocňuji.
Jeho vůle je silná a jeho moc nekonečná,
není možné ho krotit snadno.
Někdy zaběhne
na náhorní plošinu.
A tam zůstane,
nezřetelný v hluboké mlze.

Člověk nepouští bič ani provaz,
se strachy, že zabloudí,
vybere si i prašnou mlhu.
S láskou krocený buvol se stává mírným,
a tak i bez provazu,
následuje člověka
dobrovolně a sám.

Na buvolovi jezdím, v klidu si hovím
beze všech starostí, putuji k domovu.
Okouzlující flétnové melodie se ozývají
v mracích zapadajícího slunce.
Každý takt i každá melodie
jsou nepopsatelně hluboké.
Není třeba slov pro ty,
kteří této hudbě rozumí.

Jízda na buvolovi,
dospěla k návratu domů.
Žádný buvol již není,
a člověk setrvává v tichém klidu.
I když je slunce vysoko,
jsem stále jakoby zasněný.
Bič a provaz jsem opustil
v doškové chýši.

Bič, provaz, člověk a buvol,
všichni zmizeli.
Modrá obloha je rozlehlá,
není slyšet žádné poselství myšlenek,
Stejně jako sněhová vločka nemůže vytrvat
v hořící rudé peci.
V tomto stavu se člověk může připojit
starým mistrům.

Pro návrat k základům
a splynutí se zdrojem,
jsem musel tvrdě pracovat.
Možná by bylo lepší
být jen slepý a hluchý.
Být v chýši,
kde nevidím, co je venku.
Řeka klidně plyne
a květiny jsou prostě jen červené.

Do města vstupuje bosý,
s odhalenou hrudí.
Pokrytý prachem a popelem,
široce se usmívá.
Nepotřebuje magické síly.
bohů a nesmrtelných.
nese s sebou sílu i mrtvý strom znovu ke květu přivést.

[Pedriito]

Kdo jsem já?

Minulost plná vzpomínek, budoucnost plná představ?
Jaké divotvorné kouzlo tě zde vykreslilo a proč?
V jakých kosmických výhních byly tvarovány tkáně tvého těla?
A jaké životodárné pojivo je drží pohromadě?

Kdo jsem já?

Zrozen v pulsujícím rytmu života, v niterném bezpečí mateřského lůna.
Ovíván doteky těch nejněžnějších rodičovských nadějí i obav.
Ale co bylo před tím, nebyl snad svět, když nebyl jsem já?

Kdo jsem já?

Dali ti jméno a naučili tě naň slyšet.
Naučili tě spoustu dalších slov a jmen.
A také způsob jak se jimi dorozumívat s ostatními.
Naučili tě rozumět uměním i vědám.
Naučili tě rozlišovat dobré a zlé.
Jsi vděčný.

Ale kdo jsem já?

Jsi snad tělem a když se zraníš, tvé já v krvi zkropí zemi?
Jsi snad svými vzpomínkami,
které jako světélkující střípky vteřin lemují stezku tvé minulosti?
Nebo jsi snad svými plány,
které jako papírové vlaštovky vypouštíš vstříc budoucnosti?
Nebo jsi snad emocemi a myšlenkami,
co neustále přicházejí a odcházejí jako hosté zvaní i nezvaní?

Ne, v ničem z toho necítíš své já.
Své jádro cítíš pod tím, hluboko pod tím.
Rozjímáš, medituješ, jdeš pod povrch.
Chceš vědět kým jsi, toužíš poznat své pravé já.
A cítíš, jak se pod tím přáním prohýbá celý vesmír.
Jak minulost i budoucnost hoří v plamenech iluze
a jejich jiskry na tebe prší jako rozžhavené šípy.
Usmíváš se, ani se nehneš.
Již jsi za oponou a sám prostoročas se ti stal štítem.

Už víš kým jsi.
Cítíš zrození přítomnosti.
Cítíš hluboký mír, jak svítí v tobě.
Cítíš energii, jak rozpíná a sytí tvou bytost světlem života.
to pojivo, co drží pohromadě tvé hmotné tělo.
Tvým duchovním tělem je však vědomí a tvým srdcem
Bytí beze jména.

Cítíš Ho v zemi,
cítíš Ho ve vzduchu,
cítíš Ho ve vodě,
cítíš Ho v ohni,
cítíš Ho ve všech věcech,
tvorech i dějstvích přírody.

Cítíš, jak se v něm rozpínáš do všech stran,
a cítítíš jak se v něm zas spojuješ
do jednoho bodu,

který opět v život se rozpíná...

[miroslav]

Jednoho večera mistr Seung Sahn přednesl v Providence tento výklad Dharmy:

"Co to je zen? Zen je pochopením sebe sama. Co jsem?

Objasním zen na příkladu kruhu..Máme na něm pět bodů. 0°, 90°, 180, 270° a 360° totožný s bodem 0°.

Zenový kruh
Začněme v oblasti od 0° do 90°. Je to sféra myšlení a lpění. Myšlení je touhou a touha je utrpením. Vše je zde rozděleno na protiklady: dobro a zlo, krása a ošklivost, mé a tvé. Máme rádi tohle, nemáme rádi tamto. Snažíme se být šťastní a vyhnout se utrpení. A proto je zde život utrpením a utrpení je životem. Pod 90° je tedy oblast lpění na názvu a formě.

Nad 90° je oblast vědomí neboli karmického já. Zde je lpění na myšlení. Než jste se narodili, byli jste nulou, teď jste jednotkou. Pak umřete a zase budete nulou. Tak nula se rovná jednotce a jednotka se rovná nule. Vše je zde totožné, protože vše pochází ze stejné substance. Vše má název a formu, ale formy a názvy všech věcí vyšly z prázdnoty a do prázdnoty se zase vrátí. Stále je zde myšlení.

V bodě 180° už není vůbec žádné myšlení. Je to zážitek pravé prázdnoty. Před myšlením nejsou už ani slova ani řeč. Stejně tak tam nejsou ani žádné hory, řeky, Bůh, Buddha, prostě nic. Je jenom..." V tom okamžiku son-sa udeřil do stolu."

Dále je oblast do 270°, která je sférou magie a zázraků. Tady je úplná svoboda bez překážek v prostoru a čase. To se nazývá živým myšlením. Své tělo mohu proměnit v hada. Mohu plout na obláčku do Západního ráje. Mohu kráčet po vodě. Chci-li život, mám život. Chci-li smrt, mám smrt. Tady socha může plakat; země není tmavá ani světlá; strom nemá kořeny; v údolí se neozývá ozvěna.

Zůstaneme-li v bodě 180°, ulpíme na prázdnotě. Zůstaneme-li v bodě 270°, ulpíme na svobodě.

V bodě 360° jsou všechny věci právě takové, jaké jsou, pravda je právě jako toto. Jako toto znamená, že zde už není žádné lpění na ničem. Tento bod je totožný s bodem nula. Vracíme se tam, kde jsme začínali a kde jsme od začátku stále byli. Jediný rozdíl je v tom, že v nulovém bodě je ulpívající myšlení, zatímco v bodě 360° myšlení na ničem neulpívá.

Řídíte například auto a máte něčím zaujaté myšlení. Vaše mysl bude obrácena jinam, a tak se stane, že nezastavíte na červenou. Neulpívající myšlení znamená, že vaše mysl je stále čistá. Když řídíte, nemyslíte, ale prostě řídíte. Pravda je právě taková. Červená znamená stop, zelená znamená jeď. To je intuitivní jednání. Intuitivní jednání je jednání bez jakékoliv touhy nebo lpění. Mysl je jako čisté zrcadlo, odráží vše takové, jaké to je. Objeví se červená, zrcadlo je červené. Objeví se žlutá, zrcadlo,je žluté. Takto žije bódhisattva. Nemá už žádné osobní tužby. Jeho jednání slouží všem.

0° je malé já, 90° je karmické já, 180° je žádné já, 270° je svobodné já, 360° je velké já. Velké já je nekonečným časem a prostorem, a tedy nemá život ani smrt. Tady toužím jen po tom, abych zachránil všechny bytosti. Když jsou lidé šťastní, jsem i já šťastný. Jsou-li smutní, jsem i já smutný.

Zen je dosažením 360°. Když dosáhneš 360°, všechny ostatní body na kruhu zaniknou. Kruh je jen dobrým příkladem zenového učení. Ve skutečnosti není žádný kruh. Pouze ho užíváme, abychom zjednodušili myšlení a poznali, nakolik žák pochopil."

Son-sa pak zvedl knížku a pero a zeptal se: "Jsou tato knížka a toto pero totožné, nebo se liší? V bodě 0° se liší. V bodě 90°, v němž je vše v jednotě, je knížka perem a pero knížkou. V bodě 180° zaniká veškeré myšlení, nejsou tady slova ani řeč. Zde odpověď zní..." Son-sa udeřil do stolu. "V bodě 270°, kde panuje absolutní svoboda, by odpověď mohla třeba znít: Knížka se zlobí a pero se směje. V bodě 360° je pravda právě taková, jaká je. Když přichází jaro, tráva roste sama. Uvnitř je světlo, venku je tma, 3 x 3 = 9. Všechno je takové, jaké je. A tady odpověď zní: Knížka je knížkou a pero je perem.

V každém bodě je tedy odpověď jiná. Která je tou nejsprávnější? Rozumíte?

A tady je pro vás odpověď: Všechny jsou špatné.

Proč?"

Po chvíli son-sa vykřikl: "KHÁÁC!" a pak řekl: "Knížka je modrá a pero je žluté. Jestliže to pochopíte, pochopíte sebe sama.

Ale jestliže pochopíte sebe sama, udeřím vás třicetkrát. A jestliže se nepochopíte, udeřím vás také třicetkrát.

Proč?"

Nastalo ticho a pak son-sa řekl: "Dnes je věru chladno."

[Návštěvník]

Dharma: Dhar (držet) - ma (nektar nesmrtelnosti).

Pokud se pevně soustředíte na dosažení nesmrtelnosti, následujete cestu Dharmy. A pokud usilujete o dosažení vítězství, není pochyb o tom, že Dharma vítězí. Světlo vítězí nad temnotou.

[Návštěvník]

6:04 mocná mysl v hlubokém klidu
16:00 jak dokonale ustálit mysl
21:40 meditace lepší než sex
29:54 co je to nibbána
50:07 jak být laskavý ke svému nemocnému tělu
51:37 úzkost z perfekcionismu
55:10 jaký druh buddhismu si vybrat?
58:38 mysl jako šestý smysl
1:00:28 umírat v klidu
1:04:27 obchůzka není obřízka
1:05:15 Žijte v klidu. Buďte laskaví a mírní.

[miroslav]

"Každý může být jako Buddha"
O to se bohužel na duchovní cestě hodně adeptů snaží.

Smyslem a cílem duchovní cesty není být "jako".
Být "jako" není poznání, ale jen napodobování.

Krásně zachyceno v knížečce Herman Hesse: Siddhártha

[Návštěvník]

Jak zvolit střední cestu

Do jaké míry bychom si měli ve vlastní duchovní praxi nebo i v životě užívat přepychu nebo být naopak přísně asketičtí a všeho se vzdát. Co bychom správně měli dělat?

1:30 asketický život mladého Ajahna Brahma v Thajsku
10:43 posedlost mít nad vším kontrolu
17:41 sednout si a nic nedělat
21:54 jak získat disciplínu
26:47 sedm mnichů v jeskyni
41:06 tresty v klášteře nepoužíváme
54:12 jak zkrotit svou mysl

[Návštěvník]

Muž žil blízko hory a každý den přemýšlel, jaké by to bylo na tu horu vylézt. Co bych viděl z vrcholu? Tak konečně nastal den a muž se vydal na cestu. Když dorazil na úpatí hory, potkal prvního cestovatele. Tak se zeptal, jak jste se dostal na horu a co jste z vrcholu viděl? A tak se cestovatel podělil o svou cestu a také o výhled, který měl. Pak se ale muž zamyslel. Způsob výstupu, který mi tento cestovatel popsal, zní jako velmi vyčerpávající. Musím najít jiný způsob, jak lézt. Pokračoval tedy v chůzi po úpatí hory, dokud nepotkal dalšího cestovatele. Znovu se tedy zeptal, jak jste na tu horu vylezli? A co jsi viděl z vrchu? A tak se cestovatel opět podělil o svůj příběh. Stále nebylo jasné rozhodnutí, kterým směrem a jak se na horu vydat. Muž se zeptal dalších 30 cestovatelů. A konečně se rozhodl. Teď, když už se mnou tolik lidí sdílelo své cesty a hlavně to, co všichni viděli z vrcholu, už tam lézt nemusím.

Je velmi nešťastné, že se tento muž nikdy nevydal na cestu. Za prvé. Každý jednotlivec si musí najít ten nejvhodnější způsob, jak na tu horu vylézt. Ale za druhé, je možné sdílet informace slovy. Ale to je nemožné získat zážitek jasnosti, když na tom vrcholu nestojíte sami.

[Návštěvník]

MOOJI - Rozpoznejte! Čí je to hlas?



Zpočátku to je takový boj. Přál bych si, aby to nebylo tak těžké. Všechny ty myšlenky, hlas v mysli, který mluví v podobě osobní identity: "Proč se vždy dostanu tak blízko, proč jsem byl tak blízko – a pak to zase ztratil?.."

A ten hlas... čí je to vlastně hlas? Komu patří? Nevlastním ho, tak čí je? Protože i ten hlas je pozorován. To, co sděluje, je také pozorováno.

Cokoliv vnímáš myslí nebo smysly, odkudkoliv a v jakémkoliv čase, cokoliv vnímáš jako fenomén, nemůže být tebou.

Ten, kdo vnímá – to jsi ty.

Stačí si tento jediný výrok uvědomit, sednout si s ním a skutečně v něm spočinout. Pokud do něj ponoříš svou pozornost, něco ti odhalí.

[Návštěvník]

Zkoumání nepohodlí duchovního hledání

Tazatel: První večer jste mluvili o hledání v souvislosti s konceptem odděleného já. Toto téma mě velmi zaujalo, i když zároveň vyvolalo určitou neklidnost. Když jsem se později vrátil na svůj pokoj a zamýšlel se nad tím, uvědomil jsem si, že je to pro mě zajímavý moment. Zjistil jsem, že můj neklid má několik aspektů.

Jedním z nich je, že část mého já jako by vzdorovala. Vždy jsem vnímal své duchovní hledání jako hodnotné – právě ono mě přivedlo až sem. Přesto chápu, že přílišné upnutí na hledání může být rušivým faktorem. Domnívám se však, že určitá míra hledání je nezbytná k tomu, abychom se o duchovní cestu vůbec zajímali.

Spira: Ano, rozlišuji dva druhy hledání: hledání pramenící z pocitu nedostatku a hledání vycházejícího z pocitu naplnění. Hledání motivované nedostatkem se rodí z pocitu, že nám něco chybí, a nutí nás hledat naplnění vnějším způsobem – skrze lidi, věci nebo situace. Na druhé straně stojí hledání vyvěrající z dostatečnosti, z vnitřního pocitu naplnění, například když jsme šťastní a chceme sdílet čas s přáteli. Duchovní hledání často vychází z pocitu nedostatku, pokud není jinak specifikováno.

Tazatel: Dalším aspektem mého neklidu bylo uvědomění si odporu k přítomnému okamžiku. Při čtení knih jsem narazil na myšlenku, že tento odpor je často součástí vnitřního neklidu. Cítil jsem, že stojím na prahu dalšího kroku k plnému přijetí přítomnosti, ale nevím přesně, jak ho učinit.

Spira: Odpor je vlastně obrácenou podobou hledání – odmítání přítomnosti a touha po něčem jiném. Když příště pocítíte silné nutkání hledat odpovědi v knihách či videích, zkuste se zastavit. Místo úniku do duchovní literatury se doporučuje setrvat v nepohodlí vlastního hledání. I když to není únik skrze vnější rozptýlení, stále jde o určitou formu vyhýbání se nepříjemným pocitům. Klíčem je čelit tomuto pocitu přímo, neodvádět pozornost ani duchovními praktikami, neboť i ty mohou sloužit jako subtilní forma úniku.

Tazatel: Když se člověk přestane vyhýbat a místo toho čelí samotnému pocitu hledání, může se objevit silný vnitřní odpor. Mysl se bude bránit a snažit se najít způsob, jak uniknout. Avšak pokud vydržím a dovolím tomuto odporu vzejít a odeznít, dostanu se k hlubšímu pochopení toho, co skutečně hledám?

Spira: Přesně tak. Odpověď neleží v samotném hledání, ale na druhé straně tohoto procesu. Duchovní praktiky a literatura jsou užitečné a mohou být důležitou součástí cesty. Je však třeba citlivě rozpoznat okamžik, kdy se z nástroje sebepoznání stanou překážkou a začnou místo osvobození posilovat oddělené já. Jakmile se duchovní praktiky stanou prostředkem k vyhýbání se nepříjemným pocitům, přestávají plnit svůj původní účel.

Tazatel: To mi dává smysl. Takže skutečná duchovní praxe spočívá v tom, že se přestaneme vyhýbat vlastním pocitům a dovolíme si je plně prožít?

Spira: Přesně tak. Tím se otevírá cesta k hlubšímu pochopení a skutečné vnitřní svobodě.

[Návštěvník]

Cit lásky versus myšlení na duchovní cestě

Myšlení je analytické – rozděluje, porovnává, hodnotí. Vytváří dualitu (já–ty, dobré–špatné).
Naopak láska je sjednocující silou. V hlubokém citu se hranice mezi „mnou“ a „tím druhým“ stírají. A právě to je stav, který směřuje do sjednocení se vším, co je.

Vnitřní ticho není „nečinnost“, ale živé a bdělé ticho.

Myšlenky jsou jako vlny na hladině, zatímco láska může být jako hluboký klidný oceán, který vše prostupuje, ale nezneklidňuje.

Myšlení je spíš nástroj ega, zatímco láska – zvlášť ta neosobní, hluboká – přichází z duše, nebo, chcete-li, ze samotného bytí.

Z myšlení se k Bohu „nedostaneme“ – protože Bůh (či Pravda, Bytí) je mimo myšlenku. Ale cit – čistý, neulpívající, vroucí – nás může vést. Jak říká i sv. Augustin: „Miluj – a dělej, co chceš.“