CESTA

[Návštěvník]

[Návštěvník]

CESTA POSVÁTNÉHO BUVOLA

Komentáře Mgr. Jiří Barouš

Cesta posvátného buvola (nebo také cesta posvátného býka) je tradiční zenový text. Jeho autorství je připisováno čínskému mistrovi jménem Kakuan Šien (Kuo-an Ši-jűan), který žil mezi léty 1100 – 1200 našeho letopočtu. Přesto předchozí verze měly nejdříve 5, potom 8 obrazů. Buvol představuje podstatu, princip existence. Text hovoří o hledání (a nalezení) cesty k ní.

Text je mimořádně cenný i pro současnost, neboť upřímnému hledači ukazuje, kde se v dané době nachází „na cestě“. Díky prožitku, zkušenosti, lze intuitivně proniknout do podstaty textu a „porozumět“ mu.

1. Hledání buvola


Buvol se nikdy opravdu neztratil - nač jej tedy hledat? Člověk se ale odklonil od své podstaty a buvol se ztratil v prachu. Člověk zabloudil daleko od domova a dostal se do změti cest. Touha po zisku a strach před ztrátou pálí jako plameny, představa o spravedlnosti bodá jako dýka.

Ztracen v nekonečné dálce prodírá se člověk hustou travou a hledá svého buvola. Hluboká voda, vzdálené hory a k nim nekonečná cesta. Vyčerpáno je tělo, zoufale tluče srdce. Kde jen má hledat? Ve večerním soumraku slyší jen cvrkot cikád ve větvích stromu.



2. Zahlédnutí stop


Pomocí súter a poučení člověk nachází stopy buvola. Pochopil, že různé zlaté nádoby jsou ze stejného zlata a že vše je projevem Jáství. Nedokáže však rozlišit dobré od zlého, pravdu od lži. Neprošel ještě doopravdy branou.

V lese na břehu řeky jsou nespočetné stopy. Vidí ale jen pošlapanou trávu. Přitom ani v nejhlubší jeskyni nejvyššího vrchu se nemůže nos buvola schovat, protože dosahuje až k nebi.



3. Zahlédnutí buvola


Když člověk napjatě naslouchá každodenním zvukům, dojde k poznání - a právě v tom okamžiku zahlédne počátek. Šest smyslů se pak od sebe neliší, v každém činu je počátek. Je to jako sůl ve vodě, hlinka na malířově barvě.

Slavík zpívá na větvi, teple září slunce, něžně vane vítr, louky se zelenají. Tady stojí buvol, kam by se mohl schovat? Nádherná hlava, mocné rohy, ale žádný malíř ho nedokáže namalovat.



4. Chycení buvola


Dnes člověk potkal buvola, který dlouho běhal po lese a loukách. Nedá se proto tak snadno chytit. Ještě touží po sladce chutnající trávě, ještě je svéhlavý a divoký. Chce-li jej pastýř zkrotit, musí užít biče.

Pevně musí pastýř uchopit uzdu, nesmí popustit, ještě má buvol špatné sklony a nezkrotnou sílu. Tu běží do hor, tam uhání dolů, do měst plných prachu a mlhy a přebývá v nich.




5. Zkrocení buvola


Když se zvedne myšlenka, následují další a další. Myšlenky se ale dají realizovat osvícením. Když je člověk zaslepen, jsou nereálné. Majitel buvola musí pevně držet uzdu a nepřipustit žádnou pochybnost.

Pastýř nesmí bič a uzdu ani na okamžik pustit z rukou, jinak mu buvol uteče. Správně zkrocený buvol je čistý a poslušný. Puštěn z provazu následuje pastýře sám.



6. Návrat na hřbetu buvola


Boj skončil: zisk a sláva se rozplynuly v prázdnotě. Pastýř zpívá a hraje na flétnu jednoduché písně. Sedí pohodlně na hřbetě buvola a vesele pozoruje mraky nad sebou. Když na něho zavoláme, neohlédne se. Když ho chceme zadržet, nezůstane.

Jede vesele a spokojeně na buvolu domů. Večerní soumrak, blížící se z dálky, je provázen zvuky jeho flétny. Tlesknutí nebo jediný takt písně jsou plny neohraničeného smyslu. Kdo zná ten smysl, už nepotřebuje slova.



7. Buvol je zapomenut, člověk zůstává


V dharmě není dvojnosti. Buvol je naší nejniternější podstatou - to teď člověk chápe. Pastí není třeba, je-li zajíc chycen. Síť je k ničemu, je-li ryba vylovena. Jako by zlato bylo zbaveno nečistoty, jako by měsíc zářil tmou. Paprsek čisté záře svítí neustále, od počátku.

Vrátit se domů mohl jen na buvolu, teď už buvola není. Sám sedí pastýř, veselý a klidný. Rudé slunce stojí vysoko na obloze, ale on klidně sedí dál. Pod slaměnou střechou leží bič a provaz - úplně zbytečné.



8. Buvol a člověk zapomenuti


Zbavil se vší zaslepenosti, zmizely všechny představy o svatosti. Nepotřebuje dlít ani v "Buddhovi" a rychle prochází "ne-Buddhou" dál. Ani tisíce očí na něm nic neuvidí, na tom, který nelpí na ničem. Kdyby jej chtěly stovky ptáků obsypat květy, styděl by se.

Bič, provaz, buvol a pastýř všichni jsou součástí prázdnoty. Modré nebe je všeobjímající a nesmírné, každá řeč v něm končí. Žádná sněhová vločka nepřežije oheň. Když dosáhl tohoto stavu ducha, setkává se konečně s duchem patriarchů všech dob.



9. Návrat k počátku


Od počátku neexistuje žádný prach (který by mohl poskvrnit původní čistotu). Pastýř pozoruje koloběh života na zemi a setrvává v klidu a míru. Všechno je, jak má být. Proč by se mělo o něco bojovat? Vody jsou zelené, kopce jsou modré. Klidně spočívaje v sobě, člověk pozoruje proměny věcí.

Vrátil se k podstatě, ale jeho kroky byly zbytečné. Lépe by bylo, kdyby byl slepý a hluchý. Sedí ve své chatrči, nevidí nic z toho, co se děje venku. Potoky tečou tak, jak tekly, a rudé květy kvetou pořád stejně.



10. Na trhu


Dveře jeho chatrče jsou zavřené a ani ten nejmoudřejší je neobjeví. Prostory jeho nitra jsou skryté. Jde svou cestou a nesleduje kroky dávných mudrců. Přichází na trh s tykvovou lahví, a pak se vrací se svou holí do chatrče. Krčmáře a rybáře vede cesta k Buddhovi.

S odhalenou hrudí a bosýma nohama přichází na trh. Pokrytý špínou a prachem, široce se usmívá. Bez mystických sil dá rozkvést uschlým stromům.

http://www.klicevedomi.cz/buvol.html

[Návštěvník]

Dharma: Dhar (držet) - ma (nektar nesmrtelnosti).

Pokud se pevně soustředíte na dosažení nesmrtelnosti, následujete cestu Dharmy. A pokud usilujete o dosažení vítězství, není pochyb o tom, že Dharma vítězí. Světlo vítězí nad temnotou.

[Návštěvník]

6:04 mocná mysl v hlubokém klidu
16:00 jak dokonale ustálit mysl
21:40 meditace lepší než sex
29:54 co je to nibbána
50:07 jak být laskavý ke svému nemocnému tělu
51:37 úzkost z perfekcionismu
55:10 jaký druh buddhismu si vybrat?
58:38 mysl jako šestý smysl
1:00:28 umírat v klidu
1:04:27 obchůzka není obřízka
1:05:15 Žijte v klidu. Buďte laskaví a mírní.

[Návštěvník]

Jak zvolit střední cestu

Do jaké míry bychom si měli ve vlastní duchovní praxi nebo i v životě užívat přepychu nebo být naopak přísně asketičtí a všeho se vzdát. Co bychom správně měli dělat?

1:30 asketický život mladého Ajahna Brahma v Thajsku
10:43 posedlost mít nad vším kontrolu
17:41 sednout si a nic nedělat
21:54 jak získat disciplínu
26:47 sedm mnichů v jeskyni
41:06 tresty v klášteře nepoužíváme
54:12 jak zkrotit svou mysl

[Návštěvník]

Muž žil blízko hory a každý den přemýšlel, jaké by to bylo na tu horu vylézt. Co bych viděl z vrcholu? Tak konečně nastal den a muž se vydal na cestu. Když dorazil na úpatí hory, potkal prvního cestovatele. Tak se zeptal, jak jste se dostal na horu a co jste z vrcholu viděl? A tak se cestovatel podělil o svou cestu a také o výhled, který měl. Pak se ale muž zamyslel. Způsob výstupu, který mi tento cestovatel popsal, zní jako velmi vyčerpávající. Musím najít jiný způsob, jak lézt. Pokračoval tedy v chůzi po úpatí hory, dokud nepotkal dalšího cestovatele. Znovu se tedy zeptal, jak jste na tu horu vylezli? A co jsi viděl z vrchu? A tak se cestovatel opět podělil o svůj příběh. Stále nebylo jasné rozhodnutí, kterým směrem a jak se na horu vydat. Muž se zeptal dalších 30 cestovatelů. A konečně se rozhodl. Teď, když už se mnou tolik lidí sdílelo své cesty a hlavně to, co všichni viděli z vrcholu, už tam lézt nemusím.

Je velmi nešťastné, že se tento muž nikdy nevydal na cestu. Za prvé. Každý jednotlivec si musí najít ten nejvhodnější způsob, jak na tu horu vylézt. Ale za druhé, je možné sdílet informace slovy. Ale to je nemožné získat zážitek jasnosti, když na tom vrcholu nestojíte sami.

[Návštěvník]

MOOJI - Rozpoznejte! Čí je to hlas?



Zpočátku to je takový boj. Přál bych si, aby to nebylo tak těžké. Všechny ty myšlenky, hlas v mysli, který mluví v podobě osobní identity: "Proč se vždy dostanu tak blízko, proč jsem byl tak blízko – a pak to zase ztratil?.."

A ten hlas... čí je to vlastně hlas? Komu patří? Nevlastním ho, tak čí je? Protože i ten hlas je pozorován. To, co sděluje, je také pozorováno.

Cokoliv vnímáš myslí nebo smysly, odkudkoliv a v jakémkoliv čase, cokoliv vnímáš jako fenomén, nemůže být tebou.

Ten, kdo vnímá – to jsi ty.

Stačí si tento jediný výrok uvědomit, sednout si s ním a skutečně v něm spočinout. Pokud do něj ponoříš svou pozornost, něco ti odhalí.

[Návštěvník]

Zkoumání nepohodlí duchovního hledání

Tazatel: První večer jste mluvili o hledání v souvislosti s konceptem odděleného já. Toto téma mě velmi zaujalo, i když zároveň vyvolalo určitou neklidnost. Když jsem se později vrátil na svůj pokoj a zamýšlel se nad tím, uvědomil jsem si, že je to pro mě zajímavý moment. Zjistil jsem, že můj neklid má několik aspektů.

Jedním z nich je, že část mého já jako by vzdorovala. Vždy jsem vnímal své duchovní hledání jako hodnotné – právě ono mě přivedlo až sem. Přesto chápu, že přílišné upnutí na hledání může být rušivým faktorem. Domnívám se však, že určitá míra hledání je nezbytná k tomu, abychom se o duchovní cestu vůbec zajímali.

Spira: Ano, rozlišuji dva druhy hledání: hledání pramenící z pocitu nedostatku a hledání vycházejícího z pocitu naplnění. Hledání motivované nedostatkem se rodí z pocitu, že nám něco chybí, a nutí nás hledat naplnění vnějším způsobem – skrze lidi, věci nebo situace. Na druhé straně stojí hledání vyvěrající z dostatečnosti, z vnitřního pocitu naplnění, například když jsme šťastní a chceme sdílet čas s přáteli. Duchovní hledání často vychází z pocitu nedostatku, pokud není jinak specifikováno.

Tazatel: Dalším aspektem mého neklidu bylo uvědomění si odporu k přítomnému okamžiku. Při čtení knih jsem narazil na myšlenku, že tento odpor je často součástí vnitřního neklidu. Cítil jsem, že stojím na prahu dalšího kroku k plnému přijetí přítomnosti, ale nevím přesně, jak ho učinit.

Spira: Odpor je vlastně obrácenou podobou hledání – odmítání přítomnosti a touha po něčem jiném. Když příště pocítíte silné nutkání hledat odpovědi v knihách či videích, zkuste se zastavit. Místo úniku do duchovní literatury se doporučuje setrvat v nepohodlí vlastního hledání. I když to není únik skrze vnější rozptýlení, stále jde o určitou formu vyhýbání se nepříjemným pocitům. Klíčem je čelit tomuto pocitu přímo, neodvádět pozornost ani duchovními praktikami, neboť i ty mohou sloužit jako subtilní forma úniku.

Tazatel: Když se člověk přestane vyhýbat a místo toho čelí samotnému pocitu hledání, může se objevit silný vnitřní odpor. Mysl se bude bránit a snažit se najít způsob, jak uniknout. Avšak pokud vydržím a dovolím tomuto odporu vzejít a odeznít, dostanu se k hlubšímu pochopení toho, co skutečně hledám?

Spira: Přesně tak. Odpověď neleží v samotném hledání, ale na druhé straně tohoto procesu. Duchovní praktiky a literatura jsou užitečné a mohou být důležitou součástí cesty. Je však třeba citlivě rozpoznat okamžik, kdy se z nástroje sebepoznání stanou překážkou a začnou místo osvobození posilovat oddělené já. Jakmile se duchovní praktiky stanou prostředkem k vyhýbání se nepříjemným pocitům, přestávají plnit svůj původní účel.

Tazatel: To mi dává smysl. Takže skutečná duchovní praxe spočívá v tom, že se přestaneme vyhýbat vlastním pocitům a dovolíme si je plně prožít?

Spira: Přesně tak. Tím se otevírá cesta k hlubšímu pochopení a skutečné vnitřní svobodě.

[Návštěvník]

Cit lásky versus myšlení na duchovní cestě

Myšlení je analytické – rozděluje, porovnává, hodnotí. Vytváří dualitu (já–ty, dobré–špatné).
Naopak láska je sjednocující silou. V hlubokém citu se hranice mezi „mnou“ a „tím druhým“ stírají. A právě to je stav, který směřuje do sjednocení se vším, co je.

Vnitřní ticho není „nečinnost“, ale živé a bdělé ticho.

Myšlenky jsou jako vlny na hladině, zatímco láska může být jako hluboký klidný oceán, který vše prostupuje, ale nezneklidňuje.

Myšlení je spíš nástroj ega, zatímco láska – zvlášť ta neosobní, hluboká – přichází z duše, nebo, chcete-li, ze samotného bytí.

Z myšlení se k Bohu „nedostaneme“ – protože Bůh (či Pravda, Bytí) je mimo myšlenku. Ale cit – čistý, neulpívající, vroucí – nás může vést. Jak říká i sv. Augustin: „Miluj – a dělej, co chceš.“

[Návštěvník]

Od ztotožnění k uvolnění

Když se mysl poprvé skutečně utiší, je to přelomový zážitek. Vstup do vnitřního ticha – toho Archimédova pevného bodu – přináší hluboký pokoj a pocit, že jsme se konečně „vrátili domů“. Zdá se, že jsme dosáhli něčeho zásadního, a skutečně: je to významný krok. Jenže tento stav bývá často mylně považován za konečný, protože kontrast mezi běžným chaotickým stavem mysli a tímto hlubokým tichem je ohromný. A přitom – ticho samo ještě není poznání kdo v tichu spočívá. Je to jen prostor, kde se poprvé může objevit pravé poznání.

Už nejsme myšlenkami, ale jejich svědky. To, co bylo dřív zcela automatické a neviděné (mentální proces), se stává objektem vědomí. Vzniká odstup. A v tomto odstupu, v tomto prostoru mezi pozorovatelem a pozorovaným, se rodí poznání. Ne poznání ve smyslu konceptu nebo názoru, ale existenciální zkušenost:

„Já nejsem myšlenky. Nejsem tělo. Nejsem příběh. Já jsem to, co si toho všeho je vědomo.“

A to je obrovský obrat. První „vnitřní revoluce“.

Paradox osvíceného pohledu vyjadřuje nádherně citát Nisargadatty Mahárádže:

„Moudrost říká – nejsem nic. Láska říká – jsem vším. A můj život plyne mezi tím.“


„Nejsem nic“ – to říká moudrost, protože když ego a všechny představy o sobě pominou, nezůstává nic uchopitelného. Vědomí je prázdné, bez formy, bez vlastností. Prázdnota. Šúnjatá. Žádné „já“, žádný střed.

„Jsem vším“ – to říká láska, protože když neexistuje oddělenost, pak to, co jsem, je vše. Není rozdíl mezi mnou a tebou, mezi pozorovatelem a pozorovaným. Celý svět je mým výrazem. Všechno je jedno. Tady se rodí soucit, sounáležitost, jednota – to je Bytí.

„A můj život plyne mezi tím“ – probuzený člověk ví, že je současně Nic i Vše. Forma a beztvarost. Projev i klid. Hraje lidskou roli, ale ví, že on sám není postavou v příběhu. Žije, ale není připoután.

Prázdnota, kterou popisují buddhisté (šúnjatá), není nicota ve smyslu negace nebo ztráty. Je to naprosté ustání iluze oddělenosti. V prázdnotě není nikdo, kdo by byl někým. Neexistuje žádná pozice. Ani „já“, ani „druhý“. Jen vědomí samo v sobě.

A když se toto poznání plně realizuje, z prázdnoty spontánně vyvěrá blaženost – ne osobní radost, ale hluboký vnitřní stav beztížné přítomnosti. Jako kdyby se všechno uvolnilo. Je to Bytí bez podmínky. Blaženost není cíl, ale přirozený důsledek rozpuštění iluze.

Prázdnota je negativní vyjádření pravdy („nejsem nic“), blažené Bytí je pozitivní vyjádření téže pravdy („jsem vším“).

Skutečné osvícení není dosažení vyššího stavu, ale rozpuštění všeho, co stálo mezi mnou a tím, co je vždy přítomno. Často začíná tichem, pak hlubokým zřením, pak uvolněním připoutanosti k tělu a mysli, až nakonec zbude jen čisté vědomí, které je současně prázdné i plné, nicotné i božsky celé.

Ztotožnění s určitou duchovní úrovní vytváří novou iluzi. Ale osvícení není úroveň. Je to konec identifikace. A v tomto konci se rodí něco, co bylo vždycky tady: ticho, láska – a úplná svoboda být.

[Návštěvník]

Otázka, která spaluje: Hledání za hranicí slov

"Když to všechno vidíte, tak proč se neměníte?"
— J. Krishnamurti

Klidná přítomnost. Ticho. Mír. Stavy, které hledáme, které na chvíli utiší rozbouřenou hladinu mysli. A přesto... nic moc se tím nemění. Jakoby se za tím tichem, za tím klidem, stále skrývalo cosi nedořešeného, neodžitého, nerozpoznaného.

Krishnamurti ve své ostré a pravdivé přímosti mířil rovnou k jádru věci. Neptal se, jak být více klidní. Neučil, jak si udělat život pohodlnější. Ale postavil člověka tváří v tvář skutečnosti: Vidíš to vše? Proč se tedy neměníš?

To není výzva k vnějším činům, ale k bytostné otázce. Té, která se nezrodí v hlavě, ale z hlubin ticha, z bolesti, z palčivého vnímání rozporu. Té otázky, která není formulována slovy, ale kterou jsme.

Otázka, která nespí. Neptá se kvůli odpovědi, ale kvůli pravdivému pohledu. Oči, které se opravdu dívají, nemohou žít dál stejně jako předtím.

Není-li odpověď, je zde prostor
Slovní odpověď uspokojí jen rozum. Jen tu část nás, která hledá klid, vysvětlení, pohodlí. Ale otázka, která probouzí, je otázka beze slov. Taková, která nedává prostor útěchám, ani duchovnímu „vědění“.

"A jaká otázka, taková odpověď."

Neodpovídá na ni guru, autorita, citát nebo systém. Odpovídá život, existence sama. Odpovědi přicházejí jako náznaky, jako tichý pohyb uvnitř, jako poznání bez slov, zkušenost bez jména.

A kdo hledá méně než absolutní pravdu, toho zlákat může cokoli. Naděje, víra, teorie, dogma. Ale kdo se nespokojí s ničím menším než s úplnou pravdou, ten nebude moci usnout v pohodlném klamu.

"Proti přitažlivosti zemské
do výšky volím pád
daleko odkud spadnout nemajících
a levou chci jen psát
tygra i s beránkem"

Uspávající odpovědi

Kolik odpovědí si dáváme jen proto, abychom se utišili? Abychom zůstali tam, kde je nám to známé? A přitom čas běží, tělo stárne, mysl otupuje. Příležitosti přicházejí — a mizí. A stále stejný kruh: hledání, nalezení iluze, uspokojení, stagnace.

Kapitulujeme-li před otázkou, promarníme ji.

Ale zůstaneme-li s ní, opravdově, vědomě — neuhneme-li pohledem — tehdy se něco skutečně děje. Tehdy dochází k pohybu, k proměně, která není naším rozhodnutím, ale přirozeným důsledkem bdělého vnímání.

Závěr bez tečky: Poznat, ne měnit

Tento text není výzvou k činům. Ani návodem. Ani útěchou. Je spíš prstem ukazujícím k místu v nás, kde se rodí tichá, živá otázka. Ta, která nevolá po změně v obvyklém smyslu, ale po poznání. Nejde o to stát se někým jiným. Nejde o „lepší“ stav, vylepšenou verzi sebe, „duchovní výkonnost“ či nové já.

Jde o to prohlédnout iluzi nedostatečnosti. Uvidět dokonalost přítomnosti — takové, jaká je. Bez potřeby ji napravovat, upravovat, napravovat sebe či druhé.

A právě v této tiché, nezvratné pravdě je všechno: klid, moc i pohyb. Pohyb ne jako čin, ale jako přirozený důsledek živého vnímání. Už ne honba za odpověďmi, ale prosté ano k tomu, co se právě teď děje.

Ticho, které neuspává, ale probouzí. Otázka, která nespaluje, ale rozsvěcuje.

[Návštěvník]

Bhakti a Džňána: Cesty, které se setkávají v Srdci

V duchovní tradici se často mluví o dvou velkých cestách – o cestě bhakti (lásky a oddanosti) a cestě džňány (poznání a moudrosti). Na první pohled se mohou zdát odlišné, dokonce protikladné – jako by jedna byla cestou citu a druhá cestou rozumu. Ve skutečnosti se však obě setkávají v jednom bodě: v živém poznání, které přesahuje jak emoce, tak myšlení.

Co je Bhakti

Bhakti znamená oddanost tomu, co je Boží – ať už je to Bůh jako absolutní skutečnost, nebo vtělený v podobě učitele či osvícené bytosti.

Bhakti není touha v běžném smyslu slova. Touha je vždy zaměřená na něco, co nám chybí. Bhakti naopak vyrůstá z plnosti a vděčnosti – z rozpoznání, že vše patří Bohu a že my sami jsme jeho součástí.

Bhakti není sentiment ani „emotivní náhrada“ za poznání. Je to živý vztah lásky, který očišťuje srdce.

Pravý bhakta nemiluje Boha pro osobní zisk, ale proto, že Bůh je Láska sama.

Co není Bhakti

Bhakti není snění o duchovních prožitcích ani pěstování emocí pro emoce samotné.

Není to ani touha po zvláštním stavu nebo po duchovním zisku.

Pokud se z bhakti stane pouze projekce nebo sentimentalita, pak se jedná jen o „virtuální náhražku“ – ne o skutečnou cestu.

Co je Džňána

Džňána znamená poznání skutečnosti takové, jaká je.

Džňánin se obrací dovnitř a rozpoznává, že podstatou „já“ není tělo ani mysl, ale čisté vědomí.

Poznání zde není logická teorie, ale přímé, živé uvědomění.

Když se mluví o „cestě rozumu“, nejde o chladný racionalismus, ale o ostrost rozlišování, která odhaluje Pravdu.

Co není Džňána

Není to pouhá filozofie nebo hromadění pojmů.

Není to intelektuální logika, která by stála proti lásce.

Pokud se džňána zredukuje na teorii bez zakotvení v srdci, stává se suchou a mrtvou – pak jde o pouhé „myšlenkové konstrukce“, ne o skutečné poznání.

Kde se Bhakti a Džňána setkávají

Ačkoliv se zdá, že bhakta miluje a džňánin poznává, v hloubce jde o totéž.

Pravá bhakti vede k rozpuštění ega v lásce k Bohu.

Pravá džňána vede k rozpuštění ega v poznání svého pravého Já.

A když ego odpadá, zůstává totéž: jednota, láska a ticho Srdce.

Proto říkávali mistři: „Bhakti je džňána, džňána je bhakti.“ Rozdíl je jen ve vstupní bráně – někdo přichází skrze plamen lásky, jiný skrze světlo poznání. Ale cíl je jediný.

O „virtualizaci“ cest

Někdy se stane, že se člověk zastaví u představy o cestě – u obrazu lásky nebo obrazu poznání – aniž by vstoupil do skutečné zkušenosti. Pak vzniká jen pouhá směs emocí, teorií a představ, která ale nevede k opravdovému Sebepoznání a nedovoluje trvalé uvědomění blaženého Bytí.

Pravá cesta – ať bhakti či džňána – se pozná podle toho, že vede k odevzdání, ztišení a proměně celého člověka.

Bhakti není touha, džňána není jen rozum. Obojí je proud téže Pravdy, jen jinak vyjádřený. Láska bez poznání je slepá, poznání bez lásky je prázdné. Když se obě spojí, rozkvete v nás to, co je skutečně Boží – Světlo, Láska a Jednota.

[Návštěvník]

Most mezi iluzí a Pravdou

Když člověk poprvé zahlédne Pravdu, často se jí drží pevně a neústupně. Vypadá to, jako by všechno ostatní muselo být omyl, protože jen v tom novém poznání se zdá být jistota. Je to přirozený krok — po dlouhém hledání nechceme ztratit to, co jsme konečně objevili.

Ale skutečné zrání poznání přináší ještě něco víc. Vědomí, které je domovem, se totiž nebojí ani iluze. Neodmítá pohled oddělenosti, protože ví, že i to je součást hry. Tak jako nebe nepopírá mraky, ani Pravda nepopírá jevy, které se objevují.

Mistr proto může mluvit dvojím jazykem:

může ukazovat na absolutní skutečnost, kde není „já“ ani „ty“, jen tiché Jsem,

a zároveň se může smát lidským příběhům, prožívat s druhými jejich radosti i bolesti, mluvit jazykem, který znají.

Neztrácí se tím — naopak. Protože poznání je natolik pevné, že není ohroženo ničím. I pohled z iluze oddělenosti je viděn jako vlnka na oceánu, která nikdy oceán nepřestane být.

Tím vzniká most. Most mezi těmi, kdo vidí, a těmi, kdo zatím jen tuší. Most mezi tichem a slovem, mezi nekonečnem a všedním dnem. Mistr stojí na obou březích zároveň a propojuje je.

A právě v tom je kouzlo: Pravda není proti iluzi. Pravda je tím, v čem se iluze objevuje i mizí. A láska je tím, co obojí objímá.

Cvičení: Dva pohledy, jedna skutečnost

Spočiň v sobě
Zavři oči, několikrát se zhluboka nadechni. Uvědom si klidné vědomí, které vnímá dech, tělo, prostor kolem. Tohle tiché vědomí je jako nebe — otevřené, bez hranic.

Pohled z iluze
Představ si běžnou situaci z dnešního dne: rozhovor, práci, setkání. Vnímej ji očima „osoby“ — těla a mysli. Uvědom si, co cítíš, co si myslíš. Dovol tomu být.

Pohled z Pravdy
Nyní si polož otázku: „Co z toho všeho se objevuje ve mně, ve vědomí, které jsem?“
Uvidíš, že tělo, myšlenky i pocity jsou jako mraky v širším prostoru, kterým jsi.

Spojení obou
Otevři oči a vnímej svět kolem sebe. Dovol, aby oba pohledy byly přítomny zároveň:

ano, jsem tato osoba, která dýchá, chodí, směje se, mluví,

a zároveň jsem i to širší vědomí, ve kterém se vše odehrává.

Jedna věta pro ukotvení

Můžeš si tiše opakovat:
„Jsem člověk mezi lidmi. A jsem i nebe, ve kterém se všechno objevuje. Obojí je mnou.“

Toto cvičení pomáhá nezůstávat ani jen v „přísné“ neosobní Pravdě, ani jen v omezené iluzi oddělenosti. Učí tě vnímat oba břehy najednou — a být mostem mezi nimi.

[Návštěvník]

[Návštěvník]

Jediné učení od Papadžího, které všechno změní



Neposlouchejte rady nikoho, ani mé rady.
Nahlédněte dovnitř sebe a naslouchejte vlastnímu hlasu. Co tam slyšíte?
Neposlouchejte žádné rady, protože každá rada patří minulosti. Každou radu někdo slyšel od někoho jiného, přečetl si ji v nějaké knize. Všechny rady patří minulosti. Neexistuje rada, jak poznat sebe sama.

Takže neposlouchejte rady nikoho. Zůstaňte zticha. To je ta nejlepší rada, kterou vám mohu dát. Buďte zticha. Nemyslete. Nesnažte se o nic. To je moje rada. A pokud ji budete následovat, uděláte to nejlepší pro sebe i pro všechny bytosti světa.

Každý rádce slyšel svou radu od někoho jiného nebo ji četl v nějakém sútru. Rady rádců nepřinesly dobré výsledky. Tito rádci vás učí bojovat, hádat se se sousedy a s těmi, kteří nepatří do vašeho kostela. Není to tak? Řídíte se jejich radou a vznikají spory. Jiný učitel zase říká: následuj mou radu – a vznikají hádky. Protože když se objeví touha po nějakém objektu, jste šťastní, že se s ním setkáte. Ale tato svoboda není ani objektem, ani subjektem. Povstává ze stejného zdroje, spočívá ve stejném zdroji a usazuje se v duši. Není problém s jejím vznikáním a zanikáním.

Je to totéž, ať povstane, nebo ne. Lidé, kteří mají touhu po něčem jiném, ji jen nazývají touhou po svobodě. Necítím, že by tato touha vůbec ve mně povstala. Nepamatuji se, že by se ve mně objevila touha po svobodě. Nemyslím si to. Byla tu už od dětství.

Nejde o sílu či slabost té touhy, ale o vaši sílu či slabost – jak ji držíte – a zda máte zároveň jiné věci, na které se díváte. Proto máte i jiné touhy. To je síla těch jiných tužeb. Pokud zkoumáte tyto touhy, ať už slabší nebo silnější, to jediné, co zůstane, je to, co je vždy. Potřebujete víru. Víru v sebe sama: „Jsem svobodný.“

Pokud chcete vůbec v něco věřit, pak je to ta nejlepší víra, kterou můžete mít: „Už jsem svobodný.“ Když můžete mít víru „Trpím. Jsem spoutaný“, proč nemít tu nejlepší víru: „Jsem svobodný“? Jaký je v tom rozdíl? Pak touha sama zmizí. Touha po svobodě sama zmizí – když poznáte, že je to už samo svoboda.

Jenže protože jste byli zaměstnáni jinými touhami, ony vás opustily – a zůstalo to, co bylo. Nemusíte nikam chodit. Stačí zůstat zticha. Proto je svobodu velmi snadné dosáhnout. Jen lidé říkají, že je to těžké, protože jsou zaměstnáni něčím jiným. Těžké je opustit připoutanost k jiným věcem, ne svobodu.

Odpojit se od jiných připoutaností může být těžké. A to si musíte rozhodnout jednou provždy – teď, nebo v příštím životě. Nezávisíte na svobodě samotné. Nerozumíte jazyku svobody, jazyku prázdnoty, jazyku lásky, protože jste se prodali jiným objektům. Nerozumíte tomu.

Ale pokud velmi intenzivně toužíte po svobodě a nerozumíte tomu, svoboda ze soucitu přijme fyzickou formu a začne k vám mluvit ve vašem jazyce, abyste porozuměli, co je svoboda. A pak vás učí: „Jsem tvé vlastní Já.“ A pak vstoupí do vašeho vlastního Já a stane se jedním. To je úloha učitele – ukázat vám: „Jsem ty sám. Jsem to.“

To je role učitele. Po určitou dobu se stává učitelem, jen aby vás upozornil na fakt, že jste to vy sám. A když neposloucháte, stává se učitelem, který vám říká: „Ty jsi tím.“

Když přijdete k učiteli, buďte zticha. Nepokládejte žádné otázky. Nečekejte žádné odpovědi. Jen seďte tiše a sledujte, jestli je vaše mysl klidná nebo ne. Pokud je klidná, můžete tušit: „Toto je člověk, který mě může učit. Toto je člověk, u kterého má smysl zůstat.“

To, co se objevuje a mizí, není skutečné. Skutečný zůstává ten, kdo vidí. Viděl jste ho – zmizel. Vy zůstáváte stejný.

Bylo to jen slovo. Ale zasáhlo mě to. Stal jsem se tím, kdo vidí. Stal jsem se tím. Proto v satsangu říkám: Cokoli slyšíte, nedržte se slov. Jděte ke kořeni toho slova. Pak okamžitě získáte to, co hledáte. Když řeknete slovo „svoboda“, „touha po svobodě“, jděte přímo ke svobodě samotné. Když někdo mluví o jídle, okamžitě myslíte na jídlo. Proč tedy dělat problémy se svobodou? Když mluvíme o svobodě, měli bychom být jedním se svobodou, cítit svobodu, vychutnávat svobodu.

Meditace je nejprve jen unavení těla a mysli, až se unavíte a řeknete si, že musí být něco jiného. Pak budete hledat učitele. Ten vám neřekne meditovat. Řekne vám něco jedinečného – řekne: „Buď zticha.“ Nepoví vám, co máte dělat. Dělání a nedělání je věcí kazatelů. Ti říkají: „Musíš dělat tohle, nesmíš dělat tamto.“ Učitel nemá žádné učení, žádná přikázání. Říká: „Buď zticha, pane.“ Nic jiného učitel říct nemůže. A tohle bude fungovat. To je ta nejlepší výuka, kterou učitel může dát.

Pokud ho posloucháte – když říká „Buď zticha“ – nejen že to uslyšíte, ale stanete se tichostí. V tom je to kouzlo.

V satsangu také, když říkám: „Zkoumejte – kdo jsem já?“, lidé říkají: „Nemůžeme to dělat. Dělali jsme to a máme napětí, bolesti hlavy.“ Jsou zaměstnáni jinými věcmi. Proto jen zřídka někdo dosáhne toho cíle.

Nevím, proč vám nemohu dát nic svého. Proč to nefunguje. Ale když zůstanete tiše, zamilujete se do toho. Vždyť všichni hledají štěstí a mír ve všem, co dělají. A není štěstí, mír, láska ani krása nikde jinde než tady a teď. Proto nepotřebujete meditaci. K meditaci potřebujete mysl. K meditaci potřebujete tělo, určité držení rukou, mudry. To je všechno fyzické. Každá fyzická činnost vám dá fyzický výsledek. Každý duševní proces vám dá duševní výsledek. Každá duchovní idea vám dá duchovní výsledek. Pokud se zbavíte všech představ, které jste slyšeli, a všech idejí, pak jste samotnou prázdnotou.

Vzdejte se i úmyslu být zticha. Pokud neumíte být zticha, vzdejte se úmyslu být zticha. Co se stane?

To je úder ke kořeni, ne k větvím. Větve znovu narostou. Ale tohle jde ke kořeni – vytrhnout mysl samotnou. A toto zkoumání „Kdo jsem já?“ vytrhává mysl. „Já“ je mysl – a teď se „já“ ptá na „já“ samotné. Nikdo se nikdy nezeptal: „Kdo jsem já?“ – každý se ptá: „Kdo jsi ty? Kdo je on? Kdo je ona?“ Ale „Kdo jsem já?“ se nikdo nezeptal. To je poprvé, co se to může stát – a to udeří na kořen celé existence. Pak nebude žádná existence ani žádný stvořitel, ani žádné bytosti. Udeří to do té hloubky.

Když se zeptáte: „Kdo jsem já?“ – udeřilo to na správné místo. Neočekávejte žádnou odpověď. Tohoto očekávání se musíte zbavit. Toto zkoumání není k tomu, abyste dostali odpověď.

Je to jako řeka, která se vlévá do oceánu. Nevchází do oceánu proto, aby zůstala řekou. Splývá. Stejně tak se toto zkoumání „Kdo jsem já?“ vlévá do božství, do prázdnoty samotné. Stačí zůstat zticha a sledovat, co se stane. Po tomto zkoumání už nečekejte na odpověď.

Když jste se zeptali a otázka skončila – to je odpověď. Okamžitě, když je tato otázka dokončena, „Kdo jsem já?“ – po „Já“ to končí. A pak se stanete tím, kde se „já“ rozpustilo. To je prázdnota.

[Návštěvník]

Jedna z nejdůležitějších věcí na vaší duchovní cestě



Jednou z nejdůležitějších věcí na tvé duchovní cestě je uvědomování si vzorců, kterým říkáme egoické. Tyto vzorce v tobě stále působí, a dokážeš je skutečně rozpoznat jen tehdy, když jsi v kontaktu s jinými lidmi.

Mohl bys se snadno stáhnout do malé chatky v lese – jenže buď by ses tam zbláznil, protože by tě vlastní mysl dohnala k šílenství, nebo, pokud jsi dobrý meditující, bys možná dokázal každodenní meditací dosáhnout určitého vnitřního klidu.

Ale i když v chráněném prostředí té chatky zažiješ určitý stupeň přítomnosti, nemusí být příliš hluboký. Skutečná hloubka přítomnosti se často rozvíjí až tehdy, když vítáš výzvy každodenního života.

Bez nich bys totiž nedostal zpětnou vazbu o tom, kde se vlastně nacházíš ve svém stavu vědomí.

[Návštěvník]

Ramana Maharši: Tajemství, které naučil Roberta Adamse (Tímto končí veškeré hledání)



Pokud jste někdy pocítili hluboký klid ve slovech Roberta Adamse,
pokud se vás dotkla jeho učení o iluzi utrpení,
možná jste si položili otázku: odkud pochází tato neuvěřitelná moudrost?

Robert Adams často mluvil o svém mistrovi — tichém mudrci ze svaté hory v Indii,
jehož samotná přítomnost byla tou nejsilnější formou učení.

Dnes se vracíme ke zdroji.

Zkoumáme nejvyšší tajemství, které Robert Adams získal od svého mistra Ramany Maharšiho.
Tajemství tak jednoduché a přitom tak hluboké, že slibuje konec veškerého duchovního hledání.

Pro mnohé z nás je duchovní cesta cestou hledání.

Je to hluboce zakořeněný pocit, že nám něco chybí, že jsme nějak „rozbití“ a potřebujeme být napraveni.
Honíme se za duchovními zážitky, shromažďujeme poznání a zkoušíme nespočet technik,
v naději, že další kniha, další kurz, další prožitek nám konečně přinese trvalý mír.

Žijeme ve stavu neustálého stávání se — snažíme se být zítra klidnější, osvícenější a vědomější, než jsme dnes.
Ale právě toto úsilí, tento neustálý pohyb vpřed, je zdrojem našeho neklidu.
Udržuje v nás víru, že mír je někde jinde — v budoucnosti, která nikdy nepřijde.

Robert Adams na to často upozorňoval.
Učil, že náš největší problém spočívá v tom, že se ztotožňujeme s „já“, které má problémy.
Toto klíčové učení přijal přímo od Ramany.

Abychom pochopili jeho tajemství, musíme nejprve porozumět muži —
nebo spíše vědomí, které obývalo muže jménem Venkatáraman,
kterého svět později poznal jako Ramanu Maharšiho.

Na rozdíl od mnoha jiných mistrů Ramana neprošel desetiletími hledání či studia.
Jeho osvícení přišlo náhle — jako ohromující zážitek.
Ve věku pouhých šestnácti let ho zachvátil silný strach ze smrti.
Místo aby propadl panice, rozhodl se jí čelit.
Lehl si na zem, zadržel dech a nechal své tělo „zemřít“.
Začal zkoumat: „Co je to, co umírá? Je to tělo?“
A v tom okamžiku prožil napřímo, že vědomí — skutečné „Já“ —
je zcela oddělené od fyzického těla.
Tělo může zemřít, ale Já je věčné a neměnné. Smrt je iluze.

Po tomto prožitku pro něj svět ztratil přitažlivost.
Byl neodolatelně přitahován k Arunáčale — svaté hoře, o jejíž fyzické existenci tehdy ani nevěděl.
Zanechal rodině krátký vzkaz, že se vydává na „duchovní cestu“,
a odešel k hoře, kde zůstal po zbytek života.

Roky žil v chrámech a jeskyních, ponořený do ticha tak hlubokého,
že si často ani neuvědomoval vlastní tělo.
Hmyz ho mohl kousat, ale jeho pozornost spočívala pouze v poznání skutečného Já.
Neusiloval o následovníky, nepořádal přednášky, nezakládal žádné hnutí.
Prostě byl.

A svět — včetně hledajících, jako byl Robert Adams — k němu přicházel.
Ne kvůli složitému učení, ale kvůli síle jeho klidu.
Jeho tichá přítomnost mluvila hlasitěji než jakákoli slova.

V tomto tichu ztělesňoval hlubokou pravdu, kterou sám vyjádřil slovy:
„Není ani stvoření, ani zničení. Není osud ani svobodná vůle.
Není cesta ani dosažení. Toto je konečná pravda.“

Jaké tedy bylo tajemství, které Robert Adams přijal?
Nebyla to mantra ani složitá technika.
Byl to jednoduchý a pronikavý nástroj k rozpuštění ega.

Ramana ho nazýval átma vičára — sebepoznání, sebedotazování.
Celá praxe se dá shrnout do jediné otázky:
„Kdo jsem já?“

Ramana jasně vysvětlil, že tato otázka není určena k tomu, aby ji mysl zodpověděla.
Je to nástroj, který soustředí pozornost a obrací ji zpět k jejímu zdroji.
Mysl je totiž skvělý sluha, ale hrozný pán.
Nabízí jen nálepky: „Jsem muž. Jsem umělec. Jsem smutný.“
Ale to není vaše skutečné já.
To jsou jen dočasné role, pocity a myšlenky, které se objevují a mizí v prostoru vašeho vědomí.

Představte si, že jste v temné místnosti a cítíte přítomnost zloděje — ega,
zdroj všech vašich potíží.
Místo abyste bojovali se stíny, prostě rozsvítíte světlo, abyste viděli, kdo tam je.
Otázka „Kdo jsem já?“ je tím světlem.

Když se objeví myšlenka nebo pocit — zvlášť ten základní pocit „já“,
obrátíte na něj světlo pozornosti a zeptáte se:
„Komu tato myšlenka vznikla?“
„Mně.“
„Kdo jsem já?“

Nehledejte slovní odpověď.
Sledujte tento pocit „já“ zpět ke zdroji,
jako když sledujete nit zpět ke klubíčku.
Vracejte se dovnitř, do tichého, vnímajícího prostoru ve svém srdci,
z něhož všechno povstává.

Tímto způsobem končí veškeré hledání.
Protože hledání štěstí provádí vždy to „já“, které se cítí neúplné.
Ale když na toto „já“ neustále svítíte světlem poznání, objevíte šokující pravdu:
Žádný zloděj neexistuje. Nikdy neexistoval.
To „já“, o kterém jste si mysleli, že jste, nemá skutečnou podstatu.

Když spočinete ve zdroji myšlenky „já“,
poznáte, čím jste vždy byli —
čisté, klidné a celistvé vědomí.
Uvědomíte si, že to, co jste hledali,
je samotnou podstatou vašeho bytí.

Přestanete být zoufalou vlnou, která se snaží najít vodu.
A v okamžiku hlubokého poznání zjistíte, že jste oceánem.
Mír, který následuje, už není pomíjivý stav,
ale rozpoznání vaší věčné přirozenosti.

Ramana učil, že tato vnitřní práce není sobecká.
Řekl: „Vaše vlastní seberealizace je ten největší dar,
který můžete světu poskytnout.“

Tajemství, které Ramana Maharši učil,
není ukryté v jeskyni ani ve starověkém textu.
Je přímo zde — v samém jádru vašeho bytí.

Pozvání je jednoduché:
Kdykoli se objeví vlna úzkosti, strachu nebo i jemný pocit „já“,
obráceně nasměrujte pozornost dovnitř a zeptejte se:
„Kdo jsem já?“
Neočekávejte odpověď.
Jen spočiňte v tichu, které následuje.
Toto ticho je odpovědí.
Toto ticho je mírem, který hledáte.