Probuzení

[Návštěvník]

[Návštěvník]

[Návštěvník]

[Návštěvník]

...Jsem si jistý, že ve svém životě poznáváš to samé.
Všechny zdánlivé překážky k plnosti a lehkosti života vedly k většímu uvědomění.

Nakonec všechny ty věci vedly k Probuzení Já.

Když se podívám na svůj vlastní život, může to být mikrokosmos kolektivu, pak všechny ty blokády, bolesti a utrpení byly ve skutečnosti součástí Probouzení....

[Návštěvník]

Zvláště u určitých typů myšlenek, jako je takzvaná starost, můžete velmi jasně vidět, že se vám to děje, takže mysl jede a nemůžete ji zastavit. Probudíte se ve 3: ráno a začnete myslet ... strašné myšlenky ... špatné .... možné špatné výsledky ... a jede to dál a dál a jste uvězněni, vynořují se ve vás myšlenky...

Takže POČÁTKEM DUCHOVNÍHO PROBUZENÍ je vidění, jak myšlenka vyvstává, je vidění myšlenky a nebýt s ní úplně ztotožněný.

Abyste myšlenku rozpoznali jako myšlenku.

[Návštěvník]

OSHO - MÉ PROBUZENÍ

Vzpomínám si na ten osudový den, 21. března 1953. Mnoho životů jsem se snažil - pracoval na sobě, usiloval, dělal, co bylo jenom možné - a k ničemu nedošlo. Nyní chápu, proč k ničemu nedošlo. Bariérou bylo samotné úsilí. Zábranou byl sám žebřík, po němž jsem šplhal. Překážkou bylo samotná potřeba hledat. To neznamená, že je toho možné dosáhnout bez hledání. Hledání je nezbytné, ale pak přijde okamžik, kdy hledání musí odpadnout. Člun je potřebný k tomu, aby nás přenesl přes řeku, ale pak přijde okamžik, kdy musíte z člunu vystoupit, úplně na něj zapomenout, nechat ho za sebou. Úsilí je potřeba. Bez úsilí nejde nic. Ale jenom s úsilím též nic nejde.

Krátce před 21. březnem 1953, sedm dní před tímto dnem, jsem na sobě přestal pracovat. Tento okamžik přichází, jakmile poznáte marnost veškerého úsilí. Již jste udělali vše, co bylo možné, a k ničemu nedošlo. Již jste udělali vše, co bylo v lidských silách. Co ještě víc můžete dělat? V naprosté beznaději člověk zanechá veškerého hledání. Toho dne hledání ustalo, nic jsem nehledal a nic neočekával, a toho dne se to začalo dít. Objevila se nová energie - přišla odnikud. Nepřicházela ze zdroje. Přicházela odnikud a odevšad. Byla ve stromech i ve skalách, na obloze, ve slunci i ve vzduchu - byla všude. Hledal jsem tak usilovně a myslel si, jak je daleko, a přitom byla tak blízko. Právě proto, že jsem hledal, nebyl jsem schopen vidět to, co bylo blízko. Hledání se vždy týká toho, co je v dálce, co je vzdálené - a toto vzdálené nebylo. Stal jsem se dalekozrakým a ztratil jsem schopnost vidět to, co je blízko. Oči jsou zaostřeny do daleka, na obzor, a ztrácejí tak schopnost vidět to, co je úplně blízko, hned vedle vás. Toho dne, kdy přestalo úsilí, jsem přestal existovat i já. Poněvadž nemůžete existovat bez úsilí, nemůžete existovat bez touhy, nemůžete existovat bez zápasu.

Fenomén ega, neboli já, není věc, ale proces. Není to něco, co by ve vás sídlilo. V každém okamžiku to musíte vytvářet. Je to jako na kole. Šlapete-li do pedálů, kolo jede dál a dál, přestanete-li šlapat, kolo se zastaví. Setrvačností ještě kousek dojede, ale jakmile přestanete šlapat, již se začne zastavovat. Nemá už dost síly, energie, aby někam dojelo. Směřuje k pádu, ke kolapsu. Ego existuje proto, že neustále šlapeme na pedály touhy, neustále se snažíme něčeho dosáhnout, neustále sami sebe honíme. Právě v tom spočívá fenomén ega - honit se, hnát se do budoucnosti, hnát se za tím, co bude zítra. Ego je tvořeno honbou za tím, co neexistuje. A poněvadž vychází z toho, co neexistuje, je jako přelud. Nepřetrvává kvůli ničemu jinému než touze. Nepřetrvává kvůli ničemu jinému než žádostivosti.

[salmo1cz.]

[Návštěvník]

Příroda vám může pomoci s Probuzením. Pokud tam můžete být se všemi smysly a být si vědomi samotného uvědomění, když jste tam venku v přírodě a někdy se to některým lidem může stát téměř náhodou. Když lezou po horách nebo plavou nebo dělají cokoliv v přírodě a najednou ten člověk utichne v pouhém uvědomění, a pomyslí si: "oh wow oh" a myslí si, že to bylo způsobeno krásou, kterou vidí, ale ve skutečnosti to bylo způsobeno zastavením myšlení.

[Návštěvník]

Objevení smyslu pro obnovu

Když duchovní učení z různých tradic po mnoho staletí mluvila o neznámém, ve skutečnosti hovořila o tomto druhu obnovy. Protože my děláme z neznámého něco konkrétního – dokonce i samotný termín jako 'neznámé' – a než si to uvědomíme, myslíme si, že je to nějaké místo, které musíme najít. Ale to je jen výplod naší představivosti. Neexistuje žádné místo zvané 'neznámé', je to způsob, jak každodenně obnovovat naše vědomí, obnovovat naši mysl a emoce, skutečně obnovovat naše vědomí den za dnem. Když to děláme, necítíme, že s sebou neseme tolik tíhy. Většinou ani nevíme, kolik toho neseme, dokud tu zátěž najednou neodložíme. Je to doslova psychický, emocionální, téměř i fyzický pocit tíhy, který si uvědomíme teprve ve chvíli, kdy už tam není. Je to jako probuzení z tohoto obrovského nahromadění zkušeností, idejí, přesvědčení. Jakmile se vědomí z toho všeho probudí, ten pocit je až fyzický – jaká tíha najednou spadne z našich ramen. Tato tíha se hromadí pomalu, postupně, rok po roce, takže ani nevíme, že ji neseme. Bylo by to, jako kdyby ses narodil s batohem, do kterého každý den někdo přidá něco o hmotnosti pouhých několika gramů. Změnu bys každý den necítil, možná by ses ale postupně začal ptát, proč život začíná být stále těžší a těžší, proč se cítí tak hustý, méně nevinný a méně radostný, méně lehký. Cítil bys to, ale nepoznal bys konkrétní změnu v jakýkoliv den, dokud by celý ten batoh najednou nezmizel. A pak bys věděl, kolik toho většina lidí nosí s sebou, protože většina z nás není ve stavu neustálé obnovy, ale spíše v neustálém hromadění.

Když se naučíme skutečně poslouchat tiché prostory uvnitř, což je podstatou meditace – nejen formální meditace, kterou děláš, když sedíš doma nebo někde před setkáním – protože i to je důležité, ale je to omezená představa toho, co meditace opravdu je. Meditace je ve skutečnosti stav obnovy, poslouchání tichých prostor uvnitř, na rozdíl od hlučných prostor, které většina lidí neustále poslouchá. Všiml sis toho? A přesto tato posvátná dimenze s sebou nese pocit svěžesti, pocit okamžité obnovy, že ano? Už jsi někdy měl tu zkušenost, že se náhle ocitneš ve chvíli, která se cítí jako úplně nová, jako by to bylo poprvé? Máš tu zkušenost jako dospělý, kdy jeden krok najednou působí jako zázrak, jako když malé dítě poprvé udělá krok? Když se díváš na děti, jak se učí chodit, každý krok je pro ně objev, úžasná věc. Jakmile se naučíme chodit, děláme to automaticky, ale zapomeneme, jak úžasné to je. Jakmile nejednáme z minulosti, i ten nejjednodušší krok působí mimořádně ve své absolutní jednoduchosti.

Tento druh zážitku je často součástí hlubšího probuzení k naší podstatě, vrací nás do stavu novosti. Jednou z krásných věcí v tomto období roku je, že celé přírodní prostředí se doslova nachází ve stavu obnovy, v tichém místě. Něco se tam děje mimo úroveň vědomého uvědomění. Když se podíváš na strom, který ztratil všechny listy a má jen holé hnědé větve, jak se natahují k obloze, neřekneš si, že ten strom je právě teď v hlubokém stavu obnovy. Nevypadá to tak, že by se něco dělo – někdy ani nevíš, jestli je ten strom živý nebo mrtvý. Ale ve skutečnosti probíhá hluboká, hluboká obnova. Celé prostředí kolem nás se toho účastní, a to nám obnovu velmi usnadňuje, protože jako těla a mysli jsme součástí přírody stejně jako strom, který shazuje své listy nebo vlny přicházející na břeh oceánu. Nic na lidském organismu není něčím jiným než projevem samotného života.

[Návštěvník]

Nejdůležitější je vidět z pravého, beztvarého místa. Tímto pohledem se ve tvém životě dějí změny. Termín "přítomný okamžik" není o čase, ale o pozornosti a přítomnosti. Přítomnost není čas, ale uvědomění si sebe sama. Jako lidé máme mnoho myšlenek a možností, které nás často znepokojují a vyčerpávají.

Když se tvoje mysl stává více soustředěnou a zakotvenou v energii srdce, pocit, že jsi ten, kdo jedná a myslí, slábne. Přítomnost prostupuje vše a tvůj život se může měnit ve své vnější podobě. Staré já říká: "Nemohu udělat všechny věci, které bych měl dělat." Tato přechodná fáze může být matoucí. Lidé si často myslí, že jejich život je v nepořádku, když tráví více času ve svém srdci a nejsou tak efektivní ve svých vnějších povinnostech. Ale ve skutečnosti se stáváš více vyrovnaným a šťastnějším.

Toto zdánlivé protiklady mohou trvat nějakou dobu, ale stabilizují se. Objevování pravého já může stále nést zbytky starých zvyků a identit. Neříkám, že svět venku se stane dokonalým, ale uvnitř zůstáváš nezměněný, což je obrovský pokrok ve vědomí.

Jak trpí tvůj život vzhledem k tvému probuzení? Možná tvá ambice a vášeň ochladly, ale neztratil jsi radost a krásu. Skutečná radost a mír se zvyšují. Každý musí být schopen být sám sebou. Mnoho lidí se snaží utlumit svou mysl rozptýlením, jako je rádio nebo televize. Ale když se prohlubuješ ve svém pochopení a vracíš se do svého srdce, společenské setkání tě mohou unavovat. Můžeš milovat lidi, ale necítíš potřebu být v jejich společnosti.

Někdy si lidé mohou myslet, že jsi smutný nebo depresivní, protože nejsi šťastný podle jejich představ. Ale tvé probuzení znamená, že hodnotíš věci jinak. Nemusíš se snažit vypadat šťastně. Buď opatrný, aby tě svět nepřivedl zpět k starým způsobům myšlení.

Když objevíš neměnné Já, jsi svobodnější a necháš změnu přicházet. Vítr změny může odfouknout staré mrtvé listí. Pokud lidé vidí smutek na tvém obličeji, neznamená to, že bys měl předstírat radost. Uvnitř tebe je radost, mír a láska, která kvete. To je mnohem vyšší než cokoli předtím.

[Návštěvník]

Prebuďte sa! - Najjednoduchšie, a predsa mocné a dôležité cvičenie

Toto cvičenie poskytuje jasnosť a silu, aby sme začali nepripútane pozorovať sféru myšlienok, pocitov a vnemov. Odhaľuje pravdivú prítomnosť bytia ako náš stabilný základ a rozpúšťa silu mysle a jej projekcií.

[Návštěvník]

Prebudenie a jasno za 15 minút

[Návštěvník]

Jak nás může ne-duální pochopení proměnit?

Když se ponoříme do zkušenosti bytí a odevzdání, často máme pocit, že se věci kolem nás začínají rozpadat – a to nejen na úrovni osobních vztahů, ale také v otázkách smyslu života. I když třeba nechceme, aby se něco změnilo, samotné odevzdání a ponoření do této zkušenosti přináší změnu. Je to, jako kdyby „Bytí“ samotné začalo přetvářet náš život. Někdy to může být znepokojivé – ego se totiž přirozeně brání, protože ztrácí svou kontrolu a svůj vliv. Ale co vlastně taková proměna obnáší? Je v ní nějaké nebezpečí?

Změny přicházejí různými způsoby – někdy náhle, ale většinou postupně. Tento proces, který nás přirozeně přibližuje k hlubšímu pochopení, může trvat měsíce, roky, nebo dokonce celý život. Ne-duální pochopení má tendenci „odhalovat“ a rozpouštět vše, co není v souladu s pravdou, kterou odhalujeme. Tento proces může být klidný a harmonický, ale také bouřlivý a emotivně náročný. Záleží na tom, jak hluboko jdeme a kolik odporu v sobě máme.

Jak ovlivní náš život?

Ne-duální pochopení postupně pronikne do všech oblastí života. Naše vztahy – s rodinou, partnery, kolegy – se změní. Mění se i náš přístup k práci, zájmům, dokonce i k místu, kde žijeme. To, co není v souladu s touto hlubší pravdou, bude dříve nebo později odhaleno a rozpustí se. Tento proces ale není vždy snadný – může přinášet nepohodlí nebo dokonce chaos, zejména pokud se snažíme držet starých vzorců nebo očekávání.

Pro některé lidi jsou tyto změny plynulé a přirozené, pro jiné mohou být náhlé a dramatické. Někdy se může objevit strach ze ztráty známého „status quo“. Ale pokud už jsme na tuto cestu vstoupili, pokud jsme začali poznávat tuto hlubší realitu, je téměř nemožné se vrátit. To, co jednou vidíme, už nemůžeme „nevidět“.

Strach z proměny

Pro někoho může být představa změny natolik intenzivní, že by raději zůstali v bezpečí dosavadního života. Avšak ti, kdo už jednou vstoupili do tohoto procesu, obvykle necítí potřebu od něj utéct. Jakmile totiž zahlédneme hlubší pravdu, tato zkušenost nás nepřestane provázet. I když se třeba občas objeví strach nebo odpor, touha poznávat a žít tuto pravdu je silnější.

Ano, změny, které přináší ne-duální pochopení, mohou být náročné. Ale zároveň přinášejí i krásu, svobodu a hlubší pochopení života. To, co nás na této cestě čeká, nemusíme předem vědět. Každý krok nás vede k většímu osvobození a autentičnosti. Jakmile jsme jednou zahlédli tuto pravdu, cesta už je otevřená – a my na ní jdeme dál, ať už pomalu, nebo s náhlými průlomy.

[Návštěvník]

Jak probudit své pravé já s Eckhartem Tollem

Mnozí z vás už procházejí probuzením a uvědomují si důležitost této otázky. Pojďme se tedy ponořit hlouběji do přítomného okamžiku. Ať je toto pochopení nejen konceptuální, ale také skutečně prožité. Pokud nejsem svými myšlenkami, emocemi nebo tělem, kdo nebo co je tím, co se identifikuje?

Ve své knize Moc přítomného okamžiku jsem stručně popsal zážitek, který mě přivedl k tomuto uvědomění. Ve svých 29 letech jsem jedné noci pocítil nesnesitelnou tíhu. Myšlenka „Nemohu už dál žít sám se sebou“ mě přemohla. Byl jsem zoufale nešťastný, i když okolnosti mého života nebyly nijak zvlášť špatné. Uvědomil jsem si, že moje neštěstí nebylo způsobeno vnějším světem, ale tím, jak moje mysl interpretovala vše kolem mě. Příběhy, které jsem si o svém životě vyprávěl, byly zdrojem mé bolesti.

Když jsem si pomyslel „Nemohu žít sám se sebou“, náhle jsem se zastavil. Kdo je to „já“, které nemůže žít se sebou samým? A kdo je ten „sebe“? Tato otázka vedla k hlubokému zážitku: oddělení mezi mými myšlenkami a vědomím, které je pozorovalo. Uvědomil jsem si, že „já“ nejsem mé myšlenky, ale spíše vědomí, které si je uvědomuje.

Bylo to, jako by oceán vytvořil vlnu. Vlna je dočasná forma, ale stále je to součást oceánu. Když se vlna zklidní, oceán zůstává. Podobně mé myšlenky byly jen dočasnými formami vědomí. Druhý den ráno tento nový stav pokračoval. Nic se nezměnilo na vnějších okolnostech mého života, ale já jsem cítil hluboký mír. Chůze po ulicích Londýna, cestování metrem – všechno bylo prostoupeno klidem, který jsem nechápal.

Trvalo několik let, než jsem plně porozuměl tomu, co se stalo. Jeden vhled mi poskytl zenový mnich, který mi vysvětlil, že zen je v podstatě o „být bdělý a nemyslet“. Uvědomil jsem si, že mé myšlenky se zredukovaly o 80 %, a většinu času jsem byl prostě vnímavý, bez neustálého vnitřního monologu.

To mě vedlo k poznání, že duchovní probuzení je právě toto: oddělení od neustálého toku myšlenek a příběhů, které si o sobě vyprávíme. Všechny starobylé duchovní tradice na toto probuzení ukazují. Buddhismus používá termín probuzení – samotné slovo „buddha“ znamená „ten, kdo je probuzený“. Ježíš ve svých podobenstvích také často vyzývá k bdělosti, například když říká: „Bděte.“

Proč tento pojem probuzení? Protože každý z nás má každodenní zkušenost s přechodem ze spánku do bdělého stavu. Když ráno otevřeme oči, nastane obrovský posun vědomí. Podobně existuje druhé probuzení – probuzení ze snu o úplné identifikaci s myšlenkami a emocemi. Tato identifikace je vlastně dalším druhem snění, i když tomu říkáme „běžná bdělost“.

Duchovní probuzení je probuzení z tohoto snu, z hlubokého ztotožnění s myslí. Je to stav, ve kterém mysl stále může fungovat, ale už nad vámi nemá kontrolu. A právě to je pravá svoboda – být bdělý, žít v přítomnosti a být v souladu s vědomím, které je naším pravým Já.

[Návštěvník]

Chtěl jsem porozumět duchovnosti po té, co se mi již stalo něco hluboce duchovního, ale nerozuměl jsem tomu, takže jsem mluvil se zenovým mnichem a ten řekl: "Dobře, zen je v podstatě o tom, že nemyslíte, ale zůstáváte bdělý." A pak jsem si uvědomil, že to je tak jednoduché prohlášení, nemyslet na to, že bych zůstal vzhůru. Pak jsem si uvědomil, že to, co jsem zažil jako mír, bylo ve skutečnosti to, že mé myšlení bylo enormně omezeno, protože jsem myslel o 80% méně, než předtím a hodně času tam bylo jen vědomí. Vnímal jsem věci a bylo tam na pozadí smyslového vnímání nehybné vědomí.

[Návštěvník]

Životní cesta klidu a přítomnosti je přirozená a jednoduchá. Nemusíte čekat, až vaše mysl utichne. Není třeba se do ničeho zaplétat, prostě jen buďte. Když se neponoříte do myšlenek a necháte věci plynout, přirozeně si uvědomíte svůj stav bytí.

Nemusíte dělat nic složitého ani usilovat o nějaké dosažení. Vědomí je zde přítomno bez úsilí. Všechno, co rezonuje, rezonuje přirozeně, aniž byste se o to snažili. Stačí jen věnovat pozornost jednoduchému pocitu bytí.

Důvod, proč někdy pochybujeme o tomto stavu přirozeného bytí, je ten, že věnujeme svou energii myšlenkám. Mysl často pohlcuje naši pozornost a vtahuje nás do osobní identity, přičemž nás posílá na různé vnitřní i vnější cesty a úkoly.

Ale co když prostě jen zůstanete tady a teď? Nemusíte se dotýkat žádných myšlenek ani úmyslů, dokonce ani touhy probudit se k sobě samému. Zůstaňte prázdní a otevření, bez námahy. Vnímáte hlas, slova, ale nemusíte nic dělat ani být něčím jiným než tím, čím už jste.

Pokud se objeví myšlenky nebo pochybnosti, jako například: „Tohle už jsem zkoušel a nic se nestalo,“ nechte je být. Nezasahujte, jen jim dovolte přicházet a odcházet. S praxí se naučíte nechat myšlenky plynout bez toho, aby vás vtahovaly do své hry.

Vaše přirozené bytí je tu stále, neovlivněné ruchy mysli. Když tomu přestanete dávat pozornost, všechno se přirozeně zklidní. Klid přichází sám od sebe, když mu nepřekážíte. Nemusíte se stát nějakým duchovním činitelem, který musí něco dosahovat nebo překonávat. Stačí jen být – tady a teď – a dovolit, aby se vše odehrávalo přirozeně.

[Návštěvník]

Řekl jsem Narendrovi: "Podívej se, můj chlapče. Bůh je oceán blaženosti; Nechceš se ponořit do tohoto oceánu? Předpokládejme, že máš šálek sirupu a jsi moucha. Kam se posadíš a kde popíjíš sirup?" Narendra řekl: "Posadím se na okraj šálku a vystrčím hlavu, abych to vypil." 'Proč?' řekl jsem. "Proč bys měl sedět na kraji?" Odpověděl: "Jestli se dostanu daleko do sirupu, utopím se a přijdu o život." Pak jsem mu řekl: "Ale mé dítě, v oceánu Sat-čit-ánandy žádný takový strach není. Je to Oceán nesmrtelnosti. Když se do ní člověk ponoří, nezemře; stane se nesmrtelným. Člověk neztrácí vědomí tím, že je šílí po Bohu."

Z „evangelia Šrí Rámakrišny“

[Návštěvník]

Mooji: "To, odkud mluvíš, je okamžik, kdy se vrátíš do své mysli, do své identity. A pak se identita vrátí a něco v tobě si řekne: „Ach ne…“ Ale pod tím vším je něco hlubšího, co tím není dotčeno. Není to ovlivněné zklamáním z toho, že jsi opět v mysli. Je to čistý prostor bytí, kterého se nic nedotýká. A to je něco, co musíš trénovat.

To znamená, že když čelíš výzvám a tvůj strom se otřásá, listy opadávají, musíš v tom zůstat."

Tazatelka: "Myslím, že právě tohle pro mě bylo jednou z největších frustrací – že je to tak krásné, ale zároveň mě to stále vtahuje zpět."

Mooji: "Ale víš co? Ta událost, která tě „hodila“ zpět do toho stavu, trvala vlastně jen krátce. Problém je, že jsi pak zůstala žít ve zklamání z toho, co se stalo. A tím jsi to začala podporovat – ta samotná událost byla krátká, ale tvé myšlenky na ni ji neustále udržují při životě. Na to si musíš dávat pozor.

Tvoje osobnost, ať už dobrá nebo špatná, není tím, kým jsi. Ani ten nejlepší člověk na světě není tímto čistým bytím. To vše je jen zkušenost – a to je velmi důležité pochopit.

Mou rolí v tvém životě je jen tě stále připomínat a nedovolit, aby tě něco odvedlo pryč. Protože v tomto světě existuje síla, která nás neustále rozptyluje a odvádí od naší skutečné podstaty. A protože jsme dlouho žili v této identitě, se všemi jejími zvyky a nedokonalostmi, teď, když tě volá Boží hlas, přichází vnitřní odpor. Ale nesmíš to brát jako selhání! Je to příležitost posílit své rozlišování. Není to prohra.

Protože ve skutečnosti nic nemůže odporovat Bohu. Jen v tvojí mysli to vypadá, jako by se něco stavělo proti. A proto si musíš vybudovat „duchovní svaly“, abys tím mohl procházet, aniž bys ztratil pevnou půdu pod nohama. Měla bys být schopna říct: „Vidím to všechno, ale vím, že to pomine.“

Můžeš se vrátit do včerejška a znovu ho prožít? Můžeš ho vzít a ukázat mi ho? Ne, protože všechno už je pryč. Dokonce i dnešní ráno je pryč. Včerejší noc je pryč. Všechny momenty až do tvého narození jsou pryč. Jediné, co tu je, je tvé Bytí – a to je ten prostor, kde se musíš ukotvit.

Pokud přichází silné emoce, jen se ujisti, že se do nich příliš nezapojuješ. Protože nikdo neví, jaká bude příští emoce. Ani já ne. Nikdo neví, jaký bude tvůj příští problém, jaká bude tvá další myšlenka. A ty to ani nepotřebuješ vědět. Pokud jsi v přítomnosti, je to v pořádku. Myšlenky a emoce přicházejí a odcházejí, ale často v tobě probouzejí starou identitu, a to je to, čím trpíš. Ale nemusíš. To všechno pomine.

Každý člověk, který se probudil k pravdě, prošel tím, čím si teď procházíš ty. Každý z nich. Nemysli si, že někdo byl výjimečný. Všichni čelili stejným vlnám zmatku a zkoušek. A pak si uvědomili: „Počkej, proč je to tak silné? Protože se s tím ztotožňuji. Žiju v identitě a v roli osoby.“

Nezáleží na tom, jak se cítíš. Tvá mysl může říkat: „Je to tak těžké, všechno je proti mně…“ Ale to jsou jen příběhy, které si vyprávíš. To, co je důležité, je uvědomění si, že všechno přichází a odchází – ale něco zde zůstává stále stejné. To něco tu bylo ještě předtím, než jsi měla jakoukoli zkušenost. A nikdy se to nezmění. Tvé tělo odejde. Tvá mysl odejde. Ale tohle nikdy. A to je to, co si musíš uvědomit.

Netýká se tě žádné utrpení více než kohokoliv jiného na světě. Podívej se – žijeme v zemi, kde nejsi chudý, nežebráš na ulici. I ti, kteří nemají nic, jsou stále nesmírně požehnaní.

Nenech se oklamat tím, co ti našeptává mysl. Každý – i král, císař, královna Anglie – všichni zažívají tyto věci. Ale naučili se, jak se na ně dívat z toho správného úhlu. S tebou nikdy nebylo nic špatně. Nikdy. Ale musíš to pochopit a naučit se s tím pracovat.

Je to boj, protože ego nechce odejít. Ale ty máš všechno, co potřebuješ. To, že existuješ, je důkaz Boží milosti. Trpíme jen kvůli špatným myšlenkám, chybným přesvědčením. Ale i ty mohou přijít – hlavní je, že se jimi nenecháš odnést.

Protože pokud pochybuješ o sobě, pak se objevují myšlenky, které tě srážejí dolů. „Nezvládneš to, nemáš na to…“ A proč? Protože tě ovládá víra v myšlenky. Tvá mysl se pro tebe stala „kostelem“, kam chodíš každý den trpět.

Ale to není pravda. To všechno může přijít a zase odejít. Čím více se s tím identifikuješ, tím více to zůstává. Takže pokračuj v cvičení, které jsem ti dal.

[Návštěvník]

Probuď se.
Všichni spíte. A pokud se neprobudíte, žádnou přednášku nedostanete.

V jakém smyslu ale spíme?
Buddhisté by řekli, že téměř všichni lidé žijí s falešným pocitem identity.
S bludem, s halucinací o tom, kým jsou.

Mě osobně nesmírně fascinuje otázka identity.
Snažím se porozumět tomu, co lidé vlastně myslí, když řeknou „já“.
Považuji to za jednu z nejzajímavějších otázek:
Kdo si myslíš, že jsi?

Podle buddhistické teorie je příčinou našeho falešného pocitu identity něco, čemu se říká avidjá – nevědomost.
Lépe řečeno: ignorování, záměrná slepota, zaměření vědomí pouze na jednu věc – na úkor všeho ostatního.

Zaměřujeme se tedy na „postavy“ – na objekty –
a přehlížíme „pozadí“, to, co je za tím.
A tak začneme věřit, že postava existuje odděleně od pozadí.
Ale ve skutečnosti jsou neoddělitelné.

Jdou spolu stejně neoddělitelně jako předek a zadek.
Stejně jako kladné potřebuje záporné, stejně jako nahoře existuje jen s dole.
A stejně jako život nemůže být bez smrti.

Oddělit je nelze. Ve skutečnosti tvoří jedno.
Jen se jeví odlišně.
Navzájem se potřebují – stejně jako muž potřebuje ženu a žena muže.

Ale běžně si to vůbec neuvědomujeme.
A právě proto buddhistická praxe – psychologická disciplína –
vede k tomu, aby se tento vnitřní pocit otočil naruby.

Cílem je navodit stav,
ve kterém člověk zakusí sebe sama jako všechno, co je.
Celý vesmír, soustředěný v jednom bodě – ve vás.
A stejně tak každý z nás, jakožto celý vesmír, se projevuje tam, tam i tam –
na každém místě, v každé vlně života.

Jinými slovy: skutečná podstata mne
není něco uzavřeného pod mojí kůží,
ale všechno, co je mimo ni –
a co zároveň vytváří to, co je uvnitř.

Představte si, že každý z nás je jako vlna na moři.
Vlna přece není oddělená od oceánu, že ne?
Každá vlna je celý oceán, který se zrovna vlní.

Oceán existence se vlní skrze každého z nás.
A my jsme jeho vlny.
Ale vlna je ve své podstatě vždy oceánem.

A v tom se váš pocit identity úplně obrátí naruby.
Nezapomenete, kdo jste – své jméno, adresu, telefon nebo roli ve společnosti.
Ale poznáte, že to všechno je jen povrch.
A že to, čím skutečně jste,
je všechno, co je.

(hudba doznívá… ticho a pochopení zůstává)

[Návštěvník]

"Dokonalé probuzení je možné tady a teď pro každou lidskou bytost, bez ohledu na původ, praxi nebo osobní okolnosti.

Už jste svobodní!

Cokoli nově získaného bude ztraceno.

To, co je věčné, je vždy uvnitř tebe, jako tvé vlastní Já.

To je ten neměnný základ, na kterém se odrážejí tvé naděje a touhy.

Právě naděje a touhy zakrývají vědomí, které je vždy čisté.

Já se samo sobě odhalí v mžiku oka, jakmile se vzdáš všech nadějí a tužeb – této dávné nemoci mysli.

Buď zticha. Nedovol ani jediné myšlence, aby tě rozvířila. Buď bez námahy – a v jediném okamžiku objevíš, že jsi byl vždycky svobodný.

Om Tat Sat.

Papaji