Probuzení

[Návštěvník]

[Návštěvník]

[Návštěvník]

[Návštěvník]

...Jsem si jistý, že ve svém životě poznáváš to samé.
Všechny zdánlivé překážky k plnosti a lehkosti života vedly k většímu uvědomění.

Nakonec všechny ty věci vedly k Probuzení Já.

Když se podívám na svůj vlastní život, může to být mikrokosmos kolektivu, pak všechny ty blokády, bolesti a utrpení byly ve skutečnosti součástí Probouzení....

[Návštěvník]

Zvláště u určitých typů myšlenek, jako je takzvaná starost, můžete velmi jasně vidět, že se vám to děje, takže mysl jede a nemůžete ji zastavit. Probudíte se ve 3: ráno a začnete myslet ... strašné myšlenky ... špatné .... možné špatné výsledky ... a jede to dál a dál a jste uvězněni, vynořují se ve vás myšlenky...

Takže POČÁTKEM DUCHOVNÍHO PROBUZENÍ je vidění, jak myšlenka vyvstává, je vidění myšlenky a nebýt s ní úplně ztotožněný.

Abyste myšlenku rozpoznali jako myšlenku.

[Návštěvník]

OSHO - MÉ PROBUZENÍ

Vzpomínám si na ten osudový den, 21. března 1953. Mnoho životů jsem se snažil - pracoval na sobě, usiloval, dělal, co bylo jenom možné - a k ničemu nedošlo. Nyní chápu, proč k ničemu nedošlo. Bariérou bylo samotné úsilí. Zábranou byl sám žebřík, po němž jsem šplhal. Překážkou bylo samotná potřeba hledat. To neznamená, že je toho možné dosáhnout bez hledání. Hledání je nezbytné, ale pak přijde okamžik, kdy hledání musí odpadnout. Člun je potřebný k tomu, aby nás přenesl přes řeku, ale pak přijde okamžik, kdy musíte z člunu vystoupit, úplně na něj zapomenout, nechat ho za sebou. Úsilí je potřeba. Bez úsilí nejde nic. Ale jenom s úsilím též nic nejde.

Krátce před 21. březnem 1953, sedm dní před tímto dnem, jsem na sobě přestal pracovat. Tento okamžik přichází, jakmile poznáte marnost veškerého úsilí. Již jste udělali vše, co bylo možné, a k ničemu nedošlo. Již jste udělali vše, co bylo v lidských silách. Co ještě víc můžete dělat? V naprosté beznaději člověk zanechá veškerého hledání. Toho dne hledání ustalo, nic jsem nehledal a nic neočekával, a toho dne se to začalo dít. Objevila se nová energie - přišla odnikud. Nepřicházela ze zdroje. Přicházela odnikud a odevšad. Byla ve stromech i ve skalách, na obloze, ve slunci i ve vzduchu - byla všude. Hledal jsem tak usilovně a myslel si, jak je daleko, a přitom byla tak blízko. Právě proto, že jsem hledal, nebyl jsem schopen vidět to, co bylo blízko. Hledání se vždy týká toho, co je v dálce, co je vzdálené - a toto vzdálené nebylo. Stal jsem se dalekozrakým a ztratil jsem schopnost vidět to, co je blízko. Oči jsou zaostřeny do daleka, na obzor, a ztrácejí tak schopnost vidět to, co je úplně blízko, hned vedle vás. Toho dne, kdy přestalo úsilí, jsem přestal existovat i já. Poněvadž nemůžete existovat bez úsilí, nemůžete existovat bez touhy, nemůžete existovat bez zápasu.

Fenomén ega, neboli já, není věc, ale proces. Není to něco, co by ve vás sídlilo. V každém okamžiku to musíte vytvářet. Je to jako na kole. Šlapete-li do pedálů, kolo jede dál a dál, přestanete-li šlapat, kolo se zastaví. Setrvačností ještě kousek dojede, ale jakmile přestanete šlapat, již se začne zastavovat. Nemá už dost síly, energie, aby někam dojelo. Směřuje k pádu, ke kolapsu. Ego existuje proto, že neustále šlapeme na pedály touhy, neustále se snažíme něčeho dosáhnout, neustále sami sebe honíme. Právě v tom spočívá fenomén ega - honit se, hnát se do budoucnosti, hnát se za tím, co bude zítra. Ego je tvořeno honbou za tím, co neexistuje. A poněvadž vychází z toho, co neexistuje, je jako přelud. Nepřetrvává kvůli ničemu jinému než touze. Nepřetrvává kvůli ničemu jinému než žádostivosti.

[salmo1cz.]

[Návštěvník]

Příroda vám může pomoci s Probuzením. Pokud tam můžete být se všemi smysly a být si vědomi samotného uvědomění, když jste tam venku v přírodě a někdy se to některým lidem může stát téměř náhodou. Když lezou po horách nebo plavou nebo dělají cokoliv v přírodě a najednou ten člověk utichne v pouhém uvědomění, a pomyslí si: "oh wow oh" a myslí si, že to bylo způsobeno krásou, kterou vidí, ale ve skutečnosti to bylo způsobeno zastavením myšlení.

[Návštěvník]

Objevení smyslu pro obnovu

Když duchovní učení z různých tradic po mnoho staletí mluvila o neznámém, ve skutečnosti hovořila o tomto druhu obnovy. Protože my děláme z neznámého něco konkrétního – dokonce i samotný termín jako 'neznámé' – a než si to uvědomíme, myslíme si, že je to nějaké místo, které musíme najít. Ale to je jen výplod naší představivosti. Neexistuje žádné místo zvané 'neznámé', je to způsob, jak každodenně obnovovat naše vědomí, obnovovat naši mysl a emoce, skutečně obnovovat naše vědomí den za dnem. Když to děláme, necítíme, že s sebou neseme tolik tíhy. Většinou ani nevíme, kolik toho neseme, dokud tu zátěž najednou neodložíme. Je to doslova psychický, emocionální, téměř i fyzický pocit tíhy, který si uvědomíme teprve ve chvíli, kdy už tam není. Je to jako probuzení z tohoto obrovského nahromadění zkušeností, idejí, přesvědčení. Jakmile se vědomí z toho všeho probudí, ten pocit je až fyzický – jaká tíha najednou spadne z našich ramen. Tato tíha se hromadí pomalu, postupně, rok po roce, takže ani nevíme, že ji neseme. Bylo by to, jako kdyby ses narodil s batohem, do kterého každý den někdo přidá něco o hmotnosti pouhých několika gramů. Změnu bys každý den necítil, možná by ses ale postupně začal ptát, proč život začíná být stále těžší a těžší, proč se cítí tak hustý, méně nevinný a méně radostný, méně lehký. Cítil bys to, ale nepoznal bys konkrétní změnu v jakýkoliv den, dokud by celý ten batoh najednou nezmizel. A pak bys věděl, kolik toho většina lidí nosí s sebou, protože většina z nás není ve stavu neustálé obnovy, ale spíše v neustálém hromadění.

Když se naučíme skutečně poslouchat tiché prostory uvnitř, což je podstatou meditace – nejen formální meditace, kterou děláš, když sedíš doma nebo někde před setkáním – protože i to je důležité, ale je to omezená představa toho, co meditace opravdu je. Meditace je ve skutečnosti stav obnovy, poslouchání tichých prostor uvnitř, na rozdíl od hlučných prostor, které většina lidí neustále poslouchá. Všiml sis toho? A přesto tato posvátná dimenze s sebou nese pocit svěžesti, pocit okamžité obnovy, že ano? Už jsi někdy měl tu zkušenost, že se náhle ocitneš ve chvíli, která se cítí jako úplně nová, jako by to bylo poprvé? Máš tu zkušenost jako dospělý, kdy jeden krok najednou působí jako zázrak, jako když malé dítě poprvé udělá krok? Když se díváš na děti, jak se učí chodit, každý krok je pro ně objev, úžasná věc. Jakmile se naučíme chodit, děláme to automaticky, ale zapomeneme, jak úžasné to je. Jakmile nejednáme z minulosti, i ten nejjednodušší krok působí mimořádně ve své absolutní jednoduchosti.

Tento druh zážitku je často součástí hlubšího probuzení k naší podstatě, vrací nás do stavu novosti. Jednou z krásných věcí v tomto období roku je, že celé přírodní prostředí se doslova nachází ve stavu obnovy, v tichém místě. Něco se tam děje mimo úroveň vědomého uvědomění. Když se podíváš na strom, který ztratil všechny listy a má jen holé hnědé větve, jak se natahují k obloze, neřekneš si, že ten strom je právě teď v hlubokém stavu obnovy. Nevypadá to tak, že by se něco dělo – někdy ani nevíš, jestli je ten strom živý nebo mrtvý. Ale ve skutečnosti probíhá hluboká, hluboká obnova. Celé prostředí kolem nás se toho účastní, a to nám obnovu velmi usnadňuje, protože jako těla a mysli jsme součástí přírody stejně jako strom, který shazuje své listy nebo vlny přicházející na břeh oceánu. Nic na lidském organismu není něčím jiným než projevem samotného života.