Agrese

[Návštěvník]

[Návštěvník]

Jednoho dne se setkal slavný důstojník se starým mnichem a byl arogantní. Chtěl si dokázat svou nadřazenost. Řekl mnichovi: "Zajímá tě, co si o tobě myslím?" Mnich odpověděl: "Záleží mi na tom, co si o mně myslíš a máš nárok mít svůj vlastní názor."
Důstojník si odfrkl: "Dobře, řeknu ti, co si o tobě myslím. V mých očích jsi hromada suchého hovna."
Mnich se jednoduše usmál a byl potichu. Důstojník viděl, že urážka padla do hluchých uší. Zeptal se zvědavě: "A co si myslíš o mně ty?"
Mnich odpověděl: "V mých očích jsi jako Buddha."

Když to důstojník slyšel, šťastně odešel a chlubil se tímto incidentem své ženě. Ale jeho žena mu řekla: "Předvedl ses jako hlupák, když má člověk srdce jako hromadu suchého hovna, vidí každého v tomto světle. Starý pán má srdce Buddhy a to je důvod, proč v jeho očích všichni včetně tebe jsou jako Buddha."

[Návštěvník]

Jak Gautama Buddha proměnil vraha v mudrce



"V časech Guatama Buddhy žil muž jménem Angulimal. Složil přísahu, že usekne tisíc hlav a z každé mrtvoly uřízne jeden prst a udělá girlandu tisíce prstů. Angulima znamená člověk s girlandou o tisíci prstech.
Byl hrozně divoký a strašlivý. Lidé se mu začali vyhýbat. Cesta, která vedla kolem kopce, kde pobýval, se přestala používat. Už uřezal devět set devadesát devět hlav; čekal na tu poslední. Cesta, která vedla kolem jeho vršku byla naprosto pustá, nikdo nepřicházel. V tom přišel Buddha. Ta cesta byla zkratkou, ale lidé chodili raději oklikou.
Buddha šel přirozeně zkratkou. Jeho učedníci řekli: „Nevíš, co děláš! Copak jsi neslyšel o tom šílenci Angulimovi. Je lepší jít tou dlouhou oklikou než zkratkou.“
le lidé jako Buddha se nikdy zpět nevracejí. Řekl: „Nemohu se vrátit, nyní spíš než předtím. Kdybych nevěděl o Angulimovi snad bych mohl jít jinou cestou. Ale ten ubohý chlapík čeká na jedinou hlavu. Má práce je hotová. Vím vše, co vědět lze, okusil jsem všechno, čeho lze okusit. Nevidím důvod.. Jestli tomu nebohému člověku nějak posloužím, bude to dobré.“
A šel. Angulimal ho viděl. Buddhovi učedníci, kteří vždycky šlapali okolo něj, se co nevidět začali opožďovat. Kdyby byl chycen, přinejmenším by mohli utéci. Angulima viděl, že Guatama Buddha přichází. ten nebezpečný člověk, který už zavraždil devět set devadesát devět lidí, tehdy poprvé cítil, že má také srdce. Guatama Buddha vypadal tak nevinně, tak dětsky a tak půvabně v záři ranního slunce.
Angulimal zařval: „Hej ty, prosím, vrať se zpět, protože mi chybí jediná hlava! Možná jsi cizinec… ale jak se na tebe dívám, něco mi říká: „Nech toho člověka jít – je zde plno idiotů, můžu uříznout jejich hlavu.“ Ale ty prosím tě, běž zpět. Nepřibližuj se ke mně – jsem nebezpečný! Vidíš můj meč? Čeká na poslední hlavu.“
Guatama Buddha pokračoval. Opustil cestu a vykročil směrem k horám, blíže k Angulimovi.
Angulima řekl:“Zdá se, že jsi šílenější, než já. Proč stále jdeš a jdeš?“
Buddha řekl: „Angulimane, já jsem se zastavil už dávno. Nikam nejdu, ten, kdo jde, jsi ty.“ Angulimal stál a Buddha vykračoval!
Angulimal řekl: „Jsi jistě blázen. Procházíš se, pohybuješ se, a říkáš, že ses zastavil. Já tady stojím, a ty říkáš: „Ty se pohybuješ.“
Budha řekl: „Snaž se mě pochopit. Tvoje mysl se pohybuje, přemýšlí. Moje mysl je tichá, prostá jakéhokoliv hnutí. Nemůžeš dostat lepší hlavu. Je skutečným potěšením naplnit tvou přísahu. Připrav svůj meč.“
Angulimal nemohl pochopit, co to je za člověka. Byl velice šokován; nikdy se s takovým člověkem nesetkal! Poprvé v životě se cítil zahanben. Nemohl se podívat Buddhovi do očí, protože tyhle oči zářily soucitem, láskou, milostí, radostí, blažeností, extází – něčím, co nikdy nepoznal, ale ta vůně ho dostihla.
Řekl Buddhovi znovu: „Prosím, odejděte, pane. Nechci vás zabít. zbytečně naléháte, abych udělal něco, co udělat nechci.“ Ale Buddha pokračoval v chůzi a přicházel blíž a blíž. a nakonec stál před Angulimalem.
Angulimal řekl: „Myslíval jsem si, že jsem zarputilý člověk – ale ty jsi tisíckrát zarputilejší. Nyní už ti není pomoci, tvou hlavu srazit musím.
Buddha řekl: „Je taková stará tradice a zvyklost, že tomu, kdo jde na smrt, vyplní poslední přání, a já jedno velmi malé přání mám. Vyplň ho a pak mě zabij.“
„Jaké je tvoje přání? Kdyby to byla ta největší věc, zařídím to pro tebe.“
Buddha řekl:“Ne, je to jen maličkost, jen odsekni větev tohoto stromu, pod kterým stojíš.“
Angulimal řekl:“Co si to přeješ? Ale dobrá, je to tvoje přání…“ Svým mečem usekl větev.
Buddha řekl: „Nyní ji dej zpět. Učiň ji zase částí toho stromu. nech ji opět rozkvést.“
Angulimal řekl: „To je nemožné, jak ji mohu spojit se stromem?“
Buddha řekl: „Když nemůžeš spojit takovoz malou větev se stromem, vidíš jaký to má dosah? Každé dítě by mohlo ulomit větev ze stromu, a ty jsi silný muž – nevykonal jsi velké dílo. Můžeš mi useknout hlavu, ale dokážeš mi dát zpět život? A když nemůžeš tvořit, jaké máš právo ničit?“
Nastal okamžik ticha. Meč vypadl z Angulimových rukou. Odhodil girlandu z devíti set devadesát devíti prsty, padl Buddhovi k nohám a řekl:
„Nikdy jsem nepomyslil, že ničení je cosi, co může dělat každý průměrný člověk, každý zbabělec, každý idiot. skutečný génius je tvořivý, máš pravdu. Prosím, přijmi mě jako svého učedníka.“ Buddha ho přijal.
Přišel zpět do města. Dokonce král, Prasendžíta, když slyšel, že se Angulima stal sanjásinem Buddhy … Miloval Guatama Buddhu, ale obával se k němu jít, protože Angulimovi se nedalo věřit, byl všeho schopen. Ale chtěl vidět toho muže; byl široko proslulý – i králové se třásli, když slyšeli jeho jméno.
Přišel, dotkl se Buddhových nohou a tázal se: „Slyšel jsem, že se také Angulimal stal tvým zasvěcencem.“
Buddha řekl: „Ano, sedí mi po boku.“
Prasendžíta se tak polekal, že vytrhl svůj meč. Buddha řekl: „To není třeba, ulož svůj meč do pochvy. ten Angulimal, kterého jsi znal, je mrtev. zde je naprosto nový člověk, který nikomu ublížit nemůže. Neboj se.“
A téhož dne, když Angulimal šel do města žebrat, titíž zbabělci, kteří neměli dost odvahy projít cestou vedoucí nedaleko místa, kde Angulimal žil, zamykali svoje dveře, stáli na svých terasách s velkými hromadami kamení a začali je na toho chudáka házet.
Upadl; krev prýštila z jeho těla. Buddha byl informován a přišel. jen pár minut navíc a anguliman by byl zemřel. Buddha mu řekl: „Připomeň si jednu věc, tento tvůj čin – že jsi nijak nezareagoval na nepřátelství lidí – je velký. Umíráš jako vpravdě probuzený muž.“ S úsměvem, dotýkaje se Buddhových nohou, Angulimal zemřel."

[Návštěvník]

Zabití neublíží zabitému, ale tomu, kdo zabil

[Návštěvník]

Jak se díval Buddha na Angulimálu: Pravda bez nálepek a bez konatele

Příběh Angulimály patří k nejhlubším ukázkám toho, jak Probuzená bytost vidí člověka.
Ne skrze jeho minulost.
Ne skrze jeho činy.
Ne skrze nálepky, které mu dává společnost.

Ale skrze pravdu o bytí, kde není konatel, není vina a není oddělenost.

Kdo byl Angulimála?

Angulimála byl muž, který zabil mnoho lidí. Jeho jméno znamená „náhrdelník z prstů“ — nosil totiž prsty svých obětí jako symbol své hrůzy. Pro společnost byl zosobněním zla, někým, kdo si zaslouží strach, nenávist a trest.

A přesto, když se s ním setkal Buddha, neviděl vraha.
Viděl bytost, která trpí iluzí oddělenosti.
Viděl člověka, který jedná z nevědomosti, ne ze zla.
Viděl někoho, kdo neví, kým je.

Jak se na něj díval Buddha

Buddha se na Angulimálu díval bez ztotožnění s konatelem.
Viděl, že:

činy vycházejí z nevědomosti, ne z podstaty

podstata je nedotčená, i když mysl jedná destruktivně

není tu žádný „vrah“, jen bytost chycená v iluzi já

není tu nikdo, kdo by mohl být odsouzen

Buddha nepopřel, že Angulimála zabíjel.
Ale odmítl z něj udělat „vraha“.
Protože věděl, že nikdo není svými činy.

To je zásadní rozdíl mezi probuzeným pohledem a běžným lidským pohledem.

Proč Angulimála vraždil?

Z téhož důvodu, z jakého lidé ubližují dodnes:
protože věří, že jsou odděleným „já“, které musí přežít, bránit se, dokazovat se, bojovat.

Zlo nevychází z podstaty.
Zlo vychází z iluze oddělenosti.

A právě proto Buddha věděl, že Angulimála může být osvobozen — protože iluze může padnout.

Co se stalo, když se setkal s Buddhou

Když Angulimála spatřil Buddhu, běžel za ním, aby ho zabil.
A přesto ho nedokázal dohonit.
Buddha šel pomalu, ale Angulimála ho nemohl dostihnout.

To není fyzikální příběh.
To je symbol pravdy:

Násilí nikdy nemůže dohonit toho, kdo není konatelem.
Ego nemůže dohonit toho, kdo nemá ego.
Iluze nemůže dohonit toho, kdo je probuzený.

A v tom okamžiku se Angulimála zlomil.
Padl na kolena.
A poprvé v životě uviděl, že jeho utrpení nevzniklo z činů, ale z mylného přesvědčení o tom, kým je.

Jak se dívá Probuzená bytost na člověka

Probuzená bytost:

nevidí konatele

nevidí vinu

nevidí identitu

nevidí minulost

Vidí jen Bytí, které je čisté, nedotčené a stejné ve všech.

Když se dívá na člověka, dívá se na sebe sama.
Proto nemůže odsuzovat.
Nemůže nenávidět.
Nemůže se bát.

A proto Buddha mohl říct Angulimálovi:
„Pojď se mnou.“
Ne proto, že by omlouval jeho činy, ale proto, že viděl pravdu za nimi.

Proč probuzený člověk neútočí

Když padne iluze oddělenosti, padne i možnost násilí.
Protože:

není „já“, které by útočilo

není „druhý“, na koho by se útočilo

není strach, který by útočení vyvolal

není identita, kterou by bylo třeba bránit

V Lásce není místo pro vraha.
Ne proto, že by byl „zakázaný“, ale proto, že v Lásce není nikdo oddělený.

Pohled Buddhy na Angulimálu není historická kuriozita.
Je to živá ukázka, jak se dívat na lidi kolem sebe — i na ty, kteří jednají destruktivně.

Neznamená to popírat činy.
Neznamená to omlouvat násilí.
Neznamená to být naivní.

Znamená to vidět pravdu:

člověk není svými činy

člověk není svou minulostí

člověk není svou identitou

člověk není konatelem

A když tohle vidění pronikne do srdce, mizí potřeba nálepkovat, odsuzovat, bojovat.