Boží království

[Návštěvník]

Dotaz: Mám otázku a doufám, že budete moci pomoci. Opravdu přemýšlím o tom, co je
tím, co se v člověku duchovně vyvíjí. Je to víra v Boha? Je to modlitba? Meditace?
Sebezapření? Je to láska? Vím, že jedna věc může vést k druhé. Milovat jiné živé bytosti zcela
nepodmíněně povede např. k zapření ega. Meditace také představuje určitou formu zapření
mentálního.
Četl jsem jednu knihu od Paula Bruntona a v ní se uvádí, že nějakou dobu pobýval
s Ramanou Mahárišim. Paul Brunton v jedné ze svých knih prohlašuje, že ticho je skutečností
a jediným klíčem a každý, kdo tvrdí jinak, se mýlí. Takže tichem dosahujeme Boha, který
přebývá v našem nitru. Avšak Aldous Huxley říká, že základní cestou je sebezapření. Ježíš
říká, že do Království nebeského vede láska. Nisargadatta Maharádž říká, že zapotřebí je
jedině přebývání v pocitu „Já Jsem“.
Byl jsem z toho všeho zmaten. Tak jsem se podíval do Bhagavadgíty. Ve dvanácté
kapitole se říká: „Lepší je poznání než praxe soustředění; lepší než poznání je praxe
meditace, lepší než meditace je zřeknutí se výsledků činností a po zřeknutí okamžitě
následuje mír.“ Z toho jsem pochopil, že meditace není nejlepší cestou, i když mnoho guruů
tvrdí, že to je jediná cesta! Namísto toho zde čtu, že zřeknutí se je tou nejlepší cestou!
Prohlížel jsem v Bhagavadgítě kapitolu, která se zabývala zřeknutím se, a našel jsem
v páté kapitole: „Zřeknutí se činností a jejich nesobecké vykonávání vedou stejně ke spáse.
Z těchto dvou je nesobecké vykonávání činností lepší než jejich zřeknutí. Osvícený mudrc
spatřuje s vyrovnanou myslí a bez rozdílů jiného osvíceného, nesobeckého bráhmana, krávu,
slona, psa, ba i nedotýkatelného, který pojídá maso psa.“
Nevyplývá ze všech těch citátů, že zřeknutí se je lepší než meditace a že zřeknutí se ve
své nejčistší formě je dosahováno nepodmíněnou láskou ke všem bytostem? Pak však jsme
nazpět u Ježíše, který říká, že Bůh je láskou a že milovat jiné živé bytosti jako sebe sama je
cestou do Království božího.
Neznamená to, že Ježíš měl pravdu a že LÁSKA JE CESTOU – tou nejlepší cestou?

Denis Hartel: Ano, Ježíš měl pravdu. Láska je cestou. Naší nejpodstatnější základnou je láska.
Musíme se s ní spojit a zažít ji, abychom ji poznali. Ať se jedná o jakoukoli metodu a pomůže
vám se napojit na vždypřítomnou lásku, tak ji sledujte.

Platí, že „slovo zabíjí, ale duch dává život“. Spojte se svým duchem, s átmanem, a buďte volný.
Teprve pak budete schopen všechny milovat, tak jak sám sebe.
Bible také říká: „Buď tich a věz, že Já Jsem Bůh,“ a Bůh řekl Mojžíšovi: „Jsem, který
Jsem.“ Knihy, učitelé, diskuse vám tuto zkušenost nemohou poskytnout. Vy sám to musíte
najít v sobě. Vyviňte nejopravdovější úsilí, naplněné modlitbami, aby se vám to podařilo.
Budete mít úspěch milostí Boha nebo gurua.
http://www.rudolfskarnitzl.cz/Texty/201 ... di_2_2.pdf

[Návštěvník]

Eckhart Tolle zdůrazňuje důležitost přístupu a udržování spojení s vnitřní dimenzí Bytí a přítomnosti. Vysvětluje, že tento stav Bytí se naplňuje sám o sobě, takže vnější úspěchy nebo projevy jsou druhořadé. Eckhart Tolle odkazuje na Ježíšovo učení „hledat pouze Království nebeské“, což naznačuje, že jakmile bude toto vnitřní spojení navázáno, všechny ostatní potřeby nebo přání budou přirozeně splněny jako další požehnání.

[Návštěvník]

Hledejte Boží království a ostatní bude přidáno

Blokem na duchovní cestě je připoutanost k „já“. Tento pocit oddělenosti – „já jsem konatel“, „já dosahuji“, nebo dokonce „já trpím“ – je kořenem duality a příčinou utrpení. Osvobození od této připoutanosti znamená transcendenci individuality a rozpuštění ega ve vědomí jednoty.

Když se životní události točí kolem myšlenky „já“ a vztahujeme k sobě úspěch, selhání nebo dokonce i duchovní pokrok, zůstáváme stále připoutáni k egu. I kdybychom žili „dokonalý“ život plný úspěchů, pokud stále vnímáme, že my jsme ti, kdo toho dosahují, zůstáváme uvězněni v iluzi oddělenosti.

Boží království, je dokonalé a nepodmíněné – neexistuje v něm žádné „já“ ani „ty“. Je to stav, ve kterém mizí oddělenost a člověk zakouší, že „Ono to je“. Tento stav není o tom, aby individuality dosáhly něčeho pro svůj prospěch, ale o odevzdání a úplném sjednocení s touto přítomností. Když zmizí připoutanost k osobě – k představě „já“ – vše plyne přirozeně a samo. Je zde svoboda od potřeby „dařit se“ nebo „nedarit se“. Je zde jen bytí.

Buddha byl dokonalým příkladem této nepřipoutanosti. Nehledal osvícení pro sebe, protože pochopil, že skutečné osvícení znamená rozpuštění osobního „já“. Jeho motivace – pomoci ostatním osvobodit se od utrpení – pramenila z pochopení, že žádné oddělené „já“ není. Viděl, že vše je jednota, a z této láskyplné jednoty plynulo jeho soucítění s ostatními bytostmi.

Sejitím z cesty je ono osobní chtění, nechtění, což není nabádání k tomu, aby měl žák strastiplný život, ale upozorňováním na nebezpečí připoutanosti k iluzi osobní individuality – ať už skrz úspěch nebo i utrpení. "Jsem to já, komu se daří" nebo "já trpím".

Když se nám něco „daří“ a přisuzujeme to sobě jako konateli, posilujeme ego. Když se naopak bojíme úspěchu nebo trváme na utrpení jako na duchovním ideálu, opět posilujeme ego, jen z jiné perspektivy. Obojí je připoutanost, která brání skutečné svobodě.

Krásou duchovní cesty je, že na ní člověk postupně objevuje, že není odděleným konatelem. Vše, co se děje, se děje samo – „ne já, ale Otec ve mně činí“. Boží království není něco, co by patřilo egu, ale je to stav, kdy ego mizí a člověk zakouší, že je jedním s touto dokonalostí. „Ono to je“ – bez úsilí, bez boje, bez připoutanosti.

[Návštěvník]

Slova člověka, který se ve zdraví a duševní pohodě včera dožil 100 let:

"Mám všechny rád a dávám jim to najevo
a oni jsou spokojeni, že se s nimi počítá.
A máme se na co těšit a to nejlepší je před námi."

[miroslav]

Slova člověka, který se ve zdraví a duševní pohodě včera dožil 100 let:

"Mám všechny rád a dávám jim to najevo
a oni jsou spokojeni, že se s nimi počítá.
A máme se na co těšit a to nejlepší je před námi."

Pozitivní vztah ke smrti, jako k tomu nejlepšímu, co je před námi, je příkladný a obdivuhodný.

[Návštěvník]

Boží království je často vnímáno jako něco vzdáleného, něco, co přichází až po smrti nebo na konci času. Ale Ježíš říká jasně:

„Boží království je mezi vámi.“ (Lk 17,21)

To znamená, že není třeba čekat na smrt fyzického těla, protože Boží království není nějaký vzdálený ráj, ale stav vědomí, stav Bytí, který je zde a nyní.

To, co nám brání vidět a žít Boží království, je iluze oddělenosti – myšlenka, že jsme izolované bytosti, že existujeme nezávisle na Bohu a na sobě navzájem. Ego vytváří dojem „já versus svět“ a posiluje iluzi, že jsme jednotlivé entity oddělené od celku.

Ale pokud toto falešné já, toto ego, zmizí, co zůstane? Čisté Bytí. Láska. Přítomnost. To je Boží království.

Boží království není něco, co se musí vybudovat, ale něco, co se odhalí, když zmizí závoj iluze. Můžeme to popsat různými způsoby:

Jako probuzení ze snu – podobně jako když zjistíme, že vše, co jsme brali jako „pevnou realitu“, byla jen hra mysli.
Jako rozpuštění – ego se rozpouští jako kapka v oceánu, ale nezaniká, jen se navrací ke svému skutečnému Zdroji.
Jako návrat domů – ke stavu, který jsme nikdy neopustili, ale který jsme dočasně zapomněli.

V hlubokém tichu přítomného okamžiku, tam, kde není myšlenka na minulost nebo budoucnost, není ani žádná oddělenost. To je místo, kde se pravé Já setkává s Bohem – a kde není rozdílu mezi nimi.

Boží království není daleko. Není za hranicí smrti. Je tady a teď, ve chvíli, kdy odložíme iluzorní já a staneme se tím, čím jsme vždy byli – čistým vědomím, Boží láskou.

[Návštěvník]

[Návštěvník]

[Návštěvník]

A v okamžiku, kdy se tvá mysl přemýšlející na chvíli zastaví — mezi dvěma myšlenkami, právě teď, mezi dvěma myšlenkami — co z tebe zůstane?
Prostor. Prostor, který se nejdříve zdá být ničím,
a pak ucítíš,
že je to přítomnost.
A ta přítomnost je v podstatě tím, kým jsem.

A žít v propojení s tímto bytím a mít to jako základ svého života — to je probuzený život.
A právě proto jsme tady.

Až si dnes večer půjdeš lehnout, na pár minut si lehni na záda
a spočiň v prostoru přítomnosti.
Vnímej tuto přítomnost celým svým tělem,
a možná zjistíš, že tvé buňky jako by začaly jemně brnět přítomností.
Je to živost — a pak si uvědomíš, že tato živost není omezena jen na tělo.
Jsi touto přítomností obklopen také.
Je uvnitř i vně.

A v tom není žádná myšlenka.
Není tam žádné myšlení — jen bytí.
A z toho místa možná můžeš usnout.
A až se ráno probudíš, dřív než něco uděláš nebo vstaneš z postele,
znovu si lehni na záda
a vnímej sebe jako přítomnost.
Pak otevři oči a rozhlédni se kolem sebe,
a když se rozhlížíš po pokoji, pokračuj v cítění energetického pole přítomnosti.

To umožňuje dívat se bez pojmenovávání čehokoli — čisté vnímání.
Je to trochu jako když dítě vnímá svět,
kde ještě nedošlo ke konceptualizaci,
ale když to děláš ty, je tam přidaná dimenze,
protože jsi už prošel konceptualizací,
a teď je tam hlubší vědění.

A právě proto Ježíš řekl:
„Musíte se stát jako malé děti, chcete-li vstoupit do království nebeského.“
Malé děti nejsou zatíženy konceptualizující myslí.
My se nevracíme do stavu dítěte,
my překračujeme lidské stadium —
to přechodné stadium nefunkčního člověka —
a stáváme se plně, úplně člověkem.
Doposud jsme k tomu jen směřovali.

„Pokud se nestanete jako malé děti, nemůžete vstoupit do království nebeského.“
A tomu lze porozumět, jen když se podíváš na roční dítě,
pohlédneš mu do očí a ucítíš
vědomí, které tam je —
vědomí, které ještě nebylo zakryto pojmy.

A je to krásné. Řekneš si: „Ó…“
Protože se v tobě něco otevře.
Když to uvidíš, spustí to v tobě otevření,
kde můžeš to samé vnímat v sobě.
A když si řekneš „ah“,
ve skutečnosti se na chvíli sjednotíš s tím dítětem
v nekonceptuálním stavu vědomí —
a to samozřejmě otevírá tvé srdce.
To je to, co přítomnost dělá.
A ty si řekneš: „Ach…“

A to je ta krása.
Dokonce i pes to v tobě může vyvolat.
Podíváš se psovi do očí,
vidíš, jak vrtí ocasem,
a řekneš: „Ach, jak sladké.“
Ta sladkost bytí, která září skrze oči.
Nebo kočka,
která se ti otře o nohy,
a ty řekneš: „Ach…“
Můžeš vnímat bytí, které tam je.

Zvířata jsou stále více zakořeněná v bytí.
Lidé také jsou, ale už o tom nevědí.
Ztratili vědomí své zakotvenosti,
své jednoty s Jedním.

Zvířata — nebo cokoli přirozeného —
mají integritu, kterou většina lidí už nemá,
ale mohou ji znovu získat — na ještě hlubší úrovni.
Integrita ve skutečnosti znamená být jedním s tím, kým jsi.
Nebýt rozdělený, oddělený na dva —
na někoho, kdo má identitu, o kterou se musí starat,
a říká „můj život“.

„Musím přemýšlet o svém životě.“
A pak máš vztah sám se sebou.
„Nenávidím se.“
Ale pak si řekneš: „Snažím se mít se rád.“
Samozřejmě, mít se rád je lepší než se nenávidět.
Mnohem lepší.

Ale navrhuji, že existuje i něco za tím —
a to je být sebou.
Protože když se miluješ, je tam stále dualita:
„Já“ a „já, které miluji.“
A možná jednoho dne už ho nemiluješ.

Ale když jsi sám sebou,
stáváš se výrazem lásky.
Jsi jedno s Jedním
a pravá láska pak skrze tebe prostě proudí.

Sebevyjádření, které lidé mají —
ty „obrazy o sobě“ — jsou problematické.
Pes žádný takový obraz nemá.
Pes nemá problém s „sebeúctou“.
Ani ten nejošklivější pes v lidských očích prostě je.
Nemá mentální obraz „tohle jsem já“.

Ale my se nevracíme zpět.
My překračujeme to přechodné stadium,
kdy si myslíme, že jsme svou myslí,
nebo že jsme tím, co nám naše mysl říká, že jsme.

To je naše základní praxe.
A je to to nejdůležitější —
nejen nejdůležitější, ale skutečně nejdůležitější věc
v tvém takzvaném životě.
Ačkoli samozřejmě to není „tvůj“ život.
Pouze to tak říkám — jsou to jen slova.
Neexistuje nic jako „tvůj život“,
protože ho nemáš. Není tvůj.
Ty jsi on.

Když řekneš „mám život“,
vzniká dualita mezi tebou a životem —
což je absurdní.
Neexistuje žádné „já“ oddělené od života.
Nemohu opravdu říct „můj život“,
i když ta slova někdy používám —
je to jen jazyk, zvyklost.

Nemohu mít život.
Nemůžeš mít život.
Není tvůj.
Lidé si myslí, že jsou malé nezávislé bytosti
s vlastním životem,
ale to není možné.
Nemůžeš mít vlastní život.
Můžeš být pouze výrazem jednoho života,
který se projevuje skrze dočasnou formu.

Je přece zřejmé,
že když řekneš „můj život“,
nebo „ztratil život“,
nebo „nechci ztratit svůj život“,
je to všechno klam,
iluze vytvořená jazykem a myšlením —
protože to předpokládá,
že existuje „život“ a pak ještě „ty“, kdo ho máš.
Ale co jsi bez života?
Nejsi.

Je to absurdní dualita vytvořená konceptualizací.
Ty jsi život.
Já jsem život.
Jsme dočasné, pomíjivé projevy
jedné beztvaré podstaty,
která se projevuje v miliardách forem života
jen na této planetě —
a nemluvě o ostatních galaxiích.
Tato podstata se stává formou,
vstupuje do forem,
a ty přicházejí a odcházejí.

A všechno je jedno. Všechno je jedno.

A nakonec je to velká úleva —
že tvůj život není tvůj.
Ty jsi výrazem Jednoho.