Meditace

[Návštěvník]

Meditace: Úkryt před životem, nebo život sám?

Meditace bývá často vnímána jako zvláštní „svatá zóna“. Místo, kde se nás netýká láska, bolest, účty ani noční směny. Stav, kde jsme „před vším“ a kde se na chvíli můžeme nadechnout od chaosu světa.

Je to pochopitelné. Když se život zrovna s ničím nemaže, když se hroutí vztahy, práce nenaplňuje a peněženka je prázdná, ticho meditace působí jako jediný bezpečný přístav.

Jenže právě tehdy se meditace může nenápadně změnit v únik.

Meditace jako anestezie

Sedneme si, zavřeme oči, na chvíli vypneme proud starostí a necháme se pohltit tichem nebo jemnými vnitřními stavy. Je to úleva. Ale jakmile vstaneme, vracíme se zpět do „otročiny“, kterou je třeba nějak přežít. A v koutku duše doufáme, že nás jednou zachrání výhra v loterii.

Pokud meditace končí ve chvíli, kdy otevřeme oči, pak to nebyla meditace — byla to jen krátká anestezie.

Skutečná meditace není činnost.
Není to stav, který „provádíme“.
Je to poznání toho, kým jsme, zatímco se všechno ostatní děje.

Kde končí ticho a začíná život?

Říká se, že meditace „nezná pojem láska“. To je pravda — ale ne proto, že by byla bez lásky.
Je to proto, že láska v ní není předmětem, ale přirozeností.
Není to něco, co pozorujeme. Je to dech samotného bytí.

Pokud v meditaci nenajdeme moudrost, která nám ukáže, že i ta největší „otročina“ je tvořena stejným vědomím jako hvězdy nad hlavou, pak jsme stále rozdělení na dvě bytosti:

duchovního hledače, který touží po světle

a člověka, který trpí v běžném životě

Toto rozdělení je iluze. A právě ono bolí nejvíc.

Láska jako přirozený stav existence

Pravá moudrost — a skutečná Advaita — nás neučí utíkat od světa.
Učí nás vidět svět novýma očima.

Moudrost říká:

Nejsi ten, komu se dějí držkopády.
Jsi prostor, ve kterém se objevují.

A láska dovolí, abychom se s tímto prostorem ztotožnili natolik, že přestaneme bojovat s přítomným okamžikem.
I když je to zrovna pondělní směna, starost o peníze nebo mytí nádobí.

Štěstí, které se nesází

Snění o výhře v loterii je jen jiný způsob, jak říct:
„Tady a teď to není ono.“

Ale Skutečnost je vždycky „ono“.

Není jiná. Není jinde. Není později.

Ať se v našem životě odehrává jakékoliv drama, ve své podstatě se neděje nic jiného než tichý tanec Bytí. Vše je přesně takové, jaké to má být. Jakmile odložíme masku oběti osudu, uvidíme, že to Neměnné v nás zůstává nedotčené – i když máme v kapse poslední drobné.

Právě v ten moment se začínají dít skutečné zázraky. Nejde o miliony na účtu, ale o vnitřní svobodu: to, co nás dřív drtilo, najednou ztrácí svou váhu.

Skutečná meditace totiž nemá dveře. Nejsou to hranice, které můžete zavřít před světem, ani do nich vstoupit jen na pár minut denně. Nemůžete z ní odejít do "horšího" světa, protože celý svět je z této tiché přítomnosti stvořen. To, co nacházíme v tichu meditace, tam bylo vždycky – u mytí nádobí, v hádce i v únavě. Meditace není útěkem před životem. Je to život sám, který konečně prohlédl a uviděl svou vlastní dokonalost.

[Návštěvník]

Pravda o meditaci, kterou vám nikdo neřekne - Eckhart Tolle



"Možná nejlepším meditačním objektem ve vnějším světě je prostor. Je to proto, že vnější prostor má určité společné rysy s prostorem vnitřním.

Když jsem byl teenager, často jsem se v noci díval na oblohu. Ležel jsem v lehátku pod letní noční oblohou a byl jsem fascinován hvězdami a oním prostorem. Tehdy jsem ještě netušil, že to byla moje první meditace. Když jsem vzhlédl k té nesmírnosti, byla tak obrovská, že se mi zastavila mysl. Jen jsem se díval. Moc jsem toho tehdy nevěděl – a vlastně ani dnes toho o názvech hvězdných systémů moc nevím. Měl jsem velmi málo znalostí, takže mi vědomosti nepřekážely. Mysl nemohla interpretovat to, co viděla, a říkat: „Tohle je Sírius a tohle je tamto.“ Znal jsem jedno nebo dvě souhvězdí, ale to bylo vše. Nebyla tam žádná potrava pro myšlení.

Byla tam jen širá prázdnota prostoru, zářící body nesčetných hvězd, ticho a vůně borovic v teplém vánku. Jako dospívající jsem tehdy žil ve Španělsku; slyšel jsem jen cvrkot cvrčků, cítil vůni, vnímal ticho a tu nesmírnost. To vše dohromady zastavilo mou mysl. Tehdy jsem ani nevěděl, že se zastavila. Jen jsem si uvědomoval ten nádherný pocit jednoty a klidu. Stala se z toho má nejoblíbenější činnost. Bylo to poprvé, co jsem zažil zastavení mysli bez ztráty vědomí. Neklesl jsem pod úroveň myšlení; myšlení prostě ustoupilo a zůstala jen vědomá pozornost. Ten efekt sice netrval věčně, ale byla to krásná ochutnávka toho, co je možné.

Takovou meditaci vřele doporučuji. Pokud hledáte objekt pro svou praxi, prostor je ideální. Mnoho lidí používá meditační objekty, aby zabránili mysli se toulat a aby neustále hladová mysl nepohltila celé jejich vědomí. Zaměříte se na jednu věc – může to být svíčka, květina nebo vnitřní objekt jako mantra, obraz, nebo prosté „Já jsem“ či otázka „Kdo jsem já?“.

Po čase je dobré meditační objekt odložit. Jakmile se mysl utiší, odložíte i objekt a zůstane jen ticho. Ale prostor jako vnější objekt je výjimečný. Když se na něj zaměříte, vnímáte jeho neuvěřitelnou, nepředstavitelnou hloubku. Je to snad ještě úžasnější než fakt, že tam jsou miliardy galaxií. To nejpodivuhodnější není množství nebeských těles, ale ten prostor, který je všechny obsahuje a umožňuje jim existovat. Nesoustředíte se na věci v prostoru, ale na celkový dojem prostoru samotného.

Tuto meditaci můžete provádět i ve dne, když je jasná obloha. Zaměřte pozornost na tu celistvost. Je to nesmírně nápomocné, protože když se soustředíte na prostor jako celek, soustředíte se ve skutečnosti na „nic“ (no-thing) – na žádnou věc. Zaměřujete se na něco, co nemá formu.

Většina lidí by řekla, že prostor „existuje“. Ale slovo „existovat“ pochází z latiny a znamená „vystupovat z“ nebo „projevovat se“. Prostor ale nikam nevystupuje. Věci existují v prostoru, ale prostor sám je naprosto tajemný. Je bezforemný. Je tím, co leží v základu všech forem, ale sám o sobě formou není."

**********************************************************************************************
Eckhart Tolle v této promluvě ukazuje na prostou, ale hlubokou pravdu, která rezonuje s učením velkých mudrců neduality, jako byli Ramana Maharši nebo Nisargadatta Maharaj.

Když Tolle hovoří o tom, že „prostor nemá potravu pro mysl“, popisuje stav, který Ramana Maharši nazýval manonasa – dočasné rozpuštění či utišení mysli. Pro Ramanu nebyla meditace o úsilí, ale o návratu ke zdroji. Obloha zde slouží jako dokonalý „vnější“ ukazatel k „vnitřnímu“ stavu Já. Zatímco věci v prostoru (hvězdy, planety, myšlenky) se neustále mění, prostor sám zůstává nedotčen.

Nisargadatta Maharaj často zdůrazňoval, že „vy nejste to, co vnímáte“. Pokud se díváme na hvězdy, jsme pozorovateli hvězd. Pokud ale obrátíme pozornost na prostor, v němž hvězdy jsou, dostáváme se blíže k samotné podstatě Vědomí. Jak říkal Nisargadatta: „Vědomí je jako prostor – obsahuje vše, ale samo je prázdné.“

Tolleho doporučení zaměřit se na „nic“ (no-thing) je praktickou aplikací poznání, že naše pravá podstata není žádným objektem, který lze pojmenovat. Prostor „neexistuje“ v běžném smyslu slova, protože není předmětem mezi jinými předměty. Podobně ani Já (átman) není něčím, co lze najít v čase a prostoru – je to samotné plátno, na kterém se čas a prostor promítají.

Tento přístup nám připomíná základní otázku sebédotazování (Átma-vičára):

Kdo si uvědomuje ten prostor?

Tím, že se přestaneme držet forem (hvězd) a spočineme v bezforemnosti (prostoru), přirozeně se hroutí bariéra mezi „vnitřním“ a „vnějším“. Zůstává jen ryzí Bytí, které je stejné pod letní oblohou jako v hlubokém tichu našeho nitra.