Pravý cíl

[Návštěvník]

Co přesně je to vědomé stažení a vědomé odpoutání od objektů smyslů na úrovni těla, mysli a ducha? Jak to vypadá v praxi?

[Návštěvník]

Vědomé odpoutání není o tom, že bychom ignorovali smysly nebo emoce, ale o tom, že se staneme jejich pozorovateli, místo jejich otroky. Je to o tom, najít vnitřní svobodu uprostřed všech vnějších podnětů.

[Návštěvník]

Připoutanost znamená hledat štěstí ve vnějších věcech, které jsou pomíjivé, a proto přinášejí utrpení. Odpoutanost znamená uvědomit si, že naše pravé já je nezávislé na těle, mysli a smyslech. To nám umožňuje prožívat vnitřní svobodu a trvalou blaženost.
Konkrétně
Jste na večírku, ale nejste šťastní, protože nemáte dokonalé oblečení, nebo protože vás někdo přehlédl. Váš klid závisí na vnějších podnětech. To je připoutanost
Jste na večírku a uvědomujete si krásu okamžiku. Nejste vázáni na to, jak vypadáte nebo co si o vás myslí ostatní. Prostě jste a víc ke štěstí nepotřebujete. A to je odpoutanost.

[Návštěvník]

Vona je pripoutanost nějaký neštěstí ?

[Návštěvník]

To je skvělá otázka, protože pochopení této myšlenky může zásadně změnit pohled na život.

Proč je připoutanost zdrojem neštěstí?

Připoutanost znamená, že na něco spoléháme jako na zdroj štěstí, bezpečí nebo smyslu života. To „něco“ však bývá vnější nebo pomíjivé, a proto nás může zklamat. Když se na to příliš upneme, vzniká strach, utrpení a zklamání.

1. Vše je pomíjivé

Svět kolem nás se neustále mění: lidé přicházejí a odcházejí, věci se opotřebovávají, naše tělo stárne, naše emoce a myšlenky se mění.
Pokud si na něco pomíjivého vytvoříme závislost, nevyhnutelně pocítíme bolest, až se to změní nebo ztratíme.

2. Strach ze ztráty

Připoutanost vytváří strach – bojíme se, že přijdeme o to, co máme rádi, nebo že nedosáhneme toho, co chceme.
Tento strach nás často nutí jednat neklidně, lpět na věcech nebo manipulovat situacemi.

3. Nespokojenost s tím, co je

Připoutanost nás nutí hledat štěstí někde jinde – v budoucnu nebo v jiných podmínkách. Nikdy nejsme spokojení tady a teď, protože vždy toužíme po něčem víc.
Když to, po čem toužíme, nedostaneme, jsme frustrovaní. A když to dostaneme, radost rychle pomine a hledáme další cíl.

4. Připoutanost zkresluje realitu

Připoutanost nás zaslepuje. Místo abychom viděli věci tak, jak jsou, vidíme je přes filtr svých očekávání a tužeb.
To vede k pocitům zklamání, když se realita liší od našich představ.

Připoutanost nás činí závislými na něčem vnějším, co nemůžeme plně ovládat.
Když to, na čem lpíme, ztratíme nebo se to změní, trpíme.
Připoutanost vytváří strach, nespokojenost a pocit nedostatku, protože si myslíme, že štěstí je „tam venku“.

Cesta ven = Odpoutanost

Odpoutanost neznamená, že se vzdáme všeho, ale že už na nic nespoléháme jako na zdroj svého štěstí.
Můžeme si užívat věci, lidi nebo situace, ale jsme si vědomi, že jsou pomíjivé a že naše vnitřní klid a štěstí nezávisí na nich.

Připoutanost je zdrojem neštěstí, protože nás činí otroky pomíjivých věcí.

Odpoutanost naopak přináší svobodu a trvalý klid, protože si uvědomíme, že skutečné štěstí přichází zevnitř, ne zvenčí.

[Návštěvník]

Jednoduše přestaňte hledat

Je to naprosto jednoduché, co vám chci říct – přesně to mi řekl můj učitel. A já stále hluboce objevují ozvěny toho sdělení.

A to sdělení je prosté: Přestaňte hledat to, co chcete.

Ne cynicky, ne rezignovaně nebo s uzavřeným srdcem. Ale nevinně, otevřeně – v tomto okamžiku přestaňte hledat to, co chcete. Ne zítra, až to získáte, ale právě teď. Vezměte jakýkoliv okamžik, jakoukoliv touhu – ať už je všední nebo hluboká – a prostě přestaňte hledat.

A najdete mnohem víc, než byste kdy mohli chtít. Protože to, co je víc než všechna vaše přání, už je tím, kým jste. Je to příliš jednoduché na pochopení, ale naprosto a zcela dosažitelné – pokud, a to je velké „pokud“, jste ochotni vzdát se naděje, že to, co hledáte, najdete v dalším myšlenkovém pochodu, v další činnosti, v dalším dni, v dalším muži, v další ženě, v dalším učení nebo v další zkušenosti.

To je ta velká výzva. A já jsem s radostí cestovala až do Austrálie, abych vás vyzvala tímto směrem – směrem bez směru. Je to tak prosté, že to musí být řečeno znovu a znovu, protože to snadno unikne mysli. A když to řekneme dostatečně mnohokrát a pak už to nebudeme říkat vůbec, může se to samo odhalit.

Ne jako něco nového, ale jako něco naprosto čerstvého. Ne nové, ale čerstvé. To, kým jste, není nové, ale je to vždy čerstvé. To, kým si myslíte, že jste, je staré a mrtvé. A my se jen stále snažíme myslet trochu lépe, vdechnout do toho nějaký život.

Je to jasné? Protože to je opravdu základ toho, co vám chci říct. Není to učení, není to systém víry, není to způsob, jak žít svůj život. Není to žádné „měl bys přestat“ nebo „pokud přestaneš, budeš bohatý a slavný a univerzálně milovaný a nikdy nebudeš mít smutný okamžik“. Nic z toho vám neslibuji.

Ale pokud jste ochotni to prozkoumat sami, bez toho, abyste tomu slepě věřili, bez učení se nebo naděje, že z toho něco získáte – jen čisté zkoumání z přirozené zvědavosti lidské mysli – pak se sami zeptejte:

Co je tady, když přestanu něco chtít?
Kolik toho tu je?
Kde to začíná a kde to končí?
A jsem ochoten tomu důvěřovat?

Pak se výzvy stanou velmi velkými... ale k tomu se dostaneme později.