Pravda vyjadřuje naprostou svobodu, tedy žádné omezení cestami, směry, cíli, nutností, mělo by se, nemělo by se, atd.
To neznamená neexistenci cest, radost z cest, smysl cest a to, že není důležitý nějaký cíl ale cesta sama.
Jako když jdeš na procházku po lese, potkáváš lidi, zvířata, vůni lesa atd. Jdeš svobodně po cestě, nepotřebuješ ji popírat nebo cítit ji jako nějaké omezení.
Stejně tak duchovní cesta, nebo cesta životem - je krásná na počátku, uprostřed i na konci. Pokud si to sami nezošklivujeme?
To, co popisuješ, je krásné, ale stále v rámci duality – toho, kdo kráčí, a cesty, po které se kráčí. Pravda je však za těmito koncepty. Skutečná svoboda není v tom, že si užíváš cestu, ale v uvědomění, že žádná cesta není – ani začátek, ani konec. To, co jsi, je věčné a mimo čas a prostor. Svoboda je v poznání, že nejsi tím, kdo jde po cestě, ale tím, kdo je si vědom jak cesty, tak chodce, a že to vše je pouze projev jediné skutečnosti.
Je potřeba rozpoznat rozdíl mezi osobním "já" a univerzálním Bytím. Hlavní příčinou utrpení je ztotožňování se s tělem a myslí, které vytvářejí iluzi individuality a oddělenosti. Pravda je neosobní, a jakékoli popisy cesty či cíle jsou stále omezené koncepty vycházející z iluzorního já.
Ve chvíli, kdy si člověk začne užívat cestu a vnímat ji jako radostnou, už existuje přilnutí k zážitku a identifikace s osobní perspektivou. Skutečná svoboda nespočívá v tom, že si cestu užíváme, ale že se osvobodíme od samotného konceptu "já" a „mého života“ nebo „mé cesty“.
Tedy, svoboda, kterou popisuješ, je relativní. Pravá svoboda je naprosté transcendování duality – není tam ani cesta, ani poutník.
