Bůh

[Návštěvník]

Bůh nikdy neudělá nic špatného, kdokoliv, kdo poznáváte, že všechny věci se dějí z Boží vůle, jste ve stavu osvícení.

To vám umožňuje být v souladu s Boží vůlí a tím více jste naladěni zvýšeným pochopením toho, že co pro vás Bůh dělá, dělá dobře.

Proto nenechte, aby vaše ego vytvářelo hrozné situace, nedovolte nevědomosti ovládnout vaši mysl.

[Návštěvník]

„Pokud je vaše mysl čistá, Bůh vás bude následovat. Moksha je vždy tady, nikdo není na světě šťastný, pokud v něm není láska k Bohu.

Musíte se v této lidské inkarnaci rozhodnout, co chcete. K tomu, abyste byli volní, stačí polovina z poloviny okamžiku.“

.

[Návštěvník]

"Když máte úplnou víru v Boha, plně se na Něho spoléháte a jste ochoten Mu vše odevzdat, Jeho milost k vám přichází přirozeně - nemusíte o ni žádat ani se o to nijak snažit. Taková je hodnota víry." v Boha." - Sri Neem Karoli Baba

[Návštěvník]

Boží láska je bezpodmínečná, neomezená a neměnná

.

[Návštěvník]

‘Vševidoucí Já, o podstatě vědomí’

PŘÍTOMNOST BOHA

Popis Osvícení v současnosti: Jeho náhlý příchod, záměna běžného vědomí Nekonečným Povědomím i proměnou Ega v „JÁ“ s pomocí milosti Boží Přítomnosti.

Po létech vnitřního boje, strádání a ješitných duchovních snah jsem se nakonec dostal do stavu čirého zoufalství. Dokonce ani příklon k ateismu mi nepřinesl ulehčení od neustálého hledání. Logika a rozum se ukázaly být příliš křehkými pro řešení grandiózního úkolu – najít absolutní pravdu. Samotný rozum utrpěl konečnou, mučivou а drtivou porážku. Dokonce i vůle ochabla. Nakonec můj vnitřní hlas vykřikl: „Bože, jestli jsi, pomoz mi“.
Najednou vše zmizelo, rozpustilo se v zapomnění. Rozum i vnímání individuálního „JÁ“ bylo pryč. V jednom náhlém okamžiku bylo vše zaměněno nekonečným, všeobjímajícím poznáním – blyštivým, završeným, naplněným, tichým i klidným, jako slíbená podstata Všeho Bytí. Božství vyzařovalo překrásnou velkolepost, krásu a klid. Všechno bylo nezávislým, definitivním, časově neohraničeným, dokonalým „JÁ“, Vyšším Božstvem a takovým i zůstalo…

PŘÍTOMNOST

Ticho a mlčení prolíná vším okolo, pohyb se zpomaluje a zastavuje. Ze všech věcí vyzařuje síla života. Každý předmět je součástí ostatních. Zářivé světlo je úžasně Božské ve své podstatě. Zcela a plně pokrývá vše ve své absolutní Jednotě, vše je vzájemně provázáno, komunikuje jedno s druhým a nachází se ve vzájemné harmonii díky poznání i sdílení základní kvality podstaty bytí.

Přítomnost – je kontinuum, které zcela zaplňuje to, co se dříve, při běžném pozorování, zdálo být pustým, prázdným prostorem. Vnitřní Poznání se neliší od „JÁ“; proniká podstatou všeho. Vědomí si je vědomo svého vlastního uvědomění i všudypřítomnosti. Bytí i jeho vyjádření ve stavu formy i ne-formy – to je Bůh, přítomný ve stejné míře ve všech předmětech, lidech, rostlinách i živočiších. Vše je spojeno Božským bytím.

Vše pronikající Bytí zahrnuje vše bez výjimky. Nábytek v pokoji má stejné postavení jako kameny nebo rostliny, co do důležitosti. Nic není za hranicí Všeho, všeobjímajícího, absolutního, dokonalého, bezchybného. Všechno má stejnou hodnotu, protože jedinou reálnou hodnotou je Božské bytí.
„JÁ“ je absolutní a dokonalé. Je přítomno ve všem ve stejné míře. Neexistují potřeby, touhy nebo nedostatky. Nemůže být ani nedokonalost ani rozpory a každá věc se jeví jako umělecké dílo, část sochy v dokonalé kráse a harmonii. Svátost veškerého

Tvoření – nejhlubší úcta a láska, kterou cítí vše před vším ostatním. Vše je protkáno majestátem a vše mlčí u vytržení v bázlivé úctě. Odhalení přináší nekonečný Mír a klid.

Podíváme-li se na tělo, zdá se být stejným, jako i vše ostatní – nenáležejícím, nepodřízeným individualitě, ekvivalentní nábytku nebo jiným předmětům, je pouze částí Všeho Jsoucího. V těle není nic osobního a není tedy třeba se s ním identifikovat. Spontánně se hýbe, správně plní své funkce, bez úsilí chodí a dýchá. Řídí se samo sebou, ale jeho činnosti jsou určeny a vyvolány Přítomností. Tělo – pouhé „ono“, na stejné úrovni jako jakákoliv jiná „věc“ v pokoji.

Když se ho jiní lidé na něco ptají, hlas těla odpovídá v souladu s jejich slovy; ale to, co zní v rozhovoru, se odráží ve vyšší úrovni významu. Rozkrývá se hlubší význam každé věty v celém svém objemu. Veškeré dorozumívání nyní probíhá na hlubší úrovni, doslova každá otázka, na první pohled jednoduchá, se stává ve skutečnosti existenciální, ukazující samu podstatu člověka. Slova se zdají být lehkovážná, avšak v hlubší rovině nesou vícerozměrné duchovní důsledky.

Tělo reaguje odpovídajícím způsobem na podněty, každý se domnívá, že to je i to samé „JÁ“, o kterém hovoří. Samo sebou, že je to nesmysl, protože „JÁ“ ve spojení s tímto tělem vůbec neexistuje. Skutečné „JÁ“ je neviditelné, není připoutáno k místu. Tělo hovoří a odpovídá na otázky současně ve dvou paralelních úrovních.

Rozum uklidněný v Tichu Přítomnosti je tichý, nemluvný. Nejsou v něm obrazy, plány ani myšlenky. Nemá o nich kdo přemýšlet. Bez individua neexistuje myšlení, činnost. Vše probíhá samo o sobě, jako aspekt Přítomnosti.

V běžném stavu vědomí zní zvuk na pozadí ticha a zaměňuje ho. V Přítomnosti ale všechno probíhá obráceně. I když je zvuk slyšet, nachází se na pozadí. Ticho ho převyšuje, proto trvá, zvuk ho nezaměňuje. Nic nenarušuje nehybnost a mír. Ačkoliv pohyb je, ale on nenarušuje nepohyblivý klid, nacházející se za hranicí pohybu a obsahující ho v sobě. Vše se pohybuje jakoby ve zpomaleném filmu, protože čas neexistuje. Je pouze stále trvající stav Teď. Neexistují události a děje, protože se všechny začátky i konce odehrávají pouze v duálním vědomí pozorovatele. Bez nich neexistuje postupnost událostí, kterou by bylo možné popsat nebo vysvětlit.

Místo přemýšlení přichází automaticky se zjevující vědění, které umožňuje úplné pochopení a vysvětluje samo sebe skrze své zářivé bytí. Všechno, jakoby bez zvuku, hovoří a ukazuje samo sebe ve vší absolutní kráse své dokonalosti. Tak projevuje svůj majestát a zjevuje svoje nedílné Božství.

Ruměnec Přítomnosti, prostupující skrze úplnost i podstatu Všeho Jsoucího, se skví ve své něžnosti, vše taje při jeho doteku. Vnitřní „JÁ“ – je jeho jádro. V běžném světě se můžeme dotknout pouze povrchu věcí, ale v Přítomnosti se samo nejhlubší bytí všeho vzájemně dotýká se vším ostatním. Je to dotek, Ruka Boží v celé své hebkosti a něžnosti, současně i výraz a sídlo nekonečné síly. Při kontaktu s vnitřní podstatou všech věcí člověk zjišťuje, že Přítomnost lze cítit skrze jakoukoliv jinou věc, předmět nebo člověka.

Síla této něžnosti je neomezená a díky tomu, že je absolutní a všudypřítomná, neexistuje její opak. Proniká Vším Jsoucím, z její síly vzniká samo bytí, které vytváří tato síla a současně ho udržuje. Tato síla je nedílnou kvalitou Přítomnosti a přítomnost této kvality je podstatou samotného bytí. Tato kvalita je přítomna ve všech věcech v rovné míře. Nikde neexistuje prázdnota, protože Přítomnost zaplňuje veškerý prostor a všechny věci v něm. Každý lísteček se raduje z Boží Přítomnosti.

Všechny věci se nacházejí ve stavu tiché radosti z toho, že jejich vědomí setrvává v prožívání Božství. Všemu je vlastní neměnná, věčně trvající vděčnost za to, že je jim dán dar prožitku přítomnosti Boha. Vděčnost je forma, kterou se vyjadřuje úcta. Vše stvořené, co získalo bytí je sjednoceno odrazem Boží slávy.

Lidský vzhled získává zcela novou aureolu. Samotné „JÁ“ září v očích každého individua. Lidská tvář vyzařuje světlo, všichni jsou stejně krásní.

Nejsložitější je popis vzájemných vztahů mezi lidmi, které přecházejí na jinou úroveň komunikace. Všichni jsou spojeni viditelnou láskou. Jejich mluva se mění, rozhovory jsou naplněny láskou a mírem. Význam pronášených slov chápou jinak, než ostatní. Objevují se dvě různé úrovně vědomí, odrážející stejné scénáře formy a pohybu; stejnými slovy se rozehrávají dvě různé scény. Sám význam slov se převádí do jiné roviny vyššími „JÁ“, vzájemně komunikujících lidí. Komunikace, umožňující pochopení, se odehrává na ještě vyšší úrovni. Současně je zřejmé, že nižší „JÁ“ lidí nepochopí komunikaci, která zrovna probíhá mezi jejich vyššími „JÁ“. Lidé jsou doslova zhypnotizovaní, a proto věří v realitu jejich běžných „JÁ“, ačkoliv se ve skutečnosti jedná jen o bezduché rozehrávání scénářů nebo rolí, jako ve filmu.

Vyšší „JÁ“ ignorujíc svoje nižší „JÁ“, komunikují přímo jedno s druhým, ale běžná „JÁ“ lidí nezjistí tuto komunikaci, protože k ní dochází na podstatně vyšší úrovni. Při tom lidé intuitivně cítí, že se děje něco za hranicí běžného. Vědomá přítomnost „JÁ“ vytváří energetické pole, které lidé cítí jako výjimečně příjemné. Toto energetické pole dělá zázraky a uvádí veškeré děje do harmonie, ale také dává všem, kdo je cítí, pocit klidu.

Návštěvníci, kteří projeli mnoho mil, aby mohli zadat otázku, náhle v přítomnosti té aureoly znají odpovědi, které přicházejí jako vnitřní poznání, které činí původní otázku nepodstatnou. Dochází k tomu proto, že Přítomnost přestavuje kontext iluze „problému“ a tak ho vlastně nutí zmizet.

Funkčnost těla trvá a odráží záměry, které se předávají skrze vědomí. Pokračování existence těla nevyvolává žádný zvláštní zájem a je zřejmé, že tělo ve Skutečnosti přináleží Vesmíru. Těla i předměty světa odrážejí nekonečné variace, není v nich nic nedokonalého. Nic nemůže být lepší nebo horší než to jiné, všechny věci jsou stejné co do důležitosti i významu. Kvalita dokonalé vlastní identity určuje vnitřní cennost všeho bytí, jako stejných vyjádření vnitřního Božství. Jelikož „vztah“ – je koncepcí dualistických myšlenkových pozorování, v Realitě vztahy neexistují. Všechno prostě „je“ a představuje existenci bytí.

Analogicky, bez zprostředkování funkcionálního pozorovatele s jeho vnitřní kategorizací myšlenek neexistují ani změny, ani pohyb, které by bylo možné vysvětlovat nebo popisovat. Každá „věc“ se prostě vyvíjí jako výraz své Božské podstaty. Takže, evoluce probíhá jako ztělesnění vědomí a projevuje se z abstraktních úrovní vyšší energie do úrovní nižších energií, a nakonec – do fyzické materializace. Tvoření se ztělesňuje z abstraktní ne-formy skrze progresivní formu do konečného energetického schématu a následně do konkrétní materializace. Síla vtělení – výraz Božské všemocnosti, jako pokračujícího procesu tvoření.

Tvoření – je to „Skutečné“ i „Teď“. „Teď“ pokračuje věčně, takže nemá ani začátek, ani konec. Viditelno nebo materiálno je pouhým senzorickým jevem, ale ne povinnou podmínkou existence, samo o sobě je ne-foremné, přitom přináležející všem formám.

Jelikož se vše nachází vždy v procesu tvoření, znamená to, že je vše vyjádřením Božství, jinak by to nemohlo existovat.

Poznání toho, že vše existující je obrazem Božského Tvoření, vysvětluje, proč si vše zasluhuje vážnost i úctu. Týká se to i úcty k duchu ve všech živých tvorech i v přírodě, což je charakteristické pro mnohé kultury.

Všechny rozumné bytosti jsou si rovny. Přerušení bytí se týká pouze materiálního ztělesnění; nemá to vliv na podstatu, která uchovává potenciál opětovného zrození v materiální formě. Na podstatu mají vliv pouze evoluční síly. Na vznik materiální formy z podstaty má vliv přítomnost toho, co již má formu. Obsah materiálního ztělesnění tak může napomáhat ztělesnění podstaty ve formě, ale může to být i nechtěné, v závislosti na okolnostech. Můžeme říci, že Tvoření plní vnitřní Boží instrukce nebo postupuje ke svým cílům. Tradičně se takové cíle nazývaly předurčením, jež je rozkrytím potenciálu a obrazem předcházejících podmínek (v klasickém sanskritu „hunny“ – radžas, sattva i tamas, neboli jednání, poznání, odpor). Takže, člověk může působit na okolnosti, aby napomohl ztělesnění požadovaných možností. Realizujíce volbu, lidské vědomí může mít vliv na výsledky, ale síla tvoření přísluší pouze Bohu.

Podstata tvoření, přesahující čas, prostor i podmínky, se otevírá sama od sebe a prezentuje se vědomí Poznání jako dar

Přítomnosti. Všem věcem je vlastní svátost jako důsledek jejich Božského stvoření. Když odvrhneme stranou kritické myšlení a vyjevení rozporů, přináležející duálnímu vnímání, obnaží se absolutní dokonalost a krása všeho.

Umění má snahu abstrahovat toto poznání, když vypichuje pouze jeden okamžik a znehybňuje ho v umělecké fotografii nebo soše. Každý snímek zobrazuje dokonalost, kterou je možné ohodnotit pouze tehdy, pokud oddělíme každý obrázek od pokřivení jeho minulosti. Drama každého momentu existence se uchovává, když ho umění zachraňuje před jeho zmizením kvůli změně materiální formy, nazývající se minulost. Nevinnost, přináležející každému okamžiku, se stává zjevnou, když se okamžik oddělí od kontextu a přenese se do posloupnosti vybraných okamžiků – „minulost“. Po té, kdy dualistický rozum přemění vše na minulost, aplikují se na ni pojmy „dobrého“ a „špatného“. Je snadné vyjevit, že pojmy „dobrý“ a „špatný“ jsou produktem obyčejných lidských přání. Pokud si něco přejeme, je to „dobré“, pokud si to ale nepřejeme, je to „špatné“.

Odhlédneme-li při pozorování od lidského hodnocení, zcela jasně se ukáže, že se forma neustále rozvíjí: je to „změna“, která ve své podstatě není ani dobrá ani špatná.

Všechno ztělesňuje svůj vrozený potenciál, který je určen bytím a základními okolnostmi. Krása všeho jsoucího je v tom, že libovolná věc, samotnou svojí existencí ztělesňuje majestát tvoření Boha jako samotné existence. Pouze svým „bytím“ se každý rozumný i nerozumný tvor ve Vesmíru podřizuje Boží vůli. Právě díky Božímu zásahu se neztělesněné stává ztělesněným; tvořením se nazývá proces, který pozorujeme.

Jelikož podstata Tvoření není pro obyčejné vědomí očividná, rozum vytváří záhady, na které neexistují odpovědi, například: jak může „dobrý“ Bůh dovolit, aby se dělo něco „špatného“? Za hranicí duálního vnímání i libovolných kategorií ztělesnění neexistuje ani dobré ani špatné, co by vyžadovalo vysvětlení a je zřejmé, že Vesmír je sám o sobě neutrální. Lidský rozum plodí své scénáře cílů a přání a události jim buď odpovídají, nebo ne. Vítězství a prohry se dějí pouze v hranicích duálního rozumu a nejsou nezávisle reálné. Všechno se v tomto světě rodí a potom zaniká v hranicích vnímání. Jelikož realita přesahuje čas, prostor i formu, nemá význam, že existence „věci“ nebo „člověka“ trvá zlomek sekundy nebo tisíc let. Proto snaha prožít ještě několik let nebo dokonce alespoň několik okamžiků – je pustá iluze, jelikož se bytí obecně neprožívá v čase. Tento moment – jediná prožitá realita; vše ostatní je jen abstrakce, myšlenková konstrukce. Z toho vyplývá, že člověk nemůže skutečně prožít 70 let; možná tak prchavý okamžik.

V neduální realitě je vše zakončeno, touha se zaměňuje vděčností. Podle toho, jak se život vyvíjí, každý živý tvor je v daný moment úplným odrazem svého potenciálu. Motivace jako taková mizí a děje probíhají jako fáze v procesu realizace potenciálu. Proto za dějem není hybatel. Místo toho zůstává pocit dokončenosti a úplné realizace v každém okamžiku času.

Požitek z fyzických potřeb – produkt samotného děje. Například, chuť k jídlu je dána samým aktem konzumace jídla, do toho neexistuje přání sníst další kousek. Pokud je proces jídla přerušen, pocit ztráty nevzniká. Radost ze života je dána existencí člověka v každém konkrétním okamžiku, a poznání trvající dokončenosti – to je součást radosti z existence.

Absolutnost Jednoty Všeho nelze „prožít“. Poznává se skrze své vlastní bytí. „JÁ“ – to je Oko Boží, svědčící o rozkrytí Tvoření jako „Teď“. Chronologická posloupnost – je iluze, stvořená vnímáním ega, bodem pozorování pro zpracování nelokálního lokálním nebo nelineárního lineárním, Všeho – konkrétním. Vnímání – je pohled ega, které, převádějíc neprožitelnou Nekonečnost do prožívané konečnosti, rodí vnímání času, místa, doby trvání, míry, pozice, formy, hranic i specifik.

https://www.brainmarket.cz/knihy-2/vsev ... --hawkins/

[Návštěvník]

Očisti zrcadlo srdce a uvidíš Boha.

.

[Návštěvník]

“Bůh je nezbytný pro většinu lidí. Mohou s ním pokračovat, dokud nezjistí, že oni a Bůh se neliší.”

[Návštěvník]

Jakmile odevzdáme svou mysl Bohu, postará se o nás všemi možnými způsoby.

.

[Návštěvník]

Tazatel: Když se odevzdám, není nutná žádná modlitba k Bohu?
Ramana: Samotné odevzdání je mocná modlitba.
Tazatel: Ale není nutné porozumět jeho přirozenosti, než se člověk odevzdá?
Ramana: Pokud věříš, že Bůh pro tebe udělá všechno, co chceš, aby udělal, pak se Mu odevzdej. Jinak nech Boha být a poznejte sami sebe.

.

[Návštěvník]

"He is indeed blessed who can give his love to God with his whole heart. Even a
little attachment to the body endures for several births. So do not be attached to this cage of bone and flesh. Take shelter at the feet of the Mother and think of Her alone. Thus your life here and hereafter will he ennobled."

"Skutečně požehnán je ten, kdo může odevzdat svou lásku Bohu celým svým srdcem. I nepatrné připoutání k tělu přetrvává po několik zrození. Proto se nepřipoutávej k této kleci z kostí a masa. Učiň útočiště u nohou Boží Matky a mysli pouze na Ni. Tak bude tvůj život zde i v budoucnosti povznesen."

[Návštěvník]

Sri Ramakrishna Paramahansa: Zaměřte se na Boha

"Ten, kdo je Pánem vesmíru, bude učit všechny. Jen On, kdo stvořil tento vesmír; kdo vytvořil slunce a měsíc, lidi a zvířata a všechny ostatní bytosti; kdo poskytl prostředky pro jejich obživu; kdo dal dětem rodiče a obdařil je láskou, aby je vychovali. Pán učinil tolik věcí – nezapomene nám ukázat cestu, jak Ho uctívat? Pokud potřebujeme učení, On bude tím Učitelem. On je naším Vnitřním Průvodcem. Zaměřte svou mysl na Boha.

Opakujte Boží jméno a zpívejte Jeho slávy, a udržujte se v duchovní společnosti; čas od času navštěvujte oddané Boha a svaté muže. Mysl nemůže zůstat zaměřena na Boha, pokud je neustále ponořena do světskosti, světských povinností a odpovědností; je velmi důležité občas se stáhnout do samoty a přemýšlet o Bohu. Zaměřit mysl na Boha je na začátku velmi obtížné, pokud se člověk nevenuje meditaci v samotě. Když je strom mladý, měl by být kolem celou dobu oplocen; jinak by mohl být zničen dobytkem. K meditaci byste se měli stáhnout do sebe, nebo se uchýlit do osamělého místa či do lesa.

A vždy byste měli rozlišovat mezi skutečným a neskutečným.

Bůh je jediný skutečný, věčný Substrát; vše ostatní je neskutečné, tedy pomíjivé.

Tímto rozlišováním byste měli setřást pomíjivé objekty z mysli. Mysl jogína je vždy zaměřena na Boha, vždy pohroužena v Sebe. Takového člověka můžete poznat jen tím, že se podíváte na něj, jak je pohlcen v Sebe. Jeho oči jsou široce otevřené, s bezcílným pohledem, jako oči matky ptáka, která inkubuje svá vejce. Její celá mysl je soustředěna na vejce a její oči mají prázdný výraz. Ale to není možné bez intenzivní lásky k Bohu.

Když někdo miluje Boha s velkou intenzitou, vidí Ho všude.

Je to jako osoba s žloutenkou, která vidí vše žluté. Pak člověk cítí: 'Skutečně jsem On.' Opilec, hluboce opilý, říká: 'Skutečně jsem Kálí!' Gópí, opojené láskou, vykřikují: 'Skutečně jsem Krišna!' Ten, kdo myslí na Boha dnem i nocí, vidí Ho všude. Je to jako když člověk vidí plameny ze všech stran poté, co se nějakou dobu soustředil na jeden plamen. Je Jeho vůlí, abychom se trochu proběhli. Pak je to velká zábava. Bůh stvořil svět jako hru, jakoby. To se nazývá Mahámája, Velká Iluze. Proto je třeba hledat útočiště u Božské Matky, Kosmické Síly samotné. To Ona nás svázala okovy iluze. Uvědomění Boha je možné pouze tehdy, když jsou tyto okovy přetrženy."

[Návštěvník]

Když uctíváme Boha, uctíváme tím ve skutečnosti vlastní pravé Já.

.

[Návštěvník]

Když máš úplnou víru v Boha a plně se spoléháš na Boha, když Bohu odevzdáš vše, milost k tobě přihází bez námahy. Nemusíš o ni žádat ani vynakládat žádné úsilí. Taková je síla víry v Boha.

.

[Návštěvník]

Je těžké určit, kde se nachází hranice mezi dobrem a zlem. Určitě je strašné, že bakterie zabijí každých sto let dvě miliardy lidí. Ale pomyslete na chaos přelidnění, kdyby nebylo smrti! A kdyby tu všechno bylo dobré a dokonalé, nikdo by tuto Zemi dobrovolně neopustil, nikdo by nechtěl zpátky k Bohu. Takže v jistém smyslu je utrpení vaším nejlepším přítelem, protože vás přivádí k hledání Boha. Když začnete jasně vidět nedokonalost světa, začnete hledat dokonalost Boha. Pravdou je, že Bůh využívá zlo ne k tomu, aby nás zničil, ale aby nás znechutil svými hračkami, s těmi zábavami tohoto světa, abychom Ho mohli začít hledat.

Paramahansa Yogananda

[Návštěvník]

„Netužte po lidské lásce; ta pomine. Lidská láska je pouze odrazem vyšší, duchovní lásky Boha. Nemodlete se za domov, za peníze, za lásku nebo přátelství. Nemodlete se za nic z tohoto světa. Radujte se jen z toho, co vám Bůh dává. Vše ostatní vede k iluzi. Člověk přišel na tuto Zemi pouze proto, aby se naučil poznávat Boha. Není tady žádný jiný důvod. Toto je pravé poselství. Pokud muži a ženy touží po Bohu a milují Ho, odhaluje jim tajemství toho velkého Života, kde není bolest, stáří, válka ani smrt – jen věčná jistota. V tomto Životě nic není zničeno. Je tu jen čisté štěstí, které nikdy neztrácí svůj půvab – štěstí, které je stále nové.“

Paramahansa Yogananda

[Návštěvník]

"Dokud nenalezneš Boha, je nejlepší nezajímat se o zábavu. Hledat rozptýlení znamená na Něj zapomenout. Nauč se Ho milovat a poznávat Ho. Pak nebude záležet na tom, co uděláš, protože On nikdy neopustí tvé myšlenky."

Sri Paramahansa Yogananda,

[Návštěvník]

Je to proto, že Bůh tě chce, jsem tu s tebou a volám tě, abys přišel Domů, kde je můj Milovaný, kde jsou Krišna a Kristus a Babaji, Lahiri Mahasaya, Sri Yukteswarji a ostatní svatí. „Pojďte,“ říká Pán, „všichni se ve Mně radují. Žádné světské radosti - chuť jídla, krása květin, pomíjivé potěšení z pozemské lásky - se nemohou srovnávat s božskými radostmi mého domova." Existuje pouze jedna Realita. Je to On. Zapomeňte na všechno ostatní. Sri Sri Paramahansa Yogananda, „Sayings of Paramahansa Yogananda“

[Návštěvník]

"Projevte v sobě božství a vše bude kolem něj harmonicky uspořádáno."

Svámí Vivekananda

[Návštěvník]

KDE SE SETKÁVÁTE S BOHEM - ECKHART TOLLE - NEJLEPŠÍ MOTIVAČNÍ ŘEČ

00:00 - Úvod: Iluze hledání Boha
02:15 - Rozptýlení mysli vs. boží přítomnost
05:40 - Síla ticha jako brána k Bohu
09:10 - Proč ego vytváří iluzi oddělenosti
12:30 - Prožívání přítomnosti za hranicemi myšlenek
16:00 - Osvobození od podmíněných přesvědčení
18:45 - Uvědomění si , že jste nikdy nebyli odděleni od Boha
21:00 - Závěrečné myšlenky: Nadčasové setkání s božskými hashtagy

Iluze hledání Boha

Dámy a pánové, existuje místo, kde se setkáváte s Bohem. Není to chrám vystavěný lidskou rukou, není to vzdálená oblast za hranicemi našeho dosahu. Toto místo je zde a nyní, v přítomném okamžiku, v tichu mezi myšlenkami.

Přesto mysl neustále hledá jinde, snaží se nalézt Božské v myšlenkách, v budoucích slibech, v rituálech. Ale to, co hledáme, je už zde. Bůh není v nedosažitelných vizích budoucnosti, ale v tichu přítomného okamžiku.

Mysl svou podstatou stále hledá, snaží se najít smysl, touží po něčem, co je vždy mimo dosah. Tvoří příběhy o naplnění, které přijde až v budoucnosti, přesvědčuje nás, že Boha lze poznat skrze úsilí, dosažení nebo splnění určitých podmínek. Ale právě v tomto hledání přehlížíme pravdu, která zde byla vždy.

Božské není něco, k čemu se musíme dostat – je to. Pokud se zastavíme a pozorujeme, zjistíme, že naše mysl jen vzpomíná na minulost nebo se promítá do budoucnosti. Tento zvyk vytváří iluzi, že naplnění, klid a spojitost s Bohem jsou vždy mimo naši dosah. Ale budoucnost nikdy nepřijde jako skutečnost – existuje jen jako myšlenka, jako představa.

Pokud je Bůh zdrojem všeho života, samotnou podstatou bytí, pak nemůže být oddělen od tohoto okamžiku. A přesto nás naše mysl klame, vytváří odstup tam, kde žádný není. Akt hledání sám o sobě potvrzuje iluzi, že to, co hledáme, zde není.

Tento okamžik je místem setkání s Bohem, protože je jediný, který je skutečný. Nyní, právě v této chvíli, se odehrává život. Dech proudí dovnitř a ven, smysly vnímají svět kolem. Toto není něco, co má mysl pochopit – je to něco, co je třeba přímo zakusit.

Chceme-li se setkat s Bohem, musíme se naučit spočívat v tomto přítomném bytí. Když ztichneme, oddělení mizí a už nehledáme něco mimo sebe. Zůstane jen čistá přítomnost, bytí, které nelze slovy uchopit.

Mysl se tomuto uvědomění brání, protože se upíná na pohyb, definice a označování. Ptá se: "Jak poznám, že jsem Boha nalezl?" Ale právě tato otázka je důkazem iluze oddělení. Pokud tyto otázky na okamžik utichnou a prostě jen jsme, bez očekávání a soudů, objeví se tiché uvědomění, které zde bylo vždy. Toto vědomí není odděleno od Boha – je to brána, skrze kterou se s Ním setkáváme.

Mnoho lidí toto uvědomění zažilo v momentech hlubokého klidu – možná při pozorování přírody, při pohledu na zapadající slunce nebo při upřímném spojeni s blízkou osobou. V těchto okamžicích se mysl přestane snažit a něco hlubšího se vynoří – hluboký pocit spojitosti, jednoty a prostého bytí. Toto není důsledek vnějších okolností, ale naše přirozená podstata, která se objeví, když mysl přestane klást odpor přítomnému okamžiku.

Setkání s Bohem není podmíněné, není vázáno na místo, rituál nebo víru. Tyto věci mohou sloužit jako připomenutí, ale nejsou zdrojem spojitosti. Zdrojem je tichá vědomá přítomnost, která je za všemi myšlenkami.

Chceme-li toto zažít, musíme se naučit odevzdávat – ne v smyslu vzdání se, ale v opuštění odporu. Místo hledání Boha dovolme sami sobě prostě být. Vnímejme život v tomto okamžiku, poslouchejme ticho mezi zvuky, uvědomme si prostor, ve kterém vše existuje. V tomto vědomí je Božská přítomnost nepopiratelná.

Zázrakem není nalezení něčeho mimo tento okamžik, ale pochopení, že tento okamžik je již naplněný. Kde se setkáváme s Bohem? Zde. Kdy? Právě teď. Jak? Tím, že jsme plně přítomní.

Síla ticha jako brána k Bohu

Není to něco, co by se nacházelo mimo tento okamžik, ale spíše uvědomění, že tento okamžik je již zcela naplněný. Kde tedy nalézáte Boha? Zde. Kdy se s ním setkáváte? Teď. A jak se s ním setkáváte? Tím, že jste plně přítomni, aniž byste hledali, aniž byste se snažili dosáhnout něčeho jiného. V okamžiku, kdy přestanete hledat jinde, si uvědomíte, že jste nikdy nebyli odděleni.

Když se mysl utiší, objevuje se hlubší uvědomění. V běžném životě je mysl neustále naplněná pohybem – myšlenky přicházejí jedna za druhou, analyzují, hodnotí, plánují a vzpomínají. Tento vnitřní hluk se stává tak běžným, že si ho většina lidí ani neuvědomuje. Považují tento proud myšlení za svou identitu.

Ale za nekonečnou aktivitou mysli existuje něco hlubšího – tiché uvědomění, které je vždy přítomné, nedotčené měnícím se obsahem myšlenek. Toto uvědomění není něco, co by muselo být vytvořeno – je již zde, a přesto je často přehlušeno myslí upřenou na minulost a budoucnost.

Chceme-li se setkat s Božstvím, musíme se naučit naslouchat. Ne však slovům, ale tichu. Ticho není absencí zvuku, ale prostorem, ve kterém vše vzniká. Je to pozadí každé zkušenosti, pole, ve kterém se odvíjí život. Většina lidí je tak upnuta na hluk – na myšlenky, emoce, vnější rozptýlení – že si neuvědomují ticho, ve kterém všechny tyto věci existují. Ale právě ticho je klíčem.

V tichu je přítomnost Boha nejjasněji cítitelná. Když je mysl zaměstnaná, vytváří závoj, který zastírá pravdu. Plní naše vědomí koncepty, vírami a interpretacemi, takže se zdá, jako by Božství bylo vzdálené, jako něco, co je třeba pochopit intelektuálně. Ale Bůh není myšlenka. Bůh není idea, kterou lze uchopit. Božství je přítomnost sama, a ta se dá poznat pouze tehdy, když se mysl utiší.

To neznamená potlačovat myšlenky nebo se snažit mysl násilně umlčet. Znamená to pozorovat myšlenky, aniž bychom se s nimi zapletli, nechat je přicházet a odcházet, aniž bychom se s nimi identifikovali.

Pokud sedíte v klidu a jednoduše si všímáte svých myšlenek, aniž byste na ně reagovali, začnete si uvědomovat, že jsou jako pomíjivé mraky na obloze – dočasné, proměnlivé, bez skutečné podstaty. Ale co zůstává konstantní, je uvědomění, ve kterém tyto myšlenky vznikají. Právě v tomto uvědomění se setkáváte s Bohem. Není to nic vnějšího, je to samotná podstata vaší existence. Abyste ji poznali, musíte se stát natolik tichými, abyste ji mohli vnímat.

V životě existují chvíle, kdy se toto ticho přirozeně objevuje. Může k tomu dojít v přírodě, když stojíte před rozlehlým oceánem nebo hledíte na hvězdy. V takových okamžicích se mysl zastaví, i kdyby jen na krátký čas.

A pak je tu prostě jen zkušenost.

Žádná analýza, žádný komentář – pouze čistá přítomnost.
Ticho je posvátné. Není vytvořeno oceánem ani hvězdami – ty jsou pouze odrazem toho, co je už dávno uvnitř nás. Stejnou hloubku ticha lze najít kdekoliv a kdykoliv, pokud se člověk dostatečně ztiší, aby si ho všiml.

Důvodem, proč je ticho branou k božskému, je to, že umožňuje přímý prožitek. Většina náboženských nebo duchovních tradic nabízí učení o Bohu, ale tato učení, ať už jsou jakkoliv hluboká, jsou stále jen pojmy. Ukazují na pravdu, ale samy o sobě nejsou pravdou. Popis vody není totéž jako napít se jí. Stejně tak slova o Bohu nejsou totéž jako skutečné setkání s ním. Skutečné spojení nastává, když všechny pojmy odpadnou a zůstane jen čistá zkušenost přítomnosti.

Někdo se může ptát: Jak do tohoto ticha vstoupím? Odpověď je jednoduchá: do ticha se nevstupuje, stačí jen přestat mu odporovat. Ticho je tu vždy, pod hladinou myšlenek. Není třeba ho vytvářet, stačí jen přestat zaplňovat prostor zbytečným hlukem. Toho lze dosáhnout mnoha způsoby – tichým sezením a pozorováním dechu, vnímáním zvuků kolem sebe bez potřeby je pojmenovávat, prostým bytím v přítomném okamžiku. Metoda není důležitá, podstatný je stav otevřenosti a vnímavosti.

Zpočátku se mysl bude bránit. Bude se snažit stáhnout vás zpět do myšlenek, do rozptýlení. Ale pokud zůstanete bdělí, začnete si všímat mezer mezi myšlenkami – chvil klidu, které tu byly vždy. A v těchto mezerách se objeví něco hlubšího: hluboký klid, jasnost, která nepramení z přemýšlení, ale z pouhého bytí.

Tento klid není emocí, je podstatou toho, kým jste, za hranicemi mysli. A v této podstatě neexistuje žádné oddělení mezi vámi a božským.

Někteří si mohou myslet, že ticho je prázdnota, nicota. Ale pravé ticho je plné přítomnosti, plné života. Není mdlé ani prázdné – je pulzující, bdělé a nesmírně naplňující. Když se mysl ztiší, dochází k proměně: od myšlení k prostému bytí. A v tomto stavu bytí přichází nepopiratelný vhled – to, co hledáte, tu bylo vždy.

Svět je plný rozptýlení, nespočtu věcí, které odvádějí pozornost ven. Ale skutečné setkání s Bohem se neodehrává ve vnějších věcech. Děje se v tichém prostoru uvnitř. Když hluk utichne, když úsilí ustane, když mysl přestane hledat jinde – pak, v tomto okamžiku ticha, se vše odhalí samo.

Prožívání přítomnosti za hranicemi myšlenek

V tichu existuje pouze přítomnost – a tato přítomnost je Bohem. Ego vytváří falešný pocit oddělenosti mezi sebou a Bohem. Od raného věku jsme vedeni k víře v separaci, v představu, že jsme izolovaní jedinci pohybující se světem, odděleni od všeho kolem nás. Tento pocit oddělenosti je posilován jazykem, identitou a osobní historií. „Já jsem toto, ty jsi tamto. Já jsem tady, Bůh je někde jinde.“ Tyto myšlenky se zdají tak přirozené, že je málokdo zpochybňuje. A přesto právě tento pocit separace je největší iluzí. Je to to, co brání člověku v poznání přítomnosti božského, které není nikdy oddělené, ale vždy zde – právě teď.

Ego, tedy mysl vytvářející pocit „já“, se živí rozdělením. Definuje se skrze kontrast – tím, čím je, a tím, čím není. Tím, co má, a tím, co mu chybí. Vypráví příběh o nekompletní bytosti hledající něco většího, něco přesahujícího sebe sama. A tak lidé hledají Boha, jako by byl něčím vzdáleným, něčím vnějším. Věří, že Ho mohou dosáhnout skrze úsilí, rituály nebo splnění určitých podmínek. Ale právě toto hledání je postaveno na iluzi, která jim brání vidět, že Bůh už tu je – vždy byl.

V okamžiku, kdy člověk přestane ztotožňovat s příběhem vlastního ega, se objeví hluboké poznání: pocit oddělenosti nikdy nebyl skutečný. Byl to jen mentální konstrukt – vrstva myšlenek a přesvědčení, která zastírala pravdu. Tou pravdou je, že nikdy neexistovalo rozdělení mezi člověkem a Bohem. Stejně jako vlna není oddělena od oceánu. Vlna se může zdát jako samostatná, s vlastním pohybem a tvarem, ale vždy je tvořena stejnou podstatou jako nekonečné moře, z něhož povstává.

Stejně tak to, co nazýváme „já“, není odděleno od božského, ale je jeho výrazem. Toto pochopení nepřichází skrze intelektuální analýzu, ale skrze přímou zkušenost – skrze plnou přítomnost. Když se mysl na chvíli utiší, objeví se něco hlubšího než běžné vnímání sebe sama. Rozprostře se obrovská bdělost, tiché bytí, které není osobní, ale univerzální.

Toto poznání není nic nového – bylo tu vždy, jen bylo skryté pod vrstvami identifikace s tělem, myslí a osobní historií. Jednou z největších překážek k tomuto poznání je přesvědčení, že Bůh je oddělený, že je něčím jiným. Mnoho náboženství a duchovních tradic popisuje Boha jako bytost, která existuje mimo lidskou zkušenost – jako někoho, kdo sleduje, soudí, uděluje či odpírá požehnání. Tento pohled může být užitečný pro některé lidi, ale zároveň posiluje představu, že božské je někde jinde.

Pokud je však Bůh skutečně nekonečný, pak nemůže být oddělen od ničeho. Nemůže být někde jinde, protože zahrnuje vše. A právě v tomto okamžiku, v tichu přítomného okamžiku, lze poznat, že nikdy neexistovala žádná hranice mezi námi a Bohem.

Osvobození se od podmíněných přesvědčení

Jestliže je božství zdrojem všeho, co existuje, jak by mohlo cokoli existovat mimo něj? Neexistuje hranice, kde by božské končilo a něco jiného začínalo. Setkání s Bohem tedy není střetnutí dvou oddělených bytostí, ale spíše rozplynutí iluze, že tu někdy byly dvě. Není to „já“ potkávající Boha – je to poznání, že rozdělení nikdy neexistovalo. Přítomnost, kterou hledáme, byla vždy samotnou podstatou naší bytosti.

Mnoho lidí tuto pravdu alespoň na okamžik zahlédlo – možná v tichém okamžiku v přírodě, během meditace nebo v hlubokém vnitřním klidu. Najednou ucítili jednotu, hluboké vědomí, že nejsou odděleni od samotného života. Ale pak se mysl vrátí, myšlenky znovu povstanou, pocit odděleného já se znovu ustálí a prožitek se rozplyne v paměti.

Ego si tento prožitek přivlastní a udělá z něj pouhou vzpomínku – minulou událost, místo aby ho vnímalo jako neustále přítomnou realitu. Pravdou ale je, že tento prožitek nebyl něčím dočasným. Byl to jen okamžik, kdy se závoj iluze poodhalil, a to, co bylo spatřeno, nikam nezmizelo. Je to stále tady, pod povrchem myšlenek, čekající na nové rozpoznání.

Proto je tak důležité oprostit se od ztotožnění s egem. Ego se všeho snaží zmocnit – „moje myšlenky“, „moje přesvědčení“, „moje úspěchy“, „moje selhání“. Ale co se stane, když se přestaneme této identity tak úzkostlivě držet? Otevře se nám nesmírný prostor. Hranice mezi „já“ a „druhými“ se začnou rozpouštět. Už neexistuje striktní identita, která říká: „Jsem jen toto tělo, jen tato mysl, jen tento životní příběh.“

Místo toho přichází uvědomění, že jsme mnohem víc – nekoneční, nerozdělitelní od všeho, co jest. A to není žádná abstraktní nebo mystická představa. Je to živá realita, kterou lze poznat jen přímým prožitkem – tím, že si dovolíme spočinout v přítomném okamžiku, bez hledání, bez úsilí. V tomto prostoru tiché bdělosti se iluze oddělenosti rozplývá a zůstává jen hluboký pocit jednoty.

Už není třeba hledat Boha, protože je jasné, že Bůh nikdy nechyběl. Přítomnost, kterou jsme hledali, je právě tou přítomností, kterou jsme sami. Když je tato pravda plně rozpoznána, celý život se stává posvátným. Už není rozdíl mezi duchovním a všedním, mezi modlitbou a tichem, mezi sebou a druhými. Každý okamžik, každý dech, každá zkušenost je setkáním s Božstvím.

Ne proto, že by se něco změnilo, ale protože iluze oddělenosti se rozplynula. A v tomto poznání přichází hluboký klid, celistvost a pochopení, že my a Bůh jsme nikdy nebyli odděleni.

Setkání s Bohem nikdy nebylo otázkou vzdálenosti, úsilí nebo něčeho, co bychom měli dosáhnout v budoucnosti. Není to cíl, ke kterému je třeba dojít, ale pravda, kterou je třeba si uvědomit – pravda, která tu vždy byla, skrytá pod povrchem myšlenek a iluzí.

Mysl neustále hledá naplnění ve vnějších věcech, v idejích, ve zkušenostech, ve slibech budoucnosti. Ale božství není nalezeno v pohybu, v hledání, v snažení se někam dojít. Je nalezeno v tichu, v klidu, v hloubce tohoto okamžiku.

Když se mysl utiší a odpor odpadne, zůstává jen čistá přítomnost – nerozdělená, bez konceptů. A v této přítomnosti už není „já“ a „Bůh“ jako dvě oddělené entity. Je jen vědomí, jen bytí, jen poznání, že to, co jsme hledali, nikdy nechybělo.

Myšlenka oddělenosti byla pouze iluzí, snem mysli. Jakmile se tento závoj rozplyne, není už co dosáhnout, co uchopit. Je tu jen jasné, nepopiratelné poznání, že božství je tady a teď – uvnitř i vně všeho.

K setkání s Bohem není třeba čekat, hledat, stát se něčím jiným. Stačí být plně přítomný, pustit iluzi oddělenosti. V tichu, v klidu, v hloubce samotného vědomí už se setkání dávno odehrálo. Nikdy to nebylo o hledání, ale o vidění – a v tomto vidění je klid, celistvost a věčná pravda:

Ty a Božství jste nikdy nebyli odděleni. Vždy jsi jen potkával sám sebe.

[Návštěvník]

Můžete tomu říkat Bůh, můžete tomu říkat příroda, můžete tomu říkat vesmír – bez ohledu na pojmenování tato síla, tato moc nechybuje. Bůh vás nestvořil jako neúplné bytosti, proč by to dělal? To, co nám dal, je samotná existence.

A teprve potom přicházejí naše vlastní koncepty. Začínáme přemýšlet, vytvářet si představy o tom, jak by měl život vypadat. Pokud nejsme úspěšní, říkáme si, že to není skutečný život. Pokud nemáme spoustu aut, spoustu přátel, máme pocit, že nám něco chybí. Ale ne – tohle jsou jen lidské myšlenky a konstrukty.

Od chvíle, kdy jste přišli na svět, jste dokonalí.