Bůh

[Návštěvník]

Síla odpoutanosti

Bůh mi dal toto slovo. To slovo „odpoutat se“ jsem znal už předtím, ale Bůh ho ve mně oživil. Odpoutej se od této věci. Nemusíš ji zničit, nemusíš ji zabít, nemusíš ji proklínat. Ale nauč se odpoutat. A když se od něčeho odpoutáš a přesto tomu věnuješ pozornost, změní se to, zpomalí se. A v tom zpomalení zůstaneš jen ty – a ve tvém srdci se odhalí, kým jsi.

To je moje hlavní poselství. Zůstaň u toho. Jsi tam jen ty. A všechny ty nepřátele, všechny ty věci, o kterých sis myslel, že jsou špatné, poznáš, že ve skutečnosti nebyly skutečné. Někdo tě vyzval, abys to prověřil, ty jsi poslechl – a objevil jsi velikost mého Boha.

[Návštěvník]

Odpoutání – cesta k pravdě v srdci

Slovo odpoutání mnozí z nás znají. Často ho spojujeme s představou, že musíme něco odstranit, zničit nebo potlačit. Avšak ve skutečné duchovní praxi odpoutání není aktem agrese ani útěku. Je to jemný, ale hluboký vnitřní pohyb – uvolnění sevření, které máme kolem věcí, lidí nebo myšlenek.

Mooji ve svém poselství připomíná, že odpoutat se neznamená přestat se zajímat či zavřít oči. Znamená to dovolit, aby daná věc existovala, ale zároveň se nechat vést hlubší přítomností, která není na ní závislá. Když se takto odpoutáme, něco se začne měnit – nejen v nás, ale i v té situaci. Energie zpomalí, napětí povolí a my zůstáváme jako svědek, který v tichu poznává svou pravou podstatu.

Právě v tomto zpomalení se v srdci odhaluje, kým skutečně jsme. Nepřátelé, problémy či překážky, které jsme vnímali jako neřešitelné, se mohou ukázat jako iluze – stíny, které se rozplynou pod světlem jasného vědomí.

Odpoutání není odtažitost ani lhostejnost. Je to akt důvěry. Důvěry v to, že pravda se nemusí prosazovat silou, ale odhaluje se sama, když se přestaneme držet toho, co nás svazuje.

Vnitřní svoboda, která z odpoutání vychází, je tichým svědectvím o velikosti Boha, o moudrosti života a o naší schopnosti být plně přítomní, aniž bychom byli spoutáni.

[Návštěvník]

Cti Boha v sobě

Nauč se nereagovat na svou mysl a uvidíš, že mnoho z toho, co říká, není pravda a je to nesmysl.

I když reaguješ, ztotožňuješ se, živíš její sílu.

Brzy uvidíš, že tyto věci nestojí za to, aby ses do nich zapojoval. A tak začneš chránit svou bytost.

Chráníš-li svou bytost, uctíváš Boha uvnitř sebe.

Ty nejsi mysl. Jsi svědek mysli.

To je vodítko, že jsi vědomí, ne mysl.

Když si to uvědomíš a toto poznání v tobě znovu zesílí, tvůj svět se spontánně dostane do harmonie a láska zde rozkvete.

[Návštěvník]

Objevení Boha v sobě: Cesta k ničím nepodmíněné lásce

V tichu mezi myšlenkami, v prostoru mezi reakcí a uvědoměním, se rodí něco hlubšího než slova. Mooji, duchovní učitel, nás vede k poznání, že nejsme myslí, ale vědomím, které ji pozoruje. A právě v tomto poznání začíná cesta k objevení Boha v sobě.

Mysl jako nástroj, ne pán

Mnozí z nás žijí ve stínu své mysli. Reagujeme na její hlasy, ztotožňujeme se s jejími příběhy, a tím jí nevědomě dáváme sílu. Mooji říká: „Nauč se nereagovat na svou mysl a uvidíš, že mnoho z toho, co říká, není pravda.“ Když přestaneme mysli věřit vše, co nám předkládá, začneme ji vnímat jako nástroj – ne jako pána našeho bytí.

Vědomí jako brána k božskému

Jakmile se od mysli odtáhneme, objevíme prostor čistého vědomí. V tomto prostoru není strach, soud ani touha. Je to ticho, které není prázdné, ale plné přítomnosti. Mooji nazývá tento stav „Bytím“ – a jeho ochrana je aktem uctění Boha v nás. Nejde o víru v něco vnějšího, ale o přímé poznání božské podstaty, která je naším pravým Já.

Ničím nepodmíněná láska jako přirozený stav

Když se ukotvíme ve vědomí, začne se spontánně objevovat láska. Ne ta, která závisí na okolnostech, uznání nebo výměně. Ale láska, která prostě je. Mooji říká: „Tvůj svět se spontánně dostane do harmonie a láska zde rozkvete.“ Tato láska není výsledkem úsilí – je přirozeným projevem bytí, které není ničím zatíženo.

Bůh jako ticho v nás

Objevit Boha v sobě neznamená najít něco nového, ale rozpomenout se na to, co tu bylo vždy. Bůh není koncept, ale přímá zkušenost ticha, přítomnosti a lásky, která nevyžaduje důvod. Když se přestaneme ztotožňovat s tím, co přichází a odchází, zůstává jen to, co je věčné – a to je Bůh v nás.

Pozvání k praxi

Ztiš se: Sedni si v tichu a pozoruj svou mysl bez reakce.

Zeptej se: Kdo pozoruje tuto myšlenku?

Zůstaň: V tom, co pozoruje. Nech lásku rozkvést bez podmínek.

Tato cesta není o úsilí, ale o odevzdání. O odvaze být tím, kým skutečně jsme – vědomím, které miluje bez důvodu. A právě tady, v tomto tichém prostoru, se setkáváme s Bohem.

[Návštěvník]

"Jediný způsob, jak Boha "chytit", je láska."
Paramahansa Yogananda

Není špatné říkat Pánu, že si něco přejeme,
ale větší víru ukazujeme, když jednoduše řekneme:
„Nebeský Otče, vím, že předjímáš každou mou potřebu. Udržuj mě podle své vůle.“

Řekněte Bohu: „Nebudu tě o nic prosit, udržuj mě podle své vůle.“
Na začátku je v pořádku říkat: „Chci toto, chci tamto.“
Ale jak rosteme, musíme rozvíjet čím dál větší odevzdanost.

Láska a odevzdanost Bohu – Paramahansa Jogananda

V Indii je příběh, který to ilustruje.

Jednoduchý vesničan žil podle filozofie:
„Bůh je ve všem. Proto ať se stane cokoli, já se jen odevzdám.“

Jednoho dne vběhl do vesnice rozzuřený slon.
Poháněč slona křičel: „Uhněte z cesty! Je v amoku – zničí vše, co mu přijde do cesty!“

Malý muž řekl: „Ale Bůh je ve všem.
Je i v tom slonovi, proto budu mít víru.“

Slon se rozběhl, zvedl vesničana na kly a odhodil ho stranou; byl těžce zraněn.
„Jak je to možné?“ ptal se. „Bůh je v něm, Bůh je i ve mně.
Proč bych měl takto trpět?“

Šel ke svému guruovi, který ho učil těmto pravdám.
Moudrý muž mu odpověděl: „Ano, ale zapomněl jsi, že Bůh je i v poháněči!
Proč jsi ho neposlechl, když ti říkal, abys uhnul?“

Kde je tvá mysl, tam trávíš čas.
Co kdyby ti Bůh nedal schopnost hrát, číst nebo pracovat?
Nemohl bys nic dělat.
Proto musí být On na prvním místě v tvém životě.

Bůh ví, co je v tvém srdci; dej Mu tam první místo.

Jediný způsob, jak „chytit“ Boha, je láska.
Medituj na Něj a pak vroucně modli:
„Pane, nemohu bez Tebe žít.
Ty jsi Síla za mým vědomím.
Miluji Tě.
Zjev se mi.“

Když se vzdáš spánku, abys na Něj meditoval,
když opustíš sobectví a pláčeš nad Jeho utrpením v tvých bratrech, On k tobě přijde.
Když skutečně obětuješ pro Něho, je polapen sítí tvé lásky.

Nic jiného Ho nemůže získat.

Poznání připravuje cestu k lásce.
Nemůžeš milovat to, co neznáš.
Poznání Boha tedy musí předcházet lásce k Němu.

To poznání přichází skrze praxi krijajógy, techniky, kterou dal Lahiri Mahasaya.

Když poznáš Boha, budeš Ho milovat; a když Ho miluješ, odevzdáš se Mu.

Dokud tvá oddanost a uvědomění Boha nejsou úplné, neodpočívej;
nepodléhej spánku, když máš meditovat.
Nikdy nedávej nic před Boha!
Jeho láska je ta největší.

Dokud dáváš jiné věci na první místo, On čeká.
Ale tvé otálení může být příliš dlouhé a tvé utrpení velké.
Neodkládej.
Buď si jistý ve svém svědomí, že ses snažil o spojení s Ním.

Neodpočívej, nevzdávej to, dokud Ho neuvidíš vlastníma očima nebo nepocítíš ve svém srdci.

Zrození, hry, manželství, děti, stáří – a život je pryč.
To není život!
Život je mnohem hlubší a krásnější, jak jsem zjistil.

Když poznáš Boha, smutek zmizí.
Ti, které jsi miloval a ztratil ve smrti, jsou s tebou znovu v životě věčném.
Už nevíš, koho považovat za „svého“, protože všichni jsou tvoji.

Krása Boha je nesmírná.
Těšit se z květin je dobré,
ale mnohem větší je vidět za jejich krásou tvář Boha.

Hudba pro hudbu samotnou se nemůže srovnat s nasloucháním Božímu tvůrčímu Hlasu v ní.

Ačkoli je Bůh přítomen v omezených krásách stvoření,
moudrostí je poznat své věčné Já, přesahující formu a konečnost.

Nemá smysl připoutávat se k čemukoli na tomto světě.
Tolika věcí přichází a odchází v Pánově kosmickém dramatu.

Jeden velký světec řekl: „Nezáleží mi, kde budu, Pane,
jen mě nepotrestej zapomněním na Tebe.“
To je největší trest.

Veškeré utrpení lze odstranit dotykem Boha.

Tento nesmírný svět byl stvořen proto, abys použil svou inteligenci k získání poznání Ducha, poznání o sobě samém.

Jediná myšlenka tě může vykoupit.
Neuvědomuješ si, jak mocně působí tvé myšlenky v éteru.

Jak bys poznal lidskou lásku, kdyby ti ji Bůh nedal tím, že ji vložil do srdce každého tvora?
A protože je Bůh tak laskavý a milující, On by měl být předmětem tvého hledání.

Nechce se ti vnucovat.
Ale tajemné fungování tvého těla, inteligence, kterou ti dal, a každý jiný div života
by ti měly být dostatečným podnětem, abys Ho chtěl najít.

Každý člověk by byl vykoupen, kdyby se snažil.
Musíš se snažit!

Když jsem začínal na této cestě, můj život byl zpočátku chaotický;
ale když jsem vytrval, věci se začaly jasně a nádherně vyjasňovat.
Vše, co se dělo, mi ukazovalo, že Bůh je a že může být poznán už v tomto životě.

Když najdeš Boha, získáš jistotu a nebojácnost!
Pak už na ničem jiném nezáleží, nic tě už nevyděsí.

Takto povzbuzoval Krišna Ardžunu, aby beze strachu čelil bitvě života a dosáhl duchovního vítězství:
„Nepoddávej se malomyslnosti; nesluší se to na tebe.
Ó spalovateli nepřátel, zanech této slabosti! Povstaň!“ (Bhagavadgíta II:3).

Každý z nás je Božím dítětem.
Jsme zrozeni z Jeho ducha, v celé jeho čistotě, slávě a radosti.
To dědictví je nedotknutelné.

Odsuzovat sebe jako hříšníka, odsouzeného na cestu bludu, je největší ze všech hříchů.

Bible říká: „Nevíte, že jste chrámem Božím a že Duch Boží ve vás přebývá?“ (Korintským 3:16).

Vždy pamatuj: tvůj Otec tě miluje bezpodmínečně.
Ale protože ti dal svobodu vzdálit se od Něho nebo se k Němu přiblížit,
čeká, až vyjádříš touhu po Jeho lásce, než k tobě přijde.

Jednou, když jsem meditoval, slyšel jsem Jeho hlas, který šeptal:
„Říkáš, že jsem pryč, ale ty jsi nevešel dovnitř.
Proto říkáš, že jsem pryč.
Já jsem vždy uvnitř.
Vejdi a uvidíš Mě.
Jsem vždy zde, připraven tě přivítat.“

Na duchovní cestě je nutná hluboká upřímnost.
V bezelstnosti se rodí Duch.
Ježíš řekl: „Tyto věci jsi skryl před moudrými a rozumnými, a zjevil jsi je maličkým.“ (Matouš 11:25).

Před Bohem je naše lidská moudrost nicotná.
Jediný způsob, jak Ho přimět, aby se nám zjevil, je nabídnout Mu stejnou bezpodmínečnou lásku, jakou On dává nám.

Každý nakonec najde spásu,
ale ti, kdo se zdržují na cestě, upadají do příkopu lhostejnosti.
Lhostejnost brání člověku uvědomit si, jak důležité je najít Boha právě teď, v tomto okamžiku.

Naše velká kroužící planeta, naše lidská individualita
nám nebyly dány jen proto, abychom chvíli existovali a pak zmizeli v nicotě,
ale abychom se ptali, o čem to všechno je.

Žít bez pochopení smyslu života je pošetilé, ztráta času.
Tajemství života nás obklopuje; dostali jsme inteligenci, abychom je vyřešili.

Tvoje radost musí proudit z pramene tvé poznané duše.
Tvůj úsměv se musí šířit na všechny duše, které potkáš, i na celý vesmír.
Každý tvůj pohled musí odrážet radostnou duši a šířit svou nákazu do myslí ponořených v pochmurnosti.

Přestaň snít, že jsi jen obyčejný smrtelník,
neustále procházející duševními vzestupy a pády.
Ať se stane cokoli, vždy si pamatuj, že jsi stvořen k obrazu Ducha.

Živá radost ve všem – Pramen kosmické blaženosti –
tě musí skrápět svým proudem a nechat radost proudit tvými myšlenkami, každou buňkou a tkání tvého bytí.

Pamatuj, že po mnoho hodin ve stavu hlubokého beze-snového spánku,
což je nevědomé vnímání duše, jsi šťastný celou dobu.
Proto během dne, bez ohledu na to, jak moc jsi znepokojen nočními můrami duševních zkoušek a otřesů,
se musíš stále snažit být vnitřně vždy nově radostný,
jako stále čerstvé zurčící vody potůčku.

Když budeš neustále cítit blažený stav po meditaci,
budeš žít v extázi; budeš jedno s novou Radostí své duše,
a kdokoli bude kolem tebe, bude jako ty –
tak jako stálý dotek santalového dřeva činí ruku voňavou.

„Jejich myšlenky zcela na Mě, jejich bytí Mi odevzdané,
osvětlujíce se navzájem, stále Mě oslavují,
Moji oddaní jsou spokojení a radostní.“ (Bhagavadgíta X:9)

[Návštěvník]

Krijajóga a cesta k Lásce
Poznání a láska k Bohu

Duchovní tradice napříč kulturami zdůrazňují, že k opravdové lásce k Bohu vede poznání Jeho přítomnosti. Nelze skutečně milovat to, co člověk nezná. Poznání zde však neznamená intelektuální informace, ale přímou zkušenost, že Bůh je živá realita – vědomí, radost a láska, které vše prostupují.

Právě k tomuto poznání směřuje krijajóga, duchovní praxe, která byla v 19. století obnovena a šířena učitelem Lahiri Mahasayou.

Co je krijajóga

Slovo krija znamená „čin“ nebo „metoda“, jóga znamená „sjednocení“. Krijajóga je tedy „metoda sjednocení“ – vnitřní cesta, která vede k propojení individuálního vědomí s božským.

Jde o specifickou techniku meditace a práce s dechem, při níž se pozornost obrací dovnitř a vědomí se soustředí na proud životní energie v těle. Postupné ztišování dechu vede ke ztišení mysli a k přímému vnímání jemnějších rovin bytí. Praxe tak podporuje hlubší klid, čistotu srdce a připravenost k zakoušení Boží přítomnosti.

Úloha Lahiri Mahasayi

Lahiri Mahasaya, jeden z nejuctívanějších indických jogínů, přijal zasvěcení do krijajógy od legendárního učitele Babajiho. Jeho posláním bylo předat tuto techniku nejen asketům a poustevníkům, ale také lidem žijícím běžným rodinným a pracovním životem. Tím se krijajóga stala univerzální cestou, otevřenou pro všechny, kteří hledají duchovní růst.

Krijajóga a láska k Bohu

Krijajóga není cílem sama o sobě. Je prostředkem, jak očistit mysl a připravit srdce na to nejdůležitější – na zkušenost božské lásky. Skutečná realizace přichází tehdy, když se praxe spojí s oddaností. Bez lásky by byla krijajóga pouze technikou; s láskou se stává branou k živému spojení s Bohem.

Když člověk začne milovat Lásku samotnou – ne ve smyslu citového připoutání, ale jako vědomí blaženosti, které prostupuje vše – tehdy se smysl krijajógy naplňuje. Praxe pomáhá vnitřně se soustředit, ale samotná blaženost je tím, co vše korunuje.


Krijajóga je duchovní technika, která urychluje vnitřní růst a otevírá cestu k hlubšímu poznání Boha. Lahiri Mahasaya ji zpřístupnil široké veřejnosti, aby každý člověk mohl najít cestu k vlastnímu zdroji radosti a lásky.

Její nejhlubší poselství však zůstává prosté:
pravé sjednocení s Bohem nastává tehdy, když se člověk odevzdá Lásce samotné, která je Jeho podstatou.

[Návštěvník]

Opravdovost srdce – klíč k Boží přítomnosti

Na začátku cesty bývá Bůh často představou něčeho vzdáleného, někým, kdo nás soudí nebo pozoruje z dálky. Mnozí v sobě cítí jemný neklid při představě, že existuje bytost, která o nich ví všechno – i to, co by nejraději skryli. Jenže právě zde se skrývá největší paradox: tam, kde už není co skrývat, začíná svoboda.

Jakmile člověk pochopí, že Bůh skutečně ví všechno, že vidí každou naši myšlenku, touhu i zranění, a přesto nás nepřestává milovat, rozpadne se vnitřní obrana. Zmizí potřeba předstírat, zdokonalovat se pro pohled druhých či pro vlastní ideál. V tu chvíli se v člověku rodí hluboké uvolnění — návrat domů.

Opravdovost, která se v té chvíli zrodí, není chladná ani strohá. Není to jen „říkat pravdu“.
Je to otevřené srdce, které se nebojí být viděno takové, jaké je.
Z této opravdovosti vyrůstá láska – ne jako cit, ale jako stav bytí, který proniká každou buňku vědomí.

Když se člověk takto obrátí k Bohu, ne jako k ideji, ale jako k živé přítomnosti v sobě, začíná cítit, že „Boží vůle“ není vnucená moc zvenčí, ale vnitřní hlas radosti a klidu. Je to tichá jistota, že vše má své místo, že každá zkušenost má smysl. Boží vůle se pak neprojevuje příkazem, ale souhlasem s tím, co právě je — souhlasem, který přináší mír.

Tato opravdovost je klíčem, o němž mluvili mistři všech dob.
Je to otevření modrého nebe pravdy nad srdcem – brána, kterou proudí světlo až do duše.
V okamžiku, kdy se člověk odváží být zcela pravdivý a odevzdaný, bez výmluv a bez studu, Milost přichází sama. Ne jako odměna, ale jako návrat přirozeného řádu.

A tehdy se ukazuje, že Bůh nikdy nebyl mimo nás.
Byl přítomen v každém dechu, v každém záchvěvu touhy po domově.
Byl to vždy On, kdo v nás hledal sebe.

[Návštěvník]

Mysl směřující k Bohu – Jednota učení Vivekánandy a Ježíše



„Mysl by měla vždy směřovat k Bohu. Žádné jiné záležitosti nemají právo ji zadržovat.“
— Svámí Vivekánanda

Slova Svámího Vivekánandy nesou nadčasovou moudrost. Mluví o stejném principu, který vyjádřil Ježíš, když řekl:
„Miluj Hospodina, svého Boha, celým srdcem, celou duší, celou myslí a vší silou.“

Tato dvě vyjádření, přestože vznikla v odlišných kulturních a náboženských kontextech, se setkávají v jednom bodě: v úplném odevzdání mysli Bohu. Milovat Boha „celou myslí“ znamená právě to, co říká Vivekánanda – nemyslet na nic jiného než na Boha. Je to pozvání ke stálé bdělosti, k obrácení pozornosti od rozptýlenosti k Jedinému, od iluze k Pravdě.

Síla obrácení mysli

Vivekánanda říká:

„To, čím jsme nyní, je výsledkem naší dosavadní praxe… Cvičte tedy opačným směrem.“

Naše mysl se dlouho cvičila v obrácení k vnějšímu světu – k touhám, k obavám, k hledání uznání či požitků. Tím se stala otrokem smyslů a emocí, která se zvedají a klesají s každým vánkem života. Ale touto stejnou silou, kterou jsme se upnuli k pomíjivému, se můžeme obrátit zpět k Věčnému.

Je to proces obrácení toku – od rozptýlení k soustředění, od ega k Bohu, od nevědomí k poznání. Každý okamžik, kdy se mysl odvrátí od myšlenky na Boha, je příležitostí ji jemně, ale důsledně přivést zpět. Tak jako proud vody si po čase vytvoří nový koryt, i mysl si vyhloubí novou cestu – cestu k Bohu.

Jednota poznání – Sat-Čit-Ánanda

V neustálém obracení se k Bohu se rodí poznání, že všechno je Boží. Že nic není mimo Boží přítomnost.
V tomhle poznání se rozplývá hranice mezi „já“ a „ty“, mezi „moje“ a „tvoje“. Ego – s jeho neustálým porovnáváním, posuzováním a strachem – mizí ve světle pravdy.

Tento stav je popisován jako Sat-Čit-Ánanda – Bytí, Vědomí, Blaženost.
V něm poznáváme, že Boží království není vzdálené místo, ale stav bytí, kde vše je v jednotě, v míru, v lásce. To je ono „nebe“, Nirvána, ráj, o kterém mluví Mistři všech tradic.

Z iluze do pravdy

Dokud zůstáváme ve světě ega, vnímáme oddělenost. Ta rodí soutěžení, závist, kritika, strach a potřeba dokazovat svou hodnotu.

Ale v jednotě s Bohem se všechno mění – vidíme každého jako Božího, jako součást jednoho Bytí. A právě proto můžeme skutečně milovat bližního jako sebe samého – protože v hloubce nejsme odděleni.

Cesta domů

Obrátit mysl k Bohu neznamená uniknout světu. Znamená to prohlédnout jeho pravou podstatu.
Každý okamžik, každý člověk, každá zkušenost se stává připomínkou Boží přítomnosti. A čím víc mysl spočívá v Bohu, tím víc svět sám odhaluje svou svatost.

Jak říká Vivekánanda – „Cvičte tedy opačným směrem.“
Každá myšlenka obrácená k Bohu je krokem zpět domů, do Jednoty, do ticha, kde mizí všechno utrpení a zůstává jen Bytí, které je Láska.

[Návštěvník]

„Blaženost je štěstí bez příčiny.“

Štěstí je spojení s Bohem.

Když se cítíš šťastný, ptej se sám sebe: „Proč jsem šťastný?“ Pokud najdeš důvod, pak to není trvalé štěstí. Jenom Sath (Bytí) a Chith (Vědomí) mohou vést k Ánandě (Blaženosti).

Být Vědomím Blažeností navždy – to je BABA.

Štěstí je spojení s Bohem.

[Návštěvník]

Když Bůh vymaže ego - Rámakrišna Paramahamsa



„Ačkoli Bůh přebývá ve všech lidských bytostech, přesto existují dobří a špatní lidé; existují ti, kteří milují Boha, a ti, kteří Boha nemilují. Měli bychom rozpoznávat Božství ve všech, ale neměli bychom se mísit se špatnými lidmi nebo s těmi, kteří Boha nemilují. Náš vztah s nimi nesmí být příliš blízký. Je moudré se společnosti takových lidí vyhýbat.“ Šrí Rámakrišna Paramahamsa

Otázka: „Jestliže se Bůh stal vším, pak neexistuje hřích ani ctnost?“

Ano, existují – a zároveň neexistují.

Dokud v nás zachovává ego, udržuje v nás i vnímání duality a vědomí hříchu a ctnosti.

Ale někdy v některých lidech ego zcela smaže; tehdy překročí dobro i zlo.

Dokud člověk nepozná Boha, vnímání duality a pojem dobra a zla jistě existují.

Můžeš slovy tvrdit, že dobro a zlo jsou pro tebe stejné, že činíš jen to, k čemu tě On vede.

Ale ve svém srdci víš, že jsou to jen slova.

Jakmile spácháš něco zlého, svědomí tě začne bodat.


Svobodná vůle nebo Boží hra? – Ramakršna Paramahamsa

Otázka: „Jestliže On je tím, kdo mě vede ke všem činům, pak přece nenesu odpovědnost za své hříchy. Nebo ano?“

Duryódhana říkal totéž. Prohlásil: „Ó Pane, Ty sídlíš v mém srdci a já činím to, co mě nutíš činit.“

Ale ten, kdo skutečně věří, že jedině Bůh je činitelem a on sám jen nástrojem, nemůže spáchat žádný hřích.

Dokonalý tanečník nikdy neudělá chybný krok.

Dokud se srdce neočistí, člověk nemůže ani uvěřit v Boží existenci.

----------------------------------------------------------------------------------

Oddaný: „Pane, mám pochybnost. Říká se, že naše vůle je svobodná – můžeme dělat, co chceme, dobré i zlé. Je to pravda?“

Mistr: Všechno záleží na Boží vůli!

Tohle všechno je Jeho hra.

On nás nechává jednat všemožnými způsoby – dobrými i špatnými, velkými i malými, slabými i silnými; to všechno je nakonec od Něj.

Dobří i zlí lidé – to všechno je Jeho mája, Jeho hra.

Podívej – všechny stromy v zahradě nejsou stejné výšky, krásy ani vznešenosti.

Dokud člověk nepozná Boha, myslí si, že má svobodnou vůli.

Ale On je ten, kdo tento klam v člověku udržuje.

Jinak by se nesmírně rozmnožily hříchy; lidé by se nebáli páchat zlo a neexistoval by trest za zločiny či hříchy.

Ale víš, jak smýšlí ten, kdo poznal Boha?

Říká a cítí: „Já jsem stroj, Ty jsi mechanik; já jsem dům, Ty jsi ten, kdo v něm přebývá; já jsem vůz, Ty jsi vozataj. Pohybuji se, jak mě pohybuješ; mluvím, co mě necháš mluvit.“

Ani list se nepohne bez Boží vůle.

On činí všechno.

---------------------------------------------------------------------------------------------------

Jednou, když se dva Mistrovi žáci trápili rozporem mezi svobodnou vůlí člověka a Boží milostí, šli za ním pro řešení.

Mistr řekl: „Proč mluvíte o svobodné vůli? Všechno závisí na Boží vůli.

Naše vůle je k Pánově vůli připoutána jako kráva k provazu.

Nepochybně máme určitý rozsah volnosti – podobně jako kráva v kruhu, který jí byl vymezen.

Proto si člověk myslí, že jeho vůle je svobodná.

Ale vězte, že i jeho vůle závisí na Pánu.“

[Návštěvník]

Nazývej mne bez jména | Rúmího báseň o bezmezné lásce



Ó lidé, povězte mi, jaký je lék? Své jméno už si nepamatuji. Nejsem křesťan, nejsem žid, nejsem zoroastrijec, nejsem z nich. Nepatřím Východu ani Západu, zemi ani moři, nejsem z žádné sféry, v níž se hvězdy točí.

Nejsem země, vzduch, voda ani oheň, nejsem žádný živel, nejsem v čase polapen. Můj domov je tam, kde místa není, mé znamení je beze znamení.

Žádná duše mě nepojme, jsem dechem Milovaného, to vím. Nejsem tím ani tamtím, jsem Jedním a k němu se navracím. Slil jsem oba světy v jeden jediný. Toho Jediného hledám, o něm mluvím, o něm zpívám.

On je první i poslední, zjevný i skrytý pod hladinou. Nezůstává nic než láska mezi námi dvěma – a tou jedinou. Nepatřím indickým vůním, čínským polím ani dálavám, žádné hranice mě neudrží, žádná jména nemám.

Nejsem z tohoto světa, ani z toho příštího, nejsem z blaha nebes, ani z pekla trýznivého. Nejsem z prachu Adamova, ani z dechu Evina, žádná nálepka mi nesedí, jsem volná hlubina.

Z duše samotné lásky jsem přetekl, oba světy mi z dlaní unikly. Pokud bych měl vydechnout jedinkrát bez Tebe, ten dech bych vzal zpět. Dej mi chvíli ticha s Přítelem a roztančím světy pod námi. Jsem ptákem, co létá už v vejci, v hlíně a vodě zářící.

Jsem Tebou tak opilý ve všem, co zřím, že není léku než tento sladký žár. Ta bez břehu láska, co skrze mě plane a volá mě Tvým vlastním jménem.

****************************************************************

"Ó lidé, povězte mi, jaký je lék?"

Jediným „vyléčením“ z oddělenosti člověka od Boha (Vesmíru/Zdroje) je naprosté odevzdání se lásce, která spálí ego.

[Návštěvník]

Proč je „vzdání se“ ve skutečnosti největším BOHATSTVÍM


V míře, v jaké člověk miluje Boha, dochází k odpoutání se od smyslových objektů. Soustředit se na Boha znamená být k Němu přitahován. A odpoutání znamená odpoutat se od smyslových objektů. Současně se objevuje pocit přitahování k Bohu a lhostejnosti k smyslovým objektům. Odříkání se děje samo od sebe. Není třeba se ničeho vzdávat. Toto je skutečné, opravdové odříkání. Šrí Ánandamájí Ma

V duchovních textech často narážíme na termín *vairágja* neboli odloučenost, odříkání. Pro vnější svět to zní jako přísný rozsudek – jako život v šedivosti, kde si člověk musí odpírat radosti světa, aby dosáhl něčeho vzdáleného. Avšak ti, kteří se dotkli přítomnosti Boží, vědí, že pravda je přesně opačná. To, co se zvenčí jeví jako prázdnota nebo ztráta, je ve skutečnosti přetékající plnost.

Mnoho lidí se snaží „odříkat“ silou vůle. Snaží se potlačit své touhy, zavírat oči před krásou světa a bojovat se svými smysly. To je však jen mentální gymnastika, která často vede k napětí a pocitu oběti. Šrí Ánandamájí Ma nás učí o jiném druhu odříkání – o tom, které se „děje samo od sebe“.

Skutečné odříkání není aktem vůle, ale aktem lásky. Je to vedlejší produkt toho, že jsme našli něco tak nesmírně cenného, že vše ostatní přirozeně bledne.

Představte si dítě, které si hraje s barevnými sklíčky a považuje je za největší poklad. Pokud mu je chcete vzít násilím, bude plakat a cítit se ochuzené. Ale pokud mu do dlaně vložíte skutečný, zářivý diamant, sklíčka samo pustí. Ani si nevšimne, že mu vypadla z ruky.

To je přesně to, co se děje, když se člověk otevře Boží přítomnosti. Tato přítomnost je Sat-čit-ánanda (Bytí-Vědomí-Blaho). Je to absolutní plnost, která v sobě obsahuje vše, po čem kdy lidská duše toužila. V tu chvíli se „odříkání“ smyslových objektů nestává obětí, ale logickým důsledkem. Proč bychom se snažili pít z vyschlé studny, když přímo v našem srdci vyvěrá pramen živé vody?

Když se člověk soustředí na Boha (nebo na Zdroj, Absolutno, Vědomí), dochází k fascinujícímu paradoxu:
* Nechceme nic vlastnit, protože fakticky neexistuje žádná oddělenost.
* Netoužíme po zážitcích, protože každý okamžik je nasycen nekonečnou hloubkou.
* Není třeba se ničeho vzdávat, protože vše, co existuje, je tímto Světlem prozářeno.

Toto je klíčový bod: Skutečné odříkání neznamená, že svět zmizí nebo že se stane ošklivým. Znamená to, že svět přestává být drogou a stává se zrcadlem. Už nepotřebujeme věci k tomu, aby nás „naplnily“, protože jsme naplněni zevnitř. Smyslové objekty už nejsou cílem, ale radostnou hrou Boží energie.

Když Šrí Ánandamájí Ma říká, že „není třeba se ničeho vzdávat“, ukazuje na svobodu, která je v duchovním životě dostupná každému. Skutečné bohatství není v hromadění, ale v absolutní spokojenosti (santóša). Je to stav, kdy Boží království není slibem po smrti, ale živou realitou přítomného okamžiku.

V tomto stavu se lhostejnost ke smyslovým objektům nerovná jejich nenávisti. Je to spíše tichý klid někoho, kdo už našel to, co hledal. Je to bohatství, které vám nikdo nemůže vzít, protože není postaveno na ničem vnějším.

Pokud tedy cítíte, že se vaše zájmy mění, že vás dřívější lákadla světa už nepřitahují a že se vaše srdce upíná k tiché záři Vnitřní Přítomnosti, neříkejte tomu ztráta. Neříkejte tomu odříkání v onom smutném slova smyslu.

Říkejte tomu probuzení k dědictví. Právě se stáváte nejbohatší bytostí ve vesmíru, protože jste našli Zdroj, ze kterého vše vyvěrá. Jak řekla Ma: „Všechno je Jím prozářeno.“ A v tomto jasu se všechno „obětované“ mění v nepopsatelný dar.

[Návštěvník]

Nemusíš být osvícený mistr v hlubokém míru, abys mohl promluvit k Bohu/Bytí.
Můžeš být zničený, podvedený, hříšný a zmatený

– a tvůj hlas bude mít stejnou váhu jako hlas světce.

[Návštěvník]

Ty, jenž jsi zdrojem všeho, ty, který neustále tvoříš, ty, z něhož vše vychází a do nějž vše směřuje.
Nechť tvé světlo září skrze nás, nechť tvé jméno zableskne v tomto světě prostřednictvím našich životů.
Nechť tvůj záměr a tvé uspořádání přijde k naplnění.
Nechť to, po čem toužíš, zrezonuje v tomto světě stejně jako ve světě světla.
Dej nám dnes chléb, který skutečně potřebujeme v tomto okamžiku přítomnosti.
Uvolni nás z tíhy našich minulých selhání, stejně jako my uvolňujeme druhé z jejich minulosti.
Nedopusť, abychom byli pohlceni tím, co přesahuje naše síly, a zbav nás všeho, co nás odvádí od naší plnosti.

[Návštěvník]

Bůh předstírá, že je vámi



V duchovní cestě se často dopouštíme zásadního omylu: hledáme něco, co máme získat, nebo někoho, kým se máme stát. Video, které si dnes přiblížíme, nás však vrací k drsné, ale osvobozující pravdě Šrí Nisargadatta Maharadže. Naše utrpení není způsobeno nedostatkem milosti, ale hlubokým případem „záměny identity“.

Většina z nás žije v přesvědčení, že jsme osobou s určitým jménem, historií a souborem problémů. Maharaj však neúprosně poukazuje na to, že tato „osoba“ je pouze maskou. Nejsme lidské bytosti hledající Boha; jsme Absolutno, které předstírá, že je osobou [00:40].

Maharadžovo učení je v jádru prosté:

Prvotní nečistota „Já jsem“: Než jste se stali mužem, ženou, úspěšným či neúspěšným člověkem, prostě jste byli. Jakmile k tomuto čistému bytí připojíte jakoukoli nálepku, vytvoříte si klec [01:06].

Stav hlubokého spánku: Když spíte, kde je vaše jméno, bankovní účet nebo duchovní cesta? Vše zmizí, a přesto zůstáváte. To „vy“, které zůstává, je Absolutno [01:24].

Metafora prince: Představte si prince, který v záchvatu šílenství zapomene, kým je, a žije jako žebrák. Když mu někdo podá zrcadlo, princ se nestane princem – on si jen uvědomí, že jím nikdy nepřestal být. Jeho utrpení bylo založeno na falešném předpokladu [02:01].

Cesta odčítání

Učení Nisargadatta Maharadže, podobně jako u Ramany Maharšiho, není o přidávání nových znalostí. Je to cesta subtrakce (odčítání) [03:42]. Musíme ztratit vše, co si myslíme, že o sobě víme.

Zatímco mysl se snaží Boha najít jako objekt, skutečné poznání spočívá v pochopení, že oko nemůže vidět samo sebe a oheň nemůže spálit sám sebe. Bůh není v chrámu; Bůh je právě to vědomí, které nyní čte tyto řádky [01:50].

Zkuste se na chvíli zastavit a podívat se na „toho, kdo se dívá“. Pokud byste v tuto vteřinu odhodili své jméno, svou minulost i svou budoucnost, co zbude? [04:17]. Odpovědí není myšlenka, ale ticho v mezeře mezi nimi. Toto ticho není prázdné – je plné vašeho skutečného Bytí.

Realizace není o nalezení Boha, ale o rozpoznání, že existuje pouze Bůh a vy jste Jím. Celý život jsme strávili předstíráním, že jsme pouhým úlomkem. Je čas přestat předstírat a být Celkem [04:34].

Nisargadatta nás vyzývá: „Odhoďte cáry své osobnosti. Přestaňte předstírat, že jste osobou, a Absolutno je vše, co zbude.“