Samadhi

[Návštěvník]

Jak popsat vědomí v samádhi?

Ve stavu samádhi přestává existovat individuální podoba. Vědomí a „vědomí si sebe“ trvají sice nadále, avšak oproštěny od dualistické dimenze „to je moje – to je tvoje“. Člověk žije dál, ale jeho vnitřní já spočívá v Nejvyšším Já. Tím končí všechny jeho problémy, bolesti, potíže, tím končí znovuzrození a smrt. Osvobozený žije na zemi ve věčné radosti a poté, co odloží tělo, se jeho vědomí rozpustí v Božském Já.

Setkali jsme se s různými formami vědomí: nevědomí jako při hlubokém spánku, podvědomí jako ve snu, bdělé vědomí, nejvyšší vědomí a kosmické vědomí.

Na spodním konci škály v hlubokém spánku zažíváme stav duchovního nevědomí. Mysl prosta neklidu a starostí se uvolňuje a odpočívá. Po probuzení se ovšem ocitne ve stejném stavu jako před usnutím. Všechny problémy, starosti a neklidné myšlenky se vrátí. Nezměnila se ani naše situace, ani my sami.

Na druhém konci škály vstupujeme v samádhi do nejvyššího vědomí. Zvnějšku většinou stav samádhi nelze rozeznat. Člověk v samádhi může působit, jako když spí, medituje, nebo dokonce jako když omdlel. Podobně jako při spánku se i v samádhi snižují tělesné pocity horka, chladu, hladu, žízně atp. Stav samádhi tělu nijak neškodí. Átmá zůstává spjato s tělem a je si vědomo všeho, co se děje. Člověk se může kdykoli vrátit do normálního stavu, tak jako se do bdělého stavu můžeme vrátit ze sna, pokud se nás někdo dotkne nebo na nás hlasitě promluví.

Zvenčí se tedy mezi samádhi a spánkem nejeví žádný rozdíl, avšak vnitřní rozdíl je absolutní. Ze samádhi se člověk vrací zcela proměněn. I nevzdělaný, omezený, tupý člověk se navrací ze samádhi – poté, co prožil jednotu s Nejvyšším Vědomím – jako mudrc.

Ale ani v samádhi nedosahujeme ještě úplné jednoty s vesmírem. Posledního stupně vědomí, kosmického vědomí, lze dosáhnout teprve po smrti. Stav kosmického vědomí znamená být totožný s vesmírem, s každým jeho atomem, a to na tělesné úrovni není možné. Jakmile se nejvyšší vědomí rozšíří k vědomí kosmickému, schýlí se pozemské bytí k zániku. Tělo je odloženo jako kus oděvu. Může odejít ve zdravém spánku, nebo se stát obětí nemoci.

[Návštěvník]

Pataňdžali popisuje ve svých Jógasútrách tři techniky, které člověka dovedou do nejvyššího vědomí, pokud je cvičí a dokonale zvládne: DHÁRANÁ, DHJÁNA a SAMÁDHI.

DHÁRANÁ je koncentrace. Při koncentraci se vědomě soustředíme na jeden objekt (například na bídža-mantru) a odpoutáme se od všeho ostatního. Důležité je, abychom pozornost zaostřili skutečně jen na jeden jediný bod.
DHJÁNA je meditace, krok následující po koncentraci. Já se začíná rozpouštět v objektu, na který se soustřeďuje. Jsme na předstupni k samádhi. Meditaci se člověk nemůže „naučit“. Teprve jsou-li tělo i mysl správně naladěné, zklidněné, čisté, dostavuje se meditace sama od sebe, podobně jako sám od sebe přichází spánek, když večer ulehneme na lůžko.
SAMÁDHI je stav nejvyššího vědomí, v němž se sjednocuje poznávající s procesem poznání i s objektem poznání. Já – poznávám – to. Toto trojí se mění v nedílnou zkušenost SÓ HAM – já jsem On.
Neboť ve skutečnosti jsme my sami to, co hledáme.

Okamžik, kdy se naše já spojí v tomto poznání s Božským Já, je jako rozbřesk po dlouhé temné noci. Kapka splynula s oceánem, paprsek se sluncem. Končí veškeré utrpení, bolest, strach a úzkost (duhkha). Duhkha trvá, dokud trvají karmy, a pomíjí, jsou-li karmy spáleny v ohni božského poznání. Ocitáme se na zápraží MÓKŠI – osvobození. A to je cíl jógy.

Ale ani tím nekončí vývoj, neboť poznání nemá konce. Začíná nový úsek duchovní evoluce. Teprve teď vlastně nastupujeme na cestu jógy v pravém slova smyslu. Netápeme už jako slepci, nýbrž pokračujeme kupředu s jasným zrakem bez pochyb a nejistoty.

Vědomí toho, kdo poznal a uskutečnil, je tak jasné a čisté, že vnímá vibraci Já jako světlo a tón. Tento nezapomenutelný prožitek mění natrvalo a v základu jeho život. Neztotožňuje se už s tělem, myslí, smysly, pocity a city, vlastnostmi, světskými stavy a vztahy. Nic nemůže otřást jeho vnitřní blažeností.

Řetězec karem se rozpustil a přestal poutat všechno, co dříve poutal. Átma-džňání je si vědom svého božského bytí – neohraničeného, neměnného, věčného. Objevuje v sobě celý vesmír a je s ním ztotožněn.

Mé tělo je celá země. Mé vědomí se rozprostírá do všech světových stran. Má prána je energie, která proudí každým atomem vesmíru. Veškeré prvky univerza jsou mými prvky. Jsem nekonečný prostor. Mé vědomí, čidákáša, objímá celý kosmos.

K této zkušenosti nevede intelekt, nýbrž jen jednota mezi poznávajícím, procesem poznání a předmětem poznání, uskutečnění SÓ HAM – On jsem já, já jsem On. Veškeré otázky jsou zodpovězeny, veškerá přání splněna. Není ten, kdo by chtěl poznat, není to, co by chtěl poznat, pominulo přání poznat, v úplném a dokonalém bytí zaniká veškeré „chci“.

Prožít tuto zkušenost znamená uvědomit si pravou skutečnost, uvědomit si sebe a uvědomit si Boha. Uskutečnit sebe v Bohu a uskutečnit Boha v sobě. Šrí Šankaráčárja opěvuje osvobozené uskutečněné Božské Vědomí ve slavném bhadžanu ČIDÁNANDA-RÚPAH ŠIVÓHAM ŠIVÓHAM.

[Návštěvník]

MANÓ-BUDDHI-AHANKÁRA-ČITTÁNI NÁHAM
NA ČA ŠRÓTRA-DŽIHVÉ NA ČA GHRÁNA-NÉTRÉ
NA ČA VJÓMA BHÚMIR NA TÉDŽO NA VÁJUH
ČIDÁNANDA-RÚPAH ŠIVÓHAM ŠIVÓHAM
NA ČA PRÁNA-SANDŽŇÓ NA VÁ PANČA-VÁJUR
NA VÁ SAPTA-DHÁTUR NA VÁ PANČA-KÓŠAH
NA VÁK PÁNI-PÁDAU NA ČÓPASTHA-PÁJUH
ČIDÁNANDA-RÚPAH ŠIVÓHAM ŠIVÓHAM
NA MÉ DVÉŠA-RÁGAU NA MÉ LÓBHA-MÓHAU
MADÓ NAIVA MÉ NAIVA MÁTSARJA BHÁVAH
NA DHARMÓ NA ČÁRTHÓ NA KÁMÓ NA MÓKŠAH
ČIDÁNANDA-RÚPAH ŠIVÓHAM ŠIVÓHAM
NA PUNJAM NA PÁPAM NA SAUKHJAM NA DUHKHAM
NA MANTRÓ NA TÍRTHAM NA VÉDÁ NA JADŽŇÁH
AHAM BHÓDŽANAM NAIVA NA BHÓKTÁ
ČIDÁNANANDA-RÚPAH ŠIVÓHAM ŠIVÓHAM
NA MÉ MRTJU-ŠANKÁ NA MÉ DŽÁTI-BHÉDAH
PITÁ NAIVA MÉ NAIVA MÁTÁ ČA DŽANMA
NA BANDHUR NA MITRAM GURUR NAIVA ŠIŠJAH
ČIDÁNANDA-RÚPAH ŠIVÓHAM ŠIVÓHAM
AHAM NIRVIKALPÓ NIRÁKÁRA-RÚPÓ
VIBHUR VJÁPJA SARVATRA SARVÉNDRIJÁNÁM
SADÁ MÉ SAMATVAM NA MUKTIR NA BANDHAH
ČIDÁNANDA-RÚPAH ŠIVÓHAM ŠIVÓHAM

Nejsem mysl, intelekt, ego ani vědomí,
nejsem sluch, chuť, čich ani zrak, nejsem pět smyslů,
nejsem nebe ani země, oheň ani vzduch, nejsem pět prvků,
jsem Šiva, jenž je ryzí vědomí a blaženství.
Nejsem životní dech ani pět prán, nejsem sedm dhátu,
nejsem pět kóší, nejsem pět orgánů konání,
jsem Šiva, jenž je ryzí vědomí a blaženství.
Nejsem připoutanost ani dvojnost,
nejsem chtivost ani závist, ani nenávist, ani hněv,
nejsem dharma, artha, káma, mókša,
jsem Šiva, jenž je ryzí vědomí a blaženství.
Nejsem hřích ani ctnost, ani bolest, ani štěstí,
mantra, svatá poutní místa, védy ani oběti,
nejsem potrava ani ten, kdo potravu požívá,
jsem Šiva, jenž je ryzí vědomí a blaženství.
Nemám obavu ze smrti, stojím mimo kasty,
nemám otce ani matku, nemám příbuzné ani přátele,
nejsem učitel ani žák,
jsem Šiva, jenž je ryzí vědomí a blaženství.
Jsem bez přání a bez tvaru,
jsem obsažen ve všem, pán všech smyslů,
jsem neměnný, mimo připoutanost a osvobození,
jsem Šiva, jenž je ryzí vědomí a blaženství.

[Návštěvník]

Jaké je to vědomí, které zakotvilo své Já v Pravé Skutečnosti a Pravdě? Jak vidí ostatní? Jak vidí své okolí? Jaké myšlenky a city má ten, kdo uskutečnil svou Pravou Podstatu? Jak žije v tomto světě?

Sebeuskutečněného člověka jsme s to spatřit pouze očima duše.


Navenek vypadá docela stejně jako kdokoli jiný. Jí, pije, spí, mluví, směje se a vykonává své každodenní povinnosti jako ostatní lidé. Všimneme-li si ho však pozorněji, uvidíme rozdíl.

Vyzařuje mír a pohodu, porozumění, čistotu, klidnou důstojnost.

[Návštěvník]

Samádhi a mókša (osvobození) přicházejí sahasrárou, desátou branou. Otevře se tomu, kdo s vytrvalostí a oddaností jde po jedné z jógových cest. Může to být cesta rádža-jógy, která vyžaduje disciplínu a náročná cvičení, nebo cesta karma-jógy – nesobecké služby ostatním, cesta bhakti-jógy – oddanosti Bohu, nebo cesta džňána- -jógy – studia a odříkání. Poslední krok k mókše se ale neobejde bez guru-krpá – guruovy milosti a pomoci.

Jedno lidové úsloví říká: „Neměň svůj vnitřní obraz.“ Vztahuje se i k duchovní cestě, na kterou se člověk vydá a na které ho provází obraz Ištadévy – Mistra. Dojít k cíli znamená neměnit ho, mít ho stále před sebou a samozřejmě ani neměnit cestu. Jak bychom dosáhli vrcholu hory, kdybychom namísto stoupání chodili v kruhu kolem dokola?

Nechápejte ovšem slova „Já jsem átmá“ špatně. Myslet si: „Já jsem Bůh, já žádného Mistra nepotřebuju,“ je scestné. Podobné myšlenky vyvěrají z ega a ze sobeckého intelektu. Je to jakási pochybená teorie, která nemá nic společného se skutečností.

Ego, sobecká sebestřednost, je vyživována šesti činiteli. Jsou to: mládí, krása, peníze, vzdělání, příslušnost k rase či národu a společenské postavení. Střezme se před domýšlivostí založené na vnějškových hodnotách. Máme-li to štěstí, že jsme zdraví, pohlední, bohatí, poděkujme za to Bohu a nevyvyšujme se nad ostatní.

Nezapomínejme na to, že krása spočívá ve vnitřních hodnotách. Tělo je pomíjivé – dneska silné a zdravé, zítra slabé a choré. Buďme rádi, dává-li nám Bůh dost prostředků k obživě rodiny, dal-li nám schopnosti a talent k tomu, abychom dosáhli společenského postavení a uznání. Nezahazujme dary od Boha, přijměme je, užívejme je a buďme mu za ně vděční.

Odevzdejte svůj život Bohu a věřte, že vám dal to, co je pro vás nejlepší.

Na mókšu můžeme pomýšlet teprve tehdy, až zpracujeme své karmy a pročistíme ego, aby se mohlo rozpustit všech pět kóší, které obalují átmá a brání mu v rozletu. Přitom má džívátmá dočasně nepříjemný pocit lability – asi jako když had svléká kůži. Když se had zbavuje staré kůže, nevidí, sotva se hýbe a nemůže přijímat potravu. Jakmile se však zprostí starého obalu, prohlédne a vrátí se mu životaschopnost a síla. Podobně když átmá zbavené pout dosáhne sahasrára-čakry, prohlédne a spatří světlo pravdy. Co bylo dřív, semeno nebo strom? Karmy nebo jejich plody? Odnepaměti pochází semeno z plodu rostliny a rostlina roste ze semene. Podobně karmická akce přináší karmickou reakci a ta opět vzbuzuje další karmickou akci. Karmy a sanskáry (karmické stopy) jsou od počátku nerozlučně spjaty. Pomocí jógy se však můžeme z tohoto koloběhu vyprostit:

JÓGA-AGNIH KARMA DAHATI – Oheň jógy spaluje karmu.

Semena veškerých karem a vásan (tužeb) ztratí schopnost klíčit, teprve až se „upraží“ v ohni jógy. Pak se aspirantovi otevře cesta k mókši. Protože od této chvíle nebudou z jeho činů klíčit nové sanskáry a nebude třeba dalších životů, aby se s nimi vypořádával. Jakmile se rozpustí ego – rozlišování mezi „moje já“ a „tvoje já“ – rozpustí se i sančita-karma neboli karma nashromážděná z minulých životů.

Jinak je tomu ovšem s prárabdha-karmou – karmou, která uzrála v tomto životě a začala působit. Ta se naplňuje dále. Představme si, že roztočíme kolo a pustíme je. Než se zastaví, bude se ještě chvíli ze setrvačnosti točit. Podobně je tomu s karmou. Zničili jsme sice nevědomost – kořen znovuzrozování, ale rostlina, totiž současný život, ještě chvíli trvá.

Mókša ovšem není konečný stav, nýbrž životodárný začátek. Obdaří-li Bůh člověka bohatstvím, nedělá to proto, aby je člověk utratil sám, nýbrž proto, aby je užíval pro službu ostatním. Kdo se dopracoval vědění a zkušenosti, užívá svých poznatků pro dobro druhých. A tak je tomu s člověkem, který dosáhl mókši.

Někteří jógini se stahují ze společnosti do samoty a žijí jako poustevníci daleko od civilizace. Ale i ti meditují pro dobro světa. Pouhá jejich existence je pro svět požehnáním. Říká se, že vítr, který se dotkne džívanmukty, roznáší mír, harmonii a štěstí všude, kam zaletí.

Jiné sebeuskutečněné bytosti jdou naopak mezi lidi, aby je učily pravdě. Zříkají se blaha vaikunthy (nebe) a vracejí se do naraky (pekla) světa, aby pomáhaly živým tvorům. Pomáhat ostatním na duchovní cestě je nádherný úkol, ale zároveň velké umění, které vyžaduje vhled a všeobjímající poznání. Chceme-li duchovně pomáhat ostatním, aniž jsme prožili zkušenost sebeuskutečněného, dávejme pozor, abychom se znovu neocitli v osidlech máji.

Maháprabhudží říká v jednom bhadžanu:

Jste spoutáni řetězy karem a osudu, ten však, kdo poznal
a uskutečnil, je nirbandhana – ničím nespoutaný.
Svoboden chodí po tomto světě.

K tomu se váže názorné přirovnání:

Ve vězení žijí trestanci, kteří spáchali nějaký zločin a musí si ho zde odpykat. Jsou tu ovšem i zaměstnanci, kteří přišli do vězení pracovat dobrovolně. Ti i ti jsou tedy ve vězení, a přece je mezi nimi propastný rozdíl. Zaměstnanci se nedopustili žádného přečinu, pro který by ve věznici byli zavřeni za trest. Mohou přijít a odejít. Trestanci jsou tu zavření a propuštěni budou teprve poté, až si odpykají trest za svá provinění.

Nirbandhana, osvobozený od pout, žije ve světě mezi bytostmi, které jsou spoutány karmami, a většina lidí ho od nich nerozezná. Má schopnost vstoupit svobodně do všech rovin vědomí a opět z nich podle libosti vystoupit. Materiální svět je pro něj pouze jedním prostorem mezi mnoha dalšími, k jejichž dveřím má klíče. Já osvobozeného člověka prodlévá ustavičně v jednotě s Nejvyšším Já.

[Návštěvník]

Stupně samádhi
V podstatě lze rozlišit dva typy samádhi:

nevědomé samádhi – džada-samádhi;
vědomé samádhi – čaitanja-samádhi.
Do první skupiny patří laja-samádhi a sahadža- neboli bháva-samádhi, do druhé skupiny savikalpa- a nirvikalpa-samádhi.

Laja-samádhi
V předchozím pojednání je uveden příběh o sedlákovi, který se stále nemohl odhodlat k tomu, aby následoval svého Mistra, protože příliš lpěl na rodině. Připoutanost stahovala jeho vědomí hlouběji a hlouběji, až se zrodil jako hovnivál na dvoře, kde byl dříve hospodářem.

Přesto ho ale jeho guru neopustil. Guru se nikdy nevzdává. Je se svým žákem na každé úrovni, i když si toho žák není vědom. Vztah duchovního Mistra k žákům je věčný. Svůj slib, že žáka za žádných okolností neopustí, dodržuje Mistr, ať se děje, co se děje.

A tak i k tomuhle ubohému hovniválovi přiletěl Mistr v podobě čmeláka, vyzvedl ho z hnoje a donesl ho do lotosového květu. Sedlák si přál setkat se s Bohem a Mistr se mu snažil jeho přání vyplnit – Mistr plní přání svých žáků – a co bylo dál?

Brouk usnul blaženě uspán sladkou lotosovou vůní. Večer se nad ním květ zavřel. Příštího dne v hodině brahma-muhúrta – v době ranního rozbřesku – sestoupili z nebe andělé a utrhli lotos, aby jím uctili Boha. V okamžiku, kdy stanuli před božím trůnem, se květ lotosu rozevřel a malý tvoreček se ocitl přímo v božích rukách. Soucitný boží pohled rozpustil všechny jeho karmy. Jako ve slunečním světle mizí temnota, tak mizí karmy ve světle boží přítomnosti. A tak díky Mistrovi se splnilo přání sedláka a jeho duše splynula s Bohem.

Tento příběh popisuje laja-samádhi. Laja-samádhi je nevědomé, podobné hlubokému, bezesnému spánku. Ve skutečnosti člověk nespí, nýbrž prožívá nádhernou duchovní zkušenost: na všechno zapomíná, mysl je v naprostém klidu a nitro je naplněno radostí, harmonií a mírem. Stav laja-samádhi mohou prožít aspiranti jógy po několika letech cvičení například po pránájámě anebo v jóga-nidře.

Sahadža-samádhi
Sahadža-samádhi nebo také bháva-samádhi je často spojeno s intenzivním prožitkem bhakti. Bhaktové prožívají někdy stav nevýslovné blaženosti na satsangu při zpěvu bhadžanů, kírtanů, při modlitbě anebo při pouhém pohledu na Mistra, který v sobě uskutečnil Božské Já.

Sahadža-samádhi je nádherný prožitek zčásti v bdělém stavu. Bohužel však nemá dlouhé trvání. Je jako trans, ze kterého se po několika minutách probereme.

Laja-samádhi a sahadža-samádhi jsou zatím jen jakýmisi „ochutnávkami“ skutečného samádhi. Motivují člověka k tomu, aby pokračoval v duchovním úsilí až do chvíle, kdy se mu do dlouhotrvajícího stavu nekonečné blaženosti podaří vstoupit při plném vědomí.

[Návštěvník]

Samádhi při plném vědomí jsou dvojího druhu:


SAVIKALPA;
NIRVIKALPA.


Savikalpa- a nirvikalpa-samádhi
Savikalpa znamená „s pohybem (mysli)“. Savikalpa-samádhi se nazývá také „sabídža“ (se semenem) nebo „savičára“ (s rozmyslem). Savikalpa-samádhi je ještě provázeno pocity, myšlenkami a přáními, zčásti vědomými, zčásti nevědomými či podvědomými. Jsou to zbytky karmických semen. Naproti tomu nirvikalpa- (nirbídža nebo nirvičára) samádhi je prosto veškerých myšlenek a citů. Ani jediné „karmické semínko“ už v něm nemá místo.

Představte si jezero, jehož hladina se před vámi nehybně zrcadlí. Hodíte-li do vody oblázek, zvlní se hladina v soustředných rozšiřujících se kruzích. Podobné „vlnění“ vzbuzuje v mysli člověka dopad každého vjemu, každé situace. Každé slovo, každá myšlenka se chová ve vědomí jako oblázek vhozený do vody. A kdo je s to spočítat, kolik štěrku leží v hlubinách našeho vědomí? Proto trvá tak dlouho, než ze dna vědomí vyklidíme „štěrk“ všech rušivých faktorů (kléš a vikšép). Teprve až budeme mít mysl nerušeně klidnou, může vědomí zbaveno nečistot vystoupat do svého nejvyššího stavu.

Savikalpa-samádhi souvisí se střídáním sankalpy a vikalpy, s proměnlivostí přání a předsevzetí. Sankalpa je rozhodnutí, předsevzetí, zaměření na cíl. Naopak vikalpa je změna, zvrat představ a předsevzetí. Kdo se zmítá mezi sankalpou a vikalpou, je jako dítě, které postaví z písku hrad, sotva ho postaví, zboří ho a začne stavět nový. Tak často stavíme ve svých představách celé světy, identifikujeme se s nimi, v okamžení je zbouráme a stavíme světy nové.

Přihlížet dítěti, které si hraje na písku, je zábavné. Podobně se baví ten, kdo poznal a ví, pozoruje-li, jak si světští lidé stavějí a bourají „hrady z písku“.

[Návštěvník]

Savikalpa-samádhi

Osvícení
První stupeň savikalpa-samádhi přichází nepozorovaně, podobně jako bdění přechází ve spánek a spánek v sen.

Zjevuje se nám světlo. Osvícení. Světlo se zjevuje už v ádžňá-čakře a v bindu-čakře. Čím více se blížíme sahasrára-čakře, tím je světlo zářivější. Rozpouštějí se v něm všechny tvary a vnitřní prostor se plní třpytem tisíců sluncí. Vnímáme nádherný všeprostupující tón, jako když ÓM vychází z tisíce hrdel. Před vnitřním zrakem se otevírá brána k nekonečnosti. Leží před námi zcela nový, zázračný, fascinující svět, jehož mysterium přesahuje veškeré naše dosavadní představy.

Všichni toužíme po zázračných duchovních zážitcích. Když se však otevře brána sahasráry, může se stát, že je nám jako ptáčkovi v kleci, kterému najednou otevřou dvířka do svobodného prostoru. Sedí v otevřených dvířkách a uvažuje, má-li se pustit do neznáma, anebo raději zůstat v kleci. Právě tak je člověku na prahu otevřené brahmarandhry, desáté brány. Právě po tomto okamžiku jsme toužili, ale když jsme dosáhli cíle – váháme. Obáváme se následujícího kroku.

Je na nás, rozhodneme-li se pokračovat, anebo vrátíme-li se do stavu běžného vědomí. Hledající, jehož srdce plane přáním spatřit Boha, nepřeruší meditaci a bude pokračovat. Přemohou-li nás však úzkost, pochyby a nejistota, přerušme cvičení a poraďme se se svým Mistrem, jak postupovat dál.

Astrální cesty
Následující krok při savikalpa-samádhi jsou astrální cesty. V této rovině můžeme spatřit Maháprabhudžího a všechny božské inkarnace, Mistry a světce. Zde se nám dostane prvního zasvěcení. Při očistném procesu zakouší átmá, jak se rozpouštějí kóši. Naplňuje se všeprostupujícím božským světlem.

V savikalpa-samádhi se každému zjevují vize podle jeho víry a podle obrazu Ištadévy, kterého nosí v srdci. Každý bez rozdílu však bude uvítán v rajském světě. To je božská májá, v níž prožíváme zázračné zkušenosti. Po setkání s božskými Mistry se opět vracíme zpátky do „normálního“ světa, jenomže obohaceni poznáním.

V savikalpa-samádhi sice člověk prožije nádherné zážitky, touží je zakoušet znovu a znovu, avšak postupně si uvědomuje, že ani v těchto astrálních rovinách nedojde ještě konečného osvobození. A usiluje dále, aby se nakonec dostal do nirvikalpa-samádhi.

[Návštěvník]

Nirvikalpa-samádhi

Nirvikalpa-samádhi je stav čistého štěstí a absolutního míru.

V nirvikalpa-samádhi uhasí džívátmá svou věkověčnou žízeň po naplnění a prožije neohraničenou, neměnnou božskou blaženost. Vystoupí z ohrady své individuality a rozplyne se v Božském Já, v Nejvyšším Vědomí. Zakouší sám sebe jako vesmír, jako átmá, jako Boha.

V božském vědomí neexistuje utrpení, bolest, problémy. Božské vědomí je púrna – úplné, dokonalé, celistvé, celé, absolutní. Nejsou tu přání a tužby, není tu poznávající ani proces, ani předmět poznání, není tu čas ani prostor. Je tu jen nedílné, nedvojné bytí. Zmizela jakákoli identifikace s vydělenou osobou, s individuálním bytím. Všechno individuální vplývá do všeobjímajícího Kosmického Já.

V nirvikalpa-samádhi se nám dostává mókši – osvobození. Tento poslední krok ovšem nelze nacvičit žádnou technikou. Ke konečnému cíli nás může dovést pouze boží milost.

Každý dojde mókši, ať v současném životě nebo v některém dalším. Všichni jsme na cestě, všichni procházíme vývojem. Ale všechno chce svůj čas. Jabloň na jaře kvete a na podzim plodí, podobným procesem zrání musí projít džívátmá. Mnoho času a mnoho zkušeností je třeba, než dojde mókši.

Lze se setkat s názorem, že ti, kdo prožili nirvikalpa-samádhi a dosáhli mókši, nebudou dále žít. Jsou dva druhy džívanmuktů – těch, kdo dosáhli uskutečnění Boha v sobě a mókši. Jedni zůstávají na světě, aby své poznání předávali ostatním. Druzí obvykle prožijí mókšu teprve tehdy, když opouštějí pozemské tělo. Není mezi nimi žádný kvalitativní rozdíl.

Nirvikalpa-samádhi je stav nepopsatelné blaženosti, z něhož se nechceme vracet zpět.


Nemáme důvod se vracet, nemáme kam se vracet, nemáme odkud se vracet, protože jsme všude, jsme všechno. Přesto se někteří džívanmuktové rozhodnou stáhnout osvobozené neomezené vědomí zpátky do omezeného těla. Činí tak ze soucitu. Odepřou si stav absolutního blaha proto, aby pomohli nesčetným dalším duším ze tmy nevědomosti ke světlu poznání.

Džívanmukta, osvobozená duše, je provždy zproštěn pout karem, a tedy i vyproštěn z koloběhu znovuzrozování. A přesto mnozí džívanmuktové setrvávají na zemi, neboť chtějí poskytnout poznání a vedení ostatním živým tvorům. K úplnému osvobození může vést jen ten, kdo je sám osvobozen.

Učení osvícených a osvobozených, GURU-VÁKJA, je obsaženo ve všech svatých spisech. Kdo se jím řídí, probudí se jednoho dne ze sna světské existence a v absolutním jasu pozná pravou boží Skutečnost a Pravdu.
https://www.cakry.cz/samadhi

[Návštěvník]

[Návštěvník]

Vědomí turíja je transcendentální skutečnost. Není to forma samádhi v pravém slova smyslu. Dosáhne-li individuální duše trvalé a neustálé jednoty s Nejvyšší Bytostí, říkáme, že prožívá vědomí turíja. Ten, kdo má turíja vědomí, obvykle nesestupuje dolů, aby projevoval, protože se mu líbí, když zůstává ponořený do Sat-Čit-Ánanda — Existence-Vědomí-Blaženosti. Hledající zde dosahuje nejvyšší výšky vývoje. Toto nejvznešenější uvědomění nemá přímou spojitost se sahadža samádhi.

Sahadža samádhi obsahuje vědomí turíja. Ten, kdo vlastní sahadža samádhi, ztělesňuje vědomí turíja a vyzývá pozemskou nevědomost s cílem přeměnit ji na dokonalé stvoření. Ve své bytosti ztělesňuje nejvyšší transcendentální Pravdu, světlo, mír, blaženost, sílu a všechny božské kvality v nekonečné míře a tyto božské kvality projevuje nejsnazším a nejefektivnějším způsobem ve svých nejrůznějších každodenních činnostech. Ve svém vnějším životě jedná jako božské dítě, které má k dispozici Výšku Věčnosti a Světlo Nekonečnosti a radostně a bezvýhradně se o ně dělí s aspirujícím lidstvem.

Sri Chinmoy

[Jana]

Sri Chinmoy ukazuje tři kroky Samádhi: Savikalpu, Nirvikalpu a Sahadža. Viz neoficiální přepis textu níže:

"Nyní ztělesním, odhalím a projevím to, čemu říkáme SAVIKALPA samádhi, toto samádhi umožňuje, aby myšlenkové vlny vstoupily, ale vůbec nebyly ovlivněny. Je to jako let ptáků, létají, ale nebe ne. ovlivněna, nebe není poškrábané. Takže myšlenka , ale nejsi rozrušený, nejsi rušen nejsi nijak ovlivněn. Tvoje nezdolná vůle je nekonečně silnější než myšlenkové vlny, se kterými se setkává tvá mysl. - Nyní NIRVIKALPA samádhi, zde nebude žádná myšlenka, ani trocha myšlenky, nic. Jste ve nejvyšším vědomí, váš plamen aspirace stoupá vysoko, výš, nejvyšší. Nic vám nemůže dodržovat vědomí vstupu do vašeho nejvyššího transcendentálního vědomí a nic vás a vaše vlastní aspirující, a pokud jste již alergii, pak svým vědomím realizace. Nic. Vy a vaše nejvyšší, žádná nejvyšší myšlenka. Žádný incident, nic. Absolutně jste ve světě kvetoucího míru, vy lze říci kvetoucí mír nebo mír ve svém absolutním klidu. Zde jsou rozlehlost, nesmírnost a transcendentální výška neoddělitelné a vy roste do reality tohoto božství. Nirvikalpa je nekonečně vyšší než Savikalpa. - Teď přijde třetí. Věřte nebo ne, říkám vám, dokonce i já si s tím teď hraju (ťukám na mikrofon), většina z vás si myslím, že jsem ve svém nejobyčejnějším vědomí, jen můj Milovaný Nejvyšší ví, zda jsem ve svém absolutně nejvyšším vědomí nebo ne. Když s tebou dělám vtipy, když ti nadávám, štěkám na tebe, to vědomí neztrácím, to je Sahadža samádhi. Stává se nedílnou součástí vašeho životního dechu, nemůžete oddělit svůj životní dech od Sahadža samádhi. Je přirozené, více než přirozené, cokoli, co ve svém životě nazýváte přirozeným. Je to něco, co nejen máte, ale čím jste se stali, je to nejen vyšší než to nejvyšší, zahrnuje to všechno, celý svět, vesmír. Píseň o transcendenci sebe sama. Vždy říkám, že náš Pán Milovaný Nejvyšší, který je můj Guru, váš Guru, každý je Guru, existuje pouze jeden Guru, zde na zemi tam v nebi, je to Nejvyšší." - Sri Chinmoy

[Návštěvník]

Nejvyšší Samádhi

Otázka: "Pár let zpátky jsem měl krizi a zažíval mnoho psychické bolesti. Začal jsem hledat způsoby, jak to překonat, a věnoval jsem se různým meditacím mnoho hodin denně. Nakonec jsem se ale unavil a měl pocit, že nikam nepostupuji. Poté jsem našel učitele, jako jsou Gangaji a Papaji, a otevřel jsem se jejich radikálnímu přístupu k zastavení mysli a pochybnostem. I přesto mám v sobě pochybnosti o tom, co říkají. Gangaji mi nedávno řekla, že jakákoliv praxe je jen naděje na získání něčeho, jako je mír. Částečně tomu věřím, ale zároveň cítím potřebu pokračovat a praktikovat dál. Měl jsem dokonce sen, ve kterém jsem byl s Mujim v lese. Říkal mi, že se nemusím tolik snažit, že je to mnohem jednodušší. Pokud si nevydělím čas na ticho, moje mysl se rozjede na plné obrátky a vyčerpávám se. Proč meditujeme? Upřímně, trpím těmito příběhy, se kterými se identifikuji, a chci se osvobodit od bolesti."

Odpověď: "Pokud praktikuješ proto, aby ses v budoucnu dočkal nějakého zážitku, který není teď přítomen, ten zážitek tě stejně nakonec opustí. Nikdy jsem nezažil nic, co by přišlo a nezmizelo. Proč hledat něco, co tě opustí? Vše, co najdeš v budoucnu, jako výsledek své praxe, tě nakonec opustí. Nemá smysl hledat něco, co tě opustí. Nejvyšší samadhi, o kterém mluví Ramana Maharshi, je uvědomění 'Já jsem'. To je zkušenost, kterou můžeš mít právě teď, bez jakékoliv námahy. Nepotřebuješ se snažit, stačí jen být. Být je jediná zkušenost, která nevyžaduje žádné úsilí. Jak těžké bylo, když jsi byl v tichu a pokoušel ses mluvit o svém bytí? Bylo to bez námahy. Nemusíš se snažit, stačí jen být. Štěstí patří těm nejlínějším, kteří ani nemrkají."

[salmo1cz.]

Aha tak to bude patrně onen závan smrti v samadhi.
A já myslel že to mám rozbitý.
Konečně někdo kdo krom mlácení prázdné slámy přihodí relevantní informací.

Během hluboké meditace se mysl sama rozpustí a vědomí související s tělem je zcela ztraceno; dýchání se drasticky zpomalí a naše tělo by mohlo poklesnout, protože naše vědomí nezůstává v našem těle. Když tělo není schopno udržet menší příjem kyslíku, automaticky se dostáváme ze samádhi.

https://www.manblunder.com/articles/spiritual-journey

[Návštěvník]

Ano, tají to dech. Někdy.

[Návštěvník]

Eduard Tomáš - Umění klidu mysli

1.

str. 173, kapitola:

Co je samádhi?

Jóga má samádhi jako vrchol svého učení. Je to poslední stupeň k realizaci Pravdy. Je to nejpřirozenější stav člověka.

Realizovat samádhi začíná touhou ho poznat. A hned potom potřebujeme s čistou a zralou myslí prakticky ono poznávání cvičit.

Co značí zralá mysl?

K tomu se vztahuje tento příběh. Jednou navštívil Rámakrišnu sedlák.

Prosil a naléhal, aby ho světec uvedl do samádhi. Rámakrišna tak učinil teprve po delším váhání. Sedlák pak byl v samádhi po celý den. Když se však konečně z něho probral a shledal, že je večer, rozzlobil se na Rámakrišnu: „A tos mě, člověče, nemohl upozornit dřív? Kdy budu krmit krávy?“

Samádhi, které zažíval tak dlouho, mu bylo málo platné – nerozuměl tomu, co zažil.

Avšak my všichni denně zažíváme samádhi a jsme podobni sedlákovi z příběhu.

Jak to?

Samádhi zažíváme v hlubokém spánku. Bohužel si ho nejsme osobně vědomi dříve, než skončí.
Pak ano. Takže o něm tu a tam víme, ovšem nepřímo, jen jakoby vzpomínkou. Ale povšimněte si, jak lahodné je spočinutí mysli těsně po probuzení z hlubokého spánku.

Takový je stav po samádhi. Jaké musí být ono samo! Měli bychom si vážit hlubokého spánku a probírat se z něho
pokud možno jen velmi, velmi pomalu. A snažit se co nejčastěji se rozpomínat na stav po něm, na stav po hlubokém spánku.

Klidně si ho ve vzpomínkách uvědomovat.

To je dobrá příprava na vědomé samádhi.

Jak k tomuto samádhi ve spánku vlastně došlo?
Mysl se během hlubokého spánku zastavila, stala se jednobodovou a přešla jakoby za čas a prostor do svého přirozeného, výchozího prastavu. Jde tedy o stav spontánní, avšak nevědomý. Naštěstí to není jediný případ samádhi, jež bezděčně zažíváme. Někdy můžeme totiž zažít samádhi i během dne. Kdy? Jakmile se mysl zcela utiší, například při nenadálém rozevření výhledu na daleký obzor. Bylo tam krásně, řeknete při vzpomínce na pěknou vyhlídku. Ale nebylo tam krásně jen zevně. Vnější krásu – lesy, pole, louky, oblaka – můžete vidět odkudkoli, a někdy dokonce lépe. Na vyhlídce jste však zažili něco víc. Něco, co si vzhledem k bleskové rychlosti zážitku skoro ani neuvědomíte.

Vy pouze víte, že vám tam bylo dobře. Proč tomu tak bylo? Vaše mysl samovolně na okamžik opustila vžitou představu „já jsem tělo“ a než se vžila do méně konkrétních představ, jako jsou „vidím daleký obzor“ nebo „pozoruji to a to“, než se tam
jakoby přenesla, vzniklo v ní na nepatrný zlomek vteřiny vakuum, do něhož vstoupilo to, co je za myslí: klid, mír, svoboda.

Jinak řečeno, vaše mysl se na malý okamžik stala jednobodovou, vrátila se do svého přirozeného stavu a zažila samádhi.

Dočasně. Protože myšlenky, touhy vidět, co je na obzoru, a snahy zažít něco jiného, nového, zdánlivě lepšího vás z něho znovu vypudily. Lepšího?

V samádhi je mír, klid a naprosté bezpečí. Není nic lepšího než mír – a přece se v něm neudržíme, přece z něho utíkáme. Proč?
Protože dosud trvalý mír doopravdy nechceme. Náš převážně osobní zájem je zatím někde jinde – v oblasti dění, v oblasti neklidu, v touze po zažívání čehosi, ve snaze být něčím nebo někým, hlavně ne jenom být. Takže když dosáhneme vnitřního míru, byť i jen na okamžik, spěcháme zas co nejrychleji ven, z něho pryč. Nevážíme si svého míru a jsme tak trochu jako onen sedlák z příběhu. Pospícháme nakrmit krávy.

V průběhu života můžeme zažít a mnohdy zažíváme nenadálé samádhi – při návalu neočekávané radosti, ale třeba i při náhlém, velmi prudkém leknutí. V těchto případech se naše mysl na zlomek vteřiny zastavila, přestala vibrovat a stala se náhle jednobodovou – vrátila se ke svému prameni a my jsme mohli zažít klid a mír samádhi.

Jenomže tyto případy samádhi, až na hluboký spánek, jsou úplně ojedinělé. Jsou to vlastně jakési náhody v běhu osudu. Co dělat, aby se staly naší záměrnou zkušeností, duchovní potravou a posilou, a nakonec i zkušeností nepomíjející, trvalou?

Odpověď je jednoduchá. Záměrně cvičit veliké umění klidu mysli, umění jednobodového soustředění mysli.

Jinými slovy: ztotožnit se s posledním pozorovatelem v člověku.

Poslední pozorovatel v člověku je čisté, neosobní, božské vědomí Já.

[Návštěvník]

Eduard Tomáš - Umění klidu mysli

2.

Toto vědomí, protože samo je posledním pozorovatelem, není možno poznat nějakým dalším pozorováním, protože žádný další pozorovatel není. Je jen možnost ztotožnit se s ním, stát se jím. A to se právě děje v jógovém samádhi.


Rozeznáváme dva základní druhy samádhi: savikalpa a nirvikalpa.

Při savikalpa v člověku zůstává vědomí individuality, a tedy i snaha po udržení nebo prohloubení dosaženého duchovního stavu. Není tudíž konečné.

V savikalpa samádhi se neztrácí rozlišování mezi pozorovatelem na jedné straně a poznávaným na straně druhé. Tyto rozdíly
zde zůstávají po celé savikalpa, i když se dospěje třeba k jeho vrcholům, k zažití stavu já jsem svobodný, já jsem
nepřipoutaný.

To jsou ústřední pojmy úspěšného savikalpa samádhi.

Ale přece jen jsou to ještě pojmy, pojmy vysoké, nanejvýš pravdivé, řekl bych reálné pojmy, žádné smyšlenky nebo dohady; jsou to zkušenosti odpovídající základním charakteristikám konečné Pravdy – ale přece jen jsou to pořád ještě pojmy, nic víc.

Není to Pravda sama.

Jak jen to říci přesněji? Pravda je bez pojmů a cesta k ní vede přes nirvikalpa samádhi. Pro většinu hledajících je bezpodmínečně nutné chápat rozdíl mezi nimi – mezi savikalpa a nirvikalpa.

Pokusím se tento rozdíl objasnit příměrem, podobenstvím.

Představme si slunce jako symbol absolutní pravdy, bytí. Jediné, bez druhého, neduální. Toto slunce září.
Vycházejí z něho paprsky „Já jsem“, které u svého vzniku, u slunce, mají charakteristiku nekonečné, neosobní existence, nekonečného vědomí a nesmírného, neextatického blaha. Blaha charakterizovaného ve svém zenitu jako „já jsem nekonečná svoboda“.

Na druhém konci paprsku je osobní ego. To již není svobodné, protože se sdružilo s omylem, že je jen tělem obklopeným okolním světem a myšlenkami.

Chce-li se ego vrátit ke svému zdroji, ke slunci, musí tento omyl odložit a po svém paprsku se vrátit zpět ke slunci. Přes co půjde? V prvé řadě přes svou vlastní karmu. Přes hříchy, omyly, které si cestou vytvořilo. Proto se člověku na duchovní cestě karmické vyrovnání zrychluje.

A přes co musí jít u samého konce cesty? Přes neosobnost existence, vědomí a blaha, což je vlastně jedna jediná kvalita ve třech vyjádřeních – leží jak na okraji slunce, tak i v slunci samém.

Existence, vědomí, blaho při okraji slunce jsou jakoby čistou emanací slunečního světla, světlem neosobního slunce bytí.

Říkám světlem, ale pozor! Toto světlo těsně u slunce je vlastně sluncem samým – a není sluncem samým. Je a není. Jak tomu rozumět?

Záleží na tom, jak je tato sluneční koróna zažívána.

Zažívá-li ji bytost v egu, zažívá ji jako záření slunce, sluneční světlo, nikoli jako slunce samo.

Zažívá-li ji bytost, která je víceméně prosta ega, zažívá ji víceméně jako slunce samo, jako božství.


Bytost s egem spáleným, tedy prakticky člověk bez ega, vše zažívá jako Boha.

Dotyčnému člověku se tento stav zdá naprosto přirozeným, protože poznává, že z něho vyšel, že je to vlastně on sám, jenže
na sebe pozapomněl.

Člověk cvičící savikalpa samádhi a setrvávající dosud v egu zažívá tyto vysoké božské charakteristiky individualizovaně jako korónu sluneční.

Odevzdá-li se jim zcela, odevzdá-li se úplně existenci-vědomí-blahu, umenší-li svoje ego láskou, oddaností a zpokorněním, může je zažít více nebo méně neosobně, univerzálně.

To znamená, že se jimi více nebo méně stává.

Je to taková vysoká a napínavá hra s božskými vlastnostmi, přívlastky, na kterou tyto reagují jako lékárnické váhy. Nesmírně citlivě, naprosto přesně a bezprostředně.

Pamatujme si jednou provždy: Bůh je připraven nás pohotově přijmout k sobě zpět bez ohledu na to, jak dlouho a jak daleko jsme zabloudili.


Záleží jen na nás, zda k němu skutečně chceme nebo ne.

Jógin v savikalpa samádhi má právě toto dilema.

Buď znovu sklouzne zpátky do omylu ega, nebo konečně a neodvratně půjde po svém vlastním paprsku až k prameni světla a splyne s ním.

Toto je tedy stav savikalpa samádhi. Stav živého paprsku světla těsně před světlem samotným, před pramenem života. Proto jej zažíváme tak blaženě.

Ale kde začíná záře slunce a kde slunce vlastní?

Je možné je rozlišit? Ano! Hranice je tam, kde záře světla již nevyzařuje do prostoru, ale zůstává uvnitř hvězdy.

Stav uvnitř hvězdy je nirvikalpa samádhi.

Nirvikalpa samádhi máme dvoje: dočasné (kévala) a trvalé (sahadža).

Dočasné nirvikalpa samádhi stejně jako savikalpa může opět být buď vnitřní, nebo vnější.

Při vnitřním zmizí pozorovatel, pozorované i pozorování, jako by nikdy neexistovaly, při vnějším pozorovatel i jeho svět existují dál.

Nirvikalpa samádhi je tedy samádhi prosté záře, správněji řečeno prosté ven vycházející záře. Ne že by tu žádná
záře nebyla. Ona tu je, ale je uvnitř.

A uvnitř slunce je přece energie mnohokrát větší a intenzivnější než ta, která vychází navenek, je ale prosta zevních kmitů, prosta myšlenek.


Prosta i tak vysoké ideje jako je idea „Já jsem svobodný“, „Já jsem nepřipoután“.

A přece jsou zde všechny vysoké ideje obsaženy samy v sobě – latentně nekonečně, mlčky žhnou. Stav tohoto vnitřního žhnutí, stav této nejvyšší možné askeze je právě moudrostí nirvikalpa samádhi.


Všechny děje i nedění jsou zde obsaženy ve své podstatě, ve svatém ne-poznávání. To je vnitřní nirvikalpa.

Jak se dosáhne savikalpa a jak se dosáhne nirvikalpa samádhi?

Bhagavadgíta říká: „Sekerou bezzájmovosti rozetni provaz ne-poznávání.“ Což znamená, že samádhi se dosáhne nejvyšší bezzájmovostí, nejvyšší indiferencí.

První savikalpa samádhi, tzv. savikalpa sdružené s předmětem, se dosáhne indiferencí k viděnému předmětu. Předmětem jsou tu mentální stavy člověka – jeho vlastní myšlenky, jimiž on vidí svět, city, touhy, představy, lidské strachy, víra a nevíra, zkrátka všechno, co může být obsahem mysli.

To všechno pokládejte za poznatelné předměty, za objekty, za věci viděné, přičemž jejich posledním pozorovatelem je neosobní Já, božské „Já jsem“.

Vy jste však k těmto viděným předmětům naprosto indiferentní! Jen o vašem čistém, vnitřním „Já jsem“, jen o tomto božském vědomí myslíte jako o jejich svědku, jejich posledním pozorovateli, o vidícím.

Postup meditace je tedy následující: Představy se v mysli objevují a zase mizí, a vy je tiše, nezaujatě pozorujete. Důležité je, abyste je pozorovali naprosto indiferentně, jako by k vám a vám nepatřily.

Jen o svém čistém vědomí myslíte jako o jejich svědku. Nemyslíte, spíše si je jenom uvědomujete.

Výsledkem bude odtržení, odloučení, osvobození od těchto představ, což je právě ono nižší savikalpa samádhi.

Anebo si položíte otázku: „Kdo je ten, kdo toto vše pozoruje? Kdo jsem já?“

Výsledek je stejný. Klid, mír, osvobození od egoismu. Nepodceňujte toto samádhi jen pro název „nižší“.

Říká se mu tak proto, že je ještě sdruženo s poznatelným předmětem myšlení. Jeho výsledkem je klid, nesmírný klid, kdy z vás všechny starosti odpadají.

Prostě se u vás neudrží.

[Návštěvník]

Eduard Tomáš - Umění klidu mysli

3.

Vyšší samádhi se cvičí tak, že si energicky řeknete a jasně uvědomíte (realizujete): „Já jsem existence, vědomí, blaho, sám, jediný, prost duality!“ To je první možnost, hodící se zejména pro silnější a rázné temperamenty.

Je však možné použít i otázky „co jsem já“, „odkud pramení jáství“ apod. Tyto otázky nemusí být vyslovovány, je lépe je trvale udržovat jako vnitřní tázací postoj.

Átmavičára, sebedotazování je druhou alternativou této cesty.

Ke všem ostatním myšlenkám a hlavně k myšlence těla se stanete rovněž naprosto indiferentními. To, co si takto pevně a neochvějně myslíte, tím se skutečně stáváte. Platí to zejména pro první možnost.

Zkrátka, je v poutech, kdo myslí, že je spoután; je osvobozen, kdo myslí, že je osvobozen.

To je stoprocentně pravda!

Někdo by mohl namítnout: „Ale vždyť tohle je autosugesce!“ Dobrá. Proč ne!

Vždyť je to autosugesce správná, pravdivá. „Já jsem tělo“ je také autosugesce. Živíme ji celý svůj život, po tisíce inkarnací, přestože je to autosugesce nesprávná, nepravdivá.

Zkuste si to, zkuste ten rozdíl, a uvidíte.


Zkušenost „Já jsem existence-vědomí-blaho“ je pravdivou zkušeností, nebo alespoň relativně pravdivou.

Relativně proto, že je ještě jeden vyšší stav – Pravda sama.

Ale již savikalpa samádhi, tato emanace Pravdy, tato záře slunce, tato sluneční koróna v sobě nese základní charakteristiky pravdivosti. Proto není marné ani zbytečné cvičit subjektivní představy „Já jsem existence-vědomí-blaho, sám, zářící, nekonečný, jediný, prost duality“.

Jestliže v tomto vysokém koncentračním stavu myslíte správnou představu, pak jí jste. Co mysleli, tím byli – tak bylo řečeno o nejvyšších mudrcích.


Vy ale můžete cvičit savikalpa samádhi nejen s představou subjektivní, ale i s představou zevní, objektivní – například když si jasně, hluboce a jednoznačně uvědomíte, zrealizujete, že nějaká věc (slunce, sklenička) je ve své podstatě existencí, vědomím, blahem.

V tomto objektivním savikalpa se člověk stane indiferentním ke jménu a tvaru zvolené věci.

Je to tak, že všechny věci mají pět charakteristik: existenci, vědomí, blaho, jméno a tvar (sat-čit-ánanda-náman-rúpa).

Vyloučíte-li z věcí jméno a tvar, zbude existence-vědomí-blaho.

A to jsou známé a hledané charakteristiky božství.


Je pravděpodobné, že objektivní savikalpa bude pro většinu lidí obtížnější než subjektivní.

Ale jestliže se nám již podařilo subjektivní samádhi, objektivní jde poměrně lehce. Pak ať se podíváte indiferentně na cokoli – člověka, zvíře nebo věc –, je to božské, je to prázdné, ale v nejvyšší plnosti bytí!

Ani vy sami nejste tomuto svatému prázdnu kterékoli věci nijak vzdáleni. Nepoznáváte je jako oddělené od sebe, nýbrž jako sobě vlastní – jako sobě samému vlastní, jako své vlastní bytí.


Je to zkušenost, kterou žák jógy cvičí zprvu s jistým úsilím, později se úsilí zmenšuje, až je meditace docela spontánní, automatická.

Existuje ještě jedno vyšší savikalpa samádhi sdružené s objektivní představou – když si uvědomíte a hluboce uskutečníte, že to, co ve všech věcech včetně vašeho těla zůstává nezměněné a nezměnitelné, co je stejné přirozenosti v minulosti, budoucnosti i přítomnosti a co není omezeno ani časem, ani prostorem, to jehož charakteristikami jsou existence-vědomí-blaho, jest jediným absolutním jsoucnem, jest brahma, jest Bůh.

Toto nejvyšší savikalpa samádhi, vyžadující ke svému uskutečnění nepřetržité rozjímání v nejvyšší možné síle lidské soustředivosti, je však stále ještě nižší než nirvikalpa samádhi.

Žákovi se doporučuje cvičit nejprve subjektivní savikalpa samádhi, a když se zdaří, provést transformaci v toto objektivní savikalpa samádhi.

Je to taková pěkná hra s Bohem.

Nebojte se Ho! Nikdo není laskavější než On.

Nirvikalpa samádhi vyplývá jaksi samo sebou jako ovoce na stromě zvaném savikalpa. To je tak: stálým cvičením, stálou praxí savikalpa, stálým odpoutáváním se od předmětů smyslů, stálou indiferencí ke jménům a tvarům se mysl stane pevnou, prostou kmitů, prostou vlnění, prostou chtění a jakéhokoli rozptylování a rozrušování.


Mysl nekmitá, je jako plamen svíčky na místě chráněném před větrem.

Nirvikalpa samádhi předpokládá jednak upnutí pozornosti na Já, jednak naprostou indiferenci, necitelnost mysli k předmětům i zvukům, tedy i k takovým předmětům uvědomování jako jsou touha či hluboké představy a zkušenosti včetně nanejvýš osvobozujícího pojmu „Já jsem svobodný, nepřipoutaný“.

Tato zkušenost savikalpa samádhi („Já jsem svobodný, nepřipoutaný“) je tak vysoká a tak nesmírně vznešená, tak jedinečná, že ji nelze ani přibližně popsat nebo jakkoli vylíčit, zejména pak její intenzitu nelze k ničemu přirovnat.

Úchvatné, nadblažené osvobození.

Člověk, který vědomě prožil tuto zkušenost byť i jen několik vteřin, je jí poznamenán na věky. Třeba celý svůj život a
všechny příští po ní bude toužit, dokud jí znovu nedosáhne.

A teď si představte, že když jí dosáhne, musí ji znovu a znovu opouštět, chce-li se dostat dál.

Blaženost v srdci, mír v srdci, svoboda v srdci, to je savikalpa samádhi.

Ale jedině nejvyšší indiferencí k těmto vnitřním, osvobozujícím a paradoxně i připoutávajícím zkušenostem dojde člověk uskutečnění svého pravého Já.

Dojde ponoření do Já, do pravdy Já, do slunce samotného. To je nirvikalpa samádhi. Co je o něm možno říci mimo skutečnost, že je třeba se naprosto všeho vzdát, aby bylo dosaženo?


Ale právě tady bývá někdy kámen úrazu na duchovní cestě. Důsledkem je odchýlení, zdržení na cestě, odchýlení k
pozorovanému – zejména k blaženostem a někdy i silám, které se mohou po úspěšném savikalpa objevit. Na těchto silách a blaženostech můžeme ulpět a někdy si i vytvořit aureolu vlastní svatosti a libovat si v ní.


Jedině neulpění na výsledcích savikalpa, jedině bezzájmovost k jakýmkoli zázračným silám i blaženostem vede k nirvikalpa samádhi.

Není to ale jednoduché, právě pro tu nesmírnou blaženost a lákavost sil. Síly? Výborně! Zázračné síly by se daly použít k altruistické činnosti, myslí si třeba jógin... a už je v tom! Jeho ego se opět, jako už tolikrát, ubránilo konečnému zániku.

Upevnilo se v silách nebo ve vlastní svatosti a jógin se zastaví ve svém vývoji nebo jde zpět, aniž to zprvu pozoruje.

Je ověřenou zkušeností, že z lákadel savikalpa se neunikne hned napoprvé. Člověk – aby tuto vysokou sféru mohl vůbec opustit – si na ni musí nejprve zvyknout, ustálit se v ní. Je to sice zase paradox, ale je tomu tak – vždyť jak by mohl hned napoprvé opustit něco tak vysokého, že nic vyššího, jak se mu zdá, snad ani nemůže existovat?

Teprve když se v tomto stavu obrazně řečeno trochu upevní a přitom k němu nepřilne, když má tedy jasnou mysl pro rozlišování v sobě, pro diskriminaci toho, co zažívá, teprve tehdy pozná, že ještě není u konce cesty.

Jak to pozná? Stále ještě někdo nebo něco tuto zkušenost zažívá, stále ještě je zde poslední pozorovatel, stále ještě byla tato vysoká odosobňující zkušenost objektem pozorování.

A pak... pak se buď odhodlá, nebo neodhodlá jít dál. Odhodlá-li se, jde k Pravdě samé, do nitra hvězdy, kde pozorovatel, pozorování i pozorované splývají v jedno.

Jde přes savikalpa samádhi k nirvikalpa. Odloží blaho a jde, konečně jde. Někdy jde přímo – to když už savikalpa samádhi prohlédl a nedopustí, aby jím byl dále zdržován.


Kdyby jen tušil, co ho čeká v nirvikalpa samádhi, jak teprve by i z tohoto nejvýš osvobozujícího savikalpa pospíchal!

Protože co je to nirvikalpa? Správná a plně výstižná odpověď je opět nesmírně těžká, ale zkusíme ji vyjádřit opisem:

Jestliže ono nanejvýš okouzlující a osvobozující blaho, které poskytuje člověku savikalpa samádhi, znásobíte nekonečnem, dosáhnete nirvikalpa samádhi.

Ani trochu nepřeháním. Taková je pravda.

Blaho savikalpa je totiž ještě blahem individuálním, blahem bódhisattvů, andělů a božstev, blahem vysokých individualit.

Blaho nirvikalpa je nad-individuální a tak bezprostředně božské, lépe řečeno Boží, že už to ani není blaho. Tímto názvem bychom onen pojem Boží jsoucnosti snižovali.

Nazývá se též překročením nebo vystoupením z blaženosti. Je a není blahem... Jak to říci lépe? Je možno popsat něco nepopsatelného?

Vztah mezi subjektem a objektem zde mizí úplně.

I vlastní aktivita vědomí – ono pozorování pozorovaného pozorovatelem – mizí. To je.

Mysl v nirvikalpa zcela zastaví svoji činnost. Jakákoli snaha po udržení a udržování tohoto stavu rovněž zmizí. Je to neúsilná stabilita.

Neúsilné vědomí bez tvaru. Proto to ani v nejmenším není otupělost, nebo snad hluboký spánek, ačkoli v něm
právě tak jako v nirvikalpa panuje naprostá nepřítomnost duality.

Mysl je vnitřně aktivní jako samožhnoucí nebo samoosvětlující energie uvnitř slunce, která se ani v nejmenším od slunce neliší, protože sama je sluncem.

V hlubokém spánku není vědomí Já, zatímco v nirvikalpa samádhi není nejmenší pocit neznalosti Já.

Naopak. Jde o ztotožnění se s Já, o realizaci Já jakožto jediného skutečného principu bytí, který je základem všeho
existujícího, jako je slunce základem všeho na této planetě – principu, který je bez kvalit, bez potřeb, bez připoutanosti.

Není zde žádná myšlenka ani idea, mysl nereaguje na podněty vnitřní ani vnější. Ona jenom jest.

Je to naprosté naplnění. Naprostá plnost vědomí, že se ani vědět nechce. V tomto stavu není možné si přát něco
vyššího – jednoduše proto, že nic vyššího není a že není ten, kdo by si to mohl přát. Je to nejvyšší zkušenost, pro
kterou není slov.


Tato zkušenost může být trvalá, nebo dočasná. Při dočasné zkušenosti je po jejím ukončení člověk opět podroben nevědomosti a upoutanosti.

Při trvalé zkušenosti je navždy svoboden. Dočasnému samádhi se v sanskrtu říká kévala, trvalému sahadža nirvikalpa samádhi.

Opakuji! Nirvikalpa se dosáhne jedině naprostou indiferencí, naprostou necitelností mysli k jejímu vlastnímu obsahu, ponořením se do Pravdy „Já“, do átmana.


Závěrem si pamatujme jedno – cílem člověka není útěk ze světa, nýbrž pochopení Boha i světa jakožto jednoty.


Milý přátelé! Budeme se spolu chvíli cvičit ve velikém umění tichého mlčení a bdění, v umění klidu mysli.

Posaďte se zpříma, dýchejte jemně, zpomaleně, ale nenásilně! Buďte bdělí! Zavřete oči a pozorujte, jak před
vaším duševním zrakem defilují vaše vlastní myšlenky a představy jakoby samy od sebe! Nespojujte se s nimi!

Buďte k jejich proudu tak indiferentní jako starý, tichý, pevný strom na břehu řeky.

Tato pevná a tichá pozornost, to jste vy. To je vaše základna bytí.

Staňte se nyní úplně indiferentními k myšlenkovému proudu. I k myšlence těla! Jakoby se vás vůbec
netýkala. Nesledujte ji ani trochu!

Namísto toho obraťte pozornost na svoji vlastní základnu bytí, na pozornost samotnou. Pozornost na pozornost! S láskou k ní, s citovou oddaností...


Tiše, klidně a odevzdaně, ale pevně. Buďte jako ten tichý strom na břehu řeky... Myšlenky se objevují a opět mizí...

Nedbejte jich! Vy jste.

[Návštěvník]

[Návštěvník]

'"V hlubokém samadhi se jeví svět "jinak", je čirý podstatou. Nejen společenské šmudlaniny, ale i ty osobní, co nitro jinak překrývají, jsou v trapu. Je tomu všemu "odebrána" důležitost, veškerá vědění předávaná věky, jsou míň než prach... Ale nemůžeš tam dlít věčně, a těšit se prázdnotou všeho, dokud žiješ... Prostě jsi poznal podstatu bytí. A kdykoliv v ní můžeš spočinout, odpočinout si od práce i zábavy, co Život dává, i bere.. taky dar... Z nadstavby zpět k základům."

Neexistuje ve skutečnosti stav, kam by bylo třeba se vracet. Pravda je přítomná pořád.

V hlubokých stavech jako kevala nirvikalpa samádhi mysl na krátký čas utichá, dualita mizí, není tam nikdo, kdo by koumal nebo nazýval, ale Sahadža Samádhi je přirozený, trvalý stav realizace, který je kompatibilní s vnější aktivitou.

Probuzený žije trvale v Pravdě, není jenom "osobou'", která medituje, dočasně mizí v meditaci a pak se vrací. Ztotožnění s osobou Probuzením mizí. Když mluví Probuzený, není to návrat do nevědomosti.