Uvědomění

[Jana]

Začni tím, že si uvědomuješ!

Bob: Na úvod bych vám chtěl položit následující otázku: Je možné popřít existenci uvědomování? Začněme tímto prostým faktem, že tímto již jste. Není nutné zacházet do složitostí. Tak kdo se odváží začít? Je vás tu dost. Proč jste sem přišli? Chcete to prozkoumat? Tak tu jen tak neseďte a ptejte se, argumentujte, ať odsud neodejdete plni pochybností a otázek! Proč jste sem sakra přišli? Pokud mate nějaké nejasnosti, tak se ptejte, ať se to vyjasní.

Tazatel: Všiml jsem si, jak se mé uvědomování zaměřuje a drží mého ega. Myslím, že v něm chce opravit to, co bylo narušeno. Rozumíte, co tím chci říci?

Bob: Moc ne. Kdo jsi – uvědomování nebo ego?

T: Chtěl bych se ztotožnit s uvědomováním, ale uvědomuji si mnoho vzorců, na základě kterých jednám.

Bob: Hmm,takže se ztotožňuješ s uvědomováním a říkáš, že uvědomování se zaměřuje na ego. A odkud si myslíš, že přichází ego, pokud ty jsi uvědomováním? Co se drží čeho? Uvědomování je tu jako první. Drží se uvědomování ega nebo se ego objevuje v uvědomování?

T: Když mě to zase unese pryč ...

Bob: Ano, samozřejmě, ze zvyku tě to unese, protože jsi to ještě pořádně neprozkoumal. Co je ego?

T: Moje zvyklost, podmíněnost.

Bob: Ano. Náš rozum obvykle pojmenuje naše vnímání přítomnosti jako “Já jsem”. A my k tomu během života postupně přidáváme naše další zkušenosti a události. Sami si zformujeme představu, které věříme. Věříme, že to jsme my. Zformovali jsme sami o sobě obraz, ve který věříme. Ten obraz se, živený naší vírou, stává pevnější a pevnější. A to je to čemu říkáme ego – naše vnitřní centrum, vztažný bod. A vše k tomuto imaginárnímu centru vztahujeme. A v tomto vztahu je problém, protože pokud se něco k něčemu vztahuje, tak vzniká dualita.

Ale my si ukazujeme, že v nedvojnosti dualita neexistuje. Jedno existuje bez druhého. Tedy - veškerá dualita je pouze v projevu. Víme, že ve světě nemůže být den bez noci, ticho bez zvuku, pohyb bez klidu, zima bez léta. Pokud se něco nemůže objevit duálně, neprojeví se to vůbec. Ale vše se pouze takto jeví. Projev je pouze vibrující strukturou energie, která se zdá být pevná a tuhá, stejně jako vibrující struktura energie založená na událostech a zkušenostech, které říkáme ego nebo já. To je také zdání. A bylo někdy uvědomování nějak znehodnoceno něčím, co se v něm projevovalo? A může se něco projevit bez uvědomění?

T: Ne.

Bob: Za co se tedy považuješ? Za smyšlené ego nebo za esenci, tu životní esenci, čistou energii, která proudí tělem a bez jakékoliv síly a zcela přirozeně umožňuje tělesné funkce – dýchání, bití srdce, růst vlasů a nehtů, trávení… až po buněčné dělení? O těchto věcech nemusíš vůbec přemýšlet, že? Bez této životní energie ani nemůžeš mít myšlenky, že? Bez této životní energie nemůžeš přemýšlet ani o egu! Tato esence vytváří všechny myšlenky, které jsou základem toho, čím je ego především – sbírkou představ. Za co se tedy považuješ, čím jsi? Jsi tímto přítomným bytím nebo popisem tohoto vnímání – tedy myšlenkou “Já jsem”?

T: Takže myšlenky, které se formují v mé mysli, musím zřejmě rozpoznat a přijmout, abych od nich byl osvobozen, že?

Bob: Uvědom si, rozpoznej, čím jsou. Protože, co jsou myšlenky? Myšlenky jsou vibrující formací esence. Tou samou esencí, která je ve všem. Esence, která má různé projevy – nalezneme ji vibrující v různých strukturách, tvarech a formách. Ale je to pouze jedna vibrující esence. Základní esence. Nejsi projevenou formou. Jsi touto esencí.
Už Buddha před tisíci lety mohl říci, že prázdnota je formou. Nazval ji “vědomou prázdnotou.” To neznamená, že my jsme si vědomi, ale že tato prázdnota je vědomá - je plná uvědomování a inteligence. Projevy se objevují v prázdnotě, v prostoru. A projevy se stále různě tvoří a mění tvar. Např. zlato může mít různý vzhled - různou formu – můžeme mít zlaté náušnice, zlatý náramek, zlatý náhrdelník – ale stále je to zlato. Stejné je to např. i s vodou – voda může mít různé projevy, ale stále je to voda. Různé formy, jedna podstata. Podstata, která se nikdy nemění. Základní esence. Takže Buddha mohl své tvrzení také obrátit a říct, že forma je vlastně prázdnotou.

T: Mohl bych říct, že se nemohu spojit s vědomím, protože to je to, čím jsem? A myšlenky nejsou moje, a proto je nemůžu vlastnit. Jen se objevují a mizí?

Bob: To je velmi dobře řečeno, ale musíš si uvědomit, že tu nejsi “Ty”, kdo by mohl mít nějakou myšlenku. Ta velká představa “Tebe” je pouze vymyšlenou entitou. Není tím, kdo jsi. A jak jsi říkal, uvědomování nemůžeš uchopit. Není to věc. Nemá tvar, formu, ani strukturu. Ale nemůžeš toto uvědomování popřít.

Uvědomte si to, spatřete to! Je tu v této místnosti někdo, kdo si není vědom? Uvědomte si: “Ne, nejsem nevědomý” Tak – co tedy musíte být? Pokud nejste nevědomí, musíte být vědomí, uvědomující si. Změnilo se něco? Nebylo to tak vždy? Nejste tím, co si uvědomujete, ale tím, co si uvědomuje. Neuvědomujete si vědomí jako nějakou věc. Ale je to základ, ve kterém se vše objevuje, pobyde, a opět zmizí. Nic k tomu nemůže být přidáno, nic z toho nemůže být odebráno. Nelze to znečistit. Nelze to zkazit.

T: Doporučuješ nějakou praxi? Například sebedotazování? Ptát se: “kdo jsem”?

Bob: Mnoho let si lidé kladou otázku “Kdo jsem?” a snaží se vypátrat odpověď. Spíše se ale ptejte: “Kdo pokládá tuto otázku?” než “Kdo jsem?”.Pak přijdete na to, že tazatel je otázkou samotnou. Oboje jsou pouhé myšlenky a koncepty. A otázka nemůže existovat bez tazatele a tazatel bez otázky. Zmizí-li jeden z nich, zmizí i ten druhý. Kam nás to tedy dovede?

T: Ale není tohle právě smyslem praktikování? Rozpustit své “já”?

Bob: Jak dlouho už provádíš své techniky?

T: No já příliš nepraktikuji.

Bob: Tak čeho se obáváš?

T: Jen mne zajímá, jestli doporučuješ nějaké techniky…

Bob: Ne, já určitě ne. Neboť “já” je příčinou všech problémů. A kdo by vlastně praktikoval? Bylo by to “já”, které praktikuje, aby dosáhlo konce svého praktikování. Jestliže se ptáte: “kdo je tazatel?”, “kdo se ptá?”. Odpovědí je: “jsem to já”.

T: Nepochází tyto techniky z metody tzv. neti-neti (ani toto, ani toto), o které si Ramana Maháriši myslel, že vytváří příliš mnoho mentální aktivity?

Bob: V ptaní se “Kdo jsem já, kdo jsem já?” vynakládáme mnoho mentální aktivity. A lidé se na to ptají roky a nikdy nenaleznou odpověď. Proč? Možná se dívají nesprávným směrem. Pro odpověď se obracejí na svou mysl. Co je špatného na tom, co se děje právě teď, když o tom nezačneme přemýšlet?

Když přestaneme přemýšlet, co se stane? Nic. Nemůžeme říci, je-li to dobré nebo špatné, ale přitom nepřestáváme dýchat, srdce nepřestává bít, vlasy a nehty stále rostou – pozastavili jsme myšlení a přesto se v nás děje mnoho činností. A v této chvíli, v tento moment, jsme tu dříve než mysl – jsme základem, do kterého přichází další myšlenka. Pokud bychom byli touto myšlenkou – pak tedy, když jí zastavíme – bude to i náš konec. Ale my tím neskončíme. Přichází další a další myšlenky. A tímto si uvědomujeme rozdíl mezi čistou inteligencí a myšlením.

T: Takže se zaměřuješ na “mananasa” - zničení myšlenky?

Bob: Kdo se ji chystá zničit? Myšlenku vytváříš ty nebo se myšlenky objevují?

T: Myšlenky se objevují.

Bob: Správně. A myšlenka je tatáž základní esence – jen v jiné formě, jiné struktuře. Není třeba ji ničit. Nech ji jen objevit, pozoruj ji – a ona zase zmizí – a tebe to nemusí nijak zatížit.

Použijme metafory. Půjdete dolů k oceánu a já vám řeknu, abyste mi přinesli kbelík modré vody z moře. Budete si myslet, že jsem blázen. Vy víte, že nikdy nemůžete získat kbelík modré vody z moře. Ale moře se vám vždycky bude jevit jako modré! Jistě, můžete sejít k moři a obdivovat ho, jak je krásně modré, nádherně modré, atd. atd. Ale přitom víte, že ta voda nebyla, není a nikdy nebude modrá! Ale i přesto se vám stále bude moře jevit jako modré, ale nejste tím nijak svázáni.

Starý text říká: “Poznej pravdu a pravda Tě osvobodí.” V momentě, kdy víte, že nejste entitou sestávající se pouze z těla a mysli, tak víte, že nejste oddělenou osobou a jste od této představy osvobozeni. Už tomu nemůžete věřit. Přesto stále myslíte, vidíte, cítíte…

Kdo to tedy dělá? Není to stále ta samá esence? Esence, která bije srdcem, dýchá a také přemýšlí. Přemýšlení nevytváří nějaký “myslící”, myšlení se děje. Když říkáte “Já myslím”, vytváříte subjekt – toho, kdo myslí – a zároveň i objekt – myšlenku. Vytváříte dualitu mimo ne-dualitu. V momentě, kdy myšlení, zrak, chuť, hmat, čich a sluch fungují, objevuje se myšlenka: “Já vidím. Já vidím židli.” Právě tímto vznikl subjekt/objekt – dualita. Shakespeare řekl již před lety: “Nic není samo o sobě ani dobré ani špatné. Záleží na tom, co si o tom myslíme.”

Totéž tvrdil i Nisargadatta. Absolutně nic vám nemůže způsobit žádné potíže. Pouze ve vaší představě. Váš problém vzniká pouze tím, co si představujete, myslíte. Ale vás to již nemusí zatěžovat. Vy víte, že myšlení je jen vibrující a měnící se energie, základní esence – jen v jiné formě. V momentě, kdy si toto uvědomíte, pak tu už není nic, co by vás mohlo svazovat. Dříve jsme si mysleli, že “já” je něco skutečného a vše jsme k tomu vztáhli. Vytvořili jsme fikci – naše ego (referenční bod, vnitřní centrum), něco, co může mít problém.

T: Tedy jednoduše řečeno – dovolme egu zmizet – skončeme s identifikací?

Bob: Pochop, že ego je fikce. Nikdy neexistovalo. To je to, co potřebuješ udělat.


Zdroj: http://urbangurumagazine.com/?p=522

[Návštěvník]

Otázka: Je tu spousta naprogramovaných reakcí na konkrétní události. Je to jako neustálý přechod od jedné k druhé. Tak mi to alespoň připadá. Podle mne, je tu prostě jen spousta zvyků.

Bob: To je to, co Vám říkám hned od začátku, začněte s obyčejnou bdělostí. Je tu, je bezprostřední, je tu s vámi právě teď, není nutné si o ní dělat nějaké představy. Je to prostě jen čisté, obyčejné, běžné a každodenní vědomí.

My se to však snažíme uchopit myslí - místo abychom v tom jednoduše spočinuli. Může se však začít spontánně vytvářet pochopení, že vše se odehrává ve vědomí. Jakékoli reakce nastanou samy. Je to nenucené, tak jako dýchání, trávení či dokonce myšlení.

Nebo někdy zde vyvstane podmíněnost "Já si myslím tohle", ve které jsem stvořil "myslícího", o kterém si myslím, že jsem to "já", což je jen další myšlenka. Myšlenka "já jsem", která se zakládá na dřívějších vzpomínkách, okolnostech a zážitcích, vytvořila mentální vzor nebo obraz "myslícího", ale ve skutečnosti nemá žádnou sílu.

To, co nazýváte vyřešením, poznáním je pouhé "prohlédnutí". Stále zde budou vzory energie. Stále zde budou myšlenky. Ale nejsou interpretovány z pohledu "já", z pohledu minulých vzpomínek - reakce prostě jen spontánně vyvstávají samy z univerzální inteligence. Tato inteligence s tím nic nedělá - ale mysl tyto reakce a potřeby (nebo cokoli, co tu vzniká) interpretuje a hodnotí.

O: Takže tato inteligence nic sama od sebe nedělá?

B: Ne, je to inteligence čisté energie. Ta se nikdy nemění. Mění se jen zdánlivě. Nebyla by opravdová, kdyby se měnila. Celý projev se objevuje jen v těchto vzorech. Ve skutečnosti se nikdy nic nestalo.

Vezměte si jako příklad fata morgánu. Vypadá to, že třeba vidíme oázu s vodou, je to tak? A může snad voda, která je jen přeludem, namočit vaše boty - nebo můžete do ní vkročit? Nemůžete. Proč? Protože nikdy opravdu neexistovala. Jen to tak vypadalo. Nikdy to nebyla opravdová voda a nikdy nebude.

Stejné je to s touto energií. Rozvibruje se do různých vzorů a mysl to interpretuje jako dobro-zlo nebo tohle a tamto se má stát a podobně. Všechno jsou myšlenky, koncepty, pojmy nebo představy. Ale TO je stále stejné - je to stále jen energie.

O: Může v mysli fungovat paměť?

B: To, co nazýváme "mysl" je myslící proces, "myslitel" neexistuje. Všechno se to prostě děje díky čisté inteligenci. Nebo je tu snad nějaký "myslitel"?

O: Asi není.

B: Tak se na to podívejme. (Nevěřte tomu jen proto, že jsem to řekl já.) Myslitel je myšlenka "já myslím", ne?. Když tu není myšlenka "já myslím" a když tu není "myšlení na to a tamto" - co se děje?

O: Nejsem si jistý, jsou to jen pojmy.

B: Prostě myšlení - myšlenky vyvstávají, je to tak? To co nazýváme myšlením, je vyvstávání myšlenek ve vědomí. Stejně tak, jako právě teď "vidíš", než řekneš "já vidím" - vidění se již děje. Takže myšlenka "já vidím" jen interpretuje samotné vidění. Takže jaký je účel takzvané mysli? Interpretovat to, co se objevuje a mizí. Mysl samotná je prostě jen další objevující se objekt ve vědomí.A zmizí také sama, stejně jako mizejí myšlenky. Myšlenky jsou jemné stádium energie. Mluvení je méně jemné. Slovo je vibrace a všechno je to pohyb energie.

O: Takže vše, co se objevuje, je vědomí?

B: Ano, a když je to pochopeno a viděno takhle - bude zde nějaké zásadní angažování se v tom, co se "objevuje jen jako"? Přirozeně zde je ten pohyb, fungování se děje, ale když víme, že je to pouze TO - je tu něco podstatného, co bychom měli řešit?

Je to prostě stejné jako probudit se ze snu. Je ten sen dále pro nás něčím podstatným? Přirozeně se budete ještě chvíli nachytávat na to, co vám říká mysl, ale nemá to žádnou nezávislou povahu či podstatu - takže to nevytrvá.

O: Pamatuji si, že jsi se mne před dlouhým časem zeptal (když jsme se bavili o oddělení) jestli se cítím oddělen od vzduchu. Tehdy jsem netušil, co to s tím má co do činění. Ale teď chápu, co jsi tím myslel.

B: Poslouchání těchto věcí rezonuje a vyvstanou, když je to nezbytné. Nemůžete být v žádném případě odděleni. Z Toho se nemůžete dostat - nikdy. Neexistuje žádná doba, v které byste v Tom nebyli. Žádné "někam", kam byste se mohli dostat, je to bezčasé.

"Jednou jsem to měl, ale ztratil jsem to!" - takové výroky jsou směšné. Když to pochopíš, uvědomíš si, že je to jeden velký žert. Jako ryba, co plave sem a tam a hledá vodu
http://www.zivotvpritomnosti.cz/clanky/ ... ailor-bob/

[Návštěvník]

Ve vědě se říká, že jsme tělo.
V psychologii se říká, že jsme mysl.
V náboženství se říká, že jsme duše.
Co tedy jsme—ve skutečnosti?


JSME VĚDOMÍ SAMO

Uvědomění jako takové se nikdy nemění

Cokoli se v životě vašemu tělu-mysli-„já“ přihodí, vy jste si toho vždy jen vědomi.

Uvědomění jako takové se nikdy nemění.

Dokonce i v případě, když si změny uvědomujete, uvědomění jako takové se nemění.

Neexistují různé druhy uvědomění – ani jeho různé tvary nebo barvy.

Uvědomění je jednoduše a pouze uvědomění samo.

Cokoli se přihodí komplexu těla-mysli,* uvědomění si je procesu komplexu těla-mysli pouze a jednoduše vědomo – uvědomění jako takové není změnou nikdy ovlivněno.

Uvědomění jako takové změnami neprochází.

Uvědomění pouze a jednoduše změny pozoruje.

Uvědomění jako takové je ve své podstatě pouhým svědkem.

Když nejednáte v okamžicích změn skutečně inteligentně, tak se se změnou pokaždé ztotožníte.

A pak si myslíte, že „jste tou změnou“.

Když tělo trpí, myslíte si a říkáte: „Já trpím.“

Když emoce vzplanou, myslíte si a říkáte: „Já mám vztek, já jsem smutný, zarmoucený, já mám strach.“

To, co se – ve Skutečnosti a jako Skutečnost Sama – nikdy nemění, v každodenní povrchnosti neustále předpokládá, že je měněno nebo je změnou.

Teď to bolí, za chvíli se cítíme dobře.

Běžné ego-mysl neustále ztotožňuje čisté uvědomění (či pouhého svědka) se změnami, které jsou vzhledem k němu pouze okrajové.

Když budete uvědomění jako takové zkoumat, a když do něj proniknete co nejhlouběji, zřetelně uvidíte, že se nemění, nýbrž ve své podstatě je (prostě a jen) pouhým svědkem změn.

AVATAR ADI DA SAMRAJ

[Návštěvník]

Uvědomění je tvé pravé já - FrancisLucille




Mohl bys vysvětlit, co si představuješ pod pojmem uvědomění? Moje zkušenost je taková, že existuji v podobě těla a mysli, chci určité věci, a že ty i ostatní jste v tomto stejní jako já. Cítím, že mohu existovat nezávisle na druhých. Umím také přesunout vnímání z „já“ na „my“ nebo „nás“ atd. Ty tedy tvrdíš, že tohle všechno je jen přesvědčení? Znamená uvědomění vidět, slyšet a cítit, nebo něco mnohem více?

Kdopak vnímá tvé tělo, mysl, touhy, Francis nebo ostatní lidi? Evidentně to jsi ty. Ty jsi svědkem svého těla, mysli a tužeb. Takže ty nejsi žádným z těchto předmětů vnímání. Jsi čisté uvědomění, což je jen jiné pojmenování pro vědomí, nejvyššího svědka našich myšlenek, pocitů a vnímání.

Pocit, že můžeš žít nezávisle na ostatních, je zcela správný. Vychází z faktu, že ostatní nejsou v tvém vědomí vždy přítomni, zatímco ty coby uvědomění jsi přítomen pořád. Když se nad tím trochu více zamyslíš, dojdeš k závěru, že tvoje tělo také není vždy přítomno, například když přemýšlíš, jsi v hlubokém spánku nebo se nacházíš v prostoru mezi dvěma myšlenkami. Ty jako uvědomění tedy existuješ nezávisle na těle, které je tvořeno smyslovými prožitky. Jestliže budeš tuto záležitost dále zkoumat, zjistíš, že nejsi ani myšlenka, protože myšlenky přichází a odchází, zatímco ty coby uvědomění zůstáváš. Z toho vyplývá, že nejsi mysl, nebo přinejmenším její objektivní část, myšlenky.

V tuto chvíli je ti jistě jasné, že nejsi objekt, něco, co může být chápáno jako myšlenka nebo vnímáno smysly. Tohle je vše, co ti stačí pochopit. Tvoje pochopení ale musí být úplné a musíš žít a jednat v jeho souladu.

To, čím jsi, není ani přesvědčení, ani důsledek vnímání, zatímco to, o čem jsi přesvědčen, že jsi, je očividně představa, a to, co vnímáš, že jsi, je bezpochyby výsledek vnímání. Zrak, sluch nebo myšlení v uvědomění vznikají a zanikají, jsou z něj vytvořeny. Uvědomění, tvé pravé já, je nicméně mnohem více než šest smyslů, mnohem více než individuální mysl, dokonce mnohem více než tento vesmír, který každým momentem z vědomí povstává a také v něm zaniká. Je to společný základ všech vnímající bytostí: naše věčná přítomnost, která v dokonalém souběhu obsahuje všechny možné světy společně s jejich minulostí a budoucností.

Když doje k poznání, nastane konec hledání? Zmizí „ten, který hledá“?

Když sebe opravdu přestaneš považovat za něco, co nejsi, tak zůstaneš samotným uvědoměním. V tu chvíli dostaneš odpovědi na všechny otázky a budeš cele naplněn mírem.

Co je ten „který hledá“ a co je jeho podstatou?

Tuto otázku si opět musíš zodpovědět sám.

Je jasné, že více znalostí hledání neukončí, protože toto hledání bude vždy existovat z důvodu neúplnosti znalostí. Můžeme nyní probrat, jak rozumíš představám, přesvědčením a zvykům v běžném každodenním životě?

Tohle jsou dva příklady představ: člověk a Bůh. Tohle jsou tři příklady přesvědčení: „jsem člověk,“ „Bůh existuje,“ nebo „Bůh neexistuje.“ Když se přesvědčení stane trvalým, vytváří ustálené zvyky. Například přesvědčení „jsem oddělená bytost“ vytvoří určité vzorce chování, jako jsou obranná agrese, chamtivost, strach nebo touha.

Je všechno, co známe, představa? Co je a co není skutečné?

Ne všechno, co známe, dokonce ani v rámci objektivní reality, je představa. Například tělesný vjem není představa. Skutečné není všechno to, co přichází a odchází. Po noční můře se strašidelný snový svět vytratí. Proces mizení nás přesvědčuje o jeho nereálnosti. Z toho vyplývá, že ani myšlenky, ani vnímání nejsou vzhledem ke své pomíjivosti skutečné. Uvědomění, jejich věčný pozorovatel, je jediná realita.

Jak se můžeme osvobodit od představ, když je celá naše komunikace postavena na představách, kterých máme plnou mysl? Nepřinese otázka „jak?“ další představu? Co spustí proces odnaučování?

Tohle je velmi dobrá otázka. „Jak?“ nás udržuje v mysli, protože jakákoli verbální odpověď na „jak?“ je zase jen další představa. Poznání však představou není. K poznání musíme jít za mysl. Některé představy mají tu sílu zavést nás k této inteligenci, dovést nás za mysl. Pokud s touto představou chvíli žijeme, přemýšlíme o ní a zkoumáme ji, pak přijde moment, kdy se zničehonic rozplyne v poznání.

Enernity of Now

[Návštěvník]

[Návštěvník]

Neosobní uvědomování - Tony Parsons

Není tu žádná osoba, která se stává osvícenou. Nikdo se neprobouzí.

Probuzení je nepřítomnost iluze oddělenosti. Již teď je tu pouze probuzení, jednota, bezčasé bytí, uvědomování. Když už tu není snový hledající je pochopeno (nazřeno, realizováno) nikým, že tu není nic k hledání a nikdo, kdo by se mohl stát osvobozeným.

Jednoduchý, přímý, ale velmi podstatný posun ve vnímání odhaluje, že vše co tu je - je osvobození. Avšak jednota se nestává zřejmou skrze něco získaného, spíše skrze něco ztraceného.

Mnoho lidí přijde do styku s tímto radikálním a nevšedním poselstvím a rychle se zas navrátí k tomu, o čem si myslí, že mohou poznat a udělat. Ale jsou tu také ti, na které toto sdělení zapůsobí (rezonuje) ... a najednou se objeví pochopení a zmizení celého hledání, dokonce i hledání toho, co nazývali osvícení.

Vše co existuje - je toto. Jednota je právě toto ... cokoliv se zdánlivě děje ... čtení těchto slov, dýchání, pohyb krve po těle, slyšení zvuků, objevující se a mizející myšlenky a pocity v těle, pocit sezení na židli. Je tu jednota jakožto toto uvědomování.

Žádné úsilí není potřeba k tomuto uvědomování, aby tu bylo. Nikdo toto uvědomování nedělá. Dělá někdo sezení na židli? Myšlení je jednotou, která myslí "Nechápu, kam tohle směřuje" nebo "to je moc jednoduché." Všechno je prostě uvědomování, jednota, bytí. To nemůže být učeno nebo dosaženo. Kdo je oddělen od bytí aby dosáhl bytí? Kdo to může ztratit nebo získat, když tu je pouze to? Odmítání jednoty je jednotou, která odmítá. Hledání jednoty je jednotou, která hledá sama sebe.

Uvědomování je jednotou, která se zdánlivě děje. Uvědomování je bytí, které je živé. Je tu pouze bytí a podstatou tohoto bytí je prázdnota a plnost, nic a všechno, pohyb a klid.

V této celistvosti se objevuje idea "Já jsem oddělená bytost". To je zřejmě začátek snu nazývaného "já jakožto někdo ve světě, ve kterém musím jednat."

V této oddělenosti je kořen všeho strachu a pocitu nepohody pocházejícího z dojmu, že je něco ztraceno. Opět je to projev jednoty a my se v tomto projevu vydáváme na cestu, na které potkáváme rodiče, učitele, možná kněze, šéfy a milence a učíme se, jak získat skrze zdánlivou osobní volbu a úsilí to, co si myslíme, že chceme. Touha po potěšení a nechuť k bolesti vytváří různé zážitky uspokojení a zklamání. Celý tenhle projev, kterému říkáme život je jednoduše pouze drama jednoty, která hledá sama sebe, jelikož veškeré chtění je touhou po jednotě.

Někdo má zato, že idea osvícení nabízí a slibuje naplnění. Avšak, oddělená individualita může snít pouze o individualitě. To je její funkce.

V hledání osvícení je snový hledající přitahován ke snovému učení, které hlásá a podporuje myšlenku individuální volby a úsilí, jež skrze praktikování a oddanost může vést ke slibovanému konečnému zážitku osvícení. Ale toto učení podporuje iluzi, že tu je nějaká taková věc jako individualita, která má svobodnou volbu a výběr něčím se stát.

To, co je neoddělitelné od snové individuality je myšlenka vlastnictví. "Co se děje se děje mně. Já mám život, jakožto já a já mohu nebo dokonce bych měl něco dělat se svým životem během mě vyměřeném čase. Musím uspět. Já jsem individualita a osobní nasazení mi dají co potřebuji." Tento názor posiluje a podporuje pokračování snu o osobním osvícení.

Názor, který počítá s možností, že dualistické praktikování může dovést hledajícího k nedualistickému vnímání je podobná myšlence, že s dostatečným úsilím a vůlí můžete naučit slepého vidět. Cituji z Otevřeného Tajemství (The Open Secret): "Učení, procesy a postupné cesty, které hledají osvícení pouze rozněcují problém o kterém hovoří tím, že posilují myšlenku, že zdánlivé já může nalézt něco, o čem předpokládá, že ztratilo. Je to právě toto úsilí, toto vložení se do osobní identity, které neustále znovuvytváří iluzi oddělenosti od jednoty. To je ten závoj, o kterém si myslíme, že existuje. Je to sen individuality."

V celé té řadě probuzení, o kterých jsem slyšel, je neustále potvrzováno, že jedním z prvních uvědomění, které se objeví je pochopení, že nikdo se neprobouzí. A přesto vidíme, že většina učení, tradiční i současná, neustále hovoří ke zdánlivě oddělenému hledajícímu (subjektu) a doporučuje, že k tomu aby bylo dosaženo osvícení (objekt), by měli meditovat, sebedotazovat se, očišťovat se, kultivovat pochopení, uklidňovat mysl a ego, oddat se, být poctiví a hledat svědomitě, přestat s hledáním, jít na terapii, nic nedělat, být tady a teď a tak dále. Těhle rad a názorů je nekonečná řada a jsou složitá stejně jako je složitá mysl z které pocházejí.

Tyto doporučení vycházejí z víry, že "osvícení" "učitele" bylo dosaženo nebo získáno skrze použití volby, úsilí, akceptování nebo odevzdání se, a že ostatní hledající mohou být naučeni tomu samému.

Samozřejmě, že není nic dobrého ani špatného na hledání, meditaci, sebedotazování, pochopení a tak podobně. Jsou pouze tím čím jsou. Ale kdo je ten, který si zvolí toto úsilí? Kam toto úsilí tohoto zdánlivého volitele přivede? Kde je to místo kam se má dojít, když je tu pouze jednota? Pokud tu není oddělená individualita tak tu není vůle, tak jak může iluze rozpustit sama sebe?

Není tu žádná osoba, která se stává osvícenou. Nikdo se neprobouzí. Probuzení je nepřítomnost iluze oddělenosti. Již teď je tu pouze probuzení, jednota, bezčasé bytí, uvědomování. Když už tu není snový hledající je pochopeno (nazřeno, realizováno) nikým, že tu není nic k hledání a nikdo, kdo by se mohl stát osvobozeným.

Je tu jednota, uvědomování celistvosti, která nemůže být dosáhnuta nebo vlastněna. Toto je probuzení ve kterém vědomí toho co existuje povstává společně se snem o tom, co nemůže být poznáno. Může tu být tanec mezi sněním a bytím a v tomto tanci se může objevit návrat k fascinaci osobního vlastnění.

Avšak uvědomění (realizace), že snový hledající je také jednotou je osvobozením, nezpůsobeným, neosobním, tichým klidem který je oslavou neomezené lásky. To je vše co tu je.

Nejsem tu já ani vy, není tu hledající, není tu osvícení, není tu žák ani guru. Není tu lepší ani horší, není tu cesta ani důvod, nic k dosažení.

Všechen projev je zdrojem. Vše co se zdánlivě objevuje v hypnotickém snu oddělenosti - svět, životní příběh a hledání domov je jedním, které se zdá být dvojím, ničím, které se zdá být vším, absolutní, které se zdá být jednotlivým.

Není tu žádná oddělená inteligence spřádající osud a žádný výběr fungující na jakékoliv úrovni.

Nic se neděje, pouze to, tak jak to je, zve zdánlivého hledajícího aby objevil to, co je ... neměnící se, stálá, nevzniklá, neosobní tichost z které přetéká nekonečná láska. Je to skvělé mystérium.


Z webu Tony Parsonse http://www.theopensecret.com/

[Návštěvník]

Tazatel: Nejvyšší stav je Mistrem – a uvědomění si jeho sloužícím.

Maharadž: Mistr je v uvědomění, nikoliv mimo něj. Z hlediska uvědomění si je Nejvyšší stav jak tvořením tak i zanikáním, konkrétnem i abstraktnem, určitým bodem i všeobecnem. A není také ničím z toho všeho. Slova tam už nedosahují, ani mysl.

http://boddo.cz/meditace/nisargadatta.html

[Návštěvník]

Rupert Spira

Cesta rozlišování nejsem toto, nejsem tamto - nás vede od přesvědčení „jsem něčím" k pochopení „jsem ničím". Cesta sjednocení - jsem toto, jsem tamto - nás vede od pochopení „jsem ničím" k pociťování a pochopení „jsem vším".

Cesta rozlišování je cestou, při které děláme rozdíly mezi tím, co je podstatou našeho Já a co nikoli. Cesta sjednocení je cestou lásky, v níž jsou všechny takové rozdíly nahlíženy jako neexistující. Objevujeme naše vlastní spojení se všemi zdánlivými objekty a vším dalším.

Tato cesta lásky vede k tomu, co bychom mohli nazvat „vtělené osvícení". Poznání pravé skutečnosti vždy přítomného Vědomí během tohoto procesu postupně proniká do našeho života, prostupuje a naplňuje tělo, mysl a svět svým světlem. Je to nikdy nekončící proces.

Od „běžné duality" k „osvícené dualitě" se dostaneme cestou rozlišování, tj. cestou oddělování. Od „osvícené duality" ke „vtělenému osvícení" se dostaneme tantrickou cestou sjednocení, cestou lásky a krásy.

Tyto tři stavy - běžná dualita, osvícená dualita a vtělené osvícení - nalezneme ve všech velkých duchovních a náboženských tradicích. V křesťanství je to ukřižování, vzkříšení a proměnění. V alchymistické tradici: diskriminace, iluminace a transformace. V buddhistické tradici: samsára, pak nirvána, a pak nirvána rovná se samsára; nejdříve forma, pak prázdnota a nakonec prázdnota je tvar a tvar je prázdnota. Jak řekl Ramana Maháriši: „Svět není reálný; pouze Brahman je reálný; Brahman je svět."

Nejdříve objevíme, že každá zkušenost se objevuje uvnitř a je pozorována otevřeným, prázdným prostorem Vědomí (Awareness).

Poté objevíme, že Vědomí není pouze prostor a pozorovatel, ale samá podstata, substance skutečnosti každé zkušenosti.

Tím, že rozdíl mezi Vědomím a zdánlivými objekty těla, mysli a světa mizí, nebo přesněji jsou nahlíženy jako zcela neexistující, vzniká uvědomování, že vše co jsme kdy znali nebo s čím jsme přišli do kontaktu, je uvědomování prožívání. Není to znalost „prožívání", protože toto prožívání se nenachází někde mimo samotné Uvědomování (Knowing).

My si prostě pouze uvědomujeme Uvědomování. Nicméně toto „my" nebo „já", které si Uvědomování uvědomuje, od něho není odděleno. Uvědomování si neuvědomuje nic jiného než samo sebe.

A tak všechno, co je kdy uvědomováno, je Uvědomování. Uvědomování, které si uvědomuje samo sebe. Je zde pouze světlo čistého Uvědomování.

[Návštěvník]

Osvícení je uvědomění si toho, čím jsme a čím jsme vždy byli, tedy plné a jasně sebe-uvědomění. Že nejsme představou, kterou sami o sobě máme, ani svými myšlenkami, nebo dokonce svým tělem. Naše originální nepodmíněná podstata je nekonečné nadčasové vědomí.
https://www.joga-online.cz/clanek/praxe ... o-osviceni

[advaitista]

Originální nepodmíněná podstata resp. nekonečné nadčasové vědomí jsou pojmy či představy mysli.

Žádná představa ani pojem nemohou být já.

[advaitista]

Vědomí má několik úrovní.

1. úroveň smyslového vnímání. Zde se tvoří představy.
2. úroveň Platonovy říše ideí čili pojmů. Představa stromu je něco jiného než pojem stromu. Skrze pojem stromu lze poznávat strom, který se třeba na Zemi dosud ani nevyskytuje.
3. úroveň Boží. Nedualita. Advaita.
4.

Emoce jsou vázány na představy. Emocemi byly ženy obdarovány více než muži. Proto neumí příliš pracovat s pojmy a v abstrakci jsou v průměru slabší než muži.
Mužům hrozí, že se zapletou do světa pojmů a stvoří si boha - monstrum. V projektu Manhattan (vývoj atomové bomby 1942) asi na rozhodujících pozicích nebylo moc žen, tipuji.
Přesto si myslím, že se Jana nějak do té 3. úrovně doškrábala, tipuji. Sice nechápu jak, ale já nejsem žena, nemůžu chápat všechno.

[Návštěvník]

Je snadné zapomenout, že to je vždy nyní a jen teď.
A pokud si to dokážete pamatovat ne jako vzpomínku,
ale mít to jako živé uvědomění,
každý okamžik by to měl vyjádřit přesněji v okamžiku,
protože ve skutečnosti je jen jeden okamžik,
i když se v něm dějí změny.
Kdybyste věděli, že to je probuzený stav vědomí,
ve kterém jste v souladu s čímkoliv, co se děje...
Takže konečnou duchovní praxí je pamatovat si,
nemusí to být tím správným slovem, že je to teď a jen teď,
a tohle teď je tvůj život.

[Návštěvník]

Eseje: Vědění a nevědění

Příběh Adama a Evy je alegorií popisující ztrátu „ráje“ díky vzniku sebe-poznání (sebe-uvědomění). Zdá se tedy, že existuje celistvost (nebo ráj) a v této bezbřehé, volně se vznášející, bezpříčinné energii se objevuje něco, co se prožívá jako oddělené od této celistvosti (nebo ráje).

Je to metafora poukazující na to, co vypadá jako „příběh“ sebe-vědomí, z něhož se zjevně rodí vědění a zkušenost svobodné vůle, volby, času a prostoru, účelu a směru.

Jak se „příběh“ odvíjí, já se učí poznávat „svět tam venku“ a pokouší se pro sebe vyjednat nejlepší možnou dohodu... Zjevně to vyžaduje konání, aby „já“ nalezlo potěšení a vyhnulo se bolesti. Jak se zdá, tak čím větší má znalosti, tím efektivnější jsou činy, výsledky a zdánlivý pocit osobní kontroly..

Všechny tyto snahy přinášejí různé výsledky, a tak jedinec poznává kolísavé stavy uspokojení a zklamání. Lze si však povšimnout, že se zdá, že existuje skrytý pocit nespokojenosti, který pohání „já“ k nalezení hlubšího smyslu.

Protože zdánlivé já může existovat pouze prostřednictvím svého vlastního poznání, jeho hledání hlubšího smyslu bude omezeno na to, co může poznat a zažít pro sebe. V rámci tohoto omezení existuje množství doktrín, terapií, ideologií, duchovních učení a systémů víry, které může hledající poznat. Může také dojít k poznání a prožívání stavů ticha, stálosti, blaženosti, uvědomění a odpoutanosti, které zdánlivě všechny přichází a odchází jako noc a den.

Všechna tato učení, doporučení a předpisy se snaží poskytnout hledajícímu odpovědi na to, co je nepoznatelné, a způsoby, jak najít to, co se nikdy neztratilo.

Takže „já“ je oddělený hledající, který usiluje o vše, co si myslí, že může poznat a zjistit, s výjimkou nepřítomnosti sebe sama. Tou nepřítomností je ta prázdnota, která je nepoznatelná, ale paradoxně je to i samotná plnost, celistvost (nebo ráj), po kterém toužíme.

Pokud se zdánlivý hledající setká s vjemem, který do velké hloubky odhaluje skutečnou povahu oddělení a také bez kompromisů odhalí tu fantastickou marnost hledání, může dojít ke zhroucení celé konstrukce odděleného já. Tohle zcela neosobní sdělení s sebou nese neomezenou energii, do které se ta zdánlivě stažená energie já rozvine. Může se objevit rezonance, která je mimo sebeuvědomění.. Lze vycítit něco nevyslovitelného... Může se objevit vůně a otevřenost toho úžasu nevědění.

Najednou jako by došlo k posunu a neosobnímu uvědomění si, že toto je již celistvost. Bezmezná, nahá, nevinná, volně se vznášející a úžasná jednoduchost bytí je již vším, co existuje...

Je to mimořádné svou všedností a přesto to nelze popsat.

— Tony Parsons

https://www.theopensecret.com/

[Návštěvník]

[Návštěvník]

Můžeme říci, že existuje něco vyššího, co přesahuje samotné myšlení. A co to je?

Je to uvědomění nebo přítomnost.

A vy si uvědomíte tuto dimenzi vědomí právě teď, když se stanete vědomými.

Zpomalím, jak jste si možná všimli... Když si uvědomíte, že tu nejsou jen slova, která jsou vyslovována, ale že jsou tu i mezery mezi slovy. A vy si uvědomíte, že existují tyto mezery – mezi slovy nebo mezi jednou větou a druhou.

A když si uvědomíte tuto mezeru, kterou bychom také mohli nazvat momentem klidu, možná si všimnete, že pokaždé, když si tuto malou mezeru uvědomíte, v tom okamžiku nejste ve stavu myšlení. Přesto však nezmizíte.

V tomto prostoru uvědomění je přítomna podstata toho, kým jste. Je tam plně, a přesto je to skoro jako nic, a přesto to není nic.

Nepochybně tam existuje přítomnost, která je hlubší než myšlení, přítomnost, ze které myšlení vyvstává. A když v sobě pocítíte tuto přítomnost, která nemá žádné charakteristiky – je to čistá vědomá přítomnost – v tu chvíli se dostáváte do kontaktu s podstatou toho, kým jste.

A tuto podstatu, kdybychom ji měli popsat jedním slovem, bychom pravděpodobně nazvali vědomím.

[Návštěvník]

Když se postupně začnete přibližovat k vědomějšímu způsobu života, na začátku, jak už jsem říkal, může být nutné častěji se vracet do přítomnosti. Tento návrat můžete provést různými způsoby – například tím, že se zaměříte na svůj dech, nebo se rovnou ponoříte do vnímání svého těla. Dech vám může pomoci přesunout pozornost do těla, a i jedna minuta vědomého soustředění je dostačující.

Někdy říkám, že i jeden vědomý nádech a výdech může být takovou "minimeditací". Vědomý dech znamená, že se plně soustředíte na svůj nádech a výdech. Trvá to zhruba 15 až 20 sekund, ale délka se samozřejmě liší člověk od člověka. Když dýcháte vědomě, váš dech se přirozeně stává o něco delší, než když dýcháte nevědomě – což většina z nás dělá většinu času.

Během dne většinou dýcháme automaticky, aniž bychom si toho byli vědomi. Nemusíme si dýchání připomínat, protože tělo se o to postará samo. Kdyby tomu tak nebylo, zapomněli bychom dýchat a během chvilky bychom zemřeli.

Dech je proces, který se nám děje automaticky. Ano, můžeme jej ovlivnit – můžeme jej například prohloubit nebo zpomalit, ale nemáme nad ním plnou kontrolu. Nikdo například nedokáže spáchat sebevraždu tím, že by se rozhodl přestat dýchat.

I když můžeme cítit nespokojenost nebo touhu po konci, něco v nás stále chce žít. Tento základní impuls života je silnější než naše přání jej ukončit.

Dýchání je tedy proces, který probíhá nevědomě, ale pokud jej učiníme vědomým, má to hluboký duchovní význam. Přeměna nevědomého procesu dýchání na vědomý patří k nejstarším duchovním praxím, které sahají až do dob Buddhy a ještě dále. Vědomé dýchání je jedním z klíčových nástrojů k dosažení přítomnosti a uvědomění.

[Návštěvník]

Esence bytí s Eckhartem Tollem

Existují dva způsoby, jak se dívat kolem sebe. Jedním způsobem je vybrat si nějaký objekt a krátce se na něj podívat, cokoliv váš zrak přitáhne. Na chvíli se podíváte na něco, pak se podíváte na něco jiného, a zase na něco jiného. Ale když se díváte, existuje dvojí vědomí. Jedno je vědomí toho, na co se díváte, a vy to vidíte celé. To druhé je uvědomění samotného vědomí, bez kterého byste se nemohli dívat, a to je podstata vaší bytosti.

.

[Návštěvník]

Jak zažít sama sebe jako uvědomění

Podívejte se na sebe. Zeptejte se sama sebe: „Na co odkazuji, když říkám ‚já‘?“
Jděte tam!

Vezměte myšlenku „já“.
Jsem si vědom svého těla.
Jsem si vědom tohoto prostoru, těchto slov.
Jsem si vědom svých pocitů, svých myšlenek.
Jsem si vědom... jsem si vědom... jsem si vědom...

Celý tvůj život sestává jen z tohoto: „Jsem si vědom toho, jsem si vědom tamtoho...“
Zastavte se u samotného „Jsem si vědom.“
Každá zkušenost ho obsahuje!

Jsem nešťastný, jsem šťastný, jsem nemocný,
jsem si vědom zdraví, jsem si vědom bohatství,
jsem si vědom smutku...

Vždy je tu ono „Jsem si vědom.“ Prostupuje celou vaši zkušenost.
Neexistuje žádná zkušenost bez něj!

Místo toho, abyste věnovali pozornost tomu, čeho jste si vědomi –
svým myšlenkám, svým pocitům, světu kolem sebe –
zaměřte se na samotné „Jsem si vědom!“

Nechte myšlenky, pocity a vjemy ustoupit do pozadí.
Soustřeďte se na první část své zkušenosti: na „Jsem si vědom“
nezávisle na tom, čeho si jsi vědom.

Nikdy vás to neopustilo.
Nikdy jste nepřestali být tímto „Jsem si vědom.“
Jen tomu věnujte svou pozornost.

Místo toho, aby se vaše vědomí upínalo k objektům – myšlenkám, pocitům, vjemům –
nech ať samo sebe osvěcuje.

A spočiňte v tom.
Dovolte své pozornosti, aby se vrátila k sobě samému, aby spočinula sama v sobě.

Tato zkušenost je samotným mírem.

A čím více v ní přebýváte,
tím více se rozplývá stará identita, staré přesvědčení,
že jste toto vědomí svázané se shlukem myšlenek a pocitů.
To vše se postupně očistí.

Nemusíte nic dělat.
Nemusíte se myšlenek a pocitů zbavovat.
Nemusíte se trápit svou starou identitou.

Postupně zmizí, protože ji přestanete živit svou pozorností a zájmem.

Stačí, když věnujete svou pozornost –
ne intelektuální analýzu, ale láskyplnou pozornost –
tomu, čím jste.

Tomu, co ve vás zná samo sebe jako zkušenost „Jsem si vědom.“

To je lék na strach ze smrti.
Protože když přebýváte v tomto bytí, v této bdělosti,
začne se z hlubin vynořovat jistota...
Jako vzpomínka, která přichází z nitra vašeho bytí.

Vzpomínka na vaši vlastní nesmrtelnost, vaši věčnost.
Nejenže jsem si vědom,
jsem si vědom navěky.

Nikdy jsem neprožil svůj zánik.
Nikdy jsem nebyl zraněn, nikdy jsem nebyl poškozen.
Žádná zkušenost mě nikdy nepoznamenala ani nezanechala na mně stopu.

Jsem v naprosté blízkosti každé zkušenosti.
Nejsem jen tiché svědectví v pozadí, které si musí držet odstup.
Ne, jsem samotné poznání, které prostupuje každou zkušeností.

Beru na sebe tvar každé zkušenosti,
ale žádná mě nemůže poškodit nebo poskvrnit.

Každá zkušenost mě ponechává v mé původní, otevřené, prázdné a zářící přítomnosti.

Jen v tom spočiň.
Ne jako ve vzpomínce na něco minulého,
ale v uvědomění, které vyvstává z hlubin tvého bytí.

A toto uvědomění se v mysli začne formovat jako neochvějné přesvědčení.