Je svět skutečný?

Re: Je svět skutečný?

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 31. kvě 2015 15:26:51

Já bych ty příšerky brala obrazně, neboť ona nejsou nic jiného než, cituji: Neboť je věru třeba k dokončení všech věcí už jenom to, abys ty, právě ty ještě zmizel. Ty, právě ty, Zelený Bazilišek, Zadong Murnag, jenž nejsi nikdo jiný než vlastní, staré, nízké a prohlédnuté "já", ty, bytost klamná, bytost zbloudilá a přízrak pradávných a mrtvých nadějí..."
A toto klamné, chtivé je nutné jednou pro vždy odhodit... (jinak řečeno prohlédnout), "chce-li se" spočinout v Pravdě, protože Pravda není nic jiného, než jak řekl Krishnamurti - území bez cest - a nebo jak řekl E. Tomáš - stav bez ega...
Návštěvník
 

Re: Je svět skutečný?

Nový příspěvekod nop » ned 31. kvě 2015 17:09:27

Alaja. píše: mne zajímalo, kam vlastně duchovní mistři chodili na ty příšerky, co je pak v mysli urputně pokoušely - Buddha, Ježíš, K. Minařík, včetně těch, co jste tu už vyjmenovali... :what:

Viz: Re: Proč je současné pojetí emancipace špatné?

Příspěvek od Zdeněk » ned 17. kvě 2015 18:20:30 , "...Při boji s "démony" (či jak to nazvat) může člověk dosáhnout mistrovství, zároveň ale dosahují mistrovství i démoni. Klíma měl mimořádně odolné zdraví, normální tělo by jeho boje nevydrželo. Alkohol byl v jeho případě ze začátku dobrodiní, zřejmě jako anestetikum.

Nižší já si prostě nemůže ze své vůle přivlastnit vlastnosti já vyššího (ev. Boha). Zdeněk
=
a viz: od miroslav » ned 17. kvě 2015 23:20:08 ,
...Sv. Prokop byl nejspíš - v potýkání se s démony úspěšnější, nejspíš že v něm nebyla pýcha....Jsou to cenné zkušenosti pro druhé, podobně jako třeba zkušenosti a poznatky Maria Curie-Skłodowské, která zemřela na aplastickou anémii způsobenou zřejmě ionizujícím zářením materiálů, se kterými pracovala bez ochranných prostředků. Nevěděla ještě, že jsou potřeba a že to, s čím pracuje, je nebezpečné.
=
a viz: od nop » pon 18. kvě 2015 2:49:39
Někdy zbytečně válčíme s tím, co nechceme přijmout. Odporem se to posiluje, objektivizuje, nebo neosobní energie dostává podobu bytosti.
Vivékánanda jednou zahlédl černou postavu, kterou chápal jako hřích. Ve vidění vyšel z něho sannjásin s mečem a tu postavu zabil.
Sv. Markéta viděla bestii, kterou spoutala řetězem.

Sestra Faustyna Kowalská, která v Polsku ve XX. století založila kult Božího milosrdenství, cítila jednou energii v pase a žádala od Ježíše, aby ji zbavil "nízké žádosti". Poprvé nic nepodnikl, ale po opakovaném přání jí ve vidění dal zlatý pás a ujistil, že ji už nízká žádost nebude vyrušovat.
Možná, že kdyby sestra Faustyna nebyla jeptiškou, která slíbila celibát, mohla by síly v těle chápat jako přirozené schopnosti pro mateřství, vdát se, mít děti a milovat Ježíše, děti a muže.

=dodatek: u mystika je to pořadí: božská osoba - děti (krev z krve mé) a druh do života (manželka, manžel).

=dodatek2: schopnosti se mohou rozvíjet postupně, i na přeskáčku. Faustýna se také vyvíjí se schopnostmi jako člověk a nad to poznává a miluje Ježíše. Je tedy zbožná dívka. Později se po dokončení rozvoje ženské bytosti ukazuje, že má také schopnost ženy k mateřství, na což dříve nereflektovala. Faustyna to považuje za prvek odvádějící pozornost.
Dívka obyčejně už v 19 letech má jasno o své cestě a je schopná založit vlastní rodinu (muži mají ve zralosti zpoždění obvykle 2 až tři roky, i déle a zarytí mládenci i pořád).
Ale Faustýna považuje svůj osobní vývoj za dozrálý, předtím totiž se rozhodla pro panenství, a dala v klášteře slib setrvání v řeholi a proto nově pocítěnou a nečekanou schopnost mateřství považuje za konkurenci pro to, co cítila dříve a vyhrocuje se to jako boj dvou tendencí a schopností.

Ježíš radil svým žákům: "nepřísahejte při ničem co je na zemi ani na nebi..."
Jeptiška přísahá věrnost ideji a přísahá při svém panenství, přísahá při svém těle, že zachová status quo (nic neměnit).

Kdyby nic dopředu nevyhranila slibem nedotknutelnosti, mohla by mezi láskou k Ježíši zachovat věrnost Ježíši také jako matka, v nové zbožné roli, která by pro dosáhnutí mateřství potřebovala mezičlánek, to je muže k zajištění početí (a mohla by také jeho mít ráda, alespoň jako bratra ve víře a službě).

=dodatek3: V Itálii ve XIX. století žil mnich Gérard Majella, předtím byl krejčí, v kláštře v tomto řemesle pokračoval. Byl oddaný ctitel Ježíše. Vykonal i několik zázraků a byl jako nadaný psycholog schopný promluvit lidem do duše a odhalit jim jejich vásany a poradit.
Byl veselý do svých 27 let.
Pak se u něho projevila schopnost obrazně řečeno stát se otcem, neboli zamilovat se.
Byl z toho velmi zmatený. Doposud znal jen lásku a oddanost k Ježíši. A najednou viděl, jak u něho klíčí možnost ještě jiné oddanosti, oddanosti ženě. Dříve to neznal. Byl překvapený, že je možná i taková druhá oddanost, vlastně zájem. Předpokládal svoji 100-centní oddanost Ježíši a najednou byl jako rozkolejněný.
Kdyby byl Gérard židem, klidně by se oženil a byl by i s manželkou oddaný Hospodinu.
Ale mniši už dopředu prohlašují, že lidská osoba se z tak blízkého stavu vylučuje.
Výsledku jeho duševního boje jsme se nedočkali. Ani ne za dva roky zemřel. Romantické osoby by třeba prohlásily, že mu žalem puklo srdce. Ale pokud vím z jeho životopisu, není známá žádná konkrétní osoba jako předmět jeho rozkolísanosti.
Usuzuji, že ho překvapila ne konkrétní láska k nějaké jisté bytosti, ale obecně probouzející se schopnost zaujmout se citově a osobně pro ženu vůbec, tedy určitá zralost. Inu, u mládenců ta zralost pro sblížení s osobou mívá vývojové zpoždění.
Přílohy
sv,Faustyna-a-Jezis.jpg
obraz Milosrdenstvo
sv,Faustyna-a-Jezis.jpg (6.84 KiB) Zobrazeno 1969 krát
sv,Marketa.jpg
sv. Marketa - krotitelka
sv,Marketa.jpg (9.28 KiB) Zobrazeno 1969 krát
sv,faustyna-kowalska-tw.640x480.jpg
sestra Faustyna
Uživatelský avatar
nop
 
Příspěvky: 2459
Registrován: ned 04. zář 2011 21:53:28
Bydliště: Praha

Re: Je svět skutečný?

Nový příspěvekod miroslav » ned 31. kvě 2015 18:59:09

Buddhismus mi přijde naopak velice optimistický a to moudře optimistický (ne hloupě optimistický).
svět nepovažuje za špatné místo a člověka nepovažuje za špatného tvora.


To, že je něco utrpení, člověk může poznat až když ho to přejde, do té doby, když nic lepšího nepoznal, to považuje za normální, dokonce blažený stav.
Ty takovou zkušenost ve svém životě nemáš? Máš se od narození stále stejně "dobře"?
Uživatelský avatar
miroslav
 
Příspěvky: 1499
Registrován: čtv 29. kvě 2014 9:33:24

Re: Je svět skutečný?

Nový příspěvekod miroslav » pon 01. čer 2015 7:46:23


touha rozpoznat a pojmenovat a zprázdnit a dosáhnout apd.


U mne to touha není, spíše automatizmus dělat, to co je zrovna třeba. Taková relaxace v činnosti i nečinnosti.
Jako třeba lékař, když k němu přijdu, tak nemám pocit, že nějak zvlášť touží určit diagnozu případně mi předepsat příslušnou terapii, přesto to dělá a většinou dobře.
Na počátku třeba byla touha být lékařem, pomáhala mu vystudovat, ale když už je starší, tak momentální motivace jeho konkrétní činnosti a přemýšlení - tady a teď - je to, že je to třeba. Alespoň tak jsem to u většiny lékařů vypozoroval.
Uživatelský avatar
miroslav
 
Příspěvky: 1499
Registrován: čtv 29. kvě 2014 9:33:24

Re: Je svět skutečný?

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 01. čer 2015 17:11:14

Werner Ablass

"Iluze: moje vjemy jsou pravdivé

Obdélníky A, B a C se celé hodiny baví o smyslu své existence.

A je ateista, proto věří, že jejich bytí coby obdélníků v obdélníkovém světě vzniklo náhodně, takže má jen ten smysl, jaký mu každý dá.

B je věřící a podle něho byly obdélníky bohem stvořeny vlastně jako čtverce, protože se ale bouřily proti svému božímu tvaru, „zvrhly" se v obdélníky. Jejich životní úkol teď spočívá ve usilování stát se zase „dokonalým" čtvercem.

C je agnostik, atak věří, že je možné nanejvýš vytvářet teorie o vzniku jejich bytí coby obdélníků.

Každý má - podle svého názoru - pro svoje stanovisko dobré důvody. Ateista A argumentuje takto: „Věřím jen tomu, co vidím. A co vidím? Samé obdélníky, které stojí na různých místech obdélníkového světa. Mám čtyři hrany a úhly a v těchto hranicích se pohybuji. Když umřu, přestanu existovat a volné místo po mně vyplní jiný obdélník."

Křesťan B odporuje: „Myslíš vážně, že by naše bytí mohlo být založeno na náhodě? Jen se podívej na tu dokonalost a ten řád našeho obdélníkového světa. Ne, to považuju za vyloučené. Musel ho stvořit nějaký stvořitel. A podle svého obrazu, tudíž podle čtverce. Jenže my jsme se zvrhli v obdélníky. Kdo se ale rozvzpomene na svůj původní tvar, ten našel smysl své existence a po opuštění tohoto obdélníkového světa se dostane do čtvercového nebe."

Zapojí se i agnostik C: „Ale to je přece jen domněnka. Ty nic nevíš, já také nic nevím, a svou teorii nedokázal ani jeden z vás."

A se brání: „Samozřejmě, že ne. Ale to je mi úplně fuk. Jsem smířený se svým obdélníkovým bytím, takovým, jaké je, a snažím se z něho vytěžit maximum. A kdyby po mém zmizení z tohoto světa vyšlo najevo, že měl B pravdu, budu naprosto spokojený."

„Jenomže pak bude pozdě," namítá B, „protože kdo se v době své existence coby obdélník nesnaží, aby se vrátil do svého původního stavu, do tvaru čtverce, po svém zmizení už k tomu nebude mít příležitost. Bude vhozen do obdélníkového pekla a tam bude navěky hořet."

D, ačkoli se nachází hned vedle, se diskuse nezúčastňuje, stejně jako se většinou nezúčastňuje žádných debat. Tvarem se sice od ostatních neliší, chová se ale poněkud svévolně. Protože A s B se nedokážou domluvit, zeptají se nakonec D: „Poslouchej, co je podle tebe smyslem naší existence? Odkud přicházíme, proč jsme tady a kam jdeme?"

„Odnikud nepřicházíme, nejsme tu z žádného určitého důvodu a nikam nejdeme," odpoví D klidně.

„Ale to přece není možné!" rozčiluje se B, „to, že jsme obdélníky, přece musí mít nějaký důvod! A také musí mít nějakou příčinu, že máme VŠICHNI stejný tvar a každý z nás tvoří VLASTNÍ obdélník."

„Vlastně vůbec neexistujeme," říká D takovým tónem, jako by jeho tvrzení bylo to nejobyčejnější na světě, „jenom to vypadá, jako kdybychom byli obdélníky, které jsou od sebe navzájem oddělené a stojí na různých místech."

„Co to povídáš?", rozesmějí se ostatní obdélníky na celé kolo, popadají se za svá obdélníková břicha a A se nechá slyšet: „Takovou pitomost jsem ještě neslyšel! Jsi snad slepý obdélník?"

„Ne ne," odpovídá D a pomrkává, „vidím, že jsme obdélníky, ale říkám vám: ten dojem je omyl."

B vrtí nesouhlasně hlavou, ale agnostik C je najednou zvědavý. „Povídej dál", naléhá na D, „co myslíš tím, že ten dojem je omyl!?"

„Všichni jsme vlastně nekonečná bílá plocha," říká D, „a jenom na nás leží MŘÍŽKA, která navozuje pocit oddělenosti."

„Jaká mřížka? O čem to vůbec mluvíš?" rozčiluje se A. „Já jsem JEDNOZNAČNĚ obdélník a ty taky.. Přestože máme stejný tvar, jsme odlišní. Protože já jsem na svém a ty taky na své místě. Jak jsi přišel na tu absurdní myšlenku, že my všichni jsme bílá plocha?"

„MY VŠICHNI říkáme jen proto, že nerozpoznáváme klam, zprostředkovaný mřížkou - že jsme obdélníky, zaujímající různá místa. A už jsme si tak zvykli se považovat za oddělené a na různých místech umístěné obdélníky, že jsme úplně ztratili z očí pravou příčinu své ,oddělenosti´."

„A co je tou příčinou?" ptá se zvědavě C.

„Pochopitelně ta mřížka. Když ji odstraníš, zmizí i všechny obdélníky," odpovídá D a přitom se usmívá, plný pochopení. „Co zůstane, co vždycky zůstane, je nekonečná bílá plocha. A jen TOU doopravdy jsme! Nekonečnou bílou plochou."

A i B nevěřícně vrtí svými hranatými hlavami a obracejí se k sousedovi, který podobnou myšlenku rovněž považuje za absurdní, ale C ji náhle pokládá za velmi zajímavou. Je mu, jako by v hloubi duše už dávno něco takového tušil. Proto se vyptává dál:

Prosím tě, pověz mi ještě: jak můžu dospět ke stejnému poznání? Co musím udělat, abych překonal své omezené obdélníkové bytí a se stal znovu bílou plochou?"

„Jak se stát bílou plochou? Ale vždyť jí už jsi a nikdy jsi ničím jiným nebyl. Jen díky té mřížce se považuješ za jeden z obdélníků mezi mnoha dalšími."

„Jak ale můžu tu mřížku odstranit?"

„Vůbec ji nepotřebuješ odstraňovat. Jen musíš vidět, že jde o hru bílé plochy na obdélníky. Při tvém omezení se ti coby obdélníku zdá, že existují samé obdélníky, které se ptají, odkud přicházejí, proč jsou tady a kam jdou - dokud si neuvědomí, že jsou bílou plochou. Pouze dělící mřížka každému vnucuje zdání jedinečnosti mezi mnoha jinými obdélníky." A při téhle poslední větě se D začne smát a směje se tak dlouho a tak dětinsky, že je skoro zaplněný slzami smíchu, které se kutálejí z jeho obdélníkových očí.

„To se ti lehko řekne," zlobí se C; „ tvoje teorie zní rozumně, dokonce až lákavě logicky, to musím bohužel přiznat, ale přesto se považuju za obdélník. Začínám teď sice chápat, že coby obdélník jsem jen iluzí, ale NEVIDÍM to. Mohl bys mi nějak pomoci, abych to uviděl jasně a zřetelně?"

„Jak by mohla bílá plocha uvidět, že je bílou plochou? Vždyť je tam jen nekonečná bílá plocha. A ta může vidět jen to, co ji ohraničuje nebo rámuje! Tedy obdélníky. Proto taky vidíš jen je, nic jiného. Vidět sám sebe coby bílou plochu je nemožné, protože je tu jen nekonečná bílá plocha, jinak nic."

„Jak bych tedy mohl prohlédnout to, co mě ohraničuje, jako iluzi?"

D se znovu zasměje. „Uvědomuješ si vůbec, jaké říkáš nesmysly? To jediné, co existuje, je bílá plocha, která se zdá být rozdělená na samé obdélníky. TO je všechno. A nic víc není vidět."

„Ale jak jsi k tomu hledisku došel? Přece jsi někdy musel pochopit, že jsi ta bílá plocha a že obdélníky jsou jen klam, vyvolaný mřížkou? Nebo jsi to viděl odjakživa?"

„Ne, taky jsem byl kdysi přesvědčený, že jsem jen jeden obdélník mezi mnoha jinými. A jako ty jsem hledal smysl své existence. Hledal jsem dokonce zoufale. Díval jsem se z jedné strany na druhou a zpátky, sem a tam mezi svými čtyřmi hranami, hledal jsem ve všech čtyřech dimenzích, které jsme si zvykli nazývat délka, šířka, výška a čas. Ale nenacházel jsem nic jiného než hranice obdélníku, za které jsem se považoval. Tak to šlo tak dlouho, až jsem zoufalý a zklamaný přestal hledat ..."

Rozrušený A ho přerušil. „A co se stalo potom?"

„Když jsem konečně přestal hledat smysl svého bytí mezi hranicemi a nesnažil jsem se dostat za hranice svého obdélníku, uviděl jsem, co nazýváme ,meziprostor' - totiž tu bílou plochu."

„Ale ty obdélníky tam přesto byly, nebo snad ne?" zeptal se A rozčileně.

D s úsměvem přikývl. „Samozřejmě, že tam byly hranice mezi obdélníky. Ale pochopil jsem, že jde o bílou plochu, rozdělenou na obdélníky. A jen kvůli tomu se domníváme, že jsme obdélníky. Ty ale skutečnosti ale jen zprostředkovávají zdání oddělenosti, protože to, co rozdělují, nebylo nikdy nic jiného než jediná bílá plocha."

„To je mi jasné. Proč ale tedy proboha je ta jednotná bílá plocha vůbec rozdělená na obdélníky? Jaký má smysl to ,zdánlivé' rozdělení?"

„Protože to té bílé ploše nabízí jedinou možnost, jak poznat sebe samu. Bílá plocha je prostě jen bílou plochou. Není v ní žádné poznání, žádné vidění, žádná zkušenost, ani prožitek, ani ty, ani já, žádný Stvořitel a jeho dílo - jen nekonečná mírumilovná bílá plocha. Prostřednictvím mřížky se sama sobě jeví jako obdélník mezi mnoha jinými. Hranice tedy existují jen zdánlivě. A pak, může se také změřit. A když nakonec sebe samu změřila do všech směrů obdélníku, aniž se přitom našla, je vržena zpátky a při tom pozná sebe samu jako bílou plochu. Bez prožitku oddělenosti by to bylo naprosto nemožné. Jelikož, jak jsem předtím vysvětlil, bílá plocha nemůže sebe samu poznat - jedině když se sobě samé ukáže jako rozdělená."

„Kdy začala ta nesmyslná hra na obdélníky?"

„Tahle hra nikdy nezačala, protože existuje jen bílá plocha, bez začátku a bez konce, bez času a prostoru. Mřížka, která vytváří iluzi obdélníků, je tak říkajíc věčná hra bílé plochy, jejímž prostřednictvím věčně definuje sebe samu. Napřed se sobě jeví jako rozdělená a nakonec se v té zcela bezvýchodné omezenosti zase najde. A když k tomu dojde, nestane se v podstatě vůbec nic. Všechno zůstane takové, jaké to bylo, jen představa bytí jako obdélníku mezi mnoha ostatními se ukáže jako pouhá iluze. Proto jsem ti už na začátku řekl: nepřicházíme odnikud, nejsme tu z nějakého důvodu a nikam nejdeme. Obdélníky jen slouží bílé ploše k sebepoznání. A dokud se vnímáme jako obdélníky, hrajeme hru na mřížku."

„Přestal jsi hrát s ostatními?"

„Jak bych mohl? Dokud se ve hře na mřížku vnímám jako obdélník mezi obdélníky, nemůžu jinak než s nimi hrát dál. Ale ať se hra hraje jakkoliv: já jsem bílá plocha. Bez času, bez prostoru, bez omezení. A v tom jsem našel hluboký mír."

„Já si to prostě nedokážu představit. Jak by mohla jistota, že jsem bílá plocha, přivodit hluboký mír? Bílá plocha, to se mi zdá takové studené, takové neutrální."

„To chápu. Ale až budeš jednou vržený zpátky do své pravé bytosti, rozpoznáš pravou podstatu bílé plochy."

„A co je pravou podstatou té bílé plochy?"

„Láska, příteli. Nic než nekonečná láska."


(přeložila Lída)
Návštěvník
 

Re: Je svět skutečný?

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 08. čer 2015 16:48:26

Návštěvník
 

Re: Je svět skutečný?

Nový příspěvekod Návštěvník » pát 01. zář 2017 18:45:12

Skutečnost neexistuje, ledaže se na ni podíváme,

a budoucnost rozhoduje o minulosti


Známý fyzik Niels Bohr kdysi řekl: "Pokud vás kvantová mechanika hluboce nešokovala, ještě jste ji nepochopili." Kvantové zákony mají totiž tendenci odporovat zdravému rozumu. Experimenty v této oblasti fyziky nám neustále ukazují, jak moc ještě nerozumíme světu kolem nás. Jedním z témat, které je skutečně bizarní, je povaha toho, co definujeme jako realitu.

Dánský fyzik Niels Bohr přišel s myšlenkou, že částice jsou vlastně vlny pravděpodobnosti, které se do konkrétního stavu zhroutí až ve chvíli pozorování. Židle může být v jednu chvíli zároveň stůl, kočka nebo pařez. A židlí se „rozhodne být“ teprve ve chvíli, kdy k ní obrátíme zrak. Kvantové experimenty tento předpoklad jen potvrzují. Vědci navíc zjistili, že čas jde zpět. Příčina a účinek se zdají být převráceny. Minulost byla zapříčiněna budoucností.

Točí se vám z toho hlava? Nic si z toho nedělejte, protože nejste jediní. Vědci jsou z toho stejně ohromeni jako většina z nás.

Obrázek
Vůbec první zobrazení světla, které se chová jak jako částice, tak jako vlna.

Wheelerův myšlenkový experiment s odloženou volbou

Kvantoví fyzici studují subatomové částice, které jsou základními stavebními kameny reality. Veškerá hmota, včetně nás samotných, je z nich utvořena. Ale zákony řídící se drobným mikroskopickým světem se liší od těch, které diktují, jak se chovají větší objekty v naší makroskopické realitě.

Tým fyziků z Australské národní univerzity provedl Wheelerův myšlenkový experiment s odloženou volbou, v němž pohyblivý objekt dostal volbu jednat buď jako částice, nebo vlna. Cílem pokusu bylo určit, v jakém bodě se foton rozhodne pro jedno či druhé.

Zdravý rozum říká, že objekt má buď podobu vlny nebo částice, nezávisle na tom, jak ho měříme. Kvantová fyzika na druhou stranu předpovídá, že to, zda pozorujete chování vlny nebo částic, závisí pouze na tom, jak se to opravdu změří na konci cesty.

Obrázek
Nic neexistuje, pokud se na to nezaměříme.

Místo světla se tým australských vědců rozhodl v experimentu použít atomy helia, které jsou "těžší" než světelné fotony, v tom smyslu, že fotony nemají žádnou hmotu, zatímco atomy ji mají.

Vědci nejprve polapili soubor atomů helia ve stavu Bose-Einsteinova kondenzátu a pak jeden po druhém odpalovali pryč, až jim zbyl jen jediný atom helia. Poté vytvořili mřížky z protisměrných laserových paprsků a sledovali chování dotyčného atomu helia v těchto mřížkách.

Vědci nakonec potvrdili Bohrův pohled na celou záležitost. Podle Nielse Bohra nemá smysl řešit vlnové či částicové chování hmotné částice předtím, než dojde k měření v rámci experimentu. Jinými slovy, atom helia se stal částicí nebo vlnou až v okamžiku měření. Do té doby nebyl jedním, ani druhým. Se špetkou nadsázky lze říct, že realita neexistuje, dokud ji nezměříme.

“Pokud se člověk rozhodne věřit, že se atom skutečně vydal na cestu, pak musíme uznat, že budoucí měření ovlivní minulost atomu,” prohlásil vedoucí výzkumu Andrew Truscott.

"Atomy necestovaly od A do B. Teprve když byly měřeny na konci své cesty, nastalo u nich chování podobné buď vlnám, nebo částicím," upřesnil.

To by znamenalo, že šíp času zřejmě funguje naopak a minulost je zapříčiněna budoucností!

"Je to důkaz, že měření je vším.

Na kvantové úrovni realita opravdu neexistuje, pokud na ni nezaměříte svoji pozornost,”

vysvětluje Truscott.
Návštěvník
 

Re: Je svět skutečný?

Nový příspěvekod dodo » ned 03. zář 2017 9:45:34

...Je absolutně nesmyslné chtít na vědě, aby jí byla pouze tehdy, když se jí podaří převést všechny jevy na mechanické procesy a projevy. Mechanika v přírodním dění je přece pouze pohybem, který se stává nesmyslem, když není měřitelný na něčem, co pohybem není.

To ve zkusmé psychologii, která je mystikou, bylo už dávno pochopeno. Praktickým důsledkem toho bylo, že se stanovila poučka o nezbytnosti zastavit duševní činnost, což musí uskutečnit každý sám za sebe a pro sebe.
Jen zastavením duševní činnosti dospěje celá bytost na stanovisko „nepohybu“, který se stane základnou vědění, jakmile bude při tomto stavu zachováno čisté vnímající vědomí, tj. bdělost. Bdělost a „nepohyb“ jsou sice protiklady, ale na psychologické bázi se dají sloučit.

Není třeba slučovat duševní „nepohyb“ se ztrátou bdělosti, což se zdá přirozenější než naprostý duševní klid provázený bdělostí. Vědomí je totiž složkou bytí, která koná svou funkci jen potud, pokud nesleduje vlnění citu a mysli.
V tom případě se vědomí stává pozorovatelem, jenž může identifikovat i nejslabší vzruchy, odehrávající se na hladině psychologické bytnosti.

Tato bytnost, jak praktický mystický výzkum ukáže, není "věcí samou o sobě". Je pouze osobním vědomím, vyhraněným jevem, ve skutečnosti fyzikální složkou vesmíru. Z toho důvodu dokonalá analýza všech duševních procesů bytí je vědeckým zkoumáním přírody na úrovni fyzikálních jevů, cestou k poznáni vesmíru v jeho tvůrčím jádru.

Tato cesta pak vede mystiky k uskutečnění stavu absolutní osobní svobody...


Květoslav Minařík - Drahokamy 2
Cesta k poznání
dodo
 
Příspěvky: 670
Registrován: stř 01. črc 2015 0:01:01

Re: Je svět skutečný?

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 03. zář 2017 11:19:59

Vědomí je totiž složkou bytí, která koná svou funkci jen potud, pokud nesleduje vlnění citu a mysli.
Návštěvník
 

Re: Je svět skutečný?

Nový příspěvekod Petra » ned 03. zář 2017 17:26:52

miroslav píše:
Nisargadatta:

Máme pocit, že svět je skutečný, protože máme pocit, že naše těla jsou skutečná, a obráceně.


Toto je základní iluze:

Lidé se domnívají, že svět je velmi starý.
Ale ve skutečnosti vzniká s naším vědomím.


Tenhle citát, co sem dala Petra, stojí za zamyšlení, neb na něm je možno si uvědomit jak snadno vznikají na základě slov Mistrů chybné představy o světě a zbožštění ega.

"Máme pocit, že svět je skutečný, protože máme pocit, že naše těla jsou skutečná, a obráceně."
Někdo by to mohl chápat tak, že NM tím říká, že svět je neskutečný. Ale on nemluví o světě ale o našem pocitu skutečnosti (potud je to pravdivé a z přímé zkušenosti).


"Lidé se domnívají, že svět je velmi starý.
Ale ve skutečnosti vzniká s naším vědomím."




Většina lidí zřejmě potřebuje nějaké autority, které jim říkají, jak se věci mají, a oni tomu potom věří. Někteří lidé by si přáli takovýmito autoritami stát a druhým předřikávat, čemu mají věřit nebo považovat za pravdu.

Podle mne je lépe stát se sám sobě autoritou nebo si aspon tvrzení tzv. autorit vlastní zkušeností ověřit.

Nisargadattovy zkušenosti se často shodují s mými, a proto mne zaujal. Je to příjemné najít někoho, kdo má stejné zkušenosti.

Kdo ještě má takové zkušenosti, o kterých zde Nisargadatta píše?
:)
Petra
 
Příspěvky: 1678
Registrován: čtv 15. zář 2011 8:22:09

Re: Je svět skutečný?

Nový příspěvekod Jana » ned 03. zář 2017 18:45:28

Petra píše: Je to příjemné najít někoho, kdo má stejné zkušenosti.


:)
Jana
moderátor
 
Příspěvky: 11976
Registrován: pon 25. črc 2011 19:38:09

Re: Je svět skutečný?

Nový příspěvekod nop » ned 03. zář 2017 20:31:04

K dobru dám pocit, tak silný jako bych ho zažil nedávno.

Právě začaly prázdniny před Vánoci. Máme volno a uložené domácí úkoly. Všichni sáňkují, běhají s kopečka atd. Úkoly se nechávají na potom.
Sáňkuji a mám neodbytnou myšlenku, že bych toho měl nechat a jít domů psát úkoly.
Ta myšlenka mne tíží tři dny, každý den znova "se svět rodí" ve vědomí dítěte, znova ožívá pocit strázně samsáry a pak je s Vánocemi zapomenutá.
Kdyby úkoky nebyly dané, byl by tu stav klidu a nerušené radosti. Ve Španělsku se prý domácí úkoly nedávají.

Dnes ty úkoly pociťuji jako křivdu vůči dětské duši. Volno by nemělo být zatížené nějakými úkoly. Navíc Vánoce jsou i náboženská scenérie, duše by měla být zaměřená na narození proroka Ježíše (avatara), ne na sešit. Jde tedy také o útlak duchovní praxe.

Školský program nařídila Marie Terezie pro všechny, i pro děti sedláků, pro které předtím nebylo vyučování povinné. Dala si prozkoumat školstva v jiných zemích a vybrala si školský systém vzdělání u pruských kadetů. Od té doby se děti učí 3 dovednosti: číst, psát, počítat, což se měl naučit každý pruský důstojník. A aby v čase volna neutrácel čas ve hrách a pití, psal domácí úlohy.

Tak uměl od teď psát každý rakouský i český sedlák a řemeslník, což bylo říši ku prospěchu. Odnesl to pocit pohody dětí, které jistě nebylo třeba chránit před vlivem pití a hry v kostky nebo v kartách, nebo dnes přes internetem, jehož jev se obnovuje s každým ránem.

Takže každé ráno před Vánoci i v jiných prázdninách se vynořuje pocit povinností nebo ta povinnost sama.
Školský systém neumožňuje vyvléci se a uvolnit děti na triko učitele, leda snad z kompetence ředitele, ale to nikdo neudělá.
Uživatelský avatar
nop
 
Příspěvky: 2459
Registrován: ned 04. zář 2011 21:53:28
Bydliště: Praha

Re: Je svět skutečný?

Nový příspěvekod .Petra » ned 03. zář 2017 20:51:46

nop píše:K dobru dám pocit, tak silný jako bych ho zažil nedávno.

Právě začaly prázdniny před Vánoci. Máme volno a uložené domácí úkoly. Všichni sáňkují, běhají s kopečka atd. Úkoly se nechávají na potom.
Sáňkuji a mám neodbytnou myšlenku, že bych toho měl nechat a jít domů psát úkoly.


Na to si taky dobře pamatuju, bylo to hodně stresové. Ale myslím, že se to změnilo a úkoly se už přes prázdniny nedávají.

:)
.Petra
 

Re: Je svět skutečný?

Nový příspěvekod nop » ned 03. zář 2017 23:31:48

.Petra píše:
nop píše:K dobru dám pocit, tak silný jako bych ho zažil nedávno.

Právě začaly prázdniny před Vánoci. Máme volno a uložené domácí úkoly. Všichni sáňkují, běhají s kopečka atd. Úkoly se nechávají na potom.
Sáňkuji a mám neodbytnou myšlenku, že bych toho měl nechat a jít domů psát úkoly.


Na to si taky dobře pamatuju, bylo to hodně stresové. Ale myslím, že se to změnilo a úkoly se už přes prázdniny nedávají. :)

Tak nevím, ... zkusil jsem v Googlu vyhledávání: prázdniny úkoly
a jen tak našel:
https://sites.google.com/a/zsvolyne.cz/8_b/domaci-ukoly-1/ukolnaprazdniny

a :
Dějepis: Starší domácí úkoly
https://sites.google.com/a/zsvolyne.cz/ ... omaciukoly

na pondělí 31.10. - naučit se letopočty a události českých dějin
na středu 30.12. dokončit výpisky Vznik USA, přinést domácí úkol Baroko

tak nevím. Termín 30. 12. je mezi.
dále:
Prázdniny úkoly :: Pohádkáři
ilona166.webnode.cz/prazdniny-ukoly/
(to je: http://ilona166.webnode.cz/prazdniny-ukoly/)
Je to z pracovních sešitů matematika, český jazyk a denně číst..
.
jaký kontrast by to byl, kdyby existoval úkol „denně posilovat motorické návyky na sáňkách...“,
ale užitečná je stránka http://ilona166.webnode.cz/ukoly-pro-nemocne/
Uživatelský avatar
nop
 
Příspěvky: 2459
Registrován: ned 04. zář 2011 21:53:28
Bydliště: Praha

Re: Je svět skutečný?

Nový příspěvekod Návštěvník » pát 08. zář 2017 17:45:07

Tattvy a guny
Vznik vesmíru
Na počátku stvoření byl ŠÚNJÁKÁŠA – prázdno, prázdný prostor. Šúnja ovšem neznamená „nic“, naopak, je to nezměrný potenciál dřímající energie, „prostor“, ve kterém existuje veškerenstvo jakožto neprojevená, avšak projevitelná možnost. Všechno, co si jen lze představit, může vejít v existenci, podobně jako když na prázdný papír napíšeme text nebo namalujeme obraz.
Tvorba započala tehdy, když se Božské Vědomí projevilo v prvopočáteční vibraci, v prapůvodním zvuku ÓM.
Zvuk je vibrace a energie podobně jako světlo. Světlo a zvuk jsou podoby, které na sebe ve vesmíru bere Božské Já. ÓM je odraz Absolutní Skutečnosti, ÓM je ÁDI ANÁDI – bez počátku a bez konce. Ve védách se říká:
NÁDA RÚPA PARA BRAHMA – Podobou Nejvyššího je zvuk.
Vibrace ÓM symbolizuje projevení Boha v podobě. Ticho mezi dvěma zvuky ÓM zjevuje princip Boha bez podoby.
ÓM objímá „všechno, co je“, minulost, přítomnost, budoucnost, veškeré sféry kosmu, svět i Pravdu, která za vesmírem stojí, hmotu i ducha, cestu i cíl. Všeprostupující a všeobjímající mantra ÓM je boží jméno, nejvyšší vibrace. Tresť všeho vědění spočívá právě v tomto tónu. V trojzvuku A-U-M se sjednocují tři základní aspekty božské energie, ŠAKTI:
BRAHMA-ŠAKTI – tvořivá síla, která dala vzniknout vesmíru.
VIŠNU-ŠAKTI – ochranná síla, která vesmír udržuje.
ŠIVA-ŠAKTI – osvobozující síla, síla proměny a obnovy.
Když zvuk ÓM rozděloval jednotu šúnjákáše, vzešly z něho dvě síly:
PURUŠA – pra-vědomí;
PRAKRTI – pra-příroda.
Prakrti je nepřetržitý proud boží energie. Puruša je naproti tomu neměnný, všudypřítomný a vševědoucí svědek veškerého dění a veškerých změn, které se v prakrti odehrávají. Puruša je Božské Já. Prakrti vyvinula jako jeden ze svých aspektů sílu přitažlivosti, aby si udržela spojení s vědomím.
Touha po soudržnosti stejně tak jako pud se množit a šířit jsou „přirozené“ – tedy vlastní přírodě – prakrti. Proč klíčí semeno vložené do země? Protože je v něm vložen pud růstu. Růst, rozvíjet se, spojovat se, rozmnožovat se, chránit, živit – stručně řečeno milovat, je základní existenční rys prakrti, pra-přírody. V lásce je obsažen impulz k rozvoji a k rozmnožování a láska je součást božího bytí.
Z prakrti vzešly tři GUNY neboli tři základní vlastnosti a pět elementů – TATTEV.
TATTVY:
PRTHIVÍ – země;
ÁPAS – voda;
TÉDŽAS – oheň;
VÁJU – vzduch;
ÁKÁŠA – prostor.
Tattvy ovšem nejsou s to se spojit samy o sobě. K tomu je potřeba působení gun.
GUNY:
RADŽAS – aktivita, pohyb, neklid, vášeň;
TAMAS – strnulost, tupost, tma, nevědomost;
SATTVA – harmonie, světlo, čistota, vědění.
Tattvy a guny jsou prasíly, které fungují jak v materiální, tak v astrální rovině. Hmotný, psychický i duchovní vliv tattev a gun působí na veškeré živé formy od počátku až do konce jejich pozemské existence. Multidimenzionální interakce těchto elementárních sil formuje složité funkce i tak komplexních orgánů v lidském těle, jako jsou nervy a mozek, utváří lidskou psychiku a duchovní rozměr člověka.
Různé variace, které vznikají při tom, když se pět hrubohmotných tattev podílí na tvorbě fyzického těla, se nazývají „prakrti“, přírodní síly. Prakrti regulují tělesné systémy.
Pokud tattvy existují v prostoru jako jednotlivé, nepropojené entity, nijak se neprojevují. Teprve když se více rozptýlených a neřízených sil spojí a soustředí v určitém bodě, vzniká něco kvalitativně nového. Nejprve je ovšem potřeba onen sběrný bod vytvořit tak, aby byl s to vesmírné energie spojit a asimilovat. Nejvýše vyvinutý a největším počtem schopností obdařený organismus na této zemi je člověk. Podobně jako se včely shlukují kolem své královny, tak se veškeré síly a tattvy soustřeďují kolem átmá a následují je, když vstupuje do lidského lůna. Na vzniku lidské bytosti se podílí nesmírné množství tvůrčích sil. Podobné síly působí i při vzniku rostlinných a živočišných forem, avšak s mnohem menší intenzitou.
V lidském těle se kosmické síly setkávají v určitých centrech zvaných ČAKRY. Čakry fungují jako elektrárny. Vtahují do sebe kosmické energie, proměňují je, skladují, distribuují a vysílají zpátky do vesmíru.
Tattvy se spojují v těle, aby vytvořily sídlo pro duši, a když tělo umírá, opět se rozpojí a vplynou do vesmíru. Duše putuje dál, aby se za vhodných předpokladů opět vtělila do hmotné podoby. Tento cyklus je označován jako (LAKH) ČAURÁSÍ KÁ ČAKRA, „kolo znovuzrozování“.
Podle tradičního učení jógy existuje na zemi osm milionů a čtyři sta tisíc živočišných forem. Dělí se podle toho, v jakém prostředí žijí:
NABHAŠČARA – ve vzduchu;
TALAČARA – na zemi;
DŽALAČARA – ve vodě.
Kritériem dalšího dělení je způsob, jakým se živé bytosti rozmnožují:
DŽARÁJUDŽA – se rodí z dělohy (lidé, savci);
ANDADŽA – se líhnou z vajec (ptáci, plazi, ryby atd.);
SVÉDADŽA – se množí dělením (nižší živočišné formy, např. bakterie);
UDBHIDDŽA – vzcházejí ze semene (rostliny).
Příslušníci každé z těchto skupin mají specifické schopnosti a předpoklady. V sanskrtu se nazývají KALÁ. Rostliny disponují jednou kalá, nižší živočišné formy dvěma, tvorové líhnoucí se z vajec třemi, savci a lidé čtyřmi. Zatímco zvířata ustrnula na stupni, kam je vynesl vývoj, lidé v sobě mohou rozvinout až šestnáct kalá pomocí cvičení, koncentrace a dodržování jógových zásad. Lidé tedy mají šanci rozmnožit čtyři přirozené kalá, které sdílejí s ostatními savci, o dalších dvanáct schopností „nadpřirozených“.
Proto je zrození v lidském těle tím největším štěstím, jaké může duši potkat. Účinkuje při tom s božím požehnáním bezpočet kosmických sil. Jejich součinnost lze přirovnat k velkému ohni. Kvalitativně jsou si duše všech tvorů rovny. Liší se ovšem kvantitou či mírou nebo stupněm rozvoje. Tak i blikavý plamínek svíčky představuje určitou kvantitu ohně – ovšem jasné, intenzivní světlo vzniká teprve spojením mnoha plamenů. Podobně je tomu s člověkem. Člověk žije intenzivněji a uvědoměleji než zvíře a od zvířete se liší zejména tím, že byl obdařen intelektem – BUDDHI.
Kolo zrození a smrti se točí bez přestání a duše prochází řadou existencí, posouvána podle božího plánu a podle KARMY. Jedinou možnost jak se vyprostit z tohoto kruhu poskytuje lidský život. Člověk je sice poután zákonitostmi přírody, avšak rozum mu umožňuje hledat v sobě ony „nadpřirozené“ síly. Jenom člověk je schopen pochopit Boha. Jenom člověk je schopen Boha v sobě uskutečnit, vyprostit se tak z koloběhu znovuzrozování a pomoci v tom i druhým.
Řídí-li se člověk jógovými pravidly, urychluje svůj vývoj. Jóga pomáhá poznat skutečné dimenze života, osvětluje smysl lidské existence, úlohu člověka, vede člověka k tomu, aby si uvědomil veškeré své lidské potence.
Rozvoj vědomí končí vplynutím do „stavu Boha“ – SAMÁDHI. To je stav, kdy se sjednocuje poznávající, proces poznání a předmět poznání. Od počátku existence touží Já po sebepoznání: kdo jsem? Když pak ve stavu samádhi pozná, že ono samo je tím, co hledá a co chce poznat, rozhostí se v něm výsostně blažený prožitek jednoty a rozplyne se bludná představa dvojnosti.
Cestu k Nejvyššímu Vědomí pomáhají zprostředkovat dvě duchovní tattvy: ANUPADA-TATTVA a ÁDI-TATTVA. Anupada-tattva, zvaná též GURU-TATTVA, uskutečňuje vesmírný Božský Princip cesty „ze tmy ke světlu“, vede živé bytosti od nevědomého k vědomému bytí. Ádi-tattva je samo Božské Já, ÁTMÁ. Proto se také jinak nazývá ÁTMA-TATTVA anebo ÁTMA-DŽŇÁNA.
Jógin, který dosáhl sebepoznání, je BRAHMANIŠTHA ŠRÓTRIJA neboli ten, kdo poznal Boha, a TATTVA-DARŠÍ – ten, kdo nazřel tattvy. Jeho poznání a jeho zkušenost jsou neohraničené. Přesahují čas, prostor a intelekt. Je BRAHMA-DŽŇÁNÍ – neboli ten, kdo poznal Boha. Jeho vlastní já se v Bohu rozpouští a splývá s ním v jedno.
Šrí Maháprabhudží napsal v jednom bhadžanu:
Nekonečná je zkušenost tattva-darši-gurudévy
a požehnaný je žák, který si to uvědomí,
neboť tomu se podaří přeplout oceán nevědomosti.
Hledal jsem všude, hledal jsem v nebi i v pekle,
hledal jsem ve všech třech světech,
a nikde jsem nenašel nikoho,
kdo by se vyrovnal gurudévovi.
Jógin je udatnější než bojovník na bitevním poli,
neboť se rozhodl přemoci čtyři nejsveřepější nepřátele:
hněv, připoutanost, žádostivost a pýchu.
Návštěvník
 

Re: Je svět skutečný?

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 10. led 2018 18:32:26

Umí vědomí vytvořit materiální svět?

Předtím než si na tuto otázku odpovíme, musíme se podívat na to, z čeho se materiální svět skutečně skládá.

Obrázek

„Realita“ není tvořena jen fyzickými částečkami. Molekuly se skládají z atomů a atomy ze subatomických částiček – protonů a elektronů – které jsou z 99,99% prázdným prostorem a elektrickými otáčkami.

Interagujeme se světem fyzických objektů, ale jenom díky tomu, že náš mozek překládá smyslová data. V tom nejmenším a nejzákladnějším měřítku pro přírodu nic takového jako „fyzická realita“ neexistuje.

Držitel Nobelovy ceny a otec kvantové fyzika, Niels Bohr, pronesl:

„Všechno, co nazýváme reálné, je ve skutečnosti složeno z něčeho, co reálné není.“

Když dáte své ruce k sobě, prázdný prostor se dotýká dalšího prázdného prostoru. Konzistence hmoty nemá absolutně žádnou fyzickou strukturu. Když tohle pochopíte, dojde Vám, že signály přijaté naším mozkem mají úplně stejnou strukturu. Myšlenky rovněž patří mezi aktivity vesmíru.

Vědomí vůbec je jedním z největších problémů vědy. Neexistuje totiž žádný způsob, jak vysvětlit fakt, že materiální a chemické reakce dávají vznik něčemu nemateriálnímu. Kdybychom se opravdu snažili dopátrat původu vědomí, možná že by nám došlo, že mysl a realita nejsou zas tak odlišné věci, jak si myslíme.

Zde je pár principů kvantové mechaniky vybrané z knihy „The Self-Aware Universe“ napsané profesorem teoretické fyziky, Dr. Amitem Gozwamim.

1) Vlnová funkce

Kvantový objekt (jako je elektron) může být na vícero místech najednou. To znamená, že je možné jej zaměřit ve více bodech napříč vlnou, která se točí vesmírem. Tento jev se nazývá vlnová funkce.

2) Diskontinuity

Kvantový objekt má vlastnost existovat na dvou místech najednou. Říká se tomu kvantový skok a v základě jde o teleport.

3) Kvantové provázání

Co se stane jednomu kvantovému objektu, stane se i jeho vzájemně závislému protějšku nehledě na to, jak daleko jsou od sebe. Cokoli se stane s elektronem, stane se úplně stejně anebo opačně i s protonem.

4) Observační efekt

Kvantový objekt se nemůže projevit v časoprostorové realitě, dokud ho tak nezačneme vnímat. Existuje totiž jako nekonečný a v čase a prostoru neumístěný objekt, odkud na něj nezačneme konkrétně nazírat. Vědomí doslova nabourává vlnovou funkci této částice.

Tento poslední bod je velmi zajímavý. Nejen že pozorování ruší to, co má být měřeno, ale de facto vytváří samotný efekt. Observační efekt kompletně nabourává to, co předpokládáme o fyzickém světě.

Toto vede vědce k otázce, zda by vesmír bez vědomí existoval jako nedeterminovatelné nekonečno kvantové potencionality. Jinými slovy, že fyzický svět nemůže existovat bez toho nefyzického. Bez vědomí není žádné hmoty. Vědomí doslova vytváří fyzický svět.

Tvrzení „To my tvoříme realitu“ odkazuje na fakt, že naše myšlenky vytvářejí perspektivu okolního světa. Je však důležité podívat se hlouběji na toto tvrzení a uvědomit si, že vytváříme nejen perspektivu, ale naše vědomí dává vznik celému fyzickému vesmíru.

Evoluce5d.cz
Návštěvník
 

Re: Je svět skutečný?

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 07. čer 2020 5:30:30

Profesor Jan Rak: Ráj na zemi nastane, až zjistíme, že si realitu vytváříme sami

Obrázek

S profesorem kvantové fyziky a vědcem CERNu o tom, jak se díky urychlovači částic dá zjistit, co je a není realita, a jak tato zjištění mohou pomoci světu

Je realita to, co vidíme? Nebo si ji každý z nás vytváří po svém? Co nám vlastně o realitě říká hrnek s kávou na stole? „V každém okamžiku existuje nekonečné množství možností, ze kterých vědomí a soustředěná pozornost vytváří naši realitu,“ vysvětluje přední český jaderný fyzik, profesor Jan Rak. Ten jako jeden z mála Čechů působící mimo jiné i v Evropské organizaci pro jaderný výzkum v Ženevě, známé pod zkratkou CERN. Porozumět tomu, o čem kvantový fyzik mluví, chce pro „normálního smrtelníka“ přece jen trochu fantazie. Výpovědi kvantové fyziky o „realitě“ jsou však jednoznačné. Žádná univerzální realita neexistuje.

Kvantová fyzika naše dosavadní klasické vnímání reality převrací vzhůru nohama. To, co tato věda vypovídá o světě kolem nás, je proto se všemi důsledky obtížné akceptovat i pro zkušené experty. „Je to pro ně podobné, jako když chcete změnit směr plavby obrovského zaoceánského parníku. I v tom případě je potřeba překonat obrovskou setrvačnost,“ snaží se o přirovnání renomovaný český vědec.

Jan Rak působí na mezinárodních univerzitách a v CERNu pracuje na Velkém hadronovém urychlovači, kde se věnuje studiu srážek relativistických částic. Když si uvědomíte, co vše je a není v našem světě reálné, možná vám začne běhat mráz po zádech. Jako během rozhovoru mně.

Co vlastně takový urychlovač umí a jak vypadá?

Pamatujete si na staré televizory s elektronkovými lampami? Elektronková lampa je vlastně také urychlovač. Z rozžhaveného kovového vlákna se uvolní elektrony, které se pak urychlují sadou mřížek pod napětím. Výsledkem je svazek elektronů, který se používal na vykreslení obrazu na stínítku obrazovky. Urychlovače v CERNu jsou vlastně podobné elektronkové přístroje obrovských rozměrů, v nichž je rychlost částic tak vysoká, že se blíží rychlosti světla.

Spousta lidí žije v zajetí, že něco nejde, něco jiného se musí a tak dále, ale to je pouze omezování vlastního vědomí a nesvoboda. Ve skutečnosti má každý možnost vytvářet si takovou realitu, jakou chce

Urychlovače jsou takhle obrovské, protože částice s tak vysokou rychlostí a energií je obtížné udržet v pohybu na kruhové dráze. Toho se dosahuje pomocí velkých, často supravodivých magnetů s elektrickým proudem přesahujícím 10 tisíc ampérů. Největší cernský urychlovač se nachází sto metrů pod zemí a po obvodu měří téměř 27 kilometrů.

Na co všechno ho využíváte?

Urychlovač je v podstatě obří mikroskop. Když se díváte optickým mikroskopem, můžete studovat mikroorganismy, buňky a podobně, ale při studiu jemnějších struktur narazíte na limity dané fyzikálními vlastnostmi světla. Chcete-li spatřit ještě jemnější strukturu pozorovaného objektu, musíte použít paprsky s větší energií, čehož využívá například elektronový mikroskop. No a urychlovač vytváří svazky částic s obrovskou energií, které umožňují studovat ty nejjemnější detaily sub-nukleární struktury.

Obrázek
Urychlovač v CERNu nabízí i zcela nový pohled na svět a na to, co je realita


Jde o objekty, které jsou více než 100tisíckrát menší než samotný atom. A aby to bylo ještě zajímavější, ukazuje se, že jevy probíhající na takto nepatrných škálách svým způsobem vypovídají i o procesech formujících hvězdy, supernovy i raný vesmír. Fyzika vysokých energií tudíž pomáhá osvětlovat zákonitosti jak mikrokosmu, tak i makrokosmu.

Co už urychlovače pomohly odhalit?

Fyzikální zákony a jevy, které platí na mikroskopické úrovni, jsou úplně jiné, než na co jsme zvyklí z naší každodenní zkušenosti. Běžně totiž nikdo nepochybuje o tom, že když pozorujeme nějaký objekt, třeba hrnek na stole, tak tam ten hrnek prostě je. A to i ve chvíli, kdy se na něj zrovna nikdo nedívá. Jenže zkoumání mikrosvěta takové chápání okolní reality hodně podkopává. Ukazuje se, že částice neexistují jako „rozumné“ objekty, ale spíš jako možnosti, které se projeví jako objekt či lépe jako informace o existenci objektu pouze v okamžiku, kdy vědomí pozorovatele nekonečnou množinu možností „zkolabuje“ do jedné konkrétní informace.

Vznikne tak dojem o existenci částice v daném čase a místě. Ve skutečnosti však existuje pouze informace a částice dál existuje ve formě možností. Technicky se rozložení možností v čase a prostoru popisuje takzvanou vlnovou funkcí.

Takže vlastně vidíme jen to, co chceme, abychom viděli? Je to jakýsi mentální koncept?

Obávám se, že takový závěr je nevyhnutelný. Ukazuje se, že stavební kameny veškeré hmoty, tedy částice jako objekty, které se nacházejí v daném čase v nějakém bodě prostoru, ve skutečnosti neexistují. Existenci částice lze spíš charakterizovat rozložením možností v čase a prostoru, tedy kde všude by se částice vyskytovat mohla, kdyby se někdo na její výskyt zaměřil. Takže místo objektu v nějakém bodě máme vlnovou funkci, která takové rozložení pravděpodobnosti výskytu v prostoru a v čase popisuje. Vše je přitom matematicky perfektně podchyceno.

Žádné částice a jevy tedy neexistují ve smyslu existence na pozorovateli a vědomí nezávislém. Existují jen ve formě možností, že se objeví, nebo stanou. Když pozorovatel na něco zaměří pozornost svým vědomím, vznikne informace o částici a ta se pak jeví jako reálná, přestože ve skutečnosti je to jen projevená možnost. No, a když se trochu popustí uzda fantazii, dojdeme k závěru, že s existencí objektivní reality to asi bude podobné, protože makroskopické objekty nejsou ničím jiným než souborem kvantových, a tudíž „iluzorních“ objektů.

To se ovšem od fyziky dostáváme spíš k filozofii.

Celé to téma by vyžadovalo mnohem větší prostor, ale zjednodušeně lze klasický pohled na objektivní realitu nazvat „dualistickým“ přístupem. Dualismus znamená rozdělení na protipóly – objekt-subjekt, hmota-vědomí a tak dále.

A proč se takhle na svět nedíváme?

Protože někde v historii západní civilizace došlo v důsledku narůstajícího pnutí mezi racionálním poznáváním reality a religiózním dogmatismem k rozštěpení filosofie na vědu a víru. Řeklo se, že vědci mohou racionálně zkoumat nebeské i pozemské fyzikální zákonitosti, aniž by riskovali svůj život jako Giordano Bruno nebo Galileo Galilei, a otázky duše a spirituality si ponechá ve své pravomoci církev.

Tato dichotomie dualismu fungovala poměrně dobře stovky let. Na začátku dvacátého století ale toto rozdělení podkopala právě kvantová fyzika. Mnohé významné představitele nového fyzikálního oboru, jako byli Eugene Paul Wigner, Werner Heisenberg, Wolfgang Pauli a mnozí další, vedly záhadné jevy kvantového světa k vytvoření filozofického proudu, který se nazýval Quantum Mysticism. Dlužno dodat, že po druhé světové válce, hlavně v souvislosti s objevením strašlivých možností jaderné energie, mezi vědci převládl pragmatický přístup. Filozofické aspekty kvantové fyziky jsou dnes spíš marginalizované.

Co je tedy z vašeho pohledu hmota?

Jedním slovem informace. Kvantová fyzika, jejíž základy byly položeny už před více než sto lety, nahlodala představu o tom, co to vlastně je takzvaná realita. Materialistický přístup je založen na existenci objektů, které jsou pozorovány subjektem, ale kvantová fyzika toto celé podkopává. Nastolila spoustu důležitých otázek, které na první pohled vypadají jako nevědecké, přestože o výzkumech a výsledcích nikdo nepochybuje.

Teleportace, okamžité působení na dálku, kvantový Zeno efekt, Casimirův jev, průchod potenciálovou bariérou a mnoho dalších jevů z království kvantové fyziky vypadají spíš jako výtvory potřeštěného sci-fi autora než jako seriózní vědecká pozorování.

Vy ale seriózně působíte...

Mě osobně pochopení plného významu objevů kvantové fyziky před lety zasáhlo jako blesk. S plnou naléhavostí mi došlo, že to nejsou jen rovnice v učebnicích, ale že náš život je kvantová fyzika v praxi. Objektivní a nezávislý vesmír neboli svět každého z nás je skutečně rafinovaná iluze. Existují pouze subjektivní vesmíry, které vytváříme tím, na co soustředíme svoji pozornost, čili jak myslíme a jak se chováme. Zásadně to změnilo nejen moje přemýšlení, ale i směr mého dalšího profesního vývoje.

Kdy se tedy podle vás výzkumy kvantové fyziky propojí s běžným chápáním?

Domnívám se, že jsme na prahu velkého zlomu, který je nevyhnutelný, protože tu jsou jasná fakta. Jenom jde o to přestat je tabuizovat. Principy kvantové fyziky se zatím naprosto mylně aplikují pouze na chování mikrosvěta, ale ve skutečnosti jsou zřejmé všude a ve všem, tedy i v makrosvětě kolem nás.

Kudy se kvantová fyzika ubírá teď?

Základní vědecký výzkum v současnosti hledá odpověď na otázku, co je to vědomí. Jestliže vědomý pozorovatel ovlivňuje mikrosvět, ovlivňuje i makrosvět a realitu dokonce vytváří. Osobně mě velmi ovlivnil profesor Roger Penrose z Velké Británie, jeden z největších současných géniů, který díky přesahu z matematiky a fyziky do filozofie napsal řadu knih o tom, jakým způsobem kvantová fyzika souvisí s vědomím. A dokud nenajdeme způsob, jak uchopit to, že vědomí tvoří realitu, nikam dál se podle mě nedostaneme ani ve fyzice.

Je k tomu třeba multioborová vědecká syntéza, kdy budou fyzici spolupracovat s lékaři, biology a podobně. Pak to celé dá mnohem hlubší smysl a dá se v tom najít spoustu osvobozujících informací, které zásadním způsobem pozvedávají kvalitu života. Člověk si uvědomí, že ovládnutím svého myšlení začne vyzařovat úplně jinou realitu, než když si třeba bude stále jenom stěžovat. Když se vám to podaří uchopit, pak už jenom žasnete a objevíte skutečnou nádheru života. Spousta lidí žije v zajetí, že něco nejde, něco jiného se musí a tak dále, ale to je pouze omezování vlastního vědomí a nesvoboda. Ve skutečnosti má úplně každý možnost vytvářet si takovou realitu, jakou chce, a možností je nekonečné množství.

Jak je to podle vás s hypotézou o takzvaném velkém třesku?

Podle mého názoru je to do velké míry nevědecká hypotéza, protože téměř všechny informace o velkém třesku jsou neověřitelné. Vesmír vzniká neustále, tady a teď. A rozpíná se nejen do budoucnosti, ale i do minulosti. Právě na téma přítomnosti jako počátku reality se začínají objevovat články i v zahraničních renomovaných odborných časopisech a vše je na základě prokázaných dat. Spousta uznávaných odborníků se přiklání k tomu, že jediné, co je v tomto vesmíru skutečné, jsou informace. Včetně informací o minulosti, které spoluvytvářejí vnímání přítomnosti.

Když připustíme, že vše je pouze mentální, proč se člověk zabije skokem ze skály?

Důsledek takového činu je pro nás všechny takový proto, že v této otázce sdílíme stejnou komplexní informaci, která jinou možnost vylučuje. Nejde totiž jen o to, čemu věříme, ale také – a to zejména – o to, čemu věří všichni ostatní. Platí to pro nás tak, jak to máme obecně nastavené.

https://www.flowee.cz/planeta/6682-prof ... .sznhp.box
Návštěvník
 

Re: Je svět skutečný?

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 27. črc 2020 21:30:12

Návštěvník
 

Re: Je svět skutečný?

Nový příspěvekod Návštěvník » úte 25. srp 2020 6:44:18

Návštěvník
 

Re: Je svět skutečný?

Nový příspěvekod Návštěvník » sob 26. zář 2020 10:49:49

Návštěvník
 

PředchozíDalší

Zpět na Inspirativní myšlenky

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 7 návštevníků