Svět

[Návštěvník]

Rámakrišna - Uctívač, který uchovává světské touhy

Muž zaléval celý den pole s cukrovou třtinou. Na konci dne zpozoroval, že do pole se nedostala ani kapka vody, všechna odtekla několika krysími dírami. To je stav uctívače, který v srdci uchovává světské touhy (po slávě, potěšení a pohodlí) a uctívá Boha.

Ačkoli se denně modlí, nečiní pokroky, protože celá jeho oddanost odteče dolů krysími dírami těchto tužeb, a na konci celoživotní oddanosti je stejný člověk jako předtím a ani trochu nepostoupí.



Více zde: https://ramakrisna.webnode.cz/products/ ... ske-touhy/

[Návštěvník]

Ram Dass mluví o touze lidí dostat se do “vysokého” stavu, což může být duchovní extáze, osvícení nebo pocit jednoty s celým vesmírem. Lidé hledají různé způsoby, jak se dostat “vysoko”, sám se dostával svého času vysoko prostřednictvím drog.
Zdůrazňuje, že hledání za každou cenu vysokého stavu má své omezení. Když jsme “vysoko”, existuje i “pád dolů”. To je jako jízda na houpačce. Cílem je překonat tuto dualitu a najít střední cestu.

Ram Dass říká, že jsme se narodili jako lidské bytosti, abychom se mohli učit a růst. Máme svou “osnovu” – úkoly, které musíme splnit. To zahrnuje i pozemské záležitosti, jako je péče o tělo, práce, platby daní a další povinnosti.
Povzbuzuje nás, abychom se nevyhýbali svým lidským povinnostem, ale abychom je přijali jako součást naší cesty k osvobození. To znamená, že se nemusíme vyhýbat světu, ale integrovat ho do našeho duchovního růstu.

[Návštěvník]

Když vás svět nedrží a nesvazuje, stává se příbytkem radosti a krásy. Ve světě můžete být šťastní pouze tehdy, když jste od něj osvobozeni.

.

[Návštěvník]

Je realita jen sen, který můžeme ovládat?

....Nejprve, abych to shrnul, každodenní fyzická realita je jakýmsi lucidním snem, ve kterém vědomí živě prožívá to, co nazýváme fyzickým světem, včetně našich těl a mozku. Tato perspektiva výrazně vyzývá naše konvenční pojetí reality a naznačuje, že naše bdělá zkušenost je podstatně snová. Stejně jako v lucidním snu jsme si vědomi svého okolí a můžeme s ním interagovat. Celý tento zážitek je však generován samotným vědomím. Naše fyzické smysly poskytují vstupy, které vědomí interpretuje a konstruuje subjektivní zážitek okamžik za okamžikem. Stálost a trvanlivost fyzického světa může být pouhým přesvědčivým klamem, udržovaným koherencí našeho kolektivního snění a našeho kolektivního podmínění. Z tohoto pohledu nejsou naše těla a mozky zdrojem vědomí, ale spíše součástí obsahu snu. Živé obrazy vytvořené vědomím, aby usnadnily jeho průzkum fyzické reality. Mozek může působit jako rozhraní nebo filtrování obrovského pole vědomí do řízeného proudu zkušeností. Tento snový model reality souzní s některými interpretacemi kvantové fyziky, které naznačují, že fyzický svět získává konkrétní formu pouze při pozorování. Také rezonuje s duchovními tradicemi, které považují manifestní vesmír za druh božské hry nebo iluze. Přijetí této perspektivy může být osvobozující. Pokud je fyzická realita jakýmsi lucidním snem, mohli bychom mít větší kreativní agenturu při utváření svých zkušeností, než si obvykle myslíme. Kultivací většího uvědomění můžeme potenciálně ovlivnit sen o realitě zásadním způsobem, podobně jako zkušený lucidní snílek....

[Návštěvník]

Milí přátelé,

Jak víte, v kvantové fyzice je superpozice základním principem. Dokud částice není pozorována, existuje v superpozici se všemi ostatními částicemi. Jakmile ji ale pozorujeme, zhroucením vlnové funkce se objeví jedna konkrétní částice. Otázkou však je: kdo je tím, kdo pozoruje?

Pokud se zeptáte běžného fyzika, odpoví vám, že pozorovatelem je klasický systém – lidské tělo a mysl nebo nějaký přístroj, což je vlastně jen prodloužení těla a mysli. Právě toto pozorování způsobuje kolaps vlnové funkce, která obsahuje všechny možnosti, a tím vznikne určitá událost v časoprostoru.

Já vám však chci nabídnout jinou interpretaci.

Ve skutečnosti existuje takzvaná subjektivní zkušenost – tedy tělo a mysl – a objekt této zkušenosti, což může být cokoli od hrnku kávy až po samotné tělo, které lze také pozorovat. Obvykle se předpokládá, že subjektivní zkušenost a objekt zkušenosti jsou oddělené a že neexistují v superpozici, protože jsou klasickými objekty.

Co však tvrdím já, je to, že v rámci vědomí existují jak subjekt (tělo a mysl), tak objekt (například hrnek kávy) jako pouhé obrazy, vjemy, pocity a myšlenky. Jak víme, že existuje hrnek kávy? Skrze kombinaci smyslových vjemů, obrazů, pocitů a myšlenek. Stejně tak vnímáme i své vlastní tělo.

Předtím, než je jakýkoli vjem zkušeností, existuje v superpozici. Ať už jde o texturu, barvu, chuť, vůni nebo zvuk, každý jednotlivý vjem existuje v superpozici se všemi ostatními a je s nimi vzájemně provázán. Rozdělení na subjekt a objekt tedy vzniká až ve chvíli pozorování.

Kdo je ale tím skutečným pozorovatelem?

Pozorovatel není lokální. Je to nelokální vědomí, v němž se subjekt i objekt zkušenosti současně objevují a zanikají. A my jsme právě tímto vědomím. Jsme tím nekonečným, beztvarým vědomím, kde subjekt a objekt jsou jedním. Toto vědomí je nekonečné, nadčasové, bez hranic a nelze jej dále redukovat.

A zde se vracíme k myšlence, že nula se rovná jedné a zároveň nekonečnu. To je důležité, protože pokud pochopíme, že subjekt a objekt jsou jedno v rámci vědomí, a že my jsme tímto vědomím, pak se dostáváme do stavu, který v duchovní tradici nazýváme samádhi – stav, kde neexistuje šipka času.

To má zásadní důsledky. Pokud neexistuje rozdělení na subjekt a objekt, neplatí zde zákony termodynamiky ani rovnice kvantové mechaniky tak, jak je známe. Není zde žádná entropie ani nevratný tok času. V tomto stavu tedy nejsme omezeni procesem stárnutí a plynutím času tak, jak ho běžně chápeme.

Toto téma budu podrobněji zkoumat v dalších videích. Mezitím vám přeji krásný den a připomínám, že má kniha Digital Dharma je nyní dostupná. Pokud chcete v této konverzaci pokračovat, můžete navštívit DigitalDeepak.ai a já vám tam okamžitě odpovím na vaše otázky ve čtyřech jazycích – hindštině, angličtině, španělštině a arabštině.

Mějte se krásně a děkuji!

[Návštěvník]

Alan Watts: tohle si vás najde, když to budete potřebovat

Už od malička jsem měl pocit, že samotná existence je zvláštní. Myslím tím — tady jsme. A není to divné? Samozřejmě že je. Co tím myslím, že je to „divné“? No, je to něco, co vyčnívá, co je jiné než „rovné“, běžné. To, co je divné, vystupuje, zatímco to běžné leží na pozadí. Ale bez toho pozadí bychom neviděli, co vystupuje. A tak si člověk začne klást otázku: proč to tak je?

Po nějaké době si uvědomíte, že to je nesmyslná otázka. A tak se ptáte: jak to tak je? A to vás vede ke zkoumání — ke vědě a dalším oblastem poznání.

Začněme jednou běžnou představou: že svět, fyzický svět, má dvě složky — formu a hmotu. Tento pohled jsme převzali od Aristotela, ale i z Bible. Tam se říká, že Bůh stvořil člověka z prachu země, jako by vytvořil sošku k svému obrazu a pak do ní vdechl život. Z toho vychází představa, že všechno materiální je vytvořeno z nějaké základní látky, stejně jako jsou hliněné nádoby z hlíny.

Po staletí se filozofové i vědci ptali: „Z čeho jsme?“ Podívejme se na příklad — truhlář vyrábí stůl ze dřeva, hrnčíř vyrábí nádoby z hlíny. Ale je strom vyroben ze dřeva? Ne — strom je dřevo. Není z něj vyroben. Je hora vyrobena z kamene? Ne, hora je kámen.

Jazyk je plný duchů. Když řeknu: „blesk zablikal“, vytvářím dojem, že je tu nějaký „blesk“ a nějaké „blýsknutí“. Ale blesk je to blýsknutí. Nejsou to dvě různé věci. A tím, jak jazyk rozděluje věci, vytváříme duchy — skryté představy, které nám ovlivňují myšlení. Protože myslíme jazykem a čísly, myslíme skrze tyto struktury.

Téměř všichni v sobě neseme základní předpoklad, že tvar, vzor, organizace — to všechno je z něčeho. Jako by byla nějaká hloupá, nehybná hmota, do které se teprve musí vdechnout tvar a inteligence zvenčí. Stejně jako hrnčíř tvaruje hlínu.

A tak máme představu, že všechno v tomto světě je řízené — že je tu někdo nebo něco „nad“ tím vším, co to vše formuje. Protože zdravý rozum nám říká, že věci se přece nemohou utvářet samy.

Zajímavé je, že v čínštině slovo pro přírodu doslova znamená „to, co se děje samo od sebe“ — spontánně. Být vytvořen znamená být přinucen. A tak dobrá bytost poslouchá. Ať už poslouchá Boha, nebo přírodní zákony — pořád poslouchá.

Tím pádem máme zakořeněný obraz světa jako systému vojenského velení — Bůh jako laskavý otec, velký šéf, „velký táta“. A když pak fyzikové začali zkoumat, z čeho se věci skládají, rozřezávali je na menší a menší části. Dostali se k atomu. Ale nestačilo jim to — a tak hledali dál. Zjistili, že atomy jsou složené z dalších částic, z elektronů, později i z protonů, mezonů a dalších exotických prvků.

A najednou si uvědomili, že čím silnější mikroskopy mají, tím menší musí být vesmír, aby se „ukryl“ — stejně jako při použití výkonnějších teleskopů galaxie „ustupují“, aby se nenechaly zahlédnout.

Co se ve skutečnosti děje, je, že se vesmír dívá sám na sebe — skrze nás, skrze naše smysly. A v tom je ten hluboký, věčný zázrak. Kdyby nebyl, nebyl by ani život.

A tak si řeknete: „Co je to existence? Co to je?“ A když se ptáte dostatečně dlouho, najednou vás to zasáhne — že pokud byste dokázali odpovědět, ani byste nevěděli, v jakých pojmech tu odpověď formulovat.

Řeknete si: „Má to smysl?“ Ale co to znamená — „mít smysl“? Je to důležité? A když svět rozdělíte na činitele a činnosti, ptáte se naivně: „Kdo to dělá? Kdo to ví?“ Ale to kdo a to co se děje je totéž.

A tak můžeme chápat celý vesmír jako proces. Nikdo ho nedělá. Protože jakmile začnete hledat „toho, kdo to dělá“, vracíte se k představě velení, hierarchie, řetězce rozkazů: někdo dá rozkaz — a věc poslechne. Ale to je velmi primitivní představa. Nezralá.

Svět je jako hudba. Dobrá hudba nemá význam mimo sebe sama. Když se zeptáte Bacha: „Co to znamená?“ Odpověděl by: „Poslouchej. To je ten význam.“

Žirafy dělají „žirafí věci“. Stromy „stromují“. Hvězdy „hvězdí“. Mraky „mrakují“. Déšť „prší“. A když tomu nerozumíš — podívej se znovu. Lidé jsou lidé. Jsou sami sebou.

Nikdy nebudeš mít úplnou kontrolu nad tím, co se děje. Jak řekl Vanderloo: „Tajemství života není problém, který je třeba vyřešit, ale skutečnost, kterou je třeba prožít.“

[Návštěvník]

Překonat svět – návrat ke své pravé podstatě

V duchovní tradici, a především v učení mudrců jako byl Šrí Nisargadatta Maharádž, se často setkáváme s pojmem „překonat svět“. Co to ale skutečně znamená?

Neznamená to utéct od reality, opustit povinnosti nebo se uzavřít do vnitřní bubliny bez zájmu o druhé. Překonat svět znamená pochopit, co je skutečné, a co je pouhá iluze, dočasná hra forem, emocí, myšlenek a identit. Znamená to procitnout ze snu, který nazýváme „život ve světě“, a spatřit vědomí samo – čisté, neměnné, svobodné.

Sebepoznání: Klíč k pravdě

Skutečné sebepoznání není intelektuální proces. Není to o tom, že se naučíme, kdo jsme „podle psychologie“ nebo „podle duchovní tradice“. Je to hluboké, existenciální přímé uvědomění si pravé podstaty svého bytí. Když Maharádž říká, že „já jsem svým světem“, mluví z místa tohoto přímého poznání. Už nevnímá svět skrze filtr ega, přání, obav, minulosti či budoucnosti. Vidí vědomí samo v jeho čistotě – a to je svět, který je „dokonalý a neměnný“.

Sebepoznání přináší osvobození od iluze, že jsme tělem, myslí, emocemi nebo příběhem. Když se rozplyne tato falešná identita, rozplyne se i strach, vina, ambice, závist a veškeré utrpení. Zůstane to, co je věčné: klid, přítomnost, láska bez opory.

Co se stane, když obracíme pozornost k nepravostem světa?

Pokud svoji pozornost neustále zaměřujeme na nepravosti, nespravedlnosti, senzace a bolest – což je přesně to, čím nás živí bulvární média – stáváme se spolutvůrci tohoto vnitřního světa utrpení. Mysl si vytváří realitu z toho, čím se zabývá. A čím víc krmíme mysl dramatem, tím víc nás tento „svět“ pohlcuje.

Svět Maharádže je dokonalý, protože v něm není připoutanost k těmto myšlenkovým konstrukcím. Je to svět ticha, přímé přítomnosti a míru – není vytvořený myslí, není zatížen představami. Ti, kdo žijí v bulvární realitě, naproti tomu žijí ve světě myšlenkového chaosu, kde každý den přichází nová katastrofa, nové drama, nová vina. Tento svět je jako sen – bolestivý, ale přesto jen sen.

Co je osvícení?

Osvícení není nadpřirozený stav, není to výsada vyvolených. Je to návrat ke své skutečné přirozenosti, osvobození se od klamu, že jsme oddělené bytosti trpící ve světě plném hrozeb. Osvícený člověk je ten, kdo přestal ztotožňovat s myslí, tělem a světem forem. Zůstává jako vědomí – tiché, bdělé, všudypřítomné.

Osvobození od iluze není útěk – je to probuzení. Nezmění to svět „tam venku“, ale změní to způsob, jakým ho vnímáme. Najednou není co soudit, co opravovat, co kontrolovat. Vše je přesně tak, jak má být – protože vše je jen hra vědomí, a my už se neztrácíme v roli.

A co je nevědomost?

Nevědomost není nedostatek informací. Je to přesvědčení, že „já jsem tělo“, „já jsem mysl“, „já jsem tato identita“. Je to ulpění na tom, co se neustále mění, a zapomenutí toho, co je stálé. Je to sen, ve kterém se domníváme, že jsme jeho obětí.

Když Maharádž říká, že v jeho světě není noc ani den, teplo ani chlad, žádné výčitky svědomí – vyjadřuje tím stav mysli, která už není otrokem duality. Není tam boj, protože tam není „druhý“. Jen vědomí samo, klidné a svobodné.

.