Svoboda

[Návštěvník]

Svoboda být nikým - Ram Dass

Zrodil jsem se do těla a to tělo je má osobnost. Nadechl jsem se do osobnosti a ta osobnost je v těle. Procházím souborem zážitků zvaným žít život a tyto zkušenosti mají určitou funkci. Pokud je používám vědomě a záměrně, jsou tyto zkušenosti prostředky, jejichž prostřednictvím se mohu probudit k tomu, kdo ve skutečnosti jsem.

Dovolte mi, abych vás provedl příkladem, který často používám – malý metaforický obrázek, analogie. Představte si, že máte vedle očí ovládací spínač. Na kanálu jedna, když se podíváte na jinou lidskou bytost, vidíte fyzické tělo: muže, ženu, starého, mladého, tlustého, hubeného, ​​hezkého, hezkého, ošklivého. Pokud jste vědec, můžete je klasifikovat jako mezomorfy, ektomorfy a endomorfy. Je to matrice individuálních rozdílů ve fyzické rovině, rovina stání na rohu a sledování všech dívek, jak jdou kolem. To je jedna realita.

Nyní řekněme, že přepnete svůj televizní přijímač na jiný kanál. Nyní se podíváte na jinou osobu a uvidíte její psychologii: "Ach, jsi maniodepresivní," nebo "Jsi šťastný člověk. Kéž bych byl šťastný jako ty." Lidé v psychoterapii často žijí na tomto kanálu, zaujatí svými vlastními depresemi, euforiemi, strachy, úzkostmi, osamělostí, nadějemi. Pro ně je to realita a fyzické tělo je pouze jejím nositelem.

Znovu otočte ciferníkem a na jiném kanálu uvidíte: "Ach, vy jste Váhy" nebo "Jste Střelec." Zde vidíte astrální identitu jednotlivce, jinou rovinu reality, jiný způsob pohledu na individuální rozdíly.

To jsou tři způsoby pohledu na individuální rozdíly, tři matice. Ale teď ještě jednou otočte ciferníkem. Začíná to být zajímavé. Podívejte se do očí jiné osoby a uvidíte jinou bytost, která se na vás dívá v astrální konfiguraci, osobnost v těle. Vidíte, čemu křesťané říkají duše. Vidíte jinou duši, stejně jako vy, žádnou jinou, jen jinou bytost. Všechny individuální rozdíly jsou jen věci, ve kterých je tato bytost uzavřena.

Pokud znovu otočíte číselníkem, uvidíte, že se na sebe díváte. Na této úrovni existuje pouze jedno vědomí v množství forem. Konečně, pokud mi dovolíte ještě jednou švihnout číselníkem, zmizíte vy, já zmizím a číselník zmizí. Zabýváme se tím, co buddhisté nazývají prázdnotou nebo tím, co Nový zákon nazývá stavem před Slovem, před vibrační jedinečností, nebo proč nelze v hebrejském náboženství psát Boha – je to nevyslovitelné, nepoznatelné, nepředstavitelné.

Kdo jste ze všech těchto kanálů? Se kterým se chcete spokojit? Chcete být ve středním věku? Mám 50 let staré tělo. Je to, jako bych měl také dodávku Dodge z roku 1958. Ale neřekli byste: "Jsem dodávka Dodge." Proč jsem se rozhodl identifikovat se s tímto tělem? Mám si vybrat osobnost? "Jsem někdo na cestě, zvědavý na budoucnost, zodpovědný, divoký, líný, pracující na sobě." Každá rovina, každé otočení číselníku má jiné vyjádření vaší identity, každé je hlubší.

Když se ptáme: "Kdo jsem?" o kterém kanálu mluvíme? Začneme-li shora a půjdeme dolů do hrubších rovin: Já jsem prázdnota, projevuji se jako ten, kdo se stává mnoha, působím prostřednictvím jedinečného astrálního, psychologického a fyzického těla. Vzal jsem si tělo, abych vykonal určitou práci, a když tu práci dokončím, pustím to tělo. Zabýváme se otázkami karmy a reinkarnace.

Na Západě, po koncilech v Tridentu, Konstantinopoli a Nicaea (kdekoli od roku 400 do 700 n. l.), byly tyto myšlenky z křesťanství hrubě vyvrženy, protože neudělaly z církve fungující situaci. Reinkarnace a karma učinily z každé lidské bytosti svého vlastního kněze, jako tomu bylo mezi vámi a Bohem. Církev, aby si zachovala svou kontrolu a funkci udržování morálně řádných lidí, se musela těchto konceptů zbavit.

Žil jsem už v nějaké jiné inkarnaci? Nemám o tom žádné zkušenosti, ale nepochybně tisíckrát a tisíckrát. Budu znovu rodit? Nepochybně tisíckrát a tisíckrát. Dokud se zabýváme vaším tělem, vaší osobností, vaší astrální identitou nebo vaší duší, jednáme s časem. Čas plyne, věci se mění. Ve vyšší rovině, v jedné, není čas. Čas je relativní. Když se znáte takoví, prostě jste. Nikam nejdete a odnikud přicházíte. Zenový mistr říká, že váš odchod a příchod není nikde jinde než tam, kde jste teď.

Pokud dokážete začít vnímat – dostatečně se vcítit, abyste je ocenili – jaké to je vidět svůj život jako funkční k vašemu probuzení, stejně jako k vaší smrti, celý proces se stane jedním z procesů růstu, probuzení, otevírání, prohlubování, čištění a posouvání kanálů. Není problém s přechodem, žádné držení se ze strachu, jen otevření.

[Návštěvník]

Paradox hledání svobody

Tazatel: Myslel jsem si, že toto duchovní pochopení se nějak projeví v mém těle a mysli, a osvobodí mě také od psychologických jevů.

Rupert Spira: Osvobození od psychologických jevů není nutné. Vědomí je samozřejmě vždy svobodné, ale tělo a mysl zdánlivě ne. Když však víš, že to, čím jsi v podstatě, je svobodné od obsahu tvé psychiky, kdo je pak ten, kdo chce být osvobozen? Kdo je ten, kdo žádá o osvobození od tohoto obsahu? Kdo je ten, kdo si stěžuje na tento obsah? Není potřeba, aby existovala osoba žijící nenaduální pochopení, která by trpěla. Utrpení je jen kontrakcí, která chce expandovat, a myslím si, že je přirozené, že usiluje o expanzi. Nemyslím si, že je to nutně egoistické chtít expandovat, je to jako kámen, který se valí z kopce.

Tazatel: Ano, máš pravdu, je naprosto přirozené chtít, aby tvá mysl a tělo byly v souladu s tímto pochopením.

Rupert Spira: Ano, je to jako neosobní touha žít toto pochopení nejen hluboko v sobě, ale také na povrchu – ve tvých myšlenkách, pocitech, činech, vztazích a podobně.

Tazatel: Mluvíš tedy o dvou osvobozeních. První osvobození je osvobození od tyranie tvých myšlenek a pocitů – to je rozpoznání tvé inherentní svobody. Druhé osvobození, o kterém mluvím, by pak bylo znovu sladění tvých myšlenek a pocitů s tímto předchozím rozpoznáním.

Rupert Spira: Ano, přesně tak. V konverzaci s duchovním učitelem se může zdát, že je to jako dvojitá past – říká se ti, že aby ses osvobodil, musíš přestat po tom toužit, což vypadá jako nemožný úkol. Musíš si však pečlivě vybírat učitele. Já nesouhlasím s tvrzením, že aby ses osvobodil, musíš přestat toužit po svobodě. Pokud se necítíš svobodný, není možné tuto touhu jen tak odříznout. Trpíme-li, není možné, abychom netoužili po štěstí. Lidé, kteří říkají, že "nikdo tady není, mé utrpení prostě vzniká", tomu nerozumí. Pokud trpíme, automaticky hledáme štěstí – utrpení a hledání štěstí jsou totéž.

Ne, nesouhlasím s tím, že abychom nalezli svobodu, musíme přestat ji hledat. Měli bychom ji hledat, ale správným způsobem. Je to rozpoznání naší inherentní svobody, co ukončuje to hledání, nikoliv naopak. To rozpoznání přichází jako první, a dokud se to nestane, budeme svobodu hledat, ať už si to přiznáme, nebo ne. Pokračuj v hledání svobody nebo osvobození, dokud nebudeš spokojený, že jsi ji našel – nebo přesněji, rozpoznal.

Tazatel: Co se týče rozdílu mezi rozpoznáním pravého Já a termínem osvícení, nejsou to různé věci?

Rupert Spira: Ne, nejsou. Používám raději termín rozpoznání než osvícení, protože osvícení může vyvolávat představu nějakého nového úžasného zážitku, což není úplně přesné. Rozpoznání znamená „poznat znovu“, vrátit se k tomu, kým skutečně jsme, což není nový zážitek, ale návrat k něčemu, co jsme vždycky znali.

Osvícení je zavádějící pojem, protože může naznačovat, že se něco nebo někdo stal osvíceným, což je ve skutečnosti jen návrat k pravému poznání sebe sama.

[Návštěvník]

Vyřeš otázku ‚Kdo jsem?‘ a tato odpověď ti přinese úplnost. Tím se naplníš a zbavíš hladu navždy. Jsi hladový už miliony let. Potkal jsi mnoho učitelů a kazatelů, kteří tvůj hlad neuspokojili. Toto je elixír, který tě zbaví hladu. Najdi, kdo opravdu jsi. To jsi nikdy předtím neudělal. Udělej to teď. Abys zjistil, kdo jsi, nemusíš cestovat daleko. ‚Já' je zde, Átman je zde, duše je zde a teď musíš zjistit, kdo jsi. Dokud to neuděláš, nemůžeš přerušit cyklus znovuzrození, objevování se a mizících životů. Tento cyklus bude pokračovat věčně, po miliony let, pokud jej nezastavíš. A pokud to chceš zastavit, můžeš udělat okamžitě – zjisti, kdo opravdu jsi. Je to tak jednoduché. Pokud ti to někdo řekl, nemusíš už nikam jinam chodit. Řekni mi tedy, jak se k tomu postavíš. Toto je otázka, kterou bychom měli vyřešit nyní. Tento čas je velmi šťastný, protože jsme v satsangu. Kdybychom satsang měli dříve, nebyl by už žádný návrat. Jsi mladý a schopný, máš to udělat teď, v tomto okamžiku, teď, lusknutím prstů. Ano, přesně tak.

Když se mnou mluvíš, použil jsi slovo ‚když' (if), ale ‚když' není pravda. Ano, kdy jsem to řekl? Ty jsi použil slovo ‚když'. Když používáš ‚když', znamená to pochybnost. Použil bys slovo ‚když', když mluvíš se svou ženou a ptáš se jí: ‚Jsi moje žena?' Nikdo by nepoužil ‚když'. Řekl jsi: ‚když'. Ano, řekl jsi ‚když', a to znamená pochybnost. Pokud slova nevystihují účel, není to dotazování. Slovo slouží jen k usnadnění komunikace mezi lidmi, kteří jsou ve stavu nevědomosti. S nevědomými lidmi musíme mluvit jazykem nevědomosti. Proto také používám slova. Ale pokud jsi za touto úrovní, pak ti skrze ticho vše bude jasné. Naznačuji ti, jak přistoupit k otázce ‚Kdo jsem?' – prostě mlč. A toto mlčení není pokyn, abys mlčel, ale stále musím použít sl

Když jsou děti ve třídě hlučné, učitel jim řekne ‚Buďte zticha!' a výsledek je, že všichni sedí a mlčí. Přesto to není ticho. Říkat ‚Buďte zticha!' není skutečné ticho. Když ti řeknu ‚Jsi svobodný', bereš to jako slova, ale tato slova tě nezavazují. Svoboda musí být zde, uvnitř tebe. Ale tato slova nemají skutečnou váhu. Když ti řeknu ‚Jsi svobodný‘, nemusíš přemýšlet o těchto slovech. Nech se vést do ticha – a ani slovo ‚ticho' se tě nesmí dotknout. Co se stane pak? Naše jazyky se stanou úplně jinými. Jak se stát bezmyšlenkovým? To je tvá otázka. Jak vypnout mysl, která pracuje dnem i nocí? Řeknu ti, jak se stát bezmyšlenkovým okamžitě a jak vypnout všechny ty spínače, které neustále pracují. Je to velmi jednoduché a můžeš to mít hned teď

A co to je? Prostě mlč. Mlč a nedělej žádné úsilí, abys byl ticho. Nepřemýšlej. Především nedovol žádné myšlence vstoupit do tvé mysli. Rozumíš? Žádná myšlenka, protože každá myšlenka je jako hřbitov. Každá myšlenka je minulost. Můžeš si představit něco, co není minulost? Myslet znamená jít na hřbitov, vyhrabat hrob a hledat, co je uvnitř. To je myšlenka. Nemá smysl se vrátit na hřbitov. Pokud nemyslíš, jsi svobodný. Jen na vteřinu nepřemýšlej v tu chvíli, v tom okamžiku, ochutnáš svobodu. Neexistuje lepší dar než tento – být svobodný. Každý chce být svobodný. Proto jsme sem přišli, abychom našli svobodu vlastním úsilím v tomto životě, letos, teď, na satsangu.

Musíš si vybrat: Jsem teď svobodný, nebo to odložit na tento rok, nebo až na konec tohoto života. To záleží jen na tvém rozhodnutí. Toto vyžaduje absolutní sílu, touhu být svobodný teď. A já ti říkám, že už jsi svobodný. Jaká je tvá další otázka? Musíš říct buď ‚Přijímám', nebo ‚Odmítám.'

[Návštěvník]

[Návštěvník]

Svoboda není něco, co lze najít v objektivním světě, tedy ve věcech, které můžeme vidět, slyšet, dotknout se jich nebo je jinak vnímat smysly. Svoboda není žádným objektem, což znamená, že není žádnou konkrétní věcí nebo entitou.

Svoboda není ani stvořením, ani stvořitelem vesmíru, ani Bohem, který se stará o zachování nebo zničení. Není to slunce, měsíc, hvězdy ani vítr. Žádný objekt není svobodou.

Pokud budeš pokračovat v odmítání všeho objektivního z mysli, nakonec dospěješ k tomu, co nelze odmítnout. Svoboda je něco, co mysl nemůže pochopit nebo vnímat. Když odmítneš vše, co lze odmítnout, mysl se uklidní a stane se “nemyslí” (no-mind = žádná mysl). To nelze popsat, protože všechny popisy patří do objektivního světa a vědomí nelze objektivizovat.

Na začátku, když nebylo nic, existovalo vědomí — úplné vědomí — kde neexistovaly žádné objekty ani subjekty. Ty jsi toto vědomí. Od počátku, před počátkem, jsi toto vědomí. A toto vědomí se stalo vším, co vidíš. Jsi toto vědomí samo. Existují miliony druhů projevů ve vědomí a ty jsi se stal vším tímto. Jsi pramenem veškerého tohoto stvoření.

[Návštěvník]

PŘESTAŇTE odkládat svůj cíl

Máš pochybnosti, že můžeš dosáhnout svobody. Kde jsou ty pochybnosti? Odložil jsi mysl a vidíš, že zde není žádná mysl, žádné vztahy, žádné věci, žádné myšlenky, žádné touhy. Jak se zde cítíš? Utíkáš od toho? Dostal jsi to, co jsi nemohl získat v tomto životě ani v budoucích životech. Je to právě toto. Ať už to dostaneš v tomto životě nebo v milionech dalších životů, musíš zde být tímto způsobem - s odloženou myslí. Proč to tedy neudělat zde a teď? Kdykoli zatoužíš po svobodě, musíš vstoupit do takto do tohoto stavu. Vidíš, odlož vše. Vidíš nyní, odtud se můžeš ptát na cokoliv. Proč to chceš odkládat? Zde není čas, zde není mysl. Pokud se zde cítíš dobře, zůstaň zde. A ten šat mysli je pryč, někdo už ho sebral. Vidíš, už tam není, nemůžeš ten šat mít znovu. Už není dostupný, někdo ho ukradl. Nyní jsi bez jakékoliv mysli, jakékoliv myšlenky, jakéhokoli úmyslu. Co můžeš dělat? Nemůžeš se odtud pohnout. Pohybuje se jen úmysl. Pochop to.

[Návštěvník]

PŘEVLEČENÁ KRÁLOVNA



Byl jednou král, který řekl své ženě: „Moje vlasy šedivějí. Stárnu.“ Ve starověku, když lidé začali šedivět, všechno opustili a odešli do lesa nebo do ášramu nějakého rišiho, aby s ním našli svobodu. Tento král byl velmi připoutaný ke své ženě a ona k němu. Ale toho rána řekl: „Moje drahá královno, teď tě opustím.“

„Proč mě chceš opustit?“ zeptala se. „Řekl jsi mi, že není nic krásnějšího než já. Neřekl jsi to?“ „Ano, řekl,“ odpověděl král. „Tak proč mě teď opouštíš?“ zeptala se. Odpověděl: „Moje drahá královno, má milovaná, drahá, je tu něco, co zde vedle tebe na trůnu nemohu dosáhnout. Tak tě opouštím a jdu.“

Král nebral na vědomí prosby královny. Královna řekla: „Mohu tě naučit poznání. Vím, co chceš vědět, a mohu tě to naučit. Dosud jsem o tom nemluvila, protože nebyl správný čas. Byl jsi mladý, měl jsi vášně a čas ještě nepřišel. Ale teď tě mohu učit.“

Král stále neposlouchal. Řekl: „Co můžeš učit? Co mě může žena naučit? Jdu. Tady jsou ministři, kteří jsou velmi schopní. Pomohou ti s vládou. Tady jsou poklady. Dávám ti všechno. Odcházím.“

Tato královna od dětství chodila na satsangy v domě svých rodičů a byla osvícená. Ale král nebyl v vhodném stavu, aby poslouchal její pokyny. Je velmi důležité být v dobré kondici, aby satsang mohl mít prospěch. Král neposlouchal. Odešel a zmizel v lese.

Královna se také naučila jógu, takže seděla v samádhi a její subtilní tělo cestovalo, aby zjistilo, kde král sedí v meditaci a hledá svobodu.

[Návštěvník]

Odpuštění je svoboda, je radost, je láska, je to Bůh.
Pravá láska nikoho nedrží v trestu.
Je mnoho věcí, které bychom o těchto věcech mohli říci,
mnoho mnoho mnoho věcí.
Kdyby svět mohl opravdu naslouchat, bylo by to šťastné místo.

[Návštěvník]

Co vám brání v absolutní Svobodě?

Kdo ti řekl, že existuje nějaká cesta ke svobodě? Odkud máš tuto mapu?

Žádná cesta neexistuje. Svoboda znamená, že musíš začít na určitém místě a dojít někam jinam, že musí existovat vzdálenost mezi těmito body. Ale žádná vzdálenost tu není. Tato představa vzdálenosti je pouze iluzí mysli. Proto zapomeň na jakoukoli cestu nebo svobodu. Prostě zůstaň tam, kde jsi, nepokoušej se někam utíkat. Tento koncept vytvořený myslí musíš překonat. Jakmile to uděláš, okamžitě si uvědomíš, že už jsi tím, co jsi hledal po celé věky.

Hledání nemá smysl. Nemůžeš hledat něco, co jsi nikdy neztratil.

Pokud nic nechybí, nemá hledání smysl. Jen se ztiš a nezaplétej se do myšlenek. Pak zjistíš, kým opravdu jsi – prostorností, samotným prostorem. V prostoru neexistuje „já“ ani „ty“, není zde žádné „mé“ či „tvé“. Tyto pojmy jsou jen jména a formy. Když jdeš za jména a formy, dostaneš se ke zdroji všeho.

Pokud máš stále pocit, že něco chybí, znamená to, že jsi stále v mysli.

Mysl vytváří iluzi zvyků, které se zdají být zakořeněné, protože existují v čase a paměti. Ale ve skutečné přítomnosti neexistují žádné zvyky, žádná minulost, žádné „já“. Touha po svobodě je jako plamen – spálí vše, co jí stojí v cestě, včetně tvého ega, těla a mysli. Ať tento plamen spálí vše, co je, včetně samotné myšlenky na svobodu.

Ti, kteří se zcela odevzdali tomuto plameni, dosáhli osvícení.

Buddha byl takovou bytostí. Přestože byl princem, v něm hořela touha po svobodě. Jeho otec ho obklopil všemi myslitelnými požitky, aby ho udržel ve světě, ale Buddha byl poháněn ohněm svobody. Tento příběh znáš – Buddha se vzdal všeho, aby našel pravdu, a jeho odkaz žije dál. Jestli to mohl dokázat on, můžeš to dokázat i ty.

Každý se může stát Buddhou. Potřebuješ jen ten plamen svobody.

Buddha je stále živý v srdcích lidí. Ty také musíš poznat sám sebe jako toho, kdo je osvícený.

[Návštěvník]

ŽÁDNÝ VÝBĚR

Oddaný: Pokud je vše předurčeno, jak je to se svobodou vybrat si v daném okamžiku správnou akci?

Papaji: Nemáte vůbec žádnou svobodu volby. Proč ne? Protože jste již svobodní a v této svobodě nejsou žádné volby. Myslíte si, že nejste svobodní, takže si také myslíte, že máte na výběr: volbu být svobodný nebo nebýt svobodný, nebo volbu následovat jeden způsob jednání místo jiného. Ale tento pocit volby, který máte, je iluzorní. Akty, které provádíte dnes, a všechny činy, které se chystáte provést v budoucnu, již byly stanoveny. Musíte je udělat. Nemáš na výběr. Všechny vaše zdánlivé volby byly stanoveny ještě předtím, než jste se narodili. kdo bude volit? A jaký je výběr? Myšlenka na výběr a výběr patří k mysli. Ve skutečnosti neexistuje žádný výběr a žádná volba. Před stvořením tohoto vesmíru byly všechny volby všech bytostí, které se kdy objeví, již pevně dané. Nevíte, kdo to je, kdo vytváří všechny tyto bytosti. Je to on, kdo žije a přebývá v Srdcích všech bytostí. Je to on, kdo existoval ještě před stvořením vesmíru. Během stvoření je to on, kdo řídí činnosti všech bytostí ve vesmíru. Přiděluje karmu: tato karma je vaše, tento čin musíte udělat. Tento obyvatel je dokonce v srdcích všech těch bytostí, které se teprve mají narodit. Je těžké pochopit, jak lze takto určovat jednání všech těchto bytostí. K vyřešení tohoto problému vám radím, abyste viděli, kdo je ten, kdo stvořil tento vesmír. Všechno toto stvoření je pouze v jeho myšlenkách. Když si to uvědomíte a pochopíte, pochopíte, že všechny tyto bytosti jsou jen konceptem ve vaší mysli. Konečně pochopíte, že nemůžete nic dělat a že jste nikdy nic neudělali.

[Návštěvník]

Konečné osvobození

„Pokud se mě někdo zeptá: ‚Které z těchto tří je konečné osvobození – s formou, bez formy, nebo s formou i bez formy?‘ odpovím: ‚Osvobození je zánik ega, které se ptá: ,S formou, bez formy, nebo s formou i bez formy?‘“

– Bhagavan Sri Ramana Maharši, Ulladu Narpadu, verš 40

[Návštěvník]

Dosáhnout vnitřní svobody znamená zbavit se připoutanosti k věcem, lidem, myšlenkám a výsledkům našich činů. Neznamená to vzdát se života, ale žít ho s lehkostí a klidem.

Jak tedy dosáhnout vnitřní svobody?

1. Poznej sám sebe

Vnitřní svoboda začíná uvědoměním, že nejsme jen naše myšlenky, emoce nebo role, které hrajeme ve světě. Jsme něčím hlubším – vědomím, které to vše pozoruje.

2. Neulpívej na minulosti ani budoucnosti

Žij tady a teď. Minulost už neexistuje a budoucnost je jen možností. Přítomný okamžik je jediná realita, kterou máme.

3. Přijímej život takový, jaký je

Neznamená to pasivitu, ale schopnost vidět věci jasně, bez odporu. Čím více se bráníme tomu, co je, tím více trpíme.

4. Odpoutej se od výsledků

Dělej věci pro radost z konání, ne kvůli odměně. Jak říká Bhagavadgíta: „Máš právo jednat, ale ne na plody svého jednání.“

5. Pozoruj své myšlenky a emoce

Místo toho, abychom se nechali pohltit emocemi, můžeme je jen pozorovat – jako mraky na obloze, které přicházejí a odcházejí.

6. Pěstuj lásku místo připoutanosti

Skutečná láska nechává druhé být, nepřivlastňuje si je. Připoutanost vytváří strach ze ztráty, zatímco láska dává svobodu.

7. Najdi klid v sobě, ne ve vnějších věcech

Hledáme štěstí ve věcech, vztazích nebo úspěchu, ale pravé štěstí je stav mysli. Je to ticho mezi myšlenkami.

8. Věnuj se meditaci nebo vnitřnímu ztišení

Každodenní chvíle ticha ti pomohou lépe vnímat, co je pomíjivé, a co trvalé. Meditace učí mysl spočívat v klidu.

9. Buď nezištný

Čím méně se soustředíme na své „já“ a více pomáháme druhým, tím svobodnější se stáváme.

10. Přijmi smrt jako součást života

Když se přestaneme bát ztrát a smrti, ztratí nad námi svět moc. Každý okamžik pak můžeme žít naplno a svobodně.

Vnitřní svoboda není něco, co bychom jednou dosáhli a hotovo. Je to stav, který si každý den připomínáme a prohlubujeme. Nejde o to utéct ze světa, ale být ve světě, a přesto být svobodný.

[Návštěvník]

Mistr řekl:

„Co bylo, to bylo. Naprav se a zapomeň na minulost. Už na to víc nemysli.“
Neúmyslné chyby, kterých se dopouštíš, nebo nepříjemné věci, které se ti přihodí, nejsou důležité. Důležité je to, kým se v důsledku těchto zkušeností staneš.
Pouze ty sám určuješ, jak budeš reagovat na různé okolnosti, které ti život přináší.
Staneš se zatrpklým, sklíčeným člověkem, litujícím sám sebe, nebo božsky chápajícím, soucitným a silně smýšlejícím jedincem, oddaným Bohu?
Nikdo nemůže zabránit tvému úspěchu v hledání Boha – kromě tebe samotného.

od Sri Daya Mata (učední Yoganandy)

[Návštěvník]

Všechno, co jste si kdy mysleli o realitě, není pravda. Ale ještě horší je, že vše, co jste si mysleli o tom, kým jste, také není pravda. Když o těchto věcech začnete skutečně přemýšlet, projdete takzvanou „temnou nocí duše“. Ztratíte svou identitu, protože jste si mysleli, že jste nějaká oddělená bytost – ego uzavřené v kůži, vtěsnané do objemu těla a vymezené délkou jednoho života.

Jenže když si uvědomíte, že tohle všechno je jen prožitek ve vás – že nejste v tomto vesmíru, ale že vesmír je ve vás – a že to „vy“ není osoba, je to zlomový bod. Přicházíte o všechny své navyklé jistoty, a právě tyto jistoty byly kotvou vaší existence. To může být velmi znepokojující.

Ale pokud v tom vytrváte, pokud skočíte do propasti, je to jako překročit horizont událostí. Jakmile skočíte, zažijete osvobození.

[Návštěvník]

Plátno vědomí | Eckhart Tolle o knize Vnitřní cesta ke svobodě (1. část)

Mohu si být vědom sám sebe jako vnímajícího vědomí – bez kterého by žádné smyslové vnímání neexistovalo? Musí tu být vědomí, které vnímání vůbec umožňuje. A právě toto vědomí se takříkajíc vtěluje do smyslového vnímání.

Smyslové vnímání vzniká díky tomuto vědomí. Bez vědomí, které stojí za smyslovým vnímáním, by žádné vnímání nebylo možné. Proto si začni uvědomovat sám sebe jako vědomí, které je za tím vším – jako přítomnost, která samotné smyslové vnímání umožňuje.

A právě to je praxe. Například při naslouchání jakémukoliv zvuku – zejména přirozeným zvukům, jako je zpěv ptáků, šumění větru v listí, šplouchání moře, tekoucí voda. Věnuj těmto zvukům pozornost, ale ne celou – část své pozornosti si ponecháš, obrácenou k samotnému aktu naslouchání. Uvědomuješ si pozornost jako takovou. Nepotřebuješ být zcela pohlcen tím, co slyšíš.

Začínáš tedy praxí jednoduchých a přirozených věcí – vjemů, které vnímáš zrakem, hmatem, čichem. Můžeš třeba ucítit jemný vánek, vnímat jeho vůni, vůni přírody – cokoliv, co je přítomno. A možná se ti někdy podaří vnímat okamžik všemi smysly zároveň – vidět, slyšet, cítit chuť i vůni, dotek – vše najednou. To je vzácné, ale možné. A za tím vším je vnímající vědomí. To ti dává vnitřní spočinutí, klid, ukotvení. Jsi ukotven ve svém bytí. Zakotven v Bytí.

Proto začínáš s jednoduchými věcmi – a ideálním prostředím je k tomu právě takovéto útočiště, tichý prostor, jaký poskytuje duchovní pobyt či retreat. A pak se vrátíš do každodenního života – domů, do práce – a tam v praxi pokračuješ. Tam je to obtížnější, protože tam přichází více výzev, které se dožadují tvé pozornosti.

A tak se snažíš zůstat v kontaktu s tímto vnitřním prostorem. Nejdřív přichází jen záblesky tohoto stavu. Postupně trvají déle. A pak se ti možná podaří zůstat v přítomnosti i během každodenních činností. Další krok je být ve spojení s přítomností i během přemýšlení – aby tě myšlení zcela nepohltilo. Takto můžeš myslet, aniž bys ztratil přítomnost. A to je ono. Tím jsi „dorazil“.

A tvé myšlení se v takovém stavu stává hlubší, zajímavější. Přestává vytvářet zbytečné problémy. Velká část nevědomého myšlení totiž vytváří řetězec zbytečných starostí a zesiluje běžné výzvy zbytečně. Ale když jsi v přítomnosti, tohle už se neděje.

Můžeš mít pozornost plně obrácenou do přítomnosti. Když máš zavřené oči, může být až 80 % tvé pozornosti ponořeno do přítomnosti. A pokud jsi opravdu hluboce v tom stavu, nic z tebe jako osoby už nezbývá – zůstává jen čistá přítomnost. A v takovém stavu už tě smyslové vnímání ani tolik neláká – protože ten stav je sám o sobě krásný.

To je něco, co jsem zažil i já, když jsem před lety často vstupoval do hlubokých stavů přítomnosti, nejčastěji v přírodě. V takovém stavu přestane být důležitý i čas. A když jsem pak otevřel oči, i když jsem byl stále obklopen krásnou přírodou, měl jsem pocit – ač to zní zvláštně – že vše, co jsem vnímal, bylo jako odstředěné mléko, zatímco hluboko uvnitř zůstala smetana. Nezředěná esence. Vše ostatní bylo zředěné vědomí.

V Indii pro tento stav hluboké přítomnosti existuje slovo: samádhí – stav absolutní přítomnosti. A já jsem během let opakovaně říkal: je důležité naučit se tento stav poznávat a přinášet ho do běžného života. A později jsem zjistil, že v Indii o tom mluví už po staletí – a nazývají to sahadža samádhí – stav, kdy neztrácíš přítomnost ani při činnostech ve světě.

To je další krok – být plně přítomen i uprostřed běžných každodenních dějů.

A velmi rád cituji Ježíšovo podobenství o muži, který postavil dům na písku – a když přišly bouře a povodně, dům byl smeten, protože neměl základ. A pak Ježíš mluví o jiném muži – ten slyšel jeho slova a podle nich i jednal. Jinými slovy, žil podle učení. Podstata učení je: "Hledejte nejprve království nebeské, a vše ostatní vám bude přidáno." To „království“ je v tobě – to je ta přítomnost. Všechno ostatní je druhořadé.

A tento muž tedy – jak se v podobenství říká – kope hluboko, až najde skálu. A na ní staví dům. A když přijdou záplavy, ten dům obstojí. Nezboří se. Ježíš tak popisuje dva stavy vědomí – jeden, který není zakořeněn v Bytí, žije jen na povrchu, bez propojení s „vertikálním rozměrem“ – tedy s přítomností. Ten druhý stav vědomí je zakořeněn hluboko – na skále – v přítomnosti.

A pak už události světa člověka neohrožují. Nevytvářejí v něm utrpení. Takový člověk se povznesl nad okolnosti. Události se dějí dál, ale protože je zakořeněn v Bytí, neurčují už jeho stav vědomí.

A právě k tomuto cíli vedou všechna duchovní učení – každé svým způsobem.

[Návštěvník]

Boj proti šílenství | Eckhart Tolle v knize Cesta ke svobodě (2. část)

Abychom čelili tomuto šílenému světu, který vytvořilo kolektivní lidské vědomí — nebo spíš nevědomí — a ve kterém žijete, je potřeba mimořádného stupně přítomnosti.

Tady je poměrně snadné zůstat přítomný. Relativně snadné, jestliže jste na ústraní. Odešli jste ze světa do relativně chráněného prostředí. I tady se samozřejmě mohou objevit malé výzvy. Ale tam venku, ve světě, to bývá náročné — zvlášť v tom světě, který obýváme dnes. Mnoho prvků naší civilizace je projevem relativně nevědomého kolektivního vědomí.

Ale i v době Ježíšově byl svět náročný — samozřejmě jiným způsobem. Možná tehdy existovaly jiné, výrazné výzvy, ale neprobíhalo tehdy neustálé bombardování podněty, jako dnes. Nikdy ani chvilka prostého bytí.

A tak, abych opět citoval Ježíše, řekl: „Ve světě budete mít soužení.“ (Ve světě budete mít soužení — protože to je to, co svět dělá — to je moje poznámka.) Ale pokračuje: „Já jsem přemohl svět.“ Neříká „porazil“, ale „přemohl“, což znamená, že překročil závislost na světě. To je probuzení.

Ježíš také říká — a mnoho křesťanů si s tím neumí poradit — „Vše, co činím já, budete činit také vy. A ještě větší věci budete konat.“ Ježíš je tedy předchůdcem, stejně jako Buddha — ukazuje, co je možné realizovat: vědomé spojení se zdrojem.

Ve světě — nevím, v jaké situaci se nacházíte — zda žijete v relativně zdravém prostředí, pracovním i rodinném, nebo zda žijete v prostředí poměrně šíleném, ať už doma, nebo v práci. Pokud je vaše prostředí náročné, musíte být obzvlášť přítomní. V náročných prostředích, kde jsou lidé kolem vás nevědomí, reaktivní, ovládaní egem, myslí připoutanou k identitám, kde neustále vznikají konflikty, hádky — snad ne fyzické násilí, ale i to je extrémní forma nevědomí — tam je vaše přítomnost velmi cenná.

Pokud zůstáváte přítomní v chráněném prostředí, je to jako květina rostoucí ve skleníku, chráněná před vnějšími vlivy. Roste rychle, ale jakmile ji přenesete ven, nemusí přežít, protože se nenaučila čelit větru, dešti, chladu, sněhu. Nemá vybudovanou odolnost, energii, aby těmto silám čelila.

Můžete jet do wellness resortu na Havaj nebo do Bali, do krásného prostředí, kde nemusíte dělat nic než meditovat, jíst to nejzdravější jídlo, každý den si dopřát masáž, plavat v oceánu nebo bazénu, být opečovávaní. Vypadá to jako skvělá příležitost k tomu být přítomný. A možná jste přítomní, možná si řeknete: „To je ono. Dosáhl/a jsem toho.“ Jenže pak peníze dojdou — třeba to stojí tisíc dolarů za den — a musíte jet domů.

A doma, při první výzvě, kterou potkáte, to ztratíte.

Jednou mi to popsal mnich, se kterým jsem mluvil před mnoha lety. Američan, který se stal buddhistickým mnichem v lesním klášteře v Thajsku. Když byl mladý, dovolili mu, aby odešel na horu do malé meditační chatky. Nemusel dělat nic než celý den meditovat. Jednou denně mu někdo donesl jídlo. A on tam meditoval několik měsíců, zažíval vznešené stavy přítomnosti, byl přesvědčen, že „to je ono“.

Pak ho ale poslali zpět do kláštera. A někdo mu tam řekl: „Všiml sis, že ti vypršelo vízum? Musíš do Bangkoku zažádat o nové.“ Tak se vydal do města, čekal hodinu ve frontě na víza, a když konečně dorazil k přepážce, řekli mu: „To je špatná fronta, musíte jinam.“ A postupně v něm začaly znovu narůstat staré stavy — frustrace, hněv.

Po několika hodinách čekání byl konečně vpuštěn do kanceláře. Tam bouchl do stolu a zakřičel: „Čekám tu už tři a půl hodiny a vy mě stále nepřijali!“ A právě v tom okamžiku si uvědomil, co se s ním děje. Ztratil přítomnost. Znovu.

Takže přítomnost, které tehdy dosáhl, byla jen povrchová. Byla tam, ale nebyla ještě ztělesněná. Ztratil ji. A právě k tomu je svět — aby vás vyzval a pomohl vám ztělesnit přítomnost skrze výzvy.

Když onemocníte — je to velká výzva. Když ztratíte něco důležitého — další výzva. Lidé kolem vás jsou nároční — výzva. A velmi užitečná výzva.

[Návštěvník]

Překonávání vnitřních výzev | Eckhart Tolle o knize Vnitřní cesta ke svobodě (3. část)

Pouze část životních výzev přichází zvenčí — skrze jiné lidi, události a věci, které se dějí. Velká část výzev však pochází z vaší vlastní mysli. A já bych řekl, že větší část těchto výzev nepochází z vnějších událostí, i když i ty se samozřejmě dějí. Větší část výzev pochází z nepozorované mysli — z toho, co vaše mysl říká a dělá ohledně vašeho života, z vnitřního vyprávění a z jejích zkreslení, nesprávných výkladů života a všeho kolem.

Když se díváte na život skrze filtr podmíněnosti své mysli, skrze příběh, který si mysl vytváří, nemůžete už oddělit realitu od její interpretace. A v tom je problém. Když si to ale uvědomíte, přestanete si stěžovat, jen se na to díváte a čelíte tomu. A každá výzva, která přijde, vás činí bdělejšími — i ty malé, jako když vám zruší let.

Přijdete na letiště a let je zrušen — to je malá výzva. Nebo zakopnete, upadnete a něco si zlomíte — to už je o něco větší výzva. Ale mechanismus reaktivity za tím je vždy stejný. Můžete začít s těmi malými věcmi, které se pokazí. Nikdo vám neříká, co se děje, a všude kolem vás je padesát naštvaných lidí. Buď vás to vtáhne, nebo si řeknete: „Aha, tohle je znamení, že mám být bdělý.“ Je to příležitost k prohloubení přítomnosti.

A najednou se stáváte skutečně inteligentní. Máte přístup k vyšší inteligenci. A pokud je možné něco udělat, tak to uděláte — bez reaktivity, prostě čin, nikoli reakce. A pokud nic udělat nelze, prostě se odevzdáte a cítíte se dobře. Třeba tam budete sedět dvě hodiny a nic se nezmění, pak možná půjdete do hotelu nebo usnete na židli. A už to ve vás nevytváří problém v běžném slova smyslu. Už to netvoří nešťastnou identitu. Naopak — zvyšuje to vaši bdělost.

Znám případy lidí, kterým lékaři sdělili velmi vážnou diagnózu. Obvykle je první reakcí velké utrpení — když věříte, že váš život ještě není úplný, že máte spoustu plánů, které už možná nestihnete. Ale u některých lidí to způsobilo něco jiného. Najednou se stali velmi bdělými a přítomnými. Odmítli opustit přítomný okamžik, protože pochopili — buď skrze takovéto učení, nebo intuitivně — že když opustí přítomnost, stanou se nešťastnými. Když se podívají jen o pár měsíců dopředu a uvědomí si, že už tu možná nebudou, upadají do utrpení.

Takže zůstávají naprosto přítomní — a najednou zažívají nejen velkou bdělost, ale téměř nadšení. Před pár lety byl případ britského hudebníka, jehož jméno si bohužel nepamatuji. Byl relativně známý, ne však světově slavný, a bylo mu sotva třicet nebo čtyřicet let. Lékař mu řekl, že má jen rok života. A on bez jakéhokoli duchovního vedení nebo předchozí četby vyšel z ordinace a okamžitě pocítil intenzivní vlnu živosti. Začal žít naprosto v přítomnosti. V rozhovoru pak řekl: „Proč jsem to tak nežil už dřív? Proč jsem čekal až sem?“

To, co cítil, nebylo štěstí — to je povrchní pojem. Cítil život sám. Radost ze života, která je hlubší než štěstí nebo neštěstí. Možná to ani nelze nazvat radostí. Byla to intenzivní živost.

A proč k tomu došlo? Protože z něj byl odstraněn čas. Už nebyla budoucnost. A bez budoucnosti ego nemůže přežít. Ego, ten iluzorní pocit já, potřebuje minulost a budoucnost. Je vytvořeno z minulosti a žije pro budoucí naplnění — a samozřejmě i zničení, ale to ego nechce slyšet.

Takže ego bylo rychle rozpuštěno. A totéž se může stát lidem, kteří ztratí všechno — při přírodních nebo člověkem způsobených katastrofách. Ne všem, někteří zůstávají uvězněni v utrpení. Ale pro jiné je to příležitost k opravdovému duchovnímu probuzení.

Vy jste ale přišli sem, protože už tu fázi utrpení máte za sebou. To však neznamená, že utrpení už nemá žádnou roli. Když přijde, může stále prohloubit vaši přítomnost. Ale už ho nepotřebujete jako takové, protože přítomnost do svého života zvete vědomě. Začíná se skrze vás projevovat. A výzvy, které přicházejí, už nejsou stejné jako tehdy, kdy jste byli nevědomí a reagovali vztekle nebo beznadějně.

Když reagujete dysfunkčně, každou výzvu zesilujete. Nedokážete ji přijmout takovou, jaká je, a vytváříte kolem ní obrovský příběh. Tím ji nafukujete.

Vraťme se k jednoduchému příkladu: na letišti je zrušen váš let. A vy přejdete do reaktivního módu — jdete k přepážce a začnete křičet na zaměstnance: „To je skandál, měli byste se postarat o své klienty!“ A když takto vystupujete, ostatní vás následují. Co byla malá událost, se zvětší — a často vám to druhá strana „vrátí“ stejně reaktivně. Vznikne drama, a nakonec třeba zavolají policii a odvedou vás pryč.

Občas se dočtete o lidech, kteří vyvádějí v letadle — sedadla jsou úzká, lidé pijí alkohol, jejich vědomí klesá a pak i malý diskomfort se přemění ve scénu, kterou musí řešit posádka, a někdy musí letadlo i nouzově přistát. To je klasický příklad, jak malá výzva se nafoukne až do vězení.

To vše ukazuje, jak lidské interakce často výzvy zesilují. A když jeden začne, přidávají se další — a je z toho násilí, války. Ale všechno to začíná stejně: v jednotlivci. A pak se to šíří dál.

Jakmile však přestanete být reaktivní, vaše reakce na výzvy se promění. Už nic nezesilujete. A pak — a to je téměř malý zázrak — se výzva mnohem rychleji rozplyne nebo transformuje. Když přestanete bojovat, často velmi brzy přijde nová, příznivá situace, a vy si řeknete: „To je skvělé.“

[Návštěvník]

„Když je mysl klidná, vše je Já. Když se mysl hýbe, vzniká svět. Buďte tedy klidní, odhoďte vše a buďte svobodní.“ Papadží

.