Vědomí

Vědomí

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 13. bře 2019 14:22:24

Je to svoboda, protože je jasně viděno, že Vědomí na sebe může vzít jakýkoliv tvar.

Je to štěstí, protože je jasně nazíráno, že Vědomí je vždy naplněno sebou samotným a nepotřebuje nebo nechce nic jiného.

Je to láska, protože je jasně viděno, že Vědomí je intimně v jednotě se všemi jevy.


Rupert Spira
Návštěvník
 

Vědomí

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 05. črc 2020 15:32:03

Obrázek

T: Zkušenost může být chybná a zavádějící.
M: Přesně tak, ale nikoli samotný fakt zkušenosti. Ať je zkušenost jakákoli, pravdivá nebo nepravdivá, samotný fakt, že se zkušenost odehrála, nemůže být popřen. Tento fakt dokazuje sám sebe. Pozorujte se pečlivě a uvědomíte si, že ať je obsahem vašeho vědomí cokoli, samo pozorování není tímto obsahem nijak ovlivněno. Uvědomění je samostatné a nemění se spolu s uvědomovanou událostí. Událost může být příjemná či nepříjemná, nepodstatná či důležitá, ale uvědomění je stále stejné. Všimněte si té zvláštní povahy čirého uvědomění, jeho přirozené totožnosti s Já, bez sebemenší stopy ztotožnění s pocitem „já jsem“, a jděte k jeho základům. Brzy pochopíte, že uvědomění je vaší pravou přirozeností a že nic z toho, co je obsahem vašeho uvědomění, nemůže být vaše.
T: Copak není vědomí a jeho obsah jedno a totéž?
M: Vědomí je jako mrak na obloze a kapky vody jsou jeho obsahem. Aby byl mrak vidět, potřebuje slunce. Podobně vědomí potřebuje být zaostřeno v uvědomění.
T: Copak není uvědomění formou vědomí?
M: Je-li obsah pozorován nezaujatě a odpoutaně, potom je vědomí uvědoměním. Ale přesto je rozdíl mezi uvědoměním, které se odráží ve vědomí, a čirým uvědoměním, které je za vědomím. Odrážené uvědomění, pocit „jsem si vědom“, to je svědek, zatímco čiré uvědomění je podstatou skutečnosti. Odraz slunce v kapce vody je nepochybně odrazem slunce, ale není to slunce samotné. Mezi uvědoměním, které se odráží ve vědomí jakožto svědek, a čirým uvědoměním je mezera, kterou mysl nemůže překročit.

T: Není to závislé jenom na úhlu pohledu? Mysl říká, že tu je rozdíl, ale srdce říká, že ne.
M: Samozřejmě, že tu není žádný rozdíl. Skutečné vidí skutečnost v nesku­tečném. Je to mysl, kdo vytvořil neskutečné, a je to opět mysl, kdo vidí neskutečné jako neskutečné.

T: Chápu, že zážitek skutečného je následován pochopením nesku­tečného jako neskutečného.
M: Nic takového jako zážitek skutečného neexistuje. Skutečné je za zkušeností. Každá zkušenost je pouze v mysli. Znát skutečné můžete jen tak, že jste skutečným.
T: Je-li skutečné za slovy a myslí, proč o něm tolik mluvíme?
M: Pro radost, samozřejmě. Skutečné je nejvyšší blažeností. I pouhý rozhovor o skutečném je štěstím.

http://www.advaita.cz/26650n-85.-quot-j ... ja-jsem-to
Návštěvník
 

Re: Vědomí

Nový příspěvekod Návštěvník » sob 22. srp 2020 20:26:56

Obrázek

M: Mysl se musí naučit, že za pohybující se myslí je neměnné pozadí uvě­domění. Mysl musí poznat pravé Já, respektovat je a přestat je zakrývat, jako Měsíc zakrývá Slunce při slunečním zatmění. Prostě si uvědomte, že nic z toho, co je možné pozorovat nebo zakoušet, nejste vy a nejste tím ani nijak omezen. Nevšímejte si ničeho, co nejste vy.

T: Abych mohl dělat to, co mi říkáte, musel bych být neustále vnímající.

M: Být vnímající znamená být bdící. Nevnímat znamená spát. Vědomý už jste, o to se nemusíte snažit, ale to, že jste vědomý, si musíte uvědo­movat. Buďte vědomý úmyslně a vědomě, rozšiřujte a prohlubujte své pole uvědomění. Vy si vždycky uvědomujete jen svou mysl, ale neuvě­domujete si sebe sama jakožto toho, kdo si je vědom.

T: Jestli jsem to dobře pochopil, tak rozlišujete mezi pojmy „mysl“, „vě­domí“ (consciousness) a „uvědomění“ (awareness).

M: Podívejte se, mysl neustále tvoří myšlenky, dokonce i když je nesle­dujete. Když víte, co se děje ve vaší mysli, říkáte tomu vědomí. To je váš bdělý stav – vaše vědomí přeskakuje z jednoho vjemu na druhý, od myšlenky k myšlence, pořád dokola. Potom přichází uvědomění, přímý vhled do celku vědomí, do celku mysli. Mysl je jako řeka, která bez přestání proudí v korytě těla. Vy se na chvíli ztotožníte s určitou vlnkou a nazvete ji „moje myšlenka“. Jediné, čeho jste si vědom, je vaše mysl. Ale uvědomění je vnímáním vědomí v jeho celistvosti.

T: Každý je vědomý, ale ne každý si to uvědomuje.

M: Neříkejte „každý je vědomý“. Řekněte: „Je tu vědomí, ve kterém se vše objevuje a zase mizí.“ Naše mysli jsou pouze vlny na povrchu oceánu. A stejně jako vlny přijdou a zase odejdou. Jako oceán jsou však nekonečné a věčné. Poznejte sebe sama jako oceán bytí, lůno veškeré existence. To všechno jsou samozřejmě metafory, skutečnost je nepo­psatelná. Můžete ji poznat jen tak, že jí jste.

T: Stojí její hledání za to utrpení?

M: Bez ní je všechno utrpení. Chcete-li žít zdravě, tvořivě a šťastně a mít nekonečné bohatství, o které se můžete podělit s druhými, hledejte to, čím jste.

Zatímco mysl je soustředěna v těle a vědomí je soustředěno v mysli, uvědomění je svobodné. Tělo má své potřeby a mysl své bolesti a radosti. Ale uvědomění je nedotknutelné a neotřesitelné. Je jasné, tiché, klidné, bdělé a nebojácné, bez touhy a strachu. Meditujte o něm jako o svém pravém bytí, snažte se jím být ve svém každodenním životě a poznáte uvědomění v celé jeho plnosti.

Mysl se zajímá o to, co se děje, kdežto uvědomění se stará o samotnou mysl. Dítěti jde o hračku, ale matka hlídá dítě, ne hračku.

Neúnavným pozorováním jsem se stal zcela prázdným a s touto prázdnotou se opět vrátilo vše, kromě mysli. Zjistil jsem, že jsem mysl nenávratně ztratil.

T: Když s námi teď mluvíte, jste nevědomý?

M: Nejsem ani vědomý, ani nevědomý. Jsem za myslí se všemi jejími rozličnými stavy a podmínkami. Rozdíly jsou vytvářeny myslí a vztahují se jen na mysl. Já jsem čiré Vědomí samo, ustavičné uvědomění všeho, co je. Jsem ve stavu, který je skutečnější, než váš. Nejsem rozptylován žádným rozlišováním a oddělováním, kterými je tvořena osobnost. Do­kud je tu tělo, má své potřeby jako kterékoli jiné, ale mentální procesy u mě skončily.

http://www.advaita.cz/26384n-48.-uvedom ... ja-jsem-to
Návštěvník
 

Re: Vědomí

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 23. srp 2020 5:42:42

Uvědomění

(z knihy Já Jsem To)


Tazatel: Zabere realizace Já nějaký čas, nebo je to tak, že čas nemůže při realizaci nijak pomoci? Je realizace Já pouze záležitostí času, nebo záleží na jiných faktorech, než je čas?
Maharádž: Jakékoli čekání je zbytečné. Myslet si, že naše problémy vyřeší čas, je sebeklam. Budoucnost sama o sobě jen opakuje minulost. Změna se může udát jedině v přítomnosti, nikdy ne v budoucnosti.
T: Co způsobí změnu?
M: Musíte naprosto jasně cítit potřebu změny. To je vše.
T: Dochází k realizaci v rámci hmoty, nebo mimo ni? Není snad k tomu, aby se mohla projevit, nutné tělo a mysl?
M: Každá zkušenost je iluzorní, omezená a dočasná. Od zkušenosti nic neočekávejte. Realizace sama o sobě není žádná zkušenost, i když může vést k novému druhu zkušeností. Ale ani tyto nové zkušenosti, jakkoli zají­mavé, nejsou o nic skutečnější než ty staré. Realizace určitě není nějaká nová zkušenost. Je to objev věčného faktoru, který je v každé zkušenosti přítomen. Je to uvědomění, které zkušenost umožňuje. Tak jako je ve všech barvách přítomno světlo jakožto bezbarvý faktor, tak je i v každé zkušenosti přítomno uvědomění, které ale není zkušeností.
T: Není-li uvědomění zkušenost, jak potom může být realizováno?
M: Uvědomění tu je neustále. Proto nemusí být realizováno. Otevřete okenici a mysl bude okamžitě zaplavena světlem.
T: Co je hmota?
M: Hmota je to, čemu nerozumíte.
T: Věda hmotě rozumí.
M: Věda pouze odsouvá hranice naší nevědomosti.
T: A co je příroda?
M: Příroda je souhrn všech vědomých zkušeností. Jakožto vědomé já jste součástí přírody. Jakožto uvědomění jste za ní. Uvědomění znamená vidět přírodu jako pouhé vědomí.
T: Má uvědomění nějaké úrovně?
M: Úrovně existují ve vědomí, nikoliv však v uvědomění. Uvědomění je celistvé, homogenní. Jeho odrazem v mysli je láska a pochopení. Hloubka pochopení a intenzita lásky mohou být na různých úrovních, ale v jejich zdroji žádné úrovně nejsou. Zdroj je jediný a jednoduchý, ale jeho dary jsou nekonečné. Jenom nesmíte považovat tyto dary za jejich zdroj. Pochopte, že nejste řekou, ale samotným zdrojem; to je vše.
T: Ale já jsem i tou řekou.
M: Jistěže jste. Jakožto „já jsem“ jste řekou, která proudí mezi břehy těla. Jste ale také zdrojem a oceánem a mraky na obloze. Všude, kde je život a vědomí, tam jste i vy. Menší než to nejmenší, větší než to největší, vy jste, zatímco vše ostatní se jen jeví.
T: Jsou pocit bytí a pocit žití jedno a totéž, nebo se liší?
M: Jeden je tvořen totožností v prostoru, druhý kontinuitou v čase.
T: Jednou jste říkal, že pozorovatel, pozorování a pozorované jsou jedno a totéž, nikoliv tři různé entity. Pro mne jsou ale oddělení. Nepochybuji o vašich slovech, jenom tomu nerozumím.
M: Dívejte se pozorně a zjistíte, že pozorovatel a pozorované se objevují jenom v případě, že tu je pozorování. Jsou to atributy pozorování. Řeknete-li „já vidím tohle“, potom „já“ a „tohle“ přicházejí spolu s viděním, nikoliv dřív. Nemůžete mít neviděné „tohle“ ani nevidící „já“.
T: Mohu říci: „Já nic nevidím.“
M: To se jen „já vidím tohle“ změnilo na „vidím, že nic nevidím“ nebo „vidím tmu“. Ale vidění zůstává. V trojici poznávající, poznávání a poznané je nesporné pouze poznávání („vidím“ – pozn. překladatele). Ale „já“ a „tohle“ jsou sporné. Kdo poznává? Co je poznáno? Nic není jisté, kromě toho, že tu je poznávání.
T: Proč jsem si jistý poznáváním, ale ne poznávajícím?
M: Poznávání je spolu s bytím a milováním odrazem vaší pravé přirozenosti. Poznávající a poznávané je přidáno myslí. Mysl má v povaze vytvářet dualitu subjektu a objektu tam, kde žádná není.
T: Co je příčinou touhy a strachu?
M: Jsou to zjevně vzpomínky na minulé bolesti a radosti. Není na tom nic bůhví jak záhadného. Konflikt vzniká teprve tehdy, když se touha a strach týkají téhož objektu.
T: Jak utnout vzpomínky?
M: To není ani nutné, ani možné. Uvědomte si, že se všechno odehrává ve vědomí a že vy jste kořenem, zdrojem a základem vědomí. Svět je jenom posloupnost zkušeností a vy jste tím, co umožňuje, aby byly vědomé, ale sám stojíte mimo jakoukoli zkušenost. Je to jako zdroj tepla, plamen a hořící dřevo. Zdroj tepla udržuje plamen, plamen spotřebovává dřevo. Bez zdroje tepla by nebyl ani plamen, ani palivo. Podobně bez uvědomění by nebylo ani vědomí, ani život, který přeměňuje hmotu v nástroj vědomí.
T: Vy tvrdíte, že nebýt mne, nebyl by tu ani svět, a že svět a mé poznání světa jsou jedno a totéž. Věda dospěla k úplně jinému závěru: svět existuje jako něco konkrétního a nepřetržitého, zatímco já jsem vedlejším produktem biologické evoluce nervového systému, který není primárně ani tak sídlem vědomí, jako spíše mechanismem přežití jak individua, tak druhu jako takového. Váš pohled je zcela subjektivní, zatímco věda se všechno snaží popisovat pomocí objektivních pojmů. Je tento protikladný přístup nevyhnutelný?
M: Tohle je zjevné nedorozumění, které je čistě verbální. To, co je, je. Není to ani subjektivní, ani objektivní. Mysl a hmota nejsou oddělené, jsou to aspekty jedné a téže energie. Podíváte-li se na mysl jako na funkci hmoty, máte vědu. Podíváte-li se na hmotu jako na produkt mysli, máte náboženství.
T: Ale co z toho je pravda? Co bylo první – mysl nebo hmota?
M: Ani jedno nebylo první, protože mysl a hmota se nevyskytují samostatně. Hmota je forma, mysl je jméno. Společně vytvářejí svět. To, co hmotou a myslí prostupuje a obojí překračuje, je Skutečnost, čiré bytí – uvědomění – blaženost, vaše pravá podstata.
T: Já znám jedině proud vědomí, nekonečnou posloupnost událostí. Řeka času plyne bez ustání a přináší a zase neúprosně odnáší jednotlivé události. Budoucnost se neustále přeměňuje na přítomnost.
M: Nestal jste se obětí svého způsobu vyjadřování? Mluvíte o plynutí času, jako byste sám byl neměnný. Ale událostí, kterých jste byl svědkem včera, může být někdo jiný svědkem zase zítra. Vpohybu jste vy, nikoliv čas. Přestaňte se hýbat a čas zanikne.
T: Co to znamená – čas zanikne?
M: Minulost a budoucnost splynou do věčné přítomnosti.
T: Ale jak se to projeví v konkrétní zkušenosti? Jak víte, že pro vás čas zanikl?
M: Může to znamenat, že minulost a budoucnost už nehrají žádnou roli. Může to také znamenat, že vše, co se stalo a co se stane, je pro vás otevřenou knihou, ve které si můžete libovolně číst.
T: Dokážu si představit nějaký druh univerzální paměti, která je dostupná na základě patřičných cvičení. Jak se dá ale poznat budoucnost? Tam je neočekávané jistě nevyhnutelné.
M: To, co je neočekávané na jedné úrovni, může být jisté z hlediska úrovně vyšší. Koneckonců, pohybujeme se teď v rámci omezení, která vytváří mysl. Ve skutečnosti se nic neděje, není tu ani minulost, ani budoucnost – vše se jen jeví a nic není.
T: Co to znamená, že nic není? Znamená to, že máte okno nebo usnete? Nebo rozpustíte svět a necháte nás všechny v nebytí, dokud nejsme přivedeni zpátky k životu při dalším záblesku vaší myšlenky?
M: Kdepak, tak špatné to není. Svět mysli a hmoty, jmen a tvarů trvá dál, ale mne se to vůbec nedotýká. Je to jako můj stín. Stín tu je pořád a následuje mne všude, kam jdu, ale vůbec mi nepřekáží. Zůstává světem zkušeností, ale ne světem jmen a forem, které by se mnou byly propojeny prostřednictvím tužeb a strachu. Ty zkušenosti jsou bez kvalit, jsou to čiré zkušenosti, jestli to tak mohu říci. Říkám jim zkušenosti jenom proto, že výstižnější slovo nemohu najít. Jsou jako vlny na hladině oceánu, jsou neustále přítomné, ale nijak neovlivňují jeho míruplnou sílu.
T: Chcete říci, že zkušenost může být bezejmenná, bezforemná, neurčená?
M: Každá zkušenost je zpočátku taková. Teprve touha a strach, které se rodí ze vzpomínek, dávají zkušenosti jméno a formu a oddělují ji od ostatních zkušeností. Není to vědomá zkušenost, protože není v protikladu k ostatním zkušenostem, ale přesto je to stále zkušenost.
T: Není-li vědomá, proč o ní mluvit?
M: Většina vašich zkušeností je nevědomá. Vědomých zkušeností je jenom pár. Vy si to neuvědomujete, protože pro vás se počítají jen ty vědomé. Začněte si uvědomovat nevědomé.
T: Může si člověk uvědomovat nevědomé? Jak?
M: Touha a strach zatemňují a pokřivují. Když se od nich mysl osvobodí, stává se nevědomé dostupným.
T: Znamená to, že se nevědomé stane vědomým?
M: Je to spíš naopak. Vědomé se sjednotí s nevědomým. Rozdíly prostě zmizí, ať se na to díváte z jakékoli strany.
T: Jsem z toho zmatený. Jak si může člověk něco uvědomovat, a přesto být nevědomý?
M: Uvědomění není omezeno na vědomí. Uvědomění je uvědoměním všeho, co je. Vědomí je vědomím duality. Ale v uvědomění není žádná dualita. Je to jeden jediný celek čirého poznání. Podobně můžeme mluvit o čirém bytí a čirém tvoření – je bezejmenné, bezforemné, tiché, a přece absolutně skutečné, mocné a účinné. Jejich nepopsatelnost jim ani v nejmenším nijak nevadí. Přestože jsou nevědomé, jsou esenciální. Vědomé se nemůže v zásadě změnit, může se jen modifikovat. Aby se jakákoli věc mohla změnit, musí projít smrtí, zatemněním a rozpuštěním. Zlatý šperk musí být nejprve roztaven, aby mohl být vytvarován do nové formy. To, co odmítá zemřít, nemůže být znovuzrozeno.
T: Co to znamená zemřít, kromě toho, že zemře tělo?
M: Smrt znamená ukončení, odstoupení, zanechání. Pro plný život je podstatná smrt; každý konec znamená nový začátek. Na druhou stranu musíte pochopit, že zemřít může jenom mrtvé, nikoliv živé. To, co je ve vás živé, je nesmrtelné.
T: Odkud bere touha svou energii?
M: Své jméno a formu získává ze vzpomínek. Energie vyvěrá ze zdroje.
T: Některé touhy jsou ale naprosto špatné. Jak mohou špatné touhy vyvěrat z božského zdroje?
M: Zdroj není dobrý ani špatný. Podobně žádná touha není sama o sobě dobrá ani špatná. Není ničím jiným než snahou o dosažení štěstí. Tím, že jste se ztotožnil s nepatrným bodem, kterým je vaše tělo, připadáte si ztracený a zoufale hledáte pocit plnosti a celistvosti, kterému říkáte štěstí.
T: Kdy jsem ho ztratil? Myslím, že jsem ho nikdy neměl.
M: Měl jste ho dneska ráno, dokud jste se neprobudil. Překročte své vědomí a najdete ho.
T: Jak mám překročit vědomí?
M: Vy už to víte; udělejte to.
T: To říkáte vy. Já o tom ale nic nevím.
M: Přesto opakuji – už to víte. Udělejte to. Jděte za vědomí, zpátky ke svému normálnímu, přirozenému, nejvyššímu stavu.
T: Jsem z toho zmatený.
M: Smítko v oku způsobilo, že si myslíte, že jste slepý. Vypláchněte si oko a dívejte se.
T: Já se dívám! Ale vidím jenom tmu.
M: Odstraňte to smítko a vaše oči budou zaplaveny světlem. To světlo tu je – čeká na vás. Oči tu jsou také – jsou připravené. Tma, kterou vidíte, je jenom stínem drobného smítka. Zbavte se ho a vraťte se zpátky ke svému přirozenému stavu.
Návštěvník
 

Re: Vědomí

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 23. srp 2020 17:23:37



:D
Návštěvník
 

Re: Vědomí

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 16. zář 2020 5:01:59

Návštěvník
 

Re: Vědomí

Nový příspěvekod Návštěvník » pát 02. říj 2020 20:06:20

Hluboce zakódované zakoušení vyšších stavů vědomí

Sledovali jsme jakou roli hraje pozornost při uvědomování si, kým opravdu jsme. Je zde ještě jiný proces uváděný do pohybu věnováním pozornosti. Části našeho mozku jsou aktivovány/deaktivovány a umožňují nové a pravdivější vnímání Skutečnosti. Dr Shanida Nataraja vysvětluje ve své knize ‚Úžasný mozek‘ - Neurověda a důkaz síly meditace‘:

„Nedávný výzkum ukázal řetěz procesů v lidském mozku, který zprostředkovává náš přístup do vyšších stavů uvědomění. Sled je tento: Prefrontální kůra v našem mozku se zabývá myšlenkami, obrazy a denním sněním, a také pozorností. Zaměřením naší mysli v jednom směru, například na mantru, povzbuzujeme zvýšenou aktivitu v těchto buňkách pozornosti. Když se naše zaměření prohlubuje, aktivita v buňkách podílejících se na myšlenkách a obrazech zase významně poklesne. Odráží se to ve zmenšování beta vln, našich myslících vln ‚egové‘, části našeho uvědomění. Déletrvající pozornost v jednom směru také aktivuje buňky temporálního laloku a zvýšená aktivita tam spouští zase změny v limbickém systému, oblasti emoční reakce, a umožňuje přepnutí ze sympatického nervového systému (útěk nebo boj) do parasympatického nervového systému (odpočinek a uvolnění), ‚reakce uvolnění‘. Emoce strachu vyjádřená v silné reakci zaměřené na přežití ‚útěk nebo boj,‘ se mění na reakci přijetí a klidu, na reakci uvolnění.‘ Tyto změny se odrážejí v nárůstu vln alfa a theta.“

To je však pouze počátek. Když se meditace stává ještě hlubší, prohlubuje se i ‚relaxační odpověď‘. Toto prohloubení má zase řetězový efekt, který končí ve snížené aktivitě v parietální kůře, oblasti mozku spojené s orientací v čase a prostoru a vytvářením hranic: já/ne-já, a svět protikladů – tedy vlastnosti ‚ego‘. Tento pokles aktivity je zase odrážen ve zmenšování těchto schopností, a vysvětluje, proč je zde pocit rozpouštění a sjednocování protikladů naší oddělené identity – a času a prostoru.

V lidech je tedy nejen hluboce zakódováno zakoušení obyčejné skutečnosti, ale je v nich také hluboce zakódováno zakoušení vyšších stavů uvědomění.“

Věnováním pozornosti jsme přepnuli svůj mozek do jiného způsobu vnímání skutečnosti. Náš mozek je nádherným Božím přijímačem, který nám dovoluje přepínat mezi různými způsoby pozornosti a umožňuje nám přístup do různých rovin skutečnosti. Naše láskyplná pozornost nám tedy dovoluje naladit se do Boží Skutečnosti, kterou je Láska. Ztrácíme svůj pocit oddělení a izolace, který nám dává čisté žití z levé poloviny mozku, domova našeho ‚ega‘. Dovoluje nám‚ zanechat svoje ‘já‘ za sebou. Pak si uvědomujeme svoje propojení s ostatními a s milující Božskou Skutečností.

Kim Nataraja
Návštěvník
 

Re: Vědomí

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 08. říj 2020 9:28:33

48. Uvědomění je svobodné (z knihy Já Jsem To)

Obrázek

Tazatel: Právě jsem se vrátil ze Šrí Ramanášramu, kde jsem strávil sedm měsíců.

Maharádž: Jakou duchovní praxi jste tam prováděl?

T: Snažil jsem se maximálně soustředit na otázku „Kdo jsem já?“

M: Jak jste to dělal – slovně?

T: Dělal jsem to ve volných chvílích v průběhu dne. Někdy jsem si pro sebe mumlal „Kdo jsem já?“, „Já jsem, ale kdo jsem já?“ Nebo jsem to dělal mentálně. Občas jsem míval krásné pocity, nebo jsem se dostal do stavu tichého štěstí.

M: Když jste byl v tom správném stavu, co jste vlastně zakoušel?

T: Pocit vnitřního klidu, míru a ticha.

**********************************************************************************

M: Všiml jste si někdy, že se stáváte nevědomým?

T: Ano, příležitostně a na velmi krátkou dobu. Jinak jsem byl prostě tichý, vnitřně i vnějškově.

M: Jaký druh klidu to byl? Byl podobný hlubokému spánku, ale zároveň vědomý? Něco jako bdělý spánek?

T: Ano. Byl jsem bděle spící (džagrad sušupti).

M: Hlavní je osvobodit se od negativních emocí – od touhy, strachu a dalších ze „šesti nepřátel“ mysli. Jakmile se od nich mysl osvobodí, to ostatní už přijde samo. Tak jako se šaty vyperou v mýdlové vodě, tak se i mysl vyčistí v proudu čistých pocitů. Sedíte-li v tichu a pozorujete sám sebe, může se stát, že na povrch vyplavou ledasjaké věci. Nic s nimi nedělejte, vůbec na ně nereagujte, tak jako přišly, zase odejdou, samy od sebe. Záleží jen na vaší bdělosti, totálním uvědomování si sebe sama, či spíše vaší mysli.

T: Tím „sebe sama“ myslíte moje každodenní já?

M: Ano, myslím vaši osobu, která jediná je objektivně pozorovatelná. Pozorovatel je však za vším pozorováním. Co je pozorovatelné, to není vaše pravé Já.

T: Já mohu vždy pozorovat pozorovatele, do nekonečna.

M: Můžete pozorovat pozorování, ale ne pozorovatele. To, že jste koneč­ným pozorovatelem, víte na základě přímého vhledu, nikoliv díky něja­kému logickému procesu založenému na pozorování. Jste to, co jste, ale znáte jen to, co nejste. Já je známé jakožto bytí, ne-já je známé jakožto po­míjivé. Ale tohle vše je ve skutečnosti jenom v mysli. Pozorované, pozorování a pozorovatel jsou jen mentální konstrukce. Jedině samotné Já je.

T: Proč mysl vytváří všechno tohle rozdělování?

M: Rozdělovat a rozlišovat je samotnou podstatou mysli. Na rozdělo­vání není nic špatného. Ale oddělování jde proti faktům. Věci a lidé jsou odlišní, ale nejsou oddělení. Podstata je jednotná, skutečnost je jediná. Existují protiklady, ale neodporují si.

T: Zjistil jsem, že jsem od přírody velmi aktivní. Vy mi radíte, abych se aktivitě vyhýbal. Čím víc se však snažím být neaktivní, tím víc mám nutkání něco dělat. Nutí mě to být aktivní nejen vnějškově, ale i vnitřně se vzpírám být něčím, co mi není přirozené. Existuje nějaký lék proti touze po práci?

M: Mezi prací a aktivitou je ale rozdíl. Celá příroda pracuje. Práce je příroda, příroda je práce. Aktivita je naproti tomu založena na touze a strachu, na touze něco vlastnit, užívat si a na strachu z bolesti a zá­niku. Práce je prací celku pro celek, aktivita je činností jedince pro jedince.

T: Existuje lék proti aktivitě?

M: Pozorujte ji a ona zanikne. Využijte každou příležitost k tomu, abyste si připomínal, že jste v otroctví a že vše, co se vám děje, je způsobeno vaší tělesnou existencí. Touha, strach, trápení, radost – nic z toho se ne­může projevit, dokud tu nejste vy, komu se to projeví. Nicméně, cokoli se stane, to poukazuje na fakt, že tu jste vy, jakožto vnímající centrum. Nevšímejte si těchto ukazatelů, ale buďte si vědom toho, na co ukazují. Je to úplně jednoduché, ale musíte to dělat. Záleží na vaší vytrvalosti, se kterou se vracíte sám k sobě.

T: Dostávám se do zvláštních stavů, kdy se do sebe hluboce ponořím, ale je to nepředvídatelné a chvilkové. Nemám tyto stavy pod kontrolou.

M: Tělo je hmotná věc a potřebuje čas k tomu, aby se změnilo. Mysl je pouze souhrn mentálních zvyků, způsobů myšlení a cítění, které, aby se změnily, musí být vyneseny na povrch a prozkoumány. To také zabere čas. Jde jen o to mít odhodlání a vytrvat, ostatní už se vyřeší samo.

T: Myslím, že je mi jasné, co mám dělat, ale pociťuji únavu a depresi a vyhledávám společnost lidí, což mne okrádá o čas, který bych měl věnovat samotě a meditaci.

M: Dělejte to, na co máte chuť. Netýrejte se. Násilí by z vás udělalo přís­ného a zkostnatělého člověka. Nebojujte proti věcem, které pokládáte za překážky na své cestě. Jen se o ně zajímejte, věnujte jim pozornost, sledujte je a zkoumejte, ať se děje cokoli, dobré či špatné věci. Ale nenechávejte se jimi pohltit.

T: Jaký má smysl neustále si připomínat, že je člověk pozorovatelem?

M: Mysl se musí naučit, že za pohybující se myslí je neměnné pozadí uvě­domění. Mysl musí poznat pravé Já, respektovat je a přestat je zakrývat, jako Měsíc zakrývá Slunce při slunečním zatmění. Prostě si uvědomte, že nic z toho, co je možné pozorovat nebo zakoušet, nejste vy a nejste tím ani nijak omezen. Nevšímejte si ničeho, co nejste vy.

T: Abych mohl dělat to, co mi říkáte, musel bych být neustále vnímající.

M: Být vnímající znamená být bdící. Nevnímat znamená spát. Vědomý už jste, o to se nemusíte snažit, ale to, že jste vědomý, si musíte uvědo­movat. Buďte vědomý úmyslně a vědomě, rozšiřujte a prohlubujte své pole uvědomění. Vy si vždycky uvědomujete jen svou mysl, ale neuvě­domujete si sebe sama jakožto toho, kdo si je vědom.

T: Jestli jsem to dobře pochopil, tak rozlišujete mezi pojmy „mysl“, „vě­domí“ (consciousness) a „uvědomění“ (awareness).

M: Podívejte se, mysl neustále tvoří myšlenky, dokonce i když je nesle­dujete. Když víte, co se děje ve vaší mysli, říkáte tomu vědomí. To je váš bdělý stav – vaše vědomí přeskakuje z jednoho vjemu na druhý, od myšlenky k myšlence, pořád dokola. Potom přichází uvědomění, přímý vhled do celku vědomí, do celku mysli. Mysl je jako řeka, která bez přestání proudí v korytě těla. Vy se na chvíli ztotožníte s určitou vlnkou a nazvete ji „moje myšlenka“. Jediné, čeho jste si vědom, je vaše mysl. Ale uvědomění je vnímáním vědomí v jeho celistvosti.

T: Každý je vědomý, ale ne každý si to uvědomuje.

M: Neříkejte „každý je vědomý“. Řekněte: „Je tu vědomí, ve kterém se vše objevuje a zase mizí.“ Naše mysli jsou pouze vlny na povrchu oceánu. A stejně jako vlny přijdou a zase odejdou. Jako oceán jsou však nekonečné a věčné. Poznejte sebe sama jako oceán bytí, lůno veškeré existence. To všechno jsou samozřejmě metafory, skutečnost je nepo­psatelná. Můžete ji poznat jen tak, že jí jste.

T: Stojí její hledání za to utrpení?

M: Bez ní je všechno utrpení. Chcete-li žít zdravě, tvořivě a šťastně a mít nekonečné bohatství, o které se můžete podělit s druhými, hledejte to, čím jste.

Zatímco mysl je soustředěna v těle a vědomí je soustředěno v mysli, uvědomění je svobodné. Tělo má své potřeby a mysl své bolesti a radosti. Ale uvědomění je nedotknutelné a neotřesitelné. Je jasné, tiché, klidné, bdělé a nebojácné, bez touhy a strachu. Meditujte o něm jako o svém pravém bytí, snažte se jím být ve svém každodenním životě a poznáte uvědomění v celé jeho plnosti.

Mysl se zajímá o to, co se děje, kdežto uvědomění se stará o samotnou mysl. Dítěti jde o hračku, ale matka hlídá dítě, ne hračku.

Neúnavným pozorováním jsem se stal zcela prázdným a s touto prázdnotou se opět vrátilo vše, kromě mysli. Zjistil jsem, že jsem mysl nenávratně ztratil.

T: Když s námi teď mluvíte, jste nevědomý?

M: Nejsem ani vědomý, ani nevědomý. Jsem za myslí se všemi jejími rozličnými stavy a podmínkami. Rozdíly jsou vytvářeny myslí a vztahují se jen na mysl. Já jsem čiré Vědomí samo, ustavičné uvědomění všeho, co je. Jsem ve stavu, který je skutečnější, než váš. Nejsem rozptylován žádným rozlišováním a oddělováním, kterými je tvořena osobnost. Do­kud je tu tělo, má své potřeby jako kterékoli jiné, ale mentální procesy u mě skončily.

T: Vy se ale chováte jako člověk, který myslí.

M: A proč ne? Ale moje myšlení, stejně jako zažívání, je samovolné a účelné.

T: Je-li vaše myšlení samovolné, jak víte, že je správné?

M: Nejsou tu touhy ani strach, které by myšlení mařily. Tak proč by nemělo být správné? Jakmile jednou vím, kdo jsem a co znamenám, tak si to nemusím neustále ověřovat. Víte-li, že vaše hodinky jdou správně, můžete je kdykoli bez váhání použít.

T: Kdo tu teď mluví, není-li to mysl?

M: Ten, kdo slyší otázku, ten na ni i odpovídá.

T: Ale kdo je to?

M: Nikoliv kdo, ale co. Já nejsem osoba v tom smyslu slova, jak to chá­pete vy, i když se vám jako jedinec možná jevím. Já jsem ten nekonečný oceán vědomí, ve kterém se vše děje. Jsem také za veškerou existencí i poznáním, čirá blaženost bytí. Není nic, od čeho bych se cítil oddělený, jelikož jsem vším. Nejsem žádnou věcí, takže jsem nic.

Tatáž síla, která umožňuje ohni hořet a vodě téci, semenům klíčit a stromům růst, mi umožňuje odpovídat na vaše otázky. Přestože se způsob, kterým s vámi mluvím, může zdát osobní, ve skutečnosti na mně nic osobního není. Osobnost je pevně dané schéma tužeb, myšlenek a následných činů. V mém případě žádné takové schéma neexistuje. A jak by také mohlo, není-li tu žádná touha ani strach?

T: Jednou musíte ale zemřít.

M: Život přetrvá, tělo zemře, ale to se mne ani v nejmenším nedotkne. Já jsem za časem a prostorem, jsem bez příčiny a nejsem ani příčinou, a přece jsem podstatou vší existence.

T: Mohl bych se vás zeptat, jak jste se dostal do svého současného stavu?

M: Můj učitel mi řekl, abych se vytrvale držel pocitu „Já jsem“ a neod­chyloval se od něj ani na okamžik. Držel jsem se jeho rady, jak nejlépe jsem uměl a v poměrně krátké době jsem v sobě uskutečnil pravdu jeho učení. Neustále jsem měl na paměti jeho učení, jeho tvář a slova. To vedlo k zániku mysli; v tichu mysli jsem spatřil sebe sama takového, jaký jsem – osvobozeného.

T: Byla vaše realizace náhlá, nebo postupná?

M: Ani náhlá, ani postupná. Člověk je tím, čím je, věčně. Realizace pro­běhne v mysli, v okamžiku, když je očištěna od tužeb a strachů.

T: Dokonce i od touhy po realizaci?

M: Touha po zániku všech tužeb je tou nejzvláštnější touhou, stejně jako strach z toho, že se budete bát, je tím nejzvláštnějším strachem. Tato touha vám zabrání neustále něco získávat a tento strach vám zabrání před vším stále utíkat. Můžete použít stejná slova, ale naše stavy nejsou stejné. Člověk hledající realizaci není závislý na touhách, on jde proti nim, nikoliv s nimi. Obecné dychtění po realizaci je jenom začátek. Dalším krokem musí být nalezení a použití vhodných prostředků. Hledající má před sebou jen jediný cíl: nalézt svoje pravé bytí. Ze všech tužeb je to ta nejnáročnější, protože nic a nikdo ji nemůže uspokojit – hledající a hle­dané jsou jedno a totéž a to jediné, na čem záleží, je hledání.

T: Hledání skončí, ale hledající zůstane.

M: Naopak, hledající se rozplyne a zbude hledání. Hledání je poslední a věčná skutečnost.

T: Hledání znamená nedostatek, chtění, neúplnost a nedokonalost.

M: Ne, znamená to odmítnutí a zavrhnutí neúplnosti a nedokonalosti. Hledání skutečnosti je pohyb skutečnosti samotné. Svým způsobem je každé hledání hledáním skutečné blaženosti, nebo hledáním blažené sku­tečnosti. Tady ale hledáním myslíme hledání sebe sama jakožto základu vědomého bytí, světla za myslí. Toto hledání nikdy neskončí, zatímco neklidné prahnutí po čemkoli jiném musí skončit, aby mohl nastat sku­tečný pokrok.

Člověk musí pochopit, že hledání skutečnosti, Boha či Gurua a hledání Já je jedno a totéž. Je-li jedno z toho nalezeno, je nalezeno i to ostatní. Jakmile se pro vaši mysl stane „Já jsem“ a „Bůh je“ nerozeznatelné, pak se něco změní a vy budete bez sebemenší stopy pochybnosti vědět, že Bůh je, protože vy jste, a naopak, že vy jste, protože Bůh je. Je to totéž.

T: Je-li vše předurčeno, je i naše sebe-realizace předurčená? Nebo máme aspoň v tomhle svobodu volby?

M: Osud se vztahuje pouze na jméno a formu. Jelikož nejste ani jméno, ani forma, osud nad vámi nemá žádnou moc. Jste zcela svobodný. Hrnek je podmíněn svým tvarem, materiálem a podobně. Ale prostor uvnitř hrnku je svobodný. Ocitá se v hrnku jen v souvislosti s hrnkem. Ale jinak je to prostě prostor. Dokud je tu tělo, zdá se vám, že jste do něj vtělený. Bez těla ale nejste nevtělený – vy prostě jste.

I osud je pouhá myšlenka. Slova lze sestavit dohromady tolika způ­soby! Různá tvrzení se mohou lišit, ale mohou snad nějak změnit sku­tečnost? Existuje tolik teorií, které byly vymyšleny pro vysvětlení věcí – všechny jsou přesvědčivé, ale žádná není pravdivá. Když řídíte auto, jste podřízen zákonům fyziky a chemie, vystoupíte-li z auta, máte na krku zákony fyziologie a biochemie.

T: Co je meditace a jaký má účel?

M: Dokud jste začátečník, jsou pro vás určité formální meditace či mod­litby dobré. Ale pro toho, kdo hledá skutečnost, existuje jediná meditace – nekompromisní odmítání přechovávat myšlenky. Osvobození se od myšlenek je samo o sobě meditací.

T: Jak to lze udělat?

M: Začněte tím, že necháte myšlenky plynout a jen je sledujete. Samotné pozorování mysl zpomaluje, až se úplně zastaví. Jakmile je mysl tichá, udržujte ji v tichu. Nenechte se tím klidem znudit, buďte v něm, ponořte se do něj hlouběji.

T: Slyšel jsem o tom, že se má člověk držet jedné myšlenky, aby se držel dál od všech ostatních myšlenek. Jak si mám ale udržet odstup od úplně všech myšlenek? Vždyť samotná tato představa je také myšlenkou.

M: Zkoušejte to nově, neřiďte se minulými zkušenostmi. Pozorujte své myšlenky a pozorujte sebe, jak pozorujete myšlenky. Stav osvobození od všech myšlenek přijde náhle a poznáte jej podle blaženosti, kterou vám přinese.

T: Zajímáte se o to, v jakém stavu je svět? Podívejte se, jaké hrůzy se dějí ve Východním Pákistánu*. Dotýká se vás to ještě vůbec nějak?

M: Já čtu noviny a vím, co se děje! Ale moje reakce není stejná jako vaše. Vy hledáte lék, kdežto já se zabývám prevencí. Dokud jsou tu příčiny, musí tu být také následky. Dokud budou lidé zvyklí rozdělovat a rozlišo­vat a dokud budou sobečtí a agresivní, tak se takové věci budou dít pořád. Chcete-li mít mír a harmonii ve světě, musíte mít mír a harmonii také ve svých srdcích a myslích. Takovou změnu ale nelze vynutit zvnějšku, ta musí přijít zevnitř. Lidé, kteří se děsí války, musí nejprve odstranit válku ze svého tělesného systému. Jak můžete mít ve světě mír bez mírumi­lovných lidí? Svět bude takový, jaký je, dokud budou lidé takoví, jací jsou. Já dělám svůj díl práce tím, že se snažím pomoci lidem pochopit, že jedinou příčinou jejich utrpení jsou oni sami. V tomto smyslu jsem užitečný člověk. Ale to, čím jsem sám v sobě, co je můj normální stav, to nelze vyjádřit v termínech sociálního uvědomění a užitečnosti.

Mohu o tom mluvit, používat metafory a přirovnání, ale současně si uvědomuji, že to tak není. Ne, že by to nešlo zakoušet. Je to zakoušení samo! Ale nelze to popsat v pojmech mysli, která aby mohla poznávat, musí oddělovat a vytvářet protiklady.

Tento rozhovor a několik dalších na následujících stranách se odehrává v roce 1971, kdy probíhala válka ve Východním Pákistánu, dnes zvaném Bangladéš.
Svět je jako list papíru, na kterém je něco napsáno na psacím stroji. Výklad a smysl se mohou v závislosti na čtenáři lišit, ale společným prvkem je papír, vždy přítomný, ale zřídka vnímaný. Jakmile ze stroje vyndáte pásku, nezanechává už další psaní na papíru žádnou stopu. A ta­ková je i má mysl – pocity přicházejí dál, ale žádná stopa už po nich nezůstává.

T: Proč tu sedíte a mluvíte k lidem? Jaký k tomu máte motiv?

M: Nemám žádný motiv. Říkáte, že musím mít motiv. Ale já tu ani nese­dím, ani nemluvím, takže není potřeba hledat nějaké motivy. Nepleťte si mne s tělem. Já nemám nic na práci, nemusím plnit žádné povinnosti. Ta moje část, kterou můžete nazvat Bůh, se postará o svět. Váš svět, který to­lik potřebuje péči, je v pohybu a žije ve vaší mysli. Ponořte se do ní, jedině tam a nikde jinde můžete nalézt odpovědi na svoje otázky. Kde jinde si myslíte, že byste je našel? Může snad existovat něco vně vašeho vědomí?

T: Může to existovat, aniž bych o tom vůbec věděl.

M: Co by to bylo za existenci? Může být snad bytí oddělené od vědění? Veškeré bytí stejně jako veškeré vědění souvisí s vámi. Věc existuje, pro­tože vy víte, že existuje, ať už ve vaší zkušenosti, nebo ve vašem bytí. Vaše mysl a tělo budou existovat tak dlouho, dokud tomu budete věřit. Přestaňte si myslet, že jsou vaše, a v tu chvíli se rozplynou. Klidně nechte své tělo a mysl fungovat, ale nenechte se jimi omezovat. Zpozorujete-li nějaké nedostatky, tak pouze pokračujte v jejich pozorování. Pouhá po­zornost, kterou jim věnujete, napraví vaše srdce, mysl i tělo.

T: Mohu se tedy sám vyléčit z vážné nemoci jen tím, že ji budu brát na vědomí?

M: Musíte brát na vědomí celek, ne jenom vnější symptomy. Všechny nemoci začínají v mysli. Starejte se v první řadě o mysl tím, že budete sledovat a odstraňovat všechny špatné myšlenky a emoce. Potom můžete žít a pracovat, aniž byste si své nemoci všímal a myslel na ni. Odstraně­ním příčin odpadnou i následky.

Člověk se stává tím, co si myslí, že je. Odhoďte všechny představy, které o sobě máte a zjistíte, že jste pouhý pozorovatel, který stojí úplně mimo vše, co se může přihodit tělu nebo mysli.

T: Říkáte, že se stáváme tím, co si myslíme, že jsme. Začnu-li si ale myslet, že jsem Nejvyšší Skutečnost, nezůstane má Nejvyšší Skutečnost pouhou představou?

M: Nejdřív dosáhněte tohoto stavu a pak se teprve ptejte.

Návštěvník
 

Re: Vědomí

Nový příspěvekod Návštěvník » úte 15. pro 2020 6:15:36

Návštěvník
 

Re: Vědomí

Nový příspěvekod Návštěvník » pát 18. pro 2020 17:13:49

Návštěvník
 

Re: Vědomí

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 18. led 2021 8:30:49

Návštěvník
 

Re: Vědomí

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 10. kvě 2021 17:11:16

Návštěvník
 

Re: Vědomí

Nový příspěvekod salmo1cz » pon 10. kvě 2021 18:37:45

Moc dobře Mooji, žádné komplikace, žádné kudrlinky.
salmo1cz
 

Re: Vědomí

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 11. črc 2021 6:57:48

Cokoli vidíme je ne-Já a vidící sám o sobě je neměnný átman – pravé Já. Když se zabýváme
sebezkoumáním a držíme se tohoto základního principu védánty, pak fyzické tělo, životní proud,
který v těle působí a mysl jsou vyloučeny jako ne-Já. Nejvyšší známý princip v člověku, intelekt,
jakožto uvažovací (rozlišovací) schopnost, je nutno také odmítnout jako ne-Já, jelikož je to jen
schopnost toho, kdo je v jejím pozadí a který si na ni činí nárok. Kdo to tedy je? Intelekt sám o sobě
není schopen trvání, a proto mizí. Co potom zůstává zdrojem onoho měnlivého já-pocitu? Tímto
zdrojem je pravé Já, které tu je stále a je podkladem všemu, co se objevuje a mizí. Je podkladem
všem vjemům při bdění, snění i podkladem tzv., nevnímání při hlubokém spánku.
I když je zde několika slovy vysvětlena pravda o pravém Já – átmanu, přeci jen existuje mysteriózní
síla temnoty, která se ve védántě nazývá avarana a která tuto pravdu – pravé Já – zakrývá. Zahalující
sílu temnoty lze vykořenit pouze pozorným sebezkoumáním. Nutno ho však provádět neustále.
Tendence, existující v pseudo-já, vymizí pouze při vytrvalém úsilí přebývat v Srdci, tj., ve Zdroji.
V knize Vivékačudámani Šankara říká, že osvobození není nic jiného než vyhlazení ega spolu s jeho
tendencemi. Bhagaván ve své písni Átmavidja říká, že pro počátek zrození džňány (poznání) je třeba
milosti a k tomu je nutná opravdová snaha a láskyplná oddanost hledajícího, aby si milost zasloužil.
Když se milost setká s opravdovým úsilím, pak nastane dovršení nejvyšší touhy člověka, tj. spontánní
přebývání ve vždy přítomném átmanu.
Átman je čiré uvědomování samo o sobě, zatímco mysl je uvědomování toho či onoho. Mysl nemůže
ani na okamžik existovat bez nějakého objektu, protože její povahou je proces či vztah subjekt -
objekt. Mysl zmizí, když je zbavena objektu, protože není schopná zůstávat sama o sobě. Tehdy
nedělené absolutní uvědomování – átman – vyzáří jednou provždy, jak to zmiňuje Ramana Gíta:
„Když ego, které je přízrakem (fantomem) átmanu, zcela zmizí, pak to, co zůstane, je samotné átman
v celé plnosti a dokonalosti. To je džňána, to je osvobození.“
Tomu, kdo je takto upevněn v džňáně, může vztah subjekt – objekt vystupovat a zase mizet, ale on
sám zůstává jako neposkvrněné, čiré uvědomování, protože mimo něj neexistuje žádná jiná
existence. Být átmanem, znamená uvědomovat si átman.
Z relativního hlediska, blízkost takového mudrce, který je běžně a za všech okolností v životě
zakotven v átmanu, slouží jako cosi, co otevírá oči těm, kteří jsou v sevření klamu. Je neocenitelnou
pomocí při jejich duchovním hledání. Působnost spirituální síly takto osvícených není omezena jen na
dobu života jejich fyzického těla. Pokračují dále a ti, kteří na ně myslí a podrobují se jim, studují jejich
životy, učení a následují je, dostávají se do okruhu jejich milosti, která je totožné se svrchovanou boží
milostí. To je zkušenost mnoha duchovních aspirantů, kteří ve svém životě potkali Bhagavána a kteří
se mu oddali, když ho slyšeli nebo se o něm nějakým způsobem dozvěděli. Osvícení mudrci jsou sami
o sobě bezčasoví a jsou přítomni v každém čase a svou přirozeností září na cestě hledajícího
a pomáhají mu všemožnými způsoby.
Nakonec nám dojde, že mimo uvědomování nemáme žádnou existenci a že není žádný svět mimo něj
a že není jiného Boha než čiré uvědomění. Blahaplné uvědomování je jedinou Skutečností. Projevem
Boha či Skutečnosti je mnohost – boží hra. Mudrc ve svém projevení musí hrát svou roli, přičemž
v Srdci ví, že to je jen boží hra, že jedinou Skutečností je absolutní, blahaplné uvědomování.
http://www.rudolfskarnitzl.cz/Texty/201 ... vedomi.pdf
Návštěvník
 

Re: Vědomí

Nový příspěvekod miroslav » ned 11. črc 2021 18:09:15

V tom Nisargadattovi je pěkné vysvětlení, jak je to s tím hledáním.
Kdo to nezažil, myslí si, že osvobozením končí hledání, protože bylo nalezeno. To je logické.
Proto třeba někteří posuzovatelé probuzených si myslí, že pan Tomáš snad ani nerealizoval, protože stále hledal. Já jsem ho zažil od r. 1968 až do jeho smrti.
Stále hledal, ale ne pro sebe...

Kdo se zastaví a začne jen vyprodávat svoje poznatky a koncepty a má dojem že už ví...
Tak to je past na cestě, kdy si poznání přivlastníme, že máme dojem, že my jsme poznali, realizovali, se osvobodili.

A Nisragadatta o tom říká:

Tazatel: Hledání skončí, ale hledající zůstane.

Maharadž : Naopak, hledající se rozplyne a zbude hledání. Hledání je poslední a věčná skutečnost.

T: Hledání znamená nedostatek, chtění, neúplnost a nedokonalost.

M: Ne, znamená to odmítnutí a zavrhnutí neúplnosti a nedokonalosti. Hledání skutečnosti je pohyb skutečnosti samotné.
Svým způsobem je každé hledání hledáním skutečné blaženosti, nebo hledáním blažené sku­tečnosti.
Tady ale hledáním myslíme hledání sebe sama jakožto základu vědomého bytí, světla za myslí. Toto hledání nikdy neskončí, zatímco neklidné prahnutí po čemkoli jiném musí skončit, aby mohl nastat sku­tečný pokrok.


V tomtéž smyslu míním to, že bytostná otázka probouzí, oživuje a naopak myšlenková odpověď uspává, umrtvuje, zastavuje hledání.
Uživatelský avatar
miroslav
 
Příspěvky: 4681
Registrován: čtv 29. kvě 2014 9:33:24

Re: Vědomí

Nový příspěvekod Návštěvník » úte 05. říj 2021 18:01:41

Obrázek

https://www.youtube.com/watch?v=w1oU_qxFc1I

Existuje něco, co je ve všech zkušenostech stejné....někdy se tomu říká čisté vědomí, na rozdíl od měnících se stavů vědomí.
Návštěvník
 

Re: Vědomí

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 11. říj 2021 17:58:44

Bdělé vědomí

Obrázek
JIDDU KRISHNAMURTI - NEJVYŠŠÍ SVODODA

Znát sebe sama, znamená znát svůj vztah ke světu - a to nejen ke světu idejí a lidí, ale i k přírodě a k věcem, jež jsou našim majetkem. To je náš život - tzn. život, jakožto vztah k celku. Žádá si pochopení tohoto vztahu nějakou specializaci? Zajisté, že nikoli. Vyžaduje to setkání se s životem jako celkem. Jak dosáhnout takového vědomí? To je našim problémem. Jak se domoci takového vědomí, mohu-li použít toho slova, aniž bych to specializoval? Jak je schopen člověk potkávat život jako celek? To znamená nejen náš vztah se sousedem, ale i s celou přírodou, s věcmi, které máte, s idejemi, se všemi plody mysli, jako jsou iluze, přání a podobně. Jak dosáhnout uvědomění si celého tohoto procesu našich vztahů? Vždyť život - toť vztahy a pochopit je jistě neznamená izolaci. Naopak to vyžaduje plné poznání nebo uvědomění si celého onoho procesu vztahů. Jak dochází k vědomí, k uvědomění? Jak si uvědomujeme vztah k sobě, jak si uvědomíme stromy, zpěv ptáka, své reakce při čtení novin? A jsme si vědomi nejen povrchních reakcí mysli, ale též i odpovědí v našem nitru? Jak jsme vůbec vědomi? Nejdříve zřejmě je to uvědomění si odezvy na podráždění, smyslový dotyk, stimul: vidím stromy a hned je tu odezva, vjem, dotyk, ztotožňování, přání. To je obvyklý průběh, že? Můžeme jej pozorovat přímo, není potřeba studovat za tímto účelem knihy.

A ztotožněním se, identifikací vzniká radost a bolest. Naší vlastností je pak zájem o onu radost a vyhnutí se strasti, že? Zajímáte-li se o něco, dává-li vám to pocity příjemné, pak je tu ihned i vloha pro vnímání, pro uvědomění, a jde-li o nepříjemný pocit, ihned je tu i snaha uniknout. Budete-li hledat schopnost, jež by byla základem pro pochopení sama sebe, myslím, že nebudete mít úspěch. Porozumět sobě není záležitostí nějaké schopnosti nebo techniky, kterou byste cvičili, ostřili, jež by postupem času rostla. Toto chápání sebe sama se dá zkoušet průběhem různých vztahů, způsobem naší řeči, způsobem našeho chování. Dávejte pozor, bděle pozorujte sebe, ale bez nějakého ztotožňování nebo srovnávání či zavrhování, pouze pozorujte, co se děje. Pak jste tím připravili konec činnosti podvědomí, resp. nevědomé - a většina našich vědomostí je nevědomá - ale nejen to, staly se tak vědomými i motivy oné reakce, aniž byste po nich pátrali, aniž byste je hledali.

Když jste vědomi, pak vidíte celý proces svého myšlení a jednání, ale i k tomu může dojít, vyvarujete-li se jakékoli kritiky a odsuzování. Odsuzuji-li něco, pak tomu nerozumím a odsuzování je jeden ze způsobů, jak zamezit pochopení. Myslím, že většina z nás tak činí úmyslně, ihned odsuzují a myslí, že rozumí.

Jestliže neodsuzujeme, ale pohlížíme na to, uvědomujeme si to, pak se obsah, význam, začíná otvírat. Experimentujte takto a sami uvidíte. Pouze si uvědomujte - aniž byste hodnotili - což se může zdát případně jaksi negativním příkazem, ale naprosto negativní není. Naopak: má to vlastnost pasivity, což je přímá akce a přesvědčíte se o tom, budete-li tím experimentovat.

Neboť máte-li něco pochopit, musíte být v pasivním stavu, že? Nemůžete stále na to myslet, spekulovat o tom, mít toho plnou hlavu. Musíte být spíše dostatečně citliví, abyste mohl přijmout obsah toho. Je to jako být citlivou fotografickou deskou. Mám-li vám porozumět, musím být pasivně vědom, pak se mi zjevuje vaše historie. A to jistě není otázkou nějaké speciální schopnosti. Během takového postupu začneme rozumět sobě - nejen těm povrchovým vrstvám naší mysli - ale těm hlubším, jež jsou důležitější, protože tam jsou všechny naše motivy, úmysly, naše skryté požadavky, úzkosti, strachy a pudy. Navenek je máme pod kontrolou, ale vnitřně to vše vře. Dokud těmto nebude porozuměno uvědoměním si jich, přirozeně tu nemůže být svobody, štěstí, inteligence.

Je inteligence snad otázkou specializace, když inteligence je povšechným uvědoměním si celého našeho procesu? A že by taková inteligence mohlo být pěstována nějakou formou specializace? Neboť o to se pokoušíme. Kněz, lékař, inženýr, průmyslník, obchodník, profesor - není to specializace mentality?

Uskutečnit nejvyšší formu inteligence - jež je Pravda, Bůh, což nemůže být popsáno - k tomu domníváme se je nutno stát se specialistou. Studujeme, zápasíme, bádáme a takto podobně s mentalitou specialisty studujeme sama sebe proto, abychom vypěstovali schopnost, která by nám pomohla odkrýt naše konflikty, naší bídu.

Náš problém je, jestliže jsme vůbec vědomi, zda naše strasti, naše bída a problémy mohou být vyřešeny druhými a v případě, že ne, jak bychom se měli vůči nim postavit. Pochopit problém, to vyžaduje přirozeně určitý stupeň inteligence a ta nemůže být získána nějakou specializací. Taková inteligence vznikne jen tehdy, jsme-li si pasivně vědomi celého procesu svého vědomí, což znamená, být si vědom sama sebe, bez výběru, bez rozlišování co je správné a co špatné. Budete-li pasivně vědomi, uvidíte, že z této pasivity, jež není lhostejností, není spánkem, ale naopak krajní bdělostí, že se projeví problém zcela odlišným významem, tzn., že tu nejde více o identifikaci s problémem a tím že dojdete k nějaké kritice a proto problém začne odhalovat svůj obsah. Budete-li schopni činit tak stále, bez přerušení, pak rozřešíte každý problém od základu, ne povrchně. A tu je právě ona potíž, protože nejsme schopni být pasivně vědomi a dovolit , aby se problém sám objevil, bez našeho výkladu. Nedovedeme se podívat problému v tvář bez zaujetí. Nedovedeme to, bohužel, protože chceme, aby nám problém odpověděl, chceme výsledek, podle účelu, nebo se pokoušíme vnímat problém, vykládat si jej podle libosti, nebo svých nepříjemností, nebo zase vnímáme napřed jak s problémem zacházet. Proto přistupujeme k problému, který je vždy nový, se starým vzorem. Výzva je vždycky nová, ale odpověď vždycky stará a naše potíž je v tom, že se neutkáváme s problémem přiměřeně, plně. Problém je vždycky problémem vztahů k věcem, lidem nebo idejím - není jiných problémů. A utkat se s ním správně, tj. přiměřeně - to znamená být ve stavu pasivního vědomí.

Jistě, je důležité, abychom se uvědomovali bez volby, bez vybírání, protože dávat přednost to vyvolává konflikt. Ten, kdo volí, nachází se ve zmatku, proto volí. Když není ve zmatku, pak tu není žádného vybírání, žádné volby. Jenom člověk, který je zmaten, vybírá co má či nemá dělat. Člověk jasný a jednoduchý nevybírá - co je, to je. Čin, který se zakládá na ideji je samozřejmě čin výběru a takový čin neosvobozuje, naopak, takový čin jen vyvolává další odpor, další konflikt, podle našeho podmíněného myšlení.

Důležité tedy je, být bděle vědom od okamžiku k okamžiku a neshromažďovat zkušenosti a prožitky, vědomím zaznamenané, neboť v tom okamžiku, kdy sbíráte, uskladňujete své zkušenosti, vaše vědomí, vaše bdělost se již podmiňuje tou akumulací, tímto ukládáním zkušeností a již to není bdělé uvědomování, nýbrž úprava, je tu volba, konflikt, není tu pozornost a kde je konflikt, nemůže být porozumění.

Život je záležitostí vztahů. A k porozumění těchto vztahů, jež nejsou statické, musí zde být vědomí, které je pružné, poddajné, vědomí bděle pasivní a ne útočně aktivní. A toto pasivní vědomí nelze získat pomocí nějaké disciplíny nebo cvičením. Znamená to být pouze vědom, bdělý od okamžiku k okamžiku ve svém myšlení, ve svém cítění a nejen když jsme probuzeni, neboť poznáme, jakmile se dostaneme do vědomí hlouběji, začneme mít sny a symboly, jež se nám budou do snů promítat. Tak se nám otevřou dveře do končin skrytých, které poznáme, avšak poznat to neznámé znamená, že se musíme dostat za ony dveře do těchto končin - a to je naše nesnáz. Skutečnost není něco, co lze poznat myšlením, protože mysl sama je jen výsledkem známého, minulosti. Proto si mysl musí porozumět, pochopit svoji funkci, pravdu a jen tehdy je možné, aby se to neznámé uskutečnilo - stalo.
Návštěvník
 

Re: Vědomí

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 31. bře 2022 6:49:27

Návštěvník
 

Re: Vědomí

Nový příspěvekod Návštěvník » pát 14. říj 2022 15:09:21



Rupert vysvětluje význam prázdnoty a rozdíl, pokud existuje, se stavem prázdnoty, bez mysli nebo prázdným stavem mysli. Rozšiřuje to o meditaci o prostoru a o tom, jak by se mohl popsat. Zatímco jiní mohou vnímat prostor jako prázdný nebo plný, samotný prostor by jednoduše řekl: JÁ JSEM.

Podobně Rupert zve Nancy, aby objevila své vlastní vědomí tím, že udělá jeden krok zpět od svého pocitu prázdnoty a zeptá se sama sebe: "Co to ví nebo si je vědomo tohoto prázdného stavu mysli?" Povzbuzuje nás všechny, abychom se vrátili od prázdnoty zpět ke své pravé přirozenosti – vědomí, říká Rupert, vědomí je přítomno jak během prázdného stavu mysli (prázdnoty), tak také během plnosti zkušenosti. Podstatou obou je vědomí.

01:40 Prostor, prázdnota a vědomí
03:29 Co si o sobě myslí vesmír?
04:35 Awareness Is Before Emptiness
05:20 Stav vědomí jsem já
07:08 Prázdný stav mysli je spořič obrazovky
08:48 Od objektů k prázdnotě k vaší skutečné přirozenosti
10:20 Povědomí je vždy přítomno
Návštěvník
 

Re: Vědomí

Nový příspěvekod Návštěvník » sob 29. říj 2022 10:35:40

Jaký je rozdíl mezi lokalizovanou formou vědomí a univerzálním vědomím?
Jaký je rozdíl mezi životem a smrtí?






Jak to, že se nikdy nenarodíme a nikdy ve skutečnosti neumíráme? Žena, které nedávno zemřel otec, se snaží pochopit rozdíl mezi životem a smrtí. Přemýšlí, kdy a jak nastane přechod mezi životem a smrtí. To znamená, jaký je rozdíl mezi lokalizovanou formou vědomí a univerzálním vědomím? Zažila také mimotělní zkušenost a přemýšlí, jaký je rozdíl mezi umíráním a spánkem nebo mezi mimotělní zkušeností? V jakém bodě vlastně začíná a končí lokalizované vědomí?

Rupert zkoumá život a smrt optikou univerzálního vědomí, než se ujme činností omezené mysli. Když vědomí začíná myšlením a vnímáním, je to, jako by si myslitel nasadil náhlavní soupravu pro virtuální realitu (VR) a lokalizoval se jako samostatný subjekt prožívání, z jehož perspektivy pohlíží na svou vlastní činnost jako na svět.

Neexistuje žádná inherentní věc nazývaná hmota – hmota je prostě to, jak činnost vědomí vypadá z našich lokalizovaných perspektiv. Okamžik, kdy je tělo „počato“, je okamžikem, kdy vědomí nasadí VR headset myšlení a vnímání – stává se lokalizovaným já. A vše, co není lokalizováno, je vnímáno jako svět kolem nás.

Snění je podobné. Snící se lokalizuje jako zdánlivý samostatný subjekt zkušenosti a všechny ostatní aspekty ve snu se jeví jako svět. Kdy se narodilo tělo vaší vysněné postavy? Nikdy se to nenarodilo. Prostě se to objevilo, když sen začal. Kdy vysněná postava zemřela? Nikdy neumřelo. Snová mysl se prostě přestala lokalizovat jako snová postava.

Tak je to v realitě našeho bytí – nikdy nevznikneme a nikdy nezanikneme. Jsme věčně přítomni. Lokalizace života je dočasná a pouze se objevuje a mizí.

02:43 Co je univerzální vědomí?
03:37 Nekonečné vědomí a konečná lidská mysl
05:09 Kdy jsme se narodili?
06:24 Opravdu nikdy neumíráme
06:39 Existence začíná nebo končí?
Návštěvník
 

Další

Zpět na Inspirativní myšlenky

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 3 návštevníků