Pravé Já

Pravé Já

Nový příspěvekod Návštěvník » úte 07. říj 2014 6:58:50

Jak najít pravé Já

Mysl + tělo = pohyb, projev
Ztotožnění s tím pohybem těla a mysli = ego

Pravé Já se nehne

Pravé Já se nalézá v tom místě, ve kterém se vůbec nic nehne.

Obrázek

Vše v časoprostoru je v pohybu, ale v jeho středu Tady a Teď se nic nehne.

To místo, kde se osvobozuješ od pohybu ega, od ztotožnění s tělem a myslí, je ve Tvém středu.

Dolní čakry zachycují nejstarší historii lidstva, časy, kdy lidstvo žilo jen pudově, vzestupem po čakrách vzhůru můžeš sledovat jak se lidstvo vyvíjelo od pozornosti upnuté jen k holému zachování existence, zachování rodu, boje o moc, vzhůru, až k hlavě, kde se v myšlenkách rodí budoucnost.

Obrázek

Střed je v srdeční čakře. Symbolika kříže rozpíná ramena do prostoru. Svislé rameno kříže znázorňuje čas a vodorovné rameno znázorňuje prostor.

Jako když rukama objímáš Vesmír. Jako když se tomu všemu, co je, otevíráš.

Obrázek

Ve středu kříže, v tichu srdce se nic nehne.

Tady je to místo, kde se probouzí vědomí Já.

Je to místo, kde se setkává energie těla z dolních čaker s energií mysli horních čaker. Je to místo, kde se energie těla a mysli stává jedním, tady mizí boj tělesna a hlavy. Tady mizí napětí mezi tím, co chce tělo a co chce hlava. Tady se nachází uvolněný mír čisté existence. Tvá pravá přirozenost. Moudrost. Svoboda.

Je to místo, odkud se vstupuje mimo nekonečný časoprostor, kde se poznává věčnost.

Tady se nachází: Stav rovnováhy mezi naším čistým, šťastným vědomím a smyslovým působením na fyzické úrovni.
Návštěvník
 

Uvědomění je tvé pravé já

Nový příspěvekod Jana » čtv 11. čer 2015 14:02:47

Uvědomění je tvé pravé já - Francis Lucille

Ukázka z knihy "Věčnost přítomnosti". Kdo nebo co v nás si uvědomuje všechny vjemy, myšlenky a představy? Kdo jsme ve své podstatě? Jsme uvědomováním samotným?

Obrázek

Mohl bys vysvětlit, co si představuješ pod pojmem uvědomění? Moje zkušenost je taková, že existuji v podobě těla a mysli, chci určité věci, a že ty i ostatní jste v tomto stejní jako já. Cítím, že mohu existovat nezávisle na druhých. Umím také přesunout vnímání z „já“ na „my“ nebo „nás“ atd. Ty tedy tvrdíš, že tohle všechno je jen přesvědčení? Znamená uvědomění vidět, slyšet a cítit, nebo něco mnohem více?

Kdopak vnímá tvé tělo, mysl, touhy, Francis nebo ostatní lidi? Evidentně to jsi ty. Ty jsi svědkem svého těla, mysli a tužeb. Takže ty nejsi žádným z těchto předmětů vnímání. Jsi čisté uvědomění, což je jen jiné pojmenování pro vědomí, nejvyššího svědka našich myšlenek, pocitů a vnímání.

Pocit, že můžeš žít nezávisle na ostatních, je zcela správný. Vychází z faktu, že ostatní nejsou v tvém vědomí vždy přítomni, zatímco ty coby uvědomění jsi přítomen pořád. Když se nad tím trochu více zamyslíš, dojdeš k závěru, že tvoje tělo také není vždy přítomno, například když přemýšlíš, jsi v hlubokém spánku nebo se nacházíš v prostoru mezi dvěma myšlenkami. Ty jako uvědomění tedy existuješ nezávisle na těle, které je tvořeno smyslovými prožitky. Jestliže budeš tuto záležitost dále zkoumat, zjistíš, že nejsi ani myšlenka, protože myšlenky přichází a odchází, zatímco ty coby uvědomění zůstáváš. Z toho vyplývá, že nejsi mysl, nebo přinejmenším její objektivní část, myšlenky.

V tuto chvíli je ti jistě jasné, že nejsi objekt, něco, co může být chápáno jako myšlenka nebo vnímáno smysly. Tohle je vše, co ti stačí pochopit. Tvoje pochopení ale musí být úplné a musíš žít a jednat v jeho souladu.

To, čím jsi, není ani přesvědčení, ani důsledek vnímání, zatímco to, o čem jsi přesvědčen, že jsi, je očividně představa, a to, co vnímáš, že jsi, je bezpochyby výsledek vnímání. Zrak, sluch nebo myšlení v uvědomění vznikají a zanikají, jsou z něj vytvořeny. Uvědomění, tvé pravé já, je nicméně mnohem více než šest smyslů, mnohem více než individuální mysl, dokonce mnohem více než tento vesmír, který každým momentem z vědomí povstává a také v něm zaniká. Je to společný základ všech vnímající bytostí: naše věčná přítomnost, která v dokonalém souběhu obsahuje všechny možné světy společně s jejich minulostí a budoucností.

Když doje k poznání, nastane konec hledání? Zmizí „ten, který hledá“?

Když sebe opravdu přestaneš považovat za něco, co nejsi, tak zůstaneš samotným uvědoměním. V tu chvíli dostaneš odpovědi na všechny otázky a budeš cele naplněn mírem.

Co je ten „který hledá“ a co je jeho podstatou?

Tuto otázku si opět musíš zodpovědět sám.

Je jasné, že více znalostí hledání neukončí, protože toto hledání bude vždy existovat z důvodu neúplnosti znalostí. Můžeme nyní probrat, jak rozumíš představám, přesvědčením a zvykům v běžném každodenním životě?

Tohle jsou dva příklady představ: člověk a Bůh. Tohle jsou tři příklady přesvědčení: „jsem člověk,“ „Bůh existuje,“ nebo „Bůh neexistuje.“ Když se přesvědčení stane trvalým, vytváří ustálené zvyky. Například přesvědčení „jsem oddělená bytost“ vytvoří určité vzorce chování, jako jsou obranná agrese, chamtivost, strach nebo touha.

Je všechno, co známe, představa? Co je a co není skutečné?

Ne všechno, co známe, dokonce ani v rámci objektivní reality, je představa. Například tělesný vjem není představa. Skutečné není všechno to, co přichází a odchází. Po noční můře se strašidelný snový svět vytratí. Proces mizení nás přesvědčuje o jeho nereálnosti. Z toho vyplývá, že ani myšlenky, ani vnímání nejsou vzhledem ke své pomíjivosti skutečné. Uvědomění, jejich věčný pozorovatel, je jediná realita.

Jak se můžeme osvobodit od představ, když je celá naše komunikace postavena na představách, kterých máme plnou mysl? Nepřinese otázka „jak?“ další představu? Co spustí proces odnaučování?

Tohle je velmi dobrá otázka. „Jak?“ nás udržuje v mysli, protože jakákoli verbální odpověď na „jak?“ je zase jen další představa. Poznání však představou není. K poznání musíme jít za mysl. Některé představy mají tu sílu zavést nás k této inteligenci, dovést nás za mysl. Pokud s touto představou chvíli žijeme, přemýšlíme o ní a zkoumáme ji, pak přijde moment, kdy se zničehonic rozplyne v poznání.
http://www.zivotvpritomnosti.cz/clanky/ ... s-lucille/
Jana
moderátor
 
Příspěvky: 11251
Registrován: pon 25. črc 2011 20:38:09

Re: Uvědomění je tvé pravé já!

Nový příspěvekod Honzam » čtv 11. čer 2015 16:11:14

Píšu jen svůj pohled. "vědomí" (v originále consciousness) je "Já". Je to naopak a "uvědomování" (v originále awareness) je rozdělení na subjekt a objekt.

Vědomí samo o sobě bez objektu je jakoby obrácené do sebe a je takhle tím jednolitým "Jástvím", ve kterém se tři (vědomí, uvědomování a uvědomované) spojují v jedno. V téhle jednotě je to jako by se všechna krása vytáhla z forem a stala se bezforemně jen tím jednolitým sebeuvědoměním a to "Jáství" září jako všechna existující krása. Tohle je realizace - poznání, že jsem samotné vědomí.
Chces byt strazny? Ok...ale prace za tebou musi byt videt - arikiran
Uživatelský avatar
Honzam
 
Příspěvky: 1649
Registrován: pon 19. zář 2011 22:39:51

Re: Jak najít pravé Já

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 10. říj 2016 14:39:36

Obrázek

Pravé Já je Pravé Já. Jeho totožnost spočívá v něm samém: „Jsem, který Jsem. Jsem, kdo Jsem“. Pravé Já nemá žádnou totožnost. Je čirou Totožností, je bytím samo o sobě. V pravém Já jsme všemu svědkem a svědčit znamená Být. To je nejvyšší rovnice, je to rozluštění všech otázek, ve kterých se všechny věci stanou Jedním.

Pravé Já nikdy nemůže být jiné. Nikdy nemůže být věcí. Myslet si: „já jsem to“ nebo „já jsem ono“, znamená ztratit totožnost jakožto „Já Jsem“. Myslet si „potřebuji to či ono“, představuje naše zachycení v proudu závislostí, protože vnější nemůže být nikdy vnitřní hodnotou čili být nezávislé. Mít představu o pravém Já, znamená ztrácet pravé Já, učinit z něj zboží. Stát se něčím, znamená ztratit svou čistou totožnost čirého Subjektu a stávat se objektem, jedním mezi dalšími objekty nestálého světa.

Trpíme, protože neznáme pravé Já.

Naše totožnost j závislá na nějaké věci či osobě, se kterou jsme spojeni. Totožnost, která je závislá, která je dána něčím – jako např. jméno či titul – to je fikce. Je to navalení myšlenek, které nás může chvilku bavit, nemůže nám však poskytnout mír.

Trpíme, protože hledáme pravé Já v ne-já.

Hledáme subjekt v objektu. Usilujeme o štěstí, úspěchy a hromadění bohatství ve vnějším světě. Ale výkony znamenají nutnost stávat se větším a lepším objektem. Získávání je hromadění objektů kolem naší předpokládané objektivity či hmotnosti. Být objektem však znamená být těžký, závislý a přechodný. Objektivita není stavem štěstí či naplnění.


Štěstí je možné jen ve věčné existenci, a ta je možná v čirém Subjektu.


Dokud si myslíme, že potřebujeme něco, abychom byli šťastní, budeme stále na něčem závislí. Budeme stále někým jiným nebo budeme usilovat, abychom někoho potěšili. Nikdy nebudeme sami sebou, ale budeme chyceni v pasti podmíněných reakcí kolem nás. Budeme otroky myšlenek jiných lidí.

Pravé Já není egem. Není to „já jsem to“ nebo „já chci to“. Je prázdné od nějaké představy sebe sama. Ba nazývat to „já“ může být zavádějící, protože to nikomu nepatří a nic mu nepatří. Avšak je tím, čím přirozeně jsme. Je stavem čirého zření, oproštěným od objektivizace jáství či něčeho jiného.


Není jiné nutnosti, než abychom byli pravé Já – nemáme být jiní a nemáme se stát někým pro jiné. Potřebujeme jen, abychom byli tím, kdo jsme. A navíc, neměli bychom měnit jiné subjekty v objekty, když jsou jen různými projevy našeho pravého Já. Všechno je pravé Já, skutečné Bytí. V něm jsou všechny bytosti spaseny, všechen život je osvobozený a existence je sama o sobě naplněním.


Subjekt nemůže být nikdy objektem. Pravé Já nemůže být tělem, smysly, myslí nebo emocemi. Nemůže mít žádnou úlohu, mít ve vnějším či myšlenkovém světě postavení čí vzhled. Subjekt, který je také objektem, je nepochopením, jež plodí klam a utrpení. Je mylnou logikou, logikou nevědomosti, že považuje vědomí a objekt, tvar či kvalitu za stejné. Je to kosmický přelud, velký omyl duše, pád, který má za následek všechno pomatení a bídu.

Vše, co má tvar, kvalitu, jméno a formu nebo činnost, je objektem. Co má Vědomí, je v podstatě čirým Subjektem a není to dotčeno objekty v poli vnímání. Podobně jako šálek, který spadne ze stolu na zem a rozbije se, nás nezraní, i když to pozorujeme, tak i kvality našeho těla a mysli se pravého Já nedotýkají a ani ho nezraňují, ačkoli vše bezprostředně pozorujeme. Musíme pochybovat o naší objektivizaci a též o objektivizaci jiných. V ničem jevovém není totožnost, protože všechny objekty jsou pomíjivé, závislé a složené. Nemají nic pravého.


Totožnost je možná jen v samotném Bytí. Je pouze jedna čirá nebo absolutní totožnost, která je vším. Každá relativní či omezená totožnost je fikcí pomatenosti mezi subjektem a objektem. Pouze pokud jsme se oprostili od veškeré objektivity, poznáme, kdo opravdu ve skutečnosti jsme.
Návštěvník
 

Re: Uvědomění je tvé pravé já!

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 31. srp 2017 20:29:25

Odhalené tajemství

"Snažím se pouze ukázat, jakým způsobem mohou všechny moje domněnky, které mám o osvícení, čase a účelu, zcela zakrývat onu jednotu, která je neustále a v každém okamžiku přístupná." Tony Parsons

Obrázek

Když jsem byl malý, měl jsem pocit, že žiji v magickém světě, mimo čas a potřebu muset něco dělat nebo se něčím stát… Že žiji v nerozpoznané jednotě, ve které nešlo uniknout z údivu nad vším, co je. Domnívám se, že to samé zažívá většina dětí.

Jednoho dne se však tohle všechno zdánlivě změnilo a já jsem vstoupil do světa oddělenosti a potřeb. Objevil jsem, že mám matku a otce, kteří jsou ode mě oddělení, že mám jméno a zdánlivou svobodu dělat to či ono. Přemístil jsem se do světa času a prostoru, hranic a zkoumání, úsilí a manipulace, kde se člověk honí za příjemným a utíká před nepříjemným.

Tohle všechno jsem přijal za své a uvěřil, že to je mou přirozeností.

Také jsem se naučil a uvěřil jsem, že pokud budu pilně pracovat, správně se chovat a budu úspěšný v zaměstnání, které si já zvolím nebo které mi bude někým určeno, mám velikou šanci stát se šťastným člověkem. Uvěřil jsem a naučil jsem se, že stejnou šanci na šťastný život mám, pokud se ožením, budu mít děti a budu dávat pozor na své zdraví. Všechno jsem poměrně úspěšně zvládnul a občas si to i užíval. Současně jsem ale měl pořád pocit, že v tom všem chybí cosi zásadního a nehmatatelného, jakési tajemství.

Nakonec jsem se rozhodl, že na to, co mi schází, přijdu pomocí náboženství.

A opět jsem se dozvěděl, že pilná práce a věnování se rozdílným disciplínám, rituálům a očistám nakonec přinesou tvrdě zasloužené „duchovní naplnění“. Znovu jsem se tedy zapojil do všeho, co odpovídalo těmto představám o duchovním naplnění. Ani tak se mi ale pořád nedařilo odhalit, odkud pramení můj pocit smutku.

Jednoho dne, jakoby náhodou, jsem však ono tajemství znovu-objevil. Nebo spíše ono znovu-objevilo mě.

Není možné vysvětlit, co se přihodilo. Asi nejlépe to mohu popsat jako pocit zaplavení láskou a úplným pochopením, které si nelze vůbec ani představit.

Toto znovuobjevení bylo zároveň doprovázeno odhalením tak prostým a zároveň tak převratným, že to naráz smetlo všechno, co jsem se kdy naučil a čemu jsem kdy uvěřil.

Spolu s tím přišlo i poznání, že osvícení nemá vůbec nic společného s mými pokusy a snahami jakkoliv změnit svůj život. Jde tu o naprostý obrat v pochopení, co je vlastně tím, co žije.

Neboť já už jsem tím, co hledám. A ať hledám či toužím po čemkoliv, ať je můj nákupní seznam dlouhý jakkoliv, všechno, po čem toužím, pouze odráží mou jedinou touhu vrátit se zpátky domů. A mým domovem je jednota, moje původní přirozenost. To je všechno, co tu je.

Není zapotřebí chodit nikam jinam a není nic, čím bych se musel stát.

-----------

Ukázka z právě vyšlé knihy Odhalené tajemství - Tony Parsons, nakladatelství Maitrea 2017.
http://www.zivotvpritomnosti.cz/clanky/ ... -194927129
Návštěvník
 

Re: Uvědomění je tvé pravé já

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 11. říj 2018 13:35:06

Ramana Maháriši a nejen on nás učí, že naše pravé Já je i nejvyšší blažeností, ánanda.


To není blaženost z něčeho předmětného, co nejsme, ale blaženost absolutní, podstata naší bytosti.

Já je nejen blažené, ale ono samo je jedinou pravou a trvalou blažeností.

Kdykoliv v nás vznikne jako reakce na zevní podnět stav blaženosti, je to proto, že dočasně došlo k vytvoření podmínek, ve kterých se projevilo naše pravé Já, vědomí Já jsem, které je vědomí, bytí a blaženost.

Trvalý stav blaženosti je možné získat pouze dosažením trvalého spočívání ve vědomí Já jsem, které se projevuje v hlubokém klidu čisté mysli plné duchovního světla.

Dočasné stavy blaženosti, které se dostavují při uklidnění mysli, známe všichni, což je další poukaz, že všichni známe své Já, přesněji zde jeho aspekt blaženosti.

O spánku beze snů víme jen to, že jsme spali, nevnímali jsme svět ani tělo, ale byli jsme blažení. Jinými slovy: existovali jsme v tomto stavu bez těla s uklidněnou myslí a prožívali jsme blaženost svého pravého Já, jehož je vlastností.

To, že tato blaženost je nám vrozená jako vlastnost vědomí Já jsem, dokazuje skutečnost, že v tomto stavu nebylo nic zevního, co by nám mohlo blaženost poskytovat, ale pouze my sami. Z toho jasně vyplývá, že pociťovaná blaženost tohoto stavu je blažeností našeho pravého Já.

Bůh je láska, poučuje nás evangelista Jan. Ježíš říká jinými slovy totéž: Já jsem, vědomí Já jsem, je láska. Vědomí Já jsem je jen jiné jméno boží. Pravá láska a blaženost z ní, kterou prožívají všichni, kteří milují, je podstatou vědomí Já jsem, jeho nedílnou částí. Milujeme svým vědomím Já jsem, které je schopností milovat i být blažený.

To, že jsme v lásce někdy zklamáni, není vinou lásky, ale naší nevědomostí. Lásku a její blaženost nám neposkytují ani lidé, ani zvířata ani předměty. Když jim věnujeme svou lásku, probouzíme v sobě blaženost principu lásky našeho pravého Já.

Když milujeme nevědomě a nesprávně to, co není hodno lásky, zklamání z takové lásky nám působí bolest. Jejím zdrojem je naše nevědomost a nikoliv „zánik lásky“. Tou jsme stále, ale ona se neprojevuje, protože podmínky pro její projevení nejsou splněny.

Kdo nechce být v lásce zklamán, ať na prvém místě miluje své vědomí Já jsem, které je samo láskou i jejím výhradním zdrojem včetně její blaženosti.

Za druhé: nevažme svou lásku na nic stvořeného, předmětného, protože vše stvořené je vždy jen dočasné a dříve nebo později pomine. Pokud jsme s tím svou lásku svázali, pak nutně právě z tohoto důvodu trpíme. To není návod, abychom nemilovali své bližní, ale abychom je milovali moudře a nejlépe pro Boha, který je v nich vždy přítomen.

Mnozí umělci ve stavu vysoké duchovní inspirace se citově povznášejí do božské úrovně. Některá jejich díla nás proto při vhodném naladění mohou dočasně povznášet do této výše a my pak prožíváme její blaženost.

Opět platí: ne samo umělecké dílo přináší blaženost z jeho prožitku, ale to, co sděluje: Boha, vědomí Já jsem a jeho blaženost.

Ač jsme stále blažeností Já jsem, často nejen nejsme blažení, ale právě naopak nešťastní. Příčin je více. Trvalá blaženost je pouze výsledkem trvalého spočívání ve vědomí Já jsem. Když nežijeme stále a plně ve ztotožnění s Já, není ani jeho blaženost. Jsou neoddělitelné.

Nevědomá a nemoudrá láska, svázaná se svým předmětem, nutně se ztrátou tohoto předmětu či bytosti přináší bolestné zklamání.

I pro ty, kteří dosáhli v těle trvalého stavu vědomí Já jsem, platí, že vazba vědomí na tělo působí stále. Záleží proto na stavu těla a jeho karmě, co vlivem vazby vědomí na tělo prožíváme. Zdravé tělo neruší prožívání Já, ale je-li nemocné, jeho bezmoc a bolesti, často velmi kruté, prožívají s tělem i ti, co dosáhli plného uskutečnění Já.

Někdy jsou vlivy těžce nemocného těla a jeho kruté bolesti tak silné, že i mistři umírají pod jejich působením v zoufalství. Umírající Rámakršna tento svůj stav, který je velmi vzdálen od blaženosti Já, popisuje velmi výstižně.

I Ramana Maháriši někdy mluví o strašlivých bolestech nemocného těla, které existují současně s blažeností Já, kterou prožíval. Bolesti byly její součástí. Někdy říkal, že jsou proto i ony blažeností.

Pokud chceme prožívat trvalou blaženost, musíme pro ni vytvářet vědomě podmínky, což je na prvém místě nepřetržité uvědomování naší podstaty, vědomí Já jsem a rušení všech pout k ne-já.

Dále musíme milovat vědomě a moudře a nelpět na ničem stvořeném a proto i pomíjejícím. Naše láska nás nesmí odvádět od Boha, vědomí Já jsem. Přesvědčení, že zdrojem naší lásky a její blaženosti jsou stvořené bytosti nebo dokonce zvířata či předměty, je v tomto pohledu projevem silné nevědomosti, která nás vzdaluje Bohu a tím i jeho trvalé blaženosti a poutá nás do nových zrodů. Indové tradují, jak se Bůh nebes, Indra, zamiloval do svých prasátek, že se s nimi dokonce jako prasátko narodil.

Naši blaženost často zastiňují nemoci a osud neboli karma našeho těla, které působením vazby vědomí na tělo nám přináší omezení například stářím nebo bolestmi z nemocí. Plné vysvobození od uvedených vlivů bez odložení těla proto není zřejmě možné. Nerušená blaženost v nebožském světě je, jak se zdá, neuskutečnitelná. Utrpení těla nejvyšších bytostí – spasitelů, mistrů a světců o této pravdě vypovídá jasně.

To, že někteří jsou v tomto směru postiženi méně a jiní více, je dáno jednak jejich karmou, ale také tím, jak pomáhají druhým. Opravdu pomáhat druhému vždy znamená pomáhat mu nést jeho kříž se všemi důsledky.

Někteří uctívatelé mistrů tvrdí, že bolest a utrpení necítí. I když výjimky jsou možné, jak ukazují životy většiny mudrců a světců, bolest většinou cítí. I někteří uctívatelé Ramany Mahárišiho tvrdili, že bolest necítil a že několik operací, které prodělal, byly provedeny bez umrtvení. Prohlášení jeho ošetřujících lékařů, které ášram zveřejnil, dokazuje nepravdivost tohoto tvrzení.

Poučení, které z těchto případů mistrů získáváme, je zřejmé. Není jedno, jaké tělo máme, a je proto správné se o ně dobře starat, aby bylo zdravé, aniž bychom se s ním ztotožňovali.

Také s pomocí druhým máme zacházet s rozvahou a s vědomím jejích následků. Nemá rozhodně smysl sklízet její nepříznivé důsledky, když ji přijímající nevyužijí tak, jak vyžaduje. Taková snaha je marná. Právě proto někteří mistři žáky před přijetím podrobují zkouškám, které mají prokázat jejich připravenost a že mistrova námaha nebude zbytečná.

http://www.pratelejirihovacka.cz/clanky ... nosti.html
Návštěvník
 

Jak získat Boží milost

Nový příspěvekod Návštěvník » pát 09. lis 2018 19:02:25

Boží milost - prožitek pravého Já

Obrázek

Řekl: "Abba, Otče, tobě je všecko možné; odejmi ode mne tento kalich, ale ne, co já chci, nýbrž co ty chceš." Marek 14.36

Obdržení prvního prožitku pravého Já (Self-experience) je v pravdě Boží milost a je to první skutečný krok k úplnému osvobození. Bez tohoto prožitku se veškerá činnost podobá uklízení přeplněného pokoje za úplné tmy. První prožitek se dá přirovnat k člověku, který celý život neviděl, protože měl pevně zavázané oči. Náhle se mu podaří poodhrnout uvázanou roušku a najednou vidí všechny věci, které různě zvedal, přesouval, obracel a pečlivě po hmatu zkoumal. Obdivuje vysoký strop, prostornou místnost a vybavení pokoje. Jakmile chce věci v pokoji uchopit, uvolní roušku a ta se vrátí na původní místo a on opět spočine v černočerné tmě.
Když milost odejde, mysl opět pohltí tma. Člověk zoufale hledá jak znovu zahlédnout okolní zářící pokoj plný světla. Je možno dělat mnoho věcí, ale pouze podrobné zkoumání roušky zakrývající oči může vést k jejímu odstranění. Ano - rouška příjemně hřeje, ale zároveň oslepuje. Je nutno vzdát se pohodlného bezpečí a vydat se na cestu do neznáma. Dokud nevíme co je za rouškou, těžko najdeme odvahu ji sundat. Ale pokud jste onu záři zahlédli, vězte, že vás už rouška nikdy neuspokojí.
Stejně tak je to i v duchovním životě. Dokud alespoň na chvilku nepoznáte skutečnou svobodu Boží milosti, velice obtížně najdete odhodlání ji získat. Jakmile se vám to jednou podaří, neustanete, dokud nezůstanete natrvalo v této blaženosti.
Když milost odejde, musíte pochopit, proč nejste stále stejně šťastni tak, jako v Boží milosti. Musíte si připomenout pravé poznání. Boží milost je v nás přítomná stále, ale ego, pocit "Já jsem tělo, já jsem konatel a vlastník" nás od Boha odděluje, a tak Boží milost zakrývá jako rouška oslepuje oči.. Odstraňujte tyto konstrukce mysli a znovu splynete se štěstím Boží milosti.
Jak získat Boží milost? Je mnoho metod, které mysl zkoumají, poznávají a uklidňují. Při jejich poctivé aplikaci může každý hledající po měsících až rocích milost získat. Druhá možnost je náboženské vytržení, získané opakováním Božího jména, upnutím mysli k Bohu a naprostým odevzdáním se. Po několikanásobném, několikahodinovém naprostém soustředění nejlépe v nějakém duchovním centru je možné obdržet stejný prožitek. Jde ve své podstatě o přerušení logického rozumového myšlení pod vlivem ega a otevření srdce, sídla pravého Já. Očišťování a poznávání mysli stejně neuniknete, ale budete mít částečnou znalost cíle, a tak budete moci lépe směřovat své úsilí. Otázkou je, zda budete v takovém stavu, abyste mohli Boží milost účinně využít. Dle mého názoru je určitě lepší tento prožitek mít než ho nemít.
Po získání Boží milosti nastává skutečná duchovní očista, která odstraňuje vše, co nám brání trvale setrvávat v Boží milosti a získat tak cíl nejvyšší, osvobození a osvícení.
https://svetmysli.net/index.php?lng=cz&pg=20
Návštěvník
 

Re: Uvědomění je tvé pravé já

Nový příspěvekod Návštěvník » sob 17. lis 2018 15:59:59

Neosobní uvědomování - Tony Parsons

Není tu žádná osoba, která se stává osvícenou. Nikdo se neprobouzí.

Není tu žádná osoba, která se stává osvícenou. Nikdo se neprobouzí. Probuzení je nepřítomnost iluze oddělenosti. Již teď je tu pouze probuzení, jednota, bezčasé bytí, uvědomování. Když už tu není snový hledající je pochopeno (nazřeno, realizováno) nikým, že tu není nic k hledání a nikdo, kdo by se mohl stát osvobozeným.

Jednoduchý, přímý, ale velmi podstatný posun ve vnímání odhaluje, že vše co tu je - je osvobození. Avšak jednota se nestává zřejmou skrze něco získaného, spíše skrze něco ztraceného.

Mnoho lidí přijde do styku s tímto radikálním a nevšedním poselstvím a rychle se zas navrátí k tomu, o čem si myslí, že mohou poznat a udělat. Ale jsou tu také ti, na které toto sdělení zapůsobí (rezonuje) ... a najednou se objeví pochopení a zmizení celého hledání, dokonce i hledání toho, co nazývali osvícení.

Vše co existuje - je toto. Jednota je právě toto ... cokoliv se zdánlivě děje ... čtení těchto slov, dýchání, pohyb krve po těle, slyšení zvuků, objevující se a mizející myšlenky a pocity v těle, pocit sezení na židli. Je tu jednota jakožto toto uvědomování.

Žádné úsilí není potřeba k tomuto uvědomování, aby tu bylo. Nikdo toto uvědomování nedělá. Dělá někdo sezení na židli? Myšlení je jednotou, která myslí "Nechápu, kam tohle směřuje" nebo "to je moc jednoduché." Všechno je prostě uvědomování, jednota, bytí. To nemůže být učeno nebo dosaženo. Kdo je oddělen od bytí aby dosáhl bytí? Kdo to může ztratit nebo získat, když tu je pouze to? Odmítání jednoty je jednotou, která odmítá. Hledání jednoty je jednotou, která hledá sama sebe.

Uvědomování je jednotou, která se zdánlivě děje. Uvědomování je bytí, které je živé. Je tu pouze bytí a podstatou tohoto bytí je prázdnota a plnost, nic a všechno, pohyb a klid.

V této celistvosti se objevuje idea "Já jsem oddělená bytost". To je zřejmě začátek snu nazývaného "já jakožto někdo ve světě, ve kterém musím jednat."

V této oddělenosti je kořen všeho strachu a pocitu nepohody pocházejícího z dojmu, že je něco ztraceno. Opět je to projev jednoty a my se v tomto projevu vydáváme na cestu, na které potkáváme rodiče, učitele, možná kněze, šéfy a milence a učíme se, jak získat skrze zdánlivou osobní volbu a úsilí to, co si myslíme, že chceme. Touha po potěšení a nechuť k bolesti vytváří různé zážitky uspokojení a zklamání. Celý tenhle projev, kterému říkáme život je jednoduše pouze drama jednoty, která hledá sama sebe, jelikož veškeré chtění je touhou po jednotě.

Někdo má zato, že idea osvícení nabízí a slibuje naplnění. Avšak, oddělená individualita může snít pouze o individualitě. To je její funkce.

V hledání osvícení je snový hledající přitahován ke snovému učení, které hlásá a podporuje myšlenku individuální volby a úsilí, jež skrze praktikování a oddanost může vést ke slibovanému konečnému zážitku osvícení. Ale toto učení podporuje iluzi, že tu je nějaká taková věc jako individualita, která má svobodnou volbu a výběr něčím se stát.

To, co je neoddělitelné od snové individuality je myšlenka vlastnictví. "Co se děje se děje mně. Já mám život, jakožto já a já mohu nebo dokonce bych měl něco dělat se svým životem během mě vyměřeném čase. Musím uspět. Já jsem individualita a osobní nasazení mi dají co potřebuji." Tento názor posiluje a podporuje pokračování snu o osobním osvícení.

Názor, který počítá s možností, že dualistické praktikování může dovést hledajícího k nedualistickému vnímání je podobná myšlence, že s dostatečným úsilím a vůlí můžete naučit slepého vidět. Cituji z Otevřeného Tajemství (The Open Secret): "Učení, procesy a postupné cesty, které hledají osvícení pouze rozněcují problém o kterém hovoří tím, že posilují myšlenku, že zdánlivé já může nalézt něco, o čem předpokládá, že ztratilo. Je to právě toto úsilí, toto vložení se do osobní identity, které neustále znovuvytváří iluzi oddělenosti od jednoty. To je ten závoj, o kterém si myslíme, že existuje. Je to sen individuality."

V celé té řadě probuzení, o kterých jsem slyšel, je neustále potvrzováno, že jedním z prvních uvědomění, které se objeví je pochopení, že nikdo se neprobouzí. A přesto vidíme, že většina učení, tradiční i současná, neustále hovoří ke zdánlivě oddělenému hledajícímu (subjektu) a doporučuje, že k tomu aby bylo dosaženo osvícení (objekt), by měli meditovat, sebedotazovat se, očišťovat se, kultivovat pochopení, uklidňovat mysl a ego, oddat se, být poctiví a hledat svědomitě, přestat s hledáním, jít na terapii, nic nedělat, být tady a teď a tak dále. Těhle rad a názorů je nekonečná řada a jsou složitá stejně jako je složitá mysl z které pocházejí.

Tyto doporučení vycházejí z víry, že "osvícení" "učitele" bylo dosaženo nebo získáno skrze použití volby, úsilí, akceptování nebo odevzdání se, a že ostatní hledající mohou být naučeni tomu samému.

Samozřejmě, že není nic dobrého ani špatného na hledání, meditaci, sebedotazování, pochopení a tak podobně. Jsou pouze tím čím jsou. Ale kdo je ten, který si zvolí toto úsilí? Kam toto úsilí tohoto zdánlivého volitele přivede? Kde je to místo kam se má dojít, když je tu pouze jednota? Pokud tu není oddělená individualita tak tu není vůle, tak jak může iluze rozpustit sama sebe?

Není tu žádná osoba, která se stává osvícenou. Nikdo se neprobouzí. Probuzení je nepřítomnost iluze oddělenosti. Již teď je tu pouze probuzení, jednota, bezčasé bytí, uvědomování. Když už tu není snový hledající je pochopeno (nazřeno, realizováno) nikým, že tu není nic k hledání a nikdo, kdo by se mohl stát osvobozeným.

Je tu jednota, uvědomování celistvosti, která nemůže být dosáhnuta nebo vlastněna. Toto je probuzení ve kterém vědomí toho co existuje povstává společně se snem o tom, co nemůže být poznáno. Může tu být tanec mezi sněním a bytím a v tomto tanci se může objevit návrat k fascinaci osobního vlastnění.

Avšak uvědomění (realizace), že snový hledající je také jednotou je osvobozením, nezpůsobeným, neosobním, tichým klidem který je oslavou neomezené lásky. To je vše co tu je.

Nejsem tu já ani vy, není tu hledající, není tu osvícení, není tu žák ani guru. Není tu lepší ani horší, není tu cesta ani důvod, nic k dosažení.

Všechen projev je zdrojem. Vše co se zdánlivě objevuje v hypnotickém snu oddělenosti - svět, životní příběh a hledání domov je jedním, které se zdá být dvojím, ničím, které se zdá být vším, absolutní, které se zdá být jednotlivým.

Není tu žádná oddělená inteligence spřádající osud a žádný výběr fungující na jakékoliv úrovni.

Nic se neděje, pouze to, tak jak to je, zve zdánlivého hledajícího aby objevil to, co je ... neměnící se, stálá, nevzniklá, neosobní tichost z které přetéká nekonečná láska. Je to skvělé mystérium. :)

Tony Parsonse http://www.theopensecret.com/
Návštěvník
 

Re: Jak najít pravé Já

Nový příspěvekod Návštěvník » úte 15. led 2019 13:37:56

Návštěvník
 

Re: Pravé Já

Nový příspěvekod Návštěvník » pát 08. bře 2019 15:34:41

Návštěvník
 

Re: Pravé Já

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 18. dub 2019 19:15:00

Návštěvník
 

Re: Pravé Já

Nový příspěvekod Návštěvník » sob 08. čer 2019 18:38:52

Žádné já je pravé já

Obrázek
Jed McKenna

Jed McKenna je týpek, který tvrdí, že je probuzený. Že se probudil ze sna, který všichni sníme. Na následujících řádcích popisuje své interview s redaktorkou Julií z jakéhosi ezo časopisu.

Julie mě překvapila tím, že se ke mně nahnula a promluvila do mikrofonku připevněnému k mému límci: „Co chcete?“

Podíval jsem se na ni a snažil se uhodnout záměr otázky. Když si všimla mé nechápavosti, zvedla své poznámky tak, abych do nich viděl. „Tady, otázka 14: ‚Co Jed chce?‘“

Pořád nevím, co má na mysli, ale odpověď bude asi stejná, ať už bude otázka interpretována jakkoli.

„Nechci nic,“ říkám. „Já… nechci.“

Vykulí oči. „Já VĚDĚLA, že to řeknete! Přemýšlím o tom pár dnů a prostě mi to nedává smysl. Jak můžete nic NECHTÍT? Co to vůbec znamená? Co je život bez tužeb? Cílů? Snů? Vy po ničem netoužíte? To není nic, čeho byste chtěl dosáhnout? Nějaká vlastnost, kterou byste chtěl mít? Vždyť se zdá, že život je celý o rozvoji a dosahování věcí, pohybu kupředu. Ambicích, růstu, dobývání. Nemůžete tvrdit, že… ani nevím, jak to říct… vy nic NECHCETE? Musíte NĚCO chtít.“

Její zmatenost mě baví. „No, možná chci hrnek kafe nebo nějakou novou videohru nebo něco, ale není nic, co bych chtěl ve vyšším slova smyslu.“

„Světový mír?“ zkouší to. „Osvobození všech cítících bytostí? Slávu a bohatství? Moc? Prestiž? Zdraví? Zbožňování? Eh… vlastní ostrov? Břišáky? Zkomponovat symfonii? Večeřet s Buddhou? Musí něco být… něco, co vás pohání, něco, co… však víte, CHCETE.“

Odpovídám se smíchem. „Je mi líto, ale ne, není. No, možná břišáky. Nemusím si přát majetek, protože vím, jak vesmír funguje, a má přání se plní prakticky dřív, než si je přeju. Světový mír a osvobození všech cítících bytostí by na mojí straně předpokládalo víru v to, že je něco špatně nebo že je potřeba dávat něco do pořádku. Ostatní věci, co jste zmínila, jsou jenom… vnější ozdoby. Neměly by žádný smysl pro někoho v mojí… situaci.“

„Říkáte pro někoho ve vaší situaci, protože…?“

„Aby bylo jasné, že tu nemluvíme o mně, ale o komkoli probuzeném. Tyhle věci, co tu říkám, nejsou žádné speciální stránky Jeda McKenny. Platily by pro každého, kdo se probudil.“

„A když říkáte vnější ozdoby, myslíte… co? Že moc a prestiž…“

„Moc, prestiž, bohatství, zbožňování, břišáky, jistě, cokoli, co nás definuje. Jakkoli se popisujeme, smýšlíme o sobě, projektujeme se. Každá vlastnost, rys, charakteristika, pocit, víra, názor. To všechno. Jáství.“

„Jakože… je to všechno bezcenné? To chcete říct? Jakože… člověk je jenom kostým?“

„Kostým, ano. Ale říkat ‚bezcenné‘ je ve hře, kde není nic v sázce, nadbytečné.“

„Takže kostým je falešné já.“ Řekne to jako prohlášení.

„Opět. Nadbytečné. Protože není žádné PRAVÉ já. Ale ano, kostým reprezentuje fiktivní já, ego. Vztyčujeme ego, abychom kompenzovali nedostatek přímého sebepoznání, nedostatek kontaktu s pravým já. Ale žádné pravé já, které bychom mohli vnímat, není. Je pouze falešné já a žádné já.“

„Pravé já není?“

„Ne. A je to právě strach z této nicoty, který udržuje pozornost jedince nasměrovanou ven. Používám termín ‚strach‘, abych naznačil, že tu mluvíme o něčem vágním a ne moc dobře uchopitelném. Málokdo to pojmenuje. Málokdo přijde a řekne vám, že se hluboko uvnitř cítí… nijaký nebo… bez základu. Ti, kdo to řeknou, mají slušnou šanci vyfásnout léčení nebo umístění do ústavu.“

„Ale co když lidi prozkoumávají svá vnitřní já? Podnikají sebeobjevující cesty do nitra?“

„To prozkoumávají jenom svoje ego – studují svá falešná já – což je životní výprava stejně dobrá jako každá jiná. Ale neprobudíte se tím, že budete zdokonalovat svůj snový charakter. Probudíte se tak, že se od něj osvobodíte. V egu není žádná pravda, takže žádný stupeň mistrovství nad ním nepovede k ničemu pravdivému. Soustředěním se na ego ho jen posilujete.“

V diktafonu došla páska. Julie vkládá novou kazetku. Když je připravená, pokračuji.

„Tohle je zajímavé, když chcete lidem lépe porozumět, pochopit, co je motivuje, proč dělají, co dělají. Nejhlubší pravda o jakémkoli člověku je ‚žádný člověk‘. Někdo může trvat na opaku, každou svou myšlenkou a pocitem, ale to pravdu nezmění. Není to strach ze smrti, který pohání lidi, je to strach z nebytí. Zapomenutí.“

Vím, že teď jsem to přepísknul a zřejmé rozpory se vrší jeden na druhý, ale je to zábavné téma.

„Například hanba. Základní příčina veškeré hanby je hluboké neotřesitelné přesvědčení, že jsem podvodník. Cítím v sobě absenci pravého já, ale v ostatních ne, takže přirozeně předpokládám, že ostatní jsou praví, zatímco já jsem falešný. Vidím vnější schránky, které museli ostatní přesvědčivě vztyčit. Ale už nevidím, že i oni jsou uvnitř dutí. Proto se nevyhnutelně cítím jako podvodník a cítím hanbu.“

„Ach bože. Snažím se to pochopit. Takže někdo, řekněme já, nemám přímo zkušenost se svou pravou podstatou, takže jsem nucena si vytvořit…“

„Vytvořit, promítat, udržovat. Ustavičně.“

„Projektovat obraz… sebe. Ale myslím si, že jsem jediná, kdo to dělá, protože všichni ostatní vypadají skutečně.“

„Přesně. Všichni ostatní vypadají opravdově, zatímco vy jste si vždy vědoma určité své neautentičnosti. Která se pohybuje od téměř žádné na vědomé úrovni až po takovou, která může způsobit psychické zhroucení.“

Na moment se odmlčí, sklopí oči, přemýšlí.

„Takže, to znamená, že… někteří lidé jsou úplně mimo? Žijí své životy úplně si nevědomí toho…“

„Na to se mě nemusíte ptát, to můžete vidět všude kolem sebe. Lidé zcela pohlcení svou postavou. Ani náznak tušení, že by věci nemusely být tak, jak se zdají. Spoutaní v Platónově jeskyni. Jak moc si je člověk nevědom své podvodné podstaty, může být vykládáno jako stupeň toho, jak moc je v sevření Mayi; iluze, snového stavu. Je lákavé věřit, že se každý během svých kdovíkolika životů pořád víc a víc probouzíme. Sílící probouzení přirozeně vede ke stále větší nespokojenosti s falší a iluzí a k touze vědět, co je pravda. Překročit čáru, vymanit se z ega a probudit se do…“

„Pravdy.“ Julie to vysloví jako trest smrti. „Své skutečné povahy.“

„Ano. A to je taky důvod, proč může proces probuzení hodně připomínat psychický kolaps. Vlastně si myslím, že to psychický kolaps je. Kompletní zlomení toho, co člověk vždy pokládal za realitu. Proto je například tak těžké porazit depresi; protože je to naprosto racionální reakce na vysoce iracionální situaci – konkrétně na život – zejména když se deprese točí kolem marnosti a bezvýznamnosti. Ostatně, sotva můžete být marnější a bezvýznamnější než postava ve snu. Způsob jak porazit depresi není snažit se z ní za každou cenu vrátit a viset na iluzi nějakého smyslu, ale protlouct se skrz ni a zjistit, co je na druhé straně. Raději než uskočit před hrůzou nicoty, skočit přímo do ní. Co můžete ztratit? Ale samozřejmě smyslem deprese není překonat ji.“

„Co je smyslem deprese?“

Dívám se na ni a přemýšlím, na co se ve skutečnosti ptá a proč opravdu odpovídám. Pravda není vždycky nejlepší odpověď, ale když jsem na vážkách, většinou po ní sáhnu.

„Stejně jako smysl každé jiné jízdy v lunaparku. Smyslem jízdy je jízda.“

To ji zastaví. Odmlčí se, hloubá. Její rozrušení je teď zřejmější, blíže povrchu.

„Takže nikdo… nikdo nemá já. To mi říkáte, že? Není… žádné opravdové… není žádná pravda…?“

„Každý má nějakou základní podstatu, ale ano, nikdo ji nezná. O nic víc než postavy ve vašem snu, které nevědí, že jsou produktem snového stavu většího já.“

„Myslíte nikdo, kdo není osvícený.“

„Ano,“ potvrzuji. „To je ten rozdíl.“

Není spokojená s tím, co slyší. „Takže neosvícení lidé se neznají? Neznají svou pravou podstatu?“

„A tak si musí vytvořit umělá já, protože…“

Skočí mi do řeči. „Protože to je jediné já, které znají. A to je ego? To je falešné já?“

„Správně.“

„Takže když se mluví o zničení ega…?“

„Přesně. Je řeč o tom, že zničíte falešné a zůstane jen pravda.“

„Ježiši. Takže si neustále vytvářím falešné já?“

„Neustále, ano. Tak vynakládáte svou energii; svou životní sílu. Všechna padne na promítání iluze vás samé. Neustále promítáte vnější obraz sebe samotné, který se pořád mění a vyvíjí.“

„A dělá to každý?“

„Zajímavá otázka. Ano a ne. Záleží na míře. Když vezmeme opravdu nesobecké lidi, to je úroveň, kde existuje rozdíl. Nesobecký člověk našel svou definici jinde než v sobě. Spíše než by promítal, vyplňuje. Zřekl se své sebedefinující role a přenechal ji něčemu venku. Mateřství by mohl být dobrý příklad nebo věnování svého života Bohu nebo nějakému záměru nebo kreativnímu snažení. Pořád je na jevišti, pořád je to kostým, jeho životní síla udržuje při životě jeho postavu, ale spíše do role vstupuje, než že by ji vytvářel.“

„Takže odevzdání se vyšší síle…?“

„Vyšší, nižší, to je fuk. Klíčové je odevzdání. Je jedno, jestli je to Bůh nebo národ nebo vyřezávání hole.“

„Hole?“

„Thoreau píše o chlápkovi, který přesáhl své já skrze absolutní oddanost jednoduchému úkolu: vyřezat hůl. Nesobecká osoba se věnovala – nebo vzdala, když to řeknu jinak – jednomu formulovanému ideálu, ale proces je to v podstatě pořád stejný, ať už si vyberete jeden ideál, nebo tucet, nebo sto. Všechny ty věci, co definují člověka – kariéra, komunita, rodina a tak dále – jsou jen předdefinované role, do kterých člověk vstoupí, oživí je. Ve skutečnosti jsou to všechno akty odevzdání se, ale kdo se odevzdává? Tohle jsou skutečné otázky. Co zůstane, když zahodíme kontext? Co zůstane, když odstraníte kostel, práci, vztahy, koníčky a všechno ostatní? Víc vrstev? Příroda? Výchova? Vlivy z raného dětství a během těhotenství? Vlivy z minulých životů? Dobře, ale co když odstraníme i to? To je ten proces, svlékání jedné vrstvy za druhou, jako cibule, až to jediné, co zůstane, je…“

„Ale cibule jsou JENOM vrstvy.“

„Stejně jako ego – já – jenom vrstvy. Odstraňte všechny vrstvy a zůstane žádné já.“

„A žádné já je pravé já?“

„Není žádné pravé já, ale ano, to je hlavní myšlenka.“

„Pak ale… potom… ke komu mluvím?“

„Měla byste se spíš ptát, o čem mluvíte, když říkáte ‚já‘. Nebo kdo říká ‚já‘. Nebo kdo se zajímá, kdo říká ‚já‘. A tak dále.“

Vypadá zoufale. „Já to prostě nechápu.“

„Nebo můžete použít Maharashiho oblíbenou mantru ‚Kdo jsem já?‘ I když to je trochu zavádějící. Změnil bych ji na ‚Co je já?‘“

„Ah, no tak teď je to mnohem jasnější!“

„Nebo to můžete použít jako koan, jako: ‚Jaký je tvůj původní obličej, než ses narodil?‘“

„Střílíte si ze mě.“

„Není v tom nic záludnějšího než zjistit, co zůstane, když sloupnete všechny vrstvy iluze. Je to jen o tom, co je pravda. Nemůže to být jednodušší, doslova. Co byla pravda o komárovi, který žil před deseti tisíci lety, je stejně tak pravda o tom komárovi teď. Co je pravda o jiskře, která bude existovat tisícinu vteřiny za milion let milion světelných let odsud, je stejná pravda teď a vždycky bude. Nikdy to nebyla nepravda a nikdy to nebude nepravda. A tyhle pravdy a moje pravda a vaše pravda a pravda Ježíše a pravda Buddhy a Hitlera a Matky Terezy a mrtvé ryby unášené Gangou a všech duchovních mistrů a galaxie Mléčné dráhy a každé jedné myšlenky, kterou si kdo kdy myslel, jsou všechno táž pravda. Vždycky byla a vždycky bude. Čas a prostor přicházejí a odcházejí, ale co je pravda, je pravda, a zbytek je jen sen.“

Ahhh.

Ticho. Možná podráždění. Možná zmatení. Chce to čas. Jdeme do obýváku. Je prázdný. Sedáme si na gauč. Chvíli tiše sedíme, než se Julie rozhodne pokračovat.

„Takže, z čeho by například moje falešné já bylo?“

„Z toho samého jako u každého. Jakkoli se definujete, tím vytváříte své falešné já. Vaše kariéra, pochopitelně, vám dává rámec a strukturu pro to, kdo jste, co děláte a proč. Dalším velkým rámcem je rodina a to, jak plníte různé role pro různé lidi; matka, dcera, sestra, manželka, teta a tak dále. Ostatní vztahy. Společenství; národnost a rasová příslušnost; pohlaví samozřejmě. Status a finance. Členství v kostele. Vzdělání, politika, koníčky, přesvědčení, názory, myšlenky, pocity, všechno. Tohle všechno jsou věci, které vyžadují vaši energii, aby zůstaly vašimi existujícími aspekty. Když přestanete věnovat energii uklízení domu, už se nebudete moct definovat jako dobrá hospodyně.“

„Co když někomu zaplatím, aby udržoval můj dům čistý?“

„Peníze jsou energie. Je to prostředek pro přenos energie.“

„A energií myslíte…?“

„Jednoduše to, že když o sobě chcete smýšlet jako o pečující, dávající osobě, musíte o něco pečovat, něco dávat. Pokud chcete být fyzicky atraktivní, musíte dělat všechny věci nutné pro projektování atraktivity, aby se mohla odrážet zpátky na vás.“

„Aby se mohla atraktivita odrážet zpátky na mě?“

„Viděla jste někdy svůj obličej napřímo? Dívala se sama sobě do očí?“

„No… uh, ne, předpokládám, že ne.“

„Podobně falešné já nemůže být vnímáno napřímo, ale jen skrze odraz, který vrhá v očích ostatních.“

„Dobře. Takže když o sobě chci smýšlet jako o atraktivní, potřebuji, aby mě ostatní lidé shledávali atraktivní?“

„Jistě. Vynakládáme své životy a životní energii na pěstování svého vzezření v očích ostatních. Tak víme, že existujeme. Tak víme, kdo jsme. To je, kde nacházíme ujištění, že jsme skuteční a ne jen duté postavy ze sna. Takhle je neustále udržována iluze já.“

„Takže když se říká, že vnímání vytváří realitu…?“

„Vnímání JE realita. Nic jiného není. Přesně jako ve snu.“

„Ale kdo potom vnímá? Sní? Kdo je ten snící?“

„No, z mého pohledu jsem to já.“

„No, z MÉHO pohledu jsem to JÁ.“

„Nekonečno obsahuje nekonečno nekonečen.“



Otázka zní: „Proč?“ Odpověď zní: „Proč ne?“



–McKENNA, Jed. Spiritual Enlightenment: The Damnedest Thing
Návštěvník
 

Re: Pravé Já

Nový příspěvekod Návštěvník » pát 30. srp 2019 6:41:29

Návštěvník
 

Re: Pravé Já

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 02. zář 2019 14:34:53

Návštěvník
 

Re: Pravé Já

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 02. zář 2019 21:29:52

Návštěvník
 

Re: Pravé Já

Nový příspěvekod Návštěvník » sob 28. zář 2019 12:37:07

Co brání vám v realizaci vašeho pravého já

Návštěvník
 

Re: Pravé Já

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 28. lis 2019 18:10:31

To, čím skutečně jsme

Návštěvník
 


Zpět na Inspirativní myšlenky

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník