Skutečnost

[Návštěvník]

Původ vesmíru je soustředěn v „já“-myšlence. Pokud půjdete k původu, odkud pochází, bude vám vše známo. Dostanete se do tohoto stavu, kde vše vzniká. Popravdě řečeno, nikdy nic nevzniklo.

[Návštěvník]

“Jméno a tvar maskují Skutečnost: Toto je Nauka.

Ulpění na jméně a tvaru je překážkou Svobody, protože pak základ, Vědomí, není viditelný.

Nazvěme to sochou koně a žula je skrytá, uvidíš prsten a zlato neuvidíš. Jméno a tvar nikdy nemohou opustit Vědomí, stejně jako prsten nikdy nemůže opustit zlato. Dokonce i prostor je v tom, protože existuje pouze Já.”

.

[Návštěvník]

Čtyřicet veršů na oslavu Skutečnosti

Autor: Šrí Ramana Mahariši

Advaita, nedvojnost, ryzí Totožnost, je vrcholnou naukou. Džňána-marga, stezka sebe-poznání, nás dovede k prožívání této nedvojnosti. Sebedotazování: "Kdo jsem já?", je technika, kterou Šrí Ramana Mahariši učil adepty na této stezce sebepoznání. Hluboký a vyčerpávající popis této techniky je uveden v textu nazvaném 40. veršů na oslavu Skutečnosti, který Ramana Mahariši napsal pro adepty na této stezce.

I. Bylo by možné mít povědomí o své existenci v případě, kdyby Skutečnost vůbec neexistovala? Skutečnost prodlévá v Srdci, Zdroji všech myšlenek, prosta všech myšlenek. Proto se jí říká Srdce. Jak o ní má adept rozjímat? Tím, že prostě bude tím, čím je, v Srdci - to je rozjímání o Skutečnosti.

II. Ti, kdo se setkali s mohutným strachem ze smrti, hledají úkryt pouze u nohou Pána (Boha) - který nezná ani smrt ani zrození. Mohou pak opět myslet na smrt ti, co umřeli sami sobě a oprostili se od všech svých závazků? Ne, jsou nesmrtelní.


1. Z našeho vnímání světa vyplývá přijetí jedinečného Vládnoucího principu, jenž obsahuje různé síly. Obrazy tvarů a jmen; osoby, která vidí objekty; plátno, na kterém se objekty zobrazují a světlo, pomocí kterého jsou objekty viděny; subjekt Sám o sobě je tím vším.

2. Všechna náboženství mluví o třech základech - svět, duše a Bůh. Ve skutečnosti to je však jen jedna realita, která se projevuje v podobě těchto třech základů. Mohlo by se říci "Tyto tři základy jsou opravdu třemi pouze potud, pokud trvá ego." Tudíž prodlévat ve svém vlastním Já, kde není žádné "já", kde je ego mrtvé, lze nazvat dokonalým Stavem.

3. "Svět je skutečný." "Ne, je to pouze klamný jev." "Svět je vědomý." "Ne." - Jaký smysl má tato debata? Skutečný stav je pro všechny shodný. V tomto stavu si poté, když se vzdáte objektivního postoje a ztratíte všechny koncepty ať už o jednotě či dualitě, o sobě či egu, uvědomíte si své vlastní Já.

4. Pokud se někdo začne považovat za jméno a tvar, svět a Bůh se také projeví ve tvaru. Avšak je-li někdo bezforemný, je otázkou, kdo vidí tyto formy a jak je vidí? Lze vidět nějaký objekt bez očí? Já-Já je Oko, pozorující vše a toto Oko je Oko Věčnosti.

5. Tělo je hmotná forma, složená z pěti vrstev; v konceptu "tělo" je zahrnuto
všech pět vrstev. Existuje svět mimo tělo? Viděl někdo svět bez těla?

6. Svět není nic než ztělesnění objektů vnímaných pěti smyslovými orgány. Protože však je svět vnímán samostatnou myslí prostřednictvím pěti smyslových orgánů, není svět nic než mysl. Může zde být svět bez mysli?

7. Třebaže z toho vyplývá, že svět a znalost světa vyvstávají a mizí společně, je to díky znalosti samotné, že se svět zdá být očividný. Ta Dokonalost, ve které svět a znalost světa vyvstávají a mizí, a která září nezávisle na vyvstávání a mizení, je samojediná Skutečnost.

8. Ryzí Skutečnost je možné uctívat v jakékoliv formě a jménu - stejně to je pouze prostředek k uvědomění si Toho, co je bezejmenné a bezforemné, což je pravé uvědomění, při kterém dojde k nabytí klidu z poznání sebe sama ve vztahu k Této Jediné Skutečnosti a uvědomění si své totožnosti s Ní.

9. Dvojnost subjektu a objektu a trojnost pozorovatele, pozorování a pozorovaného může existovat pouze na základě podpory Jediné Skutečnosti. Obrátíme-li pozornost dovnitř ve snaze nalézt tuto Jedinou Skutečnost, dvojnost i trojnost zmizí. Ti, kdo to nazřou, vidí Moudrost a jsou navždy zbaveni zmatené pochybnosti.

10. Světské poznání existuje vždy spolu s nevědomostí a nevědomost spolu s poznáním. Pouze pravé Poznání je charakteristické tím, že díky němu poznáváme věčné Já. Jak dochází k poznání věčného Já? Dotazováním se, komu náleží poznání a nevědomost.

11. Není znalost všeho spíše nevědomost, neznáte-li sama sebe, poznávajícího? Jakmile poznáme věčné Já, pozadí veškerého poznání a nevědomosti, poznání i nevědomost zmizí.

12. To, co není ani světské poznání ani nevědomost, je skutečná Moudrost. Vše poznané není pravá Moudrost. Věčné Já je Samo o Sobě vyzařující. Nemusí k tomu nic znát ani poznat. Ono Samo je Moudrostí. Není to nicotnost.

13. Věčné Já je ryzí Poznání, jedinou Skutečností. Poznání rozmanitosti je falešné poznání. Toto falešné poznání, jenž je ve skutečnosti nevědomostí, nemůže existovat odděleně od Já - ryzího Poznání, jediné Skutečnosti. Mnohotvárnost zlatých ozdobných šperků je neskutečná vzhledem k faktu, že žádný z nich nemůže existovat bez podkladu - zlata, ze kterého jsou všechny šperky vyrobeny.

14. Jestliže existuje jedna osoba, pak existují i další - druhá, třetí … Ty a on (a) také existují. Začnete-li se dotazovat po přirozenosti pocitu 'já', toto 'já' se vytratí. Spolu s tím se vytratí i "ty" a "on(a)". Konečný stav, který září jako Absolutní Bytí, je vaše vlastní přirozenost, Já.

15. Minulost a budoucnost mohou existovat pouze z hlediska přítomnosti. Když se dostanou do současnosti, jsou taktéž přítomností. Snažit se zjistit, jakou podstatu má minulost a budoucnost nevšímaje si přítomnosti je stejné jako pokoušet se spočítat něco a nevědět co.

16. Existuje čas a prostor odděleně od nás? Jen pokud se ztotožňujeme s tělem, zapletáme se do pojmů času a prostoru. Jsme však tělem? Jsme jedno a to samé nyní, předtím a potom, tady a všude. Tudíž jsme Bytí Samojediné, nezávislé na čase a prostoru.

17. Slovo "já", vztahující se k tělu, používají jak ti, co nerealizovali ryzí věčné Já, tak ti, co realizovali. Jenže rozdíl je v tom, že pro ty, co nerealizovali, je slovo 'já' omezeno pouze k tělu, zatímco pro ty, co realizovali Já uvnitř svého těla, září "já" jako neomezené věčné Já.

18. Pro ty, co nerealizovali Já, stejně jako pro ty, co realizovali, je svět skutečný. Jenže ti, co nerealizovali Já, považují svět za jedinou Pravdu, zatímco ti, co realizovali, Pravda září jako bezforemná Dokonalost a Podklad světa. To je veškerý rozdíl mezi nimi.

19. Pouze ti, kdo nemají žádné poznání Zdroje, svádějí boj o to, co převažuje - zda osudová předurčenost nebo svobodná vůle. Ti, jenž poznali věčné Já jakožto jediný Zdroj osudu a svobodné vůle, jsou od obojího osvobozeni. Budou se znovu zaplétat do těchto konceptů?

20. Ten, kdo zří Boha, aniž by nazíral Já, vidí pouze mentální představy. Realizovaní prohlašují, že ten, kdo nazírá Já, nahlíží i Boha. Ten, jenž zcela ztratil pocit omezenosti (ego), nazírá Já a zároveň nalezl Boha, neboť Já neexistuje odděleně od Boha.

21. Tvrdí-li se v posvátných knihách, že pokud někdo nazírá své Já, vidí zároveň Boha, pak co je to za Pravdu? Může někdo vidět své vlastní Já? Přece vlastní Já není nic než my sami, ne? Proto své Já nebo Boha vidět prostě nelze? Pouze snad v případě, když se stáváme Jeho kořistí.

22. Božské osvětluje mysl a září v ní. Božské Já nelze poznat jinak než pomocí mysli, kterou obrátíme dovnitř a stabilizujeme v Božském.

23. Tělo neříká samo sobě "já". Nikdo však nemůže popřít, že i v hlubokém spánku "já" přestane existovat. Jakmile "já" vyvstane, vše ostatní vyvstane s ním. Dotazujte se s pronikavou myslí, odkud se toto "já" vynoří.

24. Toto netečné tělo neříká "já". Skutečnost - Absolutní Vědomí, nevyvstává (jako objekt). Mezi tělem a Skutečností vyvstává něco, co si říká 'já' a co je v mezích tělesnosti. Označuje se to čit džada granthi, (smyčka mezi Skutečností a netečností), a také jako omezenost, duše, jemné tělo, ego, samsara, mysl atd.

25. Ego přichází k životu vybaveno tělesnou formou, a této formy se drží do té doby, dokud forma trvá. Formu má, a tak ego roste a roste. Ale když začnete pátrat po realitě tohoto ducha zla, zjistíte, že nemá žádnou svou vlastní formu. Pak se tento zloduch přestane držet formy a zmizí do neznáma.

26. Pokud je zde ego, je zde vše ostatní. Jestliže zde ego není, není tu nic jiného. Opravdu platí, že ego je vším. Proto dotazováním se po podstatě tohoto ega je jediný způsob, jak se osvobodit od všeho.

27. Stav, při kterém nevyvstává omezené 'já', je prožívání Skutečnosti. Jak by mohlo dojít k vlastnímu vyhynutí, po kterém již omezené 'já' neožije, neproběhne-li dotazování se po Stavu prostého vyvstávání omezeného 'já' a Jeho následné dosažení? Jak je možné bez tohoto dosažení spočívat ve svém skutečném Stavu, kde jste Tou Skutečností?

28. Stejně jako se potopíte do vody, abyste ze dna vylovili to, co tam spadlo, tak je třeba se s jednobodově zaměřenou pronikavou myslí ponořit do sama sebe, kontrolujíce přitom řeč a dech; tak hluboko, až dosáhnete místa, odkud vyvstává omezené "já".

29. Hledat Zdroj omezeného pocitu 'já' s uvnitřněnou myslí, aniž byste si samomluvou opakovali "já", je právě ten jediný způsob dotazování, který vás dovede k uvědomění pravého Já. Meditace ve smyslu 'já nejsem toto; já jsem Touto Skutečností' může fungovat jako pomocný prostředek před prováděním dotazování, ale je třeba si uvědomit, že se nejedná o samotné dotazování.

30. Jestliže se někdo ve své mysli dotazuje 'Kdo jsem já?', individuální 'já' zahanbeně podlehne ve chvíli, kdy je dosaženo Srdce a kdy se spontánně zjeví Skutečnost jako 'Já-Já'. Třebaže Skutečnost odkryje Sebe Samu pociťováním 'Já', nejedná se o ego (omezené 'já'), ale o Dokonalé Bytí, Absolutní Já.

31. Čeho by měl ještě dosáhnout někdo, kdo je pohroužen v klidném prožívání Absolutního Já, spontánně vyšlého po vyhynutí ega? Neuvědomuje si nic než (že vše je) Absolutní Já. Kdo může pochopit jeho Stav?

32. Není to nic než projev slabé mysli, meditujete-li ve smyslu "já nejsem toto; já jsem Touto Skutečností"' třebaže písma proklamují "Ty jsi To". Proč je to projev slabé mysli? Protože vy Tou Skutečností již věčně Jste. Co musí být tedy uskutečněno? Prozkoumat, co opravdu jste, a stále Tím být.

33. Je směšné říkat 'já jsem nerealizoval Já' nebo 'já jsem realizoval Já'; jsou zde dvě Já? Jedno já má být objektem realizace dalšího já? Každý přece zakouší existenci pouze jednoho Já.

34. Právě důsledkem iluze, vzešle z nevědomosti, se lidem nedaří rozpoznat To, co existuje stále a je každému k dispozici. Je to naše vlastní Podstata, která přebývá ve svém přirozeném středu - Srdci. Místo aby zde spočívali, polemizují, zda Skutečnost existuje či nikoliv, zda má formu či nikoliv, zda je ne-duální či duální.

35. Hledat již uskutečněnou Skutečnost a spočívat v ní, je jediné Uskutečnění. Všechna další uskutečnění (siddhis) jsou podobné něčemu, co je získáno ve snu. Mohou se zdát být reálná někomu, kdo se probudil ze spánku se sny? Je možné moudré adepty, ukotvené ve své Podstatě a zbavené iluze, oklamat těmito snovými zisky?

36. Pouze vyskytne-li se myšlenka 'já jsem tělo', dopomůže vám meditace ve smyslu 'já nejsem toto, já jsem Toto', ke spočinutí ve své Podstatě. Proč bychom se jinak měli stále zatěžovat přemýšlením typu 'já jsem To'? Má si člověk stále dokola pro sebe opakovat 'že je člověk'? Nejsme To vždy?

37. Tvrzení "Dvojnost existuje v průběhu praxe, nedvojnost se objeví při Realizaci", je také falešné. Zatímco někdo úzkostlivě hledá Sebe, jiný Sebe nachází, nejedná se o onoho desátého muže z příhody o jednom "ztraceném muži" (kdy zapomněl počítat sebe sama)?

38. Dokud se někdo považuje za konatele, sklízí ovoce svých skutků. Jakmile si však prostřednictvím dotazování typu 'Kdo je konatel?' uvědomí Já, jeho pocit konatelství zmizí a trojí karma (sanita, agami a prarabdha) je ukončena. Toto je prožívání věčného Vysvobození.

39. Pouze považuje-li se někdo za nesvobodného, trvají myšlenky o Vysvobození a nesvobodě. Když však dotazováním se 'Kdo je nesvobodný?' dojde k uvědomění své pravé Podstaty (Já-Já), dojde též k věčnému uskutečnění této Podstaty, a tudíž k věčné Svobodě. Mohou pak přežít myšlenky o Vysvobození, jsou-li myšlenky o nesvobodě zlikvidovány?

40. Jestliže se říká, že jsou tři druhy Vysvobození, ve formě (1), bez formy (2), a s formou a zároveň bez formy (3), pak si dovoluji tvrdit, že odstranění všech těchto třech forem je jediné pravé Vysvobození.

https://www.advaita.cz/24933-ctyricet-v ... kutecnosti

[Návštěvník]

“Jste v nejhlubší BLAŽENOSTI a nikdy z ní nevystoupíte. Čas se do ní nemůže dostat. Ani mysl, ani smysly nemají v ní místo. Je to NADČASOVÝ OKAMŽIK.”

[Návštěvník]

Ve fyzickém světě neexistuje nic takového jako zvuk. To, co nazýváme objekty, barvy a tvary, ve fyzickém světě skutečně neexistuje. Opusťte svou věrnost fyzickému světu a zaměřte se na hudbu vědomí.



Dobrý den, moji přátelé. Dnešní poselství je nejdůležitější, které mohu předat.

A zde je: Pokud pečlivě prozkoumáte a prohlédnete si fyzické tělo nebo fyzický svět, nenajdete to, co hledáte. Všechno, co lze objevit, je ve formě zkušeností.

Existují dva druhy zkušeností: činnosti vnímání, které vnímáme jako proměnlivé fyzické tělo a proměnlivý fyzický svět, a činnosti uvnitř mysli, které interpretujeme jako myšlenky. To je vše a v tom není žádný vnitřní nebo vnější svět. Všechny tyto zkušenosti jsou jen kvantové fluktuace ve vědomí.

Proto ve fyzickém světě neexistuje nic takového jako zvuk. To, co nazýváme zvuky, jsou jen formy sluchového zážitku. Stejně tak objekty, barvy a tvary neexistují ve fyzickém světě, ale jsou jen formami vidění. Podobně vůně jsou formami čichových zážitků a chutě formami chuťových zážitků. Myšlenky jsou jemné kvantové fluktuace myšlenkového procesu, a emoce jsou jemné kvantové fluktuace na obrazovce vědomí.

Všechno, co nazýváme realitou, je projekce vaší vlastní mysli. Opusťte svou věrnost fyzickému tělu, protože ve skutečnosti neexistuje. Opusťte svou věrnost fyzickému světu, protože je to jen projekce. Vždy se vraťte k sobě, k rozlehlému beztvarému nekonečnému prostoru vědomí, ve kterém celý vesmír, nebo dokonce multiuniverzum, vzniká a zaniká v bezčasém přítomném okamžiku. To je klíč ke svobodě.

[Návštěvník]

Kdo stvořil Boha?

Když tančíte s vlnami oceánu, nemůžete získat perspektivu oceánu jako celku, ale ze vzduchu máte pohled na jeho obrovskou rozlohu z ptačí perspektivy. Podobně, když se soustředíte na stvoření a jste do něj ponořeni, nemůžete vidět nic jiného než stvoření a v něm fungující zákon příčinnosti. Ale když se se zavřenýma očima naučíte, jak se dívat dovnitř, nevidíte ani konečné formy, ani zákon, který je stvořil, ale zahlédnete beztvaré, bezpříčinné Nekonečno. Paramahansa Yogananda

[Návštěvník]

Když se podívám dovnitř a vidím, že nejsem ničím, to je moudrost.

Když se podívám dovnitř, nenacházím žádné „dovnitř“. Nenacházím nikoho, kdo by se díval. Nenacházím žádné obrácení k něčemu, co bych mohl nazvat „vnitřkem“. Neexistuje žádné uvnitř oproti vnějšku. Tento nedostatek jakékoli struktury já, absence středu, absence jakéhokoli subjektu, který by obsahoval zkušenost nebo ji zažíval, mi znovu a znovu ukazuje nádhernou pravdu. Nejde jen o já, nejde jen o mne nebo o absenci mne. Nejde jen o někoho. Nejde jen o konstrukci identity. Jde o prázdnou podstatu všech jevů, o prázdnotu samotného zdání – o to, co se dříve nazývalo světem, tedy o objekty ve světě, činy, opozici, soulad, nesoulad, problémy, řešení. Vše je prázdné a neustále se rozplývá. Nic nedrží, nic se nechytá, nic se nefixuje. A přesto jsou tato slova příliš jednorozměrná, aby to vyjádřila.

Právě v tomto rozpuštění je naprostá svoboda. V této neulpívající, neformované, nestvořené realitě je naprostá svoboda. Toto je moudrost, na kterou nás odkazuje Nisargadatta. Tak se podívej dovnitř. Uvidíš, co najdeš – a co nenajdeš. Pokračuj v hledání, dokud nezůstane jen samotné hledání. A když zbude jen hledání, nech ho vést tě hlouběji do samotného srdce věci. Ať se tím zastaví všechna mašinérie víry, porovnávání, posuzování, snahy stát se někým, strachu, plánování, očekávání, váhání. Ať se vše zastaví a ukáže ti, co je skutečně v srdci této záležitosti.

Toto je transcendentní moudrost. A to je jen polovina příběhu. Když se podívám ven a vidím vše, nevím nic. Není tu nic, co by bylo oddělené jako „venek“. Je jen samotné vidění, nikoliv vědění – jen čisté vidění. Je tu jen světlo, jen záře, jen tato neporovnatelná blízkost. Střed je všude. Tato intimita je primární – primární vůči vnímání, vůči jakémukoli pocitu já a druhého, vůči zdání vznikající formy či světa. Ta intimita není o oddělení, protože tu není nic, co by se dalo oddělit. Není to disociace – je to pravý opak. Je to hluboká intimita, která se magicky stává stále hlubší s každým okamžikem, jak se sama sobě poznává více a více, stále hlouběji v tom, co se objevuje.

A je to přímo tady. Prosté. Zjevné. Pevné a přesto jasné. Dalo by se poeticky říci, že je to srdce. Ale není to srdce osoby, je to duchovní srdce – srdce samotné existence. Je to srdce světa. Je to srdce vesmíru. Je to srdce všech srdcí. Je to samotné jádro věci a zároveň jeho druhá stránka.

Nic a všechno. Vnitřní a vnější. Nakonec je vidět, že nikdy neexistovaly jako dvě oddělené věci. A tato vzájemná prostupnost ničeho a všeho se odehrává neustále, všude. Je to ta nejzajímavější věc, ta nejzřejmější věc. Je to nejjasnější barva – barva bez barvy. Nejčistší forma – forma beztvarosti. Nejdokonalejší tón – tón všech tónů, který nemá žádný tón.

„Když se podívám dovnitř a vidím, že jsem nic, to je moudrost. Když se podívám ven a vidím, že jsem všechno, to je láska. A mezi těmito dvěma plyne můj život.“

Nepotřebujeme velký plán pro probuzení. Stačí se hluboce podívat do tohoto jediného věčného okamžiku. Někdy stačí jen jedna otázka – musíš být ochoten do té otázky zemřít, nechat se jí vést tam, kam tě chce zavést, místo abys se snažil jít tam, kam si myslíš, že bys měl. Ne tam, kam ti někdo řekl, že bys měl jít – ať už to byl Buddha nebo jiný duchovní učitel. Musíš jí dovolit, aby tě zavedla tam, kam tě zavede. Tak to funguje. Není to založené na tvých záměrech, je to založené na tvém odevzdání se pravdě.

[Návštěvník]

"Nejsou žádní druzí; cokoli vidíte venku, je váš vlastní odraz. Všechno toto vytváří vaše mysl."

[Návštěvník]

Otázka: Co je realita?

Sri Ramana Maharshi: Realita musí být vždy skutečná. Není vázána na formy a jména. To, co je podstatou toho, je skutečná realita.

Sri Ramana Maharshi Rozhovory 140

[Návštěvník]

Když někdo velmi silně spoléhá na rozlišování, analýzu a argumentaci, pohybuje se stále ve světě mysli — ve světě pojmů, názorů a představ. Mysl se snaží rozsekat skutečnost na části, aby je mohla pochopit a ovládnout. Ale skutečnost sama — Bytí, Jednota — není složená z částí, není "něco", co by šlo uchopit, rozdělit nebo vysvětlit pojmy.

Ten, kdo mluví ze zkušenosti Bytí, vlastně vůbec nemluví o něčem, co by bylo oddělené — je to spíš plynutí ticha, přítomnosti a vědomí v řeči. A právě proto je mezi těmito dvěma způsoby komunikace často neporozumění.
Mysl chce uchopit, zatímco srdce a bytí jenom jsou.

Skutečné rozlišování není aktivitou běžné mysli — není to rozebírání, ale spíše jemné prohlédnutí.
V iluzi oddělenosti věříme, že jsme osobní já, izolovaná od ostatních a od světa. Ale když prohlédneme, spatříme, že veškeré oddělení bylo jen myšlenkovým snem.
Rozlišit iluzi znamená zahlédnout, že všechny hranice byly jen myšlenkové konstrukce.
Ve skutečnosti nikdy nedošlo k oddělení.

Pravé rozlišování není rozsekání světa na kousky.
Je to prozření, že svět nikdy nebyl rozsekaný.
Je to návrat k jednoduchému tichému "já jsem" — které je Jednotou všeho.

[Návštěvník]

Zavři na chvilku oči…
Nesnaž se nic měnit, nic analyzovat.
Jen si polož v tichosti otázku:

"Co je tady, i když všechny myšlenky, představy a pocity odejdou?"

Nehledej odpověď slovy.
Jen vnímej.
Nech to být.
Buď tím.

[Návštěvník]

Vědomí, Šakti a Já: O dvou pohledech na totéž

Ve světě duchovního hledání se často střetávají různé výrazy pro tutéž skutečnost. Někdo říká „Brahman“, jiný „Já“, další „Vědomí“, „Šakti“, „Bůh“, „láska“, „bytí“...
A někdy se právě kvůli těmto slovům zdá, jako by mezi duchovními cestami existoval nesoulad. Ve skutečnosti však většina skutečných učení mluví o jednom a tomtéž, jen z jiného úhlu pohledu.

Dvě úrovně pravdy – relativní a absolutní

Tradiční védántská nauka rozlišuje mezi:

vjavahárika satja – relativní (projevená) pravda,

páramárthika satja – absolutní, neprojevená pravda.

Z pohledu relativní pravdy lze říct:

„Tělo je Brahman“ – protože vše je Brahmanem, vše je jeho projevená moc, Šakti.

„Vědomí je aspektem Já“ – protože v rámci projevu může mít i Já své aspekty – vědomí, světlo, tvořivost.

Z pohledu absolutní pravdy ale zůstává:

Brahman je to, co je před všemi aspekty, před pohybem, před myšlenkou „já“.

Nejde o něco, co by mělo vlastnosti – je to čisté Bytí, sám základ všeho projevu, bez druhého.

To není „upřednostňování vědomí“, ale rozpoznání, že bez vědomí by žádný projev, včetně Šakti, nemohl být vnímaný.


Šakti a Vědomí

Šakti není popřením Brahmanu – je to jeho síla, pohyb, život, forma.
A přesto, každá forma se objevuje v beztvarém vědomí.

Ramana Maháriši proto říká:

„Není třeba bojovat proti světu, proti tělu, proti pohybu – ale rozpoznat jejich podstatu. A ta je tichá, neměnná, věčně přítomná.“

Atmavičára a motivace

Sebedotazování (ātma-vichāra) není egoistickým „zaměřením se na sebe“, jak se může zdát.
Není to přemítání „co se mnou bude“, ani posilování individuality.

Naopak – je to obrácení pozornosti od objektů k subjektu.
Od „co vidím“ ke „kdo to vidí“.
A Ramana znovu a znovu říká:

„Cílem není stát se pozorovatelem, ale zmizet jako oddělený pozorovatel. Zůstat jako čiré Já.“

O knihách a internetových zkratech

Každé slovo vytržené z kontextu může být snadno nepochopeno – ať už pochází z Ramany, Šankary, Vacka, Nisargadatty nebo Bible.

Ale žádný text sám o sobě není Pravda.
Text je ukazatel, nikoli cíl.

Cíl není „vědět víc“, ale přímo poznat – kdo jsem já?
A to není výsledkem čtení, ale vlastního mlčení, ponoření, sebenahlédnutí.


Pokud někdo říká „vlna je moře“, má pravdu (relativní).
A pokud jiný říká „vlna není celé moře“, má také pravdu (absolutní).
Rozpor vzniká jen ve slovech – ne v samotné skutečnosti.

Cesta džňány není únikem, ale přímým pohledem do středu.
Cesta bhakti není iluzí, ale oživením téže Skutečnosti láskou.

Ať už říkáme „Brahman“, „Šakti“, „Bůh“, „Já jsem“ nebo „Láska“,
to, co je za tím vším, je jedno.
A to je zde.
Teď.

[Návštěvník]

„Vlna je moře“ je pravda relativní (vyavahárika satja):
 – protože každá vlna je z vody, není od moře oddělená, moře ji tvoří.
 – v projeveném světě je vlna skutečně mořem, stejně jako tělo je Brahmanem – vše je Jedno.

„Vlna není celé moře“ je pravda absolutní (páramárthika satja):
 – protože vlna je jen malý, pomíjivý projev nekonečného celku.
 – zaměnit část za celek je klam – stejně jako zaměnit tělo nebo mysl za Já.

Obě věty mohou být pravdivé ve svém kontextu, ale Ramana a další mistři vždy směřují k té vyšší, absolutní pravdě, kde se rozliší zdánlivé od skutečného.

A právě k tomu slouží vivéka – duchovní rozlišování.

[Návštěvník]

O Šakti, změně a konatelství – další pohled na Já

Duchovní cesta se často dotýká bolestivých otázek – utrpení, změny, ztráty smyslu. Pro někoho je touha po klidu únikem, pro jiného voláním srdce. A stejně tak může být i mluvení o neměnnosti vnímáno jako odmítání života.
Ale je tomu tak opravdu?

Pojďme se zkusit podívat pod povrch slov, ne proti nim.

Změna jako Šakti, Šakti jako pohyb

Ano – všechno, co vzniká a zaniká, se mění.
Tělo, vztahy, pocity, stavy mysli, i planeta sama – vše je v neustálém proudu.
Tento pohyb je Šakti – božská energie, která tvoří, udržuje a rozpouští.

Vše je Šakti.
A žádný pravdivý pohled se tomu nebrání.

Ale otázka, kterou si klade Ramana (a Buddha i jiní), není "je změna špatná?", ale:

„Kdo tu změnu vnímá? Co se samo nemění?“

Nejde tedy o popírání změny, ale o rozpoznání podstaty, která změnu umožňuje.

Je utrpení chyba Boha?

Utrpení není chyba – je přirozeným důsledkem připoutání k tomu, co je pomíjivé.
Když mysl lpí na tom, co je nestálé, bude dříve či později zraňována.

Ramana ani Buddha neutíkají od bolesti –
naopak: vcházejí do ní plně, s vědomím, které ji prozáří.
A tím ji přesáhnou.

Ne protože „popřeli změnu“, ale protože poznali zdroj – to, co se nezměnilo, když přišla bolest i radost.

Konatelství – kdo koná?

Výrok: „Vždy jsem konatel“ má svou váhu – pokud „já“ znamená Brahman, pak ano:
Brahman se projevuje jako celé tvoření, včetně konání.

Ale Ramana se ptá jinak:

„Kdo je tento konatel? Odkud v tobě vyvstává pocit já konám?“

Když se pozornost obrátí k tomu, co předchází pocitu konání, zůstává ticho – vědomí – Já.
A konání pak plyne, ale bez připisování autorství osobnímu egu.

Tím vzniká jednoduchost, přirozenost, soulad. Není to nečinnost, ale činnost bez lpění.

Podvědomí, vasány a skutečné rozpuštění

Není pravda, že cesta džňány ignoruje podvědomí.
Naopak – osvětlení vasán (přesvědčení, tendencí) je její přímou součástí.
Ale ne skrze analýzu a nekonečné „hrabání“, nýbrž skrze světlo vědomí.

Když mysl utichne,
když není obrana, analýza ani kontrola,
pak se právě v tomto tichu mohou staré otisky uvolnit – samy.
Ne proto, že byly popřeny, ale protože ztratily moc.

„To, co nazýváte nevědomím, se ukazuje, když světlo Sebe není zataženo osobním zájmem.“
– (z tradice jógové i džňáninské)

Ale vždyť i ticho je kontext, ne? I Já je jen jeden z pohledů!

Ano – pro mysl ano.
Mysl může rozkládat ticho na aspekty, může říkat „to je jen perspektiva“.

Ale ten, kdo opravdu vejde do ticha, zjistí, že to není názor.
Není to „absence dění“, ale živé, nekončící přítomné Bytí,
ve kterém vše vzniká, proudí i mizí – aniž by se to ticha dotklo.

A to není popření pohybu, utrpení, emocí.
Je to poznání jejich základu.

Opravdové hledání není o popření, ale o úplnosti

Skutečný hledající není ten, kdo „věří v neměnnost“,
ani ten, kdo „slaví změnu“.

Je to ten, kdo vše, co přichází, přijímá jako pozvání k hlubšímu rozpoznání:
Kdo to vnímá? Co jsem Já?

A právě z toho se zrodí skutečná laskavost, svoboda a schopnost konat beze strachu i lpění.
Pokud tě změna bolí, je to v pořádku.
Pokud v ní nacházíš tanec – i to je v pořádku.
Ale to, co je ještě hlouběji, než bolest i tanec,
než mysl i podvědomí,
než karma i slova –

To už je tady.
Bez důvodu.
Bez tvaru.
A přece tím nejintimnějším, co jsi kdy poznal.

[Návštěvník]

Kdo koná, když vše je To - jediné?

Je výrok „vždy jsem konatel“ pravdivý?
Ano – pokud tím „já“ není myslící osoba, ale Brahman, neomezené Bytí.
To, co není zrozené, co nezačalo, co se nedá pojmout myslí – a přece je základem všeho projeveného.

Pokud tím „já“ myslíme tělo, mysl, roli nebo příběh – pak je výrok klam.
Ale pokud tím „já“ míníme to, co nikdy nezmizí, když se vše ostatní rozplyne, pak:
Ano. To Jedno koná vše – skrze vše.

Láska jako konatel – svět jako tanec Šakti

Ve skutečnosti není nic mimo Boha.
Když říkáme „Brahman = Láska = Bůh = pravé Já = život“, nedáváme tím rovnítka mezi slova, ale mezi skutečnosti.

Kde je pohyb, tam je Šakti.
Kde je ticho, tam je Brahman.
Ale ani jedno není bez druhého.

Cokoliv se děje – ve svém nejhlubším jádru – se děje v Lásce.
Ať se projeví jako vichřice nebo jako dech, bolest nebo něha, stvoření nebo zánik, vždy je to pohyb v Lásce.
Někdy zjevný, někdy zastřený.

Dva pohledy: projev a podstata

V pohledu projeveného: Bůh jako Láska se hýbe, tvoří, mění. Láska objímá vše – i chyby, i nevědomost. Nic není ztraceno. Vše je zahrnuto. I lidská bolest je v Lásce – ne jako trest, ale jako volání zpět k domovu.

V pohledu podstaty: Nic se nikdy nestalo. Ticho nezaniká.
Ať se cokoli mihne ve světle vědomí – to, čím jsi, zůstává nedotčené.
Je to blažené Bytí samo. Beze jména, beze svědků, bez pohybu. A přece živé nad slova.

To není útěk před realitou, ale nejintimnější přijetí: že všechno, co se jeví, vzniká na základě čiré, bezpodmínečné Přítomnosti.
Proto není nikdo, kdo by odpouštěl, ani nikdo, komu by bylo co odpustit.

„Odpusť jim, neboť nevědí, co činí“ – je projev sou-citu (doslova: být spolu v cítění).
Ale když iluze odděleného činitele spadne, není komu co odpouštět.
Všechno je děním v Bohu, skrze Boha, jako Bůh.
A všechno se tak stává – požehnaným.

Láska se dívá očima všeho

Nejde tedy o popření bolesti.
Ale o rozpoznání, odkud se díváme.
Z očí ztotožněného „já“ to bolí. Z očí Boha je i to bolestné milováno do kořene.

Proto: „Nevědomost“ není hřích – je to jen zapomenutí na přirozené světlo.
A každý čin, byť zdánlivě „zbloudilý“, se odehrává na pozadí toho, co se neztratilo.

A kdo to uvidí, ten nehledá viníky, ale rozpoznává, že v hloubce není vina, není oddělenost, není chyba.
Jen vrstvy snění, které mizí v záři Přítomnosti.

Konání bez konatele

Jak se prohlubuje uvědomění, mizí pocit: „já něco dělám“.
Zůstává čisté konání – beze snahy, beze záměru, beze strachu.
Tělo se pohybuje, slova přicházejí, činy se dějí. Ale nikdo za tím nestojí jako činitel.

To není pasivita.
Je to živé účastenství bez ega.
„Buddhi“ – jasná, tichá, rozšířená mysl – nechává promlouvat moudrost bez úsilí.

A tak… Láska tvoří Lásku

Neexistuje místo, kde by nebyla.
Neexistuje čin, který by se odehrál mimo Ni.
A pokud se jeví jako zatemněná, krutá či zmatená – i to je součást jejího probouzení.

Proto všechny cesty – ať džňánové, bhaktické, karmické či tantrické – míří k jednomu:
Rozpoznání, že Ty nejsi oddělený.
Nikdy jsi nebyl.

A tak:
Cokoliv dělá Láska, je požehnané.
A cokoliv se děje, děje se v Lásce.
Ať se to zjevuje jakkoliv.

Pokud to, co bylo řečeno, zůstane jako informace, pak je to jen krásná myšlenka.
Ale pokud to zazáří jako tvoje vlastní přímá zkušenost, pak se celý svět stane svatyní.

A pak uvidíš – opravdu uvidíš –
že jsi nikdy nebyl ničím jiným než Tím.

[Návštěvník]

Před lety se mi to přihodilo, když jsem často vstupoval do hlubokých stavů přítomnosti, venku v přírodě. A zůstanete v tom určité období – ale už to nemá nic společného s časem. A pak otevřete oči. Když jsem otevřel oči, byl jsem stále obklopen krásnou přírodou, ale měl jsem pocit... co ke mně přišlo, bylo... všechno, co jsem vnímal – je to zvláštní přirovnání – všechno, co jsem vnímal, bylo jako odstředěné mléko. Ale hluboko ve mně byla smetana – neředěná. A to ostatní bylo jako zředěné vědomí.

[Návštěvník]

Když smetana Bytí září i z listu stromu

Kdysi Eckhart Tolle popsal hluboký zážitek v přírodě, kdy přišel do stavu hluboké přítomnosti. Když pak otevřel oči, vnímal okolní svět – stromy, nebe, ptáky – jako „odstředěné mléko“. A přitom hluboko v sobě cítil smetanu – esenci, neředěnou podstatu bytí. Vše kolem se zdálo jako její zředěný odraz. Ticho v něm bylo hutnější než obrazy před očima.

A přesto může přijít další proměna. Možná ji znáš i ty. Je to okamžik, kdy se ta smetana – to nejlepší, nejpravdivější a nejhlubší – začne rozlévat do všeho. Už to není jen v nitru, není skryto, není odděleno. Náhle to září i z listu stromu, z asfaltu cesty, z kapky vody na skle, z pohledu náhodného kolemjdoucího.

Ta „neředěná“ přítomnost se stává součástí vnímání. Už není rozdíl mezi tím, co je uvnitř a venku. Už není nutné zavírat oči, odcházet do ústraní, hledat hluboko – protože hlubina se vylila na povrch. A povrch se stal hlubokým.

Není třeba se ničím opájet ani usilovat o výjimečnost. Právě naopak – všechno, co je obyčejné, se v tom světle ukazuje jako nesmírné. Kapka deště už není jen kapkou. Je tím samým Bytím, které dýchá skrze nás. Je tou smetanou – zcela přítomnou, zcela pravou.

A tehdy, snad poprvé, skutečně vidíš.

[Návštěvník]

Skutečný život a osvobození od iluze oddělenosti

V lidské zkušenosti je běžné, že se ztotožňujeme s osobním příběhem – s tělem, emocemi, minulostí i touhami. Věříme, že právě v tomto příběhu se náš život odehrává, že zde něco prožíváme, získáváme, ztrácíme a postupně dozráváme. A často si klademe otázku, zda skrze vylepšení sebe sama – svých vlastností, návyků či vztahů – můžeme dospět k hlubšímu poznání nebo dokonce k osvobození.

Je tu však možnost jiného pohledu. Nejde o to stát se lepším člověkem, ale o to prohlédnout základní omyl, který se nikdy nestal skutečností, pouze myšlenkou: představu, že jsme osobním já, které se má stát „duchovnějším“.

Nejde o vylepšení, ale o prozření

Z duchovního hlediska je skutečná transformace paradoxní: nevede k dosažení nové identity, ale ke ztrátě potřeby nějakou mít. Skutečný život není závislý na tom, co se děje, jak se cítíme nebo čeho dosáhneme. Je tím, co stále je – i když se vše ostatní mění.

Neznamená to, že bychom měli odmítat běžný život, pocity nebo vztahy. Znamená to, že skutečný život není uvnitř prožitků, ale pod nimi – jako tichá, neměnná přítomnost, která se nikdy nezměnila a nikdy nezačala. Tato přítomnost není něčím, co bychom měli získat – spíš je to něco, co jsme nikdy neztratili.

Proč se může pravda zdát děsivá?

Z pohledu mysli, která si myslí, že je „někým“, může znít myšlenka na „ztrátu já“ znepokojivě. Ale není tu žádné já, které by mohlo být ztraceno – pouze představa, která se držela v popředí. Není třeba bojovat, vzdávat se nebo se zříkat života. Spíš jde o přirozené uvolnění toho, co nebylo skutečné.

Co zůstává, když se odloží vše naučené a pomíjivé? Ne prázdnota ve smyslu absence, ale prostornost, čistota a tichá radost, která není závislá na žádné podmínce. Tuto přirozenou přítomnost poznáváme nikoli myslí, ale bytím.

Nevede k tomu chtění, ale klid

K paradoxu cesty patří i to, že nejde dojít k cíli skrze silné chtění. Cokoliv chceme, vychází ze ztotožnění s někým, kdo „něčeho nemá dost“. Skutečné osvobození není výsledkem úsilí – je to odhalení toho, co už je tady, když vše ostatní ustane. A to se může dít i během zcela obyčejného života – v tichém momentu, v klidu mezi dvěma myšlenkami, v uvolněném pohledu na strom nebo dech.

Jemné rozpuštění iluze

Jestli je zde něco jako duchovní růst, pak nevede vzhůru, ale dovnitř a za. Vede k poznání, že skutečné Já není osobní. Neodmítá nikoho, ale nikoho nepotřebuje. Je zde jako klidné světlo, které svítí stále – nezávisle na tom, jaké mraky se na chvíli objeví.

A tak není třeba mít strach. Pravda nebere, ale osvobozuje. Nevyžaduje víru, jen ochotu podívat se prostě a upřímně:
Kdo jsem, když se nedržím žádné myšlenky, představy?

[Návštěvník]

Z iluze oddělenosti k poznání Skutečnosti: Osvobození od posuzování

V běžném lidském vědomí je zakořeněná představa oddělenosti: „já“ a „to, co nejsem já“, „dobré“ proti „zlému“, „správné“ proti „špatnému“. Tato dualita, která je základem posuzování, vyrůstá z iluze ega – klamu, že existuje oddělený, samostatný jedinec, který je nějaký „někdo“ uvnitř těla, jenž pozoruje svět jako „něco jiného“.

Ale právě tato struktura odděleného vnímání je zdrojem utrpení a neklidu. Posuzování není nic jiného než akt ega – pokus porozumět realitě skrze dualistické kategorie, které nikdy nemohou obsáhnout Celistvost. Ego nezná jednotu, pouze rozdíly. A tak se snaží zachytit nekonečné v hranicích myšlenek a nálepek.

Skutečnost není „něco“ – je to Bytí samo

Probuzení – nebo také uvědomění Skutečnosti – není výsledek posuzování, ale jeho úplné rozpuštění. V tomto stavu není žádné „já“, které by něco mělo hodnotit, a žádné „to“, co by bylo hodnoceno. Zůstává pouze sat-čit-ánanda: Bytí, Vědomí, Blaženost – jedna jediná kvalita, která nemá opak.

To, co je, je celistvé a dokonalé. Není tu žádná potřeba něco měnit, hodnotit, opravovat. Vše je přesně tak, jak má být, a právě tato dokonalá takovost je zdrojem slov, která spontánně vyvstávají při prožitku Skutečnosti: ráj, láska, svoboda, čistota, nekonečno, úžasnost. Nejsou to soudy, ale pokusy popsat něco, co je za hranicí jazykových pojmů – slova plynoucí z ticha, ne z konceptuální mysli.

Jak dojít k poznání, že uvědomění není posuzování?

Zásadní krok spočívá v obrácení pozornosti zpět do sebe. Ne do myšlenek, ale do prostoru, ze kterého myšlenky vyvstávají. Toto tiché vnitřní svědectví nemá jméno, nemá formu. Je vždy přítomné – není to nějaký nový stav, ale samotný základ všeho vnímání.

Jakmile se tato přítomnost pozná, je zřejmé, že nepřichází s žádnými soudy. Je jako nebe, které nehodnotí mraky, které jím proplouvají. Posuzování je mechanizmus mysli – ale vědomí samotné neposuzuje, pouze je.

Dospět k tomuto poznání neznamená „vědět víc“, ale naopak – přestat přidávat významy a soudy. Když se ztišíme a přestaneme hodnotit, realita se ukáže taková, jaká je – a právě v tomto čistém vnímání se zjeví Skutečnost, která nikdy nebyla oddělená, jen zakrytá nánosem myšlenek.

Závěr

Posuzování vždy přichází z iluze duality – z přesvědčení, že já jsem tady a svět je venku. Jakmile se tento sen oddělenosti rozplyne, posuzování ztrácí půdu pod nohama. Zůstává pouze vědomé bytí – neduální, beze jména, ale plné nepopsatelné krásy.

A tak není třeba nic soudit, nic měnit, nic hledat. To, co je, je samo o sobě dokonalé. A tuto dokonalost nelze pochopit myslí – lze ji pouze být.

[Návštěvník]

Realita: Proces, nebo Přítomnost?

V duchovní literatuře často narazíme na tvrzení, že „realita je proces“ – že vše je v neustálém pohybu, změně, vzájemném působení. Tento pohled se objevuje nejen v buddhismu, ale i v taoismu, advaitě, nebo moderních systémech jako je ekologie a kvantová fyzika. Pomáhá nám překonat naivní iluzi, že svět je pevný, oddělený a neměnný.

Ano, z hlediska běžného vnímání je skutečnost proudem: naše těla stárnou, myšlenky přicházejí a odcházejí, emoce se zvedají a mizí. Vše se mění. Vše se děje. V tomto smyslu je velmi užitečné vidět svět jako proces. Osvobozuje nás to od ulpívání na formách a od snahy něco „zastavit“ nebo „uchopit“.

Ale je to celá pravda?

Ti, kteří překročili hranici mysli – mystici, probuzení, bezejmenní mistři – často popisují něco zcela jiného. Mluví o reálné přítomnosti, která není v čase, není děním, není procesem. Je mimo.

Ramana Maháriši to říkal jednoduše:
„Realita je to, co je. Nemění se. Je věčná.“

Mistr Huang Po učil:
„Nemyslete, nehledejte, nezachycujte – a poznejte, že vše je již tímto okamžikem.“

Co to znamená?

Ve stavu hlubokého uvědomění mizí všechno, co nazýváme pohybem, dějem, změnou. Čas se zhroutí. Subjekt a objekt přestanou být dvěma. Myšlenky, tělo, svět – to vše může dále „běžet“, ale vědomí, které to vnímá, se nedotýká ničeho. Nehýbe se. Není v ději. Není jím ovlivněno.

Je to přítomnost bez příběhu. Ticho, které není prázdné. Klid, který není pasivní. Bytí, které nepotřebuje důvod.

A co je nejpodivuhodnější: tato přítomnost není oddělená od toho, co se děje. Vlny přicházejí a odcházejí, ale oceán se jimi nestává – a přesto je z nich složen. Proces se odehrává ve věčném tichu, a věčné ticho není jinde než ve všem, co se mění.

Taková je paradoxní povaha skutečnosti:

Ve formě je pohyb.

Ve vědomí je klid.

Obojí je jedno.

Když řekneme „realita je proces“, mluvíme k mysli.
Když zakusíme „realita je přítomnost“, díváme se ze srdce.

Obojí má své místo. Ale pro ty, kdo hledají skutečné osvobození, je důležité vědět, že proces je ve vědomí – a vědomí se nehýbe. Ono prostě je.

A právě v tomto je, v tiché, nehlučné, nevyslovitelné přítomnosti, se skrývá skutečný pokoj.

.