Smrt a umírání

[Jana]

Alan Watts - Co když ve chvíli, kdy umřeme, se probudíme?

Co byste udělali, kdybyste měli tu moc snít v noci jakýkoli sen, který jste chtěli snít? Mohli změnit své vnímání času a sklouznout, řekněme, do 75 let subjektivního trvání času během osmi hodin spánku?

Předpokládejme, že byste začali tím, že byste si splnili všechna svá přání. Mohli byste si stvořit cokoliv, co by pro vás bylo nejvíce vzrušujícím životem – milostné aféry, bankety, tanečnice, úžasné cesty, zahrady, hudbu přesahující hranice představivosti. A pak, po mnoha měsících takového způsobu žití, během 75 let v rámci jediné noci, by se vám zachtělo něčeho jiného.

Přesunuli byste se do dobrodružné dimenze, ve které by vyvstávala náhlá nebezpečí, a přicházela by vzrušení při řešení těchto nebezpečí. Mohli byste zachraňovat princezny ze spár draků a vydávat se na nebezpečné cesty. Provádět senzační výbuchy a všechno vyhodit do povětří. Nakonec se dostat do potyčky s nepřáteli. A tak poté, co byste se s tím po nějakou dobu bavili, byste si vymysleli „novou vrásku na čele“, a to, že byste zapomněli, že pouze sníte.

Takže byste si mysleli, že to všechno je doopravdy a začali byste být plní obav a úzkostí. Protože by to, poté, co byste se probudili, bylo skvělé. Víte, kdybyste řekli, jako děti, které se vzájemně hecují, jak daleko byste mohli zajít? Co byste mohli vyzkoušet? Jak hluboce byste se mohli ztratit, zbaveni své moci, jakou dimenzi něčeho takového byste ustáli?

Mohli byste se takto sami sebe ptát, protože víte, že se v nejhorším probudíte. No a tak byste absolvovali čím dál více dobrodružství a myšlenku na to, o čem vlastně snít, byste dováděli až do krajnosti. Nakonec byste snili sen, ve kterém se ocitáte právě teď. Snili byste sen života, jaký žijete nyní. Měli byste k dispozici nespočetně možností ve hře na to, že nejste Bůh.

Veškerá povaha celé Boží existence dle této myšlenky je hra na to, že jím není. V duchu této ideje je každý ve své podstatě Nejzazší Realitou. Nikoliv Bohem v politickém, královském významu toho slova, nýbrž Bohem ve smyslu Bytí „The SELF“ (SEBOU), tím hlubokým bezmezným základním, cokoliv to znamená. A vy všichni jste tohle. Jen předstíráte, že nikoliv.

[Návštěvník]

[Návštěvník]

[Návštěvník]

[Návštěvník]

To, čemu říkáte zrození a smrt, jsou pouze proměny, a když se dotknete pokračování, už se nebojíte umírání.

[Návštěvník]

Dochází k duchovnímu osvícení po smrti?

[Návštěvník]

[Návštěvník]

Tazatel: "Jsem naživu? Existuji?"
Papaji: "Bytí je věčné. A bytí je štěstí, mír, je neviditelné, nedotčené, ale ty na to zapomeneš; každý na to zapomene. Pokud nezapomeneš, nebudeš mít žádné potíže. "Já" je myšlenka, minulost . V noci tam žádné 'já' nebylo. Když jsi spal, žádné 'já' tam nebylo. Kdykoli, kdekoli je 'já', je problém a je tu smrt. Tak, jak přežít? Nedotýkej se ' já." Nedotýkej se 'já', pak tě nikdo nemůže zabít."

[Návštěvník]

Povaha a význam zážitků blízké smrti (Ashin Ottama)



Prozkoumávání zážitků blízké smrti - konfrontace a syntéza neurologického, psychologického a duchovního pohledu.
Toto je zkrácená verze „NDE (zážitek blízké smrti) a buddhismus“. Všechna ústřední sdělení originálu jsou zde, ale vysvětlivky byly zkráceny. Pokud chcete jít do hloubky tématu, přejděte na původní 2½hodinové video.

Obsah zkrácené verze:
00:00:02 Úvod
00:03:49 Prezentace 3 existujících způsobů NDE:
vědecký, psychologický, duchovní
00:11:06 Vysvětlení vztahu mezi mozkem a myslí
00:23:11 Příklad autentického zážitku Near Death
00:31:32 Ukotvení a odpojení mysli od mozku
00:31:51 Sny: částečné odstavení
00:34:16 Karma, jak je chápána v buddhismu
00:39:33 Vlivy ze zahraničí
00:40:07 Mozek jako štít, ochránce a blokátor duchovního obsahu
00:41:09 Teorie, argumenty a hypotézy z neurovědy
00:46:42 Mysl nevytváří mozek: důkaz
00:48:59 "Plasticita" mozku: hydrocefalus
00:54:31 Dva druhy mimotělních zážitků (OBE)
00:55:08 OBE doktorky Susan Blackmoreové
00:57:16 Dvě hlavní zprávy od Blackmore's OBE
00:59:46 Veridní vnímání zahrnuje objekty nezávislé na mysli nebo objekty, které existují v prostředí.
01:07:36 NDE a osvícení
01:10:27 3 kategorie zážitků blízko smrti:
1) Zážitky umírání, 2) Zážitky blízké smrti, 3) Podobné jako NDE
01:16:57 Zprávy z Tibetské knihy mrtvých
01:23:19 Zjevný vývoj charakteru NDE v průběhu
historie a různé kultury
01:26:21 Znovuzrození v buddhismu; rozhodující roli karmy při znovuzrození
01:26:56 Plány existence ve „Omniverse“
01:30:27 Peklo NDE
01:30:40 Povaha NDE
01:31:13 Ústřední paradox fenoménu NDE
01:31:48 Vědecké ‚náboženství‘ budoucnosti
01:32:09 Úkol všech velkých duchovních systémů: spojit se s Centrem
01:33:05 Závěr: nesouhlas se všemi
01:34:59 Nehmotná hmota: Abhidhamma vysvětlení ‚materiality‘
01:37:02 ‚Materiálnost‘ podle vědy
'Handshake' mezi teoretickou fyzikou a duchovním vhledem na vysoké úrovni
01:41:06 Podivná ‚realita‘ snů, nebe a pekla

[Návštěvník]

Bylo to asi šest týdnů předtím, než jsem opustil Madurai nadobro a můj život se zcela změnil. Bylo to docela náhlé. Seděl jsem v pokoji v prvním patře domu mého strýce. Zřídkakdy jsem býval nemocný a ani ten den jsem se necítil nijak nemocen, když mne znenadání přepadl náhlý a silný strach ze smrti. Nic nenasvědčovalo tomu, že jsem nemocen a ani já jsem se nesnažil nějak zjistit, co je příčinou tohoto strachu. Pouze jsem cítil, ´Umírám´ a začal jsem přemýšlet, co s tím. Ani mne nenapadlo volat doktora nebo mé příbuzné či známé. Cítil jsem, že tento problém musím vyřešit sám, v tu chvíli a tam.
Šok ze strachu ze smrti vtáhnul mou mysl dovnitř a já jsem si v duchu řekl, bez toho abych v podstatě slova zformuloval, ´Teď přišla smrt, co to znamená? Co to vlastně umírá? Toto tělo umírá.´ A v tu chvíli jsem si přehrál událost smrti. Lehnul jsem si na zem a nechal jsem své končetiny strnout stejně jak se to děje při rigor mortis a napodoboval jsem mrtvé tělo, abych vnesl větší realitu do vnitřního pátrání. Zadržel jsem dech a sevřel jsem pevně své rty, aby z nich žádný zvuk nemohl uniknout a aby ani slůvko ´já´ či žádné jiné slovo nemohlo být vysloveno. ´Dobrá tedy, řekl jsem si, Tohle tělo je mrtvé. Bude odneseno na hranici a tam bude spáleno. Ale se smrtí tohoto těla jsem i já mrtev? Je toto tělo ´já´? Leží tu tiše a nehybně, ale já stále cítím plnou sílu mé osobnosti a dokonce hlas ´já´ v sobě, odděleně od tohoto těla. To znamená, že já jsem Duch přesahující tělo. Tělo umře, ale Duch, který jej přesahuje, není smrtí dotčen. To znamená, že jsem nesmrtelný Duch.´ Toto vše nebyla pouze mdlá myšlenka, problesklo to mnou zřetelně, jako živoucí pravda, kterou jsem vnímal přímo, téměř bez přemýšlení. ´Já´ bylo něco velmi skutečného, vlastně jediná skutečná věc popisující můj současný stav a všechny vědomé aktivity spojeny s tímto tělem se točili okolo tohoto ´Já´. Od té chvíle se ´Já´ neboli Pravé Já soustředilo samo na sebe s absolutním okouzlením. Strach ze smrti navždy zmizel. Vstřebání v Pravém Já od té již nikdy neustalo. Nějaké myšlenky mohou klidně přijít a zase odejít stejně jako tóny hudby, ale ´Já´ přetrvává jako základní melodie, která se míchá se všemi ostatními tóny. Bez ohledu na to, jestli tělo mluvilo, četlo nebo cokoliv jiného, soustředil jsem se na Pravé Já. Před touto událostí jsem Pravé Já jasně nevnímal a nebyl jsem k němu vědomě přitahován. Nejevil jsem o něj žádný patrný nebo zřejmý zájem, natož pak abych inklinoval k tomu v něm permanentně přebývat.
https://www.sriramanamaharshi.org/raman ... e/?lang=cs

[Návštěvník]

[Návštěvník]

...ocitla jsem se ve stavu totální lásky a užasle jsem pozorovala vše kolem sebe. Zalila mě vlna nesmírné empatie ke každému lístku, mráčku na obloze, stéblu trávy, ke každé živé bytosti.

[Návštěvník]

...po tomto návratu nezůstávají lidé, kteří "zemřeli", nikdy stejní, jako byli dříve. Přijímají život a jeho plnosti a vyjadřují víru, že láska a vědomost jsou jedinými věcmi, které si můžeme odnést s sebou.

[Návštěvník]

[Návštěvník]

[Návštěvník]

[VOSTÁLNÍK]

ŠTĚSTÍ podle Buddhy a podle Švejka - Jan Mühlfeit - ukázka :-)

[Návštěvník]

Bardo smrti a znovuzrození (Lama Ole Nydahl)



Když lidé hovoří o bardu, mají obvykle na mysli dobu po smrti. Tento termín má však mnohem širší význam. Vztahuje se k libovolnému "přechodnému stavu". Všechny bytosti prožívají takové přechodné stavy po celý život až do okamžiku osvícení, kdy mysl rozpozná své vlastní nadčasové jasné světlo.

Jestliže meditujeme, dostáváme se do stavu, jehož esencí je nadčasové jasné světlo, jehož vědomí není na ničem závislé. Přesahuje zrození a smrt, vznik i zánik. Za života se bytosti - lidé i zvířata - pohybují mezi třemi bardy: bděním, spánkem a sněním. S příchodem smrti se objevují další tři barda.

Nejprve nastává proces samotného umírání. Ať již je smrt rychlá či pomalá, dochází k přeměně. Poté následuje období, ve kterém mysl pokračuje v proudu svých návyků z minulého života. Jakmile si člověk uvědomí, že již je vlastně mrtvý, dojde ke změně struktury, která je závislá na dominantním stavu mysli, a mysl vstupuje do nové oblasti - do jedné z šesti úrovní existence. Tak je tomu odjakživa. Stejně tak jako je prostor bez počátku, ani mysl nemá žádný začátek nebo konec. Vně i uvnitř si neustále hraje, nesčetnými způsoby vyjadřuje a prožívá své bohatství. Stále se střídá těchto šest bard: tři každodenní a tři, která následují, když nevysvobozené bytosti přecházejí do dalšího života.

Abychom pochopili, co se děje, když umíráme, musíme se nejprve podívat, co je to mysl. Mysl je ve své podstatě prostorem. Nemá barvu, váhu ani vůni či velikost. Není z ničeho stvořená. Nezrodila se a nemůže ani zemřít. Odnikud nepřišla, takže ani nemůže nikam zmizet. Tento prostor však není žádnou černou dírou. Neznamená tedy nějaké zmizení nebo neexistenci. Jeho podstata je bohatá. Hraje si se sebou, projevuje se, sní, umožňuje, aby se věci odehrávaly, a pak je opět rozpouští. Má velkou moc a zároveň je neomezený. Kamkoli se podíváme, nemá konce - stále se mohou přihodit nějaké další věci.

A co naše tělo? Mezi sedmiletým dítětem a stejnou bytostí ve věku sedmdesáti let existuje kauzalita. Bez toho dřívějšího by nemohlo být ani to pozdější, přestože každá částice, každá molekula je nová. V určitém okamžiku již nemůže být tělo nadále schránkou pro tento proces. Když se již mysl nemůže v těle déle udržet, nastává smrt. Smrt vypadá velmi odlišně, jestliže člověk umírá pomalu, jako např. na rakovinu, nebo když se jeho tělo rozletí následkem šlápnutí na minu nebo při nehodě ve vysoké rychlosti. Proces, který při tom proběhne, je však stejný. Ať to trvá jen okamžik nebo delší dobu, energie, která se dříve rozprostírala v celém těle, se vždy pohybuje směrem ke střední ose.

Podle různých velkých náboženství prožitku existují v těle různé energetické systémy. Jejich podoba je závislá na hledaném cíli, zda jde o beztvarý božský stav, vyvážený dlouhý život nebo o jasné světlo mysli. V hinduismu se pracuje s energií proudící v páteři, v taoismu s energií procházející tělem po eliptické dráze a v buddhismu začíná střední energetický kanál v bodě, který se nachází na vrcholku hlavy, osm prstů nad původní vlasovou linií, a končí čtyři prsty pod pupkem. Na této hlavní energetické trubici ve středu těla se rozprostírá pět různých kruhových center, která se větví do 72 000 kanálků.

Během procesu umírání se nejprve stáhne do středu těla spojení s vnějšími smysly a pak se pět energetických center zhroutí do středního energetického kanálu. Během tohoto procesu člověk nejdříve ztratí sílu. Cítí tlak na tělo a smyslové pocity začínají být nejasné. Pak dochází ke ztrátě kontroly nad živlem vody. Člověk má pocit, jakoby plaval ve vodě a teče mu z pusy a z nosu. Pak se dostaví pocit sucha a studených končetin. Nyní je již smrt blízko a člověk dýchá mělce a přerývaně a ten, kdo nemeditoval, ztrácí poslední schopnost koncentrovat svou mysl. V závislosti na karmě, dojmech vstřebaných během života, se může objevit cokoli - od nádherných, radostných pocitů zažívaných po phowě až po stavy velké ztráty spojené se strachem a frustrací. Zde již může být karma velmi zřetelná. Nakonec člověk třikrát velmi dlouze vydechne - a je to. Ačkoli je v tomto okamžiku prohlášen za mrtvého, energetický proces pokračuje během dalších 20 až 30 minut uvnitř magnetické osy těla.

Zmíněný energetický kanál se objevil, když se naše vědomí z minulého života setkalo se spermatem otce a vajíčkem matky. Tyto dvě buňky, jejichž genetické informace dodaly základ našemu současnému tělu, nesly kromě jiného i energetický náboj. V meditaci je mužská podstata zažívána jako bílá a ženská jako červená. Když miliardy buněk vytvořily naše tělo, bílá energie se přesunula směrem nahoru a nyní je soustředěna na vrcholku naší hlavy, osm prstů nad původní vlasovou linií. Zároveň se červená energie přesunula dolů a nyní spočívá ve středu těla, čtyři prsty pod pupkem. Mezi těmito dvěma póly leží osa s výše zmíněnými energetickými centry a kanálky. Jakmile člověk naposled vydechne, bílá energie během následujících deseti až patnácti minut přestane být připoutaná k vrcholku hlavy a přemístí se dolů do srdce. Při její cestě dolů je zažíváno krásné, jako světlo měsíce jasné světlo, zatímco mizí třicet tři pocitů, které mají svůj původ v hněvu. Mnozí slyší táhlý zvuk slabiky HANG a paměť je tak intenzivní, že člověk často vidí bytosti, které zemřely před ním.

Pak začne z bodu čtyři prsty pod pupkem stoupat červené světlo. Tento pocit je velmi silný a světlo je jako sytě červený západ slunce. Zatímco se toto světlo pohybuje směrem k srdci, což trvá taky deset až patnáct minut, mnozí slyší hlubokou vibraci slabiky ÁH. V tomto okamžiku mizí čtyřicet pocitů připoutanosti a je pociťována nepopsatelná radost. Dvacet až třicet minut po smrti se tedy tyto dvě energie spojí ve středu hrudi a všechno zčerná. Zároveň se rozpustí sedm závojů mysli odvozených od nevědomosti.

Poté se objeví zářivé světlo, zcela nadosobní vědomí. Můžeme-li tento stav udržet, jde o meditaci thugdam. To znamená, že mysl je vázána u srdce ve stavu, který neodlišuje pravdu vně a uvnitř. Zde její otevřená, jasná a neomezená esence prostupuje všemi časy a směry. Toto je vědomí lamů, jako je Karmapa. Tento prožitek bývá přirovnáván ke shledání dítěte s matkou, a pokud jsme schopni tento stav udržet, je to skutečné osvícení. Mizí jakákoli oddělenost mezi prostorem a energií, stejně jako mezi minulostí, současností a budoucností.

Každý, kdo tento stav nemůže udržet, ztrácí vědomí. V Tibetské knize mrtvých je zmiňováno období bezvědomí trvající tři až čtyři dny od okamžiku smrti. Avšak mrtví lidé, kteří ke mně po smrti přicházejí - průhlední, ale jinak vyhlížející stejně jako dříve - přicházejí vždycky šedesát osm hodin po smrti. Myslím si, že je to proto, že to jsou většinou lidé z města a velmi vzdělaní. Jejich mentální procesy jsou tedy velmi rychlé.

Když se člověk po smrti probere, má pocit, že něco je od základu špatně. Avšak i když je jeho tělo zachovalé, člověk se pohledu na něj vyhýbá a raději se snaží dostat pryč. Tento stav je velmi zmatený, protože díky tomu, že člověk nemá tělo, může se v okamžiku dostat na libovolné místo, na jaké pomyslí. Také jeho inteligence je mnohem výraznější než během života a ačkoli člověk najednou umí číst myšlenky druhých, nemůže s nimi komunikovat. Když se posadí na židli, lidé si na něj sedají, a když na ně promluví, tak prostě odcházejí. I přes tolik náznaků si bytosti nechtějí přiznat, že jsou mrtvé. Po třech dnech bezvědomí následuje jeden týden, během kterého lidé setrvávají uvnitř světa návyků svého bývalého života. Poté se již nikdo nevyhne pochopení, že nemá fyzické tělo. V tomto poznání se člověk může utvrdit, když si stoupne před zrcadlo a neuvidí žádný odraz. Někdo si uvědomí, že kráčí po jemném písku a nezanechává žádné stopy a jiný může např. strčit ruku do vařící vody a zjistí, že se nepopálil. V tom okamžiku si mysl uvědomí: "Já jsem mrtvý/mrtvá, už nemám žádné tělo," a to je tak velký šok, že člověk upadne do bezvědomí podruhé.

Jakmile se znovu probere, jeho mysl se nachází v novém stavu. Nyní se sdílený proud jeho povrchového vědomí zastavil a vynořují se individuální podvědomé otisky jako velmi silné zážitky. Ačkoli je můžeme nejlépe přirovnat k vysoce individuálním snům, člověk je považuje za skutečné a pociťuje naději či averzi.

Zatímco člověk pokračuje v přitahování a odmítání tak, jak byl zvyklý, během příštích ne více než pěti a půl týdnech (tyto tři přechodné stavy tedy celkem netrvají déle než sedm týdnů) si jeho nejsilnější tendence proklestí cestu ostatními dojmy v mysli. Není-li k dispozici žádný lama ani návyk meditační praxe, aby pomohly, rozhodnou tyto tendence o směru dalšího zrození. Ačkoli lidská říše poskytuje široké spektrum karmických možností, od utrpení muslimských žen a lidí v Africe až po lidi žijící svobodným a luxusním životním stylem v západních příměstských čtvrtích, může se z tendencí uložených v mysli objevit také pět úrovní existence odlišných od lidské.

Z pocitu pýchy se objevují tři druhy božských říší. Jestliže jsme vykonali dobré činy, ale s pocitem, "Já dělám něco pro tebe," nejsou tyto činy osvobozující, ale v závislosti na naší inteligenci přivodí nejpříjemnější úrovně vědomí. Buď se automaticky vyplní touhy v šesti "říších touhy" nebo estetické uspokojení v sedmnácti "říších formy". K nejvyšším patří bohové ve čtyřech stavech intenzívní abstrakce. Protože však u všech přetrvává iluze odděleného já, jakmile se vyčerpá zásoba pozitivních dojmů, bohové padnou a vynoří se jiný pocit a s ním jemu odpovídající prostředí. Jestliže se jako hlavní pocit manifestuje závist, bytosti zjistí, že se nalézají ve zbrojnicích. Dříve se poohlížely po mečích, ale dnes by to byly pravděpodobně kulomety. Velice je rozrušují jiní, kteří se těší většímu štěstí než ony samy. Jestliže se jako nejsilnější rušivý pocit vynoří zmatenost, může se mysl pokusit skrýt mezi skalami a keři, a pokud se tam uchýlí nějaká zvířata, aby se spářila, může se vmáčknout mezi ně. Taková bytost pak skončí se čtyřmi tlapkami a krásným kožíškem na zimu i na léto. Je také možné, že převládne chamtivost, která činí bytosti viditelně ubohými již v tomto živote. Ačkoli někteří lidé mají všechno, jejich majetek je jenom svazuje. Po smrti tento obecný stav kondenzuje do touhy po jídle a pití. Někteří pak mají pocit, že mají břicho jako Brno a ústa jako ucho jehly. Jiní zažívají, že se jídlo mění v oheň nebo že se objevují nepříjemné přízraky, které jim ho berou. Nejhorším znečištěním mysli je však hněv a zlá vůle. Ty dozrávají jako největší bolesti. V tomto stavu, který je dnes známý jako paranoia, rozlišuje člověk osm úrovní bolesti z horka a osm bolestí z chladu. Kromě toho existuje "sousední" stav a stav "někdy".

Jako způsob, jak odetnout kořen veškerého utrpení, nám Buddha radí zaměřit se na to, co je mimo zrození a smrt, co nikdy nevzniklo a nikdy nezanikne. On neukazuje na obrazy, ale na samotné zrcadlo pod nimi, ukazuje nám oceán pod vlnami. Žádný podmíněný zážitek ani vnější situace nemohou opravdu uspokojit. Jen otevřené, jasné a neomezené světlo mysli je zcela šťastné a absolutní. Buddhova učení, ať již jsou o životě, znovuzrození nebo o tom, co je mezi tím, mají jediný cíl - sdílet toto přesvědčení. S metodami Diamantové cesty se každé z výše zmíněných bard stává branou k osvícení. Barda nabízejí příležitost ke konfrontaci mysli s její opravdovou podstatou a k jejímu vysvobození.

https://www.klububoudu.cz/news/bardo-sm ... e-nydahl-/

[Návštěvník]

Zemřete dřív, než zemřete.

[Návštěvník]

Eckhart o míru po prohře

Tazatel: Moji synové se před deseti měsíci utopili v moři. Vzdal jsem se, ale když jsem cítil, jak na mě přichází mír a klid, bylo to špatné. Při takové ztrátě nebylo správné cítit mír a klid.

ET: Přirozený způsob bytí po smrti milovaného člověka je zpočátku utrpení, pak dochází k prohlubování. V tom prohloubení jdete na místo, kde není smrt. A skutečnost, že jsi to cítil, znamená, že jsi šel dost hluboko, na místo, kde není smrt.


Jak je vaše mysl podmíněna společností, současným světem, ve kterém žijete, který o této dimenzi nic neví – vaše mysl vám pak říká, že s tím není něco v pořádku. Vaše mysl říká: „Neměl bych cítit klid, to není to, co člověk cítí v situaci, jako je tato“. Ale to je podmíněná myšlenka kulturou, ve které žijete. Takže místo toho můžeme rozpoznat, kdy se to stane, kdy ta myšlenka přijde – rozpoznat to jako podmíněnou myšlenku, která není pravdivá. Neznamená to, že vlny smutku se čas od času nevrátí. Ale mezi vlnami smutku cítíš, že je mír. Když cítíte ten mír, cítíte i podstatu svých dětí – nadčasovou podstatu. Smrt je tedy velmi posvátná věc – nejen strašná. Když reagujete na ztrátu formy, je to strašné.

Když půjdete dostatečně hluboko do beztvarého, strašné už není strašné, je to posvátné. Pak zažijete dvě úrovně, kdy zemře někdo, kdo je vám blízký. Ano, na úrovni formy je to strašné. Je to posvátné na hlubší úrovni. Smrt vám může umožnit najít tuto dimenzi v sobě. Pomáháte bezpočtu dalších lidí, pokud v sobě najdete tuto dimenzi – posvátnou dimenzi života. Smrt vám může pomoci najít posvátnou dimenzi života – kde je život nezničitelný.

Vzdání se ti může otevřít ty dveře. Úplné přijetí. Ctěte tedy tento posvátný rozměr a uvědomte si, že to, co vaše mysl říká, že to není správné, je jen forma podmiňování – není to pravda. Je to nanejvýš správné.

Toto je vždy okno do beztvarého. Když to přijmete, vzdejte se. Protože forma je pryč, vaše mysl ztichne, když se odevzdáte smrti. Smrt přijímáte nikoli prostřednictvím vysvětlení. Můžete mít vysvětlení, mentální vysvětlení, která říkají, dobře, on nebo ona půjde dál nebo se převtělí, nebo půjde na nějaké místo odpočinku. To může být uklidňující, ale můžete jít na hlubší místo, kde nepotřebujete vysvětlení – stav okamžitého uvědomění si posvátnosti smrti, protože to, co se otevře, když se forma rozpustí, je život mimo formu. To je jediná věc, která je posvátná. To je posvátný rozměr.

Když něco ztratíte, můžete na to zahlédnout nepatrné záblesky a zcela přijmete, že je to pryč. Toto je nepatrný záblesk smrti a může vám poskytnout nepatrné uvědomění – možná dokonce více než nepatrné, pokud jste připraveni.