Smrt a umírání

[Návštěvník]

Vzpomínám si na svého přítele, který zemřel před mnoha lety. Když umíral, zeptal jsem se ho, jaký má pocit, když se ohlíží za svým životem. Řekl mi, že jeho život vypadá jako sen, jako pouhý sen. Cítil, že jeho bytí zůstalo nedotčené, že se nikdy nic nedotklo jeho podstaty. Jeho bytí zůstalo čisté, zářivé, svobodné, prázdné a uvědomělé. Nikdy nebylo poznamenáno zkušenostmi, nikdy nebylo zraněno, nikdy nestárlo, nikdy se nezměnilo.

Jak jeho životní zkušenosti odcházely, jeho bytí začalo zářit stále jasněji. Jeho neměnnost na něj stále více zapůsobila. Všechno ostatní se v porovnání s tím zdálo jako sen. Dříve si myslel, že jeho život je reálný a jeho bytí nereálné. Ale teď se to obrátilo - jeho bytí bylo v jeho prožitcích zvětšeno a uvědomil si, že to je ten jediný skutečně podstatný prvek jeho existence. Jeho život se mu teď jevil jako sen. V tomto kontextu se říká, že se nic nikdy nestalo.

[Návštěvník]

[Návštěvník]

Tajemství smrti trailer v kinech od 31.10.2024



JAROSLAV DUŠEK: Snímek Tajemství smrti reflektuje přirozené pojetí smrti jako součást života

[Návštěvník]

Tak jsem si uvědomil, že to, co říkáš: "Aby ses znovu nenarodil, musíš zemřít, než se znovu narodíš", a viděl jsem, že umírá to, co jsem si myslel, kdo jsem, tomu kdo opravdu jsem. Musím zemřít, pro toho, kdo jsem.

.

[Návštěvník]

Existuje život po smrti?

To je otázka, kterou si mnozí kladou, zvláště když ztratí někoho blízkého. Přitom zármutek, který cítíme, je univerzální – všude na světě lidé prožívají bolest, smutek a strach. Ale co vlastně smrt znamená? A co to znamená pro nás samotné?

Je důležité si uvědomit, že naše vědomí není zcela individuální. Naše mozky se vyvíjely po miliony let, ovlivněny genetikou, kulturou, prostředím a historií lidstva. To znamená, že naše vědomí je zároveň vědomím celé lidské existence. Naše myšlenky, strachy, touhy a ambice jsou společné všem. Když říkáme „já“, tento pocit individuality je pouhým výsledkem našeho podmínění, naší tradice a myšlenkových návyků.

Pokud tedy naše vědomí sdílíme s celým lidstvem, co se stane po smrti? Tělo může být spáleno nebo pohřbeno, ale vědomí jako takové přetrvává, protože není omezeno na jednoho jednotlivce. Strach ze smrti vzniká pouze tehdy, pokud se člověk vnímá jako izolovaná bytost – jako „já“. Tento pocit oddělenosti je však iluzí vytvořenou myslí.

Pravý klíč k pochopení smrti spočívá v pochopení života – a to zahrnuje i lásku a soucit. Láska, která je bez podmínek, nezná smrt. Strach ze smrti má kořeny v nepřítomnosti lásky a soucitu. Ale lásku nelze získat jako zboží na trhu. Může vzniknout jen tehdy, když člověk pochopí sám sebe – celou svou podstatu.

Každý z nás je jako kniha – kniha historie lidstva. Tuto knihu však nelze přečíst prostřednictvím učitelů, guruů nebo náboženských tradic. Musíme ji číst sami, stránku po stránce, kapitolu po kapitole. Číst sebe znamená být plně bdělý, bez předsudků, motivací nebo očekávání. Tato kniha obsahuje vše – minulost, přítomnost i budoucnost – a její pochopení nás může osvobodit od iluzí.

Když dokážeme přečíst tuto knihu, když pochopíme sami sebe, můžeme také nahlédnout za ni – tam, kde leží pravá podstata života. A právě tam, za hranicí myšlení a strachu, nacházíme skutečné osvobození.

[Návštěvník]

Nejcennější poznání života přichází pro většinu lidí příliš pozdě – až ve chvíli, kdy smrt stojí přede dveřmi. Eckhart Tolle však ukazuje jinou cestu a říká: „Zemři, než zemřeš.“ Co tím myslí a proč je tato pravda tak zásadní právě dnes?

Co se vlastně děje s člověkem, když si uvědomí, že umírá? Jakmile přijde jistota, že čas se krátí, nastává jedna z nejhlubších proměn, jakou lze zažít. Představ si, že ležíš v nemocnici a lékaři ti právě oznámili, že ti zbývá jen pár dnů života. Jaké myšlenky ti prolétnou hlavou? Možná si před očima přehraješ celý svůj život – práci, tituly, úspěchy, majetek, rodinu a přátele. Tak či onak, blížící se smrt obrací život naruby a vede k zásadnímu přehodnocení všeho, co jsme dělali.

Začínáme se ptát: Bylo to skutečně důležité? Strávili jsme svůj čas správně? Byla naše honba za úspěchem a uznáním smysluplná? Náhle si uvědomujeme, jak moc jsme se snažili udržet určitý obraz sebe sama a jak často jsme kvůli tomu přehlíželi samotný život. Kolik vzácných okamžiků s našimi blízkými jsme zmeškali, protože jsme se zabývali „důležitějšími“ věcmi?

Smrt nás nutí zastavit se a podívat se pravdě do očí. Ukazuje nám bez příkras, čím jsme svůj život naplnili. A v této nekompromisní zpětné reflexi se stane něco pozoruhodného – začneme jasně rozlišovat mezi tím, co je skutečně důležité, a tím, co na konci nemá žádnou hodnotu.

Najednou je zřejmé, že všechno, s čím jsme se tak silně identifikovali – status, úspěchy, role, které jsme v životě hráli – najednou ztrácí význam. A právě toto poznání je natolik zásadní, že mnoho lidí přehodnocuje celý svůj život. Eckhart Tolle to popisuje v knize Síla přítomného okamžiku:

Naše mysl je ovládána egem, které svůj význam odvozuje z vnějších věcí – z majetku, práce, společenského postavení, uznání, vědomostí, vzdělání, vzhledu či schopností. Identifikujeme se s našimi vztahy, životním příběhem, přesvědčeními, dokonce i s národností či náboženstvím. Všechny tyto věci se staly naší identitou – věříme, že jsme to my. A pak jednoho dne staneme tváří v tvář smrti a pochopíme: Nic z toho ve skutečnosti nejsme.

S hlubokým vědomím vlastní smrtelnosti přichází úžasné poznání – žádná z našich identit a rolí není naším skutečným já. Jsou to jen pomíjivé iluze, podobné šatům, které jsme si oblékli a nosili někdy i desítky let. Tyto „šaty“ nám dávaly pocit bezpečí a identity, ale zároveň nás neustále nutili dokazovat svou hodnotu. Proto jsme nikdy nemohli najít opravdový klid – stále jsme museli své role obhajovat a potvrzovat.

Tento nekonečný kolotoč nás drží v pasti. Cítíme se dobře, jen když nás druzí oceňují, když dostáváme uznání nebo když dosahujeme cílů. Ale jakmile toho dosáhneme, potřebujeme další potvrzení, další úspěch. Jsme jako křeček v běžícím kole, nikdy skutečně spokojení. A přitom hluboko uvnitř víme, že ať dosáhneme čehokoli, nikdy to nepřinese trvalý mír.

A právě zde se otevírá zásadní otázka: Pokud nejsme naše role a identifikace, kdo tedy vlastně jsme? To je jedna z nejhlubších otázek duchovní cesty. Tolle odpovídá: Jsme samotné nadčasové vědomí. To, co tu bylo vždy a co vždy bude. To, co sleduje všechny tyto myšlenky, role a identity – ale samo zůstává beztvaré, nezávislé na konceptech, dokonce i na smrti.

Proto říká: „Zemři, než zemřeš.“ Nemíní tím fyzickou smrt, ale hlubokou vnitřní proměnu – opuštění falešné identity ega. Jde o probuzení k našemu skutečnému bytí ještě za života. Znamená to prohlédnout všechny iluze, se kterými jsme se tak dlouho ztotožňovali.

Jak ale můžeme „zemřít, než zemřeme“? Jak se můžeme probudit do svého pravého já? Není třeba žádných velkých činů nebo letité praxe. Začíná to drobnými okamžiky uvědomění. Momenty, kdy pozorujeme své myšlenky. Kdy si všimneme, jak moc lpíme na určité roli.

Když se rozčílíme nebo pocítíme stres, můžeme se zastavit a zeptat se: Kdo je to, kdo se právě zlobí? Kdo sleduje tyto myšlenky a pocity? Právě v této jednoduché otázce je zárodek probuzení. Čím více to praktikujeme, tím snazší je vidět ego v pravém světle a spojit se s naším pravým já.

Tímto způsobem vzniká vnitřní svoboda – nezávislá na vnějších okolnostech. Svoboda, která nám i v těžkých chvílích poskytuje prostor klidu a míru. Už nejsme tak reaktivní, máme větší trpělivost a přijímáme život s větší lehkostí. Pomalu mizí tlak neustále něco dokazovat.

To neznamená, že bychom měli odmítnout své role a identitu. Jako lidé je stále potřebujeme. Stále budeme hrát své role – v rodině, v práci, ve společnosti. Rozdíl je v tom, že už v nich nejsme uvězněni. Víme, že existuje hlubší a nadčasová dimenze naší existence, která čeká na objevení.

Pokud žijeme v této rovnováze – hrajeme své role, ale zároveň jsme spojeni s pravým já – pak žijeme autentický život. Štěstí nepřichází tím, že dosáhneme více, ale tím, že pochopíme, kým opravdu jsme.

To je hluboká pravda, kterou mnozí lidé pochopí až na smrtelné posteli. Ale pokud si ji uvědomíme teď, otevře se před námi zcela nová dimenze života – dimenze bez strachu ze ztráty, bez věčného hledání „něčeho víc“. Dimenze, ve které prožíváme život naplno, protože konečně víme, kdo doopravdy jsme.

V tom spočívá hluboký smysl Tolleho slov: „Zemři, než zemřeš.“ Je to výzva žít nyní – svobodně, mimo hranice své identity. Zažijte život v celé jeho hloubce.