Smrt a umírání

[Návštěvník]

Vzpomínám si na svého přítele, který zemřel před mnoha lety. Když umíral, zeptal jsem se ho, jaký má pocit, když se ohlíží za svým životem. Řekl mi, že jeho život vypadá jako sen, jako pouhý sen. Cítil, že jeho bytí zůstalo nedotčené, že se nikdy nic nedotklo jeho podstaty. Jeho bytí zůstalo čisté, zářivé, svobodné, prázdné a uvědomělé. Nikdy nebylo poznamenáno zkušenostmi, nikdy nebylo zraněno, nikdy nestárlo, nikdy se nezměnilo.

Jak jeho životní zkušenosti odcházely, jeho bytí začalo zářit stále jasněji. Jeho neměnnost na něj stále více zapůsobila. Všechno ostatní se v porovnání s tím zdálo jako sen. Dříve si myslel, že jeho život je reálný a jeho bytí nereálné. Ale teď se to obrátilo - jeho bytí bylo v jeho prožitcích zvětšeno a uvědomil si, že to je ten jediný skutečně podstatný prvek jeho existence. Jeho život se mu teď jevil jako sen. V tomto kontextu se říká, že se nic nikdy nestalo.

[Návštěvník]

[Návštěvník]

Tajemství smrti trailer v kinech od 31.10.2024



JAROSLAV DUŠEK: Snímek Tajemství smrti reflektuje přirozené pojetí smrti jako součást života

[Návštěvník]

Tak jsem si uvědomil, že to, co říkáš: "Aby ses znovu nenarodil, musíš zemřít, než se znovu narodíš", a viděl jsem, že umírá to, co jsem si myslel, kdo jsem, tomu kdo opravdu jsem. Musím zemřít, pro toho, kdo jsem.

.

[Návštěvník]

Existuje život po smrti?

To je otázka, kterou si mnozí kladou, zvláště když ztratí někoho blízkého. Přitom zármutek, který cítíme, je univerzální – všude na světě lidé prožívají bolest, smutek a strach. Ale co vlastně smrt znamená? A co to znamená pro nás samotné?

Je důležité si uvědomit, že naše vědomí není zcela individuální. Naše mozky se vyvíjely po miliony let, ovlivněny genetikou, kulturou, prostředím a historií lidstva. To znamená, že naše vědomí je zároveň vědomím celé lidské existence. Naše myšlenky, strachy, touhy a ambice jsou společné všem. Když říkáme „já“, tento pocit individuality je pouhým výsledkem našeho podmínění, naší tradice a myšlenkových návyků.

Pokud tedy naše vědomí sdílíme s celým lidstvem, co se stane po smrti? Tělo může být spáleno nebo pohřbeno, ale vědomí jako takové přetrvává, protože není omezeno na jednoho jednotlivce. Strach ze smrti vzniká pouze tehdy, pokud se člověk vnímá jako izolovaná bytost – jako „já“. Tento pocit oddělenosti je však iluzí vytvořenou myslí.

Pravý klíč k pochopení smrti spočívá v pochopení života – a to zahrnuje i lásku a soucit. Láska, která je bez podmínek, nezná smrt. Strach ze smrti má kořeny v nepřítomnosti lásky a soucitu. Ale lásku nelze získat jako zboží na trhu. Může vzniknout jen tehdy, když člověk pochopí sám sebe – celou svou podstatu.

Každý z nás je jako kniha – kniha historie lidstva. Tuto knihu však nelze přečíst prostřednictvím učitelů, guruů nebo náboženských tradic. Musíme ji číst sami, stránku po stránce, kapitolu po kapitole. Číst sebe znamená být plně bdělý, bez předsudků, motivací nebo očekávání. Tato kniha obsahuje vše – minulost, přítomnost i budoucnost – a její pochopení nás může osvobodit od iluzí.

Když dokážeme přečíst tuto knihu, když pochopíme sami sebe, můžeme také nahlédnout za ni – tam, kde leží pravá podstata života. A právě tam, za hranicí myšlení a strachu, nacházíme skutečné osvobození.

[Návštěvník]

Nejcennější poznání života přichází pro většinu lidí příliš pozdě – až ve chvíli, kdy smrt stojí přede dveřmi. Eckhart Tolle však ukazuje jinou cestu a říká: „Zemři, než zemřeš.“ Co tím myslí a proč je tato pravda tak zásadní právě dnes?

Co se vlastně děje s člověkem, když si uvědomí, že umírá? Jakmile přijde jistota, že čas se krátí, nastává jedna z nejhlubších proměn, jakou lze zažít. Představ si, že ležíš v nemocnici a lékaři ti právě oznámili, že ti zbývá jen pár dnů života. Jaké myšlenky ti prolétnou hlavou? Možná si před očima přehraješ celý svůj život – práci, tituly, úspěchy, majetek, rodinu a přátele. Tak či onak, blížící se smrt obrací život naruby a vede k zásadnímu přehodnocení všeho, co jsme dělali.

Začínáme se ptát: Bylo to skutečně důležité? Strávili jsme svůj čas správně? Byla naše honba za úspěchem a uznáním smysluplná? Náhle si uvědomujeme, jak moc jsme se snažili udržet určitý obraz sebe sama a jak často jsme kvůli tomu přehlíželi samotný život. Kolik vzácných okamžiků s našimi blízkými jsme zmeškali, protože jsme se zabývali „důležitějšími“ věcmi?

Smrt nás nutí zastavit se a podívat se pravdě do očí. Ukazuje nám bez příkras, čím jsme svůj život naplnili. A v této nekompromisní zpětné reflexi se stane něco pozoruhodného – začneme jasně rozlišovat mezi tím, co je skutečně důležité, a tím, co na konci nemá žádnou hodnotu.

Najednou je zřejmé, že všechno, s čím jsme se tak silně identifikovali – status, úspěchy, role, které jsme v životě hráli – najednou ztrácí význam. A právě toto poznání je natolik zásadní, že mnoho lidí přehodnocuje celý svůj život. Eckhart Tolle to popisuje v knize Síla přítomného okamžiku:

Naše mysl je ovládána egem, které svůj význam odvozuje z vnějších věcí – z majetku, práce, společenského postavení, uznání, vědomostí, vzdělání, vzhledu či schopností. Identifikujeme se s našimi vztahy, životním příběhem, přesvědčeními, dokonce i s národností či náboženstvím. Všechny tyto věci se staly naší identitou – věříme, že jsme to my. A pak jednoho dne staneme tváří v tvář smrti a pochopíme: Nic z toho ve skutečnosti nejsme.

S hlubokým vědomím vlastní smrtelnosti přichází úžasné poznání – žádná z našich identit a rolí není naším skutečným já. Jsou to jen pomíjivé iluze, podobné šatům, které jsme si oblékli a nosili někdy i desítky let. Tyto „šaty“ nám dávaly pocit bezpečí a identity, ale zároveň nás neustále nutili dokazovat svou hodnotu. Proto jsme nikdy nemohli najít opravdový klid – stále jsme museli své role obhajovat a potvrzovat.

Tento nekonečný kolotoč nás drží v pasti. Cítíme se dobře, jen když nás druzí oceňují, když dostáváme uznání nebo když dosahujeme cílů. Ale jakmile toho dosáhneme, potřebujeme další potvrzení, další úspěch. Jsme jako křeček v běžícím kole, nikdy skutečně spokojení. A přitom hluboko uvnitř víme, že ať dosáhneme čehokoli, nikdy to nepřinese trvalý mír.

A právě zde se otevírá zásadní otázka: Pokud nejsme naše role a identifikace, kdo tedy vlastně jsme? To je jedna z nejhlubších otázek duchovní cesty. Tolle odpovídá: Jsme samotné nadčasové vědomí. To, co tu bylo vždy a co vždy bude. To, co sleduje všechny tyto myšlenky, role a identity – ale samo zůstává beztvaré, nezávislé na konceptech, dokonce i na smrti.

Proto říká: „Zemři, než zemřeš.“ Nemíní tím fyzickou smrt, ale hlubokou vnitřní proměnu – opuštění falešné identity ega. Jde o probuzení k našemu skutečnému bytí ještě za života. Znamená to prohlédnout všechny iluze, se kterými jsme se tak dlouho ztotožňovali.

Jak ale můžeme „zemřít, než zemřeme“? Jak se můžeme probudit do svého pravého já? Není třeba žádných velkých činů nebo letité praxe. Začíná to drobnými okamžiky uvědomění. Momenty, kdy pozorujeme své myšlenky. Kdy si všimneme, jak moc lpíme na určité roli.

Když se rozčílíme nebo pocítíme stres, můžeme se zastavit a zeptat se: Kdo je to, kdo se právě zlobí? Kdo sleduje tyto myšlenky a pocity? Právě v této jednoduché otázce je zárodek probuzení. Čím více to praktikujeme, tím snazší je vidět ego v pravém světle a spojit se s naším pravým já.

Tímto způsobem vzniká vnitřní svoboda – nezávislá na vnějších okolnostech. Svoboda, která nám i v těžkých chvílích poskytuje prostor klidu a míru. Už nejsme tak reaktivní, máme větší trpělivost a přijímáme život s větší lehkostí. Pomalu mizí tlak neustále něco dokazovat.

To neznamená, že bychom měli odmítnout své role a identitu. Jako lidé je stále potřebujeme. Stále budeme hrát své role – v rodině, v práci, ve společnosti. Rozdíl je v tom, že už v nich nejsme uvězněni. Víme, že existuje hlubší a nadčasová dimenze naší existence, která čeká na objevení.

Pokud žijeme v této rovnováze – hrajeme své role, ale zároveň jsme spojeni s pravým já – pak žijeme autentický život. Štěstí nepřichází tím, že dosáhneme více, ale tím, že pochopíme, kým opravdu jsme.

To je hluboká pravda, kterou mnozí lidé pochopí až na smrtelné posteli. Ale pokud si ji uvědomíme teď, otevře se před námi zcela nová dimenze života – dimenze bez strachu ze ztráty, bez věčného hledání „něčeho víc“. Dimenze, ve které prožíváme život naplno, protože konečně víme, kdo doopravdy jsme.

V tom spočívá hluboký smysl Tolleho slov: „Zemři, než zemřeš.“ Je to výzva žít nyní – svobodně, mimo hranice své identity. Zažijte život v celé jeho hloubce.

[Návštěvník]

Co bude po smrti?

[Návštěvník]

Ajahn Brahm: "Jde o hluboké porozumění fungování mysli a jejího fungování s tělem. Takovéto poznání přichází po mnoha letech meditační praxe.

Díky pochopení podstaty mysli a těla víte přesně, co po smrti přijde."

[Návštěvník]

Ajahn Brahm: "Blažené stavy meditace jsou lepší, než sex."

[Návštěvník]

Ajahn Brahm: "Vědět jaké jaké to zemřít, je pro většinu lidí velmi užitečná informace.

Každý, kdo takovou zkušenost zažije, po návratu říká: „Teď už se smrti nebojím, protože vím, jaké to je. Je to příjemné, vlastně až blažené. Je to svoboda, je to klid. Máte se skvěle.“

A je opravdu důležité, aby to lidé věděli. Zaprvé to odstraňuje strach ze smrti. Zadruhé to zmírňuje bolest ze ztráty blízkého člověka.

Je sice hezké, když kněz řekne: „Teď už se má dobře.“ Ale když k tomu máte nějaký důkaz – „Ano, vím, že je šťastný.“ – tak to lidem opravdu hodně pomůže.

Ale ne všichni jsou po smrti šťastní. Víte proč? Protože sice můžete prožívat potěšení, můžete se mít dobře, ale záleží na tom, jak na to reagujete.

„Nezasloužím si to. To není dost dobré.“ Nebo něco podobného. To, jak reagujeme na to, co se nám děje, může narušit jinak přirozeně krásný stav po smrti.

Stejně jako teď. Můžete mít hezký den, spokojený víkend, ale kolik lidí si pomyslí: „Nezasloužím si to.“ A zkazí si vlastní štěstí.

„To nemůže být správné, že si to užívám.“

To je samozřejmě přehnaný příklad, ale ukazuje silný podvědomý rys lidské povahy – vinu. Negativitu. Hledání chyb.

Pokud si na to zvyknete už během života, ponese se to s vámi i po smrti.

Dostanete nádhernou příležitost cítit se dobře – a sami ji zahodíte.

Proč? „Nezasloužím si to. Jsem špatný člověk. Udělal jsem něco špatného.“ Nebo prostě jen kvůli sklonu k negativitě, který vás připraví o svobodu.

Už teď trávím obrovské množství času v těchto pátečních přednáškách tím, že mluvím o překonávání pocitu viny.

O tom, jak mít pozitivní pohled na sebe sama. Jak pustit bolest z minulosti. Jak nebýt vězněm vlastních chyb.

Je to jako se dvěma špatnými cihlami ve zdi – musíte se na ně podívat v kontextu těch 998 dobrých cihel.

Jde o to mít ne nutně pozitivní, ale spravedlivý pohled na život.

Nemám rád výraz „pozitivní přístup k životu“, protože je to často přehnané. Jde o to být spravedlivý, rozumný, férový – i sám k sobě.

Nejste špatný člověk.

V životě jsem se nesetkal s jediným skutečně špatným člověkem.

Potkal jsem Johna Howarda... To jsem asi neměl říkat. [smích]

Ne, je to v pořádku. Je to dobrý člověk. Potkal jsem i vrahy a násilníky ve věznicích.

Jsou to v jádru normální lidé. Udělali jednu nebo dvě špatné věci. Ale nezaslouží si nenávist nebo zničení.

A to je to, co mám na mysli. Nikdy jsem neviděl člověka, který by si zasloužil být zničen.

Vždycky v něm je nějaká jiskra dobra, laskavosti a krásy – a to je úžasné si uvědomit.

Tak to uvidíte i sami u sebe, proboha.

Zasloužíte si být šťastní.

Pokud chcete rychlé vysvětlení smyslu života...

Každý chce vědět, jaký je smysl života. A odpověď je: zasloužíte si být šťastní.

To má obrovské důsledky.

Zní to jednoduše, ale má to mocné důsledky.

Znamená to, že můžete pustit bolest.

Můžete získat přístup ke štěstí, klidu a radosti.

A až zemřete, nejdůležitější bude mít laskavost k sobě samým.

Smiřte se s tím, co se děje.

Strach ovládá životy mnoha lidí...

[Návštěvník]

Ajahn Brahm: V tomto životě si můžeme vytvořit krásný svět, i když to není snadné. Život je plný omezení, překážek a zkoušek. Přesto máme možnost prožít ho co nejlépe. A co se stane po smrti? Otevírají se nové možnosti, ale je důležité, abychom si nevytvořili vlastní peklo. Jak tomu předejít? Skrze odpuštění.

Neobviňujme sebe ani druhé. Někdy nerozumíme, proč někdo jedná určitým způsobem, ale věřme, že ve své mysli možná konal to, co považoval za správné. V buddhismu je odpuštění klíčové – nejen druhým, ale i sobě samým. Proto se při pohřebních obřadech často provádí rituál odpuštění. V něm mluvíme za zesnulého a prosíme všechny, aby mu odpustili jakékoli úmyslné či neúmyslné chyby.

Pocit viny, touha po spravedlnosti, která je často jen přestrojenou pomstou – to všechno nás může po smrti zatěžovat. Ale pokud odpustíme a necháme minulost být, můžeme odejít v míru.

Život je jako test. Když jsem byl učitelem matematiky, věděl jsem, že dobrý test nemá být příliš lehký ani příliš těžký. Ideální výsledek je kolem sedmi bodů z deseti. Tak je to i v životě – občas uspějeme, občas selžeme, ale právě chyby nám ukazují, kde se můžeme zlepšit. Pokud bychom jen trpěli, byl by to špatný test. Ale pokud máme radost a sem tam překonáme výzvy, rosteme a učíme se.

A pak jednou škola skončí. Život skončí. Už žádné další testy. Zbývá už jen uvolnění a přijetí. A pokud jsme se učili s láskou a moudrostí, i období po smrti může být krásné.

Lidé, kteří zažili meditaci, vědí, jaký je stav čisté mysli. Po smrti se odráží to, jací jsme byli. Pokud vidíme světlo, pokud cítíme krásu a klid, znamená to, že jsme žili dobře. Není to Bůh, kdo nás soudí – jediný, kdo nás může soudit, jsme my sami. A nejlepší je nesoudit se vůbec.

Jednou se mě v Indonésii křesťan zeptal na soudný den. Řekl jsem mu: „Buddhismus nemá soudný den. Má den odpuštění.“ A to je to nejkrásnější. Místo soudu a trestu – láska a přijetí. Odpuštění je skutečná svoboda.

Takže ať už věříme v jakoukoli podobu posmrtného života, můžeme si být jisti jedním: když se naučíme odpouštět a přijímat sebe i druhé s láskou, náš přechod bude pokojný a nádherný.

[Návštěvník]

"Okamžik smrti je nejblaženější ze všech. Na tomto světě nelze získat nic jiného než smrt. Ironií je, že tam, kde je strach ze smrti, je právě v tomto bodě oceán blaženosti." Šrí Nisargadatta Mahárádž

[Návštěvník]

Velké nedorozumění ohledně pojmů života, zrození a smrti, které způsobuje lidské utrpení

Dnes bych se s vámi, přátelé, chtěl podělit o několik postřehů týkajících se toho, co považuji za nedorozumění ohledně takzvaného tajemství zrození a smrti. Běžně si spojujeme zrození se začátkem života a smrt s jeho koncem. Ve skutečnosti je však zrození počátkem naší a našeho životního příběhu, zatímco smrt představuje konec tohoto příběhu.

V realitě život není opakem smrti. Opakem smrti je zrození, a život pak představuje nepřetržitý sled zrození a umírání. Pokud si tedy uvědomíme, že život je takovýmto pokračováním, pochopíme, že život sám o sobě nekončí. Končí pouze naše zkušenost, naše prožitky, nebo řekněme v našem konkrétním případě určitý životní příběh či zkušenost v té dané formě.

Pojďme se tedy zamyslet nad myšlenkou, že zrození a smrt se odehrají v každém okamžiku, s každou naší zkušeností, a že život či vědomí tento cyklus zrození a smrti přesahuje. Život je neustále plynoucí řeka zkušeností, je to nepřetržité rozvíjení začátků a konců. Každý okamžik, který žijeme, je mikrokosmem velkého cyklu zrození a smrti. S každou novou zkušeností, myšlenkou nebo emocí se v nás něco rodí, zatímco něco jiného nevyhnutelně mizí.

Přesto pod tímto neustálým tokem leží hlubší pravda. Naše pravé Já, jakožto čisté vědomí, zůstává nedotčeno pomíjivou povahou těchto cyklů. Přesahuje dualitu zrození a smrti a ztělesňuje věčnou podstatu, která nás spojuje s naším nekonečným já.

Život tedy není statický; je to dynamická souhra tvoření a zanikání. Každý okamžik v sobě nese semínka zrození i smrti. Když se naučíte něco nového, zrodí vás ve vás nové porozumění, ale zároveň může zaniknout staré přesvědčení nebo nevědomost. Podobně, když se zbavíme bolesti nebo smutku, část nás, která lpěla na utrpení, se rozpouští a uvolňuje tak prostor pro léčení a obnovu.

Tento proces se tedy neomezuje jen na velké životní události, ale odehrává se v jemných posunech naší každodenní existence. Rozhovor může zažehnout zrození nové myšlenky a zároveň znamenat konec starých způsobů myšlení. Západ slunce může vyvolat úžas a inspiraci, zatímco signalizuje konec dalšího dne. Tyto okamžiky nám připomínají, že život je sérií neustálých proměn, tancem mezi začátky a koncem, mezi zrozením a smrtí.

Uprostřed tohoto neustálého cyklu zrození a smrti leží naše právě Já – čisté vědomí. Vědomí není vázáno časem ani podrobeno změně. Jednoduše pozoruje, aniž by na něčem lpělo nebo něco soudilo. Zatímco naše myšlenky, emoce a zkušenosti vznikají a mizí jako vlny na hladině oceánu, vědomí zůstává nehybné a nekonečné jako oceán sám.

Když se ztotožňujeme pouze se svým tělem a myslí, můžeme se snadno zaplést do cyklu zrození a smrti na všech úrovních. Lpíme na tom, co se rodí, ať už je to štěstí, úspěch nebo vztah, a bráníme se tomu, co umírá, jako je ztráta, neúspěch nebo konec. Toto lpění vytváří utrpení, protože zapomínáme, že tyto výkyvy jsou pomíjivé. Když však změníme svou perspektivu a rozpoznáme sami sebe jako vědomí, jako tichého svědka, tento cyklus přesáhneme. V tomto stavu si uvědomujeme, že nejsme zrovna vlnami, ale tím obrovským oceánem, který obsahuje jako vlny a zároveň jsou všechny.

Klíčem k pochopení cyklu zrození a smrti tedy spočívá v kultivaci přítomnosti. Právě přítomnost nám umožňuje plně prožívat každý okamžik, aniž bychom na něm lpěli, nebo se naopak odtahovali od toho, co vzniká a co musí nevyhnutelně zmizet. Vyzývá nás, abychom přijali pomíjivost života s grácií a vyrovnaností.

Samozřejmě, praktiky jako sebereflexe, meditace a mindfulness nám pomáhají spojit se s tímto hlubším vědomím tím, že pozorujeme své myšlenky a emoce, aniž bychom se s nimi ztotožňovali. Postupně tak začínáme jasně vidět jejich pomíjivou povahu. Docházíme k pochopení, že každý konec v sobě nese semínko nového začátku, stejně jako každý začátek nevyhnutelně vede ke svému konci.

Skrze přítomnost také objevujeme, že krása života spočívá právě v jeho pomíjivosti. Představte si skutečnou květinu a porovnejte ji s plastovou. Která z nich je radostnější a krásnější? Je to plastová květina, nebo ta skutečná? Jaký je mezi nimi zásadní rozdíl? Jedna je trvalá, druhá je pomíjivá. Krása života tedy spočívá v jeho nestálosti. Prchavá povaha zážitků je činí zároveň vzácnými i smysluplnými. Tak jako si ceníme květu právě proto, že jednoho dne uvadne, každý okamžik se stává posvátným, když rozpoznáme jeho pomíjivou povahu.

Uvědomění, že naše pravé já přesahuje zrození a smrt, přináší hluboké osvobození. Osvobozuje nás od strachu – od strachu ze ztráty, změny, nebo dokonce fyzické smrti – protože poznáváme, že to, kým skutečně jsme, nemůže být zničeno. Vědomí je věčné; existuje mimo čas, mimo zrození, mimo formu, mimo smrt a mimo dualitu.

Toto pochopení nepopírá důležitost životních zkušeností; naopak, řekl bych, že je obohacuje. Když žijeme z perspektivy vědomí, zapojujeme se do života ještě plněji, přičemž zůstáváme nepřipoutáni k jeho výsledkům. Nepřipoutanost znamená nebýt k výsledkům ani vázán, ani od nich odtržen. Ctím každý okamžik tak, jak přichází, a necháváme ho odejít, když pomine, s vědomím, že to, co zůstává, je naše podstata jakožto samotné vědomí, neměnný faktor v každé měnící se zkušenosti.

Zrození a smrt tedy nejsou vzdálené události omezené na konkrétní body v čase. Odehrávají se v každém okamžiku. Každá zkušenost přináší něco nového a zároveň nechává odejít něco starého – je to věčný cyklus, který zrcadlí samotný rytmus existence.

Přesto pod tímto neustále se měnícím tokem leží naše pravé Já, čisté vědomí. Vědomí přesahuje dualitu zrození a smrti, protože existuje mimo čas a mimo změnu. Tím, že sami sebe rozpoznáváme jako nadčasového svědka, osvobozujeme se od lpění a strachu a přijímáme pomíjivost života s moudrostí a grácií. Tímto způsobem rozpouštíme všechny hranice a zjišťujeme, že když vše kolem nás může stoupat a klesat jako vlny na hladině oceánu, naše podstata zůstává jako věčné Já – nekonečné, neměnné. To je svědectvím hluboké pravdy, že největší krása života spočívá v jeho prchavé, přesto nadčasové povaze.

[Návštěvník]

Řekl bych, že se blíží konec kalijugy. Nemám to podložené studiem prastarých výpočtů, nepočítal jsem dny, roky ani věky, ale něco uvnitř šeptá, že je to na kahánku. Ne časem vnějšího světa, ale vnitřním otřesem, který se šíří jako ozvěna mezi dušemi. Jako by starý svět – ten svět stínů, oddělenosti, chtění a bolesti – ztrácel půdu pod nohama.

Možná se to ještě nejeví navenek. Možná se ještě válčí, honí zisk, kupuje iluze. Ale něco se láme. Způsob, jakým jsme přilnuli k tomu, čemu říkáme „já“, přestává držet pohromadě.

A právě v tom je to mystérium. To velké, nevyslovitelné. Nejde o konec světa – jde o konec iluze odděleného já. Konec toho, co jsme si zvykli považovat za „mě“ – osobu, identitu, příběh. Věčné otázky duchovní cesty se zhmotňují do jediné výzvy: Poznat Pravdu ještě zaživa.

Protože smrt individuálního já není tragédie. Je to návrat. A pro ty, kdo se probudí, to bude jen tiché „fik“ – a jájíčko nikde. Nezůstane nikdo, kdo by o tom mohl vyprávět. A přesto to bude největší osvobození, jaké kdy nastalo.

Nebojte se. Tomu se stejně nikdo nevyhne. Ani ten, kdo hledá, ani ten, kdo spí. A když to přijde, už nikdy víc nebude „někdo“. Ne v této kalpě, ne v žádné z těch nekonečných, co předcházely. Vše je Jedno. A to Jedno nikdy nebylo „někým“.

Dnes mě zachvátilo mystérium. A takhle to vypadá.
Možná je to jen záblesk. Možná prasklina v čase.
Ale cítím, že se něco děje.
A ti, kdo slyší, možná vědí, že není co ztratit. Jen iluzi.

[Návštěvník]

[Návštěvník]

"Okamžik smrti je nejblaženější ze všech. Na tomto světě nelze získat nic jiného než smrt. Ironií je, že tam, kde je strach ze smrti, je právě v tomto bodě oceán blaženosti." Šrí Nisargadatta Mahárádž

To, co je výše v citátu odpovídá Bardo Thedolu. Okamžiku smrti. Ale pak nás chytnou naše strachy a oživlé představy.
Jung říkával, že zdravým cílem druhé poloviny života je smrt. Ne jen zemřít, to nastane ať chceme nebo nechceme, ale porozumět smrti a spřátelit se s ní. Obrátit pozornost od různých zábav ke smrti - k tomu, kam jdeme a kde nepochybně skončí tohle naše konkrétní putování.
Pan Tomáš říkal, že je až nespravedlivé, jak další průběh stavů po smrti a další osud bytosti ovlivňuje její stav mysli (včetně srdce) v okamžiku smrti. Že i člověk se špatnou karmou může zemřít dobře a naopak. Konec dobrý, všechno dobré. Stav po smrti je velkou příležitostí k osvobození. Duch je ve stavu po smrti v plné probuzenosti a vystaven sám sobě.