Ego

[Návštěvník]

Jak se člověk zbaví ega?

Zvítězíš nad ním jeho vlastními triky. Buddhismus je dlouhá cesta obehrávání ega. Musíš využít síly svého já (toho iluzorního, neexistujícího „já“), aby ses dostal tam, kde žádné „já“ neexistuje. Používáš tedy koncept „já“, abys odstranil závoje chybného vnímání, dokud se nedostaneš do stavu, kdy už žádná představa „já“ neexistuje.
Ego je silné, ale také hloupé. V historii buddhismu linie Karma Kagjü existovalo několik velkých učitelů, kteří pracovali přímo proti egu. Dobře známý je příběh o Marpovi a Milarepovi – to byla ještě opravdu tvrdá škola. Obvykle však lidé musí dostat nejdříve něco sladkého. Ego si pak myslí: „Nejsem jenom správný chlapík, teď budu dokonce duchovní!“ Tento dobrý pocit pak člověk udržuje tak dlouho, jak je to možné.
Pak ego pomalu zjišťuje, že dostává hodně chleba a brambor, ale málo masa a zeleniny. Především v tom případě, když máte za učitele mě, je zjevné, že mám rád, když člověk dokáže zatnout zuby a udržuje dobrý styl a už méně pak dramatické vystupování nebo slabost. Člověk teď patří do dobré rodiny a ego zjišťuje, že už nemůže hrát všechny ty hry, co hrálo dřív. Nemůže se už potvrzovat mocnými pocity jako: „Nenávidím ho!“, „Jsem nejlepší“ nebo „Jsem nejhorší!“ Pak se egu nedaří dobře a to se mu nelíbí. Snaží se chránit všemi prostředky. Třeba tím, že vytváří bolestné pocity nebo alespoň bolavá záda nebo myšlenky typu: „Jde to se mnou z kopce!“ – což vůbec není pravda. Člověk jenom náhle vidí, jaký vždy byl. V této obtížné situaci je vhodné hodit egu ještě jeden kus žvance jako návnadu, například osvícený přístup. Říct mu: „Teď ses stal tím, kdo pomůže všem bytostem!“ Nejdřív si ego myslí, že se přišlo na to, jak je dobré a co všechno dovede, ale ve skutečnosti je osvícený přístup pro ego smrtelně jedovatý. Za prvé musí člověk stále myslet na druhé a nemá čas přemýšlet o sobě a za druhé stále dostává učení o prázdnotě, která naznačují, že ego neexistuje.
To je pro ego opravdu špatné. Tou dobou už je natolik oslabené, že mu zbývá jen jediné místo, kde se může opevnit. Začne se zabývat tím, co ostatní dělají špatně. Už přestalo bránit samo sebe, protože ví, že vše je vlastně iluzí. Teď se snaží hledat chyby na ostatních: „On dělá to a ona říká tohle“ atd.
A jak dobýt tuto poslední baštu? Co ego dorazí, až zčerná a začne se z něj kouřit? Čistý pohled! Nakonec si člověk říká: „I tvoje pochybnost je tvojí buddhovskou podstatou! I tvoje nejhorší nápady jsou spontánní moudrostí. Tvůj největší problém je tvojí nejlepší cestou!“ A pak je vyhráno.

Lama Ole
https://lamaoleodpovida.cz/jak-se-zbavit-ega/

[Návštěvník]

České titulky

[Návštěvník]

Mooji - What is EGO ?

[Návštěvník]

Ve skutečnosti bude váš probuzený život velkolepý, harmonický, radostný a úplný.


~ Mooji

[Návštěvník]

Některé strategie ega jsou extrémně chytré, ale nikdy skutečně nevyřeší žádný z jeho problémů, jednoduše proto, že ego samo je problémem.

[Návštěvník]

Vývoj ega

Náš stav mysli před vznikem ega je takový, že je zde základní otevřenost, základní svoboda, jistá prostorová kvalita a my teď máme a vždy jsme měli tuto možnost. Vezměme například naše každodenní myšlenkové a životní vzory. Když nemáme žádnou logiku nebo konceptualizaci vůbec, vnímáme vše v otevřeném základu. Bezprostředně, pak upadáme do paniky a začneme se hnát ve snaze něco tomu přidat, buď pro to nalézt nějaké jméno nebo nějaké přihrádky, do nichž bychom to mohli umístit a kategorizovat. Z toho se postupně vyvíjejí věci. Tento vývoj nepřijímá tvar pevné jsoucnosti. Spíše je iluzorní, chybnou vírou v ego. Zmatená mysl má sklon vidět se jako pevná, trvalá věc, ale je jen sbírkou sklonů, událostí. V buddhistické terminologii tato sbírka je označována jako pět skandh. Tak bychom snad mohli projít malý vývoj těchto pěti skandh.

Východiskem je otevřený prostor, nenáležející nikomu. Vždy existuje prvořadá inteligence, spojená s prostorem a otevřeností. Vidjá, což znamená "inteligence" v sanskrtu - přesnost, prostor místem pro věci, proměnlivé věci. Je to jako prostorná hala, v níž je místo pro tance, kde není žádné nebezpečí narážení na věci, protože je zde úplně otevřený prostor. My jsme tento prostor, my jsme jedno s ním, a vidjá, inteligencí a otevřeností. Ale jsme-li vždy toto, odkud se vzal tento zmatek, kam se poděl prostor, co se stalo? Nic se nestalo, fakticky nic. Stali jsme se v prostoru jen příliš aktivními. Protože je to prostor, poskytuje inspiraci k tanci, ale náš tanec se stal poněkud příliš aktivní, začali jsme vířit víc, než bylo nutné k vyjádření prostoru. V tomto bodě jsme se stali sebe vědomými, vědomými, že Já tančím v prostoru. V tomto bodě již není prostorem jako takový. Stává se pevným.

Místo abychom byli jedno s prostorem, cítíme pevný prostor a já, já tančím v tomto prostoru a tato prostorovost je pevná, oddělená věc. Dvojnost znamená "prostor" a "já" spíše než být úplně jedno s prostorem. Toto je zrození "formy", "druhého", a "jiného". Pak se dostavuje zatemnění v tom smyslu, že zapomínáme, co jsme dělali. Je tu náhlé zastavení, pauza, a my se rozhlížíme kolem, zjišťujeme pevný prostor, jako bychom nikdy předtím nečinili nic jiného, jako bychom nebyli tvůrci vší té pevnosti. Existuje mezera. Když jsme už pevný prostor vytvořili, jsme jím přemoženi a v něm ztraceni. Nastalo zatmění a pak, náhle jakési probuzení. Když jsme se probudili ze zatmění, odmítáme vidět prostor jako otevřený, cítíme a odmítáme vidět jeho hladkou a otevřenou vlastnost. Úplně to ignorujeme, což se zve avidjá a znamená negaci. Vidjá znamená "inteligenci", toto je tedy "ne-inteligence". Protože tato nejvyšší inteligence s ostrostí a přesností a plynulou světelnou kvalitou se stala statickou, proto se nazývá avidjá "nevědomost". My uváženě nevíme, ignorujeme. Nespokojujeme se s tancem v prostoru, ale chceme mít partnera, musíme ho zpevnit a ignorovat jeho otevřenost, plynulou kvalitu. To je avidjá, nevědomost, ignorující inteligenci. To je kulminace první skandha, vynoření se formy nevědomosti.

[Návštěvník]

Tato skandha, skandha formy nevědomosti, má fakticky tři různé aspekty nebo stupně, které bychom mohli stoupat použitím jiné metafory, předpokládejme že na začátku zde byla otevřená rovina bez jakýchkoli zvláštních charakteristik. Toto je to, jak jsme, co my jsme. Jsme velmi jednodušší a základní. A proto existuje slunce a měsíc, která svítí a budou existovat světla a barvy, struktury pouště. Bude zde jisté pociťování energie, která se rozehrává mezi nebem a zemí. Toto pokračuje a pokračuje. Pak nezvykle, neznáme jak, je zde náhle a někdo, kdo všechno toto zaznamenává. Je to jako kdyby jedno ze zrnek písku zvedlo svůj krk a začalo se rozhlížet kolem. My jsme toto zrnko písku, přicházející k závěru své oddělenosti. Toto je "zrození nevědomosti" prvního stupně jakýsi druh chemické reakce. Dualita začala.

Druhý stupeň nevědomosti se nazývá "nevědomost zrozená uvnitř". Když byla zaznamenána oddělenost, pak je tu pocit, že jedinec byl vždy takovým. Je to jakási neohrabanost, instinkt tíhnoucí k sebevědomí. Je to pro člověka také omluva, výmluva, že zůstává odděleným, individuálním zrnkem písku. Je to agresivní typ nevědomosti, ač ne přesně agresivní ve smyslu hněvu, tak dalece se ještě nevyvinul. Spíše je to agrese v tom smyslu, že jedinec cítí neohrabanost, nevyrovnanost, že se snaží zajistit si svůj půdu vytvořit pro sebe ochranný štít. Je to stanovisko, že je člověk zmatený a oddělený jedinec, a toto je věc, co pro něj existuje. Ztotožnil se s odděleností od základní krajiny prostoru a otevřenosti.

Toto je třetí stupeň nevědomosti, je "sebepozorující nevědomost", hlídající samu sebe. Existuje jistý pocit vidění se jako vnější předmět, což vede k prvému pojetí o "jiném". Jedinec začíná mít vztah s tzv. vnějším světem. To je důvod, proč tyto tři stupně nevědomosti tvoří skladba formy nevědomosti. Člověk začíná tvořit svět forem. Když mluvíme o "nevědomosti" vůbec tím nemíníme hloupost. V jistém smyslu je nevědomost velice inteligentní, ale je zcela dvouzpůsobová, dualistická inteligence. To znamená, že člověk reaguje čistě jen na své vlastní projekce, místo aby viděl to, co jest. Neexistuje vůbec žádná situace "nechání být", protože člověk po všechen čas ignoruje to, čím ve skutečnosti je. Toto je základní informace nevědomosti.

Následujícím vývojovým stupněm je nasazení ochranného mechanismu na ochranu naší nevědomosti. Tímto obranným mechanismem je cítění, druhá skandha. Pokud jsme již ignorovali otevřený prostor, rádi bychom cítili vlastnosti pevného prostoru, abychom se plně zmocnili kvality, kterou vyvíjíme. Ovšem prostor neznamená jen prázdný prostor, neboť obsahuje barvy a energie. Místo toho je zde jenom pevná verze této barvy pro nás, a barva se stává barvou strnulou a energie zdůrazněnou energií, protože jsme zpevnili prostor a obrátili jej v ono "jiné". Činíce toto zjišťujeme, že existujeme. Kdykoliv se něco děje, člověk směřuje k tomu, aby vyciťoval, že situace je vábná, hrozivá či neutrální. Kdykoliv je tu náhlá oddělenost, pocit neznalosti vztahu "onoho" k "tomuto", náš cit se kloní na stranu naší pohnutky. Toto je mimořádně účinný citový mechanismus, který začínáme uplatňovat, druhá skandha.

[Návštěvník]

Následující mechanismus pro založení ega je třetí skandha, vjemový impuls. Začínáme být okouzleni svým vlastním výtvorem, statickými barvami a statickými energiemi. Chceme se k nim vztahovat, a tak začneme postupně svůj výtvor zkoumat. Abychom zkoumali účinně, musí existovat nějaký druh zapojovacího systému, nějaký kontrolor citového mechanismu. Pocit svou informaci přenáší do centrálního přepojovače, což je akt percepce. Na základě této informace do centrálního přepojovače činíme soudy, reagujeme zda bychom měli reagovat pro nebo proti či indiferentně, to je automaticky determinováno routo byrokracií cítění a vnímání. Když ji shledáme vábnou, přitáhneme ji k sobě. Je-li neutrální zůstaneme indiferentní. Toto jsou tři typy impulsu, nenávist, žádost a hloupost. Percepce se tedy týká přijímání informace z vnějšího světa a impuls.

Následující vývoj je čtvrtá skandha, pojem. Impuls vjemu, je automatická reakce na intuitivní pocit. Avšak tento druh automatické reakce skutečně nestačí k obraně a ochraně nevědomosti člověka a k zaručení jeho bezpečnosti. Aby se skutečně chránil a klamal se úplně, správně, člověk potřebuje intelekt, schopnost pojmenovávat věci a události štítky a nápisy "dobrý, špatný, krásný" atd., podle impulsu, který jim odpovídá. Tak se struktura stává postupně těžší a těžší, silnější a silnější. Až k tomuto bodu vývoj ega byl čistě akce a reakce, ale odtud dále se ego postupně vyvíjí nad opičí instinkt a stává se chytřejším. Začínáme pracovat s intelektuální spekulací, upevňujíce se, interpretujíce, vkládáme se do určitých logických, výkladových situací. Základní povaha intelektu je zcela logická. Obyčejně bude existovat tendence pracovat pro nějakou pozitivní podmínku: potvrdit svou zkušenost, vysvětlit si slabost jako sílu, vyfabrikovat logiku jistoty, upevnit svou nevědomost.

V jistém smyslu by se mohlo říci, že prvořadá inteligence je činna stále, ale zaměstnává se fixací duality, nevědomosti. V počátečních stádiích vývoje ega tato inteligence operuje ve formě intelektu. Opravdu, zdá se, že neexistuje nic takového jako ego vůbec, není žádná věc jako já jsem. Koncem je to nahromadění spousty materiálu. Já je produkt intelektu, výtvory všeho toho strachu. Po dobu celého vývoje šesti říšemi má opice zkušenost diskurzivních domněnek, představ, fantazií, a celých myšlenkových vzorů. Od první skandhy její proces psychologické evoluce byl velmi proměnlivý. Ale nyní se mysl opice stává zkomolenou, když tato mentálnost náhle pukla a její myšlenkové vzory se stávají nepředvídatelné. Toto zdá se být stav naší mysli, když přicházíme k naukám meditační praxe. Toto je místo, z něhož musíme začít svou praxi.

Myslím, že je velmi důležité pojednat o základu stezky - egu naší zmatenosti dříve, než mluvíme o osvobození a svobodě. Kdybych mluvil jen o zkušenosti osvobození, bylo by to velmi nebezpečné. To je důvod, proč začínáme uvažováním o vývoji ega. Je to druh psychologického portrétu našich mentálních stavů. Obávám se, že to nebylo zvlášť krásné, ale musíme se postavit tváří v tvář faktům.

[Návštěvník]

O odpoutání od ega

V každém z nás existuje nepravé jáství-ego a pravé jáství-Nadjá. Ego může dosáhnout velkých úspěchů ve světském životě, ale v oblasti duchovního života nemůže dosáhnout nic . Zde je jeho jediným úspěchem naučit se být tiché. Pátrání po nejvyšší Pravdě začínáme se svým egem a stoupáme k jeho vyšším a vyšším ůrovním, ale jestliže má být Pravda nalezena, musíme ego nakonec opustit. Pokud se budeme snažit ego analyzovat a pochopit, nakonec se prokáže, že je pouhou myšlenkovou konstrukcí, prázdnou a podléhající rozplynutí jako všechny myšlenky.

Pokud jsme připoutáni k víře, že naše ego je skutečné a trvalé, nebo myslíme nebo jednáme jako by skutečné a trvalé bylo, pak budem připoutáni k hmotnému vlastnictví nebo světským touhám. Protože jedno je kořenem druhého. Jsme vězni svého ega aniž bychom si to uvědomovali, neboť se s ním ztotožňujeme a jsme jeho omezemími zaslepeni. Musíme žít v lidském egu a vyciťovat jeho přání a touhy, ale můžeme ho usadit na jeho místo a tam ho udržovat především jeho hlubokým pochopením, můžeme ho překročit vznešeným toužením a také sledováním cesty až k samému jejímu konci.

Nikdo z běžných lidí skutečně nezná sám sebe. Zná pouze svou představu o sobě. Pokud chceme poznat své pravé já, musíme se nejdříve osvobodit od toho nepravého, od své představy. Pokud se nesnažíme vykořenit ego, pak všechna řešení našeho problému se dříve nebo později změní v problém. Nestačí vymýtit předsudky a vyloučit jakékoli iluze, pokud jejich zdroj – ego – stále přetrvává, objeví se nové, které zaujmou jejich místo. Pokud ego není rozeznáno a zvládnuto, stává se principem zla. Pokud žijeme ve vědomí ega, jsme izolováni od Zdroje. Prostřednictvím Hledání se můžeme dostat blíž k opětovnému sloučení podrobeného ega se Zdrojem, který pak bude jednat skrze něj.

Ego je středem konfliktů, které vedou k utrpení. Naše osvobození od útrap života, je tedy přímo závislé na našem osvobození od připoutanosti ke svému egu. Jestliže ego příliš setrvává v našem omezeném rozsahu vědomí, nemůžeme si uvědomit Nadjá. Jeho neklid brání v dosažení vyššího vědomí. Uvědomění si Nadjá je podmíněno obětováním toho, co nám v tom brání – našeho ega. Trvalý přístup k Nadjá vyžaduje trvalé ponoření ega. Zachycení přítomnosti duše zastiňuje domýšlivost ega. Jakmile se budeme každodenně cvičit v umění jak pracovat záměrně a v souladu s Nadjá odmítáním ega, později nás to přivede na vyšší stupeň, kde s Nadjá můžeme spolupracovat vědomě.

Každý kdo kráčí na duchovní cestě poskytuje ve svém srdci egu úkryt, kde ono přijímá jakoukoli masku, jen aby ho udrželo na této okružní dráze. Proto z tísíců, kteří hledají, jich jen málo dojde cíle. O egu již toho bylo napsáno i řečeno velmi mnoho, přesto se jen velmi malému počtu lidí podaří dosáhnout mystického vzdání se svého ega. K tomu abychom při přechodu z materialistické úrovně k úrovni náboženské nebo mystické nepřenesli tentýž egoismus, je třeba provést určitou vnitřní očistu. Ego zde být musí, ale ne proto aby nás věznilo nebo omezovalo náš rozhled. Jestliže chceme být v harmonii s vesmírným řádem, spolupracovat s ním a nestavět se proti němu, musíme zabránit svému egu, aby se prosazovalo.

Pokud si přejeme to nejlepší co nám může život nabídnout, musíme mu nabídnout to nejlepší co máme. Musíme nabídnout sebe aniž bychom měli jakékoli postranní myšlenky nebo lstivé úskoky. K odhalení Nadjá může dojít teprve po vyřazení ega. Teprve až bude ego zvládnuto, můžeme poznat, co je skutečný vnitřní mír. Musíme bojovat se sklonem dychtivě uspokojovat ego. Je třeba se učit poznávat individuální jáství, osobu, ego, jako výtvor mysli. Proto se od něj odtahovat a vytvořit prostor mezi sebou a jím a odpoutávat se od něj stále více. Čím více se tento proces rozvíjí, tím více se blížíme k Pravdě, k osvícení.

Vkládání neosobnosti do svých myšlenek a do života, nás vede ke stále menšímu ztotožňování s egem. To ustupuje z cesty a uvolńuje prostor tomu co je za egem, aby se začlo odhalovat. Lidé nemohou žít spolu ve skutečném přátelství, pokud je ovládá ego. Pokud není tento zdroj disharmonie ovládnut, mohou být vzájemné konflikty omezeny na minimum tím, že budou omezeny vyzývavé provokace ega. V jediném okamžiku můžeme udržovat pouze jedinou myšlenku. Z toho vyplývá, že to co nám zabraňuje dosáhnout ztotožnění s Nadjá, je udržování myšlenky o svém osobním odděleném egu. Silné ego je nevýhodou, toto malé já stojí v cestě a musíme se ho vzdát citovou obětí v srdci. Jakmile bude jednou odstraněno z cesty, pocítíme obrovskou úlevu a získáme mír.

Pokud se nepoučíme, že naším nepřítelem je samo ego se všemi mentálními a citovými postoji, naše snahy o duchovní osvobození se pohybují v kruhu. Musíme vypustit ego ze svého posuzování a kalkulování, na vše pohlížet neosobně, a tak získáme stupeň vědění, který překračuje pouhý individuální názor. Pokud je mysl zaměřena pouze na své osobní záležitosti, nemá naději, že odhalí své vyšší úrovně. Člověk, který žije zcela uvnitř svého ega, žije v uzavřeném světě uvnitř sebe sama a nemůže získat žádné přímé poznání božského Nadjá. Když uznáme, že ego sice existuje, ale že není realitou v nejvyšším smyslu, pak bude život ega, protože je v dualitě, překračován v každém prožívaném okamžiku.

Odpoutáním od nároků minulých vzpomínek a od očekávání budoucích výsledků, se nám podaří odpoutat se od ega. Vzdát se ega znamená vzdát se myšlenky o něm. To provedeme ztišením mysli, kdykoli si v denním životě uvědomíme sebe. Jakmile je mysl ztišena, ego zmizí. Takto je mentálně zastíněna myšlenka, že jsme určitou osobou. To představuje ,,vzdání sebe“, které Ježíš a všichni velcí mystici naléhavě přikazovali. Tato technika odsunutí ega ztišením mysli je vhodná jen pro ty, kteří již ovládli mentální přirozenost prostřednictvím denní práce v meditaci a zároveň ovládli citovou přirozenost prostřednictvím zocelené vůle. To vše musí být přivedeno k dokonalosti, dříve než akt vzdání se ega může být skutečně proveden.

Většina lidí je uzavřena ve svém malém egu jako ve vězení, aniž by to věděli. Proto nehledají ani nežádají svobodu. Mají úžasnou schopnost cítit se v hranicích ega příjemně a nepřejí si dostat se na vyšší úroveň. Jsou s egem tak spokojeni, že ani nepřemýšlejí o jeho právu vládnout. Věří spíš ve své ego než ve své Nadjá. Velmi neradi se vzdáváme svého bezvýznamného ega, protože je pro nás tak drahocenné. Cokoli nám pomáhá osvobodit se z tyranie ega, stojí za pokus, ať je to idea nebo situace, navoděná nálada nebo určitá služba. Velmi nám pomůže, pokud se sami osvobodíme od své minulosti. Pokud bychom mohli přestat být zamilováni do svého ega a začali by jsme milovat Nadjá, náš postup by byl rychlý.

Přístup k životu s mentalitou osvobozenou od egoismu nebude zpočátku možný. Pokud existuje přání aby k tomu došlo, bude přístup přinejmenším méně egoistický než by byl jinak. K tomu filozofie vyvinula systém cvičení mysli a citů, který relativně a pokud je to lidsky možné, skutečně osvobozuje člověka z nadměrně egoistických přístupů k pravdě. Nejdříve by měla být odstraněna domýšlivost, ješitnost a politovánihodná malichernost ega. Ale čím více se snažíme s egem bojovat, tím více o něm přemýšlíme a soustřeďujeme se na něj. To nás stále udržuje v jeho zajetí, proto je vhodnější obrátit se k němu zády a přemýšlet o Nadjá a soustřeďovat se na něj. Ego nemá a ani nemůže být zničeno, musí být zbaveno své domýšlivosti, nezávislosti a jeho vláda musí padnout.

Když poprvé odmítneme své ego, bude to jen na chvíli, protože toto nepravé já je dostatečně silné na to, aby si znovu obnovilo své dominantní postavení. Ale přesto byl započat proces, který povede nakonec k jeho svržení. Neměli bychom odsouvat ego stranou pouze v určitých povznesených náladách, ale je nutné v tomto odmítání jáství pokračovat během každé zkušenosti a v každém okamžiku. Úspěšné završení Hledání vyžaduje přeměnu ze stavu být egem do stavu stát se pozorovatelem ega. Dříve než si můžeme uvědomit existenci skrytého pozorovatele, musíme ve svém postupu překonat své vjemy a emoce, své myšlenky a logické uvažování, prostě vše co jsme až dosud považovali za sebe.

Odpoutat se od ega můžeme jedině tehdy, až přestaneme věřit v jeho skutečnost. Když bude nakonec ego podrobeno a svrženo, Nadjá nám jej vrátí zpět, ale již mu neumožní jeho dominantní postavení. K podrobení ega dojde Milostí, která je nám udělena, nemůžeme to provést sami svým úsilím. Nejrychlejším způsobem jak dosáhnout cíle, je vypátrat samotný zdroj ega a onomu Zdroji ho nabídnout. Uznáváním a neustálou vzpomínkou se nakonec s tímto zdrojem spojit. Odhalení pravdy o tom, co skutečně jsme je závislé na tom, do jaké míry jsme odhalili omyl představy, že jsme tímto egem a ničím více. Uznat svůj omyl, to vyžaduje postoj skutečné pokory. Ten nám pomůže napravit svou chybu a zeslabit sebevědomé ego.

Na cestě Hledání nejvíce pokročí ten, kdo se nejvíce snaží oddělit od svého ega. Je to nesmírně dlouhý, pomalý a těžký boj, neboť jsme hypnotizováni představou, že ego je naším pravým Já. Přestaňme se ztotožňovat s osobností a nalezneme Nadjá. Je nutné změnit svou představu o sobě, přejít od představy osobního ega k pokusu netvořit žádnou představu, zůstat zcela svobodní a vůbec se s ničím neztotožňovat. Prostě jen být. Odevzdat své ego vyššímu Já, to je to, co za nás nikdo jiný nemůže udělat. Pokus vykořenit ego bude pravděpodobně neúspěšný, ale snaha o vykořenění jeho tyranie může být úspěšná. Kdybychom mohli dát Bohu tolik vzpomínek, jako dáváme egu, mohli bychom docela brzy získat osvícení, kteterému jiní lidé věnují celé životy namáhavého úsilí.

Paul Brunton:,,Jeden ze závažných důvodů, proč velcí duchovní učitelé vždy nařizují svým žákům nutnost podřídit ego, vzdát se jáství, je, že když se mysl stále zabývá svými vlastními osobními záležitostmi, úzce obmezuje své vlastní možnosti. Nemůže dosáhnout neosobní pravdy, která je tak odlišná a tak vzdálená od námětů, o nichž přemýšlí den za dnem, rok po roce. Pouze, když lidská mysl prolomí malost, kterou sama na sebe uvalila, může vnímat Nekonečno, božskou duši, která je jejím největším bytím."
https://www.paulbrunton.cz/show-free.htm?fid=102

[Návštěvník]

Ego zoufale touží po bezpečí.
Duše chce žít.
Pravdou je, že nemůžeme vést skutečný život bez rizika.
Bez bolesti nerozvíjíme hloubku.

Carol. S. Pearson

[Návštěvník]

Sedeli raz spolu láska a ego na lúke. Ego sa strašne naparovalo a snažilo sa dokázať láske, že má pravdu.

„Ja vždy vyhrám,“ hovorilo. „Pozri, aké som krásne, ako ma všetci uctievajú. Všetci chcú byť ako ja.“ Pokračovalo celé hodiny, útočilo na lásku, vysmievalo sa jej, vyhrážalo. Láska si len spokojne sedela a so záujmom naň hľadela.

Ego začalo byť nervózne. Na lásku neplatilo nič z jeho repertoáru. Každého iného by už dávno presvedčilo o svojej pravde. Hocikto iný by s ním už dávno súhlasil – buď zo strachu, alebo z pocitu viny. Ale láska bola iná.

„Prečo nič nehovoríš?“ opýtalo sa už dosť podráždené ego. „Dávam ti tu argument za argumentom a ty sa ani nebrániš, ani mi neoponuješ. Myslíš si vôbec niečo?“

Láska sa len spokojne usmiala a nastavila svoje telo slnečným lúčom.
„Tak povedz už niečo. Nemôžeš stále len mlčať. Skús ma o niečom presvedčiť. Poď so mnou do bitky!“ pokračovalo ego.

Láska zrazu pocítila ľútosť. Už videla toľko násilia, toľko strachu a toľko vojen. A toľko pošramoteného ega. Toto ego nebolo v ničom iné.
„Som najlepšie, som najkrajšie, som najmúdrejšie!“ snažilo sa prerušiť ticho.

„Musíš to uznať! Musíš!“

Láska sa zahľadela egu priamo do očí a zhlboka sa nadýchla. Ego sa začalo cítiť nepríjemne. ‚Čo je to za pohľad?‘ myslelo si. ‚Prečo sa na mňa tak intenzívne díva? A prečo sa mi pozerá priamo do oči? Čo ak tam uvidí…‘

„Čo by som tam uvidela?“ opýtala sa priamo láska. Ego zostalo ako skamenené. ‚Hádam mi nečíta myšlienky! To nemôže byť pravda!‘
„Viem, čo sa odohráva v tvojej mysli,“ odpovedala láska na jeho otázku. „Viem, čo si myslíš, čo cítiš, čo vidíš a čo by si chcelo. Viem o tebe všetko a cítim tvoj strach. Bojíš sa, že nikdy nebudeš dosť dobré. Bojíš sa, že sa rozplynieš, keď nastúpim ja. Bojíš sa, že raz ľudia pochopia, že ťa nepotrebujú.“

Ego sa na chvíľu zarazilo a chcelo povedať niečo ostré. Ale láska to vystihla presne. Poukázala na jeho najväčšiu slabinu. Zrazu pocítilo ľútosť. Sklonilo hlavu a z oka mu vypadla prvá slza v živote. „Ale ja nechcem umrieť,“ povedalo sklesnuto.

Láska sa naň s porozumením pozrela. Jej láskyplný stred sa otvoril a pozýval ego k sebe. „Vo mne budeš žiť naveky,“ povedala a vystrela k nemu ruky. Ego sa k nej zdráhavo približovalo. Oslnivá žiara vychádzajúca zo stredu ho neodolateľne lákala a zároveň desila. Ale príťažlivosť zvíťazila. Schúlilo sa do stredu lásky a pocítilo neuveriteľný pokoj. Takto sa ešte nikdy necítilo.

A vtom sa stalo niečo úžasné. Ego sa rozplynulo, ale zároveň sa stalo láskou samotnou. Odrazu bolo súčasťou všetkého. Vydýchlo si. Už nebolo samo. Konečne našlo to, čo hľadalo

[xyz]

Všechny spirituální touhy jsou snahou o překlenutí mezery, která vniká z pocitu naší oddělenosti a odcizení od života.

Jak překonat pocit oddělenosti a prožívat jednotu?
Osvícení je uvědomění si, že já nejsem činitelem. Pro uvědomění, že nejsem činitelem, musí dojít k překročení pocitu oddělenosti. To jsou především přesvědčení: já a moje tělo, já a moje pocity, já a moje myšlenky, já a svět, já a Bůh atd. Zkrátka, je to pocit odcizení od života. Je to pocit toho, že nejsme skutečně začlenění. Je to pocit nepřátelskosti. Všechny spirituální touhy jsou snahou o překlenutí této mezery.

Jakmile navlékneme na tento pocit oddělenosti vzpomínky, hodnocení a představy, máme zde ego - osobnost. Pokud věříme, že osobnost žije v tomto konkrétním těle, stáváme se smrtelnými. To je pád, o kterém hovoří svatá písma, ztracení nevinnosti. Nazývám to pocitem ega, protože ego není skutečné - je však složeno ze substance, které se můžeme držet. Je vytvořeno z myšlenek, takže je vytvořeno ze stejné látky jako sny!

Proto se ho nemůžete zbavit. Mnoho jich zkoušelo v průběhu staletí zabít ego, vzdát se ho nebo jej potlačit. Nikdo však na této cestě neuspěl. Jak se můžete zbavit lži? Ve hlubokém porozumění je nahlédnuto, že zde ego nikdy nebylo.

K překonání oddělenosti, pocitu ega, existují v zásadě dva přístupy. Jednak Sebedotazování a jednak Sjednocení. O Sebedotazování jsem již hovořil v jiném pojednání, a tak vám nyní řeknu něco více o přístupu Sjednocení.

V přístupu Sjednocení vycházíme ze samého začátku ze stanoviska, že ego pouze překrývá skutečnost, je něčím, co vzniká racionalizací. A proto mu zde nepřikládáme žádnou důležitost. Co tím míním? Poslechněme si, co o tom říká Buddha:

"Ve vidění je pouze viděné,
ve slyšení je pouze slyšené,
v pociťování je pouze pociťované."

Vše co je, jsou pouze zkušenosti, ale není zde žádný zakoušející (ego). Na chvíli si sedněte, zavřete oči a pozorujte svou mysl. Je v tomto proudu vědomí nějaká entita - ego, osobnost, která by byla ještě něčím jiným než formací myšlenek? Jaký je rozdíl mezi obsahem mysli a jeho svědkem? Žádný zde není. Jakéhokoliv svědka si usmyslíme, bude vždy tvořen myšlenkami.

"Ve vidění je pouze viděné, ve slyšení je pouze slyšené, v pociťování je pouze pociťované."

Ve Sjednocení se vůbec nezabýváme egem, dokonce ani tím zdali existuje, či nikoli. Hlavní otázkou ve Sjednocení je "jak zakusit jednotu se vším". Tato otázka je koanem. Koan je otázka, na kterou neexistuje slovní odpověď. Jestliže přijde odpověď, která není myslí, sami se staneme odpovědí. Odpověď je vaší nejhlubší skutečností. Odpověď je to, co jste, a vy jste to, co se samo vyjadřuje ve všem, co je a kdy bylo.

Ramana Mahárši by nahlížel na všechny: žebráky, sádhui, ministry, vrány, opice, krávy a psy stejně, protože on viděl všechno jako vyjádření této jediné skutečnosti, kterou nazýval Já. Ve Sjednocení rozpouštíte pocit já do zkušeností, které následují okamžik od okamžiku, dokud Pravda tak říkajíc nepřevezme vládu a stane se bez usilovnou.

Lidé se mě ptají "jak budu schopen dělat svou práci a starat se o rodinu, pokud rozpustím své já?". Obvykle jim odpovídám "nyní to funguje velmi dobře, že? A přitom nemáte já ani nyní. Prostě jen věříte, že nějaké já máte. Mohu se Vás zeptat? Jak se dokážete starat o svou práci a rodinu v tomto schizofrenním stavu mysli, kdy se ustavičně obáváte o entitu, která neexistuje?"

Všechno co je, je to, co je zakoušeno okamžik od okamžiku. Stálý proces jmen a tvarů, které nazýváme zkušenostmi. Když já odejde, rozlišování vnitřního a vnějšího světa odejde rovněž. Aby toto rozlišení vzniklo, potřebuje nějaké já, aby mělo vnitřní a vnější svět. Co zůstane, je vědomí.

Život je pohyb vědomí. Smrt je změna v tomto vědomí. Nikdo neumírá, protože nikdo nikdy nežil.

Nukunu Larsen

[Návštěvník]

"Toto je pozvání k zastavení." Abyste nevytvářeli to, kým jste. Být jednoduše sám sebou bez ponětí nebo paměti, kdo nebo co to je. Prostě být. Pak se uvidí, jak je to obrovské."

Naše prožitá zkušenost v lidském těle dává vzniknout široké škále jevů, které zahrnují myšlenky, pocity a obrazy nás samých. Myšlenky, pocity, pocity nebo vzpomínky nejsou problémem, pokud takto nedefinujeme nebo neidentifikujeme, kdo jsme. V tomto mocném dotazu Gangaji poukazuje na složité jemnosti ega, které udržují lidské utrpení. Zve nás, abychom přestali přehlížet zdroj všech jevů a objevili svou pravou tvář a „absolutní jednoduchost míru“.

[Návštěvník]

Je velmi těžké přesně vědět, jaké dobro by mělo vzejít z konkrétní situace, a jak se pokusit manipulovat s okolnostmi. Takže ta vaše představa dobra je nechat ego hrát si na Boha, a to, jak víte, dělá a pak se mu to vrací.

[Návštěvník]

Sklon odsuzovat ostatní, ponižovat je, zvláště v přítomnosti ostatních, je projevem egoismu zrozeného ze strachu. Tendence nacházet špatné v ostatních, hledat, kdy a kde selhali v našich očích, se objevuje proto, abychom se necítili ohroženi či vyzváni pravdou, kterou v nás jejich přítomnost zdůrazňuje.

Kdybychom jen byli tak bdělí v hledání naší vlastní podstaty, byli bychom plně probuzení a plně si vědomi Pravé Skutečnosti.

Mooji

https://neri7blog.wordpress.com/tag/ego/

[Návštěvník]

Vymažte ego

Jednou jsem byl nějakým křesťanem dotázán na nauku o dědičném hříchu, kde se
hovoří o tom, že každý člověk je zrozen v hříchu a že z něho může být vysvobozen pouze
vírou v Ježíše Krista. Indická filozofie na to poskytuje následující odpověď: O hříchu se říká, že
je v člověku, ale ve spánku není žádného člověčenství. Člověčenství přichází s probuzením,
spolu s myšlenkou „já jsem tělo“. Tato myšlenka je skutečným prapůvodním hříchem a musí
se odstranit, což nelze jinak, než smrtí ega. Pak už tato myšlenka nevzniká.
Nerozlišené vědomí čirého bytí je Srdcem, kterým ve skutečnosti jsme. Značí to ostatně
slovo hridajam (já jsem Srdce). Ze Srdce vystupuje pocit „já jsem“, jakožto prvotní, vlastní
zkušenost. Tento pocit je sám o sobě šuddha sattva (tj. stav, který je nepotřísněný radžasem
a tamasem). Ve stavu šuddha sattva (svárúpa) se Já projevuje a vědomě trvá v džnáninovi.

http://www.rudolfskarnitzl.cz/Texty/201 ... %20ego.pdf

[Návštěvník]

Pravda o „smrti“ ega

O mystické smrti, ve které umírá ego, jak jsem zjistil, panuje mnoho nesprávných názorů. Někteří ji dokonce zaměňují za jakousi sebevraždu až tělesnou smrt. Tak tomu není.

Sebevražda, tělesná smrt vůbec nic neřeší, ale vše jen zhoršuje. Naše utrpení je výsledkem naší nahromaděné karmy a zabitím těla naše karma není odstraněna, ale naopak zhoršena. Proto všichni praví duchovní učitelé sebevraždu neschvalují, ale odrazují od ní. Nabízejí jedině pravý a účinný způsob, jak se zbavit utrpení, což je stezka návratu k Bohu. To je i náš názor a nikdy nic jiného jsme neučili. Tělo nám zůstává i po smrti ega. To, co obrazně „umírá“, je naše nepravé já, naše totožnost s tělem a myslí, která je příčinou našeho omezení na ně a tím i utrpení.

V mystické smrti je rozpuštěna naše nepravá totožnost s tělem a s myslí, ale tělo i mysl jsou činné dál jako před rozpuštěním ega. Nic v tomto smyslu neztrácíme, ale naopak získáváme rozpuštěním klamu totožnosti s naším tělem a myslí svobodu, pevné poznání a přímé uvědomění, že jimi nejsme.

I po rozpuštění ega působením vazby vědomí na tělo cítíme všechny zkušenosti těla, ale jsme od nich rozlišeni, protože se neztotožňujeme s tělem ani s myslí. Víme, že jimi nejsme a proto je lépe ovládáme a případné utrpení nás tolik nepohlcuje a neničí.

Na místo nepravého já, totožnosti s tělem a s myslí, nastupuje vědomí Já jsem, do kterého se stále více a více noříme a prožíváme je jako Sebe. To je osvícení, které je východiskem k trvalému vysvobození ze života bez Boha.

Rozpuštění ega má dva stupně:

1) Rozpuštění názoru „jsem tělem a myslí“ a změnu názoru na svět a naši existenci v něm.

V prvém stupni na základě správného pochopení nauky přijmeme názor, že nejsme tělem ani myslí, ale vědomím Já jsem a změníme pořadí důležitosti našich hodnot. Nesměřujeme ke šťastné existenci ve světě, který odpadl od Boha, ale vracíme se k Bohu a do jeho království, o kterém víme, že není z tohoto světa.

2) Přímé rozpouštění totožnosti s tělem a myslí ve vědomí.

Pomocí pozorovatele těla a mysli si uvědomíme, že nejsme tělem ani myslí, které si pozorujícím vědomím uvědomujeme, ale jsme tímto pozorujícím vědomím. Pak trvale udržujeme pozorující vědomí jako sama sebe rozlišené od těla a mysli, které si vědomím uvědomujeme.

Nakonec přesouváme těžiště své totožnosti z těla a mysli do vědomí, ve kterém existují a působí, aniž bychom se s nimi ztotožňovali.

Jinými slovy: obracíme pozornost vědomí na samo vědomí, kterým jsme a uvědomujeme si tělo a výtvory mysli jako něco, co nejsme.

Rozpuštění ega není jednorázovým dosažením. Je trvalým úsilím, nedílnou součástí stezky od začátku až do konce, jímž je ego zeslabováno, až nakonec zmizí, což je ona mystická smrt a naše osvícení.

Jiří Vacek

https://www.pratelejirihovacka.cz/clank ... --ega.html

[Návštěvník]

[Návštěvník]

Ego je pocit sebe sama, který vzniká, když je mysl zcela nepozorovaná.

Nepozorovaná mysl vytváří ego. Ve skutečnosti nepozorovaná mysl je samo ego.

Jsou to mentální struktury, které jsou energetickými formacemi, protože každá myšlenka je energetická formace ve vaší hlavě.

Tady říkáte, to jsem já a to je můj život. Existují určité charakteristiky tohoto egoistického stavu,

jedna vlastnost je, že se existuje ve stavu časté nespokojenosti.

Je zde skrytý spodní proud něčeho životně důležitého, co chybí v mém životě.

[Návštěvník]