NEGATIVITA

[Návštěvník]

Otázkou je, zda se něco mohu naučit od toxických lidí.

Odpověď je ano. Od toxických lidí je možné naučit se nebýt toxický.

[Návštěvník]

Čtyři skutečnosti, které musíte pochopit:

1. Hněv je ta část vás samotných, která vás miluje nejvíce, ví to, když je s vámi špatně zacházeno, jste zanedbáváni nebo nerespektováni, signalizuje, že musíte udělat krok z místa, ve které se vám nedostává spravedlnosti.

2. Cokoli, co vás štve, učí vás trpělivosti. Každý, kdo vás opustí, vás učí, jak být nezávislý. Cokoli vás rozčiluje, vás učí odpouštět. Snažte se o všem uvažovat jako o zážitku z učení.

3. Čas nic neznamená a charakter znamená všechno.

4. Přijímejte lidi takové, jací jsou, ale umístěte je tam, kam patří. Jste generálním ředitelem svého života, zařiďte se podle toho.

[Návštěvník]

Definice hněvu

Hněv je emocionální trest, který udělujete sami sobě za chování někoho jiného.

[Návštěvník]

Jak si otravujete život

[Návštěvník]

"Nedávno jsi mluvil o zadržování hněvu a negativních emocí něžným způsobem. Mohl bys o tom říci něco víc? "

"Je to jako když matka drží dítě."

[Návštěvník]

Otázkou je, zda se něco mohu naučit od toxických lidí.

Odpověď je ano. Od toxických lidí je možné naučit se nebýt toxický.

Naopak,

Lze se naučit být ještě více toxický než ti druzí...

Přenos a protipřenos...

[Alfaomega]

Koncept „toxický“ vychází z duality „ego“ a „ti druzí“.

Kdo je ten, kdo hodnotí druhé a kdo trpí nějakou toxicitou? Já? Ego? Mysl?

Toxický nebo netoxický jsou nálepky, které dává mysl. Jestli se ztotožňuješ s tělem a myslí, tak vidíš druhé jako dobré nebo špatné. Ale v opravdové přirozenosti, žádná rozdělenost neexistuje.

Jestli vidíš u druhých něco, co tě zraňuje, nehledej příčinu venku. Tvá reakce není způsobena druhými, ale ztotožněním s tvou vlastní myslí. S pochopením sebe, zmizí potřeba učit se něco od druhých.

Mysl se vždycky přizpůsobuje tomu, čím se obklopuje, ale to jsou jen hry ega. Dokud musíš věřit, že jsi tělo a mysl, budeš se chytat do podobných pastí.

Přestaň se dívat ven a začni zkoumat, kdo jsi. Pak uvidíš, že žádné ‚toxické‘ ani ‚netoxické‘ bytosti neexistují. Existuje jenom vědomí.

[Inspektor Trachta]

Koncept „toxický“ vychází z duality „ego“ a „ti druzí“.

Kdo je ten, kdo hodnotí druhé a kdo trpí nějakou toxicitou? Já? Ego? Mysl?

Toxický nebo netoxický jsou nálepky, které dává mysl. Jestli se ztotožňuješ s tělem a myslí, tak vidíš druhé jako dobré nebo špatné. Ale v opravdové přirozenosti, žádná rozdělenost neexistuje.

Toxicita je vždy posuzována ve ztahu k něčemu, vůči čemu je toxiská. Třeba některé houby jsou vůči lidskému tělu toxické, jiné ne. A nejen houby. A také se dá rozlišit vůči kterým funkcím těla jsou toxické. Podobně je to i v oblasti duševní, kdy některé projevy - třeba psychické týrání dítěte je pro vývoj dítěte toxické nebo třeba působení Adoflfa Hitlera na německý národ bylo evidentně toxické.

Samozřejmě není třeba to rozlišovat a shrnout to, že jsou to nálepky a že v opravdové přirozenosti žádná rozdělenost neexistuje a uvařit si v pohodě muchomůrku hlízovitou nebo věřít konspiračním teoriím že nám "oni" ubližují, nebo že Země je placka, atd.

[Jana]

Koncept „toxický“ vychází z duality „ego“ a „ti druzí“.

Kdo je ten, kdo hodnotí druhé a kdo trpí nějakou toxicitou? Já? Ego? Mysl?

Toxický nebo netoxický jsou nálepky, které dává mysl. Jestli se ztotožňuješ s tělem a myslí, tak vidíš druhé jako dobré nebo špatné. Ale v opravdové přirozenosti, žádná rozdělenost neexistuje.

Toxicita je vždy posuzována ve vztahu k něčemu, vůči čemu je toxická. Třeba některé houby jsou vůči lidskému tělu toxické, jiné ne. A nejen houby. A také se dá rozlišit vůči kterým funkcím těla jsou toxické. Podobně je to i v oblasti duševní, kdy některé projevy - třeba psychické týrání dítěte je pro vývoj dítěte toxické nebo třeba působení Adoflfa Hitlera na německý národ bylo evidentně toxické. Ve světě duality může být nálepka toxicity docela užitečná, aby lidé pochopili příčiny a následky svých činů. Ale zároveň by poukázal na to, že lpění na těchto nálepkách zatemňuje přímé uvědomění skutečnosti – že ve své podstatě nejste tímto tělem, myslí, ani prožitkem oddělenosti. Jste ryzím vědomím, ve kterém se všechny tyto koncepty objevují a mizí.

Samozřejmě není třeba to rozlišovat a shrnout to, že jsou to nálepky a že v opravdové přirozenosti žádná rozdělenost neexistuje a uvařit si v pohodě muchomůrku hlízovitou nebo věřit konspiračním teoriím že nám "oni" ubližují, nebo že Země je placka, atd.

Zdravím Tě, inspektore. Z relativního hlediska je úplně v pořádku říkat, že něco je toxické vůči něčemu jinému – třeba houba vůči tělu nebo psychické týrání vůči psychice dítěte. Ve světě duality je dobré rozlišovat, co je dobré a co je zlé, aby lidé pochopili příčiny a následky svých činů.

Nevědomost může vést k utrpení jenom na úrovni těla a mysli. Pro toho, kdo je ztotožněný s tělem a myslí, je užitečné rozlišovat mezi tím, co je toxické a co ne. V nevědomosti je možné cokoliv, třeba i ukřižovat Krista, znáš to Ježíšovo: "Bože odpust jim, nevědí, co činí." Proto má smysl používat moudrost a rozlišovat, aby se předcházelo zbytečnému utrpení.

Realizovaný člověk sebe a ani nikoho vědomě nepoškodí (například by si nevařil smrtelně jedovatou houbu), protože je ve své podstatě sladěn s přirozenou inteligencí projeveného světa. Nepotřebuje si dokazovat, že jed nebo utrpení jsou iluze – prostě přirozeně jedná způsobem, který odpovídá harmonii s tím, co je.

Tak nějak to funguje jednoduše samo. Realizovaný nalézá Boží království a ostatní je přidáno. Není připoutaný k tělu a mysli, nepovažuje sebe sama za oddělenou smrtelnou zranitelnou individualitu, poznává absolutní realitu, kde vše je jednou jedinou nejvyšší pravdou a neexistuje tady nikdo, kdo by byl ve skutečnosti smrtelný, zranitelný.

A ještě oblíbený citát, aby to bylo úplně jasné:

"Nejvyšší překážkou je nevědomost. Myšlenka "já jsem tělem" je jejím základem. Proto ani o sobě, ani o jiných nemyslete, jako by byli tělem, ale vždy nejvyšší pravdou."
E. Tomáš

[Návštěvník]

Postřehy Eckharta Tolleho o zvládání hněvu a jeho dopadu na vaši mysl. V tomto videu Tolle vysvětluje, jak pozorovat hněv bez posuzování a nasměrovat jeho energii k vnitřnímu míru a osobnímu růstu. Naučte se kultivovat všímavost a odpoutat se od negativních emocí pro klidnější, přítomnější stav bytí. Hněv je přirozená emoce, ale nemusí ovládat vaši mysl ani váš život.

Otázka posluchače:
Často mě přemůže hněv, a způsobí, že celá moje duchovní praxe je jakoby vyhozená z okna. Cítím velkou bezmocnost a pesimismus. To je jedna věc. A další věc je, že často mám pocit, že něco je špatně, a že musím něco udělat, abych něco napravil. Asi je to jen imaginární, ne skutečné. Pravděpodobně není třeba nic dělat. Ale musím s tím něco dělat. Například teď cítím, že mi velmi silně bije srdce, myslím, že pro to není žádný důvod …

Eckhart Tolle:
Mluvíte právě na veřejnosti, tak možná proto … a to je v pořádku, prostě uznejte, že vám bije srdce, a nechte to být. A ten pocit, že je něco špatně, to není váš osobní problém, to je univerzální stav lidstva, které si nese v sobě pocit, že je něco špatně. A mysl se hned rozhlíží, co by s tím mohla dělat, kde je ta věc, která je špatně. A pak chybně interpretuje situace.
K hněvu: Když přijde hněv, jeho energetické pole okamžitě plyne do vaší mysli, a myšlenky které si myslíte, jsou odrazem hněvu. A proto si myslíte myšlenky, že všechny ty duchovní věci nefungují. To jsou myšlenky, které vycházejí z hněvu, z jeho energetického pole.

Posluchač:
Ano, že ať udělám cokoli, je to pořád stejné, že to nemá žádnou cenu, stejně to nebude fungovat. Takový druh myšlenek to vytváří.

Eckhart Tolle:
Až se to stane příště, podívejte se, jestli jste schopen při těch myšlenkách být si současně vědom, že jsou to myšlenky, které vznikly z energetického pole hněvu.
Jinak řečeno, podívejte se, zda můžete být při bdělém vědomí. V hněvu to není snadné, protože přichází náhle. Podívejte se, zda můžete vidět, že vámi prochází energie hněvu. A může to být i starý hněv, který je ve vás už dlouhou dobu. Říkám mu tělo bolesti. Ten starý hněv vstoupí do vaší mysli a ovládne vaše myšlenky. Jste schopen zůstat si toho vědom, když se to stane, a rozpoznat hněv jako výraz těla bolesti? A když si myslíte hněvivé myšlenky, jste schopen si uvědomit, že to jsou myšlenky hněvu, že si je myslí hněv? Že nejsou pravda? Jsou to jen myšlenky, které energetické pole hněvu odráží. Ten pokus spočívá v tom, zda můžete zůstat vědomý, jako pozorovatel či svědek těchto myšlenek a energetického pole hněvu.
Možná to nepůjde, já to navrhuji jen jako pokus. Zda jste či nejste schopen zůstat přítomen, to záleží na tom, jak mnoho přítomnosti již ve vás je. Jak mnoho síly přítomnosti je ve vás. Možná když tu budete s námi, bude ve vás více síly přítomnosti, protože zdejší energetické pole pomáhá „vytáhnout“ z vás energetické pole. Když u toho dokážete být jako svědek, pak začne docházet ke změnám, nebude třeba nic dělat.

Chápete, co myslím tím svědkem. Prostě být si vědom té energie. Abyste s ní nebyl absolutně ztotožněn. Být svědeckým vědomím. Stejně tak můžete být svědkem své nervozity. Když tu stojíte, srdce bije, je tu určitá nervozita, a vy můžete být svědkem: Je tu nervozita, je tu bušení srdce, a svědek dovolí všemu, aby to bylo, jak to je. Ale to je ve vás ta hlubší dimenze: řeknete si, buší mi srdce, cítím uvnitř sebe nervózní energii. To je verbalizace, slovní vyjádření, ale za tím slovním vyjádřením je schopnost to vidět. A to bude měnit všechny staré vzorce. Když do toho vstoupí uvědomění, staré vzorce se změní.

Takže nemusíte měnit sebe, protože to je složité. Mnozí lidé si myslí, že to musí udělat: Musím se změnit. Ale ta největší změna přijde, když se stanete vědomými toho, co se děje uvnitř vás. Ten hněv, to už nejste vy, hněv je prostě hněv. A vy jste bdělé vědomí. Vy to víte, vidíte, cítíte. A to je rozhodující posun – od toho, že jste hněvem, k tomu, že máte energetické pole hněvu a pozorujete je. To je nádherný posun.

Takže, využijte hněvu k duchovnímu cvičení. A když se to nepodaří, samozřejmě hněv hned řekne, vidíš, zase jsi zklamal, nedokážeš to – to mluví hněv.

Posluchač:
Říká: něco je s tebou špatně.

Eckhart Tolle:
Ano, to hlavně. Je na tobě něco špatně. Možná vás překvapí, že na planetě jsou miliardy lidí, které mají stejný myšlenkový vzorec. Je na mně něco špatně. To je součást lidského ega. Ale to si musíte uvědomit, a pak se vše změní. To je jediný pravý klíč.
Jestliže se vám to nepodaří hned, když přijde hněv, uvědomte si to okamžitě potom, jakmile se hněv uklidní. „Aha, byl tu hněv, a já jsem nebyl přítomen.“ A přijde čas, kdy dokážete zachytit hněv hned v prvním okamžiku, anebo si uvědomíte, že je ve vás určitá myšlenka, která vytváří hněv, ještě předtím, než se hněv plně rozvine. A možná se z toho ani nestane plně rozvinutý hněv, pokud to zachytíte v první chvíli. Možná na to budete mít jen tři sekundy. Ono to přichází velmi rychle, hněv je explozívní energie, máte na to tři, čtyři, pět sekund, abyste pocítíli: aha, přichází to, je to tady. To přichází hněvivé tělo bolesti. A když ho zachytíte v raném stádiu … Nepotlačujte ho, ale pociťte ho, buďte tam jako svědek. A i když bude růst, svědek bude růst s ním. Nemusí růst, uvidíte, zda naroste v plně rozvinutý hněv nebo ne. Na tom nezáleží.
Takže, buďte vděční za svůj hněv, protože hněv se stává pro vás velmi důležitým duchovním cvičením. Protože skrze něj může růst uvědomění. Pro lidi je někdy divné, že mají být vděční za věci, které jsou v jejich životě nejobtížnějšími překážkami, ale je to pro ně největší příležitost k duchovnímu probuzení. Využijte to jako součást vaší praxe.

Posluchač:
Myslím, že nejtěžší, s čím je třeba se vyrovnat, je bezmocnost, pesimismus, že jsem zase zklamal …

Eckhart Tolle:
Ano. Ale musíte rozpoznat, že to jsou myšlenkové formy, myšlenky, které vznikají ve vaší mysli. A když jste při bdělém vědomí, nemusíte věřit každé myšlence, která vznikne. V tom je nesmírná svoboda. Musíte připustit, že jsou to myšlenky, které pocházejí z hněvu, není to pravda. Je to myšlenková forma, která přichází z hněvu, z těla bolesti. Když myšlenka pochází z hněvu, není to pravda, je to překroucení. Připusťte to, aha, tady je další myšlenková forma, která mi říká něco negativního – že se nedá nic dělat, že to mám vzdát. Uvědomte si, odkud to pochází. Je to jen myšlenková forma. Chápete, jak je to důležité?
Možná se setkáme za rok, a bude zajímavé, jak se věci vyvinou. Když budete cvičit svou bdělost, abyste pozoroval svůj hněv, uvidíte, jaké to bude o rok později.
Teď už musíme končit, děkuji vám. Je nádherné vidět, jak se vědomí vyvíjí, probouzí v různých lidských formách, v různými cestami, a měli bychom být vděční za všechno, zejména za obtížné součásti našeho života, protože bez toho by nebylo žádné probuzení. Právě obtížné úkoly vytvářejí nezbytnou energii pro rozkvět vědomí.

[Návštěvník]

[Návštěvník]

Ovládejte své negativní myšlenky a nechte je vyblednout

Jak ovládat naše negativní emoce a jak ovládat naši mysl. Například, když se na někoho naštveme a stále na něj myslíme a znovu se rozčilujeme, ten hněv bude růst stále víc a víc. Když mu přestaneme věnovat pozornost, tento hněv zmizí z naší mysli. Je to něco podobného jako s malými dětmi. Když spadnou, začnou plakat. Pokud rodič vidí, že to není nic vážného, a nevěnuje tomu žádnou pozornost, co se stane? Dítě to přestane řešit a přestane plakat. Stejně to funguje s naší myslí. Když nepřikládáme důležitost těmto myšlenkám a prostě je necháme projít naší myslí, zmizí.

[Návštěvník]

Nic negativního neexistuje — a přesto vše přijímáme

Z pohledu Probuzeného vědomí je jasné: ve své nejhlubší podstatě neexistuje nic, co by bylo skutečně negativní. Toto není výrok založený na přání nebo snaze „pozitivně myslet“, ale na přímém zakoušení Jednoty, ve které se vše děje, vše se proměňuje, a nic není oddělené od Zdroje.

Přesto může v mysli vyvstat pochybnost:

„Neměli bychom popírat to negativní – jinak by to mohlo mít nepříjemné důsledky.“

Tato obava je zcela pochopitelná. Není to však strach z „popření negativity“, ale strach z odmítnutí prožívání, strach, že budeme něčím méně opravdoví nebo že ztratíme lidskost.

Je důležité rozlišit: nepopíráme prožitek – ale mizí hodnocení.

Rozdíl mezi prožíváním skrze mysl a skrze Vědomí

1. Když se prožívá realita skrze mysl:

Dochází k neustálému hodnocení: „Tohle je dobré, tohle je špatné.“

Objeví se vnitřní odpor: „Tohle nechci cítit. To by tu nemělo být.“

Tento odpor často vytváří napětí, kontrakci, bolest.

Negativita se zesiluje, protože je posuzována jako chyba nebo hrozba.

Mysl má tendenci problém „řešit“ tím, že buď utíká (popírání), nebo bojuje (odpor, kontrola).

2. Když se prožívá realita skrze uvědomění Skutečnosti:

Vše je vnímáno jako dějící se v poli tichého přijímajícího vědomí.

Emoce mohou být stále silné, ale nejsou hodnoceny – nejsou špatné ani dobré.

Například bolest je vnímána jako energie, která přichází a odchází – ne jako chyba, ale jako zkušenost.

Neexistuje potřeba utíkat. Není čeho se bát, protože nic z toho nemá moc nad tím, kdo skutečně jsme.

Dochází k hlubokému uvolnění a často k alchymii – transformaci.

Popírání vs. hluboké přijetí

Z pohledu ega může „říkat, že nic není negativní“ působit jako popírání. Ale ve skutečnosti je to pravý opak: je to radikální přijetí všeho – bez výjimky.
Popírání znamená: „Tohle tu nesmí být.“
Přijetí znamená: „Ano, i tohle je součástí Jednoho Bytí.“

Probuzené vědomí nic nevynechává. Vidí bolest i radost jako tváře téhož. Jen už není identifikováno s příběhem o tom, co by „mělo nebo nemělo být“.

Důsledky „nepopírání negativity“ z pohledu Probuzených

Když se nic nepotlačuje, když se vše nechává být, když se přestává hodnotit – to není lhostejnost.
Naopak, rodí se hlubší soucit, skutečný soucit, protože už nejde o „mě a ty“, ale o Jedno vědomí v různých formách projevu.

A pokud je v těle bolest, pokud se objeví smutek, vztek, strach – není třeba to „popřít“ ani „řešit“. Stačí dovolit, aby to bylo v přímém světle přítomnosti. Odtud vychází skutečná svoboda.

Závěrem

V Probuzeném vnímání neexistuje negativita – ale existuje prožitek toho, co mysl může nazvat nepříjemným.
Rozdíl je v tom, zda tomu uvěříme jako „problému“, nebo to uvidíme jako přechodný jev v prostoru vědomí, které jsme.

Ať už se děje cokoli, nic z toho není chybou. Nic z toho není proti nám.
Je to pozvání. Do hloubky. Do ticha. Do pravdy. Do sebe.

.

[Návštěvník]

Proč se zdá, že i probuzení někdy posuzují?

V duchovní praxi často narazíme na paradox: na jedné straně slova o jednotě, nepřítomnosti soudů a čistém vědomém bytí, a na straně druhé výpovědi nebo postoje lidí, kteří o probuzení mluví, a přesto – jak se může zdát – posuzují druhé, vyjadřují nesouhlas, či dokonce reagují ostře.

Pro někoho se v takových okamžicích objeví pochybnost: „Může být ten, kdo toto říká, skutečně probuzený? Není to celé jen další hra ega, jen rafinovanější, sofistikovanější?“ Tyto otázky jsou zcela pochopitelné – a mají svůj smysl. Ale mohou být i dveřmi k hlubšímu pochopení.

Posuzování versus rozlišování

Především je důležité rozlišit mezi posuzováním a rozlišováním. Posuzování (soud) vychází z duality – z přesvědčení, že „já“ jsem oddělen od „tebe“, a že mohu tebe „hodnotit“ jako více či méně správného, špatného, lepšího, horšího. Je to mechanismus ega, který se snaží definovat svět skrze svou identitu.

Rozlišování však vychází z jasnosti – ze schopnosti vidět věci takové, jaké jsou, bez projekce osobní agendy. Probuzený člověk může říci: „Toto, co zaznívá, není pravdivé“ – ne proto, aby někoho znehodnotil, ale proto, že vyvstává v tichu jasnost. Nejde o výrok „já vím lépe než ty“, ale o jednoduché vyjádření toho, co právě teď vyvstává z vědomí. Rozlišování nevytváří oddělenost – pouze světlo.

Proč to někdy vypadá tvrdě?

Slova nemají samy o sobě kvalitu „tvrdá“ nebo „jemná“. Kvalitu jim dává kontext, tón, vnitřní postoj i naslouchající mysl. Někdy slova zasáhnou přesně tam, kde se ještě držíme neviditelného uzlu – a tehdy to může zabolel. Bolest však nemusí znamenat, že někdo „útočí“. Může to být jen světlo, které zasvítilo tam, kde jsme se nechtěli podívat.

Některé duchovní tradice pracují velmi jemně, jiné ostře. Pravda sama není ani tvrdá, ani měkká. Je tím, co je – a co zůstává, když opadne osobní příběh.

Probuzení není perfekce osobnosti

Dalším častým omylem je představa, že probuzený člověk bude vždy jednat „jemně“, „příjemně“, „neutrálně“, jako jakýsi duchovní terapeut. Ale probuzení není změna osobnosti – je to rozpuštění iluze „osoby“. To, co zůstává, může mít jakoukoli formu projevu – může být tiché, nebo expresivní, může mluvit, nebo mlčet, může se smát, nebo být přísné. Podstatné je to, z čeho to vyvěrá – nikoli, jak to zní.

Mnozí tzv. osvícení mistři minulosti i přítomnosti promlouvali nekompromisně. Ne proto, že by chtěli soudit, ale protože bylo třeba strhnout závoj. Skutečná ostrost pravdy není osobní – ale může být silná. Není to hněv ega – ale oheň přímého světla.

A co když skutečně dochází k posuzování?

Je možné i to. Může se stát, že někdo, kdo měl hluboký vhled, z něj opět částečně „spadne“. Nebo že se v projevu ještě drží zbytky starého zvyku mysli. Duchovní cesta není černobílá – není to jednorázový přechod z „neprobuzení“ do „osvícení“. Mnoho opravdových hledajících i učitelů prochází procesem prohlubování, očišťování a ladění do jemnosti, která není na oko, ale doopravdy beze zbytku.

A právě proto je důležité nesoudit – ani ty, kteří mluví o pravdě, ani ty, kteří s nimi nesouhlasí. Vše je součástí téhož snu, téhož hledání, téhož návratu k Jednomu.

Závěrem

Když se zdá, že někdo „probuzený“ posuzuje – zeptej se v tichu: Kde se ve mně bere pocit zasažení? Co se tu vlastně dotýká čeho?

Možná právě tento moment – který na povrchu vypadá jako „spor“ nebo „překážka“ – je ve skutečnosti pozvánkou do nejhlubšího usebrání, kde už nikdo nikoho neposuzuje. Protože tam už nikdo není. Jen jasné, tiché vědomí, které není nikým a vším.

A v tom je skutečná svoboda.