O štěstí
Re: O štěstí
od Návštěvník » stř 10. bře 2021 17:35:35
Co je příčinou skutečného štěstí? Jak může člověk dosáhnout stavu, kdy má nepřetržitě dobrý pocit?
V podstatě existují dva druhy štěstí. Jeden z nich je velice požitkářský. Objevuje se tehdy, když jsme schopni mít všechno, co chceme.
V naší bohaté části světa je hodně lidí, kteří mají materiální věci, po kterých touží. Chrání si je a ony jim přinášejí spoustu užitku.
Ale pak přijde nemoc, stáří a smrt a ty už tak příjemné nejsou. Nakonec musíme všichni všechno opustit a odejít s prázdnou.
Takže se to sice podobá štěstí, ale nemá to dlouhé trvání. Občas se u nás zasstaví berňák nebo si soused postaví větší dům. Stát se může cokoliv.
Existuje však také jiný druh štěstí, na které se můžeme doopravdy spolehnout, který má hluboký význam. Objevuje se, když poznáme samotnou mysl.
Tehdy jsme si vědomí zrcadla za obrázky a oceánu pod vlnami.
To, co se právě teď dívá našima očima a slyší našima ušima, rozpoznává samo sebe.
To přináší skutečné štěstí.
Proč?
Protože mysl je jako prostor. Není věcí. Nebyla vyrobena, stvořena a ani se nenarodila. Proto se nerospadne, nezmizí a ani nezemře.
Díky tomu se stáváme neohroženými.
Když z úrovně neohroženosti vnímáme všechno, co se děje v nás samotných a všude kolem, všechny pocity a situace, pak se přirozeně objeví radost.
Přichází jen tak, sama od sebe.
Když nakonec pochopíme, že všechny bytosti chtějí být šťastné, i přes to, že si způsobují jenom problémy, budeme soucitní.
Budeme chtít lidem pomáhat, pracovat pro ně a udělat něco dobrého.
Zdrojem skutčného štěstí je tedy rozpoznání mysli jako takové.
Odhalení mysli samotné.
Když spatří samu sebe, svou bdělost, když poznáme, co je mezi a za jevy.
To bychom měli přát každému.
- Návštěvník
Re: O štěstí
od Návštěvník » úte 18. kvě 2021 20:35:03
Štěstí není náhoda, může se ho naučit každý. Lama Ole Nydahl ukazuje, co můžeme udělat, abychom byli šťastní a dosáhli trvalé vnitřní svobody.
V buddhismu je trvalé štěstí výsledkem vnitřního zrání a určitých postojů, které upřednostňují vnímání štěstí. Vědomým ovlivňováním našich myšlenek a pocitů a změnou našeho chování měníme sebe a tím i náš svět.
- Návštěvník
Re: O štěstí
od Návštěvník » pát 09. črc 2021 5:40:14
Dnes chci mluvit o štěstí. Jako děti jste milovali čokoládu a dort. Mysleli jste si, že až budete staří jako rodiče, budete mít všechno, čokoládu a dort a potom budete šťastní. Teď máte dost čokolády, sladkostí, ale je to nudné, protože dort už není to ono, rozhodnete se, že si uděláte radost a pořídíte si televizi, dům, auto a až budete mít manželku nebo manžela a budete mít všechno, pak budete šťastní.
Ale šťastní nejste, máte jen víc problémů, s autem, domem... problém je i s manželem nebo s manželkou, děti jsou problém..
Ale Buddha říká, že stačí vědět, kdo jsi a jak existuješ. Jen rozumíš své mysli, jak to funguje, jak vzniká připoutanost a touha, jak vzniká nevědomost a kde přicházejí emoce. Z toho stačí znát jen podstatu. Tohle všechno dává tolik štěstí a míru a obrátí to váš život vzhůru nohama. To, co jste si interpretovali jako hrozné, se mění v krásné. Jen sledujete svou mysl, jak vnímá, jak interpretuje jakýkoliv objekt, jak se cítí pohodlně nebo nepříjemně. Když vnímám tento druh pohledu, vzniká tento pocit, přijde taková emoce, která to diskriminuje, kontroluji mysl a to je vše, je to velmi jednoduché. Ovládejte své emoce, nenechte se ovládat svými emocemi. Nikdy nenajdete štěstí, pokud tomu nerozumíte. Pokud nerozumíte svým emocím. A jak vnímáte věci, nikdy nenajdete objekt, ale vždy jenom to, jak se na to díváte.
- Návštěvník
Re: O štěstí
od Návštěvník » pon 06. čer 2022 18:59:02
T: Říkáš, že čisté štěstí je dostupné všem za všech okolností, ..
(10:01) RS: I když procházíte bolestnou negativní zkušeností, vaše skutečná přirozenost, čisté Já zůstává nedotčeno, i když je hluboce zatemněno vaší zkušeností...
(10:01) RS: I když procházíte bolestnou negativní zkušeností, vaše skutečná přirozenost, čisté Já zůstává nedotčeno, i když je hluboce zatemněno vaší zkušeností...
- Návštěvník
Re: O štěstí
od Návštěvník » ned 07. srp 2022 16:23:03
Štěstí je stav, vnitřní stav. Štěstí je způsob, jak prožíváš sebe sama. Štěstí je milovat sebe sama. Štěstí je být sám sebou.
Štěstí je být sám sebou a nepřekážet si.
To je ohromný štěstí, protože když se člověk naučí sám se sebou vyjít a milovat sám sebe, tak je pro něj přirozené milovat i ostatní, protože na tom pak není nic složitého.
Když člověk sám sebe nemiluje nebo nějakým způsobem se nenávidí nebo je na sebe přísnej nebo je na sebe hodně kritickej nebo si nevěří nebo se podceňuje, tak to promítá do ostatních lidí.
Většinou se potom děje to, že příčiny svých problémů hledáme v ostatních.
Hledáme to v tom, kdo nám ubližuje, kdo nám klade překážky, kdo nás podvedl a najdeme tam vždycky někoho.
Jaroslav Dušek
https://m.facebook.com/OdpovedjeLaska/p ... VCR2jhCDYP
Štěstí je být sám sebou a nepřekážet si.
To je ohromný štěstí, protože když se člověk naučí sám se sebou vyjít a milovat sám sebe, tak je pro něj přirozené milovat i ostatní, protože na tom pak není nic složitého.
Když člověk sám sebe nemiluje nebo nějakým způsobem se nenávidí nebo je na sebe přísnej nebo je na sebe hodně kritickej nebo si nevěří nebo se podceňuje, tak to promítá do ostatních lidí.
Většinou se potom děje to, že příčiny svých problémů hledáme v ostatních.
Hledáme to v tom, kdo nám ubližuje, kdo nám klade překážky, kdo nás podvedl a najdeme tam vždycky někoho.
Jaroslav Dušek
https://m.facebook.com/OdpovedjeLaska/p ... VCR2jhCDYP
- Návštěvník
Re: O štěstí
od Návštěvník » pon 31. říj 2022 17:24:22
...láska je cesta, na kterou se člověk vydává spolu s někým, aby nakonec došel sám k sobě. Naučte se nechat "duši vlát" jako ve větru a brát věci méně vážně.
Střípky z knihy Pryč se vším, co nám brání ve štěstí aneb cesta k vnitřní svobodě.
Ne každý se dokáže snadno od něčeho odpoutat. Přitom často toužíme zbavit se různých úzkostí, strachu, předsudků, problémů, zlosti, stresu a nelichotivého obrazu o sobě samých.
Autor v této knize ukazuje cestu k větší harmonii a duševní rovnováze a dodává nám odvahu nově si uspořádat život.
- Návštěvník
Re: O štěstí
od Návštěvník » stř 02. lis 2022 21:37:44
O muži, který na ostrově Bali, pár dní před odjezdem, navštíví věhlasného léčitele...
- Návštěvník
Re: O štěstí
od Návštěvník » ned 11. pro 2022 18:57:15
Jaká je cesta ke štěstí? Jsme nešťastní, když spíme? Žádná lidská bytost nebyla nešťastná, když spí. Naše problémy začínají, když se probudíme. Takže vše, co musíte udělat, je toto: Pusťte to. Můžete to udělat, děláte to každou noc, takže to dělejte, když jste vzhůru.
Pak budete mít energii na řešení problémů, pak utrpení končí.
Pak budete mít energii na řešení problémů, pak utrpení končí.
- Návštěvník
Re: O štěstí
od Návštěvník » sob 25. úno 2023 16:52:52
Papaji – Musíme TRPĚT, abychom byli ŠŤASTNÍ?
Je opravdu nutné prožít těžké chvíle, abyste byli šťastní?
Musíme projít bolestí a obtížemi, abychom byli šťastní?
Co kdybychom se učili trpět místo toho, abychom byli šťastní?
Je opravdu nutné prožít těžké chvíle, abyste byli šťastní?
Musíme projít bolestí a obtížemi, abychom byli šťastní?
Co kdybychom se učili trpět místo toho, abychom byli šťastní?
- Návštěvník
Re: O štěstí
od Návštěvník » stř 22. bře 2023 12:53:23
Buddhismus učí, že radost a štěstí pramení z toho, že necháme všechno jít. Udělejte si prosím inventuru svého života. Jsou věci, na kterých jste viseli, které opravdu nejsou užitečné a připravují vás o svobodu. Najděte odvahu a nechte je jít.
- Návštěvník
Re: O štěstí
od Návštěvník » stř 12. dub 2023 8:49:44
„Nejprve jsme nevěřili.“ Vědci zjistili, co nám přináší štěstí a zdraví
Je to nejdelší studie lidských životů, aspoň podle znalostí autorů. Trvá již přes 85 let, obsáhla čtyři generace. Její otázka je prostá: Co dělá naše životy šťastné, zdravé a dlouhé? Není to ani cvičení, ani správná strava, ani peníze nebo kariéra, líčí autoři. Říkají to se sebevědomím, pro které již mají důkazy.
Kvalitní společenské vztahy jsou základem šťastného, dlouhého a zdravého života, říká unikátní studie. A posezení s přáteli se počítá též.
Tým, posledních osmnáct let ho vede psychiatr Robert Waldinger, však nezastírá, že nejprve zjištěním, která v osmdesátých letech dvacátého století začala vydávat data jeho výzkumu, nevěřil. Podmínky pro šťastný, dlouhý a zdravý život totiž zahrnovaly mnoho faktorů, jako je například schopnost a svoboda činit důležitá životní rozhodnutí, jeden však mezi nimi čněl jako nejvýznamnější a ústřední: dobré lidské vztahy.
Vědce to vedlo k pochybám. „O spojení duše a těla se samozřejmě ví a dost pokrytecky o něm často všichni mluvíme,“ říká Waldinger. „Jenže jak nás vřelé mezilidské vztahy mohou uchránit od chorob srdeční tepny, například? Nebo od artritidy? Jak se může vztah dostat do našeho těla a mít vliv na naši fyziologii?“ popisuje pro list The Guardian nedůvěru svého týmu v první výsledky.
Centrální význam mezilidských vztahů na naše štěstí a zdraví však začaly potvrzovat další a další dílčí studie. „Takže jsme si řekli: OK, můžeme se na naše zjištění začít spoléhat,“ shrnuje Waldinger, jehož řeč pro TED Talk zhlédlo přes 44 milionů lidí. A dodává, že ani kvalitní vztahy nejsou jen tak, „zadarmo“. Vyvážené a zdravé mezilidské vztahy vyžadují pozornost, úsilí, údržbu, péči. Waldinger tomu říká „sociální fitness“.
Okna do cizích životů
Harvardova studie, jejímž v pořadí již čtvrtým vedoucím se stal, má kořeny v roce 1938. Na jejím začátku stály vlastně dvě, původně nepropojené práce. První se účastnilo 268 studentů Harvardovy univerzity, všichni byli bělošští muži ve svých devatenácti letech a mimochodem, byl mezi nimi i pozdější prezident John F Kennedy. „Je to ten nejvíc politicky nekorektní vzorek, který jsme mohli mít, tak to však rok 1938 přinesl,“ poznamenává Waldinger.
Druhou skupinou bylo 456 mladíků ze zanedbaných oblastí Bostonu, výzkum vedl právník Sheldon Glueck a sociální pracovnice Eleanor Gluecková. Snažil se zjistit, jaké faktory dokážou napomoci tomu, že se mládež z deprivovaných ekonomických podmínek vyhne kriminalitě a rozvíjí své životy dobrým směrem.
Obě studie postupně splynuly, později obsáhly již i ženy, ačkoli z rasové redukce se nikdy nevymanily, jak Waldinger přiznává. Boston byl z osmadevadesáti procent bělošský, a to se na startu studie v roce 1938 muselo projevit, vysvětluje. Autorský tým proto přihlížel i k jiným pracím, které limitem netrpěly.
Své vlastní respondenty a respondentky zkoumal s příkladnou pečlivostí, jejich práce je vlastně záznamem, nahrávkou jejich životů v reálném čase. Odborníci je průběžně zpovídali a zajímala je řada věcí, jejich práce, zdraví, partneři a partnerky, přátelé, jejich náboženské přesvědčení či jeho absence, politické preference, účast na společenském životě jejich sousedství, jejich obavy, přání. Seznam byl nekonečný.
Výsledkem bylo okno do životů mužů a žen. „Jsem svého druhu voyeur,“ přiznává Waldinger, „sleduji jejich životy, můžete si vytáhnout něčí spis, dostanete tisíce stran textu a můžete se procházet cizím životem.“
A postupně se začal vyjevovat vzorec, který dokázal předurčovat, jestli život toho kterého je a bude šťastný, zdravý a dlouhý.
Nebyla to náhoda
Když první generace zpovídaných dosáhla osmdesáti let věku a vědci o nich měli všechna data ilustrující jejich fyzické a duševní zdraví, která sbírali rok po roce, odhodlali se k inventuře. „Začali jsme mít pocit, že když se ohlédneme na životy účastníků v jejich středním věku, mohli bychom z nich vyčíst, jaké faktory nejsilněji předpovídaly, kdo bude zdravý a šťastný v osmdesáti letech,“ vysvětluje Waldinger v rozhovoru pro Harvardovu univerzitu.
Nezastírá, že autorský tým měl své tipy. Zřejmě medicínské údaje, jako je hladina cholesterolu nebo krevní tlak, domnívali se. Jenže se pletli, jak data vyjevila. Délka a kvalita života se dala nejpřesněji předpovědět ze spokojenosti s mezilidskými vztahy, především partnerskými. Odborníci, vedeni vědeckou přísností a exaktností, napoprvé zjištění odmítali.
„Nejdříve jsme nevěřili. Dělali jsme si starosti, jak by něco takového bylo možné. Říkali jsme si: Když máte šťastné vztahy, budete šťastní, to smysl dává. Ale jak by kvalita vašich vztahů mohla ovlivnit to, jestli budete trpět cukrovkou druhého typu nebo artritidou? Měli jsme za to, že jsme spíše narazili na náhodu, že to není skutečné zjištění,“ doznává Waldinger.
Jenže na mezilidské vztahy poukazovaly další a další výsledky. „Nyní je to robustní nález. Fakt, že mezilidská spojení a jejich kvalita mají reálný dopad na zdraví, stejně jako na štěstí, je nyní velmi dobře podložený,“ shrnuje. Ve svém článku v magazínu Big Think Waldinger dodává: „Lidé, kteří jsou lépe napojeni na svou rodinu, přátele, komunitu, jsou šťastnější a fyzicky zdravější než ti, kteří jsou napojeni méně.“
Vědci přitom nemají pouze doklady o významu mezilidských vztahů. Nabízejí též vysvětlení, jak se onen sociální prvek může promítnout do fyzického zdraví. Jak se vztahy vepíšou do těl.
Mechanismus souvisí se stresem
Tým kolem studie si totiž položil právě tuto nepříjemnou otázku: „Jak to funguje? Jakým mechanismem vztahy ovlivňují fyziologii?“ Hledáním odpovědi vědci podle svých slov strávili posledních deset let.
„Nejlepší hypotéza, pro kterou máme k dispozici data, naznačuje, že ve hře je stres a jeho regulace, o kterou se vztahy starají,“ prozrazuje vědec. Zdůrazňuje, že nejde o to stres eliminovat. „Je přirozenou součástí našich životů,“ poznamenává. Jenže dodává, že jde o to, jak se poté, co absolvujeme mód „uteč, nebo bojuj“, který s sebou stres nese, dostaneme zpátky do rovnováhy. Jak se ze stresu zotavíme.
A právě v tom vztahy pomáhají. „Během dne mě něco v práci rozruší, vztekám se nad tím nebo o tom přemítám, pak však jdu domů, mluvím o tom se ženou, s přítelem, s někým, kdo je dobrý posluchač, a doslova cítím, jak se tělo zklidňuje,“ vykresluje Waldinger ochranu a pomoc, kterou nám vztahy dávají.
A dovozuje, že člověk, který je sociálně izolovaný, se ze stresového modelu „uteč, nebo bojuj“ nevymaní. Tím pádem mu organismem kolují vyšší porce stresových hormonů, jako je kortizol, to s sebou nese vyšší zánětlivé hladiny. A přesně to je způsob, jak se dostatek nebo absence sociálních vztahů promítá do našeho tělesného zdraví.
Pokud není ve vašem vnitřním vybavení preference pro odloučenost, vnucuje vám sociální izolace život v chronickém stresu. „Proto soudíme, že je samota pro zdraví nebezpečná stejně jako vykouření krabičky cigaret denně nebo obezita. Má stejný tělesný otisk jako tyto dva problémy,“ soudí vědec.
Sociální fitnes: vztahy vyžadují úsilí
Kromě toho však vedoucí unikátní studie připomíná, že dobré osobní vztahy nejsou „zadarmo“ ani automaticky napořád. Připodobňuje to k tělesném cvičení. Když navštívíte tělocvičnu jednou dvakrát, neřeknete si: a stačilo. Víte, že cvičit musíte vytrvale, že si péče o tělo zaslouží pravidelnost, permanentní úsilí. „Totéž platí pro přátelství, vztahy,“ zdůrazňuje Waldinger. Výzkum podtrhl, že nejvíc pulzující mezilidské sítě měli muži a ženy, kteří se jim věnovali a pečovali o ně.
Nemusí přitom jít o nic velkého, časově náročného, originálního, velkolepého. Stačí poslat esemesku, zajít na pivo, kávu, návštěvu. „Mohou to být malé věci. Když je však děláte pravidelně, udrží ony sítě naživu,“ říká. Náš sociální život je živoucí systém a potřebuje údržbu. „Jednou z cest jsou docela malinké věci. Právě teď se můžete zamyslet a zeptat se: Kdo mi schází? Koho bych rád vídal častěji? Koho jsem ztratil z dohledu? Pošlete mu zprávu, e-mail, zatelefonujte mu,“ doporučuje.
Šíře našich sociálních vztahů, jejich počet, nemá univerzální měřítka. „Neexistuje daný počet mezilidských spojení, který potřebujete naplnit. Možná máte vše, co potřebujete, v rodině. Možná nepotřebujete širší kruh,“ popisuje vědec, který o vztazích napsal s kolegou Markem Schulzem knihu The Good Life. Výzkum však vypověděl, že každý z nás potřebuje alespoň jednoho dobrého přítele. Jednoho člověka, na něhož se může obrátit. Studie rovněž vyjevila, že ne každý někoho takového má.
Mechanismus souvisí se stresem
Tým kolem studie si totiž položil právě tuto nepříjemnou otázku: „Jak to funguje? Jakým mechanismem vztahy ovlivňují fyziologii?“ Hledáním odpovědi vědci podle svých slov strávili posledních deset let.
„Nejlepší hypotéza, pro kterou máme k dispozici data, naznačuje, že ve hře je stres a jeho regulace, o kterou se vztahy starají,“ prozrazuje vědec. Zdůrazňuje, že nejde o to stres eliminovat. „Je přirozenou součástí našich životů,“ poznamenává. Jenže dodává, že jde o to, jak se poté, co absolvujeme mód „uteč, nebo bojuj“, který s sebou stres nese, dostaneme zpátky do rovnováhy. Jak se ze stresu zotavíme.
A právě v tom vztahy pomáhají. „Během dne mě něco v práci rozruší, vztekám se nad tím nebo o tom přemítám, pak však jdu domů, mluvím o tom se ženou, s přítelem, s někým, kdo je dobrý posluchač, a doslova cítím, jak se tělo zklidňuje,“ vykresluje Waldinger ochranu a pomoc, kterou nám vztahy dávají.
A dovozuje, že člověk, který je sociálně izolovaný, se ze stresového modelu „uteč, nebo bojuj“ nevymaní. Tím pádem mu organismem kolují vyšší porce stresových hormonů, jako je kortizol, to s sebou nese vyšší zánětlivé hladiny. A přesně to je způsob, jak se dostatek nebo absence sociálních vztahů promítá do našeho tělesného zdraví.
Pokud není ve vašem vnitřním vybavení preference pro odloučenost, vnucuje vám sociální izolace život v chronickém stresu. „Proto soudíme, že je samota pro zdraví nebezpečná stejně jako vykouření krabičky cigaret denně nebo obezita. Má stejný tělesný otisk jako tyto dva problémy,“ soudí vědec.
Sociální fitnes: vztahy vyžadují úsilí
Kromě toho však vedoucí unikátní studie připomíná, že dobré osobní vztahy nejsou „zadarmo“ ani automaticky napořád. Připodobňuje to k tělesném cvičení. Když navštívíte tělocvičnu jednou dvakrát, neřeknete si: a stačilo. Víte, že cvičit musíte vytrvale, že si péče o tělo zaslouží pravidelnost, permanentní úsilí. „Totéž platí pro přátelství, vztahy,“ zdůrazňuje Waldinger. Výzkum podtrhl, že nejvíc pulzující mezilidské sítě měli muži a ženy, kteří se jim věnovali a pečovali o ně.
Nemusí přitom jít o nic velkého, časově náročného, originálního, velkolepého. Stačí poslat esemesku, zajít na pivo, kávu, návštěvu. „Mohou to být malé věci. Když je však děláte pravidelně, udrží ony sítě naživu,“ říká. Náš sociální život je živoucí systém a potřebuje údržbu. „Jednou z cest jsou docela malinké věci. Právě teď se můžete zamyslet a zeptat se: Kdo mi schází? Koho bych rád vídal častěji? Koho jsem ztratil z dohledu? Pošlete mu zprávu, e-mail, zatelefonujte mu,“ doporučuje.
Šíře našich sociálních vztahů, jejich počet, nemá univerzální měřítka. „Neexistuje daný počet mezilidských spojení, který potřebujete naplnit. Možná máte vše, co potřebujete, v rodině. Možná nepotřebujete širší kruh,“ popisuje vědec, který o vztazích napsal s kolegou Markem Schulzem knihu The Good Life. Výzkum však vypověděl, že každý z nás potřebuje alespoň jednoho dobrého přítele. Jednoho člověka, na něhož se může obrátit. Studie rovněž vyjevila, že ne každý někoho takového má.
Nikdy není pozdě
Studie přitom varuje před přílišným zjednodušením: štěstí neznamená pouze hedonistické okamžiky vrcholného potěšení a štěstí není ani trvalé. Štěstí je též pocit, že život má smysl a je v zásadě dobrý. A nevylučuje se se svízelnými momenty. „Studovali jsme tisíce životů. Nikdo není pořád šťastný, ani jeden člověk na světě, kterého jsem potkal. Názor, že když děláte vše správně, můžete zažívat pořád štěstí, je mýtus. Není to pravda. Štěstí roste a ztrácí se,“ soudí a naznačuje, že ani mizení štěstí není důvodem pro stres.
Dodává navíc, že šance pro štěstí je otevřená vždy. „Z pozorování životů tisíců lidí jsme seznali, že mnozí lidé, kteří si mysleli, že je už pro ně na štěstí a kvalitní mezilidské vztahy příliš pozdě, kteří měli za to, že pro vztahy nejsou ‚dobří‘, zjistili, že si osobní vztah vytvořili, i když to nečekali,“ popisuje a podtrhuje: „S ohledem na náš vědecký výzkum můžeme říci, že nikdy není pozdě. A pokud si myslíte, že už nikdy si dobré vztahy nevytvoříte, nemůžete to vědět. Stojí to za úsilí. Lidé se o to mohou zasloužit.“
Věk ostatně podle jeho mínění pomáhá. „Jak stárneme, stáváme se šťastnějšími,“ míní dokonce. Proč? Protože si dokážeme vybírat priority. Dokážeme se zeptat: Dělám věci, na kterých mi záleží? Pomoci by nám měla bilancování mnohých starších lidí. „Příliš času jsme strávili prací a příliš málo s lidmi, na nichž nám záleželo,“ zněla řada oněch bilancování, jak sdělil serveru Market Watch. Podle Waldingera je to návod: měli bychom si dokázat zvolit mezi tím, co je důležité pro nás samotné, a tím, co nám jako důležité podstrkuje svět, ekonomika.
Waldinger se však vyhýbá extrémům všeho druhu. Nezastírá, že existují i jiné faktory a ne každý má stejnou startovní čáru. A že svět je plný výzev. Roste sociální izolace, nepřinesla ji jen pandemie, ale též digitalizace života, sociální sítě. Když je používáme aktivně, abychom se propojili s ostatními, mohou život zlepšovat, konzumujeme-li je však pasivně, jeho kvalitu snižují. A stoupá též ekonomická nerovnost. „Hraje to velkou roli. Víme, že kolektivní životní spokojenost roste, když můžeme uspokojit životní potřeby,“ nezastírá. I skrze nespravedlivě distribuované útrapy se však dokážeme prodrat snáze s pomocí společenských vazeb.
Měl-li by Waldinger zjištění a doporučení, které mu jeho vědecké voyerství vyneslo, shrnout, znělo by prý takto: „Věnovat se činnostem, na kterých mi záleží, s lidmi, o které stojím.“
https://www.idnes.cz/xman/styl/zivot-st ... /6#space-a
Je to nejdelší studie lidských životů, aspoň podle znalostí autorů. Trvá již přes 85 let, obsáhla čtyři generace. Její otázka je prostá: Co dělá naše životy šťastné, zdravé a dlouhé? Není to ani cvičení, ani správná strava, ani peníze nebo kariéra, líčí autoři. Říkají to se sebevědomím, pro které již mají důkazy.
Kvalitní společenské vztahy jsou základem šťastného, dlouhého a zdravého života, říká unikátní studie. A posezení s přáteli se počítá též.
Tým, posledních osmnáct let ho vede psychiatr Robert Waldinger, však nezastírá, že nejprve zjištěním, která v osmdesátých letech dvacátého století začala vydávat data jeho výzkumu, nevěřil. Podmínky pro šťastný, dlouhý a zdravý život totiž zahrnovaly mnoho faktorů, jako je například schopnost a svoboda činit důležitá životní rozhodnutí, jeden však mezi nimi čněl jako nejvýznamnější a ústřední: dobré lidské vztahy.
Vědce to vedlo k pochybám. „O spojení duše a těla se samozřejmě ví a dost pokrytecky o něm často všichni mluvíme,“ říká Waldinger. „Jenže jak nás vřelé mezilidské vztahy mohou uchránit od chorob srdeční tepny, například? Nebo od artritidy? Jak se může vztah dostat do našeho těla a mít vliv na naši fyziologii?“ popisuje pro list The Guardian nedůvěru svého týmu v první výsledky.
Centrální význam mezilidských vztahů na naše štěstí a zdraví však začaly potvrzovat další a další dílčí studie. „Takže jsme si řekli: OK, můžeme se na naše zjištění začít spoléhat,“ shrnuje Waldinger, jehož řeč pro TED Talk zhlédlo přes 44 milionů lidí. A dodává, že ani kvalitní vztahy nejsou jen tak, „zadarmo“. Vyvážené a zdravé mezilidské vztahy vyžadují pozornost, úsilí, údržbu, péči. Waldinger tomu říká „sociální fitness“.
Okna do cizích životů
Harvardova studie, jejímž v pořadí již čtvrtým vedoucím se stal, má kořeny v roce 1938. Na jejím začátku stály vlastně dvě, původně nepropojené práce. První se účastnilo 268 studentů Harvardovy univerzity, všichni byli bělošští muži ve svých devatenácti letech a mimochodem, byl mezi nimi i pozdější prezident John F Kennedy. „Je to ten nejvíc politicky nekorektní vzorek, který jsme mohli mít, tak to však rok 1938 přinesl,“ poznamenává Waldinger.
Druhou skupinou bylo 456 mladíků ze zanedbaných oblastí Bostonu, výzkum vedl právník Sheldon Glueck a sociální pracovnice Eleanor Gluecková. Snažil se zjistit, jaké faktory dokážou napomoci tomu, že se mládež z deprivovaných ekonomických podmínek vyhne kriminalitě a rozvíjí své životy dobrým směrem.
Obě studie postupně splynuly, později obsáhly již i ženy, ačkoli z rasové redukce se nikdy nevymanily, jak Waldinger přiznává. Boston byl z osmadevadesáti procent bělošský, a to se na startu studie v roce 1938 muselo projevit, vysvětluje. Autorský tým proto přihlížel i k jiným pracím, které limitem netrpěly.
Své vlastní respondenty a respondentky zkoumal s příkladnou pečlivostí, jejich práce je vlastně záznamem, nahrávkou jejich životů v reálném čase. Odborníci je průběžně zpovídali a zajímala je řada věcí, jejich práce, zdraví, partneři a partnerky, přátelé, jejich náboženské přesvědčení či jeho absence, politické preference, účast na společenském životě jejich sousedství, jejich obavy, přání. Seznam byl nekonečný.
Výsledkem bylo okno do životů mužů a žen. „Jsem svého druhu voyeur,“ přiznává Waldinger, „sleduji jejich životy, můžete si vytáhnout něčí spis, dostanete tisíce stran textu a můžete se procházet cizím životem.“
A postupně se začal vyjevovat vzorec, který dokázal předurčovat, jestli život toho kterého je a bude šťastný, zdravý a dlouhý.
Nebyla to náhoda
Když první generace zpovídaných dosáhla osmdesáti let věku a vědci o nich měli všechna data ilustrující jejich fyzické a duševní zdraví, která sbírali rok po roce, odhodlali se k inventuře. „Začali jsme mít pocit, že když se ohlédneme na životy účastníků v jejich středním věku, mohli bychom z nich vyčíst, jaké faktory nejsilněji předpovídaly, kdo bude zdravý a šťastný v osmdesáti letech,“ vysvětluje Waldinger v rozhovoru pro Harvardovu univerzitu.
Nezastírá, že autorský tým měl své tipy. Zřejmě medicínské údaje, jako je hladina cholesterolu nebo krevní tlak, domnívali se. Jenže se pletli, jak data vyjevila. Délka a kvalita života se dala nejpřesněji předpovědět ze spokojenosti s mezilidskými vztahy, především partnerskými. Odborníci, vedeni vědeckou přísností a exaktností, napoprvé zjištění odmítali.
„Nejdříve jsme nevěřili. Dělali jsme si starosti, jak by něco takového bylo možné. Říkali jsme si: Když máte šťastné vztahy, budete šťastní, to smysl dává. Ale jak by kvalita vašich vztahů mohla ovlivnit to, jestli budete trpět cukrovkou druhého typu nebo artritidou? Měli jsme za to, že jsme spíše narazili na náhodu, že to není skutečné zjištění,“ doznává Waldinger.
Jenže na mezilidské vztahy poukazovaly další a další výsledky. „Nyní je to robustní nález. Fakt, že mezilidská spojení a jejich kvalita mají reálný dopad na zdraví, stejně jako na štěstí, je nyní velmi dobře podložený,“ shrnuje. Ve svém článku v magazínu Big Think Waldinger dodává: „Lidé, kteří jsou lépe napojeni na svou rodinu, přátele, komunitu, jsou šťastnější a fyzicky zdravější než ti, kteří jsou napojeni méně.“
Vědci přitom nemají pouze doklady o významu mezilidských vztahů. Nabízejí též vysvětlení, jak se onen sociální prvek může promítnout do fyzického zdraví. Jak se vztahy vepíšou do těl.
Mechanismus souvisí se stresem
Tým kolem studie si totiž položil právě tuto nepříjemnou otázku: „Jak to funguje? Jakým mechanismem vztahy ovlivňují fyziologii?“ Hledáním odpovědi vědci podle svých slov strávili posledních deset let.
„Nejlepší hypotéza, pro kterou máme k dispozici data, naznačuje, že ve hře je stres a jeho regulace, o kterou se vztahy starají,“ prozrazuje vědec. Zdůrazňuje, že nejde o to stres eliminovat. „Je přirozenou součástí našich životů,“ poznamenává. Jenže dodává, že jde o to, jak se poté, co absolvujeme mód „uteč, nebo bojuj“, který s sebou stres nese, dostaneme zpátky do rovnováhy. Jak se ze stresu zotavíme.
A právě v tom vztahy pomáhají. „Během dne mě něco v práci rozruší, vztekám se nad tím nebo o tom přemítám, pak však jdu domů, mluvím o tom se ženou, s přítelem, s někým, kdo je dobrý posluchač, a doslova cítím, jak se tělo zklidňuje,“ vykresluje Waldinger ochranu a pomoc, kterou nám vztahy dávají.
A dovozuje, že člověk, který je sociálně izolovaný, se ze stresového modelu „uteč, nebo bojuj“ nevymaní. Tím pádem mu organismem kolují vyšší porce stresových hormonů, jako je kortizol, to s sebou nese vyšší zánětlivé hladiny. A přesně to je způsob, jak se dostatek nebo absence sociálních vztahů promítá do našeho tělesného zdraví.
Pokud není ve vašem vnitřním vybavení preference pro odloučenost, vnucuje vám sociální izolace život v chronickém stresu. „Proto soudíme, že je samota pro zdraví nebezpečná stejně jako vykouření krabičky cigaret denně nebo obezita. Má stejný tělesný otisk jako tyto dva problémy,“ soudí vědec.
Sociální fitnes: vztahy vyžadují úsilí
Kromě toho však vedoucí unikátní studie připomíná, že dobré osobní vztahy nejsou „zadarmo“ ani automaticky napořád. Připodobňuje to k tělesném cvičení. Když navštívíte tělocvičnu jednou dvakrát, neřeknete si: a stačilo. Víte, že cvičit musíte vytrvale, že si péče o tělo zaslouží pravidelnost, permanentní úsilí. „Totéž platí pro přátelství, vztahy,“ zdůrazňuje Waldinger. Výzkum podtrhl, že nejvíc pulzující mezilidské sítě měli muži a ženy, kteří se jim věnovali a pečovali o ně.
Nemusí přitom jít o nic velkého, časově náročného, originálního, velkolepého. Stačí poslat esemesku, zajít na pivo, kávu, návštěvu. „Mohou to být malé věci. Když je však děláte pravidelně, udrží ony sítě naživu,“ říká. Náš sociální život je živoucí systém a potřebuje údržbu. „Jednou z cest jsou docela malinké věci. Právě teď se můžete zamyslet a zeptat se: Kdo mi schází? Koho bych rád vídal častěji? Koho jsem ztratil z dohledu? Pošlete mu zprávu, e-mail, zatelefonujte mu,“ doporučuje.
Šíře našich sociálních vztahů, jejich počet, nemá univerzální měřítka. „Neexistuje daný počet mezilidských spojení, který potřebujete naplnit. Možná máte vše, co potřebujete, v rodině. Možná nepotřebujete širší kruh,“ popisuje vědec, který o vztazích napsal s kolegou Markem Schulzem knihu The Good Life. Výzkum však vypověděl, že každý z nás potřebuje alespoň jednoho dobrého přítele. Jednoho člověka, na něhož se může obrátit. Studie rovněž vyjevila, že ne každý někoho takového má.
Mechanismus souvisí se stresem
Tým kolem studie si totiž položil právě tuto nepříjemnou otázku: „Jak to funguje? Jakým mechanismem vztahy ovlivňují fyziologii?“ Hledáním odpovědi vědci podle svých slov strávili posledních deset let.
„Nejlepší hypotéza, pro kterou máme k dispozici data, naznačuje, že ve hře je stres a jeho regulace, o kterou se vztahy starají,“ prozrazuje vědec. Zdůrazňuje, že nejde o to stres eliminovat. „Je přirozenou součástí našich životů,“ poznamenává. Jenže dodává, že jde o to, jak se poté, co absolvujeme mód „uteč, nebo bojuj“, který s sebou stres nese, dostaneme zpátky do rovnováhy. Jak se ze stresu zotavíme.
A právě v tom vztahy pomáhají. „Během dne mě něco v práci rozruší, vztekám se nad tím nebo o tom přemítám, pak však jdu domů, mluvím o tom se ženou, s přítelem, s někým, kdo je dobrý posluchač, a doslova cítím, jak se tělo zklidňuje,“ vykresluje Waldinger ochranu a pomoc, kterou nám vztahy dávají.
A dovozuje, že člověk, který je sociálně izolovaný, se ze stresového modelu „uteč, nebo bojuj“ nevymaní. Tím pádem mu organismem kolují vyšší porce stresových hormonů, jako je kortizol, to s sebou nese vyšší zánětlivé hladiny. A přesně to je způsob, jak se dostatek nebo absence sociálních vztahů promítá do našeho tělesného zdraví.
Pokud není ve vašem vnitřním vybavení preference pro odloučenost, vnucuje vám sociální izolace život v chronickém stresu. „Proto soudíme, že je samota pro zdraví nebezpečná stejně jako vykouření krabičky cigaret denně nebo obezita. Má stejný tělesný otisk jako tyto dva problémy,“ soudí vědec.
Sociální fitnes: vztahy vyžadují úsilí
Kromě toho však vedoucí unikátní studie připomíná, že dobré osobní vztahy nejsou „zadarmo“ ani automaticky napořád. Připodobňuje to k tělesném cvičení. Když navštívíte tělocvičnu jednou dvakrát, neřeknete si: a stačilo. Víte, že cvičit musíte vytrvale, že si péče o tělo zaslouží pravidelnost, permanentní úsilí. „Totéž platí pro přátelství, vztahy,“ zdůrazňuje Waldinger. Výzkum podtrhl, že nejvíc pulzující mezilidské sítě měli muži a ženy, kteří se jim věnovali a pečovali o ně.
Nemusí přitom jít o nic velkého, časově náročného, originálního, velkolepého. Stačí poslat esemesku, zajít na pivo, kávu, návštěvu. „Mohou to být malé věci. Když je však děláte pravidelně, udrží ony sítě naživu,“ říká. Náš sociální život je živoucí systém a potřebuje údržbu. „Jednou z cest jsou docela malinké věci. Právě teď se můžete zamyslet a zeptat se: Kdo mi schází? Koho bych rád vídal častěji? Koho jsem ztratil z dohledu? Pošlete mu zprávu, e-mail, zatelefonujte mu,“ doporučuje.
Šíře našich sociálních vztahů, jejich počet, nemá univerzální měřítka. „Neexistuje daný počet mezilidských spojení, který potřebujete naplnit. Možná máte vše, co potřebujete, v rodině. Možná nepotřebujete širší kruh,“ popisuje vědec, který o vztazích napsal s kolegou Markem Schulzem knihu The Good Life. Výzkum však vypověděl, že každý z nás potřebuje alespoň jednoho dobrého přítele. Jednoho člověka, na něhož se může obrátit. Studie rovněž vyjevila, že ne každý někoho takového má.
Nikdy není pozdě
Studie přitom varuje před přílišným zjednodušením: štěstí neznamená pouze hedonistické okamžiky vrcholného potěšení a štěstí není ani trvalé. Štěstí je též pocit, že život má smysl a je v zásadě dobrý. A nevylučuje se se svízelnými momenty. „Studovali jsme tisíce životů. Nikdo není pořád šťastný, ani jeden člověk na světě, kterého jsem potkal. Názor, že když děláte vše správně, můžete zažívat pořád štěstí, je mýtus. Není to pravda. Štěstí roste a ztrácí se,“ soudí a naznačuje, že ani mizení štěstí není důvodem pro stres.
Dodává navíc, že šance pro štěstí je otevřená vždy. „Z pozorování životů tisíců lidí jsme seznali, že mnozí lidé, kteří si mysleli, že je už pro ně na štěstí a kvalitní mezilidské vztahy příliš pozdě, kteří měli za to, že pro vztahy nejsou ‚dobří‘, zjistili, že si osobní vztah vytvořili, i když to nečekali,“ popisuje a podtrhuje: „S ohledem na náš vědecký výzkum můžeme říci, že nikdy není pozdě. A pokud si myslíte, že už nikdy si dobré vztahy nevytvoříte, nemůžete to vědět. Stojí to za úsilí. Lidé se o to mohou zasloužit.“
Věk ostatně podle jeho mínění pomáhá. „Jak stárneme, stáváme se šťastnějšími,“ míní dokonce. Proč? Protože si dokážeme vybírat priority. Dokážeme se zeptat: Dělám věci, na kterých mi záleží? Pomoci by nám měla bilancování mnohých starších lidí. „Příliš času jsme strávili prací a příliš málo s lidmi, na nichž nám záleželo,“ zněla řada oněch bilancování, jak sdělil serveru Market Watch. Podle Waldingera je to návod: měli bychom si dokázat zvolit mezi tím, co je důležité pro nás samotné, a tím, co nám jako důležité podstrkuje svět, ekonomika.
Waldinger se však vyhýbá extrémům všeho druhu. Nezastírá, že existují i jiné faktory a ne každý má stejnou startovní čáru. A že svět je plný výzev. Roste sociální izolace, nepřinesla ji jen pandemie, ale též digitalizace života, sociální sítě. Když je používáme aktivně, abychom se propojili s ostatními, mohou život zlepšovat, konzumujeme-li je však pasivně, jeho kvalitu snižují. A stoupá též ekonomická nerovnost. „Hraje to velkou roli. Víme, že kolektivní životní spokojenost roste, když můžeme uspokojit životní potřeby,“ nezastírá. I skrze nespravedlivě distribuované útrapy se však dokážeme prodrat snáze s pomocí společenských vazeb.
Měl-li by Waldinger zjištění a doporučení, které mu jeho vědecké voyerství vyneslo, shrnout, znělo by prý takto: „Věnovat se činnostem, na kterých mi záleží, s lidmi, o které stojím.“
https://www.idnes.cz/xman/styl/zivot-st ... /6#space-a
- Návštěvník
Re: O štěstí
od Návštěvník » čtv 20. dub 2023 6:48:47
"Nehledej štěstí. Pokud ho hledáš, nenajdeš ho, protože hledání je protikladem štěstí."
- Návštěvník
Re: O štěstí
od Návštěvník » úte 27. čer 2023 12:44:35
Co je to vlastně štěstí?
Buddhismus hodně mluví o štěstí a utrpení. První Buddhovo učení bylo na téma utrpení. Když se stal osvíceným, objevil pravdu o naší existenci, která se stala čtyřmi vznešenými pravdami. Začal učit, že v životě je utrpení, existují specifické příčiny, tyto příčiny lze zmírnit a existuje jasná cesta. Pálské/sanskrtské slovo dukkha bylo volně přeloženo jako utrpení. Rád na to myslím víc, protože náš život je neuspokojivý. Jako by náš život byl jako kolo, které není v rovnováze. Pro mě, jako člověka orientovaného na cíl, lze má dukkha nejlépe popsat jako stres, úzkost, občasné záchvaty paniky a opakující se období frustrace a podrážděnosti, když nedostávám nebo nedosahuji toho, co chci, když to chci.
Snadno pochopím utrpení. O štěstí jsem však neměl tak jasno. Je štěstí jen nepřítomností utrpení? A je hledání štěstí povrchní, sebestředná touha? Po dlouhém čtení na toto téma jsem dospěl k závěru, že štěstí je mnohem víc než jen nedostatek utrpení. A touha po štěstí je nedílnou součástí života samotného a nezbytná k dosažení osvícení ve prospěch všech cítících bytostí, což je základní touha všech buddhistických praktikujících v mahájánové tradici.
Kde tedy máme hledat štěstí? Dá se najít na typických místech, která nás obvykle učí naše společnost? Přináší více peněz a věcí skutečné a trvalé štěstí? Co takhle hodně chvály a dobrá pověst? A co potom příjemné pohledy, zvuky, vůně, chutě a doteky? Jsme někdy s těmito věcmi spokojeni? Máme někdy dost? Před několika lety jsme byli s manželkou na dovolené v Key Largo na Floridě. Kolem našeho pokoje prošlo mnoho jachet, každá větší a honosnější než ta před ní. Jedna z největších jachet měla jméno, které říkalo vše. "Nikdy dost."
Zde je skvělý citát o penězích, který jsem někde četl:
Myslím, že musí existovat několik vrstev emocí, které lze definovat jako štěstí. Počáteční vstupní úrovní by byl pocit spokojenosti a spokojenosti se svým životem. Spolu s tím by byl pocit míru, klid. Měl jsem několik období nadšení nebo euforie, kdy život šel podle plánu. To ale netrvalo příliš dlouho a obvykle po něm následovala období deprese a nespokojenosti. Nemyslím si, že jsem bipolární, ale jen člověk se všemi strastmi a sebestředností kterou má většina lidí. Skutečné štěstí je tedy pocit pohody. Nemá neustálé výšky a pády a je dlouhotrvající.
Další vrstvou štěstí je pocit, že má život smysl. Jsem užitečný, místo abych škodil? Dělám svět lepším místem? Dalajláma řekl, pokud chcete být sobecký, buďte alespoň moudrými sobci. Jinými slovy, dělat dobro a praktikovat štědrost bez očekávání, že na oplátku něco dostaneme, je jasná cesta ke štěstí. Jak často jsme anonymně udělali náhodný skutek laskavosti a měli jsme z toho po zbytek dne dobrý pocit?
Pak je tu úroveň štěstí, kterou člověk získá z toho, že žije všímavě v přítomnosti. Dokážeme-li nějakým způsobem odložit svou bolest a zášť z minulých traumat a místo toho v sobě najít pocit odpuštění a vděčnosti a zastavit naše úzkosti a obavy z budoucnosti, můžeme začít žít okamžikem. Přítomný okamžik je vše, na co se můžeme skutečně spolehnout. Pokud nemůžeme být šťastní v přítomnosti, jak budeme šťastní v budoucnosti, protože budoucnost nikdy nepřijde. Vždy jsem byl člověk zaměřený na budoucnost, v podstatě jsem ignoroval přítomnost. Každý cíl nebo úspěch mi měl přinést opravdové a trvalé štěstí. Všechno, co to kdy udělalo, bylo, že jsem měl neukojitelnou chuť na další úspěchy. To neznamená, že bychom se měli přestat snažit dosáhnout věcí a zlepšit se v práci nebo jinde. Znamená to jen, že bychom si neměli dělat iluze a myslet si, že tyto světské úspěchy nám přinesou trvalé štěstí.
Takže abych citoval trochu latiny, Carpe Diem ( „Užívej dne“).
Ještě vyšší úroveň štěstí pochází z poznání a moudrosti získané studiem Dharmy. Když skutečně pochopíme a můžeme začít začleňovat učení o nestálosti, závislém vzniku, karma prázdnoty v našich každodenních myšlenkách a činech, jsme na cestě ke štěstí a osvícení. Pochopení dharmy je jedna věc, ale její implementace je zcela jiná věc. Zjišťuji, že když mám zmáčknuté knoflíky, stále se vracím ke svým starým způsobem, jak reagovat na stresory.
Praktikování dharmy je jako přepojování našich mozků, učení se novým způsobům myšlení a jednání, které nejsou škodlivé pro nás ani pro ostatní. Tento proces vyžaduje čas a nakonec vede ke štěstí. Pokud chceme mít šťastnou budoucnost, musíme vytvořit podmínky nyní, a to nakonec povede k těmto prospěšným výsledkům. Jen si představte, jak bychom byli šťastní, kdybychom se už nikdy nezlobili nebo nezáviděli, nebyli chamtiví a neměli dalších 108 příčin utrpení!
A konečně, nejvyšší úroveň štěstí nezískáme tím, že chceme štěstí pro sebe, ale spíše se staráme o štěstí druhých. Ano, zdá se to paradoxní. Ale když se nejvíce zajímáme o své štěstí, máme tendenci myslet a jednat způsobem, který ve skutečnosti zaručuje naše utrpení, protože většina našich trápení pramení ze sebestředného postoje, který nás všechny trápí.
Zde je citát od indického světce Šantideva ze sedmého století:
Co je potřeba říkat mnohem víc?
Kdybychom tedy měli dát dohromady všechny tyto vrstvy štěstí: spokojenost a pocit pohody, pocit smysluplnosti nebo cíle svého života, žít s vědomím přítomnosti bez lítosti nad minulostí nebo starostí o budoucnost, znalosti a moudrost získaná pochopením skutečné podstaty věcí, jako je pomíjivost, závislý vznik, prázdnota a příčina a následek, což nám nakonec umožní osvobodit se od našich mnoha trápení a nediskriminujících vášní a konečně naší nejhlubší touhy stát se šťastnými, ne pro svůj vlastní osobní prospěch. ale ve prospěch všech vnímajících bytostí by člověk získal to, co by se dalo nazvat pouze nirvánou nebo osvícením.
Mondal
Buddhismus hodně mluví o štěstí a utrpení. První Buddhovo učení bylo na téma utrpení. Když se stal osvíceným, objevil pravdu o naší existenci, která se stala čtyřmi vznešenými pravdami. Začal učit, že v životě je utrpení, existují specifické příčiny, tyto příčiny lze zmírnit a existuje jasná cesta. Pálské/sanskrtské slovo dukkha bylo volně přeloženo jako utrpení. Rád na to myslím víc, protože náš život je neuspokojivý. Jako by náš život byl jako kolo, které není v rovnováze. Pro mě, jako člověka orientovaného na cíl, lze má dukkha nejlépe popsat jako stres, úzkost, občasné záchvaty paniky a opakující se období frustrace a podrážděnosti, když nedostávám nebo nedosahuji toho, co chci, když to chci.
Snadno pochopím utrpení. O štěstí jsem však neměl tak jasno. Je štěstí jen nepřítomností utrpení? A je hledání štěstí povrchní, sebestředná touha? Po dlouhém čtení na toto téma jsem dospěl k závěru, že štěstí je mnohem víc než jen nedostatek utrpení. A touha po štěstí je nedílnou součástí života samotného a nezbytná k dosažení osvícení ve prospěch všech cítících bytostí, což je základní touha všech buddhistických praktikujících v mahájánové tradici.
Kde tedy máme hledat štěstí? Dá se najít na typických místech, která nás obvykle učí naše společnost? Přináší více peněz a věcí skutečné a trvalé štěstí? Co takhle hodně chvály a dobrá pověst? A co potom příjemné pohledy, zvuky, vůně, chutě a doteky? Jsme někdy s těmito věcmi spokojeni? Máme někdy dost? Před několika lety jsme byli s manželkou na dovolené v Key Largo na Floridě. Kolem našeho pokoje prošlo mnoho jachet, každá větší a honosnější než ta před ní. Jedna z největších jachet měla jméno, které říkalo vše. "Nikdy dost."
Zde je skvělý citát o penězích, který jsem někde četl:
Za peníze se koupí postel, ale ne spánek
Knihy, ale ne mozek
Jídlo, ale ne chuť k jídlu
Nádhera, ale ne krása
Dům, ale ne domov
Medicína, ale ne zdraví
Luxus, ale ne kultura
Zábava, ale ne štěstí
Myslím, že musí existovat několik vrstev emocí, které lze definovat jako štěstí. Počáteční vstupní úrovní by byl pocit spokojenosti a spokojenosti se svým životem. Spolu s tím by byl pocit míru, klid. Měl jsem několik období nadšení nebo euforie, kdy život šel podle plánu. To ale netrvalo příliš dlouho a obvykle po něm následovala období deprese a nespokojenosti. Nemyslím si, že jsem bipolární, ale jen člověk se všemi strastmi a sebestředností kterou má většina lidí. Skutečné štěstí je tedy pocit pohody. Nemá neustálé výšky a pády a je dlouhotrvající.
Další vrstvou štěstí je pocit, že má život smysl. Jsem užitečný, místo abych škodil? Dělám svět lepším místem? Dalajláma řekl, pokud chcete být sobecký, buďte alespoň moudrými sobci. Jinými slovy, dělat dobro a praktikovat štědrost bez očekávání, že na oplátku něco dostaneme, je jasná cesta ke štěstí. Jak často jsme anonymně udělali náhodný skutek laskavosti a měli jsme z toho po zbytek dne dobrý pocit?
Pak je tu úroveň štěstí, kterou člověk získá z toho, že žije všímavě v přítomnosti. Dokážeme-li nějakým způsobem odložit svou bolest a zášť z minulých traumat a místo toho v sobě najít pocit odpuštění a vděčnosti a zastavit naše úzkosti a obavy z budoucnosti, můžeme začít žít okamžikem. Přítomný okamžik je vše, na co se můžeme skutečně spolehnout. Pokud nemůžeme být šťastní v přítomnosti, jak budeme šťastní v budoucnosti, protože budoucnost nikdy nepřijde. Vždy jsem byl člověk zaměřený na budoucnost, v podstatě jsem ignoroval přítomnost. Každý cíl nebo úspěch mi měl přinést opravdové a trvalé štěstí. Všechno, co to kdy udělalo, bylo, že jsem měl neukojitelnou chuť na další úspěchy. To neznamená, že bychom se měli přestat snažit dosáhnout věcí a zlepšit se v práci nebo jinde. Znamená to jen, že bychom si neměli dělat iluze a myslet si, že tyto světské úspěchy nám přinesou trvalé štěstí.
Takže abych citoval trochu latiny, Carpe Diem ( „Užívej dne“).
Ještě vyšší úroveň štěstí pochází z poznání a moudrosti získané studiem Dharmy. Když skutečně pochopíme a můžeme začít začleňovat učení o nestálosti, závislém vzniku, karma prázdnoty v našich každodenních myšlenkách a činech, jsme na cestě ke štěstí a osvícení. Pochopení dharmy je jedna věc, ale její implementace je zcela jiná věc. Zjišťuji, že když mám zmáčknuté knoflíky, stále se vracím ke svým starým způsobem, jak reagovat na stresory.
Praktikování dharmy je jako přepojování našich mozků, učení se novým způsobům myšlení a jednání, které nejsou škodlivé pro nás ani pro ostatní. Tento proces vyžaduje čas a nakonec vede ke štěstí. Pokud chceme mít šťastnou budoucnost, musíme vytvořit podmínky nyní, a to nakonec povede k těmto prospěšným výsledkům. Jen si představte, jak bychom byli šťastní, kdybychom se už nikdy nezlobili nebo nezáviděli, nebyli chamtiví a neměli dalších 108 příčin utrpení!
A konečně, nejvyšší úroveň štěstí nezískáme tím, že chceme štěstí pro sebe, ale spíše se staráme o štěstí druhých. Ano, zdá se to paradoxní. Ale když se nejvíce zajímáme o své štěstí, máme tendenci myslet a jednat způsobem, který ve skutečnosti zaručuje naše utrpení, protože většina našich trápení pramení ze sebestředného postoje, který nás všechny trápí.
Zde je citát od indického světce Šantideva ze sedmého století:
Jakákoli radost na tomto světě pochází z přání, aby byli druzí šťastní.
Jakékoli utrpení v tomto světě pochází z toho, že chceme, abychom byli šťastní.
Co je potřeba říkat mnohem víc?
Buddhové pracují ve prospěch druhých. Obyčejní lidé pracují ve svůj prospěch a stačí se podívat na rozdíl mezi nimi!
Kdybychom tedy měli dát dohromady všechny tyto vrstvy štěstí: spokojenost a pocit pohody, pocit smysluplnosti nebo cíle svého života, žít s vědomím přítomnosti bez lítosti nad minulostí nebo starostí o budoucnost, znalosti a moudrost získaná pochopením skutečné podstaty věcí, jako je pomíjivost, závislý vznik, prázdnota a příčina a následek, což nám nakonec umožní osvobodit se od našich mnoha trápení a nediskriminujících vášní a konečně naší nejhlubší touhy stát se šťastnými, ne pro svůj vlastní osobní prospěch. ale ve prospěch všech vnímajících bytostí by člověk získal to, co by se dalo nazvat pouze nirvánou nebo osvícením.
Mondal
- Návštěvník