„Nejprve jsme nevěřili.“ Vědci zjistili, co nám přináší štěstí a zdravíJe to nejdelší studie lidských životů, aspoň podle znalostí autorů. Trvá již přes 85 let, obsáhla čtyři generace. Její otázka je prostá: Co dělá naše životy šťastné, zdravé a dlouhé? Není to ani cvičení, ani správná strava, ani peníze nebo kariéra, líčí autoři. Říkají to se sebevědomím, pro které již mají důkazy.
Kvalitní společenské vztahy jsou základem šťastného, dlouhého a zdravého života, říká unikátní studie. A posezení s přáteli se počítá též.
Tým, posledních osmnáct let ho vede psychiatr Robert Waldinger, však nezastírá, že nejprve zjištěním, která v osmdesátých letech dvacátého století začala vydávat data jeho výzkumu, nevěřil. Podmínky pro šťastný, dlouhý a zdravý život totiž zahrnovaly mnoho faktorů, jako je například schopnost a svoboda činit důležitá životní rozhodnutí, jeden však mezi nimi čněl jako nejvýznamnější a ústřední: dobré lidské vztahy.
Vědce to vedlo k pochybám. „O spojení duše a těla se samozřejmě ví a dost pokrytecky o něm často všichni mluvíme,“ říká Waldinger. „Jenže jak nás vřelé mezilidské vztahy mohou uchránit od chorob srdeční tepny, například? Nebo od artritidy? Jak se může vztah dostat do našeho těla a mít vliv na naši fyziologii?“ popisuje pro list The Guardian nedůvěru svého týmu v první výsledky.
Centrální význam mezilidských vztahů na naše štěstí a zdraví však začaly potvrzovat další a další dílčí studie. „Takže jsme si řekli: OK, můžeme se na naše zjištění začít spoléhat,“ shrnuje Waldinger, jehož řeč pro TED Talk zhlédlo přes 44 milionů lidí. A dodává, že ani kvalitní vztahy nejsou jen tak, „zadarmo“. Vyvážené a zdravé mezilidské vztahy vyžadují pozornost, úsilí, údržbu, péči. Waldinger tomu říká „sociální fitness“.
Okna do cizích životůHarvardova studie, jejímž v pořadí již čtvrtým vedoucím se stal, má kořeny v roce 1938. Na jejím začátku stály vlastně dvě, původně nepropojené práce. První se účastnilo 268 studentů Harvardovy univerzity, všichni byli bělošští muži ve svých devatenácti letech a mimochodem, byl mezi nimi i pozdější prezident John F Kennedy. „Je to ten nejvíc politicky nekorektní vzorek, který jsme mohli mít, tak to však rok 1938 přinesl,“ poznamenává Waldinger.
Druhou skupinou bylo 456 mladíků ze zanedbaných oblastí Bostonu, výzkum vedl právník Sheldon Glueck a sociální pracovnice Eleanor Gluecková. Snažil se zjistit, jaké faktory dokážou napomoci tomu, že se mládež z deprivovaných ekonomických podmínek vyhne kriminalitě a rozvíjí své životy dobrým směrem.
Obě studie postupně splynuly, později obsáhly již i ženy, ačkoli z rasové redukce se nikdy nevymanily, jak Waldinger přiznává. Boston byl z osmadevadesáti procent bělošský, a to se na startu studie v roce 1938 muselo projevit, vysvětluje. Autorský tým proto přihlížel i k jiným pracím, které limitem netrpěly.
Své vlastní respondenty a respondentky zkoumal s příkladnou pečlivostí, jejich práce je vlastně záznamem, nahrávkou jejich životů v reálném čase. Odborníci je průběžně zpovídali a zajímala je řada věcí, jejich práce, zdraví, partneři a partnerky, přátelé, jejich náboženské přesvědčení či jeho absence, politické preference, účast na společenském životě jejich sousedství, jejich obavy, přání. Seznam byl nekonečný.
Výsledkem bylo okno do životů mužů a žen. „Jsem svého druhu voyeur,“ přiznává Waldinger, „sleduji jejich životy, můžete si vytáhnout něčí spis, dostanete tisíce stran textu a můžete se procházet cizím životem.“
A postupně se začal vyjevovat vzorec, který dokázal předurčovat, jestli život toho kterého je a bude šťastný, zdravý a dlouhý.
Nebyla to náhodaKdyž první generace zpovídaných dosáhla osmdesáti let věku a vědci o nich měli všechna data ilustrující jejich fyzické a duševní zdraví, která sbírali rok po roce, odhodlali se k inventuře.
„Začali jsme mít pocit, že když se ohlédneme na životy účastníků v jejich středním věku, mohli bychom z nich vyčíst, jaké faktory nejsilněji předpovídaly, kdo bude zdravý a šťastný v osmdesáti letech,“ vysvětluje Waldinger v rozhovoru pro Harvardovu univerzitu.
Nezastírá, že autorský tým měl své tipy. Zřejmě medicínské údaje, jako je hladina cholesterolu nebo krevní tlak, domnívali se. Jenže se pletli, jak data vyjevila. Délka a kvalita života se dala nejpřesněji předpovědět ze spokojenosti s mezilidskými vztahy, především partnerskými. Odborníci, vedeni vědeckou přísností a exaktností, napoprvé zjištění odmítali.
„Nejdříve jsme nevěřili. Dělali jsme si starosti, jak by něco takového bylo možné. Říkali jsme si: Když máte šťastné vztahy, budete šťastní, to smysl dává. Ale jak by kvalita vašich vztahů mohla ovlivnit to, jestli budete trpět cukrovkou druhého typu nebo artritidou? Měli jsme za to, že jsme spíše narazili na náhodu, že to není skutečné zjištění,“ doznává Waldinger.
Jenže na mezilidské vztahy poukazovaly další a další výsledky. „Nyní je to robustní nález. Fakt, že mezilidská spojení a jejich kvalita mají reálný dopad na zdraví, stejně jako na štěstí, je nyní velmi dobře podložený,“ shrnuje. Ve svém článku v magazínu Big Think Waldinger dodává: „Lidé, kteří jsou lépe napojeni na svou rodinu, přátele, komunitu, jsou šťastnější a fyzicky zdravější než ti, kteří jsou napojeni méně.“
Vědci přitom nemají pouze doklady o významu mezilidských vztahů. Nabízejí též vysvětlení, jak se onen sociální prvek může promítnout do fyzického zdraví. Jak se vztahy vepíšou do těl.
Mechanismus souvisí se stresemTým kolem studie si totiž položil právě tuto nepříjemnou otázku: „Jak to funguje? Jakým mechanismem vztahy ovlivňují fyziologii?“ Hledáním odpovědi vědci podle svých slov strávili posledních deset let.
„Nejlepší hypotéza, pro kterou máme k dispozici data, naznačuje, že ve hře je stres a jeho regulace, o kterou se vztahy starají,“ prozrazuje vědec. Zdůrazňuje, že nejde o to stres eliminovat. „Je přirozenou součástí našich životů,“ poznamenává. Jenže dodává, že jde o to, jak se poté, co absolvujeme mód „uteč, nebo bojuj“, který s sebou stres nese, dostaneme zpátky do rovnováhy. Jak se ze stresu zotavíme.
A právě v tom vztahy pomáhají. „Během dne mě něco v práci rozruší, vztekám se nad tím nebo o tom přemítám, pak však jdu domů, mluvím o tom se ženou, s přítelem, s někým, kdo je dobrý posluchač, a doslova cítím, jak se tělo zklidňuje,“ vykresluje Waldinger ochranu a pomoc, kterou nám vztahy dávají.
A dovozuje, že člověk, který je sociálně izolovaný, se ze stresového modelu „uteč, nebo bojuj“ nevymaní. Tím pádem mu organismem kolují vyšší porce stresových hormonů, jako je kortizol, to s sebou nese vyšší zánětlivé hladiny. A přesně to je způsob, jak se dostatek nebo absence sociálních vztahů promítá do našeho tělesného zdraví.
Pokud není ve vašem vnitřním vybavení preference pro odloučenost, vnucuje vám sociální izolace život v chronickém stresu. „Proto soudíme, že je samota pro zdraví nebezpečná stejně jako vykouření krabičky cigaret denně nebo obezita. Má stejný tělesný otisk jako tyto dva problémy,“ soudí vědec.
Sociální fitnes: vztahy vyžadují úsilíKromě toho však vedoucí unikátní studie připomíná, že dobré osobní vztahy nejsou „zadarmo“ ani automaticky napořád. Připodobňuje to k tělesném cvičení. Když navštívíte tělocvičnu jednou dvakrát, neřeknete si: a stačilo. Víte, že cvičit musíte vytrvale, že si péče o tělo zaslouží pravidelnost, permanentní úsilí. „Totéž platí pro přátelství, vztahy,“ zdůrazňuje Waldinger. Výzkum podtrhl, že nejvíc pulzující mezilidské sítě měli muži a ženy, kteří se jim věnovali a pečovali o ně.
Nemusí přitom jít o nic velkého, časově náročného, originálního, velkolepého. Stačí poslat esemesku, zajít na pivo, kávu, návštěvu. „Mohou to být malé věci. Když je však děláte pravidelně, udrží ony sítě naživu,“ říká. Náš sociální život je živoucí systém a potřebuje údržbu. „Jednou z cest jsou docela malinké věci. Právě teď se můžete zamyslet a zeptat se: Kdo mi schází? Koho bych rád vídal častěji? Koho jsem ztratil z dohledu? Pošlete mu zprávu, e-mail, zatelefonujte mu,“ doporučuje.
Šíře našich sociálních vztahů, jejich počet, nemá univerzální měřítka. „Neexistuje daný počet mezilidských spojení, který potřebujete naplnit. Možná máte vše, co potřebujete, v rodině. Možná nepotřebujete širší kruh,“ popisuje vědec, který o vztazích napsal s kolegou Markem Schulzem knihu The Good Life. Výzkum však vypověděl, že každý z nás potřebuje alespoň jednoho dobrého přítele. Jednoho člověka, na něhož se může obrátit. Studie rovněž vyjevila, že ne každý někoho takového má.
Mechanismus souvisí se stresemTým kolem studie si totiž položil právě tuto nepříjemnou otázku: „Jak to funguje? Jakým mechanismem vztahy ovlivňují fyziologii?“ Hledáním odpovědi vědci podle svých slov strávili posledních deset let.
„Nejlepší hypotéza, pro kterou máme k dispozici data, naznačuje, že ve hře je stres a jeho regulace, o kterou se vztahy starají,“ prozrazuje vědec. Zdůrazňuje, že nejde o to stres eliminovat. „Je přirozenou součástí našich životů,“ poznamenává. Jenže dodává, že jde o to, jak se poté, co absolvujeme mód „uteč, nebo bojuj“, který s sebou stres nese, dostaneme zpátky do rovnováhy. Jak se ze stresu zotavíme.
A právě v tom vztahy pomáhají. „Během dne mě něco v práci rozruší, vztekám se nad tím nebo o tom přemítám, pak však jdu domů, mluvím o tom se ženou, s přítelem, s někým, kdo je dobrý posluchač, a doslova cítím, jak se tělo zklidňuje,“ vykresluje Waldinger ochranu a pomoc, kterou nám vztahy dávají.
A dovozuje, že člověk, který je sociálně izolovaný, se ze stresového modelu „uteč, nebo bojuj“ nevymaní. Tím pádem mu organismem kolují vyšší porce stresových hormonů, jako je kortizol, to s sebou nese vyšší zánětlivé hladiny. A přesně to je způsob, jak se dostatek nebo absence sociálních vztahů promítá do našeho tělesného zdraví.
Pokud není ve vašem vnitřním vybavení preference pro odloučenost, vnucuje vám sociální izolace život v chronickém stresu. „Proto soudíme, že je samota pro zdraví nebezpečná stejně jako vykouření krabičky cigaret denně nebo obezita. Má stejný tělesný otisk jako tyto dva problémy,“ soudí vědec.
Sociální fitnes: vztahy vyžadují úsilíKromě toho však vedoucí unikátní studie připomíná, že dobré osobní vztahy nejsou „zadarmo“ ani automaticky napořád. Připodobňuje to k tělesném cvičení. Když navštívíte tělocvičnu jednou dvakrát, neřeknete si: a stačilo. Víte, že cvičit musíte vytrvale, že si péče o tělo zaslouží pravidelnost, permanentní úsilí. „Totéž platí pro přátelství, vztahy,“ zdůrazňuje Waldinger. Výzkum podtrhl, že nejvíc pulzující mezilidské sítě měli muži a ženy, kteří se jim věnovali a pečovali o ně.
Nemusí přitom jít o nic velkého, časově náročného, originálního, velkolepého. Stačí poslat esemesku, zajít na pivo, kávu, návštěvu. „Mohou to být malé věci. Když je však děláte pravidelně, udrží ony sítě naživu,“ říká. Náš sociální život je živoucí systém a potřebuje údržbu. „Jednou z cest jsou docela malinké věci. Právě teď se můžete zamyslet a zeptat se: Kdo mi schází? Koho bych rád vídal častěji? Koho jsem ztratil z dohledu? Pošlete mu zprávu, e-mail, zatelefonujte mu,“ doporučuje.
Šíře našich sociálních vztahů, jejich počet, nemá univerzální měřítka. „Neexistuje daný počet mezilidských spojení, který potřebujete naplnit. Možná máte vše, co potřebujete, v rodině. Možná nepotřebujete širší kruh,“ popisuje vědec, který o vztazích napsal s kolegou Markem Schulzem knihu The Good Life. Výzkum však vypověděl, že každý z nás potřebuje alespoň jednoho dobrého přítele. Jednoho člověka, na něhož se může obrátit. Studie rovněž vyjevila, že ne každý někoho takového má.
Nikdy není pozděStudie přitom varuje před přílišným zjednodušením: štěstí neznamená pouze hedonistické okamžiky vrcholného potěšení a štěstí není ani trvalé. Štěstí je též pocit, že život má smysl a je v zásadě dobrý. A nevylučuje se se svízelnými momenty. „Studovali jsme tisíce životů. Nikdo není pořád šťastný, ani jeden člověk na světě, kterého jsem potkal. Názor, že když děláte vše správně, můžete zažívat pořád štěstí, je mýtus. Není to pravda. Štěstí roste a ztrácí se,“ soudí a naznačuje, že ani mizení štěstí není důvodem pro stres.
Dodává navíc, že šance pro štěstí je otevřená vždy. „Z pozorování životů tisíců lidí jsme seznali, že mnozí lidé, kteří si mysleli, že je už pro ně na štěstí a kvalitní mezilidské vztahy příliš pozdě, kteří měli za to, že pro vztahy nejsou ‚dobří‘, zjistili, že si osobní vztah vytvořili, i když to nečekali,“ popisuje a podtrhuje: „S ohledem na náš vědecký výzkum můžeme říci, že nikdy není pozdě. A pokud si myslíte, že už nikdy si dobré vztahy nevytvoříte, nemůžete to vědět. Stojí to za úsilí. Lidé se o to mohou zasloužit.“
Věk ostatně podle jeho mínění pomáhá. „Jak stárneme, stáváme se šťastnějšími,“ míní dokonce. Proč? Protože si dokážeme vybírat priority. Dokážeme se zeptat: Dělám věci, na kterých mi záleží? Pomoci by nám měla bilancování mnohých starších lidí. „Příliš času jsme strávili prací a příliš málo s lidmi, na nichž nám záleželo,“ zněla řada oněch bilancování, jak sdělil serveru Market Watch. Podle Waldingera je to návod: měli bychom si dokázat zvolit mezi tím, co je důležité pro nás samotné, a tím, co nám jako důležité podstrkuje svět, ekonomika.
Waldinger se však vyhýbá extrémům všeho druhu. Nezastírá, že existují i jiné faktory a ne každý má stejnou startovní čáru. A že svět je plný výzev. Roste sociální izolace, nepřinesla ji jen pandemie, ale též digitalizace života, sociální sítě. Když je používáme aktivně, abychom se propojili s ostatními, mohou život zlepšovat, konzumujeme-li je však pasivně, jeho kvalitu snižují. A stoupá též ekonomická nerovnost. „Hraje to velkou roli. Víme, že kolektivní životní spokojenost roste, když můžeme uspokojit životní potřeby,“ nezastírá. I skrze nespravedlivě distribuované útrapy se však dokážeme prodrat snáze s pomocí společenských vazeb.
Měl-li by Waldinger zjištění a doporučení, které mu jeho vědecké voyerství vyneslo, shrnout, znělo by prý takto: „Věnovat se činnostem, na kterých mi záleží, s lidmi, o které stojím.“
https://www.idnes.cz/xman/styl/zivot-st ... /6#space-a