O štěstí

[Návštěvník]

Hledání štěstí v troskách osoby

Často se v duchovních diskusích setkáváme s ideou, že cílem cesty je získat trvalé štěstí, lásku nebo blaženost. Hledač sedí u počítače, čte si o pravém Já a doufá, že právě tento článek, tato technika nebo tato nová informace mu přinese ten vytoužený stav.

Ale co když je toto právě tou největší překážkou?

Past „zlepšování“

Šrí Nisargadatta Mahárádž byl nekompromisní: „Nejste tím, za koho se považujete.“ Naše mysl je zvyklá na lineární pohyb – z bodu A (utrpení) do bodu B (osvícení). Chceme, aby se z naší „osoby“ stala „lepší osoba“. Chceme, aby naše ego bylo naplněné láskou.

Jenže ego, i kdyby bylo „duchovní“, zůstává stále jen svazkem vzpomínek, zvyků a reakcí. Je to mechanismus, který se snaží udržet svou existenci tím, že se přivlastňuje pojmy jako „láska“ nebo „blaženost“. Pokud se snažíš získat štěstí pro své „já“, buduješ jen další opevnění kolem něčeho, co v jádru neexistuje.

Kde se skrývá blaženost?

Ramana Maháriši neustále poukazoval na jednoduchou pravdu: Pravé Já není něco, co musíme vyrobit nebo do čeho musíme dojít. Je to to, co zbývá, když utichne veškerý hluk.

Když se ego „rozplyne“, nezůstane vakuum. Zůstává rozpoznání existence, která nepotřebuje žádný „objekt“ lásky, aby byla láskou. Blaženost (ánanda) není v tomto kontextu „pocit“, který zažíváš, když se ti daří. Je to přirozený stav, který vyzařuje v okamžiku, kdy se zřekneš všech požadavků na svět, na své tělo i na svou mysl.

Demontáž, ne manifestace

Pravá duchovní práce, jak ji ukazují mistři jako Nisargadatta, není manifestací lepší reality. Je to drsná psychologická demontáž manažera, kterému říkáte „já“.

Ptejte se: Kdo je ten, kdo hledá?

Pozorujte: Jsou ty myšlenky, které považujete za „své“, skutečně vaše, nebo jen přicházejí a odcházejí v prostoru vědomí?

Nechte to být: Blaženost není odměna za dobře vykonanou duchovní práci. Je to tichá přítomnost, která je odhalena, jakmile přestanete věřit příběhu o „osobě“, která musí něčeho dosáhnout.

Není nikdo, kdo by byl doma, aby si mohl tuto blaženost „užít“. A přesto, když tato iluze identity padne, není to tragédie. Je to návrat domů. Je to rozpoznání, že láska, kterou jste tak zoufale hledali v rámci svého příběhu, jste vy sami – v té nejčistší, neosobní a nezpochybnitelné podobě.

[Návštěvník]

Snadná cesta ke štěstí



Nechť zavládne mír. Šanti, šanti, šanti. Namaskar.

Vítejte u satsangu o „tomto a tamtom“. To a tamto zamaskovalo náš základ – Skutečnost, která je Bytím, Vědomím a Blažeností (Sat-Čit-Ananda). Ještě před stvořením zde bylo jen Bytí, Vědomí a Blaženost. Neexistoval vesmír, žádné bytosti, hory ani řeky. A to, co zůstane na konci, bude opět jen Bytí, Vědomí a Blaženost.

Tudíž to, co bylo před začátkem a co zůstane po konci, musí být totéž. I právě teď zde musí být Bytí, Vědomí a Blaženost. Proč tedy trpíme? Proč pociťujeme napětí, život a smrt? Odkud bereme koncept koloběhu převtělování, života, smrti a neustálého točení se v tomto kruhu? Je to jen koncept.

Po celou dobu jsme Bytím, Vědomím a Blažeností. Jak jsme nad tím ztratili kontrolu? Kvůli „tomuto a tamtomu“. Pokud nedáme vyvstat „tomuto a tamtomu“, prostě se na to podívejte: Kdo jste? Zkoumejte to skrze analogii s hadem a provazem.

Když vidíte místo provazu hada, nevědomost projevuje svou zvláštní vlastnost: něco zakrývá a zároveň produkuje (promítá) něco jiného. Tato nevědomost zakryla provaz a zároveň na něj promítla hada. Ve chvíli, kdy vidíme hada, nevidíme provaz. Toto zahalování a promítání je trikem Máji – nevědomosti. A tato Mája je velmi silná.

Zahalila naše Bytí, Vědomí a Blaženost a promítla vesmír, bytosti, čas, mysl a utrpení, které ve skutečnosti neexistují. Vy jste a musíte být vždy tím samým Bytím, Vědomím a Blažeností, ale nikdo o tom nikdy nepřemýšlí. Myslíte si jen: „Já jsem ten a ten.“ Proto máte potíže. Nikdy se nepodíváte na základ, protože je zahalený. Pravda je zahalená, Blaženost je zahalená, Krása je zahalená.

A co se stalo? Došlo k projekci. Tělo je projekcí. A když je tu tělo, jsou tu i smysly. Smysly jsou nyní obráceny ven ke svým objektům: oči vidí, nos cítí vůni, uši slyší, jazyk chutná a ruce se dotýkají. To je celý svět. Je to váš vlastní výtvor. Jste připoutáni k objektům a nemůžete se vrátit ke Zdroji.

Nedokážete si uvědomit své předchozí Já, kterým ale neustále jste. Nevěnujete tomu ani vteřinu svého života. Pokud to však uděláte, pomůže vám sebedotazování (átma-vičára). Zůstaňte v klidu a ptejte se. Nedotýkejte se „tohoto ani tamtoho“. Znamená to: „Nejsem ten a ten, toto mi nepatří, já nepatřím k tomuto.“ To je vše, co musíte udělat.

Vezměte si spánek. Každou noc spíte. Co děláte se svým světem, bytem a vztahy? Jak je opouštíte? Jistě když je opouštíte a jdete spát, musíte být šťastní, jinak byste raději zůstali se svými příbuznými. Kdyby spánek nebyl šťastnější příležitostí, jistě byste své přátele neopouštěli a nechodili spát sami. Nikdo neříká, že by ve spánku trpěl. Každý řekne: „Měl jsem hluboký spánek, byl jsem velmi šťastný.“

Tuto zkušenost máte každý den – v zapomnění na všechno nacházíte štěstí a po šest či sedm hodin nic neztrácíte. Neztotožňujete se s tělem, myslí, smysly, světem ani vztahy. Když k vám tato zkušenost přichází každou noc, proč jí nevyužít definitivně tady a teď?

V tomto okamžiku stačí jediná vteřina. Pokud své mysli nedovolíte, aby se dotkla jakéhokoli jména nebo formy, jen na jednu vteřinu, vrátíte se ke svému původnímu Vědomí, Blaženosti, Bytí a Kráse. K lásce, na kterou jste zapomněli. Není to tak, že byste něčeho dosahovali nebo něco získávali.

Tajemství štěstí spočívá výhradně v tom, nedat vyvstat touze. I když získáme nějaký objekt a jsme šťastní, není to proto, že jsme ten objekt získali. Jsme šťastní, protože v tu chvíli zmizela touha jej mít. Žádný objekt v sobě nemá nic, co by vám dalo štěstí – ať je to byt, auto nebo vztah. Nemají tu schopnost. Štěstí vám dala jen ta bezžádostivost.

To lze udělat v tuto vteřinu, v tento okamžik. Už jste to odkládali dost dlouho. Rozhodli jste se s tím skončit a vrátit se ke svému Bytí. Jste vítáni. Pracujme společně, jsme jedna rodina.

********************************************************************************
V této promluvě nás Papaji, přímý žák Šrí Ramany Maharšiho, nekompromisně vrací k podstatě naší existence. Jeho slova rezonují s nejdůležitějšími principy advaita-védánty, jak je známe od Ramany či Nisargadatty Maharaje.

Past „tohoto a tamtoho“

Papaji používá geniálně jednoduchý termín „toto a tamto“ pro označení světa jmen a forem (náma-rúpa). Naše mysl je neustále zaměstnána objekty – mým tělem, mými pocity, mými plány, mými problémy. Každé takové „toto“ funguje jako závoj (mája), který zakrývá provaz Skutečnosti a promítá na něj hada utrpení. Jakmile se přestaneme v mysli dotýkat objektů, co zbude? Zbude to, co tu bylo před stvořením a co tu bude po něm: Sat-Čit-Ananda.

Spánek jako důkaz naší pravé přirozenosti

Podobně jako Nisargadatta, i Papaji často poukazuje na stav hlubokého spánku. Proč se do něj tak rádi vracíme? Protože v něm není „toto ani tamto“. Není tam žádné „já jsem ten a ten“, žádné pohlaví, profese ani rodinné drama. Přesto v něm nejsme mrtví – jsme v nejčistším stavu Bytí, který po probuzení interpretujeme jako štěstí. Klíčem k osvobození je přinést toto „bezobjektové štěstí“ do bdělého stavu.

Mechanismus touhy

Papaji rozbíjí velkou iluzi o tom, že nás věci činí šťastnými. Je to hluboký vhled: štěstí, které cítíme po koupi nového auta nebo při setkání s milovanou osobou, nepochází z toho auta ani z té osoby. Je to záblesk našeho vlastního Já, který se projeví ve vteřině, kdy touha utichne, protože byla (dočasně) uspokojena. Cesta, kterou ukazuje Papaji, je přestat tyto touhy vůbec vyvolávat.

Síla jedné vteřiny

Cesta k Pravdě není procesem v čase. Papaji často zdůrazňoval, že na realizaci není třeba čekat miliony životů. Stačí jedna vteřina absolutního klidu, kdy mysl neulpí na žádné myšlence. V té jedné vteřině se „přeskočí“ z iluzorního hada zpět na skutečný provaz.

Zkusme dnes při čtení těchto slov na okamžik „nepustit mysl ven“. Nedotýkejte se své minulosti, své identity ani svých plánů. Buďte jen tím, co zbude, když se odloží „toto a tamto“. Jak by řekl Ramana Maharši: „Zůstaňte takoví, jací jste.“ V tomto tichu leží veškerá krása a mír, které tak marně hledáme v objektech vnějšího světa.

[Návštěvník]

Štěstí bez příčiny



Člověk může být ukotven ve svém vlastním bytí a může vědět, že zdrojem štěstí je jeho vlastní bytost. Přesto si stále může užívat přátelství, cestování, dobré jídlo s přáteli, procházky, návštěvu kina nebo cokoliv jiného. Jde však o to, že už se těmto činnostem nevěnuje za účelem dosažení štěstí. Jste dokonale šťastní. Víte, kde vaše štěstí spočívá – spočívá ve vašem bytí. Ale stále jste zapojeni do života a stále sdílíte své štěstí s přáteli a rodinou. To může znamenat jít s nimi na večeři nebo na procházku. Takže můžete být stále velmi plně zapojeni do života, stále se účastnit všech těchto aktivit, ale už ne s cílem hledat v nich štěstí.
************************************************************************************************

Tento krátký, ale hluboký úryvek se dotýká samotného jádra neduality (advajty), jak ji učili šrí Ramana Maharši a Nisargadatta Maharadž. Často se objevuje mylná představa, že duchovní realizace vede k apatii, odtažitosti nebo k ukončení veškerých lidských aktivit. Francis Lucille nás však vyvádí z omylu a ukazuje na stav, který Nisargadatta nazýval „přirozeným stavem“ (sahadža samádhi).

Obrat v motivaci

Hlavním rozdílem mezi hledajícím a realizovaným není to, co dělají, ale proč to dělají. Většina lidí přistupuje k světu skrze optiku nedostatku. Jídlo, vztahy a zážitky jsou vnímány jako prostředky, které mají zaplnit vnitřní prázdnotu. Je to neustálý pohyb směrem „ven“ za účelem získání něčeho, co nám údajně chybí.

Ramana Maharši často používal příměr o člověku, který hledá své brýle a nakonec zjistí, že je má celou dobu na nose. Štěstí není vlastností objektů. Kdyby bylo, musel by stejný objekt (např. jídlo) činit šťastným každého a za všech okolností. Štěstí je však naší vlastní podstatou – je to Ánanda, která je neoddělitelná od Sat (Bytí) a Čit (Vědomí).

Sdílení místo hledání

Pokud jsme ukotveni v Bytí, dochází k zásadnímu obratu. Už nejdeme na večeři s přáteli proto, abychom „dostali“ svou dávku potvrzení nebo radosti. Jdeme tam, abychom své vnitřní štěstí, které je již plné a přetékající, sdíleli. Život se stává oslavou Bytí, nikoliv honbou za ním.

Jak říkal Nisargadatta Maharadž: „Džňání (moudrý) nejí jídlo pro požitek, ale jídlo je v jeho přítomnosti požitkem.“ Svět nezmizí, ale ztratí svou moc nás zotročovat. Činnosti jako cestování nebo kino se stávají hrou (lílou). Jsou to barevné stíny na plátně vědomí, které si můžeme plně užít, protože víme, že plátno samotné zůstává neposkvrněné a naše spokojenost na těchto stínech nijak nezávisí.

Být „plně zapojen do života“, jak říká Spira, znamená žít bez postranních úmyslů ega. Je to svoboda užívat si svět, aniž bychom od něj cokoliv vyžadovali. Skutečný klid nenajdeme v úniku z tohoto světa, ale v poznání, že jsme zdrojem všeho, co v něm hledáme. Jakmile je toto nalezeno, každá procházka i každé jídlo se stává projevem téhož jediného Bytí.

[Návštěvník]

Království patří dětem: O štěstí, které nepotřebuje „význam“

Často se v duchovních kruzích setkáváme s představou, že cesta k Pravdě je jakýsi „duchovní box“. Že musíme uštědřovat rány svému egu, procházet drsným tréninkem, lámat si ruce o životní lekce a teprve po mnoha jizvách a vyčerpání si „zasloužíme“ ticho. Ale je ticho skutečně výsledkem boje, nebo je to prostor, který tu zbude, když boj konečně vzdáme?

Existuje nebezpečné rozcestí, kde se poznání mění v cynismus. Mnozí hledající se dotknou poznání, že „osoba neexistuje“ nebo že „svět je iluze“, ale místo aby se jejich srdce rozteklo v nekonečné lásce, ztvrdne v intelektuální pýše.

Když se pak takového „učitele“ někdo zeptá: „Jsem láska?“ a dostane se mu odpovědi ve stylu znechucení nebo lhostejnosti, dochází k tragédii. Je to stav, kdy mysl sice pochopila, že „nic není“, ale srdce ještě nepoznalo, že „toto Nic je vším“. Nisargadatta Maharádž to vyjádřil naprosto přesně:

„Moudrost mi říká, že nejsem nic. Láska mi říká, že jsem všechno. Mezi těmito dvěma póly plyne můj život.“

Bez pólu lásky se duchovní cesta stává pustinou, kde lidé umírají žízní pod maskou „osvobození“.

Někdy se mysl ptá: „Má tvoje vnitřní štěstí nějaký význam i pro někoho jiného? Má tvůj klid objektivní hodnotu pro svět?“

Tato otázka je samotným kořenem duality. Je to hlas dospělého, kalkulujícího ega, které vidí svět jako oddělené nádoby a ptá se, kolik tekutiny se přelije z jedné nádoby do druhé. V jednotě Bytí však žádné „přelévání“ neexistuje. Štěstí není produkt, který dáváme nebo přijímáme. Štěstí je atmosféra samotného Bytí.

Ježíš neřekl náhodou, že do Božího království nevstoupíme jinak, než jako děti. Malé dítě nepotřebuje analyzovat prospěch z toho, že je jeho matka šťastná. Ono neřeší „objektivní hodnotu“ jejího úsměvu. Ono prostě rezonuje.

V přítomnosti lásky je dítě láskou. V přítomnosti radosti je radostí. Pro dítě neexistuje hranice mezi jeho štěstím a štěstím milované bytosti. To je ta nejčistší forma neduálnosti v praxi. Štěstí není „moje“ nebo „tvoje“. Je to jedno jediné světlo, které buď září, nebo je zakryto mrakem myšlenek.

Největší dar, který můžeme světu dát, není nová filozofie, drsná kritika nebo intelektuální analýza „smrti ega“. Největším darem je naše vlastní skutečné štěstí. Štěstí, které nic nechce, nikoho nehodnotí a nepotřebuje se bránit.

Když svítí slunce, neptá se květiny, jestli má jeho svit pro ni význam. Květina prostě rozkvete, protože v teple slunce nemůže jinak. Stejně tak naše tichá přítomnost, nasycená radostí z Bytí, léčí prostor kolem nás bez jediného slova.

Nebraňme se tedy být šťastní. Nestyďme se za „obyčejnou“ lásku. Protože tam, kde končí analýzy a začíná prostá vděčnost za to, že Jsme, tam končí i Larsenovy mosty a začíná skutečný Domov.

Věnováno všem, kteří hledají v tichu srdce tu sladkost, kterou slova nemohou vystihnout.