Štěstí pravého Já a iluze o druhých
Existuje zvláštní paradox na duchovní cestě: člověk může mnoho let hledat, číst posvátné texty, navštěvovat duchovní učitele a dokonce zažívat hluboké stavy vědomí — a přesto může zůstávat vnitřně sevřený, cynický nebo obranný vůči tomu nejprostšímu: samotné skutečnosti, že pravá podstata je blažená, svobodná a ničím nepodmíněná.
Z takového místa pak může vzniknout přesvědčení, že štěstí druhých není pravé — že jde o sebeklam, iluzorní stav nebo duchovní pózu. Často se taková představa promění v projekci:
"Já nejsem šťastný – a pokud ty tvrdíš, že jsi, jsi buď blázen, nebo lhář."
Ale tato reakce není důkazem duchovního selhání. Je to volání — často nevyslovené — po skutečném pochopení. Za cynismem a odmítnutím bývá nezpracované zranění, možná i bolest ze zklamání na vlastní cestě. A tak se objevuje touha nevědomky zneplatnit štěstí druhých, protože to poskytuje dočasnou útěchu: „Nejsem v tom sám.“
Je však třeba porozumět, že:
To, že někdo nepoznává štěstí svého pravého Já, neznamená, že ho nepoznává nikdo.
Skutečné štěstí není emocionální euforie. Je to tiché poznání bytí, které není závislé na uznání ani porozumění druhých. Pokud je člověk zakotven v tomto poznání, už nepotřebuje souhlas světa. Ani se nebrání odporu.
A právě tehdy se může objevit něco nečekaného: místo potřeby obhajoby nebo protiútoku vzniká radost z možnosti, že i ten druhý – jakkoli se právě projevuje – může poznat totéž. Blaženost, kterou nelze nikomu vnutit, ale kterou každý nosí v sobě.
Když mysl někoho trvá na tom, že druzí jsou nešťastní, může jít jen o utkvělou představu ega, které chce potvrdit vlastní bolest. V některých případech je to téměř zbožné přání, že druzí trpí — protože kdyby netrpěli, muselo by ego připustit, že osvobození je skutečné a dostupné… právě teď.
Ale taková iluze padá sama, když se vědomí začne obracet zpět k sobě.
.
O štěstí
Re: O štěstí
od Návštěvník » ned 18. kvě 2025 16:54:49
24. What is happiness?
Happiness is the very nature of the Self; happiness and the Self are not different. There is no happiness in any object of the world. We imagine through our ignorance that we derive happiness from objects. When the mind goes out, it experiences misery. In truth, when its desires are fulfilled, it returns to its own place and enjoys the happiness that is the Self. Similarly, in the states of sleep, samadhi and fainting, and when the object desired is obtained or the object disliked is removed, the mind becomes inward-turned, and enjoys pure Self-happiness. Thus the mind moves without rest alternately going out of the Self and returning to it. Under the tree the shade is pleasant; out in the open the heat is scorching. A person who has been going about in the sun feels cool when he reaches the shade. Someone who keeps on going from the shade into the sun and then back into the shade is a fool. A wise man stays permanently in the shade. Similarly, the mind of the one who knows the truth does not leave Brahman. The mind of the ignorant, on the contrary, revolves in the world, feeling miserable, and for a little time returns to Brahman to experience happiness. In fact, what is called the world is only thought. When the world disappears, i.e., when there is no thought, the mind experiences happiness; and when the world appears, it goes through misery.
('Who Am I?': Q. 24)
24. Co je to štěstí?
Štěstí je samotnou podstatou Já; štěstí a Já nejsou dvě odlišné věci. Ve skutečnosti žádný objekt světa neobsahuje štěstí. Mylně si z nevědomosti představujeme, že z věcí kolem nás štěstí čerpáme. Když se mysl obrací ven, zakouší utrpení. Ve skutečnosti, když je její touha naplněna, vrací se mysl zpět do svého přirozeného stavu a zakouší štěstí, které je samotným Já.
Podobně ve stavech spánku, samádhi, mdloby nebo tehdy, když je dosaženo žádaného objektu či odstraněn objekt nechtěný, mysl se obrací dovnitř a zakouší čisté štěstí vlastního Já. Takto se mysl neustále pohybuje, střídavě odchází od Já a zase se k němu vrací.
Ve stínu pod stromem je příjemně; na slunci je vedro nesnesitelné. Člověk, který bloudil na slunci, pocítí úlevu, když se dostane do stínu. Ten, kdo se stále znovu vrací ze stínu na slunce a zpět, je blázen. Moudrý člověk zůstává trvale ve stínu.
Stejně tak mysl člověka, který poznal pravdu, neopouští Brahman. Naopak mysl nevědomého se neustále otáčí ve světě, prožívá utrpení a jen na krátkou chvíli se vrací k Brahmanu, aby zakusila štěstí. Ve skutečnosti je to, čemu říkáme „svět“, jen myšlenka. Když svět zmizí – tedy když ustane myšlení – mysl zakusí štěstí; když se svět objeví, prožívá utrpení.
- Návštěvník
Re: O štěstí
od Návštěvník » pon 19. kvě 2025 9:03:11
Pochopení Ramany Mahárišiho slov
Šrí Ramana Maháriši mluví z hlediska ádvaitového poznání (poznání neduality), kde pravé Já (Átman, Brahman) je jedinou skutečností, a veškeré utrpení, touhy, myšlenky, emoce, čas a prostor jsou přechodné jevy v mysli. Podle něj:
Štěstí není něco, co získáváme zvenčí.
Je to naše přirozená podstata, která se zakouší tehdy, když se mysl na chvíli zastaví nebo utiší.
Proto ve spánku, samádhi, nebo po naplnění touhy cítíme klid – ne protože jsme něco dostali, ale protože se mysl stáhla zpět k Já.
To, co Ramana říká, přesahuje běžné porozumění štěstí a lásky, jak je chápe běžná mysl či ego, kdy zaměňuje slova „štěstí“ a „láska“ za jejich psychologické, duální podoby.
Je důležité tady rozlišit:
Savikalpa samádhi je stav meditace, kde ještě existují objekty (včetně představ štěstí, lásky atd.). Mysl je tedy stále aktivní, i když velmi jemně.
Nirvikalpa samádhi je stav, kdy všechny objekty mysli mizí – není zde žádné „já“, žádné „ty“, žádné „to“, jen čisté bytí, vědomí, blaženost (sat-čit-ánanda).
Z hlediska nejvyšší neduality se tedy štěstí i láska, pokud jsou vnímané jako emocionální prožitky, stále vztahují k egu. Ale Maháriši mluví o jiném druhu štěstí a lásky – o blaženosti (ánanda), která není prožitkem ega, ale je samou přirozeností Já.
"Blaženost není ani štěstí, ani láska" - Tato věta je správná, pokud:
Chápeme „štěstí“ a „lásku“ jako emocionální stavy ega.
Ale je zavádějící, pokud:
Popíráme, že blaženost může být také esencí toho, co nazýváme pravou láskou a pravým štěstím, pokud je osvobozena od duality, touhy a strachu.
Maháriši často říká, že pravá blaženost je beztvará, nepodmíněná, neměnná – a že je totožná s Já, tedy s Brahmanem.
Zcela v souladu s učením Ramany je přímé poznání, že buď je tady iluze ega, nebo uvědomění skutečnosti (nepodmíněná láska, blaženost, pravé Já). Obojí tady nemůže být. Buď vidíš na místo provazu iluzorního hada, nebo poznáváš, že to není had a je to provaz. Víra v iluzorní skutečnost a poznávání pravé skutečnosti tady nemůže být zároveň.
V dualitě je utrpení nevyhnutelné, protože ego pořád něco chce nebo něčemu odporuje. Když ale mysl ustoupí, a objeví se tiché, prosté bytí, pak se přirozeně zakusí to, co nelze popsat – blaženost bez příčiny.
Maháriši tedy nemluví o emocích ega, ale o nejvyšší přirozenosti Já jakožto štěstí a blaženosti.
Blaženost není emoce, ale Bytí (Vědomí) samo, bez protikladu.
Šrí Ramana Maháriši mluví z hlediska ádvaitového poznání (poznání neduality), kde pravé Já (Átman, Brahman) je jedinou skutečností, a veškeré utrpení, touhy, myšlenky, emoce, čas a prostor jsou přechodné jevy v mysli. Podle něj:
Štěstí není něco, co získáváme zvenčí.
Je to naše přirozená podstata, která se zakouší tehdy, když se mysl na chvíli zastaví nebo utiší.
Proto ve spánku, samádhi, nebo po naplnění touhy cítíme klid – ne protože jsme něco dostali, ale protože se mysl stáhla zpět k Já.
To, co Ramana říká, přesahuje běžné porozumění štěstí a lásky, jak je chápe běžná mysl či ego, kdy zaměňuje slova „štěstí“ a „láska“ za jejich psychologické, duální podoby.
Je důležité tady rozlišit:
Savikalpa samádhi je stav meditace, kde ještě existují objekty (včetně představ štěstí, lásky atd.). Mysl je tedy stále aktivní, i když velmi jemně.
Nirvikalpa samádhi je stav, kdy všechny objekty mysli mizí – není zde žádné „já“, žádné „ty“, žádné „to“, jen čisté bytí, vědomí, blaženost (sat-čit-ánanda).
Z hlediska nejvyšší neduality se tedy štěstí i láska, pokud jsou vnímané jako emocionální prožitky, stále vztahují k egu. Ale Maháriši mluví o jiném druhu štěstí a lásky – o blaženosti (ánanda), která není prožitkem ega, ale je samou přirozeností Já.
"Blaženost není ani štěstí, ani láska" - Tato věta je správná, pokud:
Chápeme „štěstí“ a „lásku“ jako emocionální stavy ega.
Ale je zavádějící, pokud:
Popíráme, že blaženost může být také esencí toho, co nazýváme pravou láskou a pravým štěstím, pokud je osvobozena od duality, touhy a strachu.
Maháriši často říká, že pravá blaženost je beztvará, nepodmíněná, neměnná – a že je totožná s Já, tedy s Brahmanem.
Zcela v souladu s učením Ramany je přímé poznání, že buď je tady iluze ega, nebo uvědomění skutečnosti (nepodmíněná láska, blaženost, pravé Já). Obojí tady nemůže být. Buď vidíš na místo provazu iluzorního hada, nebo poznáváš, že to není had a je to provaz. Víra v iluzorní skutečnost a poznávání pravé skutečnosti tady nemůže být zároveň.
V dualitě je utrpení nevyhnutelné, protože ego pořád něco chce nebo něčemu odporuje. Když ale mysl ustoupí, a objeví se tiché, prosté bytí, pak se přirozeně zakusí to, co nelze popsat – blaženost bez příčiny.
Maháriši tedy nemluví o emocích ega, ale o nejvyšší přirozenosti Já jakožto štěstí a blaženosti.
Blaženost není emoce, ale Bytí (Vědomí) samo, bez protikladu.
- Návštěvník
Re: O štěstí
od Návštěvník » úte 20. kvě 2025 6:57:12
Ramana říká, že štěstí není něco, co získáváme zvenčí, ale něco, co je naší pravou podstatou – samotným Já (Átmanem). Veškeré štěstí, které připisujeme vnějším věcem, je podle něj projekce mysli – protože když je mysl dočasně bez touhy (např. po naplnění přání), vrací se do klidu, a tehdy zakusíme „štěstí“ – ve skutečnosti klid vlastního Bytí.
„Štěstí je samotnou podstatou Já; štěstí a Já nejsou dvě odlišné věci.“
To znamená, že štěstí není něco, co se přidává k Já – je to samotné Já. Jde o stav, kdy mysl přestane hledat venku.
Máme sice přímou zkušenost radosti z tvoření, naplnění, vztahů, krásy, ale pokud je tu ego, je tady podmíněnost a jakmile nejsou naplňována očekávání, přichází zklamání, rozčarování, negativní pocity, trápení.
Ego je jen pouhou iluzí oddělenosti, vznikající, když se vědomí ztotožňuje s tělem a myslí. Není „bytostí“ s inteligencí – je to dočasný konstrukt, přechodná identifikace.
Tvoření, ztotožnění, radost z projevu – to všechno je součást hry mysli.
Ramana nepopírá, že ve světě se objevuje zdánlivá radost a utrpení, ale říká: všechno to přichází a odchází – co zůstává stále? To je Já.
Radost z tvoření je podle něj stále jen odraženým světlem skutečného štěstí, protože když tvoříme bez ega – ve stavu bez myšlení o sobě – jsme blíž Bytí nežli v očekávání výsledku tvoření.
Ego nemá vlastní existenci. Je to myšlenka 'já jsem toto tělo'. Když je tato myšlenka ztišena, zůstává jen čisté Já, které nepotřebuje obranu ani ospravedlnění.
Takže nejen, že ego není idiot, ale taky není skutečné. Je jako sen: v rámci snu může být logický, ale po probuzení je jasné, že žádný „snový člověk“ nikdy skutečně neexistoval.
Z pohledu Ramany však nejde o „výběrové negování světa“, ale o přímé poznání, že svět, tak jak se jeví, existuje jen tehdy, když se objeví mysl. Ve spánku nebo v hluboké meditaci svět mizí – ale vědomí Já zůstává. Proto říká, že svět je iluze (mája) – není skutečný ve smyslu věčného a neměnného.
Ale to neznamená, že by Ramana pohrdal světem – pouze říká, že jeho nejvyšší realita není ve formách, ale v beztvarém, tichém bytí.
V projeveném světě je radost, tvoření, láska – ale všechny tyhle zážitky jsou nestálé.
Štěstí ve tvoření není plné a trvalé – protože je podmíněno objektem, činností, výsledkem.
Ramana ukazuje na štěstí, které je bez příčiny, které nepřichází ani neodchází – které prostě JE.
A to nepopírá tvoření, ale staví jej do širšího rámce – tvoř, miluj, raduj se – ale věz, že jsi tím, co všechno to pozoruje.
Ego sice „reaguje“ inteligentně – ale jen v rámci omezené iluze oddělenosti.
V tomhle případě se jedná o inteligenci, ale není to moudrost.
Ego „myslí“, analyzuje, plánuje, porovnává, rozlišuje, vyhodnocuje – je to praktická, racionální inteligence, která slouží primárně přežití, obraně, kontrole a naplňování tužeb. Je to „inteligence ve službě oddělenosti“ – tedy toho pocitu: já jsem tohle tělo, ty jsi někdo jiný, a musím se ochránit, prosadit, získat.
Tato inteligence může být brilantní – ego může být „chytré“ – ale pořád se otáčí ve světě iluze, kde existuje strach, touha, obrana, ztráta a zisk.
Moudrost přichází z místa ticha, celistvosti a neoddělenosti. Je to stav, kdy vnímáš realitu takovou, jaká je – bez projekcí ega. Ramana by řekl, že moudrost je přirozeným vyjádřením Já – není to výsledek myšlení, ale poznání skrze bytí.
Moudrost ví:
že všichni jsme Jedno,
že nic nemůže být vlastně ztraceno,
že pravé štěstí nepřichází zvenčí,
a že láska a klid nejsou závislé na podmínkách.
Ego je jako počítač s dobrým softwarem – rychlý, efektivní, reaguje.
Moudrost je život sám – vnímání celku, schopnost vidět za hranice systému.
Inteligence může být chytrá, ale klidně i slepá.
Moudrost je tichá a prostá – ale vždycky vede k pravdě, jednotě a lásce.
„Štěstí je samotnou podstatou Já; štěstí a Já nejsou dvě odlišné věci.“
To znamená, že štěstí není něco, co se přidává k Já – je to samotné Já. Jde o stav, kdy mysl přestane hledat venku.
Máme sice přímou zkušenost radosti z tvoření, naplnění, vztahů, krásy, ale pokud je tu ego, je tady podmíněnost a jakmile nejsou naplňována očekávání, přichází zklamání, rozčarování, negativní pocity, trápení.
Ego je jen pouhou iluzí oddělenosti, vznikající, když se vědomí ztotožňuje s tělem a myslí. Není „bytostí“ s inteligencí – je to dočasný konstrukt, přechodná identifikace.
Tvoření, ztotožnění, radost z projevu – to všechno je součást hry mysli.
Ramana nepopírá, že ve světě se objevuje zdánlivá radost a utrpení, ale říká: všechno to přichází a odchází – co zůstává stále? To je Já.
Radost z tvoření je podle něj stále jen odraženým světlem skutečného štěstí, protože když tvoříme bez ega – ve stavu bez myšlení o sobě – jsme blíž Bytí nežli v očekávání výsledku tvoření.
Ego nemá vlastní existenci. Je to myšlenka 'já jsem toto tělo'. Když je tato myšlenka ztišena, zůstává jen čisté Já, které nepotřebuje obranu ani ospravedlnění.
Takže nejen, že ego není idiot, ale taky není skutečné. Je jako sen: v rámci snu může být logický, ale po probuzení je jasné, že žádný „snový člověk“ nikdy skutečně neexistoval.
Z pohledu Ramany však nejde o „výběrové negování světa“, ale o přímé poznání, že svět, tak jak se jeví, existuje jen tehdy, když se objeví mysl. Ve spánku nebo v hluboké meditaci svět mizí – ale vědomí Já zůstává. Proto říká, že svět je iluze (mája) – není skutečný ve smyslu věčného a neměnného.
Ale to neznamená, že by Ramana pohrdal světem – pouze říká, že jeho nejvyšší realita není ve formách, ale v beztvarém, tichém bytí.
V projeveném světě je radost, tvoření, láska – ale všechny tyhle zážitky jsou nestálé.
Štěstí ve tvoření není plné a trvalé – protože je podmíněno objektem, činností, výsledkem.
Ramana ukazuje na štěstí, které je bez příčiny, které nepřichází ani neodchází – které prostě JE.
A to nepopírá tvoření, ale staví jej do širšího rámce – tvoř, miluj, raduj se – ale věz, že jsi tím, co všechno to pozoruje.
Ego sice „reaguje“ inteligentně – ale jen v rámci omezené iluze oddělenosti.
V tomhle případě se jedná o inteligenci, ale není to moudrost.
Ego „myslí“, analyzuje, plánuje, porovnává, rozlišuje, vyhodnocuje – je to praktická, racionální inteligence, která slouží primárně přežití, obraně, kontrole a naplňování tužeb. Je to „inteligence ve službě oddělenosti“ – tedy toho pocitu: já jsem tohle tělo, ty jsi někdo jiný, a musím se ochránit, prosadit, získat.
Tato inteligence může být brilantní – ego může být „chytré“ – ale pořád se otáčí ve světě iluze, kde existuje strach, touha, obrana, ztráta a zisk.
Moudrost přichází z místa ticha, celistvosti a neoddělenosti. Je to stav, kdy vnímáš realitu takovou, jaká je – bez projekcí ega. Ramana by řekl, že moudrost je přirozeným vyjádřením Já – není to výsledek myšlení, ale poznání skrze bytí.
Moudrost ví:
že všichni jsme Jedno,
že nic nemůže být vlastně ztraceno,
že pravé štěstí nepřichází zvenčí,
a že láska a klid nejsou závislé na podmínkách.
Ego je jako počítač s dobrým softwarem – rychlý, efektivní, reaguje.
Moudrost je život sám – vnímání celku, schopnost vidět za hranice systému.
Inteligence může být chytrá, ale klidně i slepá.
Moudrost je tichá a prostá – ale vždycky vede k pravdě, jednotě a lásce.
- Návštěvník
Re: O štěstí
od Návštěvník » stř 21. kvě 2025 19:52:08
Ramana Maháriši učí, že nejvyšší skutečnost (Brahman) je čisté vědomí – bezforemné, neměnné, vždy přítomné. To je tzv. Já-jsem, neidentifikované s tělem, myslí či jakoukoli činností. Říká, že to, co považujeme za "svět" a "já" (jako osoba, tělo, ego), je projekcí v mysli, podobně jako sen.
Tvrzení, že „svět je sen“, není popřením existence, ale popisem nestálosti a relativnosti tohoto vnímaného světa ve srovnání s neměnným základem – čistým vědomím. Ramana tedy nepopírá tělo, konání ani Šakti, ale říká, že veškeré projevy jsou jevy ve vědomí, které se objevují a mizí. Vědomí samo zůstává.
Tělo není Brahman, ale projev Brahmanu. Tělo se objevuje v čase a podléhá změně, a proto nemůže být tou neměnnou skutečností, jíž Brahman je. Brahman se neomezuje – pouze se zdá být omezený skrze projevenou formu (maya, prakriti, Šakti).
Šakti – božská tvořivá síla – není popřením Brahmanu, ale jeho dynamickým aspektem. Ramana nijak neodmítá Šakti. Pouze poukazuje, že i Šakti jako pohyb a tvoření se objevuje v tichém, neměnném vědomí – které není ani činností, ani nečinností, ale základem obou.
Výroky typu „tělo je Brahman“ mohou mít pravdu v kontextu advaitového pohledu „vše je Brahman“. Ale rozlišování mezi zdánlivým a skutečným (vivéka) je důležité: tělo je projev Brahmanu, ne samotná absolutní skutečnost. Identifikace s tělem je zdrojem iluze (avidja), což je jádro Ramanova učení.
Proto říká, že seberealizace není dosažení něčeho nového, ale odhalení toho, co je vždy zde – bez forem, beze jména, mimo čas i změnu.
Tvrzení, že „svět je sen“, není popřením existence, ale popisem nestálosti a relativnosti tohoto vnímaného světa ve srovnání s neměnným základem – čistým vědomím. Ramana tedy nepopírá tělo, konání ani Šakti, ale říká, že veškeré projevy jsou jevy ve vědomí, které se objevují a mizí. Vědomí samo zůstává.
Tělo není Brahman, ale projev Brahmanu. Tělo se objevuje v čase a podléhá změně, a proto nemůže být tou neměnnou skutečností, jíž Brahman je. Brahman se neomezuje – pouze se zdá být omezený skrze projevenou formu (maya, prakriti, Šakti).
Šakti – božská tvořivá síla – není popřením Brahmanu, ale jeho dynamickým aspektem. Ramana nijak neodmítá Šakti. Pouze poukazuje, že i Šakti jako pohyb a tvoření se objevuje v tichém, neměnném vědomí – které není ani činností, ani nečinností, ale základem obou.
Výroky typu „tělo je Brahman“ mohou mít pravdu v kontextu advaitového pohledu „vše je Brahman“. Ale rozlišování mezi zdánlivým a skutečným (vivéka) je důležité: tělo je projev Brahmanu, ne samotná absolutní skutečnost. Identifikace s tělem je zdrojem iluze (avidja), což je jádro Ramanova učení.
Proto říká, že seberealizace není dosažení něčeho nového, ale odhalení toho, co je vždy zde – bez forem, beze jména, mimo čas i změnu.
- Návštěvník
Re: O štěstí
od Návštěvník » úte 10. čer 2025 12:01:46
Štěstí není v alkoholu, sexu ani penězích
Každý den děláme dva druhy rozhodnutí. Jedna jsou ta, která se týkají osobního potěšení. Nakupování je nejčastějším důvodem, proč lidé hledají štěstí ve světě.
A máme pro lidské bytosti jedno ošklivé slovo a tím slovem je „spotřebitelé“. Je to ošklivé označení pro bytost složenou z hvězdného prachu, která má sebeuvědomění.
Každopádně nakupování je jeden ze způsobů, kterým se lidé snaží být šťastní. Alkohol, zábava, sex – to všechno může přinést štěstí. A opravdu ho to přináší, ale jen na krátkou chvíli. A pokud máte sklony k závislostem, pak nikdy nemáte dost toho, co už vlastně ani nechcete.
Ale je tu i jiná volba – říká se jí naplnění. Ta volba spočívá v tom, jestli máte ve svém životě smysl a účel. A co je ještě důležitější – dokážete udělat šťastnými i ostatní?
Ve skutečnosti je nejrychlejší cestou ke štěstí to, že uděláte šťastným někoho jiného. A k tomu doporučuji čtyři „A“:
Attention (Pozornost) – hluboké naslouchání.
Affection (Náklonnost) – hluboká péče.
Appreciation (Ocenění) – všímat si jedinečnosti každého člověka.
Acceptance (Přijetí) – a nakonec nejdůležitější: radikální přijetí. Nesnažte se nikoho měnit – je těžké změnit sebe, i když opravdu chcete. Očekávat, že se změní někdo jiný jen proto, abyste se vy cítili lépe, je iluze.
To je ta rovnice. A vlastně zapadá i do konceptu synchronicity.
- Návštěvník
Re: O štěstí
od Návštěvník » úte 10. čer 2025 17:07:10
Přímá cesta k sebepoznání
Všechna živá bytosti přirozeně usilují o to být šťastné a svobodné od utrpení. V každém člověku existuje hluboká láska k sobě samému, a právě štěstí je důvodem této lásky.
K dosažení trvalého štěstí, které je naší pravou podstatou a které zažíváme v hlubokém spánku, kdy mysl není přítomna, je nutné poznat sám sebe.
Nejpřímější cestou k tomuto poznání je otázka: „Kdo jsem já?“
- Návštěvník
Re: O štěstí
od Návštěvník » úte 01. črc 2025 13:38:43
Konfucius o štěstí: „Jen ten, kdo umí být spokojený se vším, může být vždy šťastný.“
Co kdyby štěstí nezáviselo na tom, co se nám děje nebo co máme, ale na naší schopnosti pochopit radost? Konfucius byl jedním z velkých myslitelů Východu, mistr, který žil v bouřlivých dobách a chápal, že dobrý život závisí pouze na přístupu, nikoli na vnějším. Žijeme v přesvědčení, že štěstí se nachází za něčím. Za výsledkem, zlepšením, dosaženým cílem. „Budu šťastný, až dostanu povýšení,“ říkáme si, „až najdu partnera. Nebo až budu mít víc volného času.“ Mezitím dny ubíhají a my štěstí nedosahujeme. Ale… co když štěstí není v tom, co nám chybí, ale v tom, co už máme? V něčem, co nám v podstatě nikdo nemůže vzít? Konfucius, velký čínský filozof šestého století před naším letopočtem, nám zanechal větu, která nás vybízí, abychom se podívali jinam. „Jen ten, kdo umí být spokojený se vším, může být vždy šťastný.“ Tak jednoduché, tak složité.
Dědictví Konfucia
Konfuciova doba nebyla snadná. Byla poznamenána válkami a politickým napětím. Žil v době, která nám v jistém smyslu může připomínat tu, ve které žijeme my. Složitá. Rozbouřenou. Přesto se jeho myšlenky vždy točily kolem harmonie. Rovnováhy se sebou samým a s ostatními. Pro Konfucia nespočíval tajemství šťastného života v tom, narodit se ve správný čas, do správné rodiny a se správným bohatstvím . Štěstí spočívalo v rozvoji morálky, zdvořilosti a úcty.
Ve svém zvláštním pohledu na filozofii, který nám může připomenout slavné stoiky, Konfucius zdůrazňoval koncept ren, který lze přeložit jako „lidskost“ nebo „shovívavost“. Podle něj může pravé štěstí přijít pouze ze života v souladu s těmito hodnotami. Jakýkoli jiný zdroj radosti je pomíjivý a povrchní. Pouze pokud jste v souladu sami se sebou a se svým okolím, můžete zachovat mír, i když jsou vnější okolnosti bouřlivé a složité.
Naučte se být spokojení se vším
Poselství Konfucia je tedy daleko od zjednodušené analýzy. Hotové poselství „usmívejte se a buďte šťastní“. Ne. Nejde o to přijmout vše, ale o to, aby všechny okolnosti života byly šťastné. Špatné věci se budou dít. Budete mít neuvěřitelné okamžiky i těžké chvíle. Ale ve všech těchto okamžicích je něco, co si můžete vybrat. A to je to, jak se budete chovat . Jak budete jednat, reagovat a myslet. A to je klíč k opravdovému štěstí.
Tímto citátem nám Konfucius navrhuje, abychom přehodnotili svůj způsob chápání štěstí. Namísto toho, abychom ho považovali za stav závislý na tom, že máme vše pod kontrolou, navrhuje základní přístup. Vnitřní predispozici přijímat to, co přichází, a nacházet smysl v tom, co je. Emocionálně podporovat to, co nás rozčiluje.
Jednej dobře, cítíš se dobře
Konfuciovo učení se nepochybně zachovalo po staletí. A moderní filozofie do jisté míry vzdává hold jeho myšlence, že spravedlnost a lidskost jsou jedinou cestou ke štěstí. Tato myšlenka se odráží například v dílech filozofa Rafaela Narbonu.
„Zasloužíme si právo být šťastní, pouze pokud jednáme eticky,“ napsal autor pro náš časopis. Před ním Kant řekl, že „není pravého štěstí bez čistého svědomí“.
A v dějinách lidstva není o takové případy nouze. Nešťastní jsou ti, kdo ničí, rozvrací, jednají proti zdravému rozumu a mění svůj život ve vír, který pohltí životy ostatních . Nikdy neuvidíte Hitlera, jak se usmívá do kamery, vtipkuje Narbon v jednom ze svých článků.
Štěstí je určeno těm, kteří mají klidné srdce a slouží vyššímu cíli. Kdo ví, že svým životem zanechává odkaz dobra. A do jisté míry to lze vysvětlit nejen filozofií, ale i vědou.
Být dobrý nás dělá šťastnými
Není snadné sázet na dobrotu v krutém světě, ale je to důležité . Horlivým zastáncem této myšlenky je Arthur Brooks, profesor na Harvardu a jeden z předních světových odborníků na štěstí.
V jednom ze svých četných článků popularizátor odhaluje nejdůležitější fakt vědy o štěstí. Dobrota a štědrost podněcují náš mozek k produkci endorfinů a oxytocinu, dvou hormonů nezbytných pro emoční pohodu . Jedna z jeho nejznámějších citátů zní: „Pokud chcete někoho udělat šťastným, požádejte ho o laskavost.“
Podle Brookse a výzkumů poskytování služeb druhým lidem zvyšuje naše štěstí mnohem více než jejich přijímání. V naší DNA, zapsané jako kód, se skrývá tajemství štěstí. Náš mozek nás odměňuje, když děláme něco pro druhé. Když se chováme dobře. Takže ano, Konfucius měl pravdu. „Jen ten, kdo ví, jak být spokojený se vším, může být vždy šťastný.“ A abychom byli šťastní, nepotřebujeme nic jiného než jednat důsledně, s ctností, zásadami a hodnotami.
https://www.restaurace-pasticka.cz/2025 ... y-stastny/
Co kdyby štěstí nezáviselo na tom, co se nám děje nebo co máme, ale na naší schopnosti pochopit radost? Konfucius byl jedním z velkých myslitelů Východu, mistr, který žil v bouřlivých dobách a chápal, že dobrý život závisí pouze na přístupu, nikoli na vnějším. Žijeme v přesvědčení, že štěstí se nachází za něčím. Za výsledkem, zlepšením, dosaženým cílem. „Budu šťastný, až dostanu povýšení,“ říkáme si, „až najdu partnera. Nebo až budu mít víc volného času.“ Mezitím dny ubíhají a my štěstí nedosahujeme. Ale… co když štěstí není v tom, co nám chybí, ale v tom, co už máme? V něčem, co nám v podstatě nikdo nemůže vzít? Konfucius, velký čínský filozof šestého století před naším letopočtem, nám zanechal větu, která nás vybízí, abychom se podívali jinam. „Jen ten, kdo umí být spokojený se vším, může být vždy šťastný.“ Tak jednoduché, tak složité.
Dědictví Konfucia
Konfuciova doba nebyla snadná. Byla poznamenána válkami a politickým napětím. Žil v době, která nám v jistém smyslu může připomínat tu, ve které žijeme my. Složitá. Rozbouřenou. Přesto se jeho myšlenky vždy točily kolem harmonie. Rovnováhy se sebou samým a s ostatními. Pro Konfucia nespočíval tajemství šťastného života v tom, narodit se ve správný čas, do správné rodiny a se správným bohatstvím . Štěstí spočívalo v rozvoji morálky, zdvořilosti a úcty.
Ve svém zvláštním pohledu na filozofii, který nám může připomenout slavné stoiky, Konfucius zdůrazňoval koncept ren, který lze přeložit jako „lidskost“ nebo „shovívavost“. Podle něj může pravé štěstí přijít pouze ze života v souladu s těmito hodnotami. Jakýkoli jiný zdroj radosti je pomíjivý a povrchní. Pouze pokud jste v souladu sami se sebou a se svým okolím, můžete zachovat mír, i když jsou vnější okolnosti bouřlivé a složité.
Naučte se být spokojení se vším
Poselství Konfucia je tedy daleko od zjednodušené analýzy. Hotové poselství „usmívejte se a buďte šťastní“. Ne. Nejde o to přijmout vše, ale o to, aby všechny okolnosti života byly šťastné. Špatné věci se budou dít. Budete mít neuvěřitelné okamžiky i těžké chvíle. Ale ve všech těchto okamžicích je něco, co si můžete vybrat. A to je to, jak se budete chovat . Jak budete jednat, reagovat a myslet. A to je klíč k opravdovému štěstí.
Tímto citátem nám Konfucius navrhuje, abychom přehodnotili svůj způsob chápání štěstí. Namísto toho, abychom ho považovali za stav závislý na tom, že máme vše pod kontrolou, navrhuje základní přístup. Vnitřní predispozici přijímat to, co přichází, a nacházet smysl v tom, co je. Emocionálně podporovat to, co nás rozčiluje.
Jednej dobře, cítíš se dobře
Konfuciovo učení se nepochybně zachovalo po staletí. A moderní filozofie do jisté míry vzdává hold jeho myšlence, že spravedlnost a lidskost jsou jedinou cestou ke štěstí. Tato myšlenka se odráží například v dílech filozofa Rafaela Narbonu.
„Zasloužíme si právo být šťastní, pouze pokud jednáme eticky,“ napsal autor pro náš časopis. Před ním Kant řekl, že „není pravého štěstí bez čistého svědomí“.
A v dějinách lidstva není o takové případy nouze. Nešťastní jsou ti, kdo ničí, rozvrací, jednají proti zdravému rozumu a mění svůj život ve vír, který pohltí životy ostatních . Nikdy neuvidíte Hitlera, jak se usmívá do kamery, vtipkuje Narbon v jednom ze svých článků.
Štěstí je určeno těm, kteří mají klidné srdce a slouží vyššímu cíli. Kdo ví, že svým životem zanechává odkaz dobra. A do jisté míry to lze vysvětlit nejen filozofií, ale i vědou.
Být dobrý nás dělá šťastnými
Není snadné sázet na dobrotu v krutém světě, ale je to důležité . Horlivým zastáncem této myšlenky je Arthur Brooks, profesor na Harvardu a jeden z předních světových odborníků na štěstí.
V jednom ze svých četných článků popularizátor odhaluje nejdůležitější fakt vědy o štěstí. Dobrota a štědrost podněcují náš mozek k produkci endorfinů a oxytocinu, dvou hormonů nezbytných pro emoční pohodu . Jedna z jeho nejznámějších citátů zní: „Pokud chcete někoho udělat šťastným, požádejte ho o laskavost.“
Podle Brookse a výzkumů poskytování služeb druhým lidem zvyšuje naše štěstí mnohem více než jejich přijímání. V naší DNA, zapsané jako kód, se skrývá tajemství štěstí. Náš mozek nás odměňuje, když děláme něco pro druhé. Když se chováme dobře. Takže ano, Konfucius měl pravdu. „Jen ten, kdo ví, jak být spokojený se vším, může být vždy šťastný.“ A abychom byli šťastní, nepotřebujeme nic jiného než jednat důsledně, s ctností, zásadami a hodnotami.
https://www.restaurace-pasticka.cz/2025 ... y-stastny/
- Návštěvník
Re: O štěstí
od Návštěvník » úte 01. črc 2025 13:57:22
Tři cesty ke štěstí: Konfucius, Ramana Mahariši a théravádový buddhismus
Při pohledu na učení Konfucia, Ramany Maharišiho a théravádového buddhismu se zjevuje překvapivě společné jádro: přesvědčení, že skutečné štěstí nevzniká z okolního světa, ale z hluboké vnitřní proměny. Každý z těchto směrů k tomuto klidu přistupuje jinak – jeden skrze vztahovou a etickou harmonii, druhý skrze sebezkoumání a třetí skrze moudré pochopení pomíjivosti. Přesto všechny spojuje stejná výzva: osvobodit se od utrpení skrze pochopení sebe sama.
Konfucius: štěstí jako harmonie s druhými
Konfuciovo učení vnímá štěstí jako důsledek mravního života, postaveného na úctě, pokoře a mezilidské harmonii. Zásadní je zde – lidskost, soucit a shovívavost. Pro Konfucia není štěstí vnější odměnou, ale přirozeným stavem člověka, který žije v souladu se svou přirozeností i s ostatními. Moudrý člověk podle něj nekoná proto, aby byl šťastný, ale protože koná dobře – a právě z toho plyne klid a radost.
Ramana Mahariši: štěstí jako poznání pravého Já
Ramana Mahariši nabízí zcela jinou cestu. Podle něj se pravé štěstí nerodí z žádného vnějšího vztahu ani z činů, ale z rozpuštění mylného ztotožnění se s tělem a myslí. Ramana učí, že člověk není osobnost ani jméno, ale čisté vědomí – pravé Já, které je stále přítomné a neměnné. Utrpení vzniká pouze tehdy, když se od této své podstaty odvrátíme a uvěříme iluzi oddělenosti. Jeho hlavní metodou je sebedotazování – jednoduchá, ale hluboká otázka „Kdo jsem já?“. Odpovědí není myšlenka, ale přímé zakoušení tichého bytí.
Théravádový buddhismus: štěstí jako osvobození od připoutanosti
Théravádový buddhismus jde ještě jinou cestou: podle něj žádné trvalé „já“ neexistuje. Utrpení vzniká z připoutání, touhy a nepochopení pravé povahy reality. Skutečné štěstí není dosažením stavu, ale osvobozením – nirvánou –, která přichází, když ustane ulpívání. Klíčem je moudré rozpoznání tří charakteristik existence: pomíjivosti (aničča), neuspokojivosti (dukkha) a ne-jáství (anattá). Tento vhled přichází díky etickému životu, meditaci a rozvoji všímavosti – známé jako osmidílná stezka.
Různé pohledy, jeden směr
Ačkoli každý z těchto přístupů mluví jiným jazykem a používá odlišné nástroje, společný směr je jasný: štěstí není závislé na okolnostech, ale na tom, jak jsme spojeni se svou pravou přirozeností – ať už ji chápeme jako čiré vědomí, mravní integritu nebo svobodu od připoutání.
Konfucius zdůrazňuje harmonii mezi lidmi, Ramana mlčenlivou přítomnost bez ega a théravádový buddhismus probuzení k pravdě o pomíjivosti. Všichni tři však vedou k témuž klidu – ke stavu, který nelze získat zvenčí, protože je naší nejhlubší podstatou.
Při pohledu na učení Konfucia, Ramany Maharišiho a théravádového buddhismu se zjevuje překvapivě společné jádro: přesvědčení, že skutečné štěstí nevzniká z okolního světa, ale z hluboké vnitřní proměny. Každý z těchto směrů k tomuto klidu přistupuje jinak – jeden skrze vztahovou a etickou harmonii, druhý skrze sebezkoumání a třetí skrze moudré pochopení pomíjivosti. Přesto všechny spojuje stejná výzva: osvobodit se od utrpení skrze pochopení sebe sama.
Konfucius: štěstí jako harmonie s druhými
Konfuciovo učení vnímá štěstí jako důsledek mravního života, postaveného na úctě, pokoře a mezilidské harmonii. Zásadní je zde – lidskost, soucit a shovívavost. Pro Konfucia není štěstí vnější odměnou, ale přirozeným stavem člověka, který žije v souladu se svou přirozeností i s ostatními. Moudrý člověk podle něj nekoná proto, aby byl šťastný, ale protože koná dobře – a právě z toho plyne klid a radost.
Ramana Mahariši: štěstí jako poznání pravého Já
Ramana Mahariši nabízí zcela jinou cestu. Podle něj se pravé štěstí nerodí z žádného vnějšího vztahu ani z činů, ale z rozpuštění mylného ztotožnění se s tělem a myslí. Ramana učí, že člověk není osobnost ani jméno, ale čisté vědomí – pravé Já, které je stále přítomné a neměnné. Utrpení vzniká pouze tehdy, když se od této své podstaty odvrátíme a uvěříme iluzi oddělenosti. Jeho hlavní metodou je sebedotazování – jednoduchá, ale hluboká otázka „Kdo jsem já?“. Odpovědí není myšlenka, ale přímé zakoušení tichého bytí.
Théravádový buddhismus: štěstí jako osvobození od připoutanosti
Théravádový buddhismus jde ještě jinou cestou: podle něj žádné trvalé „já“ neexistuje. Utrpení vzniká z připoutání, touhy a nepochopení pravé povahy reality. Skutečné štěstí není dosažením stavu, ale osvobozením – nirvánou –, která přichází, když ustane ulpívání. Klíčem je moudré rozpoznání tří charakteristik existence: pomíjivosti (aničča), neuspokojivosti (dukkha) a ne-jáství (anattá). Tento vhled přichází díky etickému životu, meditaci a rozvoji všímavosti – známé jako osmidílná stezka.
Různé pohledy, jeden směr
Ačkoli každý z těchto přístupů mluví jiným jazykem a používá odlišné nástroje, společný směr je jasný: štěstí není závislé na okolnostech, ale na tom, jak jsme spojeni se svou pravou přirozeností – ať už ji chápeme jako čiré vědomí, mravní integritu nebo svobodu od připoutání.
Konfucius zdůrazňuje harmonii mezi lidmi, Ramana mlčenlivou přítomnost bez ega a théravádový buddhismus probuzení k pravdě o pomíjivosti. Všichni tři však vedou k témuž klidu – ke stavu, který nelze získat zvenčí, protože je naší nejhlubší podstatou.
- Návštěvník
Re: O štěstí
od Návštěvník » stř 09. črc 2025 6:33:21
"Štěstí je tvá přirozenost.
Není špatné po něm toužit.
Špatné je hledat ho venku, když je uvnitř."
— Ramana Maharši
Štěstí není někde venku — je tím, čím jsi
Touha po štěstí je univerzální. Je zakořeněná hluboko v každém člověku, bez ohledu na jazyk, kulturu či víru. Ramana Maharši, jeden z nejčistších hlasů advaita védánty, připomíná, že touha po štěstí není chyba — chyba je jen směr, kterým se díváme.
Když říká: „Hledat venku je špatné, když štěstí je uvnitř,“ neukazuje prstem na konkrétní fyzické místo. Ukazuje spíše na vědomí — na samotný zdroj prožívání. To, co nazýváme „venkem“, jsou proměnlivé jevy, objekty, vztahy a okolnosti. Všechno, co přichází a odchází. Co je však trvalé, co nikdy nemizí, je samotný svědek těchto změn — tvé pravé Já.
Proč „uvnitř“, když v probuzení není rozdíl mezi „uvnitř“ a „venku“?
Pro realizovaného člověka je jasné, že žádné „uvnitř“ ani „venku“ neexistuje. Jsou to jen relativní pojmy, vytvořené myslí, která operuje v dualitě. Skutečnost — to, co je — je bez hranic, beze jména, beze směrů.
Ale dokud je mysl ztotožněná s tělem, s osobností, s tím, co je „já“ a co je „svět“, je potřeba mluvit jazykem, kterému rozumí. Ukázat prstem správným směrem — dovnitř. Tam, kde slova a směry končí, může nastat skutečné poznání: že Já je vše, že svět i Já jsou jedno, že hledající a hledané nikdy nebyli oddělení.
Použití pojmu „uvnitř“ je tedy součástí duchovní metody. Pomáhá obrátit pozornost od proměnlivého k neměnnému. A až se tato pozornost ustálí v tichu, v bytí, ve vědomí samotném — pak se může i tento směr rozplynout. Pak už není co hledat, protože je jasné, že štěstí nikdy nebylo mimo dosah. Bylo tím, co hledalo.
Pro ty, kdo opovrhují štěstím
Někteří duchovní hledači se štěstí vyhýbají, téměř se ho bojí. Mají za to, že radost je iluze, že štěstí patří egu, že duchovní cesta je jen o odříkání, odtažitosti, tichu bez barev. Ale toto pojetí není úplné.
Štěstí, o kterém mluví mudrci jako Ramana, není závislé na objektech. Není to euforie ani extáze. Je to přirozený klid, tichá radost bytí, která zůstává, i když se celý svět proměňuje. Je to štěstí bez příčiny — právě proto, že je naší přirozeností, ne něčím získaným.
Opovrhovat štěstím znamená opovrhovat tím, co je pravdivé, čisté a původní. Nezaměňuj iluzi potěšení s pravým štěstím. První tě vyčerpá, druhé tě osvobodí.
Štěstí není překážkou na cestě — je jejím cílem, ale také jejím počátkem. Je tiché, pokorné a hluboké. Když mu otevřeš srdce, zjistíš, že není mimo tebe — je tebou.
Ztiš se. Otoč pohled zpět.
Nehledej štěstí v dosažených cílech, vztazích, oceněních ani duchovních stavech. To všechno přichází a odchází. Co zůstává, je vědomí toho všeho — tvé pravé Já. A to je klidné, tiché, úplné… a naplněné.
- Návštěvník
Re: O štěstí
od Návštěvník » stř 09. črc 2025 10:48:15
Je Eckhart šťastný? | Eckhart o skutečném štěstí a jak najít radost
Štěstí obvykle existuje jako součást hry protikladů. Prožíváte štěstí, protože vás něco činí šťastnými. A pak vás buď ta věc, která vás učinila šťastnými, opustí, nebo vás právě ta stejná věc začne dělat nešťastnými. Například manželství. (smích publika)
Z nějakého důvodu mám tady dvě otázky, možná od stejného člověka: „Jste šťastný?“ (smích publika) A druhá: „Jak mohu cítit radost a být šťastný, když je na světě tolik smutku?“
Jsem šťastný? Neřekl bych tomu štěstí. Někteří lidé by to slovo použili k popisu hlubšího stavu spojení s bytím. Ale v běžném smyslu je štěstí opakem neštěstí. Takže se pohybujeme od štěstí k neštěstí... (smích publika)
Znáte ty dvě divadelní masky – komedii a tragédii? Jedna je komická. (smích) A druhá tragická. (smích)
Štěstí obvykle existuje jako součást hry protikladů. Prožíváte štěstí, protože vás něco činí šťastnými. A pak vás ta věc buď opustí, nebo vás začne činit nešťastnými. Například manželství. (smích) Nebo vztah. Než spolu začnete žít, jste šťastní. Když spolu začnete žít, jste nešťastní. (smích)
Takže pokud to není štěstí, o čem to tedy mluvíme?
Pokud pustíte myšlení a zůstanete jako vědomí, pak toto vědomí vyzařuje určitý klid – živý klid. Radost, mír. Klidná, radostná životní energie. Vnitřní mír může být lepší slovo než štěstí, ale je třeba dodat: je to živý klid. Není to klid, který vzniká tím, že otupíte své emoce nebo něco podobného. Je to živý, intenzivně přítomný mír. Můžete ho cítit, i když jen na okamžik.
Vzdejte se myšlenek – a právě teď, pokud nemyslíte na problémy svého života, v tomto okamžiku žádné problémy nejsou. Existuje jen pocit bytí, živosti. A to je spojení s bytím.
Tím překračujete protiklady štěstí a neštěstí. V knize „Síla přítomného okamžiku“ mám kapitolu nazvanou „Za štěstím a neštěstím je mír“. Takže místo toho, abyste byli závislí na výkyvech mezi štěstím a neštěstím, je tu ten mír, kdy si uvědomíte podstatu toho, kým jste.
Pak už nejste založeni na egu. Máte identitu ve formě, ale už se s ní neztotožňujete, takže se z ní nestává ego. A pak fungujete ve světě z tohoto místa vnitřního míru. A cokoli děláte, s kýmkoli se setkáte, vaše činy a myšlenky se stávají projevem tohoto vnitřního klidu.
A když se do tohoto stavu dostane více lidí, více lidí se stává mírumilovnými lidskými bytostmi a nepřispívá ke konfliktům ve světě. Nepřispívají k šílenství světa.
Vrátím se k otázce: „Jak mohu cítit radost a štěstí, když je na světě tolik smutku?“ Ano, na světě je obrovské množství utrpení. Proč? Protože lidé jsou odpojeni od zdroje toho, kým jsou – a to je základní zdroj utrpení.
Takže pokud řeknete: „Odmítám být šťastný, dokud na světě nebude konec utrpení,“ pak čekáte na jeho konec někde venku. Možná budete i velmi aktivní: „Já přinesu konec utrpení.“ Děláte dobré věci, ale neuvažujete o konci utrpení v sobě.
Jak tedy má konec utrpení nastat? I když děláte dobré skutky – což je úžasné – ale jste-li při tom nešťastní, pak se to neštěstí promítá do toho, jak ty věci děláte a jak jednáte s ostatními lidmi.
Změna ve světě, konec utrpení – řečeno buddhistickou terminologií – Buddha popsal své učení jako ukázání cesty k ukončení utrpení. Nikdy to nenazýval negativně. Ježíš mluvil o království nebeském, které je ve vás. Použil pozitivní pojem. Ale oba mluvili o tomtéž.
Konec utrpení musí začít u vás. A pak se to šíří dál, protože to mění způsob, jakým prožíváte svět, a ovlivňuje to ostatní. A pak se vaše vztahy s jinými lidmi zásadně změní. Protože jen když jste ve spojení s podstatou toho, kým jste, můžete mít harmonické vztahy s ostatními a hluboký pocit dobré vůle k jiným lidem – bez ohledu na to, jestli s vámi souhlasí, patří ke stejné politické straně, náboženství, národu nebo kmeni.
Mít dobrou vůli vůči všem, s nimiž přicházíte do styku – bez ohledu na jejich životní nastavení. To může přijít jen z hlubokého spojení s bytím. A jen pokud automaticky a nevědomě nesoudíte ostatní, jakmile je potkáte – nebo v abstraktní rovině – nesoudíte celou skupinu lidí jako méněcennou nebo zlou.
I v Evropě to není tak dávno – v první polovině 20. století – celé národy vstupovaly do násilných konfliktů. Docházelo k neuvěřitelné nevědomosti a kolektivnímu egu v obrovském měřítku.
Musí to začít u vás. Tato dobrá vůle mění způsob, jakým komunikujete s ostatními. A to se začne měnit v malém. A postupně i jiní lidé se začnou obracet dovnitř a žít z tohoto místa.
Konec utrpení. A zapomeňme na štěstí. (smích) Mluvme o míru. Začněte u sebe. Staňte se tou změnou. Někdo to řekl. Byl to Nelson Mandela? Nebo Gandhi? Nevím. Řeklo to to jedno vědomí.
Buďte tou změnou, kterou chcete vidět ve světě. Pokud chcete vidět mír, musíte ho sami ztělesňovat. Konec utrpení musí začít u vás – vaším vlastním utrpením. To je konec utrpení na této planetě. A pak můžete ukazovat cestu i ostatním.
Nemusíte se stát duchovním učitelem – ale možná ano. Nemusíte být plně osvíceným mistrem. Ne. I jen tím, že procházíte tímto transformačním procesem, už začínáte, obrazně řečeno, učit. I když neučíte v běžném smyslu toho slova, každý, s kým přijdete do styku, je ovlivněn vaším stavem vědomí.
„Kurz zázraků“ říká: „Stáváš se učitelem Boha.“ (úsměv)
Štěstí obvykle existuje jako součást hry protikladů. Prožíváte štěstí, protože vás něco činí šťastnými. A pak vás buď ta věc, která vás učinila šťastnými, opustí, nebo vás právě ta stejná věc začne dělat nešťastnými. Například manželství. (smích publika)
Z nějakého důvodu mám tady dvě otázky, možná od stejného člověka: „Jste šťastný?“ (smích publika) A druhá: „Jak mohu cítit radost a být šťastný, když je na světě tolik smutku?“
Jsem šťastný? Neřekl bych tomu štěstí. Někteří lidé by to slovo použili k popisu hlubšího stavu spojení s bytím. Ale v běžném smyslu je štěstí opakem neštěstí. Takže se pohybujeme od štěstí k neštěstí... (smích publika)
Znáte ty dvě divadelní masky – komedii a tragédii? Jedna je komická. (smích) A druhá tragická. (smích)
Štěstí obvykle existuje jako součást hry protikladů. Prožíváte štěstí, protože vás něco činí šťastnými. A pak vás ta věc buď opustí, nebo vás začne činit nešťastnými. Například manželství. (smích) Nebo vztah. Než spolu začnete žít, jste šťastní. Když spolu začnete žít, jste nešťastní. (smích)
Takže pokud to není štěstí, o čem to tedy mluvíme?
Pokud pustíte myšlení a zůstanete jako vědomí, pak toto vědomí vyzařuje určitý klid – živý klid. Radost, mír. Klidná, radostná životní energie. Vnitřní mír může být lepší slovo než štěstí, ale je třeba dodat: je to živý klid. Není to klid, který vzniká tím, že otupíte své emoce nebo něco podobného. Je to živý, intenzivně přítomný mír. Můžete ho cítit, i když jen na okamžik.
Vzdejte se myšlenek – a právě teď, pokud nemyslíte na problémy svého života, v tomto okamžiku žádné problémy nejsou. Existuje jen pocit bytí, živosti. A to je spojení s bytím.
Tím překračujete protiklady štěstí a neštěstí. V knize „Síla přítomného okamžiku“ mám kapitolu nazvanou „Za štěstím a neštěstím je mír“. Takže místo toho, abyste byli závislí na výkyvech mezi štěstím a neštěstím, je tu ten mír, kdy si uvědomíte podstatu toho, kým jste.
Pak už nejste založeni na egu. Máte identitu ve formě, ale už se s ní neztotožňujete, takže se z ní nestává ego. A pak fungujete ve světě z tohoto místa vnitřního míru. A cokoli děláte, s kýmkoli se setkáte, vaše činy a myšlenky se stávají projevem tohoto vnitřního klidu.
A když se do tohoto stavu dostane více lidí, více lidí se stává mírumilovnými lidskými bytostmi a nepřispívá ke konfliktům ve světě. Nepřispívají k šílenství světa.
Vrátím se k otázce: „Jak mohu cítit radost a štěstí, když je na světě tolik smutku?“ Ano, na světě je obrovské množství utrpení. Proč? Protože lidé jsou odpojeni od zdroje toho, kým jsou – a to je základní zdroj utrpení.
Takže pokud řeknete: „Odmítám být šťastný, dokud na světě nebude konec utrpení,“ pak čekáte na jeho konec někde venku. Možná budete i velmi aktivní: „Já přinesu konec utrpení.“ Děláte dobré věci, ale neuvažujete o konci utrpení v sobě.
Jak tedy má konec utrpení nastat? I když děláte dobré skutky – což je úžasné – ale jste-li při tom nešťastní, pak se to neštěstí promítá do toho, jak ty věci děláte a jak jednáte s ostatními lidmi.
Změna ve světě, konec utrpení – řečeno buddhistickou terminologií – Buddha popsal své učení jako ukázání cesty k ukončení utrpení. Nikdy to nenazýval negativně. Ježíš mluvil o království nebeském, které je ve vás. Použil pozitivní pojem. Ale oba mluvili o tomtéž.
Konec utrpení musí začít u vás. A pak se to šíří dál, protože to mění způsob, jakým prožíváte svět, a ovlivňuje to ostatní. A pak se vaše vztahy s jinými lidmi zásadně změní. Protože jen když jste ve spojení s podstatou toho, kým jste, můžete mít harmonické vztahy s ostatními a hluboký pocit dobré vůle k jiným lidem – bez ohledu na to, jestli s vámi souhlasí, patří ke stejné politické straně, náboženství, národu nebo kmeni.
Mít dobrou vůli vůči všem, s nimiž přicházíte do styku – bez ohledu na jejich životní nastavení. To může přijít jen z hlubokého spojení s bytím. A jen pokud automaticky a nevědomě nesoudíte ostatní, jakmile je potkáte – nebo v abstraktní rovině – nesoudíte celou skupinu lidí jako méněcennou nebo zlou.
I v Evropě to není tak dávno – v první polovině 20. století – celé národy vstupovaly do násilných konfliktů. Docházelo k neuvěřitelné nevědomosti a kolektivnímu egu v obrovském měřítku.
Musí to začít u vás. Tato dobrá vůle mění způsob, jakým komunikujete s ostatními. A to se začne měnit v malém. A postupně i jiní lidé se začnou obracet dovnitř a žít z tohoto místa.
Konec utrpení. A zapomeňme na štěstí. (smích) Mluvme o míru. Začněte u sebe. Staňte se tou změnou. Někdo to řekl. Byl to Nelson Mandela? Nebo Gandhi? Nevím. Řeklo to to jedno vědomí.
Buďte tou změnou, kterou chcete vidět ve světě. Pokud chcete vidět mír, musíte ho sami ztělesňovat. Konec utrpení musí začít u vás – vaším vlastním utrpením. To je konec utrpení na této planetě. A pak můžete ukazovat cestu i ostatním.
Nemusíte se stát duchovním učitelem – ale možná ano. Nemusíte být plně osvíceným mistrem. Ne. I jen tím, že procházíte tímto transformačním procesem, už začínáte, obrazně řečeno, učit. I když neučíte v běžném smyslu toho slova, každý, s kým přijdete do styku, je ovlivněn vaším stavem vědomí.
„Kurz zázraků“ říká: „Stáváš se učitelem Boha.“ (úsměv)
- Návštěvník
Re: O štěstí
od Návštěvník » sob 19. črc 2025 19:24:47
Být šťastný je ta nejjednodušší věc ze všeho, co je ti na světě dostupné.
Tomu se říká satsang.
Jakmile vystoupíš z ticha, objeví se potíže.
Nic nepotřebuješ.
Věčnost je tady.
Štěstí je tady.
Žádná smrt nemůže vstoupit do tohoto ticha.
Žádný problém sem nemůže proniknout.
Vystoupíš-li, je tu samsára –
nekonečný koloběh zrození ...
- Návštěvník
Re: O štěstí
od Návštěvník » ned 20. črc 2025 10:26:20
... Skutečnou podstatou člověka je štěstí. Štěstí je v pravém Já přirozené. Lidské hledání štěstí je nevědomým hledáním svého pravého Já. Pravé Já je nepomíjivé; proto, když ho člověk najde, nachází štěstí, které je trvalé.
Ramana Maháriši
- Návštěvník
Re: O štěstí
od Návštěvník » ned 24. srp 2025 17:12:10
Jak vysvětlit tuto zkušenost? I Buddha mlčel. Ale samozřejmě se snažil vysvětlit, popsat, co to bylo, aby byl celý svět šťastný. Padesát let se dnem i nocí snažil popisovat, a přesto ji nikdo nepopsal. Nikdo nikdy, nikdo nikdy ji nepopsal.
Nejstarší kniha také velmi správně prohlašuje o tomto bodě: „Ani toto, ani tamto.“ Toto je popis ve Védách. „Ani toto, ani tamto.“ To je ten nejlepší popis, který jsem rád viděl. Konec.
- Návštěvník
Re: O štěstí
od Návštěvník » stř 03. zář 2025 6:56:40
Vědomí v jednom jediném okamžiku prožívá nekonečné období stvoření, nikdy nekončící.
Jako ve snu: vidíš se jako dítě, mladík, starý muž – a někdo zakusí i smrt.
A přesto, když se probudíš, zjistíš, že se to nestalo – a přesto se to stalo.
Takže ten, kdo zakoušel, zakusil to uvnitř vědomí – a přesto se to nikdy nestalo.
Stalo se i nestalo – a vědomí tím není dotčeno.
Není tu ani zakoušející, ani zakoušené. Vědomí v jediném okamžiku prožívá nekonečné období stvoření – a přesto není žádné stvoření, tak jako ve snu. A není ani žádný zakoušející.
Takže ve vědomí není zakoušející ani zkušenost.
A přesto jsou zkušenosti. A i tyto zkušenosti jsou jen ve vědomí.
Uvnitř vědomí není rozdíl mezi subjektem a objektem – tak jako ve snu.
Není rozdíl mezi tím, kdo zakouší, a tím, co je zakoušeno – dítě, mladík, starý muž a smrt.
Když se však snící probudí, není tím dotčen ani zakoušející, ani zkušenost.
Vědomí tedy není ani subjektem, ani objektem – a přesto se zdá, že obojí existuje.
A toto musíš poznat přímo, v tomto jediném okamžiku.
Všechny stvoření jsou v tomto okamžiku.
V tomto okamžiku se rodí a zanikají miliony a miliardy vesmírů – a přesto v tomto okamžiku uvidíš, že nikdy nic nebylo stvořeno a že jsi byl vždy svobodný.
V tomto okamžiku se musíš zeptat: Kdo jsem já, jiný než vědomí?
A tato otázka otevře tajemství a ono se odhalí samo sobě.
Pokud se nezeptáš, tento okamžik se bude zdát nekonečně dlouhý.
Dokud se nezeptáš: „Kdo jsem já?“ – tam vše končí. Nikdy tu nebylo žádné stvoření. Byl to jen výtvor tvé mysli.
Všechny objekty jsou projekcí subjektu. A pokud se jich nedotkneš, bude to pokračovat navždy.
Dotazování je svoboda.
Ale jak je možné, že z šesti miliard lidí na světě je jen velmi málo těch, kteří se ptají?
Jen málo z nich se táže, aby ukončili celé toto zdání.
Jednoduchá otázka. Nepátrání je příčinou utrpení, smrti a opakovaných smrtí.
Ti, kdo se táží, jsou šťastní a velmi vzácní. V jediném okamžiku se stanou svobodnými. A kdo se netáže, ten se ocitá v nekonečném, bezkonečném čase.
A přesto většina lidí nedokáže položit tuto otázku – kvůli své pýše, nevědomosti.
Chtějí trpět. Milují utrpení. Nechtějí být šťastní.
Viděl jsem mnoho lidí na Západě, kteří trpí.
Jednou mě někdo v Paříži požádal, zda mohu pomoci jeho známému. Šli jsme k němu. Otevřel dveře, předal nám klíč a zmizel dozadu do bytu. Řekl: „Tento člověk mě jistě vyléčí z mého utrpení. Ale já nebudu šťastný, když nebudu trpět.“
Pro něj znamenalo utrpení život. Myslel si: „Pokud netrpím, jak poznám, že existuji?“
Na Západě je běžné smýšlení, že když člověk netrpí, stane se hloupým. „Jak budu pracovat, když nebudu trpět?“
Viděl jsem mnoho takových případů. Věří, že se musí trápit. Dokonce i v křesťanství – „Syn Boží trpěl, tedy i my musíme trpět.“ Ale my v tuto filozofii nevěříme. Ty jsi samotné blažené vědomí, bytí a radost.
Proto utrpení není na této straně světa učeno.
Jsi tu proto, abys poznal, že štěstí je tvá přirozenost. Kdo chce následovat filozofii utrpení, ať ji následuje. Ale není to dobrá filozofie.
Navíc – utrpení, které zakoušíš, není skutečné. Pokud by bylo skutečné, muselo by trvat navždy. Ale ty trpíš jen ve stavu bdění nebo ve snu. Ve spánku netrpíš. Tam není mysl, tělo, smysly, vztahy. Kde jsou vztahy, tam je utrpení.
Řekni mi, kdy se dva lidé kdy potkali, aniž by nakonec trpěli? Kde jsou dva, tam je utrpení. Proto ve spánku, kdy jsi sám, je tam klid a blaženost. Ani své tělo si s sebou do spánku nebereš.
Ani tělo, ani mysl nejsi ty. Mohou ti náležet, můžeš je používat – ale nejsi jimi.
Mezi tělem a myslí je tu vědomí.
Když spíš, víš, že jsi spal hluboce a že jsi byl šťastný. Kdo byl svědkem této blaženosti? Ten, kdo je přítomen i ve snu a ve stavu bdění.
Když vidíš objekty, sníš.
Ve spánku nejsou objekty – a jsi šťastný.
Takže když vidíš druhé, jsi ve snu. I teď sníš.
A pokud jen na vteřinu „usneš“ – nepřidržíš žádnou myšlenku, nepomyslíš na „já jsem tělo“ – tehdy se probudíš k tomu, kdo jsi.
Aby ses trápil, potřebuješ myšlenku. Pokud na okamžik nepomyslíš, kde jsi?
V tvé vlastní podstatě, v blaženosti.
Stačí jediná vteřina, aby ses stal šťastným. A v této vteřině zakusíš blaženost bezčasovosti. Čas a mysl jsou totéž. S myslí povstává čas. Mysl není nic jiného než myšlenky. A myšlenky nejsou odlišné od „já“.
Pokud se zbavíš „já“ – byť jen na okamžik – okamžitě poznáš, že jsi svobodný. Toto „já“ tě neustále trápí. A toto trápení neskončí, dokud nevyslovíš: „Já jsem Já.“
Ve spánku není žádné „já“.
Proto je svoboda tak jednoduchá. Poznat své pravé Já je to nejsnazší na světě. Vše ostatní vyžaduje úsilí a myšlení. Ale zde nemusíš ani myslet, ani se namáhat.
Uvidíš svou vlastní tvář poprvé – a zamiluješ se do sebe samého.
A tomu se říká svoboda, moudrost, osvícení. A nakonec – žádná slova.
Takže – zůstaň tichý. Nemysli. Neusiluj. Zde je svoboda.
- Návštěvník
Re: O štěstí
od Návštěvník » čtv 04. zář 2025 18:03:01
Když se Ma loučila, jeden z návštěvníků poznamenal: „Jsme velmi poctěni, že jsme měli tu čest setkat se s Matadží.“ Anandamají Ma odpověděla: „Poctěni? Když se setkáte s někým jiným, můžete se cítit poctěni, ale když se dostanete k sobě samému, je tu jen radost a štěstí.“
- Návštěvník
Re: O štěstí
od Návštěvník » ned 14. zář 2025 6:58:29
Šťastné ať jsou všechny bytosti - přání moudrých
Když upřímně přejeme štěstí všem bytostem, kultivujeme v sobě pocit láskyplné laskavosti (Metta v buddhistické tradici). Tento stav mysli má několik klíčových projevů a vlivů:
Samotný akt přání dobra druhým uklidňuje naši mysl. Odstraňuje negativní emoce jako hněv, závist, zášť a strach, které nám škodí. Namísto toho cítíme lehkost a vnitřní mír.
Když si uvědomíme, že všechny bytosti touží po štěstí a vyhýbají se utrpení, rozvíjíme hlubší soucit. To nám umožňuje lépe chápat druhé, odpouštět a být tolerantnější.
Svět se nám jeví jako přátelštější místo. Méně se bojíme, méně soudíme a více vidíme dobro v lidech. Naše interakce s okolím jsou konstruktivnější a harmoničtější.
Lidé přirozeně reagují na laskavost. Když vyzařujeme pozitivní energii a přání dobra, přitahujeme k sobě podobně smýšlející jedince a zlepšujeme stávající vztahy.
Studie ukazují, že pravidelné praktikování laskavosti a soucitu může snižovat stres, úzkost, deprese a dokonce posilovat imunitní systém.
Přejeme-li štěstí druhým, přesahujeme své egoistické touhy a nacházíme větší smysl v pomoci a prospěšnosti. To vede k hlubšímu pocitu naplnění a smyslu života.
"Osud si někoho druhého podá" (Zášť a touha po odvetě)
Tento postoj je založen na negativních emocích a touze po trestu či odplatě. Má zcela opačné dopady:
Zášť, hněv a touha po pomstě jsou jako jed, který konzumuje především nás samotné. Vedou k vnitřnímu neklidu, napětí, frustraci a neustálému přemítání o minulých křivdách.
Místo pozitivních myšlenek se v naší mysli točí myšlenky na ublížení, odplatu a nespravedlnost. To vyčerpává naši energii a znemožňuje nám soustředit se na konstruktivní věci.
Svět se nám jeví jako nepřátelské, nespravedlivé a nebezpečné místo. Jsme podezřívaví, skeptičtí a máme tendenci vidět v druhých spíše nepřátele než spojence.
Negativní energie, kterou vyzařujeme, odrazuje druhé. Vztahy se stávají napjatými, plnými konfliktů a nedůvěry. Můžeme se ocitnout v izolaci.
Chronická zášť a hněv jsou spojeny s řadou zdravotních problémů, včetně vysokého krevního tlaku, srdečních chorob, úzkostí, depresí a oslabené imunity.
Namísto růstu a rozvoje se naše mysl zasekne v kruhu negativity. Život se stává hořkým a plným zklamání, protože se neustále soustředíme na to, co je špatně.
Zatímco přání štěstí všem bytostem je cestou k vnitřnímu míru, soucitu, radosti a harmonickým vztahům, touha po pomstě a zášti vede k vnitřnímu utrpení, neklidu, zhoršeným vztahům a negativnímu vnímání světa. Je to volba, která zásadně ovlivňuje kvalitu našeho života.
Když upřímně přejeme štěstí všem bytostem, kultivujeme v sobě pocit láskyplné laskavosti (Metta v buddhistické tradici). Tento stav mysli má několik klíčových projevů a vlivů:
Samotný akt přání dobra druhým uklidňuje naši mysl. Odstraňuje negativní emoce jako hněv, závist, zášť a strach, které nám škodí. Namísto toho cítíme lehkost a vnitřní mír.
Když si uvědomíme, že všechny bytosti touží po štěstí a vyhýbají se utrpení, rozvíjíme hlubší soucit. To nám umožňuje lépe chápat druhé, odpouštět a být tolerantnější.
Svět se nám jeví jako přátelštější místo. Méně se bojíme, méně soudíme a více vidíme dobro v lidech. Naše interakce s okolím jsou konstruktivnější a harmoničtější.
Lidé přirozeně reagují na laskavost. Když vyzařujeme pozitivní energii a přání dobra, přitahujeme k sobě podobně smýšlející jedince a zlepšujeme stávající vztahy.
Studie ukazují, že pravidelné praktikování laskavosti a soucitu může snižovat stres, úzkost, deprese a dokonce posilovat imunitní systém.
Přejeme-li štěstí druhým, přesahujeme své egoistické touhy a nacházíme větší smysl v pomoci a prospěšnosti. To vede k hlubšímu pocitu naplnění a smyslu života.
"Osud si někoho druhého podá" (Zášť a touha po odvetě)
Tento postoj je založen na negativních emocích a touze po trestu či odplatě. Má zcela opačné dopady:
Zášť, hněv a touha po pomstě jsou jako jed, který konzumuje především nás samotné. Vedou k vnitřnímu neklidu, napětí, frustraci a neustálému přemítání o minulých křivdách.
Místo pozitivních myšlenek se v naší mysli točí myšlenky na ublížení, odplatu a nespravedlnost. To vyčerpává naši energii a znemožňuje nám soustředit se na konstruktivní věci.
Svět se nám jeví jako nepřátelské, nespravedlivé a nebezpečné místo. Jsme podezřívaví, skeptičtí a máme tendenci vidět v druhých spíše nepřátele než spojence.
Negativní energie, kterou vyzařujeme, odrazuje druhé. Vztahy se stávají napjatými, plnými konfliktů a nedůvěry. Můžeme se ocitnout v izolaci.
Chronická zášť a hněv jsou spojeny s řadou zdravotních problémů, včetně vysokého krevního tlaku, srdečních chorob, úzkostí, depresí a oslabené imunity.
Namísto růstu a rozvoje se naše mysl zasekne v kruhu negativity. Život se stává hořkým a plným zklamání, protože se neustále soustředíme na to, co je špatně.
Zatímco přání štěstí všem bytostem je cestou k vnitřnímu míru, soucitu, radosti a harmonickým vztahům, touha po pomstě a zášti vede k vnitřnímu utrpení, neklidu, zhoršeným vztahům a negativnímu vnímání světa. Je to volba, která zásadně ovlivňuje kvalitu našeho života.
- Návštěvník
Re: O štěstí
od Návštěvník » ned 05. říj 2025 10:34:37
Rozdíl mezi poznáním pravého Já jako trvalého štěstí a pouhou touhou po štěstí
V duchovním hledání se často setkáváme s pojmy jako štěstí, pravé Já, touha a poznání. Při povrchním pohledu se může zdát, že touha po štěstí a poznání pravého Já, které je štěstím, spolu souvisí, nebo že to je dokonce totéž. Avšak hlubší pohled odhalí rozdíl, který je pro skutečné duchovní probuzení a trvalou spokojenost zásadní.
Touha po štěstí: Nekonečný kolotoč vnějšího uspokojení
Většina lidí tráví svůj život honbou za štěstím. Věříme, že štěstí je něco, co se nachází vně nás – v materiálním bohatství, romantických vztazích, společenském uznání, dokonalém těle, nebo úspěšné kariéře. Tento přístup k štěstí je založen na touze. Toužíme po něčem, co nám podle našeho přesvědčení přinese radost a naplnění.
Problém s touto touhou spočívá v několika aspektech:
Pomíjivost: Vnější okolnosti se neustále mění. Co nám dnes přináší radost, zítra už nemusí. Vztahy končí, majetek se opotřebovává, úspěch je pomíjivý. Jsme nuceni neustále hledat nové zdroje uspokojení, což vede k nekonečnému kolotoči.
Závislost: Stáváme se závislými na vnějších faktorech. Když tyto faktory chybí, cítíme se nešťastní, frustrovaní nebo prázdní. Naše štěstí je tak mimo naši kontrolu.
Nenaplnitelnost: Žádné vnější uspokojení nikdy nemůže trvale zaplnit vnitřní prázdnotu. Je to jako snažit se naplnit propustný koš vodou. Ať už získáme cokoliv, po chvíli se objeví nová touha a pocit nedostatku.
Tato touha po štěstí není skutečným štěstím. Je to spíše jakási iluze, která nás udržuje v neustálém hledání a nikdy nám neumožní spočinout v klidu a spokojenosti. Je to stav mysli, který je definován nedostatkem a potřebou.
Poznání pravého Já jako trvalého štěstí: Návrat domů
Naproti tomu stojí poznání, že pravé Já je trvalým štěstím. Toto poznání není výsledkem honby za něčím vnějším, ale spíše objevením něčeho, co je vždycky přítomno uvnitř nás. Duchovní tradice napříč kulturami a věky hovoří o této vnitřní podstatě – Atman, Buddhova přirozenost, Kristovo vědomí, božská jiskra.
Když hovoříme o pravém Já jako o štěstí, máme na mysli:
Vnitřní podstatu: Pravé Já není naše ego, naše myšlenky, naše emoce nebo naše tělo. Je to hlubší, neměnná a nekonečná podstata našeho bytí. Je to zdroj veškerého vědomí, lásky a radosti.
Přirozený stav: Štěstí pravého Já, není něco, co musíme získat. Je to náš přirozený stav, který je zakrytý závojem nevědomosti, falešných přesvědčení a lpění na vnějších věcech.
Bezpodmínečnost: Toto štěstí je bezpodmínečné. To znamená, že nezáleží na tom, co se děje v našem životě, jaké jsou naše okolnosti, nebo co si o nás myslí ostatní. Je to neotřesitelný zdroj radosti, který je vždycky dostupný.
Trvalost: Na rozdíl od pomíjivého štěstí, které je závislé na vnějších faktorech, je štěstí pravého Já trvalé. Jakmile ho jednou poznáme, nemůže nám být odňato. Je to jako slunce, které je, i když ho nevidíme, protože je právě schované za mraky.
Cesta k poznání pravého Já jako trvalého štěstí často zahrnuje duchovní praxe jako je meditace, sebedotazování, jóga nebo oddanost. Tyto praxe nám pomáhají odklidit vrstvy iluzí a falešných představ, abychom mohli spatřit, co je pod nimi.
Zásadní rozdíl v perspektivě
Touha po štěstí: Vnímá štěstí jako cíl, který je třeba dosáhnout v budoucnosti prostřednictvím vnějších prostředků. Je to stav "ještě nemám dost" nebo "až budu mít to a to, budu šťastný".
Poznání pravého Já jako štěstí: Vnímá štěstí jako přítomnou realitu, která je již uvnitř. Je to stav "jsem" nebo " Bytí je štěstí". Jde o probuzení k tomu, co už je.
První je honba za něčím vnějším a pomíjivým, druhé je objevení něčeho vnitřního a věčného. První je závislé na okolnostech, druhé je nezávislé.
Pochopení tohohle rozdílu je osvobozující. Uvědomění si, že skutečné štěstí není něco, co musíme hledat mimo nás, ale něco, co už jsme, nám umožňuje opustit nekonečnou honbu za vnějším uspokojením. Místo toho se můžeme obrátit dovnitř a probudit se k nekonečné radosti, lásce a klidu, které jsou podstatou našeho pravého Já. A to je skutečné, trvalé štěstí, které je štěstím, a ne jen prázdnou touhou.
V duchovním hledání se často setkáváme s pojmy jako štěstí, pravé Já, touha a poznání. Při povrchním pohledu se může zdát, že touha po štěstí a poznání pravého Já, které je štěstím, spolu souvisí, nebo že to je dokonce totéž. Avšak hlubší pohled odhalí rozdíl, který je pro skutečné duchovní probuzení a trvalou spokojenost zásadní.
Touha po štěstí: Nekonečný kolotoč vnějšího uspokojení
Většina lidí tráví svůj život honbou za štěstím. Věříme, že štěstí je něco, co se nachází vně nás – v materiálním bohatství, romantických vztazích, společenském uznání, dokonalém těle, nebo úspěšné kariéře. Tento přístup k štěstí je založen na touze. Toužíme po něčem, co nám podle našeho přesvědčení přinese radost a naplnění.
Problém s touto touhou spočívá v několika aspektech:
Pomíjivost: Vnější okolnosti se neustále mění. Co nám dnes přináší radost, zítra už nemusí. Vztahy končí, majetek se opotřebovává, úspěch je pomíjivý. Jsme nuceni neustále hledat nové zdroje uspokojení, což vede k nekonečnému kolotoči.
Závislost: Stáváme se závislými na vnějších faktorech. Když tyto faktory chybí, cítíme se nešťastní, frustrovaní nebo prázdní. Naše štěstí je tak mimo naši kontrolu.
Nenaplnitelnost: Žádné vnější uspokojení nikdy nemůže trvale zaplnit vnitřní prázdnotu. Je to jako snažit se naplnit propustný koš vodou. Ať už získáme cokoliv, po chvíli se objeví nová touha a pocit nedostatku.
Tato touha po štěstí není skutečným štěstím. Je to spíše jakási iluze, která nás udržuje v neustálém hledání a nikdy nám neumožní spočinout v klidu a spokojenosti. Je to stav mysli, který je definován nedostatkem a potřebou.
Poznání pravého Já jako trvalého štěstí: Návrat domů
Naproti tomu stojí poznání, že pravé Já je trvalým štěstím. Toto poznání není výsledkem honby za něčím vnějším, ale spíše objevením něčeho, co je vždycky přítomno uvnitř nás. Duchovní tradice napříč kulturami a věky hovoří o této vnitřní podstatě – Atman, Buddhova přirozenost, Kristovo vědomí, božská jiskra.
Když hovoříme o pravém Já jako o štěstí, máme na mysli:
Vnitřní podstatu: Pravé Já není naše ego, naše myšlenky, naše emoce nebo naše tělo. Je to hlubší, neměnná a nekonečná podstata našeho bytí. Je to zdroj veškerého vědomí, lásky a radosti.
Přirozený stav: Štěstí pravého Já, není něco, co musíme získat. Je to náš přirozený stav, který je zakrytý závojem nevědomosti, falešných přesvědčení a lpění na vnějších věcech.
Bezpodmínečnost: Toto štěstí je bezpodmínečné. To znamená, že nezáleží na tom, co se děje v našem životě, jaké jsou naše okolnosti, nebo co si o nás myslí ostatní. Je to neotřesitelný zdroj radosti, který je vždycky dostupný.
Trvalost: Na rozdíl od pomíjivého štěstí, které je závislé na vnějších faktorech, je štěstí pravého Já trvalé. Jakmile ho jednou poznáme, nemůže nám být odňato. Je to jako slunce, které je, i když ho nevidíme, protože je právě schované za mraky.
Cesta k poznání pravého Já jako trvalého štěstí často zahrnuje duchovní praxe jako je meditace, sebedotazování, jóga nebo oddanost. Tyto praxe nám pomáhají odklidit vrstvy iluzí a falešných představ, abychom mohli spatřit, co je pod nimi.
Zásadní rozdíl v perspektivě
Touha po štěstí: Vnímá štěstí jako cíl, který je třeba dosáhnout v budoucnosti prostřednictvím vnějších prostředků. Je to stav "ještě nemám dost" nebo "až budu mít to a to, budu šťastný".
Poznání pravého Já jako štěstí: Vnímá štěstí jako přítomnou realitu, která je již uvnitř. Je to stav "jsem" nebo " Bytí je štěstí". Jde o probuzení k tomu, co už je.
První je honba za něčím vnějším a pomíjivým, druhé je objevení něčeho vnitřního a věčného. První je závislé na okolnostech, druhé je nezávislé.
Pochopení tohohle rozdílu je osvobozující. Uvědomění si, že skutečné štěstí není něco, co musíme hledat mimo nás, ale něco, co už jsme, nám umožňuje opustit nekonečnou honbu za vnějším uspokojením. Místo toho se můžeme obrátit dovnitř a probudit se k nekonečné radosti, lásce a klidu, které jsou podstatou našeho pravého Já. A to je skutečné, trvalé štěstí, které je štěstím, a ne jen prázdnou touhou.
- Návštěvník