Realizace

[rafael]

http://www.satguru.cz/article/3507.ramana-gita/


Ot.: Jak je umožněna realizace?

Odp.: Existuje absolutní Já, z něhož vychází jiskra jako z ohně. Jiskra má

jméno ego. U nevědomého člověka se v okamžiku svého vzniku ztotožní

s objektem. Na takovém sdružování s objekty nemůže ego zůstat nezávislé.

Sdružování je adžňána čili nevědomost a její destrukce je cílem našich snah. Jeli

jeho tendence k objektivizaci odstraněna, zůstane ego čisté a také se ponoří

do zdroje. Klamná identifikace s tělem je dehatma buddhi (idea „jsem tělo“).

Než bude dosaženo dobrého výsledku, musí zmizet.

„Já“ je ve své čistotě zakoušeno v intervalech mezi dvěma stavy nebo dvěma

myšlenkami. Ego je jako píďalka, jež se pustí místa, na kterém se drží, jen když

se zachytí jiného. Její pravou podstatu lze odhalit jen je-li mimo kontakt s předměty

nebo myšlenkami. [11]

Toto duchové ego, jež je bez tvaru, vchází přijetím tvaru do existence; přijmeli

tvar, trvá; vyživujíc se tvary jež přijímá, roste ještě více; opouštějíc jeden tvar,

přijímá jiný, ale je-li hledáno, prchá.

Jen existuje-li ona první osoba, ego, ve formě, „Já jsem tělo“, existuje druhá

a třetí osoba (ty, on, oni atd.). Jestliže je pátráním po pravdě první osoby tato

první osoba zničena, přestane existovat i druhá a třetí osoba a pak zazáří vlastní

podstata člověka, protože člověk bude opravdu stavem Já. [12]

Myšlenka, „Já jsem tělo z masa a krve“, je onou jedinou nití, na které jsou

navěšeny různé jiné myšlenky. Proto obrátíme-li se do nitra s otázkou, „Kdo

jsem já?“, všechny ostatní myšlenky (včetně „já“-myšlenky) skončí a spontánně

zazáří poznání Já. [13]

[Návštěvník]

"To Bůh osvětluje mysl jako čisté vědomí. Dává jí své světlo. Jak Ho chcete poznat myslí, ne-li tím, že ji obrátíte dovnitř a ponoříte ji do Něho?"

Dotaz:
Velmi těžce bojuji s učením Šrí Ramany o dosažení štěstí tázáním se 'Kdo jsem Já'. Přemýšlel jsem, zda by mně někdo zkusil pomoci porozumět tomu, co se ve mně děje.

Intenzivně medituji o 'Kdo jsem Já' každý den po dobu posledních sedmi let. Cítím, že mentálně, a svým způsobem i duchovně, jsem si vědom odpovědi. Zatím jsem ale v hluboké emocionální bolesti a ve velké depresi. V tomto stavu jsem už tři nebo čtyři roky. Nemám žádný pocit jistoty a bezpečí.

Mentálně jsem pochopil, že není žádné 'já', že jsem částí všeho, co smysly vnímají. Kvůli tomu mám také pocit, že na ničem nezáleží. Ne v depresivním slova smyslu, ale spíše ve smyslu, že není nic lepšího.

Myslel jsem si, že pochopením, co je skutečné jsoucno, se otevře svět vnitřního štěstí, že budu cítit jistotu a nebudu pociťovat potřebu po ničem materiálním – že nebude žádné 'já' k uspokojení. Přesto jsem velmi deprimovaný. Zjistil jsem, že všichni lidé, o kterých jsem si myslel, že to jsou mí přátelé, jimi vlastně nejsou. Žena, která byla láskou mého života a nejkrásnější duší, kterou jsem kdy potkal, zlomila mé srdce před pár měsíci. Jsem ve velkých bolestech a zmatený z toho všeho. Cítím se velice nejistý a osamělý. Jsem velmi zmatený, proč se necítím dobře od doby, kdy jsem pochopil, že zde není žádné 'já'.

Logicky se umím distancovat od pocitů deprese a nešťastnosti, protože zde není žádné 'já', které by je prožívalo. Ale tato logika nevytlačí bolest pryč. Cítím, jako bych se nemohl vymanit ze svého ega, přestože rozumím tomu, že 'já', které se nemůže vymanit, není ničím odděleným od všeho ostatního.

Můžete mě říci, proč nejsem schopen setřást tyto špatné pocity a cítit Boha, i když neustále vím, že tu není žádné 'já'? Začínám cítit, že je pro jedince nemožné, aby se sám(a) osvobodil z této existence. Vypadá to, že je nemožné vidět sám sebe bez pohledu do zrcadla. Jak tedy může ego skutečně poznat sebe samo? Je to jako kočka, která honí svůj vlastní ocas a není vlastně nikdy schopná ho chytnout. Ocas musí být chycen a podán kočce někým jiným.

Opravdu věřím v učení Šrí Ramany Mahárišiho, a že spojení s Bohem může být nalezeno skrze dotazování se 'Kdo jsem Já?'. Doufám, že budete schopni vysvětlit, proč se cítím tak, jak se cítím.




Odpověď:
Váš problém není neobvyklý. Mnoho aspirantů čte o učeních, jsou zasaženi jejich krásou a jednoduchostí, chápou je jako konečnou Pravdu, ale stále nejsou schopni zažít to, o čem tak často četli – všudypřítomné ryzí vědomí a štěstí. Jsou tací, kteří praktikují učení podle svého nejlepšího vědomí a po několika letech nepociťování toho, co předpokládali, že by pociťovat měli, vzdají se veškerého úsilí k realizaci Já. Důvod toho je skutečně velmi jednoduchý a může být vysvětlen.

Je to ego nebo mysl, které jsou v depresi, frustraci a zraněné. Je to to samé ego nebo mysl, které si užívá potěšení života a vyžaduje, aby se opakovala. Víra, že tyto prožitky (nebo myšlenky) potěšení nebo zármutku představují naši existenci, nás vždy strhává na nekonečnou cestu ztráty a bolesti, zrození, smrti a znovuzrození.

Pokud cítíme, že se nejsme schopni vymanit z pout točících se myšlenek a špatné identifikace, musíme stočit naši pozornost k Vyšší síle, ke Guruovi nebo Bohu a modlit se se vší upřímností za osvobození od utrpení. Zjišťujeme, že naše úsilí se ukazuje jako neadekvátní k poskytnutí nám míru nebo štěstí. Máme-li být upřímní, je to náš skutečný dojem. Proto musíme prosit Boha o pomoc, přijmout, co nám určil a učit se z lekcí životních zkušeností. Odevzdáním všeho Jemu – našich proher, našich depresí, všeho čemu věříme, že jsme my – přijdeme k poznání, že existuje jen On sám a my nejsme ničím. Toto je jistá cesta ke spáse a štěstí. Pokud to uděláme, On nás povede, převede nás přes všechny těžkosti našeho života, dá nám mír a uspořádá podmínky v našem životě tak, aby vedli k duchovnímu pokroku a osvícení. Nespočet stoupenců prošlo touto cestou úspěšně. Vzdání se a oddanost jsou jistou cestou ke spáse a Maháriši ji doporučil mnoha hledajícím. Bhagaván řekl, že oddanost je Džňána-Mata, Matka Džňány, Poznání sebe sama.

Měli bychom mít na paměti, že ti, co dosáhli velikosti během života, dokonce i podle světských norem, tak to dokázali díky zanícenému, vše pohlcujícímu úsilí pro svůj zvolený ideál. To samé, možná ještě ve větší míře, platí pro ty, kteří chtějí zažít pravé Já. Mentální podmínky (vásany), které se nahromadili a ovlivňovali naše činnosti po nespočet rození, musí skončit. Pouze poté se mysl stane klidnou a ponoří se do svého Zdroje. To vyžaduje neustálé, snaživé úsilí z naší strany. Poznat Já by měl být náš jediný zájem v životě, měl by to být náš jediný směr a cíl. Nakonec by na ničem jiném nemělo záležet. To neznamená, že bychom měli ignorovat naše povinnosti a odpovědnosti. Tak dlouho, jak pociťujeme přítomnost ega, bychom měli vykonávat naše povinnosti, jako když sluha slouží svému pánu, s patrným zájmem, entusiasmem a láskou pro vše, ale s úplnou odpoutaností.

Už jste objevil, že intelektuální pochopení Universální Skutečnosti nám nedá samo o sobě prožití této Skutečnosti. Bhagaván Ramana ale říkal, že žádné úsilí nevyjde vniveč. Jakékoliv úsilí, které vyvineme je jako bankovní vklad na naše konto. Tam se uchová, úročí se, roste a dříve nebo později dozraje. Plavec chycený v běsnící řece musí použít všechnu svou sílu k dosažení břehu a vytáhnout se z bouřlivých vod, aby se neutopil. Ti, kteří uspěli, říkal Bhagaván, to dokázali díky vytrvalosti. Musíme realizovat tento náš životní cíl a jít kupředu, ať se stane cokoliv.

"The Maharshi Newsletter" (Arunachala Ashrama)

[Návštěvník]

Mnoho aspirantů čte o učeních, jsou zasaženi jejich krásou a jednoduchostí, chápou je jako konečnou Pravdu, ale stále nejsou schopni zažít to, o čem tak často četli – všudypřítomné ryzí vědomí a štěstí.

Mnozí berou kvalitu všudypřítomného vědomého štěstí, jako ztotožnění s pocity, jako pocitářství individuality.

Pokud cítíme, že se nejsme schopni vymanit z pout točících se myšlenek a špatné identifikace, musíme stočit naši pozornost k Vyšší síle, ke Guruovi nebo Bohu a modlit se se vší upřímností za osvobození od utrpení. Zjišťujeme, že naše úsilí se ukazuje jako neadekvátní k poskytnutí nám míru nebo štěstí. Máme-li být upřímní, je to náš skutečný dojem. Proto musíme prosit Boha o pomoc, přijmout, co nám určil a učit se z lekcí životních zkušeností. Odevzdáním všeho Jemu – našich proher, našich depresí, všeho čemu věříme, že jsme my – přijdeme k poznání, že existuje jen On sám a my nejsme ničím. Toto je jistá cesta ke spáse a štěstí. Pokud to uděláme, On nás povede, převede nás přes všechny těžkosti našeho života, dá nám mír a uspořádá podmínky v našem životě tak, aby vedli k duchovnímu pokroku a osvícení. Nespočet stoupenců prošlo touto cestou úspěšně.

... Poznat Já by měl být náš jediný zájem v životě, měl by to být náš jediný směr a cíl. Nakonec by na ničem jiném nemělo záležet. To neznamená, že bychom měli ignorovat naše povinnosti a odpovědnosti. Tak dlouho, jak pociťujeme přítomnost ega, bychom měli vykonávat naše povinnosti, jako když sluha slouží svému pánu, s patrným zájmem, entusiasmem a láskou pro vše, ale s úplnou odpoutaností.

[Návštěvník]

Otázka: Svámí, dosáhl jsem džňánu tím, že jste mi ji (intelektuálně) odhalil?
Ramana Maháriši: Ne. Právě jen začínáte být schopen připravit si intelektuální základ a udělit své vůli nezbytný směr. To, co zůstává, abyste učinil, je realizace. Obdržel jste karafu plnou elixíru či nektaru, ale štěstí můžete nabýt jedině když nektar opravdu ochutnáte. Pouze při realizaci se toto stane pevnou a ustálenou záležitostí, což znamená, že staré tendence (vásány), které vás vytahovaly a měly vás ke ztotožňování s tím, co je neskutečné a co není Já-Self, vyhasly a nechaly vás volného, neztíženého tím, co je ne-Já. Tato trvalá svoboda, neustálá realizace (ve které i sám čas klesne jako neskutečný) se nazývá mókša, spása nebo osvobození.

Otázka: Je spása neboli osvícení (džňána) postupnou záležitostí nebo je okamžitá?
Ramana Maháriši: Čas se bere jako příprava pro realizaci. Tento čas se může u jednotlivých případů různit v délce. Ale realizace je něčím, co s časem nemá co dělat. Realizace Já-Self a vědomí času je jako vosk a voda. V samádhi není pocit času. To, co považujete buďto za rychlou či postupnou realizaci (džňánu), je opravdu jen rychlá či pomalá příprava vedoucí k realizaci – netýká se samotné realizace.

Otázka: Není zapotřebí, abychom studovali védy nebo alespoň prasthánatrája (Bhagavadgítu, 10 hlavních upanišad a Brahma sútry, všechno s komentářem), chceme-li být pevní v realizaci?
Ramana Maháriši: Ne. Copak to všechno potřebujete, abyste se sám poznal? Tyto věci obsahují intelektuální bohatství, které je užitečné při vysvětlování nejasností a potíží, se kterými mohou přicházet jiní lidé nebo když se s těmito nejasnostmi samy střetneme v našich myšlenkách. Ovšem k dosažení realizace není toho všeho zapotřebí. Když toužíte po čerstvé vodě, abyste se napil, tak přece k utišení žízně nepotřebujete vodu celé Gangy.

Otázka: Jaký je přesně postoj mukty, tj. toho, kdo dosáhl realizace? Je si vědom, že je realizovaný a že je dokonalým džňáninem? Že je osvobozený od vazby nevědomosti, od samsáry, že je Bohem nebo Já-Self a že je volný od triády vidícího, vidění, viděného, že je jedinou věcí, která je skutečná a že všechny vjemy jsou neskutečné?
Ramana Maháriši: To jsou intelektuální koncepty. Žádný koncept není realizací. Intelekt musíte za sebou zanechat a být přitom pevný v přímé zkušenosti Já-Self. Žádný z uvedených konceptů se nepožaduje za pomůcku k upevnění jistoty, že byla dosažena dokonalá realizace. Člověk přece nechodí kolem a neříká si: „Jsem člověk. Jsem svobodný, jsem si sebe vědomý.“ Realizace je prostým vědomím a takové myšlenky ji komplikují.

Otázka: Je tedy nedvojnost (advaita) jen jedinou Pravdou? Je dvojnost (dvaita) a relativní monismus (visištadvaita) špatná, než se realizuje? Z tohoto hlediska džňánin nerealizuje jednotu Bytí?
Ramana Maháriši: On nerealizuje jednotu Bytí. Advaita, dvaita a visištadvaita jen reprezentují různé úrovně chápání jedince dříve, než on sám realizuje. To jsou také jen intelektuální koncepty. Při realizaci nejsou žádné počty zkušeností, jinými slovy neexistuje rozdíl mezi jednotou a mnohostí.

Otázka: Copak není realita jediná?
Ramana Maháriši: Taittrija upanišad (2-9-1) o tom říká, že mysl i řeč jsou z toho zcela zmateny. Proč se tedy snažíte vložit realizaci do mentálních konceptů?

Otázka: Ale není to potom tak, že si Písmo protiřečí, když říká, že jedině myslí To lze poznat? A copak dále nepopisuje stav absolutního uvědomování?
Ramana Maháriši: Pojem mysl (manas) zde znamená mysl, která byla realizací transformována v To. Pojmy „To“, „moudrost“, „vědomí“ a podobně jsou používány proto, že jsou Tomu nejblíže.

Otázka: V Písmu se uvádí příklad, že stůl poskytuje určitý vztah, který každý druh štěstí či libosti vede k jinému druhu a za dvanáctou v této řadě se počítá realizace. Cožpak to neukazuje na fakt, že tato realizace – svarúpánanda neboli brahmánanda – je jenom relativní? Je jen bilión biliónkrát štěstím žáka. Může se toto označit za absolutní? (V dotazu je odkaz na indické reálie, které jsou Evropanovi cizí – R.S.)
Ramana Maháriši: Komentáře říkají, že slova jsou také jen přibližná. Tím se míní, že stav realizace je nekonečně šťastnější ve srovnání s každou jednotkou žákova štěstí. Není možno srovnat jednotku a nekonečnost. Neomezené je absolutní, jedno zda z pohledu štěstí, poznání, síly, atd.

Otázka: Neměl by džňánin vykonávat dobré činy i po realizaci džňány?
Ramana Maháriši: Tato otázka ukazuje, že to, co bylo dříve řečeno o realizaci (džňáně), nebylo pochopeno. Pro džňánina není nic jiného než džňána. Činnost, která obsahuje mnohost, a provádění činností, existuje pouze na intelektuální a fyzické úrovni.

Otázka: Když však člověk, který je kombinací ducha a určitého těla, pokročí při sebezkoumání a dosáhne realizaci (džňánu), nebude pak jeho tělo pokračovat ve vykonávání činností, jakožto výsledku předchozího karmanu?
Ramana Maháriši: Z pohledu džňánina nikdy nebyla žádná vázanost ani osvobození, ani žádné tělo nebo činnost. Z pohledu diváka je viděno tělo, jak vykonává práci z popudu tendencí, které v něm působí. Co je osud? Šíp vypuštěný z luku, který přímo letí, aby zasáhl cíl. Avšak džňánu pociťuje, že nebylo nikdy žádného luku ani šípu. Kde je pak cíl, který by se měl zasáhnout?

Otázka: My však vidíme, jak šíp letí.
Ramana Maháriši: Tak se vašemu zraku jeví prárabdha karman (karman pro současný život). Pro koho má prárabdha význam? Má význam pro toho, kdo jej zná či zná jeho výsledky? To tělo, co vidíte, není džňánin. Je to jeho odhozená či svlečená kůže. Vítr si pohazuje se svlečenou kůží hada, ale had je volný, šťastný a nedotčený.

Otázka: Copak nejsou všechny ty karmany a vásány realizací zničeny
Ramana Maháriši: Pro džňánina nikdy neexistovaly a proto pro něho nemá žádný význam říkat mu, že by měly být zničeny.

Otázka: Avšak z hlediska naší praxe je přece oprávněné modlit se k Bohu, aby nám odebral karman či ho zrušil, stejně jako toužíme, abychom uspíšili naše osvobození, nebo snad ne?
Ramana Maháriši: Je to oprávněné. Dokud pociťujete, že jste odlišní od vyšších sil, tak se k nim modlete. Dokud pociťujete, že je na vás naložen náklad, tak se vzhledem k těmto pocitům modlete. Avšak ještě lepší je Prapatti (stav sebepodrobení). Svěřte celý náklad Pánu, který pak také sejme břímě z vašich zad a poskytne vám pocit, že jste v Něm a jste s Ním jedno.

Otázka: Svámí, jsou tací, kteří říkají, že změny polohy těla či jeho činnosti a činnosti smyslů a mysli jsou překážkami pro samádhi. Zatímco jiní říkají, že to nemusí být na škodu. Kdo z nich má pravdu?
Ramana Maháriši: Obě strany mají pravdu. V kévala nirvikalpa samádhi je mysl dočasně utišena v nečinnosti, avšak není mrtvá. Tehdy je ve stavu lája, nikoli nasa. Proto když jsou objekty v kontaktu s tělem a smysly nebo když je mysl jinak uvedena v pohyb, pak je tenká niť samádhi přerušena. Nicméně v případě dokonalého samádhi, tj. v sahadža nirvikalpa samádhi, je stav samádhi trvalý a je stavem naší vlastní přirozenosti. Objekty mohou být v kontaktu s tělem a jeho smysly, ba i mysl může pracovat, přece však toto samádhi není přerušeno. Jak je to možné? Příklad to objasní. Chlapec jde spát, aniž by něco pojedl. Jelikož se jedná o hlubokého spáče, dá dost práce ho přimět, aby něco spolknul. Ani si neuvědomuje, že něco jí a když se ráno probudí, nic o tom neví. Podobně je to s vozky volských potahů. Usnou na svém místě na voze nebo si dokonce ve voze lehnou, ale voli stejně dotáhnou vůz na místo určení. V obou případech spánek nezanechal v mužích či chlapci žádnou stopu vzpomínky o pohybech těla. V případě sahadža samádhi vlastník těla zapomíná na pohyby či změny těla pro intoxikaci Vědomím-Blahem.

[Jekta]

Otázka: Svámí, dosáhl jsem džňánu tím, že jste mi ji (intelektuálně) odhalil?
Ramana Maháriši: Ne. Právě jen začínáte být schopen připravit si intelektuální základ a udělit své vůli nezbytný směr. To, co zůstává, abyste učinil, je realizace. Obdržel jste karafu plnou elixíru či nektaru, ale štěstí můžete nabýt jedině když nektar opravdu ochutnáte. Pouze při realizaci se toto stane pevnou a ustálenou záležitostí, což znamená, že staré tendence (vásány), které vás vytahovaly a měly vás ke ztotožňování s tím, co je neskutečné a co není Já-Self, vyhasly a nechaly vás volného, neztíženého tím, co je ne-Já. Tato trvalá svoboda, neustálá realizace (ve které i sám čas klesne jako neskutečný) se nazývá mókša, spása nebo osvobození.
....


Otázka: Svámí, jsou tací, kteří říkají, že změny polohy těla či jeho činnosti a činnosti smyslů a mysli jsou překážkami pro samádhi. Zatímco jiní říkají, že to nemusí být na škodu. Kdo z nich má pravdu?
Ramana Maháriši: Obě strany mají pravdu. V kévala nirvikalpa samádhi je mysl dočasně utišena v nečinnosti, avšak není mrtvá. Tehdy je ve stavu lája, nikoli nasa. Proto když jsou objekty v kontaktu s tělem a smysly nebo když je mysl jinak uvedena v pohyb, pak je tenká niť samádhi přerušena. Nicméně v případě dokonalého samádhi, tj. v sahadža nirvikalpa samádhi, je stav samádhi trvalý a je stavem naší vlastní přirozenosti. Objekty mohou být v kontaktu s tělem a jeho smysly, ba i mysl může pracovat, přece však toto samádhi není přerušeno. Jak je to možné? Příklad to objasní. Chlapec jde spát, aniž by něco pojedl. Jelikož se jedná o hlubokého spáče, dá dost práce ho přimět, aby něco spolknul. Ani si neuvědomuje, že něco jí a když se ráno probudí, nic o tom neví. Podobně je to s vozky volských potahů. Usnou na svém místě na voze nebo si dokonce ve voze lehnou, ale voli stejně dotáhnou vůz na místo určení. V obou případech spánek nezanechal v mužích či chlapci žádnou stopu vzpomínky o pohybech těla. V případě sahadža samádhi vlastník těla zapomíná na pohyby či změny těla pro intoxikaci Vědomím-Blahem.

Krásný text.
Jen malá poznámka ke slovu realizace.
V češtině to vyvolává dojem, jako by se mělo něco vykonat a to dokonce něco velkého a obtížného a že to je dřina.
V angličtině sloveso realize, znamená uskutečnění, ale také uvědomění. V běžné mluvě např. ve významu Uvědomil jsem si, že jsem zapomněl deštník.
Není tedy potřeba něco vykonat, pracně vytvořit něco nového, ale plně a hluboce si uvědomit to, to co JE, jak JE.

[Návštěvník]

Vím. Ale jak se vysvobodit?

Dotaz:
Velmi těžce bojuji s učením Šrí Ramany o dosažení štěstí tázáním se 'Kdo jsem Já'. Přemýšlel jsem, zda by mně někdo zkusil pomoci porozumět tomu, co se ve mně děje.

Intenzivně medituji o 'Kdo jsem Já' každý den po dobu posledních sedmi let. Cítím, že mentálně, a svým způsobem i duchovně, jsem si vědom odpovědi. Zatím jsem ale v hluboké emocionální bolesti a ve velké depresi. V tomto stavu jsem už tři nebo čtyři roky. Nemám žádný pocit jistoty a bezpečí.

Mentálně jsem pochopil, že není žádné 'já', že jsem částí všeho, co smysly vnímají. Kvůli tomu mám také pocit, že na ničem nezáleží. Ne v depresivním slova smyslu, ale spíše ve smyslu, že není nic lepšího.

Myslel jsem si, že pochopením, co je skutečné jsoucno, se otevře svět vnitřního štěstí, že budu cítit jistotu a nebudu pociťovat potřebu po ničem materiálním – že nebude žádné 'já' k uspokojení. Přesto jsem velmi deprimovaný. Zjistil jsem, že všichni lidé, o kterých jsem si myslel, že to jsou mí přátelé, jimi vlastně nejsou. Žena, která byla láskou mého života a nejkrásnější duší, kterou jsem kdy potkal, zlomila mé srdce před pár měsíci. Jsem ve velkých bolestech a zmatený z toho všeho. Cítím se velice nejistý a osamělý. Jsem velmi zmatený, proč se necítím dobře od doby, kdy jsem pochopil, že zde není žádné 'já'.

Logicky se umím distancovat od pocitů deprese a nešťastnosti, protože zde není žádné 'já', které by je prožívalo. Ale tato logika nevytlačí bolest pryč. Cítím, jako bych se nemohl vymanit ze svého ega, přestože rozumím tomu, že 'já', které se nemůže vymanit, není ničím odděleným od všeho ostatního.

Můžete mě říci, proč nejsem schopen setřást tyto špatné pocity a cítit Boha, i když neustále vím, že tu není žádné 'já'? Začínám cítit, že je pro jedince nemožné, aby se sám(a) osvobodil z této existence. Vypadá to, že je nemožné vidět sám sebe bez pohledu do zrcadla. Jak tedy může ego skutečně poznat sebe samo? Je to jako kočka, která honí svůj vlastní ocas a není vlastně nikdy schopná ho chytnout. Ocas musí být chycen a podán kočce někým jiným.

Opravdu věřím v učení Šrí Ramany Mahárišiho, a že spojení s Bohem může být nalezeno skrze dotazování se 'Kdo jsem Já?'. Doufám, že budete schopni vysvětlit, proč se cítím tak, jak se cítím.

Odpověď:
Váš problém není neobvyklý. Mnoho aspirantů čte o učeních, jsou zasaženi jejich krásou a jednoduchostí, chápou je jako konečnou Pravdu, ale stále nejsou schopni zažít to, o čem tak často četli – všudypřítomné ryzí vědomí a štěstí. Jsou tací, kteří praktikují učení podle svého nejlepšího vědomí a po několika letech nepociťování toho, co předpokládali, že by pociťovat měli, vzdají se veškerého úsilí k realizaci Já. Důvod toho je skutečně velmi jednoduchý a může být vysvětlen.

Je to ego nebo mysl, které jsou v depresi, frustraci a zraněné. Je to to samé ego nebo mysl, které si užívá potěšení života a vyžaduje, aby se opakovala. Víra, že tyto prožitky (nebo myšlenky) potěšení nebo zármutku představují naši existenci, nás vždy strhává na nekonečnou cestu ztráty a bolesti, zrození, smrti a znovuzrození.

Pokud cítíme, že se nejsme schopni vymanit z pout točících se myšlenek a špatné identifikace, musíme stočit naši pozornost k Vyšší síle, ke Guruovi nebo Bohu a modlit se se vší upřímností za osvobození od utrpení. Zjišťujeme, že naše úsilí se ukazuje jako neadekvátní k poskytnutí nám míru nebo štěstí. Máme-li být upřímní, je to náš skutečný dojem. Proto musíme prosit Boha o pomoc, přijmout, co nám určil a učit se z lekcí životních zkušeností. Odevzdáním všeho Jemu – našich proher, našich depresí, všeho čemu věříme, že jsme my – přijdeme k poznání, že existuje jen On sám a my nejsme ničím. Toto je jistá cesta ke spáse a štěstí. Pokud to uděláme, On nás povede, převede nás přes všechny těžkosti našeho života, dá nám mír a uspořádá podmínky v našem životě tak, aby vedli k duchovnímu pokroku a osvícení. Nespočet stoupenců prošlo touto cestou úspěšně. Vzdání se a oddanost jsou jistou cestou ke spáse a Maháriši ji doporučil mnoha hledajícím. Bhagaván řekl, že oddanost je Džňána-Mata, Matka Džňány, Poznání sebe sama.

Měli bychom mít na paměti, že ti, co dosáhli velikosti během života, dokonce i podle světských norem, tak to dokázali díky zanícenému, vše pohlcujícímu úsilí pro svůj zvolený ideál. To samé, možná ještě ve větší míře, platí pro ty, kteří chtějí zažít pravé Já. Mentální podmínky (vásany), které se nahromadili a ovlivňovali naše činnosti po nespočet rození, musí skončit. Pouze poté se mysl stane klidnou a ponoří se do svého Zdroje. To vyžaduje neustálé, snaživé úsilí z naší strany. Poznat Já by měl být náš jediný zájem v životě, měl by to být náš jediný směr a cíl. Nakonec by na ničem jiném nemělo záležet. To neznamená, že bychom měli ignorovat naše povinnosti a odpovědnosti. Tak dlouho, jak pociťujeme přítomnost ega, bychom měli vykonávat naše povinnosti, jako když sluha slouží svému pánu, s patrným zájmem, entusiasmem a láskou pro vše, ale s úplnou odpoutaností.

Už jste objevil, že intelektuální pochopení Universální Skutečnosti nám nedá samo o sobě prožití této Skutečnosti. Bhagaván Ramana ale říkal, že žádné úsilí nevyjde vniveč. Jakékoliv úsilí, které vyvineme je jako bankovní vklad na naše konto. Tam se uchová, úročí se, roste a dříve nebo později dozraje. Plavec chycený v běsnící řece musí použít všechnu svou sílu k dosažení břehu a vytáhnout se z bouřlivých vod, aby se neutopil. Ti, kteří uspěli, říkal Bhagaván, to dokázali díky vytrvalosti. Musíme realizovat tento náš životní cíl a jít kupředu, ať se stane cokoliv.
http://www.rudolfskarnitzl.cz/Texty/ostatni/vim.htm

[Návštěvník]

Ahoj všichni.

Takže jste překročili svou mysl.

Žádná mysl. Žádné pocity. Žádné potíže. Všechno je odpojené. Jen klid a mír.

Takže život je jen mír.

Není nic. Nikdy se nesnažte jít za mír. Tohle je konec. Mír je nejvyšší síla. Po míru není nic.

Takže, pokud máte ve svém životě ničím nepřerušovaný nepřetržitý mír, je to realizace Já, zkušenost Já.

Tato zkušenost není vaše mysl, toto je inspirující energie, která vám pomáhá po celou dobu vašeho života.

Pokud máte bez úsilí toto vědomí bez spánku, seďte takto denně několik minut nebo několik sekund, a pak po celý den energie nejvyššího pomůže vašemu životu.

Co se má stát, stane se, nejvyšší síla vás povede.

Takže nepotřebujete žádné touhy, nemusíte přemýšlet,

všechno se stane pod vedením nejvyšší Boží mocí,

Tělo, mysl, vše je jen iluze.

Váš pocit míru je trvalý.

Není to mysl.

Pokud se objeví mysl, mizí.

Teď je klid a mír.

Není to nic pro mysl.

Je to energie, která řídí tvůj život.

Před touto zkušeností vedla tvůj život mysl.

Klidně, klidně dělej denně všechny své povinnosti.

Nevzdávej se žádných povinností, žádné práce.

Vše bude vedeno svrchovanou mocí.

Toto je povinnost nejvyšší moci, není to tvoje povinnost.

To je odevzdání se.

To je důvěra v Boha, kterou teď všichni dostáváme

v Boží milosti.

[Návštěvník]

Všechno jsou to triky mysli.

Jak se teď nenechat oklamat myslí?

Je jedna věc, kterou musíš udělat

Jednoduše buď zticha a nevyvíjej žádné úsilí.

Zmínil ses, že se stále snažíš, ale žádáme tě, abyste nevyvíjel žádný druh úsilí a abys mlčel.

A když se mě zeptáš jak,

řeknu ti, abys nepřemýšlel.

Když se mě zeptáš, jak nemyslet,

pak ti navrhnu zjistit, odkud toto myšlení pramení.

Znamená to, odkud myšlenka pochází.

Otočíš svou pozornost k tomu,

ne k předmětu mysli, ale odkud mysl vychází.

A mezi myslí a myšlením není žádný rozdíl.

Mysl je svazek myšlenek.

Na to, abys nalezl myšlenku, by ses měl zeptat:

"Kdo ji najde?"

"Já ji musím najít."

Mezi myšlenkou a „já“ není žádný rozdíl.

"Já" vyvstává, myšlenka vyvstává.

Myšlenka se objeví a mysl se vynoří.

Mysl se vynoří, smysly se objevují.

Vynoří se smysly a ty vytvářejí předměty své příslušné relativity, které s nimi souvisí:

Takže toto jsou objekty vnímané smysly.

Proto smysly a předměty jsou to samé.

Když jsou tam smysly, jsou tam i předměty.

Nyní se musíte pomalu vrátit zpět;

odkud pocházejí smysly?

Z mysli.

Předměty, smysly, mysl.

Odkud pochází mysl?

Z ega.

Není žádný rozdíl mezi myslí a egem.

A ego, odkud se ego vynoří?

To znamená 'já'.

„Já“ vyvstává, ego vyvstává, mysl vyvstává, smysly vyvstávájí, předměty vyvstávájí.

Odkud pochází toto „já“?

Podívej se směrem k místu, odkud právě to 'já' povstalo.

Zachyť ho.

A až to uděláš, splyneš s tím místem, kde se tyčí „já“, a 'já' zmizí.

A ta situace ještě není popsána kýmkoli.

Jakýkoli učitel, jakýkoli kazatel, jakákoli náboženská kniha nebo sútra Buddhy, to nepopsala.

[Návštěvník]

"Buď laskavý a neočekávej nic na oplátku. Čiň dobro a drž to mezi sebou a Bohem."
- Sri Neem Karoli Baba

.

[Návštěvník]

Realizace je již ve vás. Jediným skutečným stavem je mysl oproštěná od myšlenek.
K tomu není potřeba nic udělat.

.

[Návštěvník]

Ramana Maharshi: Jak omezená mysl brání seberealizaci ?

Jak omezená mysl brání Seberealizaci

Protože postupujete na špatném principu. Vaše zjištění musí záviset na poznání, které září pouze světlem pocházejícího z Já. Není snad arogantní, aby intelekt soudil to, co je jen jeho omezeným projevem, a z čeho čerpá své malé světlo? Jak může intelekt, který nikdy nedosáhne Já, být schopen zjistit a tím méně rozhodnout o povaze konečného stavu Realizace? Je to jako pokoušet se posuzovat sluneční světlo u jeho zdroje podle standardu světla svíčky. Vosk se rozpustí dřív, než se svíčka přiblíží slunci. Místo spekulací se věnujte hledání Pravdy, která je stále ve vás.

[Návštěvník]

0:00 Cesta k vnitřnímu míru
2:03 Přímá cesta k naší pravé přirozenosti
3:56 Necestná cesta
6:58 Zvyk hledání
9:20 Komfort bytí


Tazatel:
Rád bych řekl, že jsem takový „první volající, dlouhodobý posluchač.“
Je pro mě skoro nepopsatelný pocit být tady – nejen s vámi, ale i s každým, koho jsem potkal během posledních dní. Tyto rozhovory a setkání byly plné diskusí o vědomí a hlubokých otázkách.
A moje otázka vychází z toho všeho, co jsem slyšel. Nechci, aby to znělo povrchně, ale mám pocit, že cesta k porozumění je velmi dlouhá. Nepotřebuji zkratku, ale co je tou nejrychlejší cestou k našemu pravému já?

Rupert:
Chápu vaši otázku, ale myslím, že už dělám maximum proto, abych tuto cestu co nejvíce zjednodušil. Snažím se destilovat své čtyřicetileté zkušenosti do jednoduchého, přímého přístupu, který směřuje k samotnému jádru – k bytí, k vědomí.
Každou meditaci se snažím formulovat trochu jinak, aby různé přístupy rezonovaly s různými lidmi. Je pravda, že mé popisy a cesty se za ta léta zkracují. Možná, že když zůstanete ještě nějakou dobu, budou ještě stručnější, ale nemyslím si, že lze být mnohem přímější, než už jsem.

Tazatel:
Cítím, že jsem potřeboval slyšet tuto odpověď. Nečekal jsem, že vytáhnete „králíka z klobouku,“ ale bylo pro mě důležité tu otázku položit.
A zároveň cítím, že i když je přímá cesta rychlejší než postupná, stále je tu dlouhý proces, kdy naše myšlenky, emoce a vztahy musí být v souladu s tímto pochopením. A to trvá.

Rupert:
Máte pravdu – přímá cesta, nebo dokonce tzv. „bezcestná cesta,“ kde začínáme přímo v našem bytí, je rychlá. Ale i tak trvá nějaký čas, než se všechny naše myšlenky, pocity a činy sladí s tímto pochopením. Je to proces, který nikdy nekončí, ale to neznamená, že bychom měli čekat na „dokonalost.“
Myslím, že problém je často v tom, že máme tendenci stále něco hledat. I když jsme už poznali naši podstatu, je tu hluboce zakořeněný zvyk hledat něco dalšího.

Tazatel:
Myslím, že tomu rozumím. Vnímám ve svém nitru takovou starou tendenci – zvyk neustále něco hledat, i když už mám pocit, že jsem pochopil, o co jde. Ta stará snaha, ten impuls ještě nezmizel.

Rupert:
Ano, to je velmi časté. Zvyk hledání může být zakořeněný desítky let. Ale postupně se vytratí. Jednoho dne si uvědomíte, že ten impulz něco hledat, usilovat, dosáhnout osvícení, prostě zmizel. A místo toho vás pohltí klid vašeho pravého já.

Tazatel:
Ano, za posledních několik měsíců jsem tohle začal cítit. Sledoval jsem vaše učení a jednotlivé dílky do sebe začaly zapadat jako v Tetrisu. Konečně mám pocit pevného základu. Už ani nemám moc otázek – spíše cítím takový klid, jistotu.

Rupert:
To je nádherné slyšet. Myslím, že jste to skvěle vyjádřil. Jak jste řekl – je to komfort, stabilita. Je to jako usednout do pohodlného křesla a cítit, že je pevné a stabilní. Postupně se do toho více a více ponoříte, až to bude váš nový domov.

Tazatel:
Děkuji vám.

[Návštěvník]

Ramana Maharshi: Jak omezená mysl brání seberealizaci ?

Jak omezená mysl brání Seberealizaci

Protože postupujete na špatném principu. Vaše zjištění musí záviset na poznání, které září pouze světlem pocházejícího z Já. Není snad arogantní, aby intelekt soudil to, co je jen jeho omezeným projevem, a z čeho čerpá své malé světlo? Jak může intelekt, který nikdy nedosáhne Já, být schopen zjistit a tím méně rozhodnout o povaze konečného stavu Realizace? Je to jako pokoušet se posuzovat sluneční světlo u jeho zdroje podle standardu světla svíčky. Vosk se rozpustí dřív, než se svíčka přiblíží slunci. Místo spekulací se věnujte hledání Pravdy, která je stále ve vás.

Jako bych to tady furt nepsal,

Osvícení není nějaké jasne poznani,

Jako když je jasné že dvě a dvě jsou čtyři

Nýbrž je to osvícení mysli světlem

Někdy je to dokonce i osvícení tela světlem

[Návštěvník]

Starší dáma se západním vzděláním požádala o rozhovor s Mataji.
Byla dobře situovaná a bezdětná, ale adoptovala několik malých dětí, o které se starala podle svých nejlepších schopností.

Od dětství byla nábožensky založená, mnoho přemýšlela o duchovních otázkách a setkala se s řadou světců a mudrců.

„Mataji, chci dosáhnout Seberealizace,“ řekla, „a to co nejrychleji!
Už tak dlouho po ní toužím a teď už mám svůj věk.“

„Seberealizace není v čase,“ odpověděla Mataji. „Proč ji chceš spoutat časem?“

„Každopádně ji musím dosáhnout, než zemřu,“ trvala na svém žena.
„Myslím to vážně.
Prosím, řekni mi, jak mohu dosáhnout Seberealizace?“

Mataji jí poradila: „Musíš být co nejvíce v klidu a meditovat v samotě.“
Pak se však zeptala: „Ale když tak moc toužíš po Seberealizaci, proč ses zatížila péčí o ty děti?
To tě nutí věnovat příliš mnoho pozornosti světským záležitostem.“

„Ale já se nechci stáhnout ze světa.
Proč ji nemohu realizovat tady a teď, uprostřed svých světských povinností?“

Mataji zavrtěla hlavou. „To není možné.“
S úsměvem dodala: „Podívej se na to takto – když chceš napsat dopis, neděláš to na veřejnosti.
Vezmeš pero a papír a sedneš si o samotě.
Jakmile je dopis napsán, můžeš ho přečíst komukoli.“

„Jakmile je Já realizováno, otázka, zda žít ve světě nebo v ústraní, vůbec nevznikne.
Ale dokud o to usiluješ, musíš být sama.“

[Návštěvník]

„Jsi nešťastný kvůli tomu, co se děje, nebo kvůli tomu, co ti o tom říká tvá mysl?“

To je tak zásadní pravda, a přesto o ní miliony lidí na světě stále vůbec netuší. Přitom právě toto poznání má obrovskou sílu změnit váš život.

Jde o jednoduchou, ale hlubokou realizaci: velká část vašeho štěstí – ba dokonce prakticky všechno skutečné štěstí – nezávisí na okolních situacích, podmínkách nebo dokonce na jiných lidech.

To, co způsobuje většinu vašeho neštěstí, není to, co se skutečně děje, ale mentální komentář, který si o těch situacích, lidech nebo podmínkách vytváříte.

.

[Návštěvník]

Ponoř se hluboko do komnat svého srdce. Poznej skutečné, nekonečné „Já“. Odpočívej tam v míru navždy a staň se totožný s Nejvyšším Já.

Šrí Ramana Mahariši

[Návštěvník]

Ramana Maháriši ukazuje, že pravé Já není omezená individualita. Když říká: „Poznej skutečné Já,“ nemyslí tím, abychom se ztotožnili s nějakým „lepším já“, ale abychom prohlédli iluzi oddělenosti. Pravé Já není „já“ v běžném smyslu – je to vědomí samo, základ všeho, co je.

„Když poznáš sebe, poznáš celý svět.“

Toto sebepoznání není ignorování světa – je to sjednocení s jeho skutečnou podstatou. Už nejsi oddělený pozorovatel, jsi tím, co je.

Blaženost Bytí není narcistická slast, ale klid mimo dualitu. Lidská radost je často závislá na objektech, emocích, zážitcích. Blaženost pravého Já – Ananda – však není produktem ega. Je to tiché, bezpříčinné štěstí, které není namířeno „na něco“, a proto není sebestředné.

Z ticha v srdci povstává soucit a moudrost, ne lhostejnost. Velcí mudrci, včetně Ramany, nebyli chladní nebo odtažití. Naopak – lidé v jejich přítomnosti cítili hluboký klid, bezpečí a soucit, aniž by nutně cokoliv dělali. Proč? Protože v přítomnosti člověka, který opustil iluzi odděleného já, mizí i strach, touha, závist a úzkost.

Toto je pravé soucítění – ne sentimentální reakce, ale bytostná Jednota. Ignorance je žít v iluzi oddělenosti, ne obrácení se dovnitř. Ignorance je posuzování druhých, aniž poznáváme sami sebe.

Když se člověk obrací „dovnitř“, nevzdaluje se od reality – ale obrací se k jejímu zdroji. Ignorancí není meditace, ale ztotožnění s tělem, jménem, myšlenkami, emocemi, dramaty světa.

Není to únik před realitou, ale obrácení se k tomu, co je skutečné, věčné a neměnné. Svět přichází a odchází, Já zůstává.

To, co Ježíš nazývá „Boží království“, je ve skutečnosti totéž, co Ramana nazývá „Já“. Je to stav vědomí mimo konflikt, čas a mysl. A když člověk „prodlévá“ v tomto vnitřním míru, svět se harmonizuje podle toho.

„Hledejte nejprve Boží království a všechno ostatní vám bude přidáno.“

To není metafora. To je přímý popis duchovní reality. V tichu srdce se vše samo postará, protože jsme přestali být překážkou proudu milosti.

Proto:

Prodlení v Bytí není sebestřednost, protože ego je opuštěno.

Blaženost Já není útěk, ale odhalení skutečné reality.

Skutečný soucit není emocionální, ale je přítomnost, která léčí.

Ego hledá štěstí ve věcech. Já je štěstím.

Poznání Já není jen osobní osvobození – je to léčení celého světa skrze přítomnost.

[Návštěvník]

Tazatel: „Pomůže má seberealizace také ostatním?“
Ramana Maharši: „Ano, naprosto. To je ta nejvyšší forma služby. Ale pamatuj, že pro realizovaného člověka neexistuje žádný 'jiný'. Neexistuje nic odděleného od Já.

Tak jako zlatník vidí ve všech špercích jen zlato, realizovaná bytost vidí Já ve všech formách. Dokud se ztotožňuješ s tělem, budeš vnímat jména a tvary. Ale jakmile vědomí těla skončí, všechny rozdíly zmizí.“

.

[Návštěvník]

Uvědomění blaženého Bytí jako poznání bezčasé a bezprostorové reality

Uvědomění pravého Já, které je blažené, neměnné a mimo čas a prostor, je v tradicích jako advaita, zen nebo křesťanská mystika popisováno jako přímá zkušenost Jednoty – ne jako myšlenka nebo víra.

A v tomhle stavu:

Neexistuje oddělenost mezi pozorovatelem a pozorovaným.

Čas a prostor jsou součástí mysli, tedy fenoménu, který vzniká až s dualitou (já vs. svět), v jednotě Bytí nic takového není skutečné.

Blaženost (ananda), vědomí (chit) a bytí (sat) nejsou tři věci – jsou jednou jedinou realitou vnímanou přímo.

Ježíš, když mluví o "životě věčném", tím nemá na mysli nekonečné trvání v čase, ale kvalitu bytí mimo čas, život v pravdě, která je stále přítomná. V evangeliu podle Jana říká:

"A toto je ten věčný život: aby poznali tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista." (Jan 17:3)
To je poznání, ne intelektuální, ale bytostné, přímé.

Celistvost a konec iluze oddělenosti

Iluze oddělenosti je produktem egoistického vědomí, které dělí svět na "já" a "to ostatní". V osvícení padá toto rozdělení. Pak:

Není žádný "jiný".

Láska není vztah dvou, ale přirozený stav Jednoty.

To je stav bez iluze, který mystici nazývají Božím Královstvím, nirvánou, Tao apod.

Tím pádem nejde o "život po smrti", ale o život mimo smrt – protože smrt se vztahuje na tělo, čas, ego, ale ne na samotné vědomí.

Pravé poznání je zážitek Jednoty, ve kterém není místo pro oddělené „já“ a „Bůh“, „já“ a „druzí“, ani „dnes“ a „věčnost“.

Osvícení neodmítá tělesnost ani smyslnost, ale neztotožňuje se s nimi. Vidí je jako dočasné vlny na moři vědomí.

Ti, co hledají věčnost jako útěk před životem, nejsou o nic svobodnější než ti, kteří se ztrácí v žádostivosti – protože obojí je jen stín pravdy.

Ale humor je součást svatého…

Tak miluj, žij a nezapomínej, že i želva je jen jinou formou jepice, pokud se neprohlédne hra času. A že to, co je věčné, už se stalo – právě teď. Což můžeš potvrdit, jestli se teď směješ.

[Návštěvník]

Paradox celistvosti: Souhlas s hrou i s pravidly

Každé pravé duchovní zrání přináší moment, kdy se setkáváme s paradoxem, který nelze obejít. Na jedné straně je hluboké poznání, že vše, co existuje, je projevem jediné Skutečnosti, a že všechny formy, vztahy a situace jsou součástí téže pravdy. Tato Skutečnost si zaslouží náš tichý, bezpodmínečný souhlas. Na straně druhé tato stejná Skutečnost vystupuje v podobě různých forem a zákonitostí, které vyžadují naše jasné rozlišování a uvědomění.

Tento paradox není problém, který bychom měli řešit. Je to brána k hlubší svobodě.

Souhlas, který není pasivitou

V samotném základu všeho je tichý souhlas. Nejde o morální rozhodnutí typu „měl bych být smířený“ nebo „mělo by se to stát“. Je to přímé uvědomění, že to, co se právě děje, je jediná možná realita tohoto okamžiku.

Odpor proti tomu, co už je, je jako snažit se zastavit film tím, že se rozčilujeme na plátno. Film běží dál — jen my trpíme.

Tichý souhlas znamená: „Ano, toto se děje.“
Neznamená: „Ano, toto se mi líbí.“

Je to souhlas s tím, co je, ne s tím, co si o tom myslíme.

Existence jako hra Vědomí

Z tohoto pohledu je celý svět fascinující hrou Vědomí. Nejde o hru ve smyslu lehkovážnosti nebo nezodpovědnosti, ale o hru jako projev tvořivé inteligence, která se zjevuje ve všech podobách — v každé bytosti, v každém okamžiku.

Stejně jako divák v kině miluje film i s jeho zápornými postavami, i my můžeme milovat celistvost života — světlo i stín, jemnost i napětí. Bez kontrastu by nebylo prožívání.

Láska je prostor, který umožňuje všemu existovat. To je pravá podstata souhlasu — být v lásce s tím, co je, a přitom se nestát obětí.

Velké ANO a malé NE

Když jednáme z přítomnosti, z bodu „tady a teď“, náš základní souhlas s existencí je absolutní. A právě z tohoto klidu vyvstává naše odpověď na danou situaci.

Někdy je to laskavost.
Někdy je to pevnost.
Někdy je to jasné „toto ne“.

Tento „nesouhlas“ však nevychází z odporu, ale z jasnosti. Je to malé NE, které je součástí velkého ANO.

Příklad z běžného života

Představ si, že někdo opakovaně překračuje tvé hranice. Jak na to reaguješ?

Velké ANO říká: „Ano, toto se děje. Ano, tento člověk je součástí celku. Ano, i tato situace má své místo.“

Malé NE říká: „A právě proto, že to vidím jasně, řeknu stop. Toto chování nepodporuji.“

Souhlas s realitou neznamená souhlas s chováním. Jasnost není tvrdost. A hranice nejsou odmítnutí — jsou láskou k pravdě.

V běžném životě se tento paradox často ukazuje velmi konkrétně. Někdy k nám lidé přicházejí ne jako přítomné bytosti, ale jako nositelé svých příběhů — příběhů plných stížností, dramat, grandiózních plánů či nekonečných křivd. Můžeme cítit, že jejich návštěva nás vyčerpává, že se s nimi ve skutečnosti nesetkáváme, protože oni sami nejsou duchem přítomní.

A právě zde se ukazuje jemnost velkého ANO a malého NE.

Velké ANO říká:
„Ano, toto se děje. Ano, i tento člověk je součástí celku. Ano, i tato situace má své místo. Ano, i já mám právo být pravdivě tím, kým jsem.“

Malé NE říká:
„Ne, nebudu se účastnit dynamiky, která není pravdivá. Ne, nebudu podporovat chování, které mě vyčerpává. Ne, nebudu hrát roli v příběhu, který není můj.“

Toto NE není odmítnutím člověka.
Je to odmítnutí nepravdivosti.
Je to péče o vlastní integritu.
Je to jasnost, která nevylučuje lásku.

A někdy právě tato jasnost otevře prostor pro skutečné setkání — krátký okamžik, kdy se druhý člověk na chvíli vynoří ze svého příběhu a ukáže se takový, jaký je. V těchto chvílích se dotýkáme pravdy, která je hlubší než všechny role a masky.

„V pekle hoří vaše NE“

Mistr Eckhart říká: „V pekle hoří vaše NE.“

Peklo není místo, ale stav vnitřního odporu. Je to to, co odmítáme, co nechceme cítit, co nechceme vidět. Tento odpor nás uzavírá do vlastní bolesti a odděluje nás od celistvosti.

Jakmile se odpor rozpustí, nezůstane po něm pasivita, ale jasnost. Vidíme svět jako nedvojnost — vše je jedno, ale zároveň rozlišujeme tvary, vnímáme rozdíly (pára není led).

Skutečná svoboda

Skutečná svoboda není v tom, že všechno přijímáme bez reakce, nebo že se vzdáváme své schopnosti rozlišovat. Skutečná svoboda spočívá v tom, že:

Můžeme říct „toto je nesmysl“.
Můžeme odmítnout destruktivní jednání.
Můžeme jednat pevně i laskavě.

A přitom v hloubi srdce zůstáváme v tichém úžasu nad tím, že i tento nesmysl, i tento konflikt, i tento nesouhlas jsou součástí jednoho velkolepého tance Bytí.

Je to paradox, který se nedá pochopit hlavou, ale dá se žít celým srdcem.

Závěrečné shrnutí

Souhlas: „Ano, toto se děje.“

Rozlišování: „A proto jednám takto.“

Celistvost: Obě roviny jsou pravdivé zároveň.

Když se tyto dvě kvality spojí, vzniká život, který je pevný i jemný, pravdivý i laskavý, lidský i hluboce duchovní.