Milost

[Návštěvník]

O milosti

(pozn: Vyšší Já Brunton nazývá Nadjá.)

Málokdo přesně ví, čím Milost skutečně je. Většina lidí si myslí, že se jedná o náboženský náladový faktor a netuší, že i otevření se krásám přírody nebo hudby a umění může probudit pozornost Milosti. V některých náboženstvích bývá Milost chápána jako libovolný dar založený na oblíbenosti, nebo jako zvláštní pomoc člověku snášet pokušení a jednat správně. Filozofické pojetí Milosti dokazuje, že je spravedlivá a moudrá, což je zcela odlišné od toho jak ji prezentují ortodoxní náboženské víry, když ji považují za libovolný zásah vyšší Síly ve prospěch jejích oblíbenců. Milost není udělována žádnou svátostí nějaké církve, i když stav mysli vyvolaný intenzívní vírou v tuto svátost, může otevřít srdce pro její udělení. Žádný člověk nemá schopnost udělovat Milost, ale může být použit vyšší Silou, aby zprostředkoval její udělení.

Milost je nezbytným faktem, bez ní by byl duchovní rozvoj lidstva ubohý a skličující. Je to do nitra přitahující síla, dobrotivá emanace, laskavé vyzařování z Nadjá, které je v nás vždy přítomné. Je vyzařována na všechny lidi, ale ne všichni jsou schopni otevřít své srdce sevřené egem a nechat ji tiše vstoupit. Toto láskyplné milosrdenství prokazované bohem se projevuje jako osvícení mysli nebo úleva srdci, jako změna vnějších fyzických podmínek, nebo jako dynamická energie působící na aspiranta nebo jeho život. Jednou z forem, kterou se může Milost projevit je mystický záblesk, ve kterém se nepopsatelný mír a jedinečná harmonie zmocní našeho srdce. Malý projev milosti může způsobit záblesk, ale velký příliv Milosti může způsobit trvalou přeměnu, okamžité vyléčení a trvalé osvícení.

Můžeme rozlišit tři druhy milosti. První se jeví jako Milost, ale ve skutečnosti pochází z minulé karmy a je plně zasloužená. Druhou obdrží žáci prostřednictvím svého Mistra v podobě záblesku, když nastanou správné zevní i vnitřní okolnosti. Třetí druh milosti přichází k člověku který je plně realizovaný, když je mu v některých případech pozměněna nebo anulována hrozící negativní karma, protože již zvládl lekce které se měl naučit. Je naprostou pověrou, že milost může přijít pouze a jedině prostřednictvím požehnání duchovního jmenovaného nějakou církví. Může přijít prostřednictvím jakéhokoli inspirovaného člověka, nebo jím napsané knihy, i když tento člověk nebude členem žádné církve. Milost může být poskytnuta pokud otevřeme své já abychom ji mohli přijmout, když se stišíme abychom ji mohli vycítit a jestliže se pročistíme abychom byli pro ni připraveni.

První sdělení, které nás ujišťuje o existenci Nadjá a umožňuje, že ho vyciťujeme, je Milost. Tato síla je vždy přítomná, protože pochází z Nekonečné Síly,ale nemůže v člověku pracovat, dokud on sám neodstraní překážky. Dopadá na všechny stejně, na dobré i na špatné a každý ji může obdržet podle toho, kolik překážek jí odstranil z cesty. Milost je projevem Božího přátelství, tajemný posel Nadjá. Může být vnímána jako vnitřní stav, nebo zvláštní zážitek pociťovaný s pokorou. Inspiruje naše nejlepší rozhodnutí a umožňuje nám je provést. Její projev je tak skrytý, že je díky tomu často popírána její existence. Skutečná Milost není závislá na nás ani na jiné osobě. Přichází tajuplným průchodem: velkorysá, soucitná, a ušlechtilá. Můžeme o ni žádat, a stejně se neobjeví, a nemusíme na ni ani pomyslet a projevit se může.

Milost můžeme obdržet přímo z jejího zdroje v nekonečné lásce, síle a moudrosti Nadjá nebo nepřímo prostřednictvím osobního kontaktu s inspirovaným člověkem nebo prostřednictvím jeho intelektuálních nebo uměleckých výtvorů. Pokud hledající tiše žádá o pomoc ve svém duchovním úsilí, může být jeho prosba vyslyšena a prostřednictvím Milosti se objeví kniha, osoba nebo okolnost odkud obdrží pomoc. Může se zdát, že aspirant obdrží Milost od nějaké osoby, která může i nemusí být jeho duchovním učitelem. Ve skutečnosti ale tato Milost přichází z vlastního duchovního bytí aspiranta. Milost se může objevit brzy poté, kdy jsme splnili určité podmínky, ale může se objevit i když se zdá že žádné podmínky splněny nebyly. Její objevení může být důsledkem příčin z dřívějších životů. Praktikování meditace ve které úmyslně vyvoláváme okamžiky ticha, otevírá dveře milosti.

Každý člověk provedl dost nesprávných činů i rozhodnutí, což znamená, že bude muset čelit důsledkům karmickému zákona. Musí zlepšit své chování a napravit své chyby, a to může provést výlučně sám, nebo to může provádět se vzpomínkou na Nadjá a s jeho pomocí. Milost v podobě odpuštění se pak může objevit v důsledku učiněného pokání a nápravě ega, které je příčinou karmického důsledku a pokud se jeho duchovní touha pozvedla k vědomí Nadjá. Kdyby nebylo Milosti, tak by se člověk nemohl nikdy osvobodit ze zajetí svých činů. Karmický zákon je neúprosný, ale Síla skrytá za ním, která vše řídí, ví kdy je odpuštění vhodné.

Milost je tou nejcennější pomocí, když její dotyk zbaví člověka nadvlády jeho ega. Pokud vládne ego je zde i karma na kterou si dělá nárok svou individuální existencí. Ego nemůže zrušit svůj vlastní život, ale může se vzdát vyšší Síle, aby do něj vstoupila prostředníctvím Milosti která ho povznese do Nadjá. Jakmile je ego absolutně podřízeno Nadjá, může být udělena Milost odpuštění i za jeho nejtemnější skutky. Přesto nám nemůže být odpuštěn trest za minulé chyby, pokud si jejich lekce nevezmeme plně k srdci. Tak existuje naděje pro všechny, protože žádný člověk není tak hříšný aby nemohl nalézt odpuštění. Podle toho jak dáváme lásku Nadjá, tak od něj dostáváme Milost.

Milost odpoutává pozornost člověka od jeho ega k Nadjá a osvobozuje ho od svých myšlenek. Pokud si uvědomíme jak omezené je naše osobní jáství, které se nemůže samo pozdvihnout k vyššímu jáství, pocítíme naléhavou potřebu Milosti. Ať už jsme příjemcem uzdravující Milosti Nadjá, poučující Milosti, nebo ochraňující Milosti, zdroj je stále tentýž. Milost přichází abychom si uvědomili co Nadjá je, protože jedině ono nás může poučit o sobě. Ať už nám přinese cokoli, bude to provedeno prostřednictvím našeho osobního úsilí. Hledající není schopen získat více než záblesk božštějšího života. K trvalému a pevnému zakotvení v něm potřebuje sestoupení Milosti, která je v Nadjá stále přítomna. Musí se vzdát animální přirozenosti a svého ega aby mohl vstoupit do jeho vědomí.

Dosáhnout osvícení není možné jedině vlastním tvořivým úsilím, ale také prostřednictvím přijetí Milosti. Nemůžeme spasit sami sebe, a proto se obracíme k vyšší Síle. Nikdo nemůže rozkazovat Milosti, můžeme se pouze odvrátit od samolibého uspokojení svým vlastním egem a odevzdat se Nadjá, které je zdrojem Milosti. Milost je něco co může být člověku dáno ze zdroje vyššího než je on sám. Vyšší síla rozdává Milost všem, ale ne všichni jsou schopni a připraveni ji přijmout. Sestupující Milost je odpovědí na duchovní touhu stoupající z našeho srdce. Svým intenzivním úsilím můžeme získat většinu věcí, ale Milost nikoli. Přichází podle své vlastní laskavé vůle a tam kde si ona přeje, nemůžeme ji uchopit, musí se objevit sama.

Většina lidí si přeje aby jim bylo odpuštěno vše zlé čeho se kdy dopustili. Prosí boha o milost a odpuštění jejich hříchů v modlitbách a ani si mnohdy neuvědomují, že oni sami nejsou mnohdy ochotni odpustit těm, kteří jim ublížili a přejí si minimálně stejnou odplatu pro ně. Pokud chceme Milost obdržet , měli bychom ji být především schopni udělit těm kteří se vůči nám provinili díky své nevědomosti nebo chybám ve svém charakteru. Každý kdo usiluje o Milost, by měl udělat něco čím by si ji zasloužil. Měl by odpouštět všem, kteří ho zraňují, smilovat se nad každým kdo potřebuje pomoc a také by měl přestat zabíjet nevinná zvířata. To co bude dávat druhým, může očekávat, že obdrží sám.

I když Milost nemůžeme přímo vyvolat, jsme schopni ji vzývat a očekávat. Jakmile Milost přijde, neměli bychom egoisticky zasahovat do jejího působení, ale měli bychom se nechat unášet v jejím laskavém proudu. Prostřednictvím Milosti obdržíme to co potřebujeme a ne to co žádáme, i když někdy to může být totéž. Na počátku duchovního postupu se může Milost projevit udělením extatických pocitů, které ujišťují a povzbuzují žáka, že sleduje hledání správně. I u člověka, který nesleduje pravdu a nemá zájem o duchovnost, může Milost náhle vstoupit a zcela změnit jeho charakter nebo názor na svět. Pokud se Hledání v našem životě stane tou nejdůležitější věcí, pak je pravděpodobné, že Milost skutečně obdržíme.

Paul Brunton:“Ego je předurčeno, aby bylo pozdviženo do Nadjá a tam skončilo nebo, správněji, překročilo samo sebe. Protože však svůj vlastní život dobrovolně neskončí, musí zasáhnout nějaká síla zvenčí, aby povznesení ega uskutečnila. Onou silou je Milost a to je důvodem, proč je objevení se Milosti tak naléhavé. Navzdory všem svým duchovním touhám a modlitbám, svým protestům a sebeobviňování ego konečný vzestup nechce.“

Volně zpracováno podle knihy: Zápisky Paula Bruntona sv. 12. VNITŘNÍ POTŘEBA NÁBOŽENSTVÍ * UCTÍVÁNÍ V ŽIVOTĚ

http://www.paulbrunton.cz/index.php?id=clanek48

[Návštěvník]

[Návštěvník]

Milost je začátkem i koncem introspekce a introspekce je výsledkem Milosti.

Vytrvalost je Milost a realizace je Milost.

[Návštěvník]

Papaji řekl Ramanovi: "Jsem k tobě připoutaný, nemohu tě opustit. Jsem k tobě fyzicky připoutaný. Nemohu se vzdát tvé přítomnosti."

Ramana odpověděl: "Jsem s tebou, ať jsi kdekoli. "

Papaji: A tohle nějak vstoupilo do mého srdce. Takže si to lidé mohou splést. Nepochopit to. Ale tohle je učení dobré pro každého:

.......................................................Jsem s tebou, ať jsi kdekoli.


............................Takže toto "Já jsem" je ten, kdo je také Bůh, a kdo je také Já a kdo je také vědomí.


.......................................................Jsem s tebou, ať jsi kdekoli.


.

[Návštěvník]

Milost není vnější, ve skutečnosti touha po milosti vychází z milosti, která již ve vás je.

.

[Návštěvník]

"Mou metodou je guruova milost. Je to způsob, jak se udržovat otevřený guruovu milosti. Maharadž zemřel, opustil své tělo, a já ho vůbec nepostrádal. On je mým hlavním prostředkem, kterého nazýváme Milovaný. S ním se sjednotíte na křídlech svého srdce."

[Návštěvník]

Toto je vaše vlastní milost. Vychází z vašeho nitra. Nikdo jiný vám nemůže dát tuto milost.

Papaji: Jít dovnitř znamená jen poslouchat svého vlastního Gurua. A tento Guru je vaše vlastní Já. Neznáte ho, neznáte ho, nerozumíte jeho jazyku ticha. Skutečný Guru vás seznámí s Guruem uvnitř a požádá „vás“, abys mlčel. Toto je vaše vlastní milost. Vychází z vašeho nitra. Nikdo jiný vám nemůže dát tuto milost.

Otázka: Kdo dostane tuto milost? Kdo je poctěn touto milostí?
Papaji: Všichni.

Otázka: Má ji každý?
Papaji: Ano, každý ji má.

Otázka: Proč to tedy slyší tak málo lidí? Proč tolik lidí žije v klamu?
Papaji: Všichni jsou již svobodní, ale existuje zeď, která před nimi skrývá pravdu, a tou zdí je touha.

Otázka: Přesně to řekl Buddha. Touha je to, co zatemňuje oči.
Papaji: Ano. Tuto touhu ale můžete velmi jednoduše zahodit. Nemusíte dělat nic. Všechny touhy patří minulosti. Když nemáte žádné touhy z minulosti, máte oči otevřené. Vyzkoušet. Udělej to sám a řekni mi to. Nenechte žádnou touhu stát mezi vaší svobodou. Odstraň tuto zeď jen na sekundu a řekni mi to.

[Návštěvník]

Otázka: Jak nám může Matčina milost pomoci uvědomit si Já?

Papaji: Potřebuješ milost Matky nebo milost svého učitele. Pokud jste obdrželi tuto milost, obdrželi jste velké požehnání. Když vám Božská Matka požehná, z vašeho nitra vyvstane touha: ‚Chci být svobodný!‘ Tuto touhu nedostanete od své biologické matky, získáte ji pouze od Božské Matky, která ve vás žije. Tato šakti, tato Božská Matka, vám dává nutkání podívat se dovnitř, abyste zjistili, kdo je, co je a odkud pochází. Tímto způsobem žehná jen pár lidem. Dnes je na tomto světě mnoho miliard lidí, ale jen několik z nich si Matka vybrala.

[Návštěvník]

Ramana Mahariši nás učí hlubokou lekci o životních výzvách a utrpení. Připomíná nám, že obtíže, kterým čelíme, nejsou náhodné ani bezvýznamné. Jsou součástí našeho prarabdhy, tedy osudu, a přicházejí k nám jako projev Boží milosti. Proč? Aby nás posílily, zjemnily naši mysl a nakonec nám pomohly přiblížit se k osvobození.

Představte si život jako školu, kde každá výzva je lekcí. Namísto toho, abychom se nechali zahlcovat nebo vyvádět z rovnováhy, když na nás problémy doléhají, Bhagaván nás povzbuzuje k tomu, abychom je trpělivě snášeli. Nazývá to tapasu – duchovní praxí odolnosti a sebeovládání. Stejně jako je zlato čištěno ohněm, tak i naše mysl je posilována těmito zkušenostmi.

Tento pohled mění náš přístup k utrpení. Místo otázky „Proč já?“ se můžeme ptát: „Co mě to má naučit?“ Přijetím životních obtíží s trpělivostí a důvěrou duchovně rosteme. Rozvíjíme odolnost, jasnost mysli a hlubší spojení s Božským.

Když tedy přijdou výzvy, pamatujme, že nejsou trestem, ale příležitostí k růstu. Přijměme je jako dar Boží milosti, s vědomím, že nás vedou k osvobození. S tímto přístupem se i utrpení může stát krokem k vnitřnímu klidu a svobodě.

Děkuji

[Návštěvník]

Nejvyšší milost

Skutečné štěstí není něco získaného či podmíněného, ale něco, co už je přirozenou podstatou existence. Každá bytost je láskou, protože každá bytost je v nejhlubší pravdě Božím Já. Toto je největší Boží milost – přímé prožití této pravdy.

Proč někdy souznění v lásce a štěstí není možné?


Přestože všechno je ve své podstatě láskou, lidská mysl může být zastřená iluzemi ega, strachem, touhami, identifikací s odděleností. To znamená, že ne každý je připraven na prožití této jednoty – ne proto, že by jednotu neměl, ale proto, že se jí nevědomě brání.

Pokud se někdo silně ztotožňuje se svým egem, mocí, vinou či vlastními představami o sobě, může být pro něj nemožné vnímat tuto lásku přímo.

Souznění v lásce je tedy možné jen tam, kde jsou srdce otevřená.

Ale i když někdo není připraven sdílet tuto lásku, neznamená to, že láska tam není – jen není rozpoznána.
To může vést k paradoxní situaci: vy vidíte lásku ve všech, ale ne každý je schopen ji vidět nebo přijmout zpět. A právě to je okamžik, kdy se projevuje nejhlubší milost – láska, která nic nepožaduje a přesto přeje štěstí všem.

Eduard Tomáš: "Získat milost Boží vzdáváním se božství vlastnímu vnitřnímu Já."

Tato myšlenka obsahuje hluboké mystické učení:

Božství v nás už je – není něco, co bychom museli získat, ale spíše něco, co musíme odhalit.
Vzdát se božství znamená vzdát se iluze vlastního osobního já jako něčeho odděleného.
Když se vzdáme myšlenky "já jsem něco zvláštního", "já jsem duchovní", "já jsem osvícený", teprve tehdy se může projevit skutečné Boží Já.

Všechny tajné nauky Tibetu učí tuto nesmrtelnou pravdu – že pravé osvícení nepřichází přivlastněním si Božství, ale úplným odevzdáním se mu.

Je to paradox: čím více se vzdáme vlastního "já", tím více se projeví skutečné Boží Já. Proto mistři často říkají, že posledním krokem na duchovní cestě je vzdát se i samotné duchovní cesty. Když už není nikdo, kdo by se považoval za osvíceného – právě tehdy se ukáže, že osvícení vždy bylo.

Toto je nejvyšší milost – když zmizí iluze oddělenosti a zůstane jen čirá, bezpodmínečná láska.

[Návštěvník]

Milost Boha a cesta oddanosti

V duchovních učeních se často mluví o milosti Boha jako o něčem, co je vždy přítomné a dostupné všem bytostem bez rozdílu. Ramana Maharši učil, že Boží milost nečeká na zvláštní podmínky, aby začala působit – neustále proudí ke všem bytostem stejně, jako slunce svítí na všechny bez rozdílu.

Otázkou ale zůstává: pokud je Boží milost vždy přítomná, proč ji ne všichni vnímají nebo cítí? Bhagavan Ramana Maharši odpovídá, že schopnost přijmout tuto milost závisí na vnitřním naladění jednotlivce. Milost je jako déšť, který padá na zemi – ale pokud je nádoba převrácená, nenaplní se. Podobně člověk, který je plně pohroužen do svého ega, nepřipravený otevřít se vyššímu poznání, nemůže Boží milost skutečně přijmout a zakusit.

Proč je oddanost klíčem?

Oddanost (bhakti) není jen vnější projev zbožnosti, ale vnitřní odevzdání se Bohu, důvěra v jeho vedení a přijetí jeho vůle. Když člověk miluje Boha upřímně a bezpodmínečně, otevírá se v něm prostor pro přijetí milosti. Taková oddanost není založena na strachu nebo touze po odměně, ale na hlubokém pochopení, že Bůh a pravé Já jsou jedno a totéž.

Ramana Maharši říká, že každý člověk přirozeně miluje sám sebe. Tato láska k sobě však v hlubším smyslu není nic jiného než láska k vlastní božské podstatě – k pravému Já. Když tuto lásku rozšíříme a uvědomíme si, že Božství není něco vnějšího, ale přebývá uvnitř nás, začne v nás růst opravdová oddanost.

Milost nečiní rozdíly

V Bhagavadgítě stojí, že Bůh je přítelem všech bytostí – jak těch, které ho uctívají, tak těch, které ho neznají. Je jako slunce, které svítí na dobré i špatné bez rozdílu. Avšak ti, kteří ho milují, jsou mu zvláště drazí, protože jejich srdce je otevřené a připravené přijmout jeho přítomnost. To neznamená, že by Bůh někoho zvýhodňoval, ale že oddaný člověk je jako květina obrácená ke slunci – přijímá jeho světlo naplno.

Jak se otevřít Boží milosti?

Přijetí Boží milosti není záležitostí vnějších obřadů nebo konkrétního náboženství. Je to proces vnitřního probuzení a odevzdání se. Několik cest, jak se otevřít Boží milosti, zahrnuje:

Sebezkoumání (atma vichara) – hledání pravého Já, jak učil Ramana Maharši. Když se ptáme „Kdo jsem já?“, pomalu odstraňujeme iluzi ega a přibližujeme se k Božskému.
Odevzdání se (śaranāgati) – přijetí toho, že Bůh je tím, kdo vede náš život, a důvěra v jeho vedení.
Oddanost (bhakti) – nezištná láska k Bohu, která není motivována touhou po osobním prospěchu.
Meditace a ticho – spočívání v klidu vlastního nitra, kde lze nejlépe vnímat Boží přítomnost.
Nezištná služba (seva) – pomáhat druhým s vědomím, že ve všech bytostech sídlí Božství.

Boží milost je zde vždy – je na nás, zda ji dokážeme vnímat a přijmout. Oddanost není podmínkou pro to, aby milost proudila, ale pro to, abychom ji dokázali přijmout a nechat se jí proměnit.

Mnozí si pod pojmem oddanost představují něco těžkého, plného odříkání a utrpení, ale ve skutečnosti je pravá oddanost naplněná nesmírnou radostí, lehkostí a svobodou. Když se člověk skutečně odevzdá Bohu, neznamená to, že se vzdává svého života, ale že se zbavuje břemene ega, které mu brání zakoušet hlubokou blaženost.

Když milujeme bez podmínek, když se přestaneme upínat na myšlenku "já, moje, pro mě", najednou objevujeme nesmírnou krásu ve všem, co je. Každý okamžik se stává milostí, každá zkušenost darem, a člověk začíná vidět Boží přítomnost nejen ve svém srdci, ale všude kolem.

Ramana Maharši a mnozí další mistři často říkali, že duchovní cesta není o úsilí, ale o uvolnění. Čím více se snažíme něco "udělat", tím více posilujeme ego, ale když se necháme vést, když si dovolíme být v proudu Boží milosti, život se stane nádherným tancem, plným lehkosti a lásky.

Pravá oddanost neznamená trpět, ale žít v hluboké vděčnosti a radosti. Je to vnitřní naplnění, které není závislé na vnějších okolnostech. Jak říkal Ramana: „Boží milost je jako vítr. Nemůžete ji donutit, aby foukala, ale můžete zvednout plachtu, aby vás unášela.“

A právě v tom je tajemství – nechat se Boží láskou nést a zakoušet ten nejkrásnější život, jaký si lze představit.

[Návštěvník]

Milost je největším darem, jaký můžete získat. Jakmile vstoupí do vašeho života, každý detail se promění. Jak se ale otevřít milosti?

Milost nepřichází z jednoho konkrétního směru, stejně jako gravitace není vázána na jedno místo. Je však mnohem rozsáhlejší než gravitace, která působí jen do určité vzdálenosti. Milost je samotným základem stvoření.

Avšak abyste ji mohli vnímat, nesmíte se uzavírat za pevné zdi vlastní individuality. Pokud se oprostíte od lpění na svém egu a touhách, tyto zdi se postupně rozplynou. A pak k vám milost začne proudit přirozeně – stane se součástí vašeho dechu, vaší existence.

[Návštěvník]

Pokud je mysl (pozornost) pevně upřena na sádhanu (souvislé spočívání v Já), pak se z nitra samovolně pozvedne síla božské milosti, která si podmaní mysl a zavede ji do Srdce.

Co je tato síla božské milosti?

Není to nic jiného než dokonalá jasnost naší vlastní existence, podoba Nejvyššího Já (paramátman), která stále září s hojnou milostí v srdci jako „Já-Já“.

.