Není žádné utrpení, není smrti

Není žádné utrpení, není smrti

Nový příspěvekod Malý Vlk » ned 13. kvě 2012 7:36:59

Jana píše:Robert Adams
Obrázek
Robert Adams (USA) byl přímý a realizovaný žák Šrí Ramany Maháršiho. S Ramanou Maháršim se poprvé setkal v Ramanášramu v roce 1948. V Indii pak pobýval dalších 5 let. Později žil v USA, kde ke konci svého života pořádal satsangy s malou skupinou žáků. Zveřejněný text je přepisem jednoho takového satsangu z 23. 6. 1991.

Robert Adams: Je dobré být zase spolu. Srdečně vás z celého srdce vítám. Někdo ze skupiny mne požádal, abych promluvil o utrpení. Nevím, zda-li chce, abych vám řekl, jak se má trpět … (smích). Nebo jak se zbavit utrpení (smích – kdosi zvolá: „Jsme odborníci na utrpení“ – smích). No, bylo mi řečeno, promluv pár slov o utrpení.

Je možno říci jen pár slov. Kdo trpí? Vím, že někdo řekne, že trpí ego. To však není pravda. Co je ego? Ego je myšlenka já. Toto já je pouze myšlenkou, neexistuje. Proto ego neexistuje. Tak tedy kdo trpí?

Vaší skutečnou přirozeností je absolutní Realita – Vědomí. Kdo tu zbývá, aby trpěl? Vědomí prostupuje vše. Není to tak, že by bylo Vědomí a cosi dalšího. Je jenom Vědomí. Proto, jak může trpět?

To, co míníte utrpením, je, že svět se netočí tak, jak vy chcete. Věci nejdou tak, jak vy si přejete. Trpí zvíře? Když je zvíře nemocné a zemře, je to pouze zážitek ve vědomí. Tak tedy nikdo netrpí.

Všichni jsme v minulosti prošli vymýváním mozků, abychom věřili v určité věci, že nás učiní šťastnými a jiné, že nám způsobí utrpení. Je to víra, která je podobná hypnóze, a způsobuje, že si myslíme, že budeme trpět.

Pokud se domníváte, že trpíte, protože umíráte, pak je to chyba. Nikdo neumírá. Není nic takového, jako smrt. Je pouze věčný život a tím jste vy. Proto neexistuje utrpení, nikdy neexistovalo a nemůže existovat. Když žijete v přítomnosti, jste spontánní a nereagujete na podmínky, jak můžete trpět? Jen když reagujete na podmínky, které vám vstupují do cesty, tak tehdy trpíte. Dokud zastáváte názor, že jste tělo, musíte se zabývat stavy podmínek, které přicházejí. Když jste došli přesvědčení, že nejste konající a nejste tělo ani mysl, pak tu není už nikoho, kdo by mohl trpět. Nezbývá tu nikdo, kdo by mohl být nešťastný.

Z toho vyplývá, že se máte ztotožnit se Skutečností a následně ve Skutečnosti ztratit vlastní totožnost. Pak nebudete nikdy trpět. Dokud zastáváte názor, že jste tělo, dotud je svět také skutečný, stejně tak i vesmír a Bůh. Pak se musíte modlit, abyste překonali utrpení. Když se budete správně modlit, Bůh může ve své milosti od vás utrpení odejmout. Ale co je to potom za Boha? Pokud může utrpení odstranit, může také utrpení udělit. Takový Bůh neexistuje. Bůh, Guru a Self jsou jedno. Vy jste tím, co je Sebou Samým. Jestliže však tuto pravdu nemůže přijmout, musíte se zabývat světem a zabývání se světem je vždy spojeno s tzv. utrpením. Tak se svět jeví.

„Já myšlenka“ způsobuje, že věříte v ego, mysl a tělo, ve svět, vesmír a Boha. Musíte se pak spokojit a srovnat s těmito věcmi. Proč? Protože jste nesledovali „já myšlenku“ ke Zdroji – Srdci. Rozumíte tomu? Vy nechcete sledovat „já myšlenku“ zpátky k Srdci. Ale nebudete-li stopovat já, vždycky budete trpět. Je to vaše já, které se ztotožňuje s problémy světa.

Když trpíte, hledáte někoho, kdo by vám v trápení ulevil. Proto hledáte Gurua nebo nějakého léčitele nebo prostě kohokoli, kdo vás zbaví bídy. Budete-li však mít takový přístup, pak platí: když se jedna bída odstraní, jiná nastane. Tomu není nikdy konec. Samskáry z minulých životů na vás útočí neustále. Budou vás napadat ze všech možných stran ty nejrůznější věci. Nikdy nevíte, co se v příští chvíli přihodí. Když se snažíte zmírnit utrpení, děláte špatnou věc, protože se snažíte tišit něco, co nikdy neexistovalo. Vytváříte tím problémové situace.

Jako kdybyste mělo na ruce nádor a doktor, místo aby zkoumal jeho příčinu, vám nádor vyřízne. Příští měsíc vám naroste na druhé ruce a doktor vám uřízne paži. Ale nádor začne bujet na jedné z vašich nohou. Lékař vám uřízne nohu. Pak vyroste na hlavě (smích) a vy už nejste (smích), protože lékař vám posloužil (smích). Tak to vypadá, když chcete své problémy zmírňovat. Vlastně si hrajete. Všechno je částí velké hry – lílá, mája. Když si takto sami hrajete, zaplétáte se do máji.

Jak s tím máme zacházet? Měli bychom bolest přehlížet, i utrpení a problémy. Přímo s nimi nezacházejte. Raději hledejte pravé Já, které je tím, co jste. Když se pravé Já odkryje, pak tzv. utrpení a problémy už dále nebudou. Pravé Já – Self – je všepronikající. Nemůžete být Self a zároveň přitom mít problémy. Pro obé tu není místo. Je tu buď jedno nebo druhé. Buďto se ztotožňujete s bolestí, utrpením a iluzí a snažíte se řídit věci vnějšími kanály nebo na věci zapomenete a obrátíte se dovnitř a hluboce se ponoříte do srdečního centra, ve kterém je Mír. Volba je vaše. Volba je vždy vaše.

Když slýcháme o léčitelích, jako například o Ježíšovi a jiných, nikde se nedozvíme, co se stalo s lidmi, které léčili, po jejich vyléčení. Z toho usuzuji, že po několika měsících se jejich stav zhoršil.

Léčení je věcí těch, kdo jsou v mateřské škole. Každý touží po tom, aby byl tím či oním léčen. Proč? Protože se domníváme, že svůj současný stav nemůžeme vydržet. Opravdu si myslíme, že je to nesnesitelné. Kdo si myslí, že to není k vydržení? Co máme ve skutečnosti udělat, je zbavit se myslícího, nikoli problémů myslícího.

Od mládí jste trénováni v přesvědčení, že některé věci jsou nesnesitelné a dokud váš život půjde dosavadním běžným způsobem, nic není dobře. Zamyslete se na chvíli nad tím, kdyby se dítě vychovávalo v představě a víře, že rakovina je dobrá a že je požehnáním. Pokuste se o tuto myšlenku. Jestliže tomu dítě uvěří, pak i když rakovinu dostane, nebude nikdy trpět. Jeho mysl vyloučí utrpení.

A tak je tomu se všemi bolestmi a problémy. Jsou mentální a zdá se, že jsou připoutány k tělu. Není tu nikdo, kdo skutečně trpí. Když bylo vše řečeno a učiněno, pak budete stále fungovat, jedno zda s tělem nebo bez těla – to nehraje roli – a budete volní. Mezitím však mrháte svou energií, když se snažíte zmírňovat své problémy. Při vašich činnostech si sami říkáte, že máte skutečné problémy. Proto hledáte způsob, jak je vyřešit. Uvědomte si, že problém je fikcí vaší představivosti, i když se zdá, že se opravdu projevuje.

Když na problém myslíte jako na sen a že v něm třeba umíráte na rakovinu a já vám řeknu: „Nemáte žádnou rakovinu, to se vám jenom zdá. Neztotožňujete se s rakovinou, ztotožněte se s Vědomím-Self, probuďte se do Skutečnosti!“ Pak vy mi řeknete: „Roberte, jsi blázen! Podívej se na ten nádor, který mám na těle. Lékař mi řekl, že mám nanejvýš pět dní života a ty se mi snažíš namluvit, že se mi daří dobře!“ Já však na to odpovídám: „Neříkám, že se ti bude dařit dobře. Ale říkám ti, že se máš probudit!“ Pokud se probudíte, pak nebude nic takového, jako být na tom dobře nebo být nemocný. Vy však nerozumíte tomu, co říkám a chodíte k nejrůznějším doktorům a léčitelům. Co byste však měli dělat, je hledat Self. Pak se proudíte a zjistíte, že vše byl jen sen. Rakovina neexistovala, ani vaše hledání toho, co by vám ulevilo, neexistovalo. Ani lékaři neexistují. Já jsem neexistoval – pak jste volní.

Tak je to teď s vaším životem. Ať se vám cokoli stane, vše přichází z vaší mysli. Vaše mysl stvořila vnější svět, podobně jako ve snu, kdy se ve vás odehrává sen se svým snovým světem a přece máte za to, že se to vše odehrává vně. Můžete se ptát: „Jak může celý svět, o kterém se mi zdá, být uvnitř mě? Jak mohu stvořit sen?“ Vy však víte, že to děláte. Tady není o čem se přít.

Když však přicházím s tím, že tvoříte svět, který se vám ve vaší mysli jeví, pak jste hotovi se se mnou přít. Říkáte: „Jak bych toto mohl udělat? Toho nejsem schopen. Svět je zde, přede mnou, vidím ho.“ Ale copak nevidíte svět, když sníte? Vidíte svět stejně jako nyní. Sen nemá začátek ani konec. Nebo snad má? Své snění nezačínáte s Adamem a Evou. Pouze začínáte snít. Stejné je to s tímto snem, který nazýváme bděním. Jste připoutání k iluzi. Svět se zdá skutečný. Stále zvětšujete iluzi, ztotožňujete se s ní. Jste neustále emocionálně připoutání k někomu nebo k nějakému místu či věci. A říkáte, že svět je skutečný a stále více pociťujete jeho problémy, protože váš pohled na něj se vám stal dogmatický. Nikdo vám nesmí říci, že svět není skutečný. Říkáte „tady vidím svět“. Říkám a stále zdůrazňuji, že své sny přece také vidíte. A to je ono! Ale vy odpovídáte: „Jenže já se ze snu probudím, kdežto z tohoto snu se neprobudím!“ Kdo říká, že se neprobudíte?

Tento sen (bdělý stav) se jeví jen o trochu déle. Můžete se však probudit dřív, než opustíte tělo, a to pouze tím, že se ztotožníte s pravým Já a uvědomíte si, že jste nikdy nebyli ničím jiným než sat-čit-ánanda – brahman – čiré uvědomování – prázdnost. To je vaší skutečnou přirozeností.

Tak co dělat? Nechme svět, jaký je. Zkoumejme v nitru, komu se toto vše děje. Ke komu přicházejí iluze? Tak musíme nakládat s každým problémem, s každým zabolením žaludku, s každým neštěstím, se vším, co ve světě vidíte. Jinými slovy – kdo to vidí? Kdo to zažívá? Samozřejmou odpovědí je – „já“. Já jsem to. Kdo to však skutečně je? Kdo je to „já“, které zažívá iluzi? Odkud přišlo „já“? Kdo mu dal zrození? Co je jeho zdrojem?

Slovo zdroj je důležité. „Já“ má totiž zdroj. Odnikud nepřišlo. Ve skutečnosti neexistuje. „Já“ je myšlenkou. Když jdete zpátky po jeho stopách, pak vás přivedou k srdečním centru na pravé straně hrudi. To je sídlem pravého Já-Self. Vypadá to, jakoby „já“ vystupovalo z příbytku Já-Self. Tak se to jeví. Snažte se to chytnout.

Začněte si uvědomovat, že v hlubokém spánku není žádné „já“. Co se stalo s „já“, když jste byli v hlubokém spánku? Tehdy není nikoho, kdo by mohl prohlásit: „já spím“. Kam se ztratilo? Ale když se probudíte, říkáte: „spal jsem“. Odkud najednou přišlo toto „já“?

Když se ráno pozorujete při probuzení, zjistíte, že „já“ vychází z vaší hrudi a směřuje do vašeho mozku. Tehdy se ztotožňujete s tělem a myslí. Pak vstoupí do existence svět. Vy pak říkáte: „vidím svět, já jsem tělo a mysl“. Když jdete večer spát, tak než usnete, můžete zjistit, že „já“ slábne a slábne. Ztrácí svou sílu, protože se vrací k Srdci, ze kterého vyšlo. Pak spíte.

Co by se však stalo, kdybyste u toho neusnuli? Co by se pak stalo? Byli byste čirým Vědomím. Byli byste jako školní tabule, na které vznikají a vystupují obrázky. Tabule se nikdy nemění, obrázky se mění. Pokud dovolíte, aby já myšlenka klesla do hrudi, do duchovního centra, pak se probudíte do Skutečnosti. Pak budete osvobození. To je pravé probuzení. To nastane při sebezkoumání „kdo jsem já“?

Když zkoumáte „kdo jsem já“ nebo „co je zdrojem já“, je to jako když byste sledovali nit já myšlenky zpátky ke svému zdroji. Probudíte se, aniž byste šli předtím spát. Když se probudíte do vědomí, jste v nové dimenzi života, která je nad spánkem, sněním a normálním bděním. Nazývá se čtvrtým stavem vědomím. V tomto stavu jste po celou dobu v samádhi. Nikoli v nirvikalpa samádhi, ale v sahadža samádhi, což znamená, že jste trvale probuzení.

V nirvikapla samádhi musíte mnoho let meditovat, než dosáhnete probuzení. Dokud jste v samádhi, jste naplněni blahem a štěstím. Avšak když z něj vystoupíte, jste normální lidskou bytostí a dá se říct, že se podílíte na světu a jeho fantaziích.

Jste-li v sahadža samádhi, pak už není žádná meditace a není žádné přicházení a odcházení, protože v tom stavu jste stále. Vypadáte jako normální lidská bytost, ale jste jako tabule. Celý vesmír, lidé a místa jsou navaleny na Vědomí, které jste vy sami. Jste doma, svobodní.

Musíte si zvolit. Buď si zvolíte svobodu a jdete dovnitř nebo reagujete na svět a řešíte problémy světským způsobem. Problémy však nelze vyřešit. Pohlédneme-li do dějin, nikdo nikdy nebyl schopen rozluštit problémy, které měl – pokud se nejednalo o mudrce. Když se vám zdá, že jste na nějaký okamžik úspěšní, tak se objeví nové problémy. Jako ten nádor na paži. Vyříznete jej a jiný naroste. Zbavíte se jednoho problému a zjistíte, že jste zapleteni v nové řadě problémů. To nemá konce.

Sebezkoumání je cesta jak poznat, že nejste tělo, snění, mysl ani svět. S tímto vesmírem nemáte co činit. Všechno je připoutáno k já-myšlence. Zbavte se tohoto já a s ním zmizí vše ostatní.

Tak tedy jak zamezím utrpení? Uvědomuji si, že nikdo netrpí. Utrpení je jen v představě. Když překonám představu, nastává mír a harmonie. Způsob a cesta jak toho dosáhnout spočívá v dotazování sebe sama „Ke komu to přichází?“. Zcela sledujte kam tato otázka míří. Nepracujte na svých problémech, nesnažte se je vyřešit. Ani na ně nemyslete. Začnete-li na ně myslet, tak se do nich zapletete. Mysl se musí stát tichou. Když je mysl tichá, nikdo netrpí. Není pak místo pro utrpení. Když se mysl ztotožňuje s tělem a světem, pak utrpení narůstá. Teď víte, co máte dělat, tak to dělejte.

A jistě máte spoustu otázek, tak začněte.

Otázka: Zdá se, že utrpení a bolest považujete za sobě rovné. Buďte tak laskav a pomozte mi, abych tomu rozuměl. Zvíře spadne do pasti a snaží se z ní uniknout. Nezdá se, že je to jen zkušenost jeho vědomí.

Robert Adams: Zvíře cítí bolest stejně jako my, nemá však emoce, které naopak my máme, když pociťujeme bolest. Proto zvířata bolest pociťují, ale je to pro ně zkušenost přímého vnímání. Když my cítíme bolest, představujeme si všechno možné, jako např. smrt nebo amputaci, což je příčinou našich problémů. Kdybychom byli schopni pociťovat bolest bez myšlenkového doprovodu, bolest by nebyla tak intenzivní. I kdyby vám uřízli paži, cítili byste to, ne však tak intenzivně. Intenzita přichází z mysli. Mysl vybudovala psychické asociace s emocemi už od pradávna.

Otázka: Co tahle nemluvně? To přece nemá žádné asociace vybudované?

Robert Adams: Nemluvně cítí bolest, ale netrpí v mysli. My to však pociťujeme intenzivně, protože máme mysl, která o tom přemýšlí. Když mysl nemyslí na bolest, pak proplujete přímo, i když třeba zemřete. Měli byste bolestí přímo proplout. Tak tomu bylo u některých lidí, jako třeba u Ramany Mahárišiho, který si nechal operovat nádor bez umrtvení. Řekl by: „Cítím nějakou bolest.“Ale moc by ho to neobtěžovalo. Bolest je možné pociťovat, ale ne tak akutně, jako ji cítíme my – lidské bytosti. Je to mysl, která způsobuje všechny problémy.

Otázka: Když je Self (átman) jediné, co existuje, pak nemůže být chtění či volba?

Robert Adams: Ano, všechno je předurčeno. Všechno nastává tak, jak má nastat. Zdá se, že jedinou volbu, kterou máme, je stočit se do nitra a na nic nereagovat. Tak se to jeví. To je to, co lidská bytost může učinit. Když se stočí dovnitř, pak se probudí pro pravé Já-Self. Když je svým Já-Self, potom není chtění ani volba. Tehdy je jen všepronikající Bytí.

Otázka: Jak může existovat volba stočit se dovnitř, ale žádná možnost chtění?

Robert Adams: Protože volba je na lidské úrovni. Ve druhé úrovni jste probuzení a není pak už kdo by měl něco chtít. K volbě potřebujete mít já. Když já vymizí, pak už není, kdo by něco chtěl a jste volní.

Otázka: Říkáte, že není volby, protože v opravdovosti existuje jen Jediný, kdežto jedinec s jeho individuálními činnostmi a jeho rozhodování neexistuje.

Robert Adams: Je to podobné, jako voda při fata morganě. Zdá se, že voda existuje, ale po bližším zkoumání zjistíte, že neexistuje. Tělo a mysl se zdají existovat. Nicméně při sebezkoumání objevíte, že tělo a mysl nikdy neexistovaly. Je to podobné snu. Zdá se a jeví se, že je, ale po probuzení zjistíte, že věci snu nikdy neexistovaly.

Otázka: Tělo nikdy neexistovalo?

Robert Adams: Ne. Nikdy se nenarodilo, nemůže zemřít.

Otázka: Tělo?

Robert Adams: Ano. Neexistuje. Není žádná taková věc jako tělo. Můžete sice ke mně přijít a píchnout mě špendlíkem a já řeknu „au“. Ale můžete také udělat stejnou věc ve snu. Píchnutí ve snu. Pak se probudíte.

Otázka: Roberte, chtěl bych strávit čas v meditacích a přebývat ve společnosti duchovních lidí. Svět mě však uchvacuje a má mě k tomu, abych se na něj zaměřoval ve všech možných věcech. Já však nechci nic takového dělat. Jak z toho ven?

Robert Adams: Pozorujte svou mysl jak myslí. Staňte se svědkem vašich myšlenek a zkoumejte, komu ty myšlenky přicházejí. Pak pozorujte, co vaše mysl dělá. Uvědomujte si svůj proces myšlení. Vaše mysl každým okamžikem přivádí svět do vaší existence. Ptejte se proto sami sebe: Kdo to dělá?. Kdo mne má k tomu, abych takto myslel? Kdo a co působí, abych byl na světě závislý? Odpověď bude vždy stejná – já. Pak si jednoho dne uvědomíte, že vše, co máte dělat, je zbavit se já. Ono já je viníkem. Nedovolte mysli, aby dlela u věcí. Když se roztočí, zastavte ji a dotazujte se: Komu se to děje? Pokaždé vám vyjde – já. Jakmile se zbavíte já, budete volní.

Otázka: Říkal jste, že není žádná minulost, ale zdá se, že věci mají kontinuitu, vztah příčiny a následku. Je to tak, ne?

Robert Adams: Dvojnost je mentální koncepcí. Když se mysl stáhne dovnitř, stává se svrchovaným Já a tehdy je jen svrchovaná Jednost. Dokud je mysl aktivní, je v minulosti a budoucnosti, protože je v dualitě. Učiňte mysl jednobodovou zpíváním, meditací, pránájámou – čímkoli. Když se stane jednobodovou, vtáhněte ji dovnitř zkoumáním „komu se to děje?“. Mysl se stáhne do nitra hlouběji a hlouběji – stáhne se do pravého Já.

Otázka: I tak staré koncepty jako je jing a jang nebo božská rovnováha …

Robert Adams: Všechny jsou dvojností. Všechny systémy jsou tvořeny myslí.

Otázka: Dokud se neprobudíme, tak jsme těmito koncepty ovládáni?

Robert Adams: Jste ovládání jen pokud tomu věříte. Nemyslete si, že vás něco ovládá, když ještě nejste probuzeni. Ptejte se, ke komu to přichází. Nemyslete na to, že vězíte ponořeni v máji a že je těžké se z ní vymotat. Vyzkoumejte – kdo vězí v máji?

Otázka: (je pronášena monotónním hlasem) Co je příštím krokem, který následuje po sebedotazování „komu to přichází?“. Přichází to ke mně. Kdo jsem já? Co je dalšího?

Robert Adams: Ze způsobu, jakým to říkáte, zní, že jste celou věcí znechucen (smích). Měl byste tomu dát více emocí.

Otázka: Ptát se „kdo jsem já?“, aby se mysl upevnila v tichu.

Robert Adams: Ano.

Otázka: Mysl to nechce přijmout.

Robert Adams: Pak zkoumejte „Jaká mysl to nechce přijmout?“. Odkud přichází? Přichází ode mne. Dělejte to znovu a znovu.

Otázka: To vypadá na velmi intenzivní činnost.

Robert Adams: Nikoli. Dělejte to s humorem. Smějte se tomu a udělejte si z toho hru. Neberte to tak vážně.

Otázka: Copak Ramana Maháriši neříkal, že sebezkoumání je intenzivní aktivita?

Robert Adams: (po chvilce) Asi to řekl, ale ne tak intenzivně (smích). Provádějte to klidným, míruplným způsobem, jako když víte, co děláte. Nezáleží na tom, kolikrát se vám myšlenky vrátí. Nezáleží na tom, kolikrát vás svět obklíčí. Jen se vždy vraťte a zeptejte se „Komu to přichází?“. Tato praxe nesmírně pomáhá, i když o tom nevíte. S vámi se děje daleko víc, než si můžete představit. Jen se držte praxe a něco se stane. Musí se stát.

Otázka: Proč se někteří džňáninové vůbec nezabývají penězi, zatímco jiní, jako Rameš Balsekar nebo Jean Klein mají velké organizace? Co je důvodem, že někteří džňáninové nepořádají kurzy, neprodávají kazety nevydávají knihy a nemají žádnou organizaci, která by je podporovala?

Robert Adams: Jaký je význam slova džňánin? Znamená absolutní moudrost. Kdo je usazen v džňáně, ten překročil já. Když já či ego tu již není, tak proč by měli odcházet od své cesty, pořádat kurzy nebo cestovat po světě? Musí zůstávat nějaké ego, které chce provozovat ony kurzy, zrovna tak musí být „já“, které chce cestovat.

Otázka: Nemůže se třeba jednat o soucit s hledajícími?

Robert Adams: Džňánin je soucit sám a džňánin je všudypřítomný. Když je například někdo v Číně a myslí na džňánina, je zachráněn. Proto džňánin nemusí nikam cestovat. Džňánin je všepronikající, není třeba někam chodit nebo něco dělat.

Tuto třídu jsem nikdy nezaložil. Nechtěl jsem to nikdy dělat. Prostě to narostlo a nastalo a tak jsem zde. Pro mne je stejné, přijde-li jeden člověk nebo nepřijde nikdo a nebo deset lidí. Ale přijde-li padesát lidí, začnu se chovat hloupě a oni už příště nepřijdou (všeobecný smích).

Otázka: Proč?

Robert Adams: Protože masy jsou špatný vtip. Masy jsou hledající. Chodí od jednoho gurua k druhému a nikdy nic nedosáhnou, protože se neřídí jedním postupem. Máte-li jeden postup, jednoho gurua nebo své pravé Já, je to jako byste měli zvětšovací sklo. Můžete koncentrovat sluneční světlo a rozžehnout oheň. Mít mnoho guruů je jako byste rozptylovali sluneční světlo. Rozptýlí se do mnohosti a zeslábne. Jeden guru soustřeďuje a stává se velmi působivý.

Pravý džňánin nemá ego, žádné já, žádné ambice, nikomu nenáleží a je zcela volný.

Otázka: Když Paramhansa Yogananda přišel do Spojených Států, aby učil a vystupoval před širokým obecenstvem, bylo to ego?

Robert Adams: O jiných guruech nediskutuji.

Otázka: To zní jako ano (smích).

Robert Adams: To jste řekl vy, ne já (smích). Nepovídám o jiných lidech. Musíte si udělat vlastní názor.

Otázka: Proč omezujete ty, co sem mohou přijít, počtem padesát?

Robert Adams: Protože to nepotřebujeme. Byl by to propadák. Jen si představte, kdyby tady bylo o 25 lidí více. Na kolik otázek navíc bych musel odpovídat (smích). Museli bychom tu být celé dny a noci a odpovídat na otázky. Kdyby se to stalo samo od sebe a správným způsobem, pak by mohly být i výsledky. Ale oni by se sem nevešli (smích).

Otázka: Zpátky k té otázce peněz. Proč se někteří guruové povyšují a účtují si pěkné peníze? Počítají si 400 dolarů za víkendové setkání, za intenzivní esoterické poznání a jiní si neúčtují vůbec nic. Copak peníze jednoduše nepřicházejí?

Robert Adams: Dobře, dobře, tak o tom trochu budeme povídat. Je třeba, aby byl každý učitel podporován. Pro některé je to jediný příjem, který mají. Není nic špatného na tom, když podporujeme učitele, ale mělo by se to dít v tichosti. Ti, kdo tomu dobře rozumí, budou vždy o učitele pečovat.

Když se však začne s reklamou, když se však začne vše rozšiřovat a začnou se vlastnit ášramy po celém světě, pak je to jiná věc. Čím více organizujete, tím potřebujete více peněz pro růst organizace a pak je růst vaším hlavním zájmem. Je to jako když máte kostely. Vždy k nim přidáváte nové a větší stavby a guru pak musí mít Rolls Royce. To se pak vymkne z rukou.

Vaše srdce by vám mělo říci, co je správné. Rišiové dávných dob si nikdy nic neúčtovali. Za Pravdu by se nemělo nikdy nic účtovat. Pravda je volná. Pokud se týče intenzivních kurzů, většina indických učitelů se směje západním lidem, neboť ti si většinou myslí, že budou-li mít třídenní intenzivní kurz, tak že budou schopni seberealizovat. Tak to nejde. Existují intenzivní kurzy, kde platíte 400 či 500 nebo také 700 dolarů. Kdekdo tam běží a nic se neděje. Nic dalšího vám k tomu neřeknu.

Vůdcem by měla být vaše srdce. Když budete opravdoví, budete vědět kam jít a co dělat. Když budete chtít vyčerpat své ego, pak narazíte při každém kroku na potíže. Abyste měli odpovědi, ptejte se sami sebe. Mohu vám říci, že každý je na správném místě. Není žádných chyb. Nebyly žádné učiněny a žádné se nedějí. Lidé, kteří jsou u nějakých guruů, jsou pro onen čas na správném místě. Vy se však stočte dovnitř a vaše srdce vám poví, kam máte jít.

Otázka: Není sebezkoumání forma hledání, ukazující na ego?

Robert Adams: Abyste zničili své ego, máte použít své ego. Používejte svou mysl, abyste svou mysl zničili. Zpočátku je mysl velmi silná. Jak používáte sebezkoumání, mysl slábne, až zmizí.

Otázka: Pak tu už nebude žádné hledání.

Robert Adams: Všechno hledání končí.

Otázka: Proč si tak nepočínáme na začátku?

Robert Adams: Můžete to dělat, proč ne? (smích)



Moc děkuju.

Malý Vlk
Uživatelský avatar
Malý Vlk
 
Příspěvky: 158
Registrován: čtv 19. led 2012 18:48:46

Jak to vidím Já

Nový příspěvekod malesrdce » úte 11. čer 2013 1:27:56

Každé utrpení vychází z pocitu ztotožnění se. Trpíme, protože se ztotožňujeme s utrpením. Cítíme bolest a uvědomujeme si ji. Tato bolest je bolestí těla a někdy i psýchy. Vždyť občas říkáme – Bolí mě duše nebo bolí mě láska. Takže utrpení může být tělesná, ale i duševní. Zaměřme se nyní na bolest. Prociťme, kde přesně ji cítíme. Každá bolest nám něco říká. Na začátku se s bolestí identifikujme, abychom ji později mohli buď oddělit nebo vstřebat, anebo přijmout. Já nevím jestli to tak je nebo není, jen nahlas ve svých myšlenkách kontempluji. Klidně mi v tom můžete v odpovědích pomoci i vy všichni, kdo tento článek budete číst. Víte, je pro mě velmi důležité vědět, co si o tom myslíte vy, protože já se mohu mýlit a mýlit se samozřejmě můžete i vy, to je jasné; ale už je zde jiný úhel pohledu, o který se ve svých úvahách mohu opřít. Takže šup, šup… vaše vlastní zamyšlení o tomto tématu pište do komentářů.

Máme tu utrpení a vlastní jáství, tedy toho, kdo se s utrpením ztotožňuje. Takže je tu nějaké to naše ať už skutečné anebo iluzorní Já ( já si ještě nejsem jistý, jaké to Já vlastně je. Takže mi odpusťte, že zatím připouštím obě Já ) K tomu všemu ještě přimixuji onu slavnou Mahárišiovskou otázku – KDO JSEM JÁ? Abychom z toho měli ten správný koktail.

Takže ještě jednou pro přehlednost:


JÁ - KDO JSEM JÁ? - UTRPENÍ

Takže, kdo jsem Já? Nyní si provedeme onu známou analýzu sebe sama. A snad dojdeme k nějakému konkrétnímu závěru.Naše Já se ztotožňuje s utrpením. Ale důležitou otázkou zůstává, jestli je to naše Já skutečné nebo není! A proto si musíme položit onu otázku – KDO JSEM JÁ!

Jsem tělo? – NE, to nejsem; protože tělo podléhá rozkladu – každý to ví; všichni to vidíme okolo sebe, ve chvílích, kdy odcházejí naši přátelé a kdy se z tohoto světa vytrácejí tak tiše, až se nad tím kolikrát s podivem pozastavíme. Na základě empirického pozorování tudíž víme, že hmotná těla v tomto hmotném světě, v prostoru a čase jsou pomíjivá a podléhají rozkladu a přeměně. Z toho důvodu si člověk uvědomuje, že stejná nevyhnutnost vyššího zákona se týká i jeho samého a on s tím nic nemůže udělat. Říkáme tomu přirozený řád věcí.

Ale co je ono JÁ? – Je to naše osobnost, nebo souhrn toho čím, nebo kým jsme?

Může být Já myšlenkou? Jsem Já myšlenkou? Ale potom, kde se vzala ona myšlenka?

V článku se píše, že trpící neexistuje. Takže není tu nikdo, kdo by trpěl, ale to mi zas hlava moc dobře nebere, protože i ve chvílích, kdy píšu tato slova, cítím permanentní bolesti těla. Přeci nejsem magor, abych si říkal, že nic necítím.( No jo - vím, blbý přístup ) Pojďme dále na článek, ve kterém se říká, že tou příčinou, proč trpíme, jsou naše myšlenky. Takže to znamená, že když vypnu myšlenky, zmizí i utrpení? To by mě docela zajímalo, jestli se dokážu až tak vyzmizíkovat. I když si myslím, že by to mělo jít po tolika letech meditacích. Co nám dále radí článek? –

Přenést pozornost spíše k pociťování než přemýšlení a dovolit napětí, aby se uvolnilo. Pokud se budu zaměřovat na cítění a nechám ho tam jen být a budu jen pozorovat „syrovou“ energii, aniž bych ji popisoval, začne se to měnit.

Takže dobře. Vypnu myšlenky a začnu prociťovat své bolesti. A něco by se mělo dít —————————————————————————————————————————————————— No jo, bolest mizí! To je fakt a tak na tom asi něco bude. Ale bohužel, když se vrátím do normálního levelu běžného žití, bolest je hned zpátky! K zešílení! Pravdou je, že když vypnu své myšlenky, mé tzv. Já se rozplývá – MIZÍ! Takže jsem já tímto JÁ?!? NEJSEM!!! Ale potom zůstává i nadále otázka: KDO JSEM JÁ? Mahárišiho jsem moc nečetl a nevím přesně k čemu došel, jen cítím, že jsem tím, kdo se skrývá za tou otázkou. Vždyť když nejsem JÁ, potom i sama otázka postrádá smyslu.

Další věcí, která mne trápí je, že když nejsem JÁ a když ono JÁ úplně rozpustím, zůstane zde nějaká individualita mého jáství? Ono uvědomování si onoho – JÁ JSEM?

Takže kdo jsem? – Prázdnota všech věcí? Ona ta prázdnota má své kouzlo. Je to takový ten stav, že je vše tak, jak má být. Prostě se to děje nebo neděje. Je to stav, kdy je vám všechno jedno. A dokonce už ani netrváte na té své individualitě. Ale možná i to je jen jakýsi iluzorní fetiš, na kterém mé myšlenkové postuláty stojí. Ale proboha, už nejsem v prázdnotě věcí, už jsem zase zpátky v myšlenkách!

Odpusťte mi ten mírný odklon. Vraťme se tedy k utrpení. Souhlasím s tím, že každé utrpení = napětí.

Stále se to točí okolo toho, kdo to všechno cítí?

Nejsem tělo,

nejsem ani myšlenkami,

nejsem JÁ – ono JÁ bychom mohli dát do rovnítka s Egem. On už i můj Učitel, kdysi říkával zajímavou myšlenku:


JÁ CHCI MILOVAT

JÁ = Ego

CHCI = Touha

MILOVAT= Předmět touhy


Odhoď Já, zbav se Chci a zůstane jen láska

A ještě jinými slovy:

Odhoď Ego, zbav se touhy a zůstane jen

PODSTATA!



A jaký to všechno má vztah s utrpením? Když přijdeme na to, kdo jsme a co je onou podstatou nás samých, pochopíme podstatu všeho a tedy i utrpení a potom možná zjistíme, že není toho, kdo by trpěl a není ani utrpení. Ale do té doby si všichni užívejme utrpení:-) Ale teď vážně. Ono je těžké vzdát se starého paradigma, starých vzorců a otevřít se a přijmout vzorce nové bez ohledu na to, co říkají druzí, kolik jich jen je. Je těžké začít tvořit svou vlastní realitu a ještě těžší je ji žít. Jakou hodnotu mají všechny informace, o kterých víme, že je známe, ale které zůstávají jen v prostoru našich myšlenek bez jejich rozpohybování a realizaci? Nikdo to za nás neudělá! Jen my sami. Naše víra a naše vůle = Naše rozhodnutí!
Zřím šťastnou cestu...
Zřím šťastný návrat...
Uživatelský avatar
malesrdce
 
Příspěvky: 30
Registrován: ned 04. zář 2011 0:12:43

Re: Není žádné utrpení, není smrti

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 10. lis 2016 19:26:43

“Veškeré utrpení přichází z mysli.” (tzv. první vznešená pravda Buddhy Gautamy)

Obrázek

Život sám o sobě je pozitivní. Báječný, sladký, moudrý, inteligentní, kreativní a neustále se vyvíjející, plně v přítomnosti a pozornosti. Jako živé bytosti neustále vibrujeme, jsme plní radosti a extáze. Stav svobodné lidské bytosti, která se dostala za hranici svých vlastních limitů, se ve východní tradici označuje jako “sat-čit-ánanda” – nekonečné bytí, vědomí a blaženost jako tři základní aspekty božství. Tento den spolu prozkoumáme, jak se do tohoto stavu dostat.

Ukážeme si, že dostat se za hranice našeho starého limitujícího já je daleko snazší, než si myslíme. Nový život ale něco stojí: Náš starý život a všechny naše předsudky, koncepty a přesvědčení musíme nejdřív pořádně prozkoumat, abychom to, co už pro nás není dobré a konstruktivní, co tedy nevede k prosperitě, zdraví a štěstí, mohli propustit a nechat odejít.

Jakmile začneme pracovat, uvidíte, že velmi brzy se naučíte rozpoznávat, že všechno vaše utrpení a limity pocházejí jenom z vás samotných. Toto naše “já”, jaké známe, ale není naše skutečné Já; není to naše pravá podstata, ale falešná identita, kterou jsme si vytvořili. V existenční filosofii se tomuto “já” často říká “falešné já”.

Toto falešné já nebo také “ego” v jungiánské terminologii je složené ze všeho, co tvoří naší identitu: naše představy a přesvědčení, hodnoty a koncepty, naše vlastní self-image tedy to, jak vnímáme sami sebe a všechno, co je “naše”, co nám nějakým způsobem patří – naše práce, způsob myšlení a mluvy atd.

Poznáte, že tohle všechno jste se naučili během tohoto života. A to je právě ten paradox: Nemůžeme dosáhnout poznání naší skutečné podstaty bez toho, aniž bychom před tím vybudovali svou osobnost. Tedy aby ego takříkajíc “dělalo svou práci”. Jakmile si ale vybudujeme svou osobnost, je potřeba je svrhnout, abychom mohli realizovat skutečnou Pravdu.

Samozřejmě nemůžeme vymazat všechno, co jsme se v životě naučili a co známe. Všechno, co potřebujeme, je přestat se s tím identifikovat. A tím se vrátit zpátky do pravé skutečnosti nás samotných. Vrátit se zpátky domů.

Janu (Søren Ventegodt)
Návštěvník
 

Re: Jak zastavit utrpení?

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 01. led 2018 16:57:22



Vědomý nádech (jak zastavit mysl)
Návštěvník
 

Re: Jak zastavit utrpení?

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 05. úno 2018 18:42:13

Proč nejsme spokojení?

Jsme závislí sami na sobě? Hledáme spokojenost a klid jinde než je? Co se to vlastně děje uvnitř naší hlavy? "Poslechněte" si postřehy Paula Heddermana:

Obrázek

Používám často výraz sebetvoření (selfing). Poukazuji tím na to, co se děje v naší hlavě, ve světě myšlenek. K sebetvoření dochází, když myšlenkám nasloucháme. Mezi slyšením a nasloucháním je rozdíl. Slyšení je pouhé slyšení. Ale naslouchání se vyznačuje tím, že obsahuje zaměřenou pozornost.

Naslouchání sebetvoření (selfing) vytváří pocit, že jsme „já“ (self). Pocit, že jsme dlouhotrvající samostatnou, oddělenou bytostí. Tenhle pocit tu nějaký čas po narození nebyl. Objevil se až později, musel být vytvořen. Složitý mentální proces se spouští až po prvních rocích života a vytváří pocit „já“. Toto tvoření samotné je pocitem, že jsme „já“.

Sebetvoření je jen pouhým vnitřním procesem. Všechny tělesné procesy, ať už vědomé, nebo nevědomé, probíhají pořád. Jsou to opakující se děje, neuděláte je jen jednou. Představa tvoření sebe sama je zrovna taková. Sebetvoření neustále pokračuje, protože jde o snahu podmíněné mysli stát se tím, čím nikdy být nemůže.

Nikdy nebude dlouhotrvající samostatnou, oddělenou entitou. Zkouší se tak alespoň tvářit pomocí neustálého „stávání se“. Proto pořád žvaní. Kdyby žvanění skutečně přestalo, došlo by k přerušení procesu tvoření pocitu já. Jak by řekli v zenu: „V tu chvíli byste spatřili svou skutečnou tvář.“ Uviděli byste, čím opravdu jste, což je prázdnota (no-thingness).

Sebetvoření ale neustále pokračuje, protože svůj cíl nemůže nikdy splnit. Nikdy se nemůže stát tím, čím se snaží stát, protože tím prostě není. Žádná dlouhotrvající, samostatná, oddělená bytost tady neexistuje. Nezáleží na tom, jak moc se jí stává – nikdy se jí nestane. Vždycky je to proces stávání se, děj. Sebetvoření.

Dějem je podle mého vše. Jenže když nasloucháte procesu sebetvoření, získáte pocit, že jste existovali už před jeho začátkem. Jde o vytváření pocitu předchozí existence. Pocit „já“ je jen výtvorem procesu. Výtvorem, který si myslí, že existoval už před procesem svého vzniku. Máte pocit, že jste tu byli před, během a po skončení sebetvoření. Takový neurčitý pocit, že jste tohle já. Je tu pocit vlastní historie, který je ale vykonstruovaný. Není skutečný, je uměle vytvořený. Je stvořený nasloucháním, nikoliv pouhým slyšením sebetvoření. Slyšení prostě probíhá, jste si vědomi. Ke slyšení zkrátka dochází. V určitém smyslu slyšíte a vidíte myšlenky, ale teprve naslouchání jim je závislostí na já.

Když mysl (vědomí) sebetvoření naslouchá, je závislá na já, což je prvotní závislost. Závislost mysli na já. Tahle závislost má za následek vyvolání pocitu neklidu, podrážděnosti a nespokojenosti. Snaží se totiž spolehnout na něco, co je nespolehlivé. Žádné já tu není.

Tato nespokojenost a neklid spouští pohon hledání. Hledání nikdy nepřestane, protože hledá naplnění ve snaze stát se něčím, čím nikdy nemůže být. Pohon stávání se nikdy nenaplní svůj účel. Nikdy nemůže být tím, čím touží být. Ale zároveň je tu vždy bytí. Bytí tu je. Je k dispozici v každém okamžiku. Ať už sebetvoření probíhá či ne, bytí je prvotním kontextem. Když začne mysl spočívat na bytí, místo na „já“, tak konečně spočine. Spočívá na něčem, co je spolehlivé. I když je „zaneprázdněná a činná“, je tu klid.

Je tu uvolnění, kterého pocit já nemůže nikdy dosáhnout. Ani když půjdete na několik masáží za den, nezažijete tak hlubokou relaxaci, jako když mysl spočine… Když spočine na Mysli (vědomí) místo na já.

„Já“ je představou a výtvorem pouhé části mysli. Výtvor samotný nemůže nikdy přesáhnout celý systém, v kterém vzniká. A nikde mimo systém samotný neexistuje. „Já“ existuje jen ve světě přeludů: „Tam“, „tehdy“, vnitřního „tady a teď“, minulosti a budoucnosti“. „Vnitřní tady“ ani není tady. Je jen kombinací „tam“ a „tehdy“. Když si myslíte, že jste zde, nacházíte se ve „vnitřním tady“, pohybujete se v uplynulé události nebo v budoucí spekulaci. Žádné „Tady“ ve skutečnosti neexistuje, je to jen váš vlastní „výmysl“.

Když mysl spočine, klid je k dispozici, mysl je tak nějak v pohodě. První k čemu potom dojde, je selhávání pohonu hledání. Dojde mu šťáva, protože v chodu ho drží zájem a pozornost mysli.

Pozornost mysli se zaměřuje na to, za co se považuje. Pokud se považuje za tělo, budete dost hltat váš příběh jako postavičky. Když ale přijde někdo jiný a začne vám vyprávět příběh o vlastní figurce, jste vůči tomu imunní. Když myšlenky, které druhou osobu rozčilují, budu považovat za své vlastní, rozčílím se také. Když je vnímám jako cizí, tak se mě nedotýkají.

Co nás tedy vyvádí z rovnováhy? Myšlenky samotné to nebudou. Je to ztotožnění s tím, kdo je tvoří, nebo ztotožnění s tím, koho se týkají. Říká se tomu „područí našeho já“. Není to já, které nás svazuje, ale my se k němu přivazujeme. Žádné já tu není, ale vy jste svázáni představou, že jím jste. Na tenhle svazek musí být neustále nanášeno nové lepidlo, protože není skutečný.

Nejdřív by tu muselo být něco, co by mohlo být svázáno. Já tvrdím, že jsme ničím (no-thing), které ani svázat nelze. Představa, že jsme něčím, tímto tělem, je tím, k čemu je mysl sebetvořením přivázána. Zájem a pozornost krouží kolem nás jako kolem hlavní postavy příběhu života.

Proto nevnímáme, že se život děje, ale vnímáme ho tak, že se děje nám. Je to šílený egocentrický bludný kruh. Tahle šílenost se projevuje neustálým hledáním, neustálou snahou nalézt úlevu. Je to ale snaha najít úlevu „pro“ někoho, místo „od“ něčeho.

Když se ztotožňujeme s představou, že jsme tímhle já, budeme se snažit osvobodit jako „tohle já“, místo abychom se osvobodili od „tohoto já“. Je to přesný opak. Nevěřím, že můžeme být svobodní jako tohle já. To je vyloučené.

Text je zkráceným přepisem titulků k videu Paula Heddermana "Co je Sebetvoření a co Mysl". Titulky vytvořil Sy_, do podoby článku přepsal Vašek H., editoval Joshi. Paulův web: http://zenbitchslap.com/
Návštěvník
 

Re: Jak zastavit utrpení?

Nový příspěvekod Návštěvník » sob 24. bře 2018 11:18:03



Utrpení není nutností
Návštěvník
 

Re: Jak zastavit utrpení?

Nový příspěvekod Návštěvník » úte 27. bře 2018 11:10:27

Návštěvník píše:co s tím, když jsem mezi lidmi na nízkých vibračních úrovních, kteří se chovají jako idioti?

Odporem, který k těm lidem cítíme, snižujeme svou vlastní vibrační úroveň. Co s tím?

Zvýšení vibrací

Zvýšení vlastních vibrací je jediným způsobem jak žít takový život, jaký chceme. Pokud vyzařujete vibrace nízké, nemůžete v životě dosáhnout harmonie a budete žít s vnitřním pocitem nespokojenosti. Tuto nespokojenost je třeba nejprve přijmout a smířit se s tím, že vás udržovala v nízkých vibracích. Když seberete odvahu něco udělat se způsobem života, který vám nevyhovuje a vědomě se rozhodnete pro změnu, jste na nejlepší cestě zvýšit frekvenci, již vyzařujete (a kterou druzí podvědomě vnímají, i když nemusejí být nijak zvlášť citliví). Celý proces zvyšování vibrací je v podstatě o posunu ve vnímání reality, kdy se přesunujeme od strachu k pocitům vděčnosti, od boje (i za pozitivní hodnoty) k přijetí nevyhnutelného a vyrovnání se s tím, od vyčerpávajícího a křečovitého úsilí k povznášející lehkosti bytí. Neboť to, co jde samo, je požehnané, pokud nám něco v životě drhne, nemá cenu mlátit hlavou do zdi a překonávat sama sebe, neboť i to je boj.

Pokud po vás někdo chce, abyste žili v askezi nebo se nějak jinak trýznili či omezovali, zeptejte se sami sebe, co za tím ve skutečnosti stojí. Můžete s překvapením zjistit, že jde o záměrné snížení vašich vibrací a vypěstování závislosti, abyste byli z nějakého důvodu připraveni o samostatnost a status tvůrce své vlastní reality.


Deset kroků ke zvýšení osobních vibrací

•Dávejte si pozor na to, o čem přemýšlíte. Sledujte bděle myšlenky, které se vám přes den honí hlavou, a pokud vám do ní náhodou vstoupí nějaká negativní či kritická, nezavalte se kvůli tomu výčitkami, nýbrž je místo toho podle svých možností nahraďte nějakými pozitivnějšími. Některé z nich, které vás naplňují pocitem štěstí a povznášejí, si můžete předem připravit a sepsat na kartičku, kterou pak budete nosit vždy při sobě. V případě přepadení negativním smýšlením pak na ni nahlédněte a nenásilně se "přeprogramujte". Důležité je, abyste se udržovali v pozitivním smýšlení tak dlouho, jak je to možné, a čas strávený negativními myšlenkami zkrátili na minimum.

•Mluvte pouze o tom, co chcete, nikoliv o tom, co nechcete. Na co se totiž soustředíte, to posilujete a s největší pravděpodobností se také v životě potkáte. Změňte svůj slovník a používejte pozitivní výrazy. Když třeba chcete přestat kouřit, neříkejte si "nekouřím", protože to ve vás může evokovat pocity, že jste o něco ochuzeni. místo toho prohlaste: "Odkládám kouření", nebo "Kouření nepatří do mého života" - i když je v poslední větě formální zápor, vyznění prohlášení je pozitivní. vyzkoušejte si, co na vás platí - každý máme své vnitřní nastavení trochu jiné.

•Naučte se žehnat. Žehnání nepatří jenom kněžím nebo do kostela, ale vyjádřením vděčnosti se rovněž zvyšují vaše vibrace. Soustřeďte se na to málo (nebo nic), co máte a vyjádřete za to vděčnost. Tímto požehnáním si této věci (příležitosti, vlastnosti) do života přitáhnete víc. A také věřte, že se vaše očekávání uskuteční.

•Vyhýbejte se negativním nebo pesimistickým lidem. Takovíto lidé vyzařují velmi nízké frekvence, což vaše vyzařování může snižovat. Možná jste si sami všimli, že po setkání s určitými lidmi se cítíte jako vyždímaný citron. Je to tím, že si cucli vaší energie a nemusejí to být jenom energetičtí upíři, kteří něco takového dělají vědomě s cílem druhému uškodit. To vy sami, se svým postojem, který vůči těmto lidem zaujímáte, můžete okrádat o svou drahocennou energii. Pokud se s nimi stýkat musíte (v zaměstnání, rodině), pak jim naznačte, jak byste jejich problémy, stres a starosti, kterými se vás snaží zahltit, řešili vy, a pokud v tom budou pokračovat, nekompromisně rozhovor s nimi ukončete.

•Moc nepřemýšlejte. Ano, čtete správně, nemyslete tolik! K odreagování od neustálých analýz vám může pomoci třeba procházka v parku - pokud to do přírody máte moc daleko - nebo zavření se na určitou dobu ve svém pokoji (třeba s tím, že si musíte odpočinout, aby vás nerozbolela po práci hlava), a pusťte si příjemnou hudbu - nemusí být nutně relaxační, a koncentrujte se na její zvuk a na svůj pravidelný dech. Nedoporučuji vám dělat žádná náročná dechová cvičení, jenom si všímejte toho, jak dýcháte. A hlavně nehodnoťte! To by vám nabyté vibrace zase mohlo snížit. Můžete se také zaměřit na to, že vdechujete klid a lásku, a vydechujete napětí a obavy. Na vycházce či na výletě se kromě prodýchávání soustřeďte na krásu přírody.

•Stýkejte se s lidmi stejné krevní skupiny. Najděte si skupinu lidí, kteří se zajímají o stejné věci jako vy a současně se od nich učte. Nejenže se tím pravděpodobně vyhnete energetickým upírům popsaným v bodě 4, ale navíc navážete i milá kamarádství. Já jsem například měla hrůzu z masových akcí, ale dneska se velice ráda účastním různých společných meditací a podobných akcí. Mám pak ze sebe dobrý pocit, že jsem společenská a aktivní.

•Obětujte každý týden něco, co vás nezruinuje - čas, peníze, pomocnou ruku, nebo něco, co již nepotřebujete a druhému ještě dobře poslouží. Rozproudí se tím energie mezi příjmy a výdaji: pomozte a bude pomoženo i vám, darujte a budete obdarováni. Ovšem tento bod si nevysvětlujte tak, že musíte víc dávat než brát! Hovoříme o rovnováze, a hlavně ze své oběti musíte mít dobrý pocit, cítit, že k něčemu byla. Samoúčelná oběť vám k osvícení nejenže nenapomůže, ale mohla by vás od něj i pořádně zdržet.

•Uvědomujte si to, co děláte, a zůstaňte naladěni pozitivně. Každá vyslaná energie se nám jednou nějak vrátí, takže se snažte být za všech okolností vědomi toho, co děláte, jak se k druhým chováte a jak v různých situacích jednáte. Jak se k druhým chováte, tak se budou oni chovat k vám a tím, že se budete chovat poctivě a spravedlivě, si do života přitáhnete lidi stejně smýšlející i výhodné příležitosti. Na všechno, co se vám přihodí, se snažte pohlížet z té lepší stránky - z té, která je pro vás výhodnější. Přestaňte se zaobírat výčitkami typu: "Proč se něco takového muselo stát právě mně?", ale místo toho hledejte odpověď na otázku: "Jaké dveře se přede mnou tímto zdánlivě nemilosrdným zásahem otevírají?" Není to totiž skutečné, nezapomínejte, že jsme duchovní bytosti, které si vybraly určité pozemské prožitky.

•Zdržte se sledování zpravodajství, které se soustředí výhradně na tragédie a katastrofy. Nebojte, o nic nepřijdete, vždy se najde nějaký ochotník, který vás o zlu, které se kolem nás děje, bude informovat. Nenabádám tím však k lhostejnosti. Pokud můžete zlu nějak zabránit, rozhodně to udělejte. Pokud však vaše kompetence tak daleko nesahají, nemá smysl se v bolesti rýpat. Naprostá většina médií včetně reklam funguje na principu vyvolávání strachu, který se vás může zmocnit natolik, že budete jako očarovaní koukat na obrazovku a chtít o katastrofě vědět čím dál tím víc - čímž se dostanete do smyčky závislosti.

•Udržujte kontakt se svými pocity. To je ze všech nejdůležitější faktor, který vám pomůže udržovat si vyšší vibrace. Vaše pocity v jemnohmotném světě působí jako lepidlo nebo magnet. Když ze sebe máte dobrý pocit, začnete si do života přitahovat věci, příležitosti a události, které vibrují na téže frekvenci. Vaše vibrační úroveň se odvíjí od vašich pocitů, takže se podle svých schopností a možností snažte za každých okolností zůstat na jejím vrcholu, a co nejméně sklouzávejte do negativna a pesimismu. Čím lepší pocit budete ze sebe a ze svého života mít, tím více se zvýší vibrace vašeho osobního vyzařování.

http://zivotni-energie.cz/deset-kroku-k ... braci.html
Návštěvník
 

Re: Jak zastavit utrpení?

Nový příspěvekod Návštěvník » pát 06. dub 2018 19:51:07

Návštěvník píše:co s tím, když jsem mezi lidmi na nízkých vibračních úrovních, kteří se chovají jako idioti?

Zkusit rozpoznat, jaká moje nenaplněná potřeba mě nutí vnímat druhé lidi tak negativním způsobem. Proč na to, co se děje, reaguju na tak nízké vibrační úrovni?

Ve stavu vlastní spokojenosti totiž automaticky reagujeme a vnímáme druhé na daleko vyšší vibrační úrovni.


Příklad: Jak vnímáme z různých energetických úrovní tuláka v roztrhaných šatech ?

Obrázek

•Z úrovni studu (20) ho uvidíme jako špinavého, odporného a ostudného.

•Z úrovně viny (30) si říkáme: "je to jeho vina, zaslouží si to, co má. Pravděpodobně zneužívá sociální dávky."

•Z úrovně beznaděje (50) vidíme, že se nachází v zoufalé situaci, je to "zatracený důkaz toho, že s problémem lidí bez domova nedokáže naše společnost udělat nic."

•Z úrovně zármutku (75) vypadá starý muž tragicky, nepřátelsky a bezútěšně.

•Na úrovni strachu (100) jej uvidíme jako nebezpečnou společenskou hrozbu. Přemýšlíme o tom, že na něho zavoláme policii - dřív, než spáchá nějaký zločin!

•Na úrovni touhy (120) nás situace frustruje: proč s ním někdo něco neudělá?

•Pokud se nacházíme na úrovni hněvu (150), jeví se nám starý muž jako násilník. Anebo se rozčílíme, proč sakra v naší zemi existují takové podmínky?!

•Z úrovně pýchy (175) tulákem pohrdáme, cítíme, jak je trapný a myslíme si, že pravděpodobně postrádá jakoukoli sebeúctu.

•Z úrovně odvahy (200) přemýšlíme, zda není někde v okolí útulek, říkáme si - "vždyť ten člověk jen potřebuje práci a místo k životu." Máme chuť něco s tím udělat.

•Na úrovni neutrality (250) nám připadá v pořádku, možná dokonce zajímavý. "Vždyť nikomu nijak neubližuje."

•Na úrovni ochoty (310) se rozhodneme sejít dolů a pokusíme se ho rozveselit, dát se s ním do řeči nebo mu nabídneme cigaretu.

•Na úrovni přijetí (350) se nám bude zdát zajímavý. Napadá nás, jaký poutavý příběh by se za tímto podivuhodným chlapíkem, jehož rysy pozorujeme, mohl skrývat. Život nám připadá záhadný a tohoto chlapíka sem jakoby život přivál z tajemných dálek.

•Z úrovně rozumu (400) o něm přemýšlíme jako o možném subjektu pro zajímavou psychologickou či sociologickou studii. Koncentrujeme se na něho a snažíme se ho pochopit.

•Na vyšších úrovních se nám muž začíná jevit přátelsky a mile. Možná vnímáme jeho pocit svobody, kterého má na rozdávání, a který tolika kolemjdoucím chybí. Vidíme, že překročil společenské konvence, je veselý a moudrý.

•Nad úrovní 600 (klid) jej vidíme jako naše vlastní já v jiné formě.


Co se stane, když se k tulákovi přiblížíme? Pravděpodobně bude reagovat na naše vyzařování v tomto přítomném okamžiku. Možná uteče, možná se rozzlobí, možná mu uděláme něčím radost. Zkrátka - bude zrcadlit náš stav vědomí tady a teď - jako všichni okolo nás.

http://ografologii.blogspot.cz/2012/03/ ... edomi.html

Návštěvník
 

Re: Jak zastavit utrpení?

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 10. pro 2018 19:12:24

Návštěvník
 

Re: Není žádné utrpení, není smrti

Nový příspěvekod Návštěvník » úte 06. srp 2019 13:05:28

8 chyb, kterých se dopouštějí chronicky nešťastní lidé
Obrázek

Cítíte se posledních několik týdnů až desetiletí bez šťávy nebo chuti do života? Asi něco děláte blbě...

1. Chronicky nešťastní lidé věří, že je život těžký

Pokud neustále omíláte, že je život boj a že je svět nespravedlivý, pravděpodobně tomu po čase začnete i věřit. Považujete se za oběť a to je špatně. Fíglem šťastných lidí je, že si vsugerovávají fajn pocity a nepřipouštějí si problémy a negativní myšlenky.

2. Chronicky nešťastní lidé věří, že se nikomu nedá věřit

Určitá zdravá nedůvěřivost je v pořádku. V pořádku není, když žijete s pocitem, že všichni kolem vás jsou svině, nebo přinejmenším lidé, kterým na vás vůbec nezáleží. Zavíráte si dveře ke štěstí. Štastní lidé jsou takoví, co se otevírají ostatním, snadno navazují přátelství a nebojí se sdílet svůj život s ostatními i za cenu toho, že toho třeba jednou budou dost litovat.

3. Chronicky nešťastní lidé se soustředí na to, co je špatně

Obrázek

Používáte často formuli "...no jo, ALE...", kterou naprosto pošlapete jakoukoliv pochvalu nebo pozitivní reakci? Na tomhle světě je toho špatně strašně moc, ale vy ho tím vaším negováním určitě neuděláte lepším.

4. Chronicky nešťastní lidé se porovnávají s ostatními

Užírat se závistí je super způsob, jak promarnit ten čas, co tady máme. Pokud máte pocit, že vy jste nešťastní, aby jiní mohli být šťastní a vesmír tak byl v rovnováze, pokud neustále sledujete svoje vrstevníky, co mají a co nemají a zda se jim rovnáte, pokud si neustále počítáte a vyčítáte, připravujete se o drahocenný čas a energii. Štastní lidé vědí, co mají, vědí, co chtějí a vědí, jak toho přibližně dosáhnou. Štastní lidé si jedou svoje. Ve svém levelu a svým tempem. A se svými limity.

5. Chronicky nešťastní lidé si vytváří přísné plány

Vždycky je lepší mít plánů několik, to kdyby jeden nebo dva nevyšly, a že je to dost pravděpodobné. Pokud jste si v osmnácti nalinkovali život s tím, že v pětadvaceti budete mít děti a ve třiceti se budete stěhovat do Švýcarska, ve čtyřiadvaceti začnete lehce zmatkovat a v pětatřiceti, kdy budete ještě pořád single a garsonce v Brně, si to půjdete hodit. Štastní lidé mají sny a za nečím si jdou, ale umí kličkovat, odpouštět si a improvizovat.

6. Chronicky nešťastní lidé se bojí budoucnosti

Mezi vašima ušima zas není tolik místa, a když si ho zaplníte obavami z budoucnosti, kam narvete nějakou tu radost? (No tam by to šlo, ale to už je zase jinej příběh). Štastní lidé ví dobře, že mít na nose růžové brýle je sice úsměvné pro okolí, ale pro ně osobně je to super doplněk.

7. Chronicky nešťastní lidé doplňují konverzace pomluvami a fňukáním

Nejjednodušší cestou, jak být celý život sám a tím pádem chronicky nešťastný, je šířit kolem sebe negativno. Drbat ostatní, stěžovat si a sprchovat cizí ramena svýma slzama. Štastní lidé se nezasekávají v minulosti, naopak se těší z toho co je a co bude, z těch svých plánů a snů, z možností, které mají, z otevřených dveří a učí ostatní plavat v pozitivních vodách.

8. Chronicky nešťastní lidé nepochopili zásadní věc

Pokud se zrovna nebudeme bavit o diagnostikované depresi, pak tihle nešťastníci prostě nepřišli na to, že všechno to je v hlavě. Že je jen na nás, jak si to v ní nastavíme. Že je jen na nás, jestli se rozhodneme válet se celý život v nějakých sračkách nebo si lítat v oblacích. Že většinu trablíků vyřeší pouhá změna úhlu pohledu.

Nikol von Rakonitz
Návštěvník
 

Re: Není žádné utrpení, není smrti

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 04. zář 2019 7:52:08

Proč láska tolik bolí?


Spousta lidí ve vztazích buď bojuje, nebo v nich jen nějak přežívá. Až se nám zdá, že láska je krásná jen na začátku a pak už jen zraňuje a bolí. Lidí, kteří nakonec raději rezignují na vztahy a lásku, přibývá. Proč tomu tak je?

Když jsme se narodili, byli jsme přirozeně napojeni na sebe, na lásku v nás. Toužili jsme ji vyjadřovat a toužili jsme ji od blízkých vnímat, abychom se cítili v bezpečí. Jenže titíž blízcí, ke kterým jsme s bezmeznou důvěrou vzhlíželi, často nepřijímali a nemilovali sami sebe. V průběhu svého života “nakoupili” spoustu nejrůznějších přesvědčení a názorů, za co se mohou mít rádi a za co nikoli. A tomu malému človíčku – nám – to začali vštěpovat.

“Tohle tvé chování je správné a tohle není. Tyto tvé emoce jsou v pořádku a tyto nejsou. Tato tvá reakce je špatná a tohle je ta správná. Tohle říkat můžeš a tohle nikoli…”

A tak jsme postupně, ale jistě začali ztrácet svou osobitost, své spojení s naším vnitřním kompasem a svou přirozeností a snažili jsme vměstnat své chování do určitých schémat, která se v rodině “nosila”. A proč jsme to všechno tak ochotně dělali?

No přece pro tu odměnu. Pro tu vytouženou lásku. Přeložili jsme si ve svých malých hlavičkách, že nás budou mít rádi, když budeme dělat, co se po nás chce. A nebudou nás mít rádi, když to, co se po nás chce, dělat nebudeme…

Nechtěli jsme, ať se na nás milovaní zlobí. Toužili jsme po jejich pozornosti, objetí a přijetí. Toužili jsme po jejich dotecích. Toužili jsme po jejich ocenění a obdivu. A každý z nás si postupně našel cestu, jak takového chování rodičů dosáhnout. Když už se nám to podařilo, nebylo to ale zadarmo. Museli jsme pro to dost udělat.

A tak se někdo naučí pro lásku podbízet a koketovat. Jiný prosit a žadonit. Někdo se naučí křičet a urážet. Někdo se naučí hodně plakat. Jiný se naučí propadat do nemoci. Někdo se naučí utíkat. Někdo se naučí sám sobě ubližovat. Někdo se naučí ubližovat druhým…

Všechny tyto emoční dětské návyky nevědomě přenášíme až do své dospělosti. Vypadáme dospěle, věk odpovídá dospělosti, všichni máme občanku a většina z nás taky řidičák. Spousta má dokonce i své rodiny a děti. Většina se dopěle baví, pije alkohol a kouří. A přesto tam hluboko, tam kam nemáme dosah, tam jsme stále ty malé, ubohé děti, které zoufale žebrají o lásku.

Dokud…

… naše srdce není dostatečně mnohokrát zraněno natolik, aby nám to došlo.

A co nám tedy má dojít?

Že jsme uvěřili lži. Uvěřili jsme, že:

… klíč k naší spokojenosti a lásce mají druzí!
… druzí určují, jestli jsme či nejsme hodni lásky!
… podle toho, jak se budu chovat, si zasloužím či nezasloužím lásku!

Tohle jsou největší životní omyly. Jsou to ty důvody, proč se nám vztahy nedaří a proč ve svém životě nejsme šťastni, jak bychom si přáli. Pořád se jako ty malé děti snažíme naučenou cestou získat lásku, kterou nám přece podle “dobrých rad” našeho mozku může dát jen a pouze ten druhý!

Jenže je to všechno úplně jinak! Ten druhý nám nemůže dát vůbec nic! Jak by taky mohl?

Věříte skutečně tomu, že má někdo druhý tu moc nám lásku dát a pak nám ji zase vzít? A my jsme tedy otroky a oběťmi bezmocně čekající na to, až si naše drahá polovička usmyslí, kdy nám tu lásku přinese a kdy nám ji zase odepře? Je to hloupost, nemyslíte?



Proč stále zůstáváme malými dětmi a žijeme tak ve strachu?
Protože bez lásky (= přízně), bychom jako malé děti nepřežily. A naše primitivní část mozku si to dobře pamatuje! A vezme do rukou kormidlo přesně v momentě, kdy si usmyslí, že právě přichází ta strašná a děsivá situace znova! A hlásá: “Dělej všechno, co umíš, jen nezůstávej o samotě! To nepřežiješ! Bez lásky druhých umřeš!”

Ve skutečnosti…

… ta vytoužená láska je v nás. Nikdo nám s ní nemůže nikam odejít. Není na příděl. Je v nás od narození. Náš partner ji má taky v sobě. Ale pro sebe. Může nám ji projevit, může nám ukázat svou lásku ve svém srdci, ale nikdy, nikdy nám ji nemůže DÁT. Čekáme-li na to, až nám ji dá a my tak konečně budeme v bezpečí, čekáme, milí přátele, na Godota. Nikdy nepřijde.

Naši rodiče nevěděli dost zásadní věc. A já vám ji teď prozradím. Nikoli proto, že bych byla tak děsně chytrá, ani proto, že bych chtěla kohokoli poučovat, nýbrž proto, že jsem prošla tímto očistcem, stejně jako jím právě prochází mnoho z vás.

To “tajemství” je, že si naši rodiče mysleli, že oni i vy se musíte chovat určitým způsobem, abyste si lásku zasloužili. A to nejčastěji tak, abyste sloužili druhým. Abyste tady byli pro druhé. Abyste mysleli na své blízké a ideálně i za své blízké. Abyste byli ochotní. A hlavně abyste nebyli sobečtí!

Víte, můžeme tak každý žít dál. Tyhle obchodní vztahy. Vztahy plné závislosti. Já pro tebe tohle, takže ty pak pro mě támhleto. Každý si volíme svůj život podle sebe. Pak se nám ale té čisté, opravdové lásky nikdy nedostane. Pak budeme stále jen těmi citovými žebráky. Protože tohle společností tradičně chápané pojetí lásky je a vždycky bude pouze obchodem. Čistou závislostí. Potřebou. V tom není žádná možnost volby. V tom není žádná svoboda. Jen manipulace, strach a využívání.



No a co teď tedy s tím?
Ta jediná a pravá láska vyvěrá z našeho vlastního srdce. Tam se musíme obrátit, jen tam ji musíme hledat. Chcete-li se na lásku k sobě napojit a postupně začít cítit vlastní srdce (psychicky i fyzicky), nabízím vám tato cvičení:



1. Mějte se rádi úplně za všechno
Neexistuje ŽÁDNÝ důvod, za co byste se neměli mít rádi. Je třeba si odpouštět úplně vše, za co jsme se doposud vinili. Odteď do všeho vašeho myšlení a konání začněte pouštět lásku. Např. teď mám depresi… a mám se za to ráda. Mohu se mít ráda i s depresí. Pořád jsem to já. Teď závidím kamarádce… a i tak se mám ráda. I takto závistivá. Nepovedla se mi zkouška, ale stále se mám ráda. Teď se nesnáším… a i tak se mohu mít ráda atd.

Zní to poněkud divně. Mozek to zezačátku ani moc nechce přijímat. Tyhle nesmysly! Jak se můžu mít ráda za to, že se nesnáším! Přesto vydržte! Nenechejte se chytit do pasti vašeho ega. Můžete se mít rádi bez podmínek. I za to, že se zrovna nemůžete mít rádi.

Můj TIP: Vzpomeňte si na to, co vám v dětství bylo vyčítáno a zakazováno. Např. předvádět se, smát se příliš nahlas, nedat druhým přednost, odmítnout pomoc druhému, udělat si podle svého atd. Napište si tyto potlačené části sebe na papír a ke každé si řekněte, že se i za to máte odteď rádi. I to jste vy. A i s tím jste naprosto v pořádku.



2. Buďte oporou a nejbližší osobou sami sobě
Kdykoli se přistihnete, že se cítíte kvůli druhým špatně, popište sami sobě, co od nich teď vlastně potřebujete – např. pohlazení, obejmutí, ujištění, že vás miluje, pocit bezpečí, jistoty, že nezůstanete osamoceni… A udělejte to pro tentokrát jinak než doteď. To, co jste v této situaci zjsititli, že potřebujete od druhého, si dejte sami!

Např. Cítítm, že od druhých potřebuji cítit, že je všechno v pořádku, že jsem v bezpečí – Obejmu se, pohladím a mluvím sama k sobě (mohu v sobě vidět pětileté dítě, či mluvit k sobě jako k dospělé):

“Nemusíš se bát. Jsem tady s tebou. Nikdo ti nemůže ublížit, protože já se o tebe vždycky postarám. Na mě už se odteď můžeš kdykoli spolehnout! Nikdy tě v tom už nenechám!”

Veškeré emoce při tom nechejte bez posuzování volně odcházet z těla ven.



3. Začněte dělat věci, jak je cítíte, nikoli, jak se od vás očekává
Buďte upřímní. Chcete-li říct blízkým NE, udělejte to. Nechce-li se vám v neděli k rodičům na pravidelný “povinný” oběd, zavolejte jim a řekněte jim to. Žijte odteď svůj vlastní život. Najděte svůj vlastní smysl života, svůj vlastní směr a jděte si po své vlastní cestě. Naberete tak zpět svou vlastní vnitřní sílu, začnete si více vážit sami sebe a poroste tak také hladina lásky ve vašem srdci.

Ptejte se sami sebe:

Jak bych si přál/a, aby vypadal můj život, kdybych mi bylo jedno, co si o tom budou myslet druzí? Co bych ve svém životě hned teď změnil/a?

Chcete-li zažít skutečnou lásku, přestaňte ji ode dneška hledat v druhých. Nemají vám co dát. Nemají ani povinnost vám nic projevovat a dokazovat. Je to úkol každého z nás – naplnit své vlastní srdce láskou, až bude přetékat přes okraj. A pak potkáte a zažijete tu skutečnou lásku. Nikoli tu romantickou představu o princi na bílém koni… Tu opravdovou. Tu jedinou pravou. Tu, kterou věnujete sami sobě. Tu, která ve skutečnosti nikdy nebolí a nikdy nezraňuje.

https://ales-kalina.cz/blog/vztahy/
Návštěvník
 

Re: Není žádné utrpení, není smrti

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 05. zář 2019 15:45:04

Návštěvník
 

Re: Není žádné utrpení, není smrti

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 28. lis 2019 7:40:41



Většina z nás, jež se chtějí cítit lépe, ve skutečnosti nechce vidět, že jsme chybně vnímali věci (záležitosti).
Návštěvník
 

Re: Není žádné utrpení, není smrti

Nový příspěvekod Návštěvník » sob 07. pro 2019 18:49:48

Návštěvník
 


Zpět na Inspirativní myšlenky

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník

cron