Láska

[Návštěvník]

Papaji: "Láska může být pouze z Já. Všechno ostatní je chtíč. Chcete-li vidět, co je láska, nasměrujte svou mysl ne na jakoukoli osobu, ale na zdroj mysli. Láska je tak čistá, neposkvrněná a není v ní žádný požadavek, žádný příkaz. Láska je rozdávat se bez jakéhokoli zájmu, vzdát se. Nic výměnou. Šťastný může být jen ten člověk, který tohle miluje."

[Návštěvník]

Mistr Eckhart:

Duchovní člověk, jenž miluje Boha, neužívá mohutností duše [17] ve vnějším člověku víc, než to nezbytně potřebuje patero smyslů; a nitro samé se obrací k těmto smyslům jen proto, aby jim bylo vůdcem a správcem a chránilo je, aby nepodléhaly jako zvířata předmětu svých smyslů, jako to činí mnozí lidé hovící svým tělesným rozkoším jako nerozumná zvířata. Takoví lidé by se měli nazývat spíš zvířaty než lidmi! A co duši zbývá z mohutností, jež poskytuje pěti smyslům, to zcela odevzdává vnitřnímu člověku. A když se člověk obrátí k něčemu vysokému a vznešenému, stáhne duše k sobě všechny síly, které předtím půjčila smyslům, a takový člověk se pak nazývá smyslů zbavený a vytržený; jeho předmětem je totiž určitá rozumová (duchovní) představa nebo něco duchovního bez tvaru. [18] Avšak věz, že Bůh od jednoho každého duchovního člověka očekává, že ho bude milovat všemi silami duše.

Proto říká: „Miluj Boha z celého srdce!“ (Mk 12,30).

Jsou však lidé, kteří naprosto stravují mohutnosti své duše ve vnějším člověku. To jsou ti, kteří všechny své smysly a rozum obracejí k pomíjivým věcem; ti nevědí nic o vnitřním člověku. Ty bys měl ovšem vědět, že vnější člověk se může zabývat různou činností, a přesto vnitřní člověk zůstává zcela volný a touto činností nedotčený. Také v Kristu byl vnitřní a vnější člověk, stejně jako v Marii; a vše, co kdy říkali o vnějších věcech, činili s vnějším člověkem, a jejich vnitřní člověk přitom stál v neochvějné odloučenosti. A bylo tomu tak i tehdy, když Kristus řekl: „Má duše je smutná až k smrti“; a jakkoli naše Paní naříkala i jinak mluvila, přece stálo její nitro vždy v nepohnuté odloučenosti. Uveďme si k tomu následující přirovnání: dveře jsou opatřeny stěžejemi, v nichž se otáčejí. Dveře přirovnávám k vnějšímu, stěžeje zase k vnitřnímu člověku. Když se dveře otvírají a zavírají, pohybují se veřeje dveří sem a tam, ale stěžeje zůstávají nepohnuty na svém místě a nikdy nemění svou polohu. Právě tak je tomu i zde, pokud tomu správně rozumíš.

[Návštěvník]

Láska je stav bytí. Tvá láska není venku; je hluboko uvnitř tebe. Nikdy ji nemůžeš ztratit a ona nemůžeš opustit tebe. Není závislá na jiném těle, na nějaké vnější formě.

[Návštěvník]

Skutečná láska, ta, kterou by bylo možné nazvat láskou pravého Já, není podmíněná, nečeká nic na oplátku a není závislá na odezvě druhého. Je to spíše stav bytí než emocionální závislost. Tato láska je hlubokým mírem, radostí a svobodou, která vyvěrá ze samotné podstaty existence.

Oproti tomu žádostivost, připoutanost a touha jsou stavy ega. Jsou to projevy potřeby něco vlastnit, udržet si nebo získat od druhého, často podvědomě ve snaze naplnit vlastní vnitřní prázdnotu. Když milujeme s očekáváním, že naše láska bude opětována, ve skutečnosti se nejedná o lásku, ale o obchod – „dám ti lásku, abych ji dostal zpět“. Pokud pak odezva nepřijde, přichází zklamání, bolest a někdy i pocit křivdy.

Eduard Tomáš mluví o lásce k Bohu jako o otevření se nekonečnému zdroji lásky, který není podmíněn vnějšími okolnostmi. Taková láska nevyčerpává, protože nepramení z ega, ale z vědomí samotného. Je to proud bytí, který prostě je.

Když někdo říká: „Můžete někoho milovat sebevíc a vaše láska opětována nebude“, má pravdu – pokud mluví o lásce jako o lidském citu, který něco očekává. Ale pokud mluvíme o skutečné lásce, která jen je a nic nevyžaduje, pak neexistuje žádné „neopětování“. Taková láska je štěstím sama o sobě, bez podmínek.

Když něco milujeme opravdově, bez očekávání, otevíráme se tomu na hluboké úrovni – a v této otevřenosti se odhaluje jednota. Ne proto, že by „něco zvenčí“ na naši lásku reagovalo, ale proto, že láska je přirozeným stavem našeho vlastního Bytí. Je to jako když rozezníme strunu lásky v sobě – a najednou slyšíme její ozvěnu všude kolem.

Láska, která nevychází z ega, není zaměřená „na někoho“, ale je to proud bytí, který prostupuje vším. Když milujeme Boha (ne jako koncept, ale jako samotnou podstatu existence), otevíráme se tomuto proudu – a on nás skutečně zaplavuje. Ne proto, že by „Bůh reagoval“, ale protože jsme se sami naladili na svou pravou podstatu, která je čistou láskou a jednotou Bytí.

Když něco milujeme takto bezpodmínečně, začneme vnímat, že to není oddělené od nás. Nejde o to, že by „něco venku“ nám naši lásku vrátilo, ale spíš o to, že skrze tuto lásku poznáváme, že jsme tím vším už teď. A to je ten stav blaženosti, který popisuje Eduard Tomáš.

[Návštěvník]

„Každý projev laskavosti se šíří jako vlny napříč nekonečným oceánem vědomí a přináší uzdravení a celistvost naší existenci.“