Rozdíly v spirituálním nalézání

Moderátor: rosada

Rozdíly v spirituálním nalézání

Nový příspěvekod rosada » pon 03. říj 2011 17:43:47

Petr Pavlík (http://www.lampa.cz)
ZVÍŘÁTKA SVATÉHO FRANTIŠKA
Jednou se potkali na louce šedivý králíček s dlouhými oušky a malá bílá ovečka se zvonečkem na krku.

“Jak můžeš nosit ten zvoneček?” divil se králík. “Vždyť se tím prozradíš!”

“A komu?”

“Přece vlkovi! To nevíš, že vlci žerou ovečky?”

“Říkali to…” lekla se ovečka. “Jeden hrozný zubatý vlk tu prý zrovna obchází…”

Jenže pak si hned vzpomněla na způsobné ovčí vychování:

“Když ale u nás nosí zvoneček všichni. Každý beránek a každá ovečka. A jak dělají něco všichni, tak to zkrátka musí být správně!”

“Aby si ten vlk mohl mezi vámi pěkně vybrat,” odsekl králík a sedl si na bobeček. Svěsil ouška a o čemsi úporně přemýšlel. Ovečka sledovala, jak za každou myšlenku se mu pohnul čumáček nahoru a pak zase dolů.

Když už těch králičích myšlenek bylo moc, ovečce ho začalo být líto:

“Ty vypadáš, že tě něco pořád trápí”, řekla tiše.

“To víš, že trápí,” otočil se na ni králík a prohlížel si ji pravým okem. Každý správný králík se totiž musí dívat stranou, protože vidí každým okem něco jiného. Žádný králík také nikdy neběhá přímo, ale kličkuje: když už je to podle jednoho oka příliš stranou, změní na místě směr a běží zase chvíli podle druhého.

“Liššška,” šeptal ustrašeně králík ovečce, aby ho nikdo jiný neslyšel. “Víš ty vůbec, jak nenápadně se umí plížit? A jak zákeřně dokáže skočit? Naši tetičku to stálo ocásek, a pak nám to doma v noře všechno povídala. Lišššky jsou strašššné!”

“Tak proč běháš v noci sám po louce?” divila se ovečka. “Máš se pěkně držet doma u ostatních králíků. To ty vážně nevíš?”

“Ale kdepak,” vysvětloval jí králík. “Podívej: V osm hodin večer začínám s jetelem. V devět si dám pampelišku. O půlnoci to zapiji kapkou rosy – na zdraví – a kolem třetí přijde na řadu šťavnatá travička na pasece. Nakonec – zívnul – k ránu se okouše trocha hořké kůry, aby do večera vytrávilo. Taky je to dobré na zuby,” zasmál se a předvedl dva svítivě bílé králičí řezáky.

“Samozřejmě,” pokračoval ve výkladu, “každý z nás králíků má svůj vlastní rozvrh. Ten pravidelně měníme a hlavně tajíme – ztišil hlas – před liššškou…”

“Stejně si tě ale jednou najde, tak už to na světě chodí.”

“A tebe vlk,” dodal králík. Dívali se jeden na druhého a bylo jim smutno.

Konečně začala ovečka: “Víš, milý králíku, musíme s tím něco udělat. Jenže… když mě nic nenapadá. Nás ovečky totiž většinou vůbec nic nenapadá,” omlouvala se.

“Zato mě ano!” vyskočil králík, až mu ouška poskočila. Jenže… já se to bojím říkat. Je to strašššně odvážné.”

“Tak mi to pošeptej,” dodala mu odvahu ovečka. “Oba už se přece tolik bát nebudeme.”

“Dobře, tak poslouchej: naučíme se oba jejich způsobům. Ty se naučíš vlčím způsobům a já se naučím liščím způsobům. A pak se jim oba vysmějeme.”

“Že mě to nenapadlo. A taky se naučíme kousat!”

“Hlavně být strašššný, ovečko.”

To se jim oběma ohromně zalíbilo a tak se rozhodli, že se to hned začnou učit.

Vydali se spolu polní cestou. Ovečka se rozhodla, že se zatím naučí vrčet jako vlk, zatímco králík si vybral liščí plížení. Tak se do toho zabrali, že si vůbec nevšimli, kam jdou. Potkat je v tu chvíli vlk nebo liška, byl by s nimi amen. Jenže měli štěstí. Proti nim šel jakýsi člověk v hnědé kutně s kapucí a bosýma nohama šlapal na oblázky a mateřídoušku. Přitom dával pozor, aby náhodou nešlápl na broučka nebo na včelu. Byl to svatý František. Ten vždycky říkával, že jeho bratrem je slunce a jeho sestrou měsíc. Jenže tou dobou slunce právě zapadlo, zatímco měsíc ještě nevyšel, a tak si hledal po světě další přátele. Už z dálky mu bylo nápadné, co ta dvě zvířátka na té cestě provádějí.



“Pohleďme, jaká to bída,” říkal si pro sebe. “Pravda, která ovce bečí moudře… ale tohle jsem ještě v životě neslyšel. A k tomu ten králík… Vždyť místo aby vesele hopsal, tak zametá cestu jako smetáček!” Kroutil přitom nedůvěřivě hlavou, než došel až k nim. Pak se vzpamatoval, rozpřáhl ruce a pozdravil je:

“Pokoj s vámi, přátelé moji. Smím se vás zeptat, čím se tu zabýváte?”

“My se tu učíme strašššným způsobům. Tak například já jsem teď liššška. Podívej, jak už se umím plížit! A to jsem prosím dokázal za pouhou chvíli!”

“Ale maestro, nejsou oni náhodou králík? Takový skvělý akrobat, vždyť jak oni by dovedli hopsat a kličkovat, nota bene panáčkovat, tleskal by jim celý les, snad by se nesnížili napodobovat liščí způsoby?”

“Když ale já musím být strašššný. A musím a musím. To je moje věc!” A dupl si k tomu zadní nohou, jak to králíci umějí.

Svatý František nevěděl, jestli se má v tu chvíli smát nebo plakat. Obrátil se ještě k ovečce:

“A tady prosím, signorita, krásná jak obrázek, se zlatým zvonečkem pod krkem, vždyť ona by mohla do ovčí opery, žádný sbor, rovnou sólo, prima donna! Jenomže – ráčejí zdvořile prominout – to vlčí vrčení, na to nemají rozsah. To není žádné bel canto, to by vaše ovčí publikum nepřežilo, rychle by od vás uteklo!”

“To nééé, to právě nééé, když já chci být mezi svými, v bééé – bééé – bééézpéčí…”, rozplakala se ovečka.

“Konečně, tomu říkám čistá nota,” poznamenal s úlevou svatý František a usedl na mez. “Klasické béé moll,” dodal a byl rád, že může konečně někoho pochválit.

Přesto si všiml, že ho Bůh napomíná, aby byl pokornější. Proto raději změnil tón a pokračoval měkkým, hřejivým hlasem:

“Přátelé zvířátka, vždyť my všichni jsme Boží tvorové a jen On nám rozdělil, jak budeme vypadat. Copak to jde jinak? Ty jsi bratr králíček a ty jsi sestra ovečka, a já jsem zase bratr František.”

Aniž pozoroval, jak se to stalo, každé zvířátko mu vklouzlo pod jednu ruku a nechalo se od něj hladit. Seděli tak spolu na suché mezi v tichém podvečeru a bylo jim všem moc dobře.

Po nějaké chvíli se králík osmělil:

“Bratříčku Františku, a ty se nebojíš lišek?”

“Ani vlků?” přidala se ovečka.

“Nebojím. Dokonce ani když se převléknou za nás, za lidi.”

Zvířátka byla zase chvíli potichu, než se ozvala ovečka:

“A bratříčku Františku, co kdybychom se raději místo vlčích a liščích způsobů naučili ten tvůj? My tě máme moc rádi. Naučíš nás klečet a modlit se v kapli, a lišky a vlci budou pěkně stát za dveřmi.”

“Tam se můžou klidně olizovat,” dodal králík.

“Přátelé,” zamračil se svatý František, ale jen tak na oko. “Vzpomeňte si, jak jste dopadli s vlčími a liščími způsoby. A teď si pro změnu zase vzpomenete napodobovat lidské. To by z vás náš milý Pán Bůh radost neměl! Za všechnu tu námahu, že vás stvořil? To by mu jinak stačilo pět dní spát a pak nahonem udělat jen Adama!”

Přitom si ale všiml, že se Pánu Bohu nezdá, jak to s tím kázáním zase přehání, a že místo hlazení zvířátek jen rozhazuje rukama. Opatrně to napravil, králík a ovečka se k němu zase přitulili a byli potichu. Svatý František zavřel oči a tiše se usmíval. Všichni byli rádi, že jsou spolu, a nic jiného si nepřáli.

Po chvíli opět promluvil:

“Přátelé, právě si nás tu všiml náš milý Pán Bůh, jak tu spolu pěkně sedíme. Protože nás má moc rád, svěřil mi jedno velké tajemství: Jak se nebát ani lišky, ani vlka, ani ničeho ještě hroznějšího.”

“A jaké je to tajemství?”

“To vám nesmím prozradit. Říkal jsem přece, že je to velké tajemství. Tak velké, že je sám dokonce ani celé neznám.”

“To se budeme dál bát vlků a lišek?”

“Kdepak. To tajemství je díky Bohu tak veliké, že se nezmenší, když vám z něj každému prozradím maličký kousek. Právě ten, jaký je váš vlastní způsob.”

“Můj, ovčí?”

“A můj, králičí?”

Svatý František pokýval slavnostně hlavou:

“Jistě, jen pozorně poslouchejte, co každému z vás Pán Bůh vzkazuje.”

Nejdřív se naklonil k ovečce, odhrnul jí ouško a zašeptal tiše:

“Být pořád v Jeho náručí”.

Pak se naklonil ke králíčkovi a ještě tišeji zašeptal:

“Být pořád v Jeho náručí.”

Chvíli spolu ještě seděli a obě zvířátka se to učila potichu nazpaměť. Pak si všichni řekli “S Pánem Bohem” a šli každý svou cestou.

“Zítra si vás přijdu oba vyzkoušet,” volal za nimi z dálky Svatý František.

Přišla noc a králík se vydal na pastvu. “Být pořád v Jeho náručí…” opakoval si. “Být pořád…”

Ta Jeho náruč, ta musí být ale obrovská… Nastražil uši a zaposlouchal se do nočního ticha. Kousek před sebou slyšel šelestit brouka a v houští cvrkal cvrček. Opatrně kousek odhopkal, ukousl pampelišku a zase se zaposlouchal. “V Jeho náručí…” Ta bude asi sahat ještě dál. Zaposlouchal se znovu a všiml si, jak v dálce hučí řeka. Ale Jeho náruč bude jistě ještě větší… Zase ukousl pampelišku a nastražil uši. Odkudsi zdálky zaslechl nesmírně tichý svistivý zvuk, jak se zvolna přibližuje. Sova! Několika skoky byl v bezpečném křoví.

Když sova přelétla, vydal se na jetel. “Být pořád v Jeho náručí…” Jak převeliká je to náruč! Zase nastražil uši a poslouchal, co všechno se v té nezměrné Boží náruči skrývá, aby mu ani nejslabší šelest neunikl. Na to je už od Božího stvoření každý králík rozený mistr.

Proto není divu, že se mu to ohromně zalíbilo. Ta obrovská dálka, ta svoboda neomezených možností… Co všechno se dá zaslechnout! K ránu, uprostřed paseky, už ani nevěděl, jak daleko vlastně slyší. “Být pořád v Jeho náručí…” Dokonce i naslouchání už mu šlo samo, jakoby mu někdo pomáhal. Tak velkou získal důvěru. Ani mu nepřišlo zvláštní, že zapraskalo jehličí a mezi stromy se mihl stín. Jakoby už předem věděl, že tam musí být…. Liššška! Několika dlouhými skoky se okamžitě ztratil. Liška zavětřila, odfrkla a vydala se po jiné stopě.

“Být pořád v Jeho náručí…” opakoval si vesele králík, když s úsvitem hopkal do své nory. Opravdu je ta Jeho náruč bezpečná, jen se na ni nesmí zapomínat. Patří do ní přece i sovy a lišky. Jen si jí stále celé pozorně všímat… a to my králíci přece snadno dokážeme. A spokojeně usnul.

Mezitím se vrátila ovečka ke svému stádu. “Být pořád v Jeho náručí…” opakovala si. Byla to stejná slova jako ta, co si je opakoval králík, jen o tom nevěděla. “Být pořád…” Ale kde ta náruč je? Tady, kde ona stojí? Nezdálo se. Bloudila okolo stáda a smutně zvonila zvonečkem. Když už to trvalo dlouho, všiml si jí jeden pěkný bílý beránek:

“Copak to pořád hledáš, že jsi tak smutná?”

“Vlastně nic”, odpověděla ovečka. “Mám jen za úkol být pořád v Jeho náručí…”

“Řešit sama úkol je moc těžká věc, to ví přece každý beránek. To nám nikdy nešlo. Ale pojď sem mezi nás. I když tu třeba nic nenajdeš, aspoň ti tu mezi námi nebude smutno.”

Ovečka pokývala hlavou, až se jí rozezněl zvoneček. Pomalým krokem se vmísila mezi stádo.

Po chvíli jí připadalo, že ji něco hladí. Že by konečně ta Jeho náruč? Ohlédla se. Ne, to se jen přitiskla k jiné ovečce. Ale pak to přišlo znovu. Takový krásný pocit, že je s někým spolu. To se ale jenom přitiskla k jinému beránkovi. Začalo se jí to líbit, a tak pokračovala až doprostřed stáda. Tam to bylo právě ono!

Ze všech stran cítila, jak se k ní někdo tiskne, jak ji někdo hladí. Vůbec už ji nenapadlo, že by mohla být samotná, natožpak aby se něčeho bála. “Být pořád v Jeho náručí…” opakovala si a uvěřila, že právě teď se to stalo: právě teď se ocitla uprostřed Boží náruče.

Když byla noc nejtemnější, objevil se vlk. Zelené oči mu svítily ve tmě, jak obcházel stádo ze všech stran. Hledal, kde je nejslabší místo, nějaká malá ovečka.

Jenže na okraji stáda stáli velcí berani a ti proti němu nastavili své zatočené rohy. Stáli okolo stáda jako nedobytná hradba. Vlk se krčil u země a zlověstně vrčel. Snažil se vyvolat paniku. Ale stádo bylo pevné, ani se nehnulo. Konečně se neudržel a vyrazil. Vzápětí byl odmrštěn mocným úderem a svíjel se na zemi. Pak se za vytí a skučení ztratil kdesi daleko ve tmě.

Trvalo dlouho, než se k ovečce doprostřed stáda doneslo, co se vlastně stalo. Ani se tomu nedivila. “Vy nevíte, co je potřeba? Být pořád v Jeho náručí!” začala všem ochotně vysvětlovat. “Vždyť pro nás, ovečky, to je ta nejsnadnější věc na světě… Stačí tomu jen uvěřit!”

Druhý den šel zase Svatý František tou samou cestou. Už z dálky ho vítali ovečka a králík.

“Pokoj s tebou, bratře,” volali na něho vesele. Pak ale oba sklopili oči.

Svatý František se na ně mile usmál a pohrozil jim prstem:

“Přátelé, přiznejte se, že jste si to Boží tajemství prozradili jeden druhému?”

“To přiznáváme, cestou jsme to nevydrželi,” krčil nos králík. “Jenže bratříčku Františku, nepopletl jsi to včera náhodou? Přece tady sestřička ovečka se měla učit ovčí způsoby, zatímco já králičí. A ty jsi nám omylem řekl to samé: Být pořád v Jeho náručí.”

“Přátelé. Neříkejte, že jsem vám poradil špatně, jaké jsou králičí a ovčí způsoby. Vždyť to přišlo od samotného Pána Boha! Ráno jsem totiž potkal bratra vlka a sestru lišku. Měli svěšenou hlavu a vůbec se netvářili, že by z nich někdo měl strach… Ještě že jsem měl v kapse schovanou tu pizzu k obědu! Jinak měli dneska celý den hlad.”

“Ale co budou jíst zítra? Přiznej se, bratře Františku, že ty jsi jim taky něco poradil!” vyzvídala ovečka.

Svatý František rozhodil rukama a obrátil oči k nebi.

“Přátelé… Co jsem měl dělat. Byla to vůle Boží… Musel jsem je trochu poučit o vlčích a liščích způsobech.”

“A neprozradil bys nám náhodou… pro jistotu… jaké způsoby to jsou?” nastražil králík zvědavě uši.

“Přátelé. Náš Pán Bůh je laskavý… a tak mu žádné tajemství dlouho nevydrží. A také spravedlivý. Proč bych vám neprozradil, co jsem zvlášť pošeptal do ucha bratru vlkovi a zvlášť sestře lišce?

Přece to samé: Být pořád v Jeho náručí!”

Všichni se nahlas rozesmáli, chytili se a začali tancovat na polní cestě. Pak si řekli “S Pánem Bohem” a Svatý František se vydal nazpátek. Když ušel pěkný kus cesty, králík se najednou otočil, postavil se na zadní tlapky a radostně na něho z dálky volal:

“Bratře Františku, a tobě samotnému pošeptal také Pán Bůh nějaké tajemství? Pověz nám: Jaké mají být způsoby Bratra Františka?”

Svatý František zamával rukama a cosi na ně volal. Věřím, že všichni zaslechnete až sem, co jim tenkrát odpověděl. Vždyť ani on sám žádné jiné tajemství nepotřeboval. Nechcete si to také vyzkoušet sami?

Ten den se nezapsal do dějin, ačkoli by tam určitě patřil. Vládl totiž mír, a to nám naši bratři historikové v knížkách pravidelně vynechávají.
Uživatelský avatar
rosada
 
Příspěvky: 1090
Registrován: úte 20. zář 2011 9:22:05

Re: Rozdíly v spirituálním nalézání

Nový příspěvekod rosada » úte 04. říj 2011 7:38:48

Kdo mívá zázračné schopnosti

Teď jsme se dostali k našemu bonbónku, k pověstným magickým schopnostem. On byl totiž Moggallana od přirozenosti kouzelníkem a měl hromadu zázračných schopností, kterým se dneska říká parapsychologické.

Je zvláštní, že z lidí, kteří dosáhnou ať už poznání či dokonce osvobození, tak někteří tyhle schopnosti mají a jiní je nemají. V Indii se to traduje už strašně dávno, tam si s tím lámali hlavu už od nepaměti, tady u nás jaksi od paměti, tedy od nedávna, ale vychází to nastejno. Přemýšlelo se totiž, jak je to možné, a nakonec se prostě přiznalo, ano - je to tak. Jedni je mají, druzí je nemají a obojí přitom mohou být svobodní.

Jenomže jak je to možné, že jedni mají a druzí mít nemusí a vůbec jim to nevadí? Tak to zkusíme dát dohromady: Sariputta, co myslíte, ten ty zázračné schopnosti měl nebo neměl? Vzpomeňte si, to byl ten mistr pronikavého pohledu… Jak viděl do věcí a sledoval, jak je všechno pomíjivé, jak nic není pevné a hlavně jak nic není opravdické, jak je to všecko zahrané… Co říkáte? Tak právě ten je neměl! A to z jednoduchého důvodu. Protože on vždycky prokoukl každé kouzlo, ještě než se stalo. Prostě ten pronikavý pohled, který byl u něj tak skvěle vyvinutý, bdělá pozornost, ten vždycky okamžitě rozpoznal: aha, další švindl. Máro, vidím tě, zlý pokušiteli, jen se moc neukazuj, honem utíkej pryč… a už to bylo. Tedy přesněji, už z toho zase nic nebylo.


Opět Petr Pavlík, je to část přednášky, celá je zde: http://www.lampa.cz/prednasky/moggallana.html
Uživatelský avatar
rosada
 
Příspěvky: 1090
Registrován: úte 20. zář 2011 9:22:05

Re: Rozdíly v spirituálním nalézání

Nový příspěvekod rosada » úte 04. říj 2011 7:39:52

...ale stejně to není ten text, co jsem hledala ... ale já to najdu a když ne tak převyprávím :)
Uživatelský avatar
rosada
 
Příspěvky: 1090
Registrován: úte 20. zář 2011 9:22:05

Re: Rozdíly v spirituálním nalézání

Nový příspěvekod rosada » pon 10. říj 2011 18:12:14

Našla jsem to:
Pert Pavlík (Petr Holý: Povídání o cestě tam)
...
"K dosažení Poznání stačí buď skutečně pronikavý Vhled, a krátké Samádhi, nebo naopak pevné Samádhi, a k tomu slušný Vhled."
Nemusíš být misterm v obojím! To je celé tajemství
...
Uživatelský avatar
rosada
 
Příspěvky: 1090
Registrován: úte 20. zář 2011 9:22:05

Re: Rozdíly v spirituálním nalézání

Nový příspěvekod rosada » stř 19. říj 2011 16:58:50

jako další střípek, cituji vPetra z vlákna nirvikalpa (snad to píšu dobře, jsem tak trochu dislektik a toto slovo, i celé vlákno je pro mě dost těžko uchopitelné
vostalpetr píše:
Myslím,
že by to každej měl dělat podle svýho,
já třeba vůbec nemám zájem o nějakou nirvikalpu (sorry ale fakt ne :D )
takže např. na rady od Luckyho či Miroslava totálně kašlu,
ne proto, že by byly špatné,
ale protože mě zajímá něco jinýho....

Takže, jak bys asi řekla, zatím si jen hraji.... :confused:

PS.

Tohle je tak trošku šaktijogínské vysvětlení,
proč mě nezajímá nirvikalapa:

Setkal jsem se s několika adepty otevírání čaker od Sahasráry. Měli sice zajištěn příjem energie, ale chybělo jim to podstatné, co dělá člověka člověkem, jogína jogínem a duchovního člověka duchovním člověkem, to podle čeho okamžitě poznáte, jak je kdo daleko na duchovní cestě: "chyběla jim tolerance!" Jak začít? Jednoduše. Uvědomme si, že zlobíme-li se na něco, nebo na někoho, je to předmětu naší zloby srdečně jedno a my si škodíme ztrátou energie a uzavřením čaker. Tyto mé úvahy mají sloužit pouze k zamyšlení. Aby člověk věděl.
Uživatelský avatar
rosada
 
Příspěvky: 1090
Registrován: úte 20. zář 2011 9:22:05

Re: Rozdíly v spirituálním nalézání

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 19. říj 2011 21:26:42

rosada píše:Kdo mívá zázračné schopnosti



Mít zázračné schopnosti, to se ve světě lidí často neodpouští. Přesvědčila se o tom i zázračná chobotnice z akvária Mořský svět v Oberhausenu. Hlavonožec Paul zatím správně předpověděl výsledky všech zápasů německé reprezentace na mistrovství světa v Jihoafrické republice. A když se teď naplnila věštba porážky se Španělskem, někteří fanoušci to nemohou chobotnici odpustit.
Zhrzení Němci chtějí zázračnou chobotnici ugrilovat či předhodit žralokovi

http://fotbal.sport.cz/clanek/171907-vi ... okovi.html
Návštěvník
 

Re: Rozdíly v spirituálním nalézání

Nový příspěvekod rosada » čtv 20. říj 2011 9:26:03

Jana píše:Co se vPetra týče...

Já jsem to dala schválně sem, protože to máme každý jinak. Já taky nejsem vnorovej typ, a musím sama se sebou nějak vyjít. Takže jsem byla ráda, že jsem narazila na Petra Pavlíka, který je taky spíš nadhleďák (vhleďák), no a teď vPetr...
Jak píše o té toleranci, pro mě je zase určitým ukazatelem míra smyslu pro humor. :D (jen nesmím zapomínat, že na to někdo jde taky z druhé strany a tam se to musí brát vážně, jinak to nemá tu sílu)
Uživatelský avatar
rosada
 
Příspěvky: 1090
Registrován: úte 20. zář 2011 9:22:05

Re: Rozdíly v spirituálním nalézání

Nový příspěvekod ros » úte 26. srp 2014 18:39:15

díky za tento text, umístím si ho sem :-)
Monika píše:
http://www.inspiruj.cz/viewtopic.php?f= ... 34&p=13686

"Joan popisuje svou zkušenost s neustálým srovnáváním svého aktuálního prožívání s tím, co prožili ostatní. Dozvíte se, zda nakonec dosáhla klidu a přijetí toho, co se děje a tedy i přijetí sama sebe.

Obrázek


Neustále mi vrtá hlavou, co jsi ty spolu s dalšími učiteli viděla a vidíš, zatímco já doposud ne.

Ano, pamatuji si, jak jsem se v minulosti setkávala s lidmi, které považovali za osvícené, probuzené, nebo jsem četla jejich knížky a neustále mi vrtaly hlavou otázky jako: Prožili snad tihle lidé něco jiného, než já? Jak se jejich zkušenost liší od té mojí? Mají něco, co já nemám? Nebo snad mám já něco přebytečného, co oni ne? Co přesně je to procitnutí, o kterém pořád mluví? V čem se jejich život liší od mého?

Již na začátku svého duchovného hledání jsem prohlédla skrze klam odděleného já a iluzi svobodné vůle. Jasně jsem rozeznávala neohraničenost a v relaxovaném stavu jsem byla schopna vnímat nepodmíněnou přítomnost, až jsem jednou došla k uvědomění, že Tady a Teď je věčně přítomné. Velmi jasně jsem pociťovala jednotu, ale zároveň jsem občas čelila nutkavým myšlenkám a vnitřní nejistotě a po celou tuhle dobu jsem hledala nějaké konečné vyústění. V mém těle a psychice stále přežívalo mnoho neurotických vzorců – hněv, strach, pochybnosti o sobě samé, váhavost, závislosti, nutkání. Měla jsem (a někdy stále mám) to, co Eckhart Tolle nazývá „těžkým emočním tělem.“ Jinými slovy, střetávalo se ve mně jak mnoho poznání, tak i spousta zmatenosti.

Takže, poslouchala jsem všechny tyto osvícené učitele a všechno, co říkali, mi v jednu chvíli dávalo absolutní smysl a bylo to zcela ve shodě s mými zkušenostmi a objevy, ale pak jsem zničehonic narazila a najednou jsme se začali rozcházet. Někteří z nich tvrdili, že již více nepociťují strach nebo touhu či vinu. Další říkali, že s hledáním nadobro skončili, že již více nemají potřebu potkávat další učitele nebo číst takovéto knížky. Anebo že už o ničem z toho, co hlásají, necítí nejmenší pochyby, nebo že se již více nepovažují za individualitu, nebo že nikdy nepociťují nejistotu nebo závist apod.. A já si říkala, hmm, tak tohle není můj případ, u mě se tyto věci stále objevují. Takže jsem si myslela, že ještě nemám to, co oni, anebo jsem se ještě nezbavila něčeho, čeho oni už ano, nebo jsem se toho zbavila, ale jen načas a ne napořád. Zkrátka, že ještě nejsem tak daleko, jako tito osvícení lidé, že jsem ještě nepřekročila onu pomyslnou cílovou čáru.

Stále častěji jsem si ale uvědomovala, že to jsou pouhé myšlenky, které se pořád točí kolem „mě.“ Tenhle problém s neúplným osvícením se vždy objevoval ve spojitosti s iluzorním „já“ a to pouze tehdy, když jsem začala přemýšlet. Celý problém pak vždy přestal existovat, kdykoliv jsem se ocitla ve stavu bezmyšlenkového uvědomění. problém se vyskytoval pouze uvnitř filmu života, v příběhu.

Přesto to ale často vypadalo velice skutečně. Mnozí jiní učitelé popisovali svou zkušenost jako zlomovou událost, kdy se jim jednoho určitého dne jednou provždy rozplynula iluze o individualitě a oddělenosti, aby se již nikdy nevrátila zpět. Mě se však nikdy nic takového nestalo, nejsem schopna určit ten a ten den, kdy jsem zažila takovýto přelomový moment. Moje vlastní zkušenost byla mnohem více spíše o nenápadném vzestupu. Zřejmě jsem i zažila něco jako jimi popisované jednorázové rozplynutí, avšak bez té příměsi definitivní nenávratnosti. V mém případě jsem občas prožívala zcela reálný pocit izolace a identifikace s „já,“ ale občas zase ne. Pochopitelně se našli učitelé, kteří tvrdili, že tyto vzestupy a pády znamenají, že jsem stále ještě hledač, který zatím nedošel ke konečnému porozumění a že konec těmto výkyvům přinese až osvícení.

Z dnešního pohledu mi celé tohle dilema připadá poněkud směšné. Osvícení není koncem neustále se měnících stavů, jako jsou rozšíření a stažení. Člověk se pouze nadále nestará o podobné jevy a přestane si je brát osobně. Jíž více nevěří ve falešné „já,“ které zdánlivě osciluje mezi říší ega a prostým bytím. Lidé si snaží představovat, že nemají žádné „já,“ jakoby to měla být nějaká zvláštní zkušenost, kterou „oni“ zažívají. Ve skutečnosti je zažívání „ne-já“ docela obyčejná každodenní zkušenost. Pouze chvíle bezmyšlenkového uvědomění, kdy neexistuje žádná myšlenka/obraz/příběh týkající se „já,“ zůstávají nepovšimnuty. A samozřejmě, žádné skutečné „já“ neexistuje a nikdy neexistovalo. Je to pouhá iluze.

Za poznámku také jistě stojí, jak se tito mí učitelé lišili v pohledech na to, co to vlastně osvícení je a co se s jeho příchodem přesně změní. Některé jejich popisy byly dokonce až neslučitelné. Postupně mi stále jasněji docházelo, že to jsou všechno jen vodítka, a že každý má svoji jedinečnou zkušenost. U některých z nich docházelo k náhlým změnám, zatímco u jiných vše probíhalo spíše postupně. Některým trošku „strašilo ve věži,“ měli jinou chemii mozku, jiné genetické dispozice, jiné hormony, jiné životní zkušenosti, a tohle všechno mělo vliv na to, jak jednotlivé osoby zažívaly a popisovaly osvícení. Ramana byl klidný, jemný, s blaženým výrazem. Nisargadatta měl vznětlivou povahu a občas se rozčiloval. Dokonce i v průběhu satsangů kouřil cigarety a nakonec zemřel na rakovinu hrdla. Jsou i učitelé, kteří se prohlašují za osvícené a přitom jsou to opilci nebo sukničkáři, někteří z nich jsou hrubí a sprostí a někteří dokonce zneužívají děti.

Zkrátka a dobře, byla to dlouhá doba, po kterou jsem se stále považovala za hledače, ale zároveň jsem se po většinu času cítila docela vědomě a probuzeně. Povzbuzena všemi svými tehdejšími učiteli jsem po vydání své první knížky začala pořádat sezení. Stávalo se mi, že jsem začala přemýšlet o pořádání těchto sezení a cítila se jako největší podvodník. Šlo o můj tehdejší neodbytný zlozvyk, kdy jsem srovnávala své zkušenosti s tím, jak svoje zkušenosti popisovali ostatní učitelé, a mívala jsem nepříjemný pocit, že přece jen ještě úplně nejsem „tam“ a že se „mi“ ještě nepoštěstilo prožít ten vrcholný moment. Teď to může působit docela směšně, ale tehdy jsem to brala dost vážně.

A potom, v určité fázi, jsem si uvědomila, že se to přestalo dít, to srovnávání mých zkušeností se zkušenostmi jiných nebo to hledání konečné proměny nebo toho konečného vyvrcholení. Přestala jsem hledat osvícení. Bylo mi nade vší pochybnost jasné, že Tady a Teď neexistuje žádné „já,“ které by mohlo nebo nemohlo být osvíceno. Ačkoli mé problémy nějak zázračně nevymizely, už se více nezdály být tak problematickými, jako dříve. Všechno se mi jevilo jako součást jednoty, dokonce i věci, které jsem neměla ráda, jako třeba kousání nehtů, deprese nebo vztek. Potřeba zbavovat se těchto věcí zmizela, stejně jako potřeba „sebe samu“ napravit. Celý tenhle příběh o probuzení postupně ztrácel na celistvosti a závažnosti. Něco se změnilo, ale nemohla bych určit nějaký bod v čase, kdy se to stalo, protože se ve skutečnosti vlastně nic samo o sobě nestalo!

Nemůžu říct, že jsem (nebo nejsem) osvícena. Můžu říct, že vždy bude Tady a Teď, že všechno, co existuje, tvoří jednotu, a že někdy je přítomno osvícení a jindy zase klam. Také touha a strach pořád přicházejí, i smutek, hněv, výčitky, lítost, všechny tyhle emoce, jsem k nim stále náchylná. I dnes si občas přečtu něco o nedualitě a příležitostně mě to táhne k tomu zajít si poslechnout někoho hovořícího na tohle téma, již však nikoli z důvodu, že by moje „já“ toužilo po osvícení. Je to jednoduše o tom, že hledání a učení a objevování není nikdy konec. Stále mám chvíle, kdy silně pociťuju oddělenou identitu, chvíle, kdy se cítím nejistě, úzkostně, zraněně, rozžhavená do bíla nebo jinak citově rozrušená. Tyto stavy mysli však již více neberu osobně jako dříve, kdy jsem je považovala za příznaky „své“ neosvícenosti. To je to, co se změnilo. Z pohledu takto poučené mysli se všechno tohle jeví jako snový výjev, který není v žádném svém aspektu osobní. Je to stav porozumění, kdy i ve chvílích, kdy se člověk cítí oddělený a izolovaný, si uvědomuje, že nic ve skutečnosti není oddělené nebo izolované, a že nic z toho se neděje „jemu,“ i když to někdy vypadá, že se tak děje. Nejsem již více na kordy s životem jako dříve, což ovšem neznamená, že nikdy nebývám rozrušená. Bývám! V té rozrušenosti však není žádné „já,“ kterého by se tato rozrušenost dotýkala, děje se zkrátka jen to, co vesmír zrovna v tu chvíli dělá. Ani se více nepokouším být tady a teď. Nesnažím se udržovat si mysl plně zaměřenou na přítomný okamžik nebo jakákoli jiný speciální stav mysli. Jednoduše tu je to, co tu je a tak, jak to má být. Sleduj televizi a neděláš o nic méně duchovní činnost, než jako když v tichosti posedíš."

Zdroj: Kniha Joan Tollifson: Painting the Sidewalk with Water

Web: http://www.joantollifson.com/

Překlad: Pavel

http://www.zivotvpritomnosti.cz/
ros
 


Zpět na Rosada

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 5 návštevníků