Pod hromadou novin

[rosada]

Já chci ven, asi jako, ten kterého pohřbili pod hromadou novin. Stačí je všechny odhrnout, nemusím to všechno číst. Včetně příběhu o tom/o té, kdo jsem si myslel, že jsem.

Jenže: proč se to nestane pouhým pochopením?
Čtení nastává samo od sebe, příběh toho, za koho se považuju, je příliš přesvědčivý. Čím ztrácí na zajímavosti?

Dobrá otázka, mám ještě jednu:
Má to ztrácet na zajímavosti, tj. chci vlastně ven?

[reseek]

Jestli to má nebo nemá ztrácet na zajímavosti, bůhví. Jak to zjistit? Fakt je, že na zajímavosti to ztrácí samo od sebe, v některých směrech. Když se dívám, co je příčinou, obvykle to je ubývání potřeby, aby věci byly jinak než jsou.

A tak když nemám zájem ležet do nekonečna pod novinama (třeba když mám nějakou zkušenost, že je fajn nebýt pod nimi), ale bytostná potřeba číst je přetrvává, jdu cestou evidování, čím se ta potřeba zmenšuje. Tedy - čím se zmenšuje potřeba, aby něco bylo jinak, protože mi vadí, jak to teď je.

Takže vlastně objevovat, co mi vadí a proč. A na to si musím nejdřív vůbec všimnout, že mi to vadí. Máš nějakou zkušenost, jak si všimnout, když si nevšímám?

[rosada]

Jestli to má nebo nemá ztrácet na zajímavosti, bůhví. Jak to zjistit? Fakt je, že na zajímavosti to ztrácí samo od sebe, v některých směrech. Když se dívám, co je příčinou, obvykle to je ubývání potřeby, aby věci byly jinak než jsou.

...
Takže vlastně objevovat, co mi vadí a proč. A na to si musím nejdřív vůbec všimnout, že mi to vadí. Máš nějakou zkušenost, jak si všimnout, když si nevšímám?

má momentální zkušenost je taková, že se to ke všímání taky hlásí samo. A řeší se to taky semo (já bych to samozřejmě řešila líp ), takže vlastně už jen zírám.