miroslav píše:rosada píše:aby pomíjivé nezraňovalo, stačí si uvědomit koho pomíjivé zraňuje a kdo/co je pomíjivým nezraněn.
Druhá cesta je uvědomit si že naprosto vše je pomíjivé a nejisté a přestat hledat něco, co by bylo věčné. Věčné je vznikání a zanikání, věčná je pomíjivost.
Jediná jistota je, že vše je nejisté. A to není třeba hledat, stačí si to uvědomovat.
Pokud toto člověk zcela a do hloubky akceptuje a si uvědomuje, může milovat pomíjivé naprosto svobodně a šťastně a věčně.
Milovat něco nebo někoho ještě nemusí znamenat ulpění, žárlivost a podobně, i když jsou spolu obvykle pevně spojeny.
"Milovat to věčné" potřebuje ten, kdo má s láskou spojeno ulpívání. Aby svou láskou netrpěl, potřebuje věčné, na kterém může bez starostí věčně lpět, spočívat. A to může poskytnout jen iluze něčeho nepomíjivého, nejlépe takového, co nás také věčně miluje.
Žák se ptá:
"Mistře, kde je místo spočinutí ducha (kde by mohl duch spočinout)?"
Mistr:
"Není žádného místa spočinutí ducha.
.... a právě tam kde není žádného místa spočinutí ducha, tam je ve skutečnosti místo spočinutí ducha."
hm..
tak jsi dost pěkně vyjádřil, jak to "žití" chápu, alespoň pro teď. S tím rozdílem, že ani to nepovažuju za jistotu, že i to je stále otevřené a není "vyřešeno" (konečno, nejvyšší apod..). Na začátku je taky ten pocit pomíjivosti, ale je tam nespokojenost s tím, sní se o věčném. Pak se hledá a hledá. S každým pokusem o nějaké "upevnění" snad zbývá už jen postupně vzdávat, protože snaha o upevnění vede k ještě většímu bourání (toho, co jsme považovali za pevné). Je to kupodivu úleva.
Třeba i to je dočasné
"Smích je afekt z náhlé proměny napjatého očekávání v nic." (I. Kant)