Cíl je jeden, cest je mnoho ... a nebo ne?

[Alaja.]

Cesty jsou opravdu různé....a konce vlastně také.
Můžeme doufat, věřit, být přesvědčeni do morku kosti, že jsme udělali naprosto vše, pro námi vybraný konec cesty...
...ale když nakonec jednou svlékneme ze sebe obnošená fyzická těla,
tak rozhodující slovo do výběru konce cesty má to hluboko uložené podvědomí, kterého si nejsme vůbec vědomi...

[irulan]

aby pomíjivé nezraňovalo, stačí si uvědomit koho pomíjivé zraňuje a kdo/co je pomíjivým nezraněn.

Druhá cesta je uvědomit si že naprosto vše je pomíjivé a nejisté a přestat hledat něco, co by bylo věčné. Věčné je vznikání a zanikání, věčná je pomíjivost.
Jediná jistota je, že vše je nejisté. A to není třeba hledat, stačí si to uvědomovat.

Pokud toto člověk zcela a do hloubky akceptuje a si uvědomuje, může milovat pomíjivé naprosto svobodně a šťastně a věčně.

Milovat něco nebo někoho ještě nemusí znamenat ulpění, žárlivost a podobně, i když jsou spolu obvykle pevně spojeny.

"Milovat to věčné" potřebuje ten, kdo má s láskou spojeno ulpívání. Aby svou láskou netrpěl, potřebuje věčné, na kterém může bez starostí věčně lpět, spočívat. A to může poskytnout jen iluze něčeho nepomíjivého, nejlépe takového, co nás také věčně miluje.


Žák se ptá:
"Mistře, kde je místo spočinutí ducha (kde by mohl duch spočinout)?"

Mistr:
"Není žádného místa spočinutí ducha.
.... a právě tam kde není žádného místa spočinutí ducha, tam je ve skutečnosti místo spočinutí ducha."

hm..
tak jsi dost pěkně vyjádřil, jak to "žití" chápu, alespoň pro teď. S tím rozdílem, že ani to nepovažuju za jistotu, že i to je stále otevřené a není "vyřešeno" (konečno, nejvyšší apod..). Na začátku je taky ten pocit pomíjivosti, ale je tam nespokojenost s tím, sní se o věčném. Pak se hledá a hledá. S každým pokusem o nějaké "upevnění" snad zbývá už jen postupně vzdávat, protože snaha o upevnění vede k ještě většímu bourání (toho, co jsme považovali za pevné). Je to kupodivu úleva.
Třeba i to je dočasné

[Tara]

Dodám tomu ještě jiný pohled :-)

Ve čtvrtek jsme byli s mužem a přáteli v kině na novém českém filmě Andělé všedního dne a tam zazněla věta, která mi vyhodila husinu na kůži tím, jak mě zasáhla.

"Štěstí je čas."