řeč, na kterou jsem zvyklý

[roman]

Ticho, neoddělitelné od přítomnosti je podkladem mysli, nelze ho kultivovat, cílenou snahou uměle navodit ani nijak získat jako třeba zboží v supermarketu.
To co "nás" z něj vyhání jsou odstředivé tendence mysli, ale to slovo "nás" je dost ošemetné, protože není jiného samostatně existujícího "já"(bez já nemůže být ani "my", "nás")nežli "já" ,které imaginárně vznikne ztotožněním právě s tendencemi mysli, potažmo tělem.

Pokud jsou tyto tendence odstředivého charakteru převažující, Ticho bude spíše upozadněno a převažovat bude "hluk mysli".
Když tyto tendence patřičně zeslábnou (stane se tak prostě sadhanou zvanou život) začne působit dostředivá síla Vědomí a Ticho se začne stále častěji objevovat na pozadí mysli. Jednoho dne se pak Ticho stane naší podstatou a nic ho nedokáže narušit a nelze z něj pak ani žádným způsobem vypadnout.

Takto nějak vypadá připodobnění toho zpětněběžného chodu dostředivé síly Vědomí:-). Když se to prorazí až k uvědomění Atmana, dá se hovořit o právě proběhlé atmavičáře.

[lama]

Jak se tedy Jardo ustálit v tom jak píšeš očistném tichu ?

Co nejčastějším opakováním vstupů do něho.
"Cvičení dělá mistra."

Stačí i pár vteřin, ale o to častěji. Dá se to "dělat" vlastně furt.
Určitě účinnější, než hodiny klimbat a říkat tomu meditace. (Lája stav)
Hlavně nepodlehnout otupělosti. To je jediné na čem záleží.
Vnímat živost ..toho ticha.

Jak potom pojmenuju výsledek, to už je jedno.
Dopředu o něm ale nemohu vědět nic.
Třeba z knížek, nebo s diskuzí o něm.

To všechno čtení a povídání nestane-li se inspirací pro vlastní praxi,
tak je na nic.
Akorát nám bytní mysl a stává se duchovním vševědem.

Nemám k tomu co dodat. Díky za vyčerpávající odpověď.

[irulan]

Co nás z toho žene pryč?

hrůza z nebytí

Po vypadnutí z ticha jde hlavně o to, uvědomit si bezprostřední příčinu toho "vypadnutí."
Ta bývá spíše prozaická, nenápadná, něco z obvyklých obsedancí, neoplývá filosofickým nadhledem.
Třeba jak říká Lama:

Může to být zvyk - tříštit mysl, něčím se zaobírat ......
a zároveň nezvyk být v tichu, ...

Těch konkrétních impulsů (záminek mysli aby mohla být činná), může být plno.
Jde jen o to si jich postupně všímat a neskákat na špek.
(Aspoň ne pořád na ten samý).

Souhlas s obsedancí jako bezprostřední příčinou, mam takovou zkusenost. Ale co je skutečnou a původní příčinou?
A mam takovou (dosud) zkusenost, ze mi nestačí jakýkoliv "problem" zastrachat ci omluvit nejakym vysvětlením, musím si ho vedome prožít, naplno odvnimat a hlavne pochopit. Potopit se do hloubky a zjišťovat, ze příčina neni nikdy mimo me a ze nejsem oběť, leda ji dělám ze sebe - ja sama.
Za tim vším (zatim) snad tuším neustálou touhu po existenci a tedy snad i strach ze zmizení i sebe jako subjektu.
I kdyz něco (nebo někdo)mnohdy velmi rádo říká a mysli si, ze by bylo blazene zmizet (asi je to velký lhář, ja jsem velký lhář, namlouvat si ze chci sama sebe smazat )

[irulan]

A kde se tu to telo vzalo, aby se s nim nejake to vědomi ztotoznilo? Snad, ze si ho to vědomi vymyslelo, vytvořilo a pak se s nim ztotoznilo. A proooč?