Introspekce, sebereflexe, rozlišování - přesunuto ze zenu

[rosada]

:) sama zpětně reflektuju, co mě nutí kritizovat něčí projev, mohl by to být dobrý pocit z převahy, tak to bývá. Jenže začnu provokovat lidi, ke kterým mám přiblížení, přestane mi být lhostejné, že třeba nevidí něco, čím se sami brzdí. Asi v tom bude zase pýcha moje, dovolit si dát tu ránu holí někomu.
Na druhou stranu stojím o pochopení z ran holí od druhých, pokud jsou stejně míněny. Občas přijdou a jsou to nejlepší rady, co jsem kdy dostala. Jinak bych některé věci vůbec u sebe nezahlídla a žila si dál v iluzi o sobě samé.

Rád čtu podobná "vyznání", málo kdy je vidět tak upřímná introspekce. A když se šáhne do svědomí, podobné obejvíme v sobě také. Vzorce ega jsou stejné.

Jen nerozumím této větě: Jenže začnu provokovat lidi, ke kterým mám přiblížení, přestane mi být lhostejné, že třeba nevidí něco, čím se sami brzdí. Asi v tom bude zase pýcha moje, dovolit si dát tu ránu holí někomu.

To s tou pýcho a dát ránu holí, nerozumím tomu. Prosím prosím o dovysvětlení :-)

[rosada]

Raději jsem to zkopírovala, protože se to netýká zenu.

irulan rebereflexivně popisuje své pohnutky k oné "ráně holí".
Co mě k tomu volně napadá je: Jedním z pojmů budhismu je "správné rozlišování" (v mém pojetí, nechytejte mě prosím za slovo, jestli to v osmidílné stezce není, či se to vykládá jinak než to teď nastíním já.

Je pýchou to, že udělím "ránu holí", nebo to že už jsem tak dobrý, že přiznám pýchu a nebo dokonce to, že jsem tak dobrý, že si uvědomuju tu pýchu nad tím, že přiznám pýchu... a mohlo by to pokračovat. Takovou úvahu znám ze své zkušenosti, ale tak to podobně ji popsal Janwillem van de Wetering v knize PRÁZDNÉ ZRCADLO
(btw. kdybyste někdo tu knihu měl a byl ochotný ji zapůjčit, budu moc vděčná)
Tady podle mne jde o to správné rozlišení: "Rána holí" padla, svist buch, ale to dál, ty úvahy, zda byla namístě nebo ne a zda jsem já oprávněn ji udělit nebo ne, všechny tyto úvahy, ať už jsou sebevíc čisté, introspektní, ... pramení z mysli.
A dobře nabroušený "meč rozlišování" to dovede odlišit.

Snad i ten poměrně tupý meč rozliší, že tímto nechci nikoho navádět, aby kolem sebe řezal hlava nehlava.

[ryunin]

Raději jsem to zkopírovala, protože se to netýká zenu.

irulan rebereflexivně popisuje své pohnutky k oné "ráně holí".
Co mě k tomu volně napadá je: Jedním z pojmů budhismu je "správné rozlišování" (v mém pojetí, nechytejte mě prosím za slovo, jestli to v osmidílné stezce není, či se to vykládá jinak než to teď nastíním já.

Je pýchou to, že udělím "ránu holí", nebo to že už jsem tak dobrý, že přiznám pýchu a nebo dokonce to, že jsem tak dobrý, že si uvědomuju tu pýchu nad tím, že přiznám pýchu... a mohlo by to pokračovat. Takovou úvahu znám ze své zkušenosti, ale tak to podobně ji popsal Janwillem van de Wetering v knize PRÁZDNÉ ZRCADLO
(btw. kdybyste někdo tu knihu měl a byl ochotný ji zapůjčit, budu moc vděčná)
Tady podle mne jde o to správné rozlišení: "Rána holí" padla, svist buch, ale to dál, ty úvahy, zda byla namístě nebo ne a zda jsem já oprávněn ji udělit nebo ne, všechny tyto úvahy, ať už jsou sebevíc čisté, introspektní, ... pramení z mysli.
A dobře nabroušený "meč rozlišování" to dovede odlišit.

Snad i ten poměrně tupý meč rozliší, že tímto nechci nikoho navádět, aby kolem sebe řezal hlava nehlava.

myslím že tohle nimrání se v psychice je přesně to, pro co není v zenu místo - místo toho je lepší něco udělat

[rosada]

myslím že tohle nimrání se v psychice je přesně to, pro co není v zenu místo - místo toho je lepší něco udělat

Ano, zcela to respektuju a proto je to tady.
Lepší - horší je něco udělat. Kdo to rozsoudí. Asi jak pro koho. Porozumnění tomu, jak psychika funguje taky není k zahození.

[rosada]

Pro úplnost kopíruju sem

Zamrzi me, ze ač jinak upřímný ve své snaze hledat, začne nekdo prezentovat své metody s naprostou vírou v neomylnost a univerzálnost pro každého. Nutká me to říct mu o jeho omylu, (dat mu tu ránu holi, aby se vzpamatoval) ve víře, ze to dělám z lásky. A ze to takhle pochopí. A pak pochybuju, jake mám na to právo...a kdo a co me poňoukalo to říct. A jestli to naopak není moje "neomylnost". To, co me irituje na jinem, muze byt prave můj problém.

[irulan]

Ale když je mi pak hanba......a mlčím...

[rosada]

Ale když je mi pak hanba......a mlčím...

Iru, sem jsem to vést nechtěla. Je čas mlčet a čas nemlčet (čas pro hambu není nikdy)

[Návštěvník]

Není třeba, aby byla hanba. Sám nad tím přemýšlím, co se tu rozkrylo. Jak to vlastně je, jak by to "mělo být", aby se nezranilo? Co to je, když se zraní, co vlastně proběhlo? Důležitý je motiv. Chtěl-a jsi zranit? Většinou bude odpověď, že ne. A přece se někdo cítí zraněný, pomlácený, ukřivděný a dává to najevo.

[irulan]

Není tam zraněni, sebelitost, nic takového, jen zmlknu, jsem bez myšlenek, jakoby se vymazu. Hanba je z toho, ze jsem udeřila.

[Návštěvník]

Dalo by se říct, že to zranitelné v nás je naše ego. A teď by bylo možné rozvádět teorie o tom, že když odkryje ego Mistr, že zároveň nabídne protijed, takže jeho zásah není tak drastický, jako když se mlátí po papule ega.

Můžeš uvést příklad?

[Návštěvník]

Není tam zraněni, sebelitost, nic takového, jen zmlknu, jsem bez myšlenek, jakoby se vymazu. Hanba je z toho, ze jsem udeřila.

Ty to tak cítíš - jako úder? Že jsi udeřila? Bylo to tvým motivem udeřit? Zranit?

Ptám se pro rozklíčování toho, co je úder, udeření, zranění. Je to akt toho, kdo udeří (opravdu chtěl udeřit, je to úder) nebo toho, kdo se cítí být udeřený, zraněný?

[irulan]

Nevím, motiv zmizi, puvodni záměr pomoci se promeni v hanbu nad tím" na co jsem si hrala", nemluvě o tom, kdybych zacala přemýšlet, jak to zranilo toho druhého

[Návštěvník]

To je ve hře ztotožnění s vlastním konáním.
Hanba je tou lepší variantou, stáhne nás zpátky a pokud je to jako v tomto případě - k sebezpytování, dříve nebo později se ozřejmí, jak je to s tím konatelstvím.
Horším případem je, pokud ztotožněním s kontatelsvtím ego bytní, získává přesvědčení, že ono koná a koná jedině správně ve jménu a jménem lásky, pravdy, poznání atd. Přidá se k tomu přesvědčení o nutnosti pomáhat. To je pak malér. A ne že by to byl jev vzácný, spíše naopak. To spíše to první obrácení se do sebe - sebezpytování - je vzácnější než potřeba napravoat nebo pomáhat.

[Návštěvník]

Dalo by se říct, že to zranitelné v nás je naše ego. A teď by bylo možné rozvádět teorie o tom, že když odkryje ego Mistr, že zároveň nabídne protijed, takže jeho zásah není tak drastický, jako když se mlátí po papule ega.

Můžeš uvést příklad?

Možná by se dalo mluvit o tom principu protijedu, Mistr je ztělesněním pravého Já a s jeho poznáním není problém ego pustit.

Co jsi myslela tím podáním protijedu? Co bylo myšleno jako protijed? Nejlépe by to ozřejmil asi příklad.

[rosada]

Nevím, motiv zmizi, puvodni záměr pomoci se promeni v hanbu nad tím" na co jsem si hrala", nemluvě o tom, kdybych zacala přemýšlet, jak to zranilo toho druhého

MOžná jsem se v tom prvním komentáři nevyjádila jesně. Jde mi o taky o rozklíčování následujícího:


puvodni záměr pomoci se promeni v hanbu

Iru nejde tu teď o tebe osobně, takovým to způsobem totiž mysli (mn. č.) fungují. Ale kdy ti vadilo to rozpitvávání napiš smáznem to tu. Jek vidíš taky mě to naskakuje obava o to někoho nezranit.
Cesta do pekel je dlážděná dobrými úmysly. - je to nebo není pravda?

Nedávno Mooji při satsangu řekl:
Uděláš-li něco, co je ve tvém srdci pravdivé, pak je to správně, protože Pravda je jen jedna.

No a je tu proti názor a zase nějaká potrava pro mysl a její přemýšleníčko. Co jsem chtěla napsat už prvně je, zda by se ta výtka dala vzít tak, že zkrátka bylo řečeno, co bylo řečeno.
žádné zranění, žádný útok, žádná hamba.

[irulan]

Ros, dalo.. nakonec co se stalo, mělo se stát, jen ta mysl se v tom donekonečna pitva a zkouší to ze všech stran. A to ztiseni potom je mimo mysl

[rosada]

[Návštěvník]

Co jsi myslela tím podáním protijedu? Co bylo myšleno jako protijed? Nejlépe by to ozřejmil asi příklad.

Moudrost a lásku.

To jsou jenom slova. Příklad?

[irulan]

Vrátila jsem se ještě k tomuto vláknu, nevím kam to zařadit.
Mám takovou věc k dumání....něco žiju a věřím tomu a vzápětí mi vyskočí pochyby..pochyby o reálnosti toho, čemu věřím. Takže začnu zpochybňovat úplně všechno....a nic už není jisté a důvěryhodné a vůbec, vše je iluze. I to když mám jakýsi duchovní zážitek, zpochybním ho, vytvořila ho moje mysl. Dost se do toho zamotávám....

[Návštěvník]

Vrátila jsem se ještě k tomuto vláknu, nevím kam to zařadit.
Mám takovou věc k dumání....něco žiju a věřím tomu a vzápětí mi vyskočí pochyby..pochyby o reálnosti toho, čemu věřím. Takže začnu zpochybňovat úplně všechno....a nic už není jisté a důvěryhodné a vůbec, vše je iluze. I to když mám jakýsi duchovní zážitek, zpochybním ho, vytvořila ho moje mysl. Dost se do toho zamotávám....

Měl jsem období, kdy jsem nad tím taky dumal, jak to je se "snem" a "realitou", dost mě to trápilo, otázka byla neodbytná, hodně tlačila.
Potkal jsem kamaráda a začali jsme se o tom celém bavit a mě došlo skutečně a jistě, že je jen jedna jediná skutečnost. Teď.
Otázka už netrápí. Není.