Jak hledat Boha?

[Návštěvník]

proto, aby nějaký člověk po něčem nechmatal...je třeba...

A jak k tomu "je třeba" dojde? Když se to nedá záměrně "udělat", protože by to bylo chmatání?

Hm?

[Návštěvník]

Po relaxaci se vrátí obvyklý stav chmatání a není o nic menší než předtím. Jako když se relaxací odpaří část "chmatací tekutiny", jenže jakmile relaxace skončí, nějak se samy otevřou neviditelné kohoutky a "tekutina" se zas doplní.

Hm?

[Návštěvník]

Relaxuje každý, když hluboce usne. Vede to k duchovnímu pokroku u všech? Moc to na to nevypadá

[Návštěvník]

kdo chce,at si chmatá a kdo nechce,at si nechmatá....
o nic nejde...

pouze stav,kdy musím svoje chmatání nebo nechmatání vehementně obhajovat či doporučovat jako to ono...
to je to,nad čím bych se měl zamyslet nejdřív...

....................

A prečo?

Vehementnost vzniká z toho, že mluvíme o nepříjemných nebo bolestných zkušenostech a o tom, k jakému pochopení nás přivedly. Když někdo veřejně říká, že sáhnutím na rozpálenou plotnu naskočí pořádnej puchejř, že to bolí a že je dobré si všímat, podle čeho se pozná rozpálená plotna, měl by se nad tím co dělá zamyslet?

Z toho co se tu psalo vyplývá, že příčinou všeho utrpení je chmatání, vznešeně řečeno ulpívání ... že tedy jde sakra o hodně
i když asi jen těm, co už trpěli dost

[Návštěvník]

relaxace je stav mezi spánkem a bdělostí...

Dalo by se připodobnit ke stavu nirvikalpy a sahadža nirvikalpy,

ve stavu nirvikalpy nelze "rozpouštět připoutanosti" protože v nirvikalpě není vědomí světa a proto není ani vědomí připoutaností, podobně je to se spánkem

To, co je třeba je bdělý stav s vědomím světa nebo lépe řečeno stav s uvědomění sebe sama (osobním sebeuvědoměním já jsem).
To je vlastně výchozí stav "já" z kterého pak vyrůstá bdělý stav já jsem vostálník a píšu na poradnu atd.

Je to vlastně počáteční stav k kterého vyrůstá ego,
relaxace je přesně tento stav, něco mezi vědomostí a nevědomostí osobního sebeuvědomění

Je to bytí či existence s minimem připoutanosti k egu...

To ti přeju
A daří se ti to vždycky, když relaxuješ? Jak to konkrétně probíhá, při té relaxaci ? Nevznikají přitom myšlenky a pocity?

[Návštěvník]

i když asi jen těm, co už trpěli dost

Nějaký utrpení pokud přijde,
tak to už jen jen vrcholek ledovce,
jehož podstatou je veliké množství nesprávných ztotožnění které jsme vytvořili za poměrně dlouhý čas našeho života

Dokud ta ztotožnění byla pod vodou, tak to nevadilo a nevšímali jsme si jich,
ale když se to pak vynoří nad hladinu, tak pak začínáme skučet a snažit se s tím něco udělat

Je to jakobychom během života postupně přidávali do batohu co neseme na zádech jeden kámen za druhým a nakonec je batoh tak těžký, že začneme trpět, protože jej již nejsme schopni unést

Jasně, o duchovní poznání se nezajímá ten, koho zevní svět plně uspokojuje.Toho baví sledovat svoje zájmy, snaží se je uspokojit. Až když se objeví neuspokojení, vzniká utrpení. Říká to i Dr. Tomáš: "Je mnoho utrpení ve světě a dřív nebo později nějaké zažívá každý člověk. Toto psychické strádání, které se týká všech lidí, má svoji účelovost.

Utrpení totiž člověka vede k hledání útočiště, jímž je koneckonců jedině Bůh. Možná, že jsi dlouho hledal útěchu a pomoc jinde, když ale všechno zklame, zbývá Bůh."

[Návštěvník]

můžeš najít spoustu mladých lidí, kteří se o boha zajímají z různých jiných důvodů

jj, sledujou svoje zájmy

Fakt je, že ego umí jen sledovat svoje zájmy a dokud to dělá, chmatá, ulpívá, je to jeho přirozenost.
Pouštět neumí, to by ho zničilo. Jen neuspokojivost jeho činnosti přinutí ego ustávat ve chmatání. Jaxi se ztrácí chmatací energie, sama od sebe

Tělo, ve kterém k tomu dojde, může být mladé nebo staré, síla ulpívání souvisí jen se zkušeností, která postupně vznikala během všech dosavadních inkarnací, až po tu současnou.

Nakonec ego vytřeští oči - no to je teda průser, nic mě už neuspokujuje, co teď? Dojde k tomu, až když si toho chňapání patřičně užilo a začne pod vším vyčuhovat neuspokojení. To je teprve šance, že začne vznikat skutečná pokora.... opadá energie potřebná k ulpívání ... pozornost se obrací k Bytí... ustává oddělivost, dochází ke ztichnutí - to poslední, o co virulentní ego stojí. Protože tím mizí.

Dokud ho baví ulpívat, nic ho nepřesvědčí, že by toho mělo natrvalo nechat. A všechny duchovní zájmy jsou jen jeho další podnikatelskou činností. Tou nejexcelentnější.

[Návštěvník]

To je úplně jednoduché, co tomu tedy brání? Ego reaguje samovolně, podobně jako různé fyzické mechanismy našeho těla.

Příkladem z oblasti biologie může být třeba udržování stálé tělesné teploty: v momentě, kdy se naše teplota dostane mimo tolerované hodnoty, zahájí náš organismus celou řadu protiakcí (zvýší nebo naopak omezí výdej tepla - husí kůže, zúžení vlásečnic, pocení...), jejichž cílem je dosažení takové teploty, při niž naše tělo optimálně funguje.

Ego obranné mechanismy slouží stejnému účelu, tj. zachovávání harmonie, a to na úrovni naší psychiky, resp. ega. Jsou to specifické způsoby chování a používáme je v případech, kdy hrozí narušení naší vnitřní psychické rovnováhy. Ego-obranné mechanismy mají chránit naše já, zachovávat pocit vlastní hodnoty v situacích neúspěchu, selhání, při pocitech viny, studu apod. Tyto zážitky totiž vyvolávají vnitřní napětí, úzkost, a tím komplikují normální fungování naší osobnosti. Obranné mechanismy jsou vlastně sebeklamy, jimiž se bráníme poznání pro nás nepříjemných skutečností.

To si ale neuvědomujeme. Ego vytváří různé sebeklamy, se kterými se ztotožňujeme NEVĚDOMKY. Dokud se s něčím ztotožňujeme nevědomky, znemožnuje to zaměřit se na poznání neskutečné povahy těchto projevů i ega samotného.

Obranných mechanismů je v současné době popsáno zhruba 40; všechny mají společné to, že pracují na úrovni nevědomí (jejich použití si neuvědomujeme) a že nějak překrucují nebo popírají realitu... Zde je přehled několika nejznámějších a nejpoužívanějších obranných mechanismů:

Popření je jednoduchá obrana, kdy dotyčný nechce uznat nebo vnímat nějakou frustrující skutečnost; zavře před ní oči. Příkladem může být dlouholetý silný kuřák, který věří, že neonemocní karcinomem plic, protože v jeho rodině ho přece nikdy nikdo neměl. Tečka.

Racionalizace je velmi často používaný obranný mechanismus; znamená vysvětlit něco neakceptovatelného, nepříjemného přijatelným způsobem - zanedbávání dítěte tak může být vysvětlováno tím, že potřebuje více samostatnosti (takže si ho vlastně nevšímám pro jeho dobro, ale ve skutečnosti mě mnohem víc než dítě zajímá vlastní kariéra nebo nicnedělání a sledování seriálů).

Spolehlivě je doložena percepční obrana (obrana ve vnímání). Jde o snížení citlivosti vůči takovým informacím, o které nestojíme. Příkladně po nějakém neúspěchu jsme méně citliví k vnímání slov, která nám onen neúspěch připomínají; abychom se tím nemuseli znovu zabývat, raději takové nepříjemné a disharmonii vyvolávající informace vůbec nepustíme do vědomí.

Reaktivní výtvor - chování navenek je přesně opačné, než ta reakce, kterou se jedinec pokouší vytěsnit. Např. člověk, který potlačuje své silné sexuální tendence, se stane přesvědčeným moralizátorem ve věcech sexu.

Přemístění - nepříjemné emoce jsou přesunuty k náhradnímu objektu, který nemá k vlastní příčině vztah. Např. člověk, kterého naštval šéf v práci, vynadá doma za něco nepodstatného svému dítěti.

Obranný mechanismus zvaný intelektualizace se vysvětluje dvojím způsobem - buď je to vyjádření bolestných pocitů chladným a neosobním intelektuálním jazykem, nebo to znamená zaměření intelektuálních zájmů na oblast vytěsněných přání - např. člověk s vytěsněnými pedofilními sklony se stane vědcem, který toto téma intenzivně studuje.

Velmi často se používá projekce; jedná se o připisování vlastních nepřijatelných vlastností nebo emocí druhým lidem. Např. vlastní averzi vůči někomu si vysvětlujeme tak, že dotyčný nás nemá rád.

Kompenzace je způsob vyrovnávání se s nějakým nedostatkem tak, že s velkým nasazení usilujeme o naplnění nějakého předsevzetí. Např. nepříliš inteligentní a úspěšný student chce vyniknout v nějakém sportu nebo se stane vůdcem pouličního gangu. Za příklad hyperkompenzace, tj. vystupňované kompenzace, poslouží Démostenés, který měl vadu řeči, ale usmyslel si, že se přesto stane vynikajícím řečníkem - dosáhl toho dlouhodobým tréninkem tak, že se snažil překřičet mořský příboj, vyslovovat s kamínky vloženými do úst a ještě jinými metodami.

Identifikace znamená zvyšování si vlastní hodnoty pomocí napodobování jiné osoby s vysokou prestiží - jejího chování, hodnot a názorů, čímž si dotyčný jakoby přivlastní část jejích úspěchů. Např. podřízený, který napodobuje vyjadřování, gesta a styl oblékání svého šéfa.

Útěk do fantazie se projevuje v denním snění, fantazijním prožívání nedosažitelného. Např. neúspěšný spisovatel sní o tom, jak pořádá tiskové konference a nestačí rozdávat podpisy.

Regrese nastává, když se člověk v situaci frustrace zachová nezralým, již překonaným způsobem; je to jakýsi návrat v čase k takovému typu chování, které patří do dřívější fáze vývoje dotyčného člověka. Např. dospělý člověk se zachová jako dítě - při vypjatější diskusi se začne vztekat, brečet nebo bouchne dveřmi.

Fixace je lpění na určitém způsobu reagování, přestože se opakovaně prokáže jeho neúčinnost. Jedinec si odmítá připustit, že udělal chybu a opakováním situace chce dokázat správnost původního řešení. Např. vybírání si stále stejných typů partnerů, ačkoli minulé vztahy s nimi vedly vždy ze stejného důvodu k rozchodu.

Represe (potlačení) znamená, že znepokojující pohnutky nebo myšlenky jsou odstraněny z vědomí, aby nezpůsobovaly úzkost. Projevuje se třeba tak, že zapomeneme jméno člověka, který nám domněle ublížil. Útěk je snahou o stažení se ze situací, v nichž je pociťována úzkost. Např. člověk, který se neúspěšně pokoušel o navázání kontaktu s jinými lidmi, se zcela uzavře a izoluje před okolím.

Rezignace a apatie znamená přerušení osobního kontaktu s okolím, vyloučení emoční účasti. Např. dítě, které nikdy nebylo pochváleno za známky ve škole, vykonává své školní povinnosti nezúčastněně a naprosto bez zájmu.

Projevem agrese je napadání zdroje frustrace, snaha dosáhnout svého násilím. Např. člověk, který je delší dobu zesměšňován, vyprovokuje rvačku. Sebeobviňování je agrese obrácená dovnitř, proti sobě. Jedinec se obviňuje a ponižuje, čímž přitahuje lítost a pomoc okolí, a zároveň se i trestá, čímž se vyrovnává s pocity viny a preventivně odstraňuje možnost, aby to udělali jiní. Např. člověk se dělá před svým okolím špatným a zajišťuje si tak soucit, lítost a pozornost ostatních.

Superkonformita je možnou reakcí na selhání, kdy jedinec začne plnit své úkoly na 200%, aby se vyhnul další frustraci. Např. pracovník, který dostal důtku za pozdní příchody, chodí pak do práce raději o dost dřív.

Obranné mechanismy jsou účinné, ale ve své podstatě jde o obelhávání sebe sama. Za normální se považuje, vystupují-li obranné mechanismy občas v roli nárazníků – tedy že nám pomohou překonat počáteční nápor nepříjemností s tím, že po odeznění této intenzivní fáze se s oním problémem vyrovnáme zralým a plnohodnotným způsobem. Člověk ... tyhle psychické berličky potřebuje, aby se jeho nejisté já mělo o co opírat. S postupem na cestě sebepoznávání a poznávání vůbec potřeba užívání obranných mechanismů klesá.

http://www.psyx.cz/texty/ego-obranne-mechanismy.php

[reseek]

S egem je to podobné, jako s časem, zanechává po sobě stopy, ale jeho existenci nevystopuješ.

Stačí vystopovat jeho projev, rozpoznat nevědomé sebeztotožňování.

Ego vytváří různé sebeklamy, se kterými se ztotožňujeme NEVĚDOMKY. Dokud se s něčím ztotožňujeme nevědomky, znemožnuje to zaměřit se na poznání neskutečné povahy těchto projevů i ega samotného.

Všimla jsem si, že při nezáměrném sebeklamu a usilování o něco je vědomí vždycky v hlavě. Podle toho se dá sebeklam a ulpění rozpoznat.
Když je vědomí v srdci, je jen dění, bez egoistických sebeobranných záměrů a bez chtivosti.

[Návštěvník]

pokaždé když něco chceš a dostaneš to co jsi chtěl, nastane na určitý čas pocit spokojenosti a odpadne ulpívání

Přesně. Jen na určitý čas.

Nakonec - když se pořád dokola opakuje uvědomění si krátkodobé spokojenosti ze získání něčeho, dozraje člověk k tomu, že tenhle samotný fakt dočasnosti začne rozpoznávat jako strastiplný.

Naší nejhlubší bytostnou potřebou je trvalá spokojenost. Vychází to z intuice, která pramení z hluboké roviny Bytí, kterým jsme a kde to tak už teď je. Ta způsobí, že nakonec se potřeba sahat po tom co chceme začne vnímat jako cesta k neuspokojivosti a sama ustává potřeba sytit pořád znovu ego tím, že uchopuje to, co právě chce.

[Návštěvník]

Všimla jsem si, že při nezáměrném sebeklamu a usilování o něco je vědomí vždycky v hlavě. Podle toho se dá sebeklam a ulpění rozpoznat.
Když je vědomí v srdci, je jen dění, bez egoistických sebeobranných záměrů a bez chtivosti.

Ano ego je v hlavě, v Srdci je Já.

Jj, je to jednoduchá cesta k rozpoznávání ega
když se k ní nakonec dojde

[teonik]

každý holt,Peto,máme v hlavě nasráno trochu jinak
...................

[Návštěvník]

Racionalizace je velmi často používaný obranný mechanismus; znamená vysvětlit něco neakceptovatelného, nepříjemného přijatelným způsobem - zanedbávání dítěte tak může být vysvětlováno tím, že potřebuje více samostatnosti (takže si ho vlastně nevšímám pro jeho dobro, ale ve skutečnosti mě mnohem víc než dítě zajímá vlastní kariéra nebo nicnedělání a sledování seriálů).

Racionalizace je prostě racionální postup vysvětlení situace

Není. Racionální postup vysvětlení situace neobsahuje snahu zdánlivě rozumným způsobem obhajovat svoje jednání a zdůvodňovat tak, že to co dělám je správné. Racionální postup vysvětlení se nesnaží druhé oblbnout, jako je tomu u racionalizace:

zanedbávání dítěte tak může být vysvětlováno tím, že potřebuje více samostatnosti (takže si ho vlastně nevšímám pro jeho dobro, ale ve skutečnosti mě mnohem víc než dítě zajímá vlastní kariéra nebo nicnedělání a sledování seriálů)

[malpan]

https://sites.google.com/site/houserbohumil/stranky-byti-eu/pecet-viry

[Návštěvník]

pokaždé když něco chceš a dostaneš to co jsi chtěl, nastane na určitý čas pocit spokojenosti a odpadne ulpívání

Přesně. Jen na určitý čas.

Nakonec - když se pořád dokola opakuje uvědomění si krátkodobé spokojenosti ze získání něčeho, dozraje člověk k tomu, že tenhle samotný fakt dočasnosti začne rozpoznávat jako strastiplný.

Naší nejhlubší bytostnou potřebou je trvalá spokojenost. Vychází to z intuice, která pramení z hluboké roviny Bytí, kterým jsme a kde to tak už teď je. Ta způsobí, že nakonec se potřeba sahat po tom co chceme začne vnímat jako cesta k neuspokojivosti a sama ustává potřeba sytit pořád znovu ego tím, že uchopuje to, co právě chce.

No ale kvůli tomu se přece nemusím stát nutně neštastným ...

Prostě jen vidím, že naplnění mých přání mně přináší jen dočastné uspokojení,
zatímco mé přání a ztotožnění se s nimi mně přináší právě to neuspokojení

a o to jde. U běžných záležitostí pak už nevkládáme naděje do splnění svých přání. Berem to, jak to je, vcelku v pohodě. Jiná věc ale je neuvědomovaný předpoklad, že to bude pořád aspoň tak uspokojivé jako teď. Nakolik mu podléháme, se obvykle dozvíme, teprve když nás postihne nějaká hodně velká rána.

[malpan]

přes rozum honíme vše tak dlouho, než jej naplno dokážeme opustit - tím se nám podaří nalézat rovnováhu - podmínkou je střed mezi hlavou a srdcem (přemýšlení srdcem). Nedívejte se na to, jak to žijí druzí, protože nemáte stejný přístup k tomu, jak to mají nastavené oni. Sami máte ve svém životě své hledání středu. Jen vy sami dokážete objevit svou harmonii,...

Jak píše vostalpetr:
ale jedno bez druhýho zdá se být přece jen poněkud na hovno...
souhlasím, ale řekl bych to trochu jinak - tedy: jedno bez druhýho nemůže tvořit harmonii

[malpan]

Tedy jinak řečeno, nelpět na životě...

nelpět na ničem, tedy i nelpět na životě... lpění je forma strachu

[Návštěvník]

Není. Racionální postup vysvětlení situace neobsahuje snahu zdánlivě rozumným způsobem obhajovat svoje jednání a zdůvodňovat tak, že to co dělám je správné. Racionální postup vysvětlení se nesnaží druhé oblbnout, jako je tomu u racionalizace:

zanedbávání dítěte tak může být vysvětlováno tím, že potřebuje více samostatnosti (takže si ho vlastně nevšímám pro jeho dobro, ale ve skutečnosti mě mnohem víc než dítě zajímá vlastní kariéra nebo nicnedělání a sledování seriálů)

Jenže ten samej racionální přístup ti taky řekne,
že dítě se má vést k samotatnosti a schopnosti vést spokojený samostatný život dospělého jedince

Určitě. Sám ale jistě dovedeš rozpoznat tuhle racionalizaci = mazanou výmluvu, kdy zdánlivě rozumnými argumenty obhajuje vlastní lenost, od neschopnosti vést své děti k samostatnosti. Racionalizace je prostě termín, používaný v psychologii pro lstivou snahu ega obhajovat sebe samo pomocí zdánlivě rozumných důvodů. Kdyby ti například někdo v diskusi oponoval, že všechno, co Ti píše, zná z praxe, a že on ti to píše jen pro tvoje dobro, abys nezůstával v omylu, asi bys tuhle racionalizaci rychle rozpoznal a připomněl bys mu svým originálním způsobem, že i kdyby měl pravdu, poněkud pozapomněl zmínit svou vlastní potřebu předvést, že on to ví správně a že ty se mýlíš. Zvlášť kdyby šlo o někoho, kdo musí mít vždycky pravdu a je ochotný použít cokoliv, aby to dokázal.

[Návštěvník]

rozum a intelekt je podle Schopenhauera jen sluhou vůle, a tak prostě zdůvodnuje (mazaně) naši vůli k tomu či onomu,

Asi soudil podle sebe Že někdo něco řekl ještě neznamená, že to tak opravdu je.

Rozum umožňuje uvědomovat si souvislosti mezi příčinami a důsledky. Díky tomu bylo možné např. definovat přírodní zákonitosti, podle kterých se řídí sluneční soustava a pohyby vesmírných těles.
Ony se snad ohlížejí na naši vůli?

[Návštěvník]

No spousta přírodních zákonů a teorii jaksi časem pozbyla platnosti,
když se přišlo na něco jiného,

věřilo se, že země je placatá a že slunce obíhá kolem země,

bůh ví jakým pitomostem třeba věříme dnes,
a nad kterými budou lidé za tisíc let nevěřícně kroutit v úžasu hlavou, že někdo mohl věřit takovéto pitomosti

Takže podle tebe neplatí žádný přírodní zákony? Předměty uvnitř baráku nepadají k zemi, ale libovolně poletujou bez ohledu na to, jakou mají váhu? Planety neobíhají kolem slunce podle určitých (rozumem vysledovatelných) zákonitostí?

Někdo uvěřil pitomosti, a proto přestaly platit přírodní zákonitosti? To je panečku argumentace, všechna čest stranou