Návštěvník píše:ty víš jak z tý kapsy ven? chaos v návštěvnících je schválně, nechci aby někdo věděl, kdo jsem, kyž ani já nevím, kdo jsem. goro to možná ví, ale na gorův duel nemám
ty víš jak z tý kapsy ven?
lék na tu šílenou schízu a životní dragma - tedy toho, že my nechceme to co prožíváme a vnímáme je sebe-uvědomění ... TICHO ... klid a mír
říkáš, že nevíš kdo jsi, taky to nevím, vím akorát že jsem
můžu tě uklidnit, že když už nevíš kdo jsi, tak to osvícení klepe na dveře ... tak se zkus mrknout na ten samotný vjem bytí - jaký to je, jestli to můžeš nějak uchopit, jestli to někde začíná nebo končí a tak.
tady ti zkopíruju jeden z postupů, jak se lze v klidu zastavit a přímo se na to podívat (mně tohle konkrétně velmi uvolnilo ...). nic tím neriskuješ
je to převzatý z moaziky http://mozaika.bloguje.cz/157704-vedomi-a-prozitek.php
"Zastav se teď na moment a jen prožívej vše, co prožíváš jako různé vjemy.
Všimni si, že to, co prožíváš a vnímáš se mění každým okamžikem, a proto to nelze popsat. Protože, abys mohl popsat tvé prožívání Přítomnosti, musel bys hovořit strašně dlouho a o velkém počtu věcí. A než bys to stihl/a popsat, tak už bys zas prožíval/a a vnímal/a něco jiného.
Všimni si, zda když vnímáš tímto způsobem, aniž bys se snažil/a počítat a hodnotit vše co vnímáš, zda je tu pocit hranice mezi tebou a tím co vnímáš.
Všimni si, že si obvykle myslíme, že dokážeme popsat naše prožívání, a že v tomto názoru je ukryt pocit 'já". Všimni si, že v tom, že se snažíš popsat své vnímání a v té aktivitě se objevuje něco, co dává pocit kontroly nad tím, co je vnímáno.
Teď si všimni, že si jsi vědom/a jakéhokoliv prožívání. Toto vědomí je už zde. Zatímco jsi tímto vědomím, zkus toto vědomí popsat. Zjistíš, že to není možné. Kde je? Všude. Jsou tu nějaké hranice? Nejsou. Co je v tom vědomí? Všechno. Máme tu tedy dvě slova – vědomí a prožívání, ale jsou to opravdu jen slova. Nedokážeme popsat ani jedno z nich.
Podívej se, jestli je tu nějaká hranice mezi vědomím a prožíváním. Máme schopnost zpředmětnit prožívání a tak se zdá, že je tu nějaký pozorovatel a to co je pozorováno (vnímáno). To vytváří pocit "já". Takto zjišťujeme, že tento pocit "já" je činností a reálně neexistuje. Hned jak tato činnost mizí, jako například v hlubokém spánku, tak mizí také pocit "já".
Jakmile nechceme prožívat to, co prožíváme, toto nechtění je také prožíváním a přidává další vrstvu do směsice prožívání. Toto nechtění však ruší jinak "bezproblémové" prožívání a my si dokonce myslíme, že chceme-li něco jiného, že toto chtění pomáhá. Často si tohoto procesu ani nevšimneme, jak jsme do něj permanentně zataženi.
Čeho si můžeme na našem prožívání všimnout je to, že se neustále mění. Když nechceme prožívat to, co právě prožíváme, tak to různě kouskujeme do fiktivních neměnících se a stálých částí, které pak popisujeme a rozebíráme.
Prověř si, zda to, do čeho chceme naše probíhající prožívání změnit vlastně existuje. Neexistuje a proto to není důvod to dělat. Jediné lidské drama, které existuje je právě to, že nechceme to, co právě prožíváme a vnímáme. Je to tak?
Všimni si, že To, co teď vnímá a prožívá nemá žádné hranice a není ničím, co je vnímáno. Někteří tomu říkají Nic. Je to nepopsatelné a nemá to ani začátek ani konec. Není to velké ani malé a je v tom zároveň vše co existuje. "
držím ti palce, aby došlo k tomu povšimnutí to co ve skutečnosti je - tichý mír, tady a teď
