Touha (zkopírováno z kartyparty)

[teonik]

já to o buddhovi slyšel tak,že on si řek:ted si sednu pod strom,a nevstanu,dokud nebudu osvícený...v tom vidím veliké odhodlání...ke kterému směřoval celý jeho život...myslíš,Peto,že by se z toho jeho života dalo něco vynechat?...
kdo ví

někdo dělá úsilí,někdo neúsilí,někdo relaxuje a někdo se stimuluje..a časem se jim jejich chutě mění...
ale výsledek,zhodnocení...pokud vůbec nějaké nastane,je sumou a překročením celého života,všeho,co dělali,ne-li více životů...

krasobruslaři pilují od děcka oblouky a kličky...tisíce hodin..pak dřou sestavy...až do okamžiku,kdy mohou improvizovat bezúsilí a bez nácviku....kde by byl ten,kdo by si řekl:tu nudu drilu vynechám a du rovnou na věc?
...................

[ros]

Budha to má velice dobře zmapovaný,
protože jeho jedinou technikou byl stav malýho dítěte, na který si vzpomněl, když viděl že pomocí askeze není schopen dosáhnout klidu

On vlastně neděla žádnou techniku,
jen si sedl do klidu a díval se,
tedy vlastně relaxoval,
a ted viděl, co ta mysl dělá,
jak se uvolnuje od tý hrubý mysli,
až k těm nejjemnějším tendencím ega:

To "díval se" - vyžaduje úsilí nebo ne.
Já tedy, když totálně relaxuju, tak vypnu i to záměrné dívání se.
Zůstane jakoby pasivní dívání se - kdy mysl funguje jako kino. Čumím na film a nevím, jestli tím něco odpadá či neodpadá.
Pak je ještě jiná relaxovanost - do pocitu dívání se a vcítění možná vměstnání se (tak se to jeví individuálnímu vědomí) do totální uvolněnosti dívajícího se.
To první bych naznala nevědomou relaxací, to druhé vědomou relaxací. Liší se to tím, jestli řídím nebo neřídím pozornost.
Nejsem si jista, jak by svůj postup v těchto pojmech popsal Budha.

[teonik]

ahoj Peto
obhajuješ neúsilí oprotivá úsilí
to sem ale na mysli neměl,já nejsem zastáncem jen úsilí
myslel sem svou poznámku jinak

možná si vzpomeneš,žes měl také kdysi období,kdyžs usiloval
....................

[Návštěvník]

[
Budha takto po pár letech rozpoznal, že ta askeze nedojde do cíle, protože ji dělá ego,
ale vzpomněl si na svůj stav malého dítěte,
kdy ta mysl a taky celej svět vypadal poněkud jinak,
a tak tento stav použil

Samozřejmě, nemohl ho použít rovnou a přímo,
nebot on byl ego a ne malý dítě,
ale ta připomínka jej vedle k tomu, že si prostě sedl pod strom

A udělal to s odhodláním s jakým asi praktikoval tu askezi,
ale i to odhodlání a záměr někde cestou odpadnul,
protože nejde relaxovat s odhodláním, že budu relaxovat

Budha určitě věděl, že malý děti jsou spontánní a tak nějaký to svý odhodlání klidně někde cestou pustil,
možná a nejspíš už přímo na začátku tý praxe...

Takže pokud chceš být sportovec, musíš dřít,
pokud chceš být Budha,
musíš relaxovat, chceš-li jinak pouštět tendence mysli a stavy mysli aby samy postupně odpadávaly

to prostě není žádnej sportovní výkon a žádný úsilí
protože pokud dáš do pouštění úsilí, tak nic nepustíš...

Buddha je případ sám pro sebe.
Začněme třeba začátkem jeho duchovního hledání. Buddha byl přece královský princ, bohatý, bez jakýkoli problémů, které máme my. Nemusel se starat o to, kde bydlet, jak uživit rodinu, netrápil se proto, že mu někdo zemřel. Proto on musel odejít dobezdomoví.
Jistě, tu Pravdu nalezl až když se vrátil zpět - ale k tomu mu pomohly ty roky strávené askezí. Bez nich by mu samotné sezení pod stromem nebylo vůbec nic platné.
Nelze hledat zkratku a hned si sednout pod rozkvetlý strom, pokud jsi plný nepokoje a spousty otázek...a myslet si, že budeš také osvobození jen tím sezením, jako se to stalo Buddhovi, protože tehdy pod stromem on už nic nehledal, našel konečně onen klid, který je zapotřebí k nalezení Pravdy, byť by to bylo je v důsleku rezignace v hledání odpovědí na to, jak nalézt ony duchovní oblasti.

Když se odkazuješ na Buddhu, tak se neodkazuj jen na to sezení pod stromem na konci jeho cesty, ale ber tu jeho cestu jako celek, ber i tu askezi...

[praktik]

že zjistil že askeze nějak ke klidu mysli nevedla,
a tak ji opustil

Nelze hledat zkratku a hned si sednout pod rozkvetlý strom, pokud jsi plný nepokoje a spousty otázek...a myslet si, že budeš také osvobození jen tím sezením, jako se to stalo Buddhovi, protože tehdy pod stromem on už nic nehledal, našel konečně onen klid,

Takže mám hledat nějakou duchovní zacházku,
postavenou na nějaký touze, úsilí a cíli ???
Tedy mám se říit nějakou tou duchovností slovutných mistrů ???

Stejně dobře funguje i zacházka, postavená na přesvědčení o nutnosti neusilovat :-)

Ono jde o to projít postupným procesem transformace, která je důsledkem praktikování všelijakých předchozích pokusů, jakýchkoliv. Všechno, čím projdu, mě totiž nějak změní, tím, že to nakonec zklamalo. Způsobuje to postupné ubývání nevědomého sklonu něco preferovat - cokoliv, třeba i jen relaxaci. Nebo advaitu, nebo bhakti... cokoliv. Protože jakékoliv preferování vlastních představ o "spásném" nabíjí iluzorní osobu energií, posiluje osobní já. Je to obyčejný mechanismus. Buddha o ty preference postupně přišel... a to je všechno.

Ten proces transformace je jako zpracovávání hrubého materiálu hnětením. Teprve "materiál" propracovaný různýma snahama nebo programovým ne-snažením (to je vcelku totéž, v obou případech jde o osobní program) je dostatečně poddajný a vláčný, aby už o nic už nestál, a přitom nebyl tamasicky otupený. Naopak, vědomí se zjasňuje upouštěním od preferování čehokoliv (protože slábne vědoucí já), osoba tak postupně ztrácí na síle, osobní energie přestává zahlcovat (nebo spíš přehlušovat) čisté vědomí a je čím dál snadnější spontánně vnímat prvotní energii jako podstatu každého tvaru, který ve vědomí vyvstane. Dá se to i během činnosti - ale nevzpomeneš si na to, jakmile nevědomky preferuješ cokoliv, i nepreferování :-)

Ono celé to duchovničení v jakékoliv podobě nakonec vede k "ani - ani". Když se ztratí potřeba něčeho dosáhnout (čehokoliv, i stavu bez chtění a bez dosahování), sama se vrátí jasná tichost. Dalo by se říct, že se přestane vířit prach a zastiňovat obloha čistého bytí, které nikdy nechybělo, ale prach preferencí se pořád znovu rozprskával a ona tak nebyla pozorovatelná. Protože je úplně nenápadná. Nevím, jak jiní, já mám opakovanou zkušenost, že to vždycky zmizí jen kvůli nějaké navyklé preferenci. A když se ta preference rozpozná jako energie, je zase jasno. Na chvíli :-))

[Návštěvník]

No jednou jde touha dovnitř,
a podruhý jde touha ven...
Přičemž,
principem je zastavení

A co dál?

[Návštěvník]

No jednou jde touha dovnitř,
a podruhý jde touha ven...
Přičemž,
Ty (atman, brahman) stále stojíš

Stojím, vnímám světlo, třeba několik hodin (nebo i déle) souvisle, bez přerušování....a co bude dál?

[Návštěvník]

Nadějné vyhlídky..

[Návštěvník]

At tak nebo tak stejně se jednou zastavíš....

A pak mne To znova použije, hezky od začátku, znova se to někde pomalounku učit.
Zastavení netrvá věčně, životní síla musí kolovat.

[praktik]

Ten proces transformace je jako zpracovávání hrubého materiálu hnětením. Teprve "materiál" propracovaný různýma snahama nebo programovým ne-snažením (to je vcelku totéž, v obou případech jde o osobní program) je dostatečně poddajný a vláčný, aby už o nic už nestál, a přitom nebyl tamasicky otupený.

Je ještě jeden transformační prostředek: utrpení. To taky "zvláčňuje", tím, že plácá osobní já přes prsty. Úměrně velikosti utrpení to pak osobní já vzdává, víceméně nedobrovolně. Už prostě nemá sílu se dál prosazovat a jeho ulpívání na vlastních představách se tím zmenšuje. Touhle cestou jde chtě nechtě každý člověk, když se mu začne vracet jeho negativní karma, kterou si v první části své osobní evoluce během předchozích inkarnací nahromadil.

[Návštěvník]

Jo touha je zázrak, kámo. zázrak...

moc to furt řešíš ...

touha je zázrak, když to necháváš volně plynout a neulpíš na ní a jsi v plným procítění toho co je a jak je, včetně případně toho ulpění - bhoga denního života


"Je jenom láska",

"Je jen Velkej, a ten všechno uvádí do pohybu láskou, milováním bez přestávky."

Náš svět není světem andělských křídel a bílejch kostelních věží.

Možná až umřete a dostanete se na druhej břeh, budete si poletovat jako zlatý světýlka.

Ale v týhle zemi se láska projevuje jinak. Tohle je místo horký krve a červenýho masa, tady Velkej miluje prosřednictvím těl touhy.

A jediná cesta, která z toho vede ven, je procejtit se skrz - milovat to tak, jak to je"

David Deida Cesta vášně

[praktik]

málokdy se stane, že ta touha se stane Univerzálním Vědomím, tak jak to popisuje dzogčhen,
a nedojde zpět k pádu do ega,
protože nebylo rozpuštěno ztotožnění s ní

Pozoruju, že touha se během denního provozu navykle aktivuje určitým sortimentem objektů, které ji - úměrně na "důležitosti" toho objektu - automaticky vyvolají. Touha aby něco bylo, nebo aby něco nebylo. Vznikne tak pokaždé znovu pocit individuality jako něčeho "reálného". A touha po Bezpředmětném následovaná rozpoznáním a uviděním, že vyvstalá touha po "něčem" i předmět touhy jsou Jeho prvotní energie, vede okamžitě ke zmizení (rozpuštění individuality) v Tom. Vlastně se pořád střídají jen tyhle dva procesy.

Moje zkušenost je, že čím častěji dochází k dzogchenovému zmizení, tím bolestněji se pak vnímá návrat do jakéhokoliv sebeztotožnění.
Tohle utrpení asi samo postupně rozpouští sklon se ztotožňovat. Stránka osobního já, které se chce přestat ztotožňovat, poslední dobou nějak mizí, už asi nemá sílu vyvstávat. Proč, to netuším. Je to stav totální bezmoci a odevzdání Tomu. Záleží jen na Milosti. A tak paradoxně pády do ega přijímá ego jako Jeho dění. Tím se to tak začne i vnímat a ono zmizí. Dzogchen zřejmě funguje na úplně všechno.
Možná takhle vzniká samo od sebe neúsilí

[Návštěvník]

moc to furt řešíš ...

No proč bych to neřešil,
David Dejda o tom dokonce napsal knihu,
já si jen sem tam napíšu nějakou reakci ....

Deida to žije, ty o tom kecáš jo touha je zázrak kámo ... dyť to znáš

[Návštěvník]

já bych to osobně uměl popsat třeba bhakticky, kdy se vše transformuje automaticky v lásku,
a tak se člověk automaticky od toho uvolnuje...a svět se pomalu proměnuje v lásku

" ...vyrůst a naučit se milovat, a přitom ve svým těle neporušit koloběh života. Život není o tom, aby ses nabudil a pak tu svoji nashromážděnou energii vyhodil, ať už ptákem, pusou nebo mozkem.

Život je o tom, aby ses otevřel lásce, až za hranice svýho těla, jako celá cela, celej ten zatracenej koloběh, od toho nejvyššího k tomu nejnižšímu včetně všeho mezi tím. Chápeš, jak to myslím?”"

D.Deida

[praktik]

Možná takhle vzniká samo od sebe neúsilí

No asi jo,
já bych to osobně uměl popsat třeba bhakticky, kdy se vše transformuje automaticky v lásku,
a tak se člověk automaticky od toho uvolnuje...a svět se pomalu proměnuje v lásku

Jo, tak se to taky dá popsat.

To utrpení vzniká totiž vnímáním propastného rozdílu mezi stavem zmizení v Něm = sjednocením s Láskou samou, a mezi stavem "já".
Prostě cokoliv kromě Lásky začne být naprosto neúnosné, příliš strastiplné, a tak samo dochází k upouštění od sebeztotožňování s něčím a k rozpoznávání Jeho ve všem. Úplně ve všem, i v tom neúnosném.

Mluvím tady o praxi za denního provozu, kdy ego navykle vyvstává a reaguje. Ne o chvílích relaxace, kdy mizení v Něm je snadné :-)

[Návštěvník]

" ...pokud to neprožíváš s otevřeným srdcem, bráníš se opravdový lásce, tý hluboký lásce, která nikdy neumírá, nikdy se nezavírá, nikdy nic nečeká, i když to bolí.“

D. Deida

[amiable]

To utrpení vzniká totiž vnímáním propastného rozdílu mezi stavem zmizení v Něm = sjednocením s Láskou samou

Láska je ustání ve sjednocení, v nekonečné Prostorovosti a Prázdnotě... scelující, naplňující Není potřeba utíkat do fyzického klidu, Ona je vším i v pohybu, je i vším, co brání Tím vědomě být

[Návštěvník]

ono to je v podstatě naprosto jednoduchý

"Když ustojíš svobodu a lásku bez majetnickejch pocitů, pak zůstáváš celej otevřenej jako voda…“

David Deida

[Návštěvník]

koukala jsem se na recenze této kontroverzní knihy od Deidy a nějakou Renatu Petříkovou to pošťouchlo tak, že to u ní vyvolalo neoddolatelnou touhu napsat na všechny možné weby, jak je z ní šokovaná a nedá se tam nepostřehnout, že je tím i mimořádně zaujatá

[Návštěvník]

ono to je v podstatě naprosto jednoduchý

"Když ustojíš svobodu a lásku bez majetnickejch pocitů, pak zůstáváš celej otevřenej jako voda…“

David Deida

No to je moc pěkný,
až tedy na tu vodu,
to vypadá, že to co píše je jen samá voda....

láska bez podmínek - naprosto otevřený a ničím neohraničený prostor pro všechno co je a jak je ... vše je vítáno, milováno a necháváno být ...

"Život je o tom, aby ses otevřel lásce, až za hranice svýho těla, jako celá cela, celej ten zatracenej koloběh, od toho nejvyššího k tomu nejnižšímu včetně všeho mezi tím." jako ta voda ...