Poradna zdarma

Návštěvník:
nemá smysl furt prahnout po totálním a konečným vyprázdnění, když to zatím tak není

Tohle bych tesala do kamene - nemá to smysl
I když na druhou stranu ta touha (po ne-bytí) tu taky může být a proměňovat svou intenzitu (místy až k prahnutí)


No ale když se to veme kolem a kolem: Obrovská touha spolu s uvědoměním, že nemá žádný smysl. Nezbude než se tomu chechtat.

Nebo plakat.

i tak se dá

nezapomente se chechtat,plakat,prahnout a neprahnout a zároven se při tom sebepoznávat...tím tomu všemu dáme smysl
...........................

rosada píše:

nemá smysl furt prahnout po totálním a konečným vyprázdnění, když to zatím tak není

Tohle bych tesala do kamene - nemá to smysl
I když na druhou stranu ta touha (po ne-bytí) tu taky může být a proměňovat svou intenzitu (místy až k prahnutí)

No ale když se to veme kolem a kolem: Obrovská touha spolu s uvědoměním, že nemá žádný smysl. Nezbude než se tomu chechtat.

u mne to je tak, že v okamžiku plného uvědomění, že nemá smysl furt prahnout po něčem co tu zatím není, ta touha tak nějak samovolně odpadává

no, mě vlastně zároveň s tím chechtání odpadává taky.

uvědomování si touhy samo o sobě je svým způsobem krásný, prociťovat jak toužím po něčem ... problém nastává když vzniká nespokojenost, že touha furt nedochází naplnění

když si uvědomím tuto nespokojenost, tak mi blikne, že je to v podstatě blbnost trápit se tím a pak ta touha nějak odejde, aby se pak třeba opět vrátila a tak zase toužím a je to fajn, dokud nezačnu lpět na tom, aby došla naplnění a tak dále a tak dále

Tohle bych tesala do kamene - nemá to smysl
I když na druhou stranu ta touha (po ne-bytí) tu taky může být a proměňovat svou intenzitu (místy až k prahnutí)

Touha po ne-bytí přirozeně může proměňovat svojí intenzitu, a opravdu se dá po tom ne-bytí i prahnout.
Jde však v tomhle případě o touhu která nemá nic společného s prahnutím
"po totálním a konečném vyprázdnění", naznačeném v citaci.
Kromě ovšem skutečnosti, že oboje může být předmětem o touhy.

uvědomování si touhy samo o sobě je svým způsobem krásný,

Touha a její uvědomování jsou dvě věci.
To druhé není touhou a je schopno nechat touhu rozpouštět.
Pokud je zde vskutku řeč o "uvědomování si touhy samo o sobě."

Svého moravského strejdu jsem viděla jen párkrát, ale zapsal se nesmazatelně do mých vzpomínek. Byl plný života, organizoval život všem kolem sebe a dělal to s takovým ajfrem, elegancí a převahou, že nikdo nedokázal nic namítnout. Teta byla živým příkladem ženy, kterou by ani ve snu nenapadlo chtít udělat něco, s čím by strejda nemusel souhlasit. Že se se svým osudem dávno smířila, bylo vidět z výrazu její tváře i na každém jejím pohybu.

Po mnoha létech k nám teta přijela na návštěvu a vyprávěla, jak to u nich bylo, když strejda onemocněl a dlouho ležel bezmocný. Nakonec se sám nedokázal ani napít. Jednou se teta k němu naklonila a zeptala se ho s účastí: Můžu pro tebe ještě něco udělat, tatínku? Pověz! Co bys chtěl? A on zašeptal: "Umřít."

Bůhvíproč jsem na to nikdy nezapomněla.

Návštěvník:
nemá smysl furt prahnout po totálním a konečným vyprázdnění, když to zatím tak není

Když to už tak je, teprve se ztratí smysl prahnout, no ne?

Led musí napřed roztát, oheň dohořet. Proces tání, hoření - prahnutí - musí dokonat.

Kef píše:Návštěvník:
nemá smysl furt prahnout po totálním a konečným vyprázdnění, když to zatím tak není

Když to už tak je, teprve se ztratí smysl prahnout, no ne?

Led musí napřed roztát, oheň dohořet. Proces tání, hoření - prahnutí - musí dokonat.

no dyť - ať hoří co má a jak to potřebuje

reseek píše:Svého moravského strejdu jsem viděla jen párkrát, ale zapsal se nesmazatelně do mých vzpomínek. Byl plný života, organizoval život všem kolem sebe a dělal to s takovým ajfrem, elegancí a převahou, že nikdo nedokázal nic namítnout. Teta byla živým příkladem ženy, kterou by ani ve snu nenapadlo chtít udělat něco, s čím by strejda nemusel souhlasit. Že se se svým osudem dávno smířila, bylo vidět z výrazu její tváře i na každém jejím pohybu.

Po mnoha létech k nám teta přijela na návštěvu a vyprávěla, jak to u nich bylo, když strejda onemocněl a dlouho ležel bezmocný. Nakonec se sám nedokázal ani napít. Jednou se teta k němu naklonila a zeptala se ho s účastí: Můžu pro tebe ještě něco udělat, tatínku? Pověz! Co bys chtěl? A on zašeptal: "Umřít."

Bůhvíproč jsem na to nikdy nezapomněla.

Naše já žije z představ, co všechno může. Když zjistí, že nic nemůže...
Jen na to přijít dřív než až ve chvíli, kdy tělo je už nepoužitelné

Vždycky když tu uvidím napsaný něco na způsob toho posledního povídání od reseek, tak mě to potěší.

Návštěvník píše:
Naše já žije z představ, co všechno může. Když zjistí, že nic nemůže...
Jen na to přijít dřív než až ve chvíli, kdy tělo je už nepoužitelné

no tak když nic nemůže (je iluzí) to s tím stejně nemůže nikdo nic dělat jestli se uskuteční prohlédnutí nebo ne, před smrtí těla - je ve hvězdách

Já v tom strejdově příběhu a z toho, že

Naše já žije z představ, co všechno může. Když zjistí, že nic nemůže...

vidím víc než jen připomenutí bezmoci osobního já udělat něco pro svoje rozpuštění.

Při stavech, kdy je v nás osobní já ničené utrpením, a někdy to je velká síla, může být velikou oporou vědomí, že každým utrpením se kousek té naší dychtivosti a vědoucnosti taví. Že utrpení je sice moc těžká zkušenost, ale že je to ve skutečnosti pomoc, dokonce by se dalo říct Milost. Rozpouští ve mně něco, co se vědomým pozorováním rozpustit nedá, protože je mi to příliš málo nápadné, než abych si toho všimla.

Přijímáním se to trápení stává snesitelné. Dokonce za něj často dodatečně děkuju. Ono se vždycky po čase zpětně ukáže, že tím nějak samo od sebe zmizelo něco mého z obvyklého reagování. Co jsem si předtím u sebe vůbec neuvědomovala.

Luck píše:Vždycky když tu uvidím napsaný něco na způsob toho posledního povídání od reseek, tak mě to potěší.

Proč také tak nepíšeš?

že něco můžu---je představa
že nic nemůžu---je jiná představa
.........................

Návštěvník píše:

Luck píše:Vždycky když tu uvidím napsaný něco na způsob toho posledního povídání od reseek, tak mě to potěší.

Proč také tak nepíšeš?

Protože může být radostné a také užitečné, vzájemně se doplňovat.
Ne kopírovat.

Obecně filozofovat se taky musí umět.

Proč také tak nepíšeš?

Řekneš návštěvníku, co tě napadá při pohledu na psaní ..vlastní?