Vztahy, zviditelnění se, projekce a pod.

Moderátor: rosada

Re: Vztahy, zviditelnění se, projekce a pod.

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 11. čer 2012 17:09:43

Návštěvník píše:Všechen dualismus je iluzí, všechno jednání je spontánní a uplatňování vlastní vůle je čistá iluze. Jakmile se to jasně pochopí, člověk přestane hledat dokonalé řešení.

No, když dojdeš a poznáš, pak si už jen pluješ. To dělá každý,i neosvícený, třeba když se naučíš dobře řídit auto, pak si můžeš během řízení auta ......třeba hádat se spolujezdcem, jde jen o zažití naučeného, aby se už nemuselo myslet na poučky, ale řídilo se to jaksi samo. Nic nového pod sluncem.
Návštěvník
 

Re: Vztahy, zviditelnění se, projekce a pod.

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 11. čer 2012 17:16:50

Návštěvník píše:
Naprogramování se vytvářelo po celou dobu, kdy jsme se ztotožňovali s obsahy své mysli a s fyzickým tělem, a nakonec začalo fungovat autonomně. Proto sebeztotožnění s emocí nebo myšlenkou proběhne tak rychle, že se to nedá ovlivnit. Pak se ztotožnění buď rozpozná, nebo nerozpozná.



tohle ztotožnění s vymezenou osobou já versus svět vzniká kolem 2 roku v dětství, převzato od rodičů ... postupně dochází k individualizaci v rámci s totožnění ... a dále jsme v tom jen dál a dál utvrzování a utvrzování ...

slovy Balsekera

"Jak vzniká ego?

"Dítě žije ve svém malém kouzelném světě a život, který prožívá se svými rodiči a hračkami, ho plně uspokojuje. Ani čas, ani vnější svět ho nijak neznepokojuje. Nemá potřebu něco dokázat nebo něco znamenat v zevním světě...

Jak dítě vyrůstá, jeho podmíněnost se stále zvětšuje. Říká se mu – a ono tomu věří – že když bude slušné a pracovité, bude se mu v životě všechno dařit a bude šťastné. Jeho současná zkušenost ale ukazuje, že slušnost a píle k úspěchu vždycky nevedou a že ani tvrzení „Co zasejete, to sklidíte“ pokaždé neplatí. Má už zkušenost, že něco se zaseje a poměrně často sklidí někdo jiný! Takový zásadní rozdíl mezi očekáváním a výsledkem má za následek spoustu rozpaků a frustrace. Dítě tak je ve svých deseti letech bezradné a dezorientované.

Pravda je taková, že život takto prostý a přímočarý není a dokud si člověk neuvědomí základní principy ´života´ takového, jaký je, nemůže se vyhnout dezorientaci a frustraci. Život jak ho známe se zakládá na principu, že podstatou všeho projeveného je – na rozdíl od současného okamžiku – neustálý sled změn, probíhajících horizontálně od narození ke smrti. Jakmile se vnímající bytost ´narodí´, ať je to hmyz, pták, zvíře nebo člověk, oživené vědomí naplní tvora touhou žít a nepoddat se smrti. To je to neslavné ego, ztotožněnost individuálního organismu s vůlí nepřipustit, aby život probíhal tak, jaký je. Později tato příměs obsahuje u lidské bytosti i ´svobodnou vůli´ a spolu s intelektem i pocit ´já osobně jednám´."

http://www.inspiruj.cz/viewtopic.php?f=92&t=1569#p10329

slovy Richarda Langa:

" ... Od prvního dne lidé kolem mě říkají, kdo jsem; oni odrážejí zpět, jak mě vidí. „Krásné malé dítě!". Samozřejmě z počátku nerozumím jejich slovům, ale tato slova se neshodují s tím, co cítím. Já nejsem malé dítě, já jsem prostorem pro svět! Já ještě nepřijímám jejich pohled na mě.

Jak vzrůstá moje pochopení jazyka, začínám se učit vidět sebe, jak mě vidí ostatní. V představivosti cestuji několik metrů před sebe, otáčím se a pozoruji sám sebe z té vzdálenosti skrze oči ostatních; s hlavou na mých ramenech. Postupně se učím, že to dítě v zrcadle není další dítě, ale já sám – to je (s několika úpravami) co ostatní vidí, když se dívají mým směrem. Ačkoliv z mého pohledu jsem bezhlavý, prostorný, neomezený, nikdo v mém světě nepřijímá tento můj soukromý pohled. Ve skutečnosti pokud se o tom zmíním, ostatní se mě vysmívají. Tak začnu přehlížet a slevovat svůj vlastní prostorný pohled na sebe. A začínám velkolepé zde v mé centrální beztvářnosti měnit za tvář, kterou já vidím tam v zrcadle, za tvář o které ostatní říkají, že je zde, třebaže já ji nikdy zde neviděl. Ve společnosti ostatních přijímám (představuji si) sebe tváří v tvář k nim, moje představená tvář zde čelí tvářím ostatních vnímaných tam. Učím se hrát tuto hru – Hru Tváří – ačkoliv si nejsem vědom, že jde o hru. Podstatou této hry je předstírání, že mám tvář, kde nemám žádnou a přijímám to tak důkladně, že jsem o tom přesvědčen.

Můj vzrůstající pocit vnímání sebe, jak mě vidí ostatní mě odlišuje od zvířat ve smyslu, že zvířata nepřijímají oddělenost, jako lidé. Povalující se kočky si nepředstavují, jak se jeví ostatním kočkám – v žádném případě neobdivují (anebo nenávidí) svůj sebe-obraz (pozorujte např. zvířata reagující na svůj odraz v zrcadle).

Proč začíná tento posun vidění sebe sama na z pohledu ostatních? Teď, když jako dítě jsem schopen dělat více věcí fyzicky a skrze řeč mohu lépe komunikovat, chci být součástí toho co je kolem mě, chci se přidat a zapojit do výhod bytí člověkem, chci být plnohodnotným členem společnosti. Základní podmínkou pro účast je znalost, kdo jsem v očích ostatních a přijetí odpovědnosti za sebe jako za člověka. Tak začínám přijímat, že jsem věc oddělená od ostatních. Mám jinou volbu? Žádná jiná možnost není. Mimochodem, odmítnutí být jedním v zrcadle a také nepřijetí pohledu ostatních, by jistě vedlo ke zkušenosti vážného osamocení a bezvýznamnosti, tedy ne že bych to věděl.

Dokonce ačkoliv jsem přijal ve svém vědomí zde, co jsem pro ostatní tam (malé dítě), moje sebeuvědomění je stále částečné. Častokrát zapomínám, jak vypadám, protože můj vlastní obraz ještě není pevně ukotven v mysli. V těchto požehnaných dětských hodinách, slastného nevědomí si svého obrazu, jak zářivý a živý se zdá svět. Při pohledu na květinu vidím květinu čistě bez představ tváře na cestě, ne sebe odděleného od okvětní lístků, té vůně a té struktury. Nevidím květinu, sám jsem viděním květiny. Bez popisování tohoto v těchto termínech prostě jsem květinou. Když si hraji s ostatními dětmi nebo sám, má plná pozornost jde do toho, co dělám – poloviční pozornost ještě není spojená s tím, jak vypadám. Nerozdělený tímto způsobem, mám spoustu energie. Zatím ještě nezaměřený na to co si o mě ostatní myslí, jsem originální a vynalézavý v mé hře, bezstarostný, tvořivý, proud inspirace přichází bez (ne)myšlení uvnitř. Jednoduše zatím nemyslím na sebe uvnitř lidského tvaru, nebo uvnitř jakéhokoli tvaru. Je pro mě snadné experimentovat s bytím ve všech věcech: jeden moment jsem pták, příště zase lev nebo vlak. Ale pak jde máma nebo táta kolem a říkají k mému chování: "Ty nejsi pták, ty jsi dítě!" Náhle si vzpomenu na jejich pohled na mě. Ale (k jejich zklamání!) právě tak náhle zapomenu a jsem ptákem znovu – prozatím kdykoliv! Těším se ze snadné intimity s jinými, protože jsem prostorem pro ně, nevědomí si v těchto chvílích oddělenosti bytí tváří v tvář k nim, být vzdálený od nich, být věcí rostoucí před nimi a věc oddělená od nich. Neomezen ještě starostmi a dojmy ostatních, jednám jednoduše a otevřeně.

Na cestě směrem k dospělosti dává dětství přednost dospívání, času kdy je nutné zintenzivnit svojí identitu. Kdo jsem Já? Kam patřím? Co chci dělat ve svém životě? V tomto období života není významná otázka „Kdo jsem pro sebe v mém centru?", ale „Kdo jsem ve vztahu k ostatním ve světě? Během této doby nechci být „nikdo" a „ne-entita", já chci být někdo, dokonce výjimečný někdo. Můj pohled na sebe sama v centru, kde jsem ne-věc, prostor, ticho není v popředí mého vědomí.


Úroveň druhá – dospělí (pohled dovnitř)

Jako dospělý cítím oddělenost prakticky po všechen čas. Vidím sebe, jak mě vidí ostatní. I když už vědomě nepřemýšlím o tom, jak vypadám, oddělenost je moje běžná pozice. Hraji Hru Tváří a automaticky se ztotožňuji se svým zjevem. Druhá osoba na mě může jen zběžně pohlédnout a hned se cítím jako pod inspekcí nebo jako na přehlídce, vědom si svého zjevu tak či onak. Jsem hluboce přesvědčen, že jsem tím, jak vypadám a úplně vypustím šílenou představu bezhlavosti, neomezeného bytí a prostornosti pro ostatní. Vytlačím z vědomí svoje vlastní hledisko. Při pohledu do zrcadla, nemám žádné pochyby a jsem tou osobou. Jsem si jist tváří v tvář s ostatními, že jsem se narodil a zemřu, že jsem 'jen člověk' – nejsem pták, nebo lev, nebo Bůh. Zkrátka ztotožňuji se svým zjevem a ignoruji být neomezeným. Všechny moje vztahy a odpovědi jsou založené na tomto pohledu na sebe. Scvrkl jsem se z prostoru pro všechny věci (z první úrovně) na bytí „jediné věci" proti všem dalším věcem (úroveň druhá).

Na jedné straně mě toto umožňuje fungovat v dospělém světě a těšit se z ohromných výhod. Nyní jsem si vědom své individuality a jsem si vědom dobrodružství života – jsem jedinečným odděleným členem společnosti. (Nemohl bych být člen společnosti, kdybych nebyl oddělený. Pokud bych zůstal v prvním stupni, potřeboval bych instituční péči.)

Na druhé straně, hluboce uvnitř cítím, že něco není úplně v pořádku. Něco chybí. Popření a potlačování mé centrální prostorovosti vrhá stíny na můj život. Ačkoli jsem ve skutečnosti neztratil mou prostorovost, cítím se neúplným, ale nejsem si zcela jist, co jsem ztratil. Jako dítě jsem si užíval bytí nadčasového středu a vlastnictví světa, neomezenosti, ne-oddělenosti od čehokoliv; neznalosti jiného způsobu bytí. Teď jsem jen krátkým zábleskem ve vesmíru, který mě celkem vzato ani nevnímá díky své prostornosti. Není divem pokud se cítím opuštěný a odtržený, nedůležitý, nepoznaný, ztracený a bezvýznamný, rozhněvaný a deprimovaný... A není ani překvapením, jestliže trávím svůj čas zkoušením znovu nalézt svůj význam a smysl v tolika z cest které znám: ve skrze moc, bohatství, slávu, lásku a sex .... Z pozice bytí jediného vlastníka světa jsem se omezil na vlastnictví almužny. Z bytí všeho, jsem hromádkou popela. Závoj překryl okouzlující krásný svět, který jsem znal jako dítě. Moje bezstarostnost a nadšení byla nahrazena nebezpečím a lhostejností, důvěrnost vzdáleností, bezčasovost změnou a smrtí. Je samozřejmé, že se cítím podvedený a oloupený, byl jsem oloupen a podveden. Hluboce uvnitř se samozřejmě obávám hromady mečů Damoklových visících mě nad hlavou. Všude hledám mír a nejasně si pamatuji nevinnost dětství; a jeho světlost, radost a údiv. Matně si připomínám originalitu a otevřenost směrem k jiným, nic nevylučující lásku a pátrám po tom všude. A tak dále. Ztráta mého Skutečného bytí ovlivňuje každou oblast mého života.

Netrpím tímto způsobem, pokud stále zůstávám "dítětem ve svém srdci" a jsem více nebo méně nevědomky ve spojení s mou prostorovostí, s čím já opravu jsem."

http://www.mozaika.bloguje.cz/848283-co ... entitu.php
Návštěvník
 

Re: Vztahy, zviditelnění se, projekce a pod.

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 11. čer 2012 17:20:06

Návštěvník píše:
Návštěvník píše:Všechen dualismus je iluzí, všechno jednání je spontánní a uplatňování vlastní vůle je čistá iluze. Jakmile se to jasně pochopí, člověk přestane hledat dokonalé řešení.

No, když dojdeš a poznáš, pak si už jen pluješ. To dělá každý,i neosvícený, třeba když se naučíš dobře řídit auto, pak si můžeš během řízení auta ......třeba hádat se spolujezdcem, jde jen o zažití naučeného, aby se už nemuselo myslet na poučky, ale řídilo se to jaksi samo. Nic nového pod sluncem.


kdo řídí snový autobus ?

http://www.mozaika.bloguje.cz/859475-kd ... utobus.php

:D
Návštěvník
 

Re: Vztahy, zviditelnění se, projekce a pod.

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 11. čer 2012 17:36:12

Návštěvník píše:kdo řídí snový autobus ?

Sousedka?
Návštěvník
 

Re: Vztahy, zviditelnění se, projekce a pod.

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 11. čer 2012 17:55:46

Návštěvník píše:
Návštěvník píše:kdo řídí snový autobus ?

Sousedka?



nikdo ... NIC ho řídí ... jede to samovolně tak jak má :D
Návštěvník
 

Re: Vztahy, zviditelnění se, projekce a pod.

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 11. čer 2012 18:09:00

Návštěvník píše:
Návštěvník píše:
Návštěvník píše:kdo řídí snový autobus ?

Sousedka?



nikdo ... NIC ho řídí ... jede to samovolně tak jak má :D

To znám, snový vůz, který se nedá řídit, jede rovně z kopečka přímo do zdi domu v ostré zatáčce. To je pak pořádná pecka, že i v té snové smrti ztratím snové tělo a poletuji kolem vraku už jen jako rozplizlý obláček mlhy..
Návštěvník
 

Re: Vztahy, zviditelnění se, projekce a pod.

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 11. čer 2012 18:13:45

... protože jsme duch, který se nedá zabarvit.

To jsou ty konce brzkého zrelativizování, o kterých psal tuším orog, to se pak nic nemusí, ani starat se o děti, ani jíst, ani pít, vše se to děje samo, pečení holubi lítaj sami do pusy a je to děsná sranda.
Návštěvník
 

Re: Vztahy, zviditelnění se, projekce a pod.

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 11. čer 2012 18:16:58

Návštěvník píše:... protože jsme duch, který se nedá zabarvit.

To jsou ty konce brzkého zrelativizování, o kterých psal tuším orog, to se pak nic nemusí, ani starat se o děti, ani jíst, ani pít, vše se to děje samo, pečení holubi lítaj sami do pusy a je to děsná sranda.

A můžeme vraždit, krást, zabíjet, lhát, ubližovat, týrat, vše je to iluze, protože to všechno je snový svět.
Úžasné.
Návštěvník
 

Re: Vztahy, zviditelnění se, projekce a pod.

Nový příspěvekod Linda » pon 11. čer 2012 18:28:26

Jo, chápat

a) nereálnost všeho a současně
b) zůstávat nohama na zemi a plně si přitom uvědomovat a respektovat rozdíly mezi jednotlivými postoji snové osoby k dění a k dalším snovým osobám i k sobě

není snadné.

Je to žití paradoxu.
Uživatelský avatar
Linda
 
Příspěvky: 897
Registrován: pát 23. zář 2011 11:43:47

Re: Vztahy, zviditelnění se, projekce a pod.

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 11. čer 2012 18:31:01

Mladý žák zenu Jamaoka Teššú, navštěvoval jednoho mistra po druhém a naplňovalo ho pýchou, když mohl demonstrovat své duchovní vědomosti. Nakonec hovořil před zenovým mistrem Dokuonem ze Šokoku, který právě seděl v zahradě a kouřil dýmku.
Jamaoka řekl: "Duch, Buddha a živí tvorové nakonec neexistují. Pravá přirozenost jevů je prázdnota. Není žádné uskutečnění, žádné mámení, žádná moudrost, žádná prostřednost. Není žádné dávání ani nic, co se přijímá."
Dokuon, který tiše pokuřoval, neříkal nic. Najednou uhodil svou bambusovou dýmkou Jamaoku do hlavy. To mladého muže náramně rozhněvalo. "Jestliže nic neexistuje," tázal se Dokuon jemně, "kde se tu vzal ten hněv?"
Návštěvník
 

Re: Vztahy, zviditelnění se, projekce a pod.

Nový příspěvekod Linda » pon 11. čer 2012 18:36:46

Tazatel: Ztotožňuje-li se Vědomí s nekonečným vesmírem, pak můžu chápat, že Vědomí už není připoutáno k tomuto tělu o nic víc než k jinému tělu nebo ještě k dalšímu tělu, protože všechna tato těla jsou uvnitř Vědomí.

RB: Ano, přesně tak, to ale neznamená, že by se nevnímaly rozdíly. Nejen že se vnímají rozdíly a rozmanitost, ale chápou se a oceňují se s pocitem údivu nad tím, že může existovat taková nesmírná mnohotvárnost, a že přesto celou tou mnohotvárností proniká skrz naskrz jediná Unicita. Myšlenka „Já jsem Celek“ se vůbec neobjeví. Není nijak nutné mít takovou představu. Jakmile jednou zmizí pocit totožnosti s tímto psychosomatickým systémem jako s individuálně jednajícím já, všechny myšlenkové závěry jsou zbytečné. Všechno se chápe v nádherné rozmanitosti. K otázce „Kdo jste vy?“ vám povím něco docela zábavného Jeden můj přítel v San Francisku chtěl mít stále přehled, kde právě jsem, a tak zavolal Rayovi, jestli jsem už přijel. Ray odpověděl „Ještě ne, a kdo jste vy?“, a Adrien řekl „Tohle, milý příteli, je moc, moc těžko definovatelná věc.“

Ale džňáni by to nepovažoval za tak moc těžko definovatelnou věc. Pokud tomu dobře rozumím, džňáni by mohl odpovědět jedině…

RB: Řekl by: „Tady Raméš.“

Vědomí mluví
Uživatelský avatar
Linda
 
Příspěvky: 897
Registrován: pát 23. zář 2011 11:43:47

Re: Vztahy, zviditelnění se, projekce a pod.

Nový příspěvekod rosada » pon 11. čer 2012 18:47:39

Návštěvník píše:
Návštěvník píše:... protože jsme duch, který se nedá zabarvit.

To jsou ty konce brzkého zrelativizování, o kterých psal tuším orog, to se pak nic nemusí, ani starat se o děti, ani jíst, ani pít, vše se to děje samo, pečení holubi lítaj sami do pusy a je to děsná sranda.

A můžeme vraždit, krást, zabíjet, lhát, ubližovat, týrat, vše je to iluze, protože to všechno je snový svět.
Úžasné.


Duch to všechno může dělat, ale ty ne, zkus přijít na to proč.
Uživatelský avatar
rosada
 
Příspěvky: 1242
Registrován: úte 20. zář 2011 9:22:05

Re: Vztahy, zviditelnění se, projekce a pod.

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 11. čer 2012 18:49:00

Návštěvník píše:
Návštěvník píše:
Návštěvník píše:kdo řídí snový autobus ?

Sousedka?



nikdo ... NIC ho řídí ... jede to samovolně tak jak má :D


"Kdo jste, pane řidiči?"

Džňáni by to nepovažoval za tak moc těžko definovatelnou věc. Pokud tomu dobře rozumím, džňáni by mohl odpovědět jedině "jsem NIC"

:D :phew:
Návštěvník
 

Re: Vztahy, zviditelnění se, projekce a pod.

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 11. čer 2012 18:54:42

Ale vážně:

NIC ho řídí ... jede to samovolně tak jak má


by znamenalo, že NIC je sice řidičem, ale autobus coby předmět i řízení, které NIC provádí, tu je dál.
Zmizel jen řidič coby objekt, ostatní objekty včetně silnice, po které autobus jede, jsou tu dál. Nezměnily se v NIC.

Takové malé absurdárium :)
Návštěvník
 

Re: Vztahy, zviditelnění se, projekce a pod.

Nový příspěvekod Linda » pon 11. čer 2012 19:02:35

Jinak řečeno NIC v nějakém tvaru neprovádí něco s jinými konkrétními tvary

Je to dění

V nekonečném prázdném Vědomí probíhají pohyby nekonečného prázdného Vědomí, které Ono Samo v Sobě pozoruje...

a to je všechno.
Uživatelský avatar
Linda
 
Příspěvky: 897
Registrován: pát 23. zář 2011 11:43:47

PředchozíDalší

Zpět na Rosada

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník