Vztahy, zviditelnění se, projekce a pod.

Moderátor: rosada

Re: Vztahy, zviditelnění se, projekce a pod.

Nový příspěvekod rosada » pon 11. čer 2012 16:09:29

Když (já) ve skutečnosti nic nedělám, tak co mi brání (mně) v tom vzít samopal a jít postřílet dvacet lidí? To je to, na co se ptáš, že ano?


Dost děsivá otázka...
ale čistě logicky - Když nic nedělám, kdo postřílí ty lidi?
Uživatelský avatar
rosada
 
Příspěvky: 1241
Registrován: úte 20. zář 2011 10:22:05

Re: Vztahy, zviditelnění se, projekce a pod.

Nový příspěvekod Petra » pon 11. čer 2012 16:36:25

rosada píše:
Když (já) ve skutečnosti nic nedělám, tak co mi brání (mně) v tom vzít samopal a jít postřílet dvacet lidí? To je to, na co se ptáš, že ano?


Dost děsivá otázka...
ale čistě logicky - Když nic nedělám, kdo postřílí ty lidi?


No, naprogramováni přece. ;)

Když na to nejsi naprogramovaná, tak to neuděláš.
:)
Petra
 
Příspěvky: 1674
Registrován: čtv 15. zář 2011 9:22:09

Re: Vztahy, zviditelnění se, projekce a pod.

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 11. čer 2012 16:38:04

rosada píše:
Když (já) ve skutečnosti nic nedělám, tak co mi brání (mně) v tom vzít samopal a jít postřílet dvacet lidí? To je to, na co se ptáš, že ano?


Dost děsivá otázka...
ale čistě logicky - Když nic nedělám, kdo postřílí ty lidi?


"Raméš: To, že dojde k jednání, je důsledkem reakce mozku na myšlenku. Když se stane to, že myšlenka je pouze pozorována a mozek na tu myšlenku nereaguje, tak potom k žádnému jednání nedojde.

T: Ale když jak říkáte, neexistuje žádná entita, která by rozhodla jak reagovat, tak co potom rozhoduje o tom, jestli k nějakému jednání dojde nebo nedojde?

Raméš: K jednání dojde, pokud je Boží vůlí, aby k němu došlo. Pokud to není Boží vůlí, tak potom k jednání nedojde.

T: Tvrdíte, že všechny činy, ke kterým dojde jsou Boží vůlí?

Raméš: Ano, jsou Boží vůlí.

T: Konající skrze osobu?

Raméš: Ano prostřednictvím osoby.

T: A je tedy jedno, jestli jde osvíceného nebo neosvíceného? Prostě prostřednictvím kohokoliv?

Raméš: Přesně tak. Jediný rozdíl, jak už jsem řekl, je v tom, že běžný člověk si myslí To je moje jednání, zatímco mudrc ví, že to není ničí jednání. Mudrc ví, že: "Činy jsou konány, události se dějí, ale neexistuje žádný individuální jednající". To je v zásadě jediný rozdíl. Běžný člověk si myslí, že každý jednotlivec dělá to, k čemu dochází prostřednictvím organismu tělo-mysl. Protože mudrc ví, že není nic, co by dělal, tak když dojde k tomu, že nějaké jednání někomu ublíží, udělá všechno proto, aby té osobě pomohl, ale neobjeví se u něho pocity viny.

T: Máte na mysli to, že když někdo jedná takovým způsobem, který skončí poškozením někoho jiného, tak že osoba, která to udělala, jak říkáte, organismus tělo-mysl, není za to odpovědná?

Raméš: To, co říkám, je, že víš, že já jsem to neudělal. Neříkám, že necítím lítost nad tím, pokud to někomu ublížilo. Skutečnost, že to někomu ublížilo, přinese soucit a soucit vyústí ve snahu udělat všechno, aby bolest byla utišena. Ale nebude tam pocit viny. Druhá strana toho je, že dojde k něčemu, co společnost ocení a odmění mě za to. Neříkám, že se neobjeví pocit radosti. Tak jako se objevil soucit v případě něčí bolesti, tak se může objevit radost nebo uspokojení v případě odměny. Ale nebude tam žádná pýcha.

T: Ale chcete říct, že když prostě půjdu a někoho udeřím, tak to nebyl můj čin? Chtěl bych v tom mít naprosto jasno.

Raméš: Původní fakt, původní koncept zůstává: "Někoho jsi udeřil". Objevuje se však doplňující koncept, že cokoliv se stane je Boží vůle, a Boží vůle ve vztahu ke každému organismu tělo mysl je osudem tohoto organismu.

T: Takže si klidně mohu říct: "Co se dá dělat, byla to Boží vůle, že jsem to udělal. Není to moje selhání."

Raméš: Jistě. K činu dojde, protože je to osudem toho organismu tělo-mysl, a protože to je Boží vůle. A další dopady toho jednání jsou také osudem toho organismu tělo-mysl. Když dojde k dobrému jednání, tak je to osud. Například Matka Tereza. Organismus tělo-mysl, známý jako Matka Tereza, byl tak naprogramovaný, že skrze něj docházelo pouze k dobrému jednání. To bylo osudem organismu nazývaného Matka Tereza. A další dopady toho konání byly: Nobelova cena, odměny, ocenění, dary potřebným. To všechno bylo osudem organismu nazývaného Matka Tereza. Na druhou stranu existuje psychopatický organismus, který je naprogramován stejným zdrojem, tak že se skrze něj dějí jen zlé a zvrácené činy. Organismus, jehož osudem je, že se skrze něj dějí tyhle zlé a zvrácené skutky, nazývá společnost psychopatem. Ale psychopat si nevybral, že bude psychopatem. Ve skutečnosti tu není žádný psychopat, pouze psychopatický organismus tělo-mysl, jehož osudem je vytvářet zlé a zvrácené činy. A další následky těchto činů jsou rovněž osudem tohoto organismu tělo-mysl.

T: Tvrdíte, že všechno je předurčené? Že vše je předprogramované už od narození?

Raméš: Ano. Používám slovo naprogramování vzhledem k základním vlastnostem organismu tělo-mysl.
Naprogramování pro mě znamená geny plus vliv okolí. Nemohl sis vybrat rodiče, kterým se narodíš, takže sis nemohl vybrat svoje geny. Stejně tak, jako sis nemohl vybrat prostředí, do jakého se narodíš. Takže sis nemohl vybrat, jak tě tohle prostředí zformuje. A to zahrnuje prostředí doma, ve společnosti, ve škole a v kostele. Podmíněnost, kterou získáš do tří nebo čtyř let života psychologové nazývají základní podmíněností. Pak následují další vlivy, ale to, co vytváří osobnost, jsou geny plus vliv prostředí. A to já nazývám naprogramováním. Každý organismus tělo-mysl je naprogramován jedinečným způsobem. Neexistují dva stejné organismy.

T: Ano, ale není pravda, že existují dva lidé, kteří mají velmi podobné charakteristiky, a přesto se jeden chová úplně jinak, než ten druhý?

Raméš: To je pravda. A proto používám dva termíny: první je naprogramování v samotném organismu tělo-mysl, a druhý termín je osud. Osudem myslím Boží vůli ve vztahu k určitému organismu tělo-mysl, vtisknutou v momentu početí. Osudem některého početí je nebýt zrozen a v tom případě dojde k potratu. Ale nenech se zmást, tohle všechno je koncept. Je to můj koncept.

T: Tvrdíte, že to je koncept a že samozřejmě všechna slova jsou koncepty, ale jak máme vědět, jestli tento koncept reprezentuje pravdu? Já spíš inklinuji k tomu, že každý má vlastní odpovědnost, a že i když existuje jisté množství podmíněnosti, které jsme získali, tak stejně máme možnost se rozhodnout, jak budeme reagovat. Někdo svou podmíněnost dokáže překročit, zatímco jiný v ní může být chycený po celý život. Pokud to někdo dokáže, tak bych řekl, že je to díky tomu, že ten člověk chtěl svoje podmínění překročit a uspěl.

Raméš: Ale pokud k tomu dojde, došlo by k tomu, pokud by to nebyla Boží vůle? Řekněme, že jsou dva lidé. Jeden se snaží překonat svoje omezení a dokáže to a druhý nikoliv. To, co chci říci, je, že u toho, který to dokázal, i u toho, který to nedokázal, se tak stalo, protože to bylo osudem toho konkrétního organismu tělo-mysl neboli Boží vůlí.

T: Ale nemohli bychom stejně říci, že je Boží vůlí, aby každý jednotlivec měl při svém jednání svobodu volby?
Raméš: Ne. Když se tě zeptám: Čí vůle nakonec převládne? Vůle jednotlivce, nebo Boží vůle? Odpověz ze své vlastní zkušenosti, jak často tvoje vlastní vůle zvítězila?

T: No tak řekl bych, že individuální vůle rozhodně občas zvítězí.

Raméš: Nad Boží vůlí? Když něco chceš a snažíš se, abys to získal a dokážeš to, tak k tomu dojde jen proto, že tvoje vůle byla v souladu s Boží vůlí.

T: No například někdo, kdo se stane narkomanem a zůstane jím po celý svůj život. Dalo by se snadno říct, že se rozhodl jít proti Boží vůli a uspěl díky své svobodné vůli.

Raméš: Ale pochop, že jestli toto přijmeš nebo nikoliv, je také závislé na Boží vůli.

T: Já bych řekl, že tomu tak nutně nemusí být.

Raméš: Vidím, že hraješ roli ďáblova advokáta.

T: To ne, jen se snažím zjistit, co je pravda.

Raméš: Ale co je to pravda? Už jsem řekl, že cokoliv říkám, je koncept.

T: S tím souhlasím, ale všechny koncepty nejsou stejné. Některé ukazují na něco, co je pravda, a jiné můžou být úplně nepravdivé.

Raméš: Všechny koncepty se snaží na něco poukázat, ale všechno jsou to stejně jen koncepty. Správná otázka by byla, "Co je pravda, aniž by to byl koncept?"

T: No já myslím, že tvrdit, že všechno je předprogramované, že všechno je osud a že neexistuje možnost volby, vypadá jako extrémní forma redukcionismu. Pak by všechny lidské bytosti byly jako počítače, a tudíž naprosto všechno v nás by už bylo přednastavené.

Raméš: Přesně tak!

T: Ale to by mohlo vést k velmi hlubokému nezájmu o život.

Raméš: Ano, a pokud by k tomu došlo, bylo by to skvělé!

T: Opravdu? Jak by mohlo?

Raméš: Samozřejmě, že ano. Pak cokoliv, co by se stalo, by bylo přijímáno, a tak by nebylo žádné neštěstí, trápení, viny, pýcha, závist, nenávist. Co je na tom špatného?

T: A zbylo tam nějaké místo pro srdce?

Raméš: Srdcem myslíš být nešťastný, cítit se provinile?

T: Ne, ne, to nemyslím.

Raméš: A co myslíš srdcem?

T: Myslím to v nás, co není lhostejné k životu jako takovému.

Raméš: Jak už jsem ti řekl, prostřednictvím organismu tělo-mysl dojde k nějakému činu, a pokud jednotlivec zjistí, že tenhle čin někomu ublížil, tak se objeví soucit. Jak by se mohl objevit soucit, pokud by zde nebylo srdce?

T: Ale mně přijde trochu divné nejdříve někomu způsobit bolest a potom s ním soucítit. Nebylo by lepší mu raději tu bolest vůbec nezpůsobovat?

Raméš: Ale nad tím nemáš žádnou moc! Kdybys ji měl, tak bys to vůbec neudělal.

T: No, na druhou stranu, pokud někdo raději věří tomu, že má nad svým jednáním moc, než aby věřil tomu, že ji nemá, tak potom spíš neudělá něco, co by druhému ublížilo!

Raméš: Tak proč potom lidé nemají moc nad každým svým činem? Na něco se tě zeptám. Člověk má zcela zřejmě výjimečný intelekt, tak výjimečný, že dokázal poslat člověka na měsíc.

T: To je pravda.

Raméš: A také má intelekt, aby věděl, že když udělá určité věci, tak dojde k příšerným událostem. Ví, že pokud vyrobí nukleární a chemické zbraně, tak je lidé použijí a ve světě dojde k hrozným událostem. Takže tedy má intelekt - a pokud má i svobodnou vůli, tak proč to dělá? Proč uvedl svět do stavu, v němž se nachází, když má svobodnou vůli?

T: Uznávám, že situace, kterou popisujete, je šílená. Ale řekl bych, že je to hlavně proto, že lidé mají slabou vůli. A věřím, že lidé to můžou změnit, když budou chtít, když budou mít zájem.

Raméš: A proč to tedy neudělají?

T: Někteří lidé se snaží to změnit. Ale jak už jsem řekl, bohužel vypadá to tak, že většina lidí má velmi slabou vůli.

Raméš: Což znamená, že nemají svobodnou vůli!

T: To, že někdo má svobodnou vůli, ještě neznamená, že musí jednat rozumě. Jako v příkladu, o kterém jste právě mluvil a z něhož je zřejmé, že lidé si často zvolí dělat takové věci, které jsou velmi škodlivé.

Raméš: Myslíš tím, že máme svobodnou vůli zničit svět? Jestliže říkáš, že máme svobodnou vůli zničit svět, tak jinými slovy říkáš, že ničíme svět, protože to chceme udělat, že to děláme s jasným záměrem svět zničit! Svobodná vůle znamená, že chceš něco udělat.

T: Myslím, že problém je spíše v tom, že lidé příliš neuvažují nad důsledky svého jednání. Prostě jen myslí sami na sebe, aniž by přemýšleli, k čemu jejich činy povedou.

Raméš: Ale člověk je nesmírně inteligentní. Proč o tom nepřemýšlí? Moje odpověď je, protože není dáno, aby o tom přemýšlel!

T: Co myslíte tím, že mu není dáno?

Raméš: Není Boží vůlí, aby člověk přemýšlel tímto způsobem. Není Boží vůlí, aby člověk byl dokonalý. Rozdíl mezi mudrcem a běžným člověkem je ten, že mudrc přijímá to, co je, jako Boží vůli, ale, a to je důležité, to mu nebrání v tom, aby dělal to, o čem si myslí, že by se udělat mělo. A co si myslí, že by se udělat mělo, závisí na jeho naprogramování."
Návštěvník
 

Re: Vztahy, zviditelnění se, projekce a pod.

Nový příspěvekod Linda » pon 11. čer 2012 16:40:37

"člověk se nesmí ztotožňovat s tělem, ale s duchem a to stále, při všech možných i nemožných situacích vlastního života"

Co je k tomu nezbytné? Vlastně docela málo: uvědomovat si - teď... teď... teď... každé svoje sebeztotožnění (nejen s tělem, ale i s myslí, s pocity, s emočním tělem), ke kterému bezděčně došlo působením skrytých prográmků. Ten, kdo už není jimi ovlivňovaný, protože je v sobě všechny rozpoznává, nic víc než Fráňovo doporučení nepotřebuje.

Pro ty z nás, kteří jsme k dokonalému vhledu ještě plně nedospěli, platí i Balsekarovo "to, k jakému jednání dojde, se dá dohledat v naprogramování."

Když rozpoznám, čím se zabarvuje moje energie, kterou sdílím s okolím a která zabarvuje i naši vzájemnou komunikaci určitým emočním podtextem, je šance rozpoznat ji - jak to učí dzogčhen - jako čirou Energii v pohybu Obrázek
Uživatelský avatar
Linda
 
Příspěvky: 1010
Registrován: pát 23. zář 2011 12:43:47

Re: Vztahy, zviditelnění se, projekce a pod.

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 11. čer 2012 16:47:57

"Raméš: Ptáš se na to, jak dojde k jednání? Odpovědí je, že energie uvnitř organismu tělo-mysl vyvolá jednání odpovídající naprogramování.

T: Takže jednání, jak vysvětlujete, se pouze děje prostřednictvím osoby.

Raméš: Ano, dochází k jednání. Celá podstata toho, co říkám, je slovy Buddhovými "Události se dějí, činy jsou konány".

T: Z toho, co vím o tom, co učil Buddha, vím, že i on velmi silně cítil, že jedinec je odpovědný za svoje jednání. Není to snad základem celého učení o karmě, o příčině a následku?

Raméš: Nikoliv Buddha!

T: Mám dojem, že Buddha učil o správném jednání. Velmi se soustřeďoval na lidské chování a kladl velký důraz na to, aby lidé správně usilovali a aby se změnili.

Raméš: To už jsou jen další výklady buddhismu. Buddha mluvil jasně. Kdo má kontrolu nad tím, co se děje? Bůh má kontrolu! A to je i základem všech náboženství. A když je toto základem všech náboženství, proč tedy existují náboženské války? Právě ti vykladači způsobují náboženské války! A jak by dokonce i k tomu mohlo docházet, pokud by to nebyla Boží vůle?

T: Je jasné, že věříte, že všechno co děláme, děláme, protože je Boží vůlí, abychom to dělali. Ale mám pocit, že to dává smysl jen v případě člověka, který došel na konec duchovní stezky, který došel na konec ega, protože jednání takové osoby neslouží jejím vlastním zájmům, a proto nemůže způsobovat žádné pokřivení Boží vůle. Ale do té doby, pokud se jednotlivec chová ošklivě k druhým, tak to může být jen nutkavá reakce, vycházející ze sobectví. A v tom případě by to, co říkáte, mohlo sloužit jako omluva pro nehezké a agresivní chování. Ti lidé by prostě řekli Je to Boží vůle. Tak na tom nezáleží.

Raméš: To by mohli, ale to nic nemění na tom, že je to pravda. Tvoje otázka je ve skutečnosti Proč Bůh stvořil svět takový jaký je? Ale pochop, že lidská bytost je pouhým stvořeným objektem, který je částí projevení, které vychází ze Zdroje. Takže moje odpověď je: Stvořený objekt nikdy nemůže poznat svého stvořitele! Dalo by se to přirovnat k tomu, jako kdybys nakreslil obrázek, a v tom obrázku bys nakreslil postavičku. A ta postavička by chtěla vědět za prvé, proč jsi ty jako malíř nakreslil tenhle konkrétní obrázek a za druhé, proč jsi namaloval tu postavičku tak ošklivou! Jak by mohl stvořený objekt někdy pochopit vůli svého vlastního stvořitele? Ale to ti nebrání v tom, aby jsi dělal to, co si myslíš, že bys měl dělat! Přijetí toho, že nic se nestane, pokud to není Boží vůle, žádné osobě nebrání, aby dělala to, co si myslí, že by měla dělat. Co jiného můžeš dělat?

T: Ale na základě takového uvažování, jak už jsem říkal, by mohlo být velmi snadné dojít k závěru No dobře, všechno je vůle Boha, a tak nezáleží na tom, co se stane, a potom se přestat snažit.

Raméš: Myslíš jako Proč bych tedy měl vůbec ráno vstávat z postele?

T: Ano, proč bych se měl vůbec o něco snažit?

Raméš: Na to je odpověď, že energie uvnitř tohoto organismu mysl-tělo nedovolí, aby ten organismus zůstal nečinný po delší dobu. Energie bude vytvářet každou vteřinu nějakou činnost, fyzickou nebo mentální, přesně podle naprogramování a osudu toho konkrétního organismu, což je Boží vůlí. Ale to ti nebrání, pokud si stále myslíš, že jsi jednotlivec, abys dělal, co si myslíš, že dělat máš. To, co ti říkám, ve skutečnosti znamená, že to, co si myslíš, že bys v jakékoliv situaci měl dělat, je přesně to, co Bůh chce, aby sis myslel, že máš dělat! To znamená, že přijetí Boží vůle ti nebrání v tom, abys dělal to, co si myslíš, že bys měl dělat. Chápeš? Ve skutečnosti to nemůžeš nedělat!"
Návštěvník
 

Re: Vztahy, zviditelnění se, projekce a pod.

Nový příspěvekod Linda » pon 11. čer 2012 16:52:50

Raméš Balsekar v knize "Mír a harmonie v každodenním životě":

"Neodchýlili jste se od svého přirozeného stavu pokaždé, když vás přepadl hněv nebo když se objevila touha. V takové situaci je nejdůležitější si vzpomenout, že přijde-li některý ze smyslů do kontaktu s příslušným objektem – když oči něco uvidí nebo uši uslyší – tak ať se objeví cokoliv, hněv nebo úzkost nebo soucit či cokoliv dalšího, jde o přirozenou, biologickou či mechanickou reakci psychosomatického organismu, která závisí na jeho konkrétním naprogramování. A tak přijme-li se tato reakce jako taková, k žádné zapletenosti nedojde. K zapletenosti, která vás vytáhne z vašeho přirozeného stavu, dojde jen tehdy, když se s touto reakcí ztotožníte: ´Jsem rozhněvaný, jsem vystrašený, a to se mi nelíbí.´ Dokud k tomuto osobnímu zapletení nedojde, pouhé vyvstání reakce vás z přirozeného stavu nevytáhne."
Uživatelský avatar
Linda
 
Příspěvky: 1010
Registrován: pát 23. zář 2011 12:43:47

Re: Vztahy, zviditelnění se, projekce a pod.

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 11. čer 2012 17:02:21

zajímavá je reakce redaktoru časopisu EnglightenNext pana Chris Parisha, který vedl z Balsekarem tento rozhovor v roce 1998 ...

"Provrávoral jsem kolem vrátného a ocitl jsem se v rušných ulicích Bombaje. Moje mysl vířila. Jak jsem si razil cestu davem lidí, ptal jsem se sám sebe, jak může tak inteligentní a vzdělaný člověk jako Raméš Balsekar skutečně věřit, že vše je předurčeno? Že ještě před narozením je náš osud vyryt do nějaké druhu nehmotné žuly? Myslí opravdu vážně, že celý náš život, který je nekonečným proudem výběrů a rozhodnutí, spousty možností, kterými ho pro sebe utváříme, někdy lépe, někdy hůře, je od prvního nádechu hotová věc? Zatímco jsem odbočil do postranní uličky a hledal jsem kavárnu, abych si odpočinul od chaosu ulice, v mé hlavě se odvíjely problematické části našeho rozhovoru. Přemýšlel jsem: Ano "Buď vůle Tvá" je skutečně základem většiny náboženství, ale pro největší mystiky a světce, kteří taková prohlášení v minulosti učinili, odevzdanost do Boží vůle znamenala mnohem víc než pouhé přijetí, že není nic, co by někdo mohl udělat, aby ovlivnil okolnosti svého života. To, na co se tradičně odkazuje jako na Boží vůli, je to, co člověk objeví, až když úplně odloží ego, když všechny sebestředné motivy vyhasly, potom člověk zůstane odevzdaný a koná Boží vůli, ať už je to cokoliv! Odevzdanost u Ježíše, Ramakrišny nebo Ramana Mahárišiho je jedna věc. Tvrdit ale, že tohle platí pro každého, vypadá jako velmi nezvyklá nebo dokonce přímo nebezpečná forma bláznovství, kterou by člověk mohl obhajovat ty nejextrémnější druhy jednání. Balsekarova slova, že To, co si myslíte, že byste v dané situaci měli dělat ... je přesně to, co Bůh chce, aby jste si mysleli, že máte dělat, znamená, že podle něho osvícený Buddha vykonává úplně stejně Boží vůli jako seriový vrah, který útočí na svou další oběť.

Očekával jsem, že při rozhovoru projeví nějaký nesouhlas. Ale ani Balsekarovy knihy, ve kterých jsou tyhle myšlenky jasně a opakovaně vyjádřené, mě nepřipravily na setkání s ním samotným. Jak k tomu došel? A proč? Moje myšlenky se pořád znovu vracely k rozhovoru, k tomu jeho klidnému prohlášení, že i když někomu ublížíme, není třeba cítit vinu, k tomu, že nejsme odpovědní za svoje činy, k tomu, že i Hitler byl jen pouhým nástrojem, skrze který došlo k událostem, které měly nastat. K jeho ujištění, popírajícímu zdravý rozum, že nemáme možnost ovlivňovat svoje vlastní chování a ani ovlivňovat chování druhých. A všechno to kolem jeho scifi popisu každého z nás jako psychosmatického organismu tělo-mysl, který koná podle naprogramování.

Skrze smog jsem před sebou uviděl vchod do čajovny, a jak jsem vstoupil dovnitř, tak jsem s úlevou zjistil, že se jedná o klidné místo, které jsem hledal. A tam, u jednoho z mnoha prázdných stolků, v okamžiku, kdy příšerně přeslazený čaj s mlékem prošel přes moje rty, se to stalo, udeřilo mne to jako blesk. Nepil jsem čaj! Neseděl jsem u stolu! Ve skutečnosti jsem nebyl ten, kdo vstoupil do čajovny. A nebyl jsem ten, kdo byl před chvílí hodinu týrán při diskusi s tím mužem. A najednou se zdálo, že to je on, kdo má zdravý rozum. Ve skutečnosti jsem nikdy nic nedělal. Bylo to, jako by břemeno, které jsem nesl celý svůj život, bylo vyzvednuto horkovzdušným balónem do oblak, odneseno pryč, aby se už nikdy nevrátilo. Všechny ty roky, kdy jsem se trápil, abych byl lepší, upřímnější a ušlechtilejší lidskou bytostí, všechno to úsilí, které jsem vynaložil, abych se zbavil svých sklonů k povyšování, sobectví a agresivitě, všechno to bylo hloupě, nesmyslně a zbytečně založené na pro mě důležité představě, že mám svůj osud ve svých rukou, a na dětinském předpokladu, že co jsem udělal pro ostatní, má nějaký význam. Jak jsem mohl tak dlouhou dobu žít v takovém omylu? Ale počkat, to jsem nebyl já, kdo žil v omylu! A jako kdyby se rozestupovaly mraky, tak jsem jasně viděl, že to, co jsem považoval za svůj život, byl ve skutečnosti jen mechanický proces. Osoba, o které jsem si myslel, že jsem to já, byla jen stroj. A svět, o kterém jsem si myslel, že v něm žiju, nebyl jak jsem se domíval světem lidské složitosti, ale světem mechanické jednoduchosti, světem dokonalého řádu, matematická hra v pohybu od počátku času.

V okamžiku, kdy se dokonalá jednoduchost Božího plánu přede mnou začala otevírat, skrze moje žíly se jako proudy nezkrotné řeky začaly rozlévat extatické záchvěvy absolutní svobody od trápení, od starostí, od závazků, od pocitů viny. A s tím mě obklopil naprostý mír, naprosté ustání jakéhokoliv napětí, s poznáním, že bez ohledu na nejistotu, která mě čeká, bez ohledu na to, jak zdánlivě těžkým rozhodnutím budu muset čelit, můžu vždycky zůstat v klidu, protože ať se rozhodnu jakkoliv, bude to přesně to, co Bůh chce, abych udělal. Mystický pocit Neznámého, který mě tak dlouho přitahoval, se vypařil. Ostatní v kavárně se otáčeli, jak jsem se hlasitě rozesmál dlouhým břišním smíchem a přemýšlel nad tím, jaká by to byla fantastická hra života, kdyby každý pochopil, jak to ve skutečnosti je ..."

celé lze přečíst na http://www.turija.cz/article/10428.bliz ... eho-druhu/
Návštěvník
 

Re: Vztahy, zviditelnění se, projekce a pod.

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 11. čer 2012 17:10:58

pocit osobního jednání, jakožto oddělené osoba já verzus ostatní svět - není vlastní naší přirozenosti, je to základní jádro pudla - jak už bylo upozorněno je to pomyslné a všechny následné prográmky z toho vyvstávají ...

Naprogramování se vytvářelo po celou dobu, kdy jsme se ztotožňovali s obsahy své mysli a s fyzickým tělem, a nakonec začalo fungovat autonomně. Proto sebeztotožnění s emocí nebo myšlenkou proběhne tak rychle, že se to nedá ovlivnit. Pak se ztotožnění buď rozpozná, nebo nerozpozná.

Tohle je dobrá zpráva:

Raméš Balsekar v knize "Mír a harmonie v každodenním životě":

"Neodchýlili jste se od svého přirozeného stavu pokaždé, když vás přepadl hněv nebo když se objevila touha. V takové situaci je nejdůležitější si vzpomenout, že přijde-li některý ze smyslů do kontaktu s příslušným objektem – když oči něco uvidí nebo uši uslyší – tak ať se objeví cokoliv, hněv nebo úzkost nebo soucit či cokoliv dalšího, jde o přirozenou, biologickou či mechanickou reakci psychosomatického organismu, která závisí na jeho konkrétním naprogramování. A tak přijme-li se tato reakce jako taková, k žádné zapletenosti nedojde. K zapletenosti, která vás vytáhne z vašeho přirozeného stavu, dojde jen tehdy, když se s touto reakcí ztotožníte: ´Jsem rozhněvaný, jsem vystrašený, a to se mi nelíbí.´ Dokud k tomuto osobnímu zapletení nedojde, pouhé vyvstání reakce vás z přirozeného stavu nevytáhne."
Návštěvník
 

Re: Vztahy, zviditelnění se, projekce a pod.

Nový příspěvekod rosada » pon 11. čer 2012 17:18:37

Petra píše:
rosada píše:
Když (já) ve skutečnosti nic nedělám, tak co mi brání (mně) v tom vzít samopal a jít postřílet dvacet lidí? To je to, na co se ptáš, že ano?


Dost děsivá otázka...
ale čistě logicky - Když nic nedělám, kdo postřílí ty lidi?


No, naprogramováni přece. ;)

Když na to nejsi naprogramovaná, tak to neuděláš.
:)


No, ano.
Taková otázka vyvstává, protože nevím, jak jsem naprogramovaná a je tu tedy strach, že když všechno pustím, hlavně tu sebe-kontrolu, tak se stane něco, co nemohu nikterak ovlivnit. Myslím, že (my Evropané zvlášť) jsme přísně vychováváni k sebe-kontrole. Protože ..."když ztratíš kontrolu, budou se dít hrozné věci", je to ale opravdu tak?
Proto tak, jednoduchá věc jako říct si " Děj se", je tak těžká.
Varovných hlasů o ztrátě zodpovědnosti, jsme jistě taky slyšeli dost a dost. Jak z toho ven?
Kdysi jsem četla:
Otázka: Proč jsou války?
Odpověď: Aby si bůh mohl sám na sebe zastřílet

Ale řekněte, kdo takovou odpověď z kousne a pochopí, že to může být proneseno s úsměvem :)
:what:
Uživatelský avatar
rosada
 
Příspěvky: 1241
Registrován: úte 20. zář 2011 10:22:05

Re: Vztahy, zviditelnění se, projekce a pod.

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 11. čer 2012 17:19:33

zpátky ke Drtikolovi -

"A viděl Bůh, že je to dobré - tím jsem tedy začal. Tedy, já nemám právo Mu kritizovat Jeho Dílo, nebo hanět neb tím opovrhovat. Tím jsem si ohromně zjednodušil celou moji cestu. Tedy začal jsem považovat vše za dobré, neboť On to učinil. Abych od uvažování přešel k jistotě, začal jsem o věcech, které mě potkávaly, myslet znovu, oprošťovat a jak já říkám, zapustil jsem to do Jeho Božského Světla. A On mi to vracel objasněné, osvětlené Jeho Moudrostí. Z toho mi přišlo poznání: přestal jsem myslet na Něj a začal jsem myslet Jím, jednat Jím, mluvit Jím. Přestal jsem jít cestou k Němu a rázem jsem se postavil na Jeho stanovisko. Byla to naprostá katastrofa. Celý svět, celé mé vědění, celé mé já se rozbilo na cimprcampr, že z toho byl úplný otřes, zemětřesení. A tu jsem poznal v okamžiku, jak je to hrozně jednoduché k Němu dojít. Prostě - vyhodit sama sebe, celou dušičku i s tělem, se vším, s myšlenkami, s vůlí, touhou, plány, se všemi ctnostmi i nectnostmi, hříchy a dobrými skutky - to jest, změnit vědomí, přestat mít vědomí lidské, vědomí oddělenosti, dvojnosti a dosadit na trůn Jeho Vědomí."

tady je vidět, jak pak působí když se vezme za svý - vše je ON ... vše je vůle Boží :)
Návštěvník
 

Re: Vztahy, zviditelnění se, projekce a pod.

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 11. čer 2012 17:23:15

rosada píše:
No, ano.
Taková otázka vyvstává, protože nevím, jak jsem naprogramovaná a je tu tedy strach, že když všechno pustím, hlavně tu sebe-kontrolu, tak se stane něco, co nemohu nikterak ovlivnit. Myslím, že (my Evropané zvlášť) jsme přísně vychováváni k sebe-kontrole. Protože ..."když ztratíš kontrolu, budou se dít hrozné věci", je to ale opravdu tak?
Proto tak, jednoduchá věc jako říct si " Děj se", je tak těžká.

Varovných hlasů o ztrátě zodpovědnosti, jsme jistě taky slyšeli dost a dost. Jak z toho ven?

Kdysi jsem četla:

Otázka: Proč jsou války?

Odpověď: Aby si bůh mohl sám na sebe zastřílet


Ale řekněte, kdo takovou odpověď z kousne a pochopí, že to může být proneseno s úsměvem :)
:what:


ať si tom myslíš a věříš čemu chceš, stejně to rosada nemá a nikdy neměla pod kontrolou a mít nebude :what:
Návštěvník
 

Re: Vztahy, zviditelnění se, projekce a pod.

Nový příspěvekod rosada » pon 11. čer 2012 17:35:46

no, nemá :)
Uživatelský avatar
rosada
 
Příspěvky: 1241
Registrován: úte 20. zář 2011 10:22:05

Re: Vztahy, zviditelnění se, projekce a pod.

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 11. čer 2012 17:38:22

Návštěvník píše:ať si tom myslíš a věříš čemu chceš, stejně to rosada nemá a nikdy neměla pod kontrolou a mít nebude

Tvým internetovým připojením k nám promlouvá samotný bůh a vede si tu monolog sám se sebou.? Proč tak složitě?
Návštěvník
 

Re: Vztahy, zviditelnění se, projekce a pod.

Nový příspěvekod rosada » pon 11. čer 2012 17:41:08

a proč ne?
Uživatelský avatar
rosada
 
Příspěvky: 1241
Registrován: úte 20. zář 2011 10:22:05

Re: Vztahy, zviditelnění se, projekce a pod.

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 11. čer 2012 17:55:52

otázkou je pak co vlastně můžeme dělat ?

slovy Balskera

"Co můžeme dělat?

"Situace je přesně stejná jako ona tradičně známá situace, kdy lék bude účinkovat jen tehdy, nebudete-li při jeho polykání myslet na opici: samotná tato podmínka se stane paměťovou stopou opice a kdykoliv se chystáte vzít si lék, dotyčná stopa se okamžitě objeví. Je to příklad patové situace, v níž se člověk nachází téměř každou chvíli, když uvažuje a jedná jako samostatná entita. Jedinou možnou reakcí na to je dokázat plně přijmout, že – řečeno Buddhovými slovy – „Události se dějí, dochází k jednání, není tu ale žádný jednotlivec, který by cokoliv dělal.“

Na otázku „Co mám v každém okamžiku dělat?“ existuje jen jediná odpověď: dělejte to, o čem si myslíte, že byste to dělat měli, s plným pochopením, že neexistuje nikdo, kdo jedná. Ať potom dojde k jakémukoliv jednání, bude to spontánní, přirozené (božské) jednání, protože se ho neúčastní žádná individuální entita. Jistým náznakem takovéhoto přímého vnímání by mohlo být nejasné tušení naprosté svobody jako důsledku toho, že nemůžeme sami rozhodovat, což je něco docela jiného než pocit frustrace.

V takové chvíli totiž dojde k tomu, že stěny vězení dualismu se nečekaně zhroutí, člověk se nachází v úplně jiném světě a najednou zjišťuje, že spontánní, ne-volní jednání tu skutečně bylo odjakživa a že osobní rozhodování bylo jen iluzí. Je to, jako kdyby člověk byl v proudu života, který ho nesl, a evidentní snaha plavat proti proudu byla nejen naprosto neúčinná, ale i úplně zbytečná.

Jinak řečeno dualismus mezi mnou a ´ostatními´, mezi pozorovatelem a pozorovaným, mezi hledajícím a hledaným se rozplyne v přímém vnímání, že všechno je to zpředmětněné, jelikož je to prožíváno ve snové hře, kterou ´prožívání´ je: existuje jedině ´myšlení´, ´dělání´, ´zakoušení´ bez individuálního jednajícího, který by kteroukoliv z těch věcí dělal.

Všechen dualismus je iluzí, všechno jednání je spontánní a uplatňování vlastní vůle je čistá iluze. Jakmile se to jasně pochopí, člověk přestane hledat dokonalé řešení. Když vidí, jak iluzorní je vlastní vůle, dělá všechno přesně tak, jak to podle Boží Vůle, podle vesmírné Zákonitosti má probíhat. Ze stejného důvodu začne být zřejmé, že opravdu není vůbec nutné usilovně se snažit pomocí cvičení a různých metod – opakováním afirmací, výroků či myšlenek, slov nebo nějakými jinými aktivitami – odhalit něco, co tu odjakživa bylo. Všechny snahy poznat Tao označuje taoistická filozofie jako „šlapání na hada“, protože Tao je vším."

a další k tomu je zde http://www.inspiruj.cz/viewtopic.php?f=92&t=1569
Návštěvník
 

Re: Vztahy, zviditelnění se, projekce a pod.

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 11. čer 2012 18:09:43

Návštěvník píše:Všechen dualismus je iluzí, všechno jednání je spontánní a uplatňování vlastní vůle je čistá iluze. Jakmile se to jasně pochopí, člověk přestane hledat dokonalé řešení.

No, když dojdeš a poznáš, pak si už jen pluješ. To dělá každý,i neosvícený, třeba když se naučíš dobře řídit auto, pak si můžeš během řízení auta ......třeba hádat se spolujezdcem, jde jen o zažití naučeného, aby se už nemuselo myslet na poučky, ale řídilo se to jaksi samo. Nic nového pod sluncem.
Návštěvník
 

Re: Vztahy, zviditelnění se, projekce a pod.

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 11. čer 2012 18:16:50

Návštěvník píše:
Naprogramování se vytvářelo po celou dobu, kdy jsme se ztotožňovali s obsahy své mysli a s fyzickým tělem, a nakonec začalo fungovat autonomně. Proto sebeztotožnění s emocí nebo myšlenkou proběhne tak rychle, že se to nedá ovlivnit. Pak se ztotožnění buď rozpozná, nebo nerozpozná.



tohle ztotožnění s vymezenou osobou já versus svět vzniká kolem 2 roku v dětství, převzato od rodičů ... postupně dochází k individualizaci v rámci s totožnění ... a dále jsme v tom jen dál a dál utvrzování a utvrzování ...

slovy Balsekera

"Jak vzniká ego?

"Dítě žije ve svém malém kouzelném světě a život, který prožívá se svými rodiči a hračkami, ho plně uspokojuje. Ani čas, ani vnější svět ho nijak neznepokojuje. Nemá potřebu něco dokázat nebo něco znamenat v zevním světě...

Jak dítě vyrůstá, jeho podmíněnost se stále zvětšuje. Říká se mu – a ono tomu věří – že když bude slušné a pracovité, bude se mu v životě všechno dařit a bude šťastné. Jeho současná zkušenost ale ukazuje, že slušnost a píle k úspěchu vždycky nevedou a že ani tvrzení „Co zasejete, to sklidíte“ pokaždé neplatí. Má už zkušenost, že něco se zaseje a poměrně často sklidí někdo jiný! Takový zásadní rozdíl mezi očekáváním a výsledkem má za následek spoustu rozpaků a frustrace. Dítě tak je ve svých deseti letech bezradné a dezorientované.

Pravda je taková, že život takto prostý a přímočarý není a dokud si člověk neuvědomí základní principy ´života´ takového, jaký je, nemůže se vyhnout dezorientaci a frustraci. Život jak ho známe se zakládá na principu, že podstatou všeho projeveného je – na rozdíl od současného okamžiku – neustálý sled změn, probíhajících horizontálně od narození ke smrti. Jakmile se vnímající bytost ´narodí´, ať je to hmyz, pták, zvíře nebo člověk, oživené vědomí naplní tvora touhou žít a nepoddat se smrti. To je to neslavné ego, ztotožněnost individuálního organismu s vůlí nepřipustit, aby život probíhal tak, jaký je. Později tato příměs obsahuje u lidské bytosti i ´svobodnou vůli´ a spolu s intelektem i pocit ´já osobně jednám´."

http://www.inspiruj.cz/viewtopic.php?f=92&t=1569#p10329

slovy Richarda Langa:

" ... Od prvního dne lidé kolem mě říkají, kdo jsem; oni odrážejí zpět, jak mě vidí. „Krásné malé dítě!". Samozřejmě z počátku nerozumím jejich slovům, ale tato slova se neshodují s tím, co cítím. Já nejsem malé dítě, já jsem prostorem pro svět! Já ještě nepřijímám jejich pohled na mě.

Jak vzrůstá moje pochopení jazyka, začínám se učit vidět sebe, jak mě vidí ostatní. V představivosti cestuji několik metrů před sebe, otáčím se a pozoruji sám sebe z té vzdálenosti skrze oči ostatních; s hlavou na mých ramenech. Postupně se učím, že to dítě v zrcadle není další dítě, ale já sám – to je (s několika úpravami) co ostatní vidí, když se dívají mým směrem. Ačkoliv z mého pohledu jsem bezhlavý, prostorný, neomezený, nikdo v mém světě nepřijímá tento můj soukromý pohled. Ve skutečnosti pokud se o tom zmíním, ostatní se mě vysmívají. Tak začnu přehlížet a slevovat svůj vlastní prostorný pohled na sebe. A začínám velkolepé zde v mé centrální beztvářnosti měnit za tvář, kterou já vidím tam v zrcadle, za tvář o které ostatní říkají, že je zde, třebaže já ji nikdy zde neviděl. Ve společnosti ostatních přijímám (představuji si) sebe tváří v tvář k nim, moje představená tvář zde čelí tvářím ostatních vnímaných tam. Učím se hrát tuto hru – Hru Tváří – ačkoliv si nejsem vědom, že jde o hru. Podstatou této hry je předstírání, že mám tvář, kde nemám žádnou a přijímám to tak důkladně, že jsem o tom přesvědčen.

Můj vzrůstající pocit vnímání sebe, jak mě vidí ostatní mě odlišuje od zvířat ve smyslu, že zvířata nepřijímají oddělenost, jako lidé. Povalující se kočky si nepředstavují, jak se jeví ostatním kočkám – v žádném případě neobdivují (anebo nenávidí) svůj sebe-obraz (pozorujte např. zvířata reagující na svůj odraz v zrcadle).

Proč začíná tento posun vidění sebe sama na z pohledu ostatních? Teď, když jako dítě jsem schopen dělat více věcí fyzicky a skrze řeč mohu lépe komunikovat, chci být součástí toho co je kolem mě, chci se přidat a zapojit do výhod bytí člověkem, chci být plnohodnotným členem společnosti. Základní podmínkou pro účast je znalost, kdo jsem v očích ostatních a přijetí odpovědnosti za sebe jako za člověka. Tak začínám přijímat, že jsem věc oddělená od ostatních. Mám jinou volbu? Žádná jiná možnost není. Mimochodem, odmítnutí být jedním v zrcadle a také nepřijetí pohledu ostatních, by jistě vedlo ke zkušenosti vážného osamocení a bezvýznamnosti, tedy ne že bych to věděl.

Dokonce ačkoliv jsem přijal ve svém vědomí zde, co jsem pro ostatní tam (malé dítě), moje sebeuvědomění je stále částečné. Častokrát zapomínám, jak vypadám, protože můj vlastní obraz ještě není pevně ukotven v mysli. V těchto požehnaných dětských hodinách, slastného nevědomí si svého obrazu, jak zářivý a živý se zdá svět. Při pohledu na květinu vidím květinu čistě bez představ tváře na cestě, ne sebe odděleného od okvětní lístků, té vůně a té struktury. Nevidím květinu, sám jsem viděním květiny. Bez popisování tohoto v těchto termínech prostě jsem květinou. Když si hraji s ostatními dětmi nebo sám, má plná pozornost jde do toho, co dělám – poloviční pozornost ještě není spojená s tím, jak vypadám. Nerozdělený tímto způsobem, mám spoustu energie. Zatím ještě nezaměřený na to co si o mě ostatní myslí, jsem originální a vynalézavý v mé hře, bezstarostný, tvořivý, proud inspirace přichází bez (ne)myšlení uvnitř. Jednoduše zatím nemyslím na sebe uvnitř lidského tvaru, nebo uvnitř jakéhokoli tvaru. Je pro mě snadné experimentovat s bytím ve všech věcech: jeden moment jsem pták, příště zase lev nebo vlak. Ale pak jde máma nebo táta kolem a říkají k mému chování: "Ty nejsi pták, ty jsi dítě!" Náhle si vzpomenu na jejich pohled na mě. Ale (k jejich zklamání!) právě tak náhle zapomenu a jsem ptákem znovu – prozatím kdykoliv! Těším se ze snadné intimity s jinými, protože jsem prostorem pro ně, nevědomí si v těchto chvílích oddělenosti bytí tváří v tvář k nim, být vzdálený od nich, být věcí rostoucí před nimi a věc oddělená od nich. Neomezen ještě starostmi a dojmy ostatních, jednám jednoduše a otevřeně.

Na cestě směrem k dospělosti dává dětství přednost dospívání, času kdy je nutné zintenzivnit svojí identitu. Kdo jsem Já? Kam patřím? Co chci dělat ve svém životě? V tomto období života není významná otázka „Kdo jsem pro sebe v mém centru?", ale „Kdo jsem ve vztahu k ostatním ve světě? Během této doby nechci být „nikdo" a „ne-entita", já chci být někdo, dokonce výjimečný někdo. Můj pohled na sebe sama v centru, kde jsem ne-věc, prostor, ticho není v popředí mého vědomí.


Úroveň druhá – dospělí (pohled dovnitř)

Jako dospělý cítím oddělenost prakticky po všechen čas. Vidím sebe, jak mě vidí ostatní. I když už vědomě nepřemýšlím o tom, jak vypadám, oddělenost je moje běžná pozice. Hraji Hru Tváří a automaticky se ztotožňuji se svým zjevem. Druhá osoba na mě může jen zběžně pohlédnout a hned se cítím jako pod inspekcí nebo jako na přehlídce, vědom si svého zjevu tak či onak. Jsem hluboce přesvědčen, že jsem tím, jak vypadám a úplně vypustím šílenou představu bezhlavosti, neomezeného bytí a prostornosti pro ostatní. Vytlačím z vědomí svoje vlastní hledisko. Při pohledu do zrcadla, nemám žádné pochyby a jsem tou osobou. Jsem si jist tváří v tvář s ostatními, že jsem se narodil a zemřu, že jsem 'jen člověk' – nejsem pták, nebo lev, nebo Bůh. Zkrátka ztotožňuji se svým zjevem a ignoruji být neomezeným. Všechny moje vztahy a odpovědi jsou založené na tomto pohledu na sebe. Scvrkl jsem se z prostoru pro všechny věci (z první úrovně) na bytí „jediné věci" proti všem dalším věcem (úroveň druhá).

Na jedné straně mě toto umožňuje fungovat v dospělém světě a těšit se z ohromných výhod. Nyní jsem si vědom své individuality a jsem si vědom dobrodružství života – jsem jedinečným odděleným členem společnosti. (Nemohl bych být člen společnosti, kdybych nebyl oddělený. Pokud bych zůstal v prvním stupni, potřeboval bych instituční péči.)

Na druhé straně, hluboce uvnitř cítím, že něco není úplně v pořádku. Něco chybí. Popření a potlačování mé centrální prostorovosti vrhá stíny na můj život. Ačkoli jsem ve skutečnosti neztratil mou prostorovost, cítím se neúplným, ale nejsem si zcela jist, co jsem ztratil. Jako dítě jsem si užíval bytí nadčasového středu a vlastnictví světa, neomezenosti, ne-oddělenosti od čehokoliv; neznalosti jiného způsobu bytí. Teď jsem jen krátkým zábleskem ve vesmíru, který mě celkem vzato ani nevnímá díky své prostornosti. Není divem pokud se cítím opuštěný a odtržený, nedůležitý, nepoznaný, ztracený a bezvýznamný, rozhněvaný a deprimovaný... A není ani překvapením, jestliže trávím svůj čas zkoušením znovu nalézt svůj význam a smysl v tolika z cest které znám: ve skrze moc, bohatství, slávu, lásku a sex .... Z pozice bytí jediného vlastníka světa jsem se omezil na vlastnictví almužny. Z bytí všeho, jsem hromádkou popela. Závoj překryl okouzlující krásný svět, který jsem znal jako dítě. Moje bezstarostnost a nadšení byla nahrazena nebezpečím a lhostejností, důvěrnost vzdáleností, bezčasovost změnou a smrtí. Je samozřejmé, že se cítím podvedený a oloupený, byl jsem oloupen a podveden. Hluboce uvnitř se samozřejmě obávám hromady mečů Damoklových visících mě nad hlavou. Všude hledám mír a nejasně si pamatuji nevinnost dětství; a jeho světlost, radost a údiv. Matně si připomínám originalitu a otevřenost směrem k jiným, nic nevylučující lásku a pátrám po tom všude. A tak dále. Ztráta mého Skutečného bytí ovlivňuje každou oblast mého života.

Netrpím tímto způsobem, pokud stále zůstávám "dítětem ve svém srdci" a jsem více nebo méně nevědomky ve spojení s mou prostorovostí, s čím já opravu jsem."

http://www.mozaika.bloguje.cz/848283-co ... entitu.php
Návštěvník
 

Re: Vztahy, zviditelnění se, projekce a pod.

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 11. čer 2012 18:20:06

Návštěvník píše:
Návštěvník píše:Všechen dualismus je iluzí, všechno jednání je spontánní a uplatňování vlastní vůle je čistá iluze. Jakmile se to jasně pochopí, člověk přestane hledat dokonalé řešení.

No, když dojdeš a poznáš, pak si už jen pluješ. To dělá každý,i neosvícený, třeba když se naučíš dobře řídit auto, pak si můžeš během řízení auta ......třeba hádat se spolujezdcem, jde jen o zažití naučeného, aby se už nemuselo myslet na poučky, ale řídilo se to jaksi samo. Nic nového pod sluncem.


kdo řídí snový autobus ?

http://www.mozaika.bloguje.cz/859475-kd ... utobus.php

:D
Návštěvník
 

Re: Vztahy, zviditelnění se, projekce a pod.

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 11. čer 2012 18:36:12

Návštěvník píše:kdo řídí snový autobus ?

Sousedka?
Návštěvník
 

Re: Vztahy, zviditelnění se, projekce a pod.

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 11. čer 2012 18:55:46

Návštěvník píše:
Návštěvník píše:kdo řídí snový autobus ?

Sousedka?



nikdo ... NIC ho řídí ... jede to samovolně tak jak má :D
Návštěvník
 

PředchozíDalší

Zpět na Rosada

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník