Cíl naší životní cestyVšichni jsem poutníky na této zemi, i cíl naší cesty je společný nám všem, toliko cestu vyhledává si každý jinou, dle vlastní své vůle. Každý poutník má však znáti konečný cíl své pouti, aby si dle toho připravil dobře také plán své cesty, která jej má k tomu cíli dovésti. Na tomto plánu, a zejména na jeho správném dodržování záleží velmi mnoho, neboť dle toho, jaký byl plán a jak dalece byl zachováván, dopadne celá naše životní pouť a její výsledky. Buď půjdeme cílevědomě přímo, a pak prožijeme svoji pouť životem radostně a šťastně, nebo budeme blouditi a zažijeme na své cestě mnoho útrap, starostí a bolestí.
Proto je velmi důležité znáti dobře konečný cíl své cesty a vědomě usilovati o to, abychom se k němu přiblížili co možno nejpřímější, tedy nejsprávnější cestou.
Cíl jest nám dán, cestu k němu si však volíme sami, a to svým rozumem a svobodnou vůlí. Vedle nich máme však také každý svého duchovního vůdce a ochránce, aby nás, náš rozum nezavedl na nesprávnou cestu, a proto máme tohoto vůdce poslouchati.
Velmi něžnou a jemnou pomocnicí naší na cestě životem je také naše duše, která – jsme-li tiši a v klidu – mluví k nám v našem nitru a pomáhá nám i myšlenkami, abychom nezbloudili. Ona se stará o naše sblížení s Duchem, který má býti náš rozum osvícen, aby nás nezavedl na špatnou cestu. Naše cesta životem bude tehdy správná, uvědomíme-li si, že život náš je nejkrásnějším tvůrčím činem, jehož my sami jsme účastni, a proto první naší povinností jest – naučiti se milovati život. Z lásky k životu vypučí vždy ty nejkrásnější květy, život provázející, a to: moudrost – dovednost – mírumilovnost – snášenlivost a síla.
Nezapomínejme také nikdy, že žijeme duší a pracujeme rozumem a že žíti a pracovati znamená tolik, jako býti pánem všeho.
S tímto vědomím dojdeme pak jistě a nejsprávnější cestou svého konečného cíle.
A jaký jest tento konečný cíl našeho života?
Absolutní cíl naší životní cesty jest navrácení se tam, odkud jsme přišli, tedy k Bohu. Na této cestě jsou však různé stupně, různé etapy, kterých musíme dosáhnouti dříve, než dojdeme k cíli konečnému.
Bližší cíl pro nás je – dospěti do Království nebeského. Nejbližším cílem naším, pokud žijeme na pozemské pláni, jest – vybudovati ve svém nitru ono toužebné království Boží, v němž by mohl trvale sídliti a kralovati sám Kristus – Bůh – Láska.
Kdo však z dnešních lidí se stará o to, aby touto cestou dospěl svého spasení? Dnešní člověk stará se o všechno možné, co těsně souvisí s hmotou. Stará se o to, aby se jeho tělo mělo dobře, aby žil v blahobytu, zábavách a prázdných radovánkách, ale na duši svou a na celý život věčný zapomíná úplně. A stejně zapomíná na něj i ten, který celý svůj životní zájem věnuje jen práci, existenčním starostem, neb dokonce boji s chudobou a nedostatkem. Nikdo dnes, v tom překotném tempu života, nenalézá klid pro svoji duši, a marně hledá uspokojení, protože celý život jeho jest jen přehlušováním, potlačování vlastního svědomí. Ba, dnešní člověk se ani nesnaží o to, aby se v tichu a klidu zaposlouchal do hlasu svého nitra, aby dolehl k němu jemný hlas jeho vlastní duše, která se neustále snaží přivésti jej na správnou cestu.
Bezdechý životní spěch za hmotou maří všechno ušlechtilé snažení duše přivésti člověka k jediné správnému a šťastnému životu, kterého může dosáhnouti jen tehdy, bude-li přede vším ostatním usilovati o to, aby vybudoval v sobě Království Boží.
To je tedy naše první etapa, náš prvý stupeň, na nějž musíme vystoupiti. Toto vybudování Království Božího v sobě, to jest to nejmenší, co Otec náš Nebeský od nás žádá, a čeho musíme dosáhnouti všichni, kdož chceme ještě v tomto životě, na této pozemské pláni, navrátiti se do onoho ráje, pro nás dočasně zašlého, ze kterého se člověk sám vyhnal, když opustil svou duši a hnal se za hmotou.
Lidé, kteří chtějí nalézti nejvyšší blaženost, štěstí a plnou spokojenost i zdraví v tomto životě, nemohou se vyhnouti jediné správné cestě, která vede k uskutečnění onoho Království Božího v nich, a která by jim ulehčila později i dosažení Království Nebeského.
Největší překážkou na této cestě jest pro každého rozum, neřídící se Moudrostí Boží, neposlouchající hlas duchovního vůdce a ignorující jemný hlas duše v nitru svém. Rozum, spoléhající jen na sebe, bývá velmi pochybným vůdce člověku, neboť vyvolává různé touhy, svádějící člověka s pravé cesty. Jsou to jednak touhy po mamonu, slávě a nadvládě nad jinými, nebo svádí k jiným nectnostem, jako je sobectví, sebeláska, nenávist, mstivost, které pak člověka zbavují klidu a přivádějí jej do různých utrpení, jimž by se mohl jinak vyhnouti.
A přece naše duše volá nás stále k pokoře, skromnosti a hlavně k lásce, která jediná by stačila k tomu, aby vyvedla dnešní lidstvo z onoho pekla, do kterého je uvedlo sobectví neosvíceného rozumu, jeho pýcha a jeho nesprávné touhy.
Tolik jsem již mluvil o lásce, jak je důležitá a žádoucí, a nyní setkáváme se s ní zde zase jako s východiskem naší cesty za naším cílem.
Bez lásky nedostane se nikdo na cestu za dokonalostí, a nemůže nikdy dojíti tak daleko, aby v sobě vytvořil Království Boží a připravil si cestu do Království Nebeského.
Sobectví - pravý opak lásky, vyvěrá stejně jako láska z našeho podvědomí, a my máme svou vůlí a svým rozumem rozhodovati mezi oběma – láskou a sobectvím.
Náš rozum a naše vůle jsou nástroji, které mají sloužiti naší duši v její snaze přivésti nás na tu cestu, po níž máme jíti, a která nás má spojiti s Duchem a přiblížiti ke Kristu – k Bohu.
Duše sama, čistá jiskra Boží mimo nás působící, žádá od nás jen to, abychom jí nepřekáželi v jejích snahách svými špatnými skutky, sobectvím, neláskou, závistí, nenávistí, mravní nečistotou atd., vlivy to Satanovými, kteréhož mnohdy posloucháme raději, než svou vlastní duši. Vzdalujeme se od ní, místo abychom se snažili stále více a více se s ní sbližovati. Klademe jí překážky, místo abychom jí sami účinně pomáhali v jejích snahách, pro nás tak prospěšných. Jsme raději poslušni svodů inteligence zla, než dobrých pokynů své duše.
Od duše své vzdalujeme se také proto, že milujeme něco jiného než to, co ona nám doporučuje. Milujeme nadmíru hmotu, tedy ty poklady, které nám každý zloděj může ukrásti, poklady, jež zkazí rez, zničí mol, ale nemilujeme ty poklady, které mají trvalou cenu pro věčnost, které nám nikdo vzíti nemůže. K vlastní své škodě nemilujeme ty věci, které nás mohou učiniti trvale šťastnými a blaženými.
Duše naše, vyšlá z rukou Božích, jest stále dokonalá, čistá a stále se snaží vésti člověka jak v jeho vývoji života hmotného, tak i ve vývinu života duchovního, aby oba tyto životy byly v neustálém souhlase a harmonickém souladu. Proto neustále působí na nitro člověka, aby jej nabádala ke správné cestě. Ale člověk, jakmile mu byla dána svobodná vůle a rozum, vzdaluje se od své duše, neposlouchá ji, nechce uznati, že ona jest mu nejlepší přítelkyní, a tím znemožňuje jí, aby ho spojila s Duchem, aby mohla udržeti jeho trvalé spojení s jeho duchovním vůdcem.
Mnohý se dokonce domnívá, že je moudřejší než jeho duchovní rádci, ba, chtěl by býti moudřejší samého Boha. Zaslepen pýchou svého rozumu, neuznával Jeho moudrost, lásku a spravedlnost, a snažil se žíti na svůj vrub, dle svého rozumu, a když ve svém životě uplatňoval jen svoji vůli, nevedlo se mu vždy šťastně.
Touto falešnou cestou dostal se člověk se svým vědomím, vůli a rozumem na scestí, které ho nepřivádí k Bohu, na cestu, která vede k našemu konečnému životnímu cíli, nýbrž právě naopak odvrací jej od přímé cesty a zdržuje jej ve vývoji a pokroku k dokonalosti.
Pán Ježíš za Svého pobytu na této zemi ukázal nám ony velké pravdy, které nás mají očistiti a duši lidské usnadniti práci s usměrněním našeho rozumu i naší vůle na správnou cestu. On ukázal nám tu nejsprávnější cestu, kudy a jak se dostaneme tam, kam naše duše touží, to jest - aby se spojila s Duchem a nalezla trvalé spojení s ním, aby v tomto spojení náš rozum, Duchem osvícený, řídil správně svou vůli žíti jen podle Moudrosti Boží. A bude-li se říditi vždy jen Moudrostí Boží, bude vždy jednati spravedlivě, poctivě a láskyplně, a vždy půjde za pravdou.
Jen tak můžeme pomáhati své vlastní duši k správnému našemu vývoji a jen tak můžeme dosáhnouti nejvyššího cíle své životní pouti. Jen tak se člověk navrátí zase zpět do téhož ráje, ze kterého se sám vyhnal. Vždyť tento ráj je stále zde, kolem nás jsou tytéž krásy jako dříve, všechno je takové jako bývalo, i Láska Boží, Moudrost, Spravedlnost, Milosrdnost Jeho. Všechno je stejné, ba snad ještě krásnější a dokonalejší, poněvadž Bůh je neměnitelný, jen naše duchovní podstata se změnila. Šla od stupně k stupni stále níž a níž, až se z duchovní sféry dostala do hmoty, a teď zase miliony let trvá náš vývoj, abychom se znovu vrátili tam, odkud jsme vyšli. Proto musíme pochopiti, že ta cesta, kterou jsme šli vedeni svým rozumem a svojí vůlí, že ta cesta nebyla správná, a že musíme jíti cestou jinou, kterou nám ukazuje naše duše – to jest cestou lásky, pokory, čistoty, bez sobectví a nenávisti ke svým bližním. Krátce – musíme jíti tou cestou, kterou nám ukázal Pán Ježíš, a která vede k navrácení se k životu duchovnímu, životu věčnému.
Člověk, který žil v ráji, to nebyl pouze prvý člověk, to nebyl samotný, jediný Adam, to jsme byli my všichni. Tím Adamem jsme byli všichni, kteří jsme se dostali do vesmíru, když Bůh Dechem Svým vydechl do vesmíru naše duše, tedy první život. Tvořili jsme skupiny, vedené nadrozumovými dušemi, připojili jsme se k nim, a ony nás vedly podle svého rozumu. Ale všichni, spojeni takto v různé skupiny a jednoty, šli jsme špatnou cestou. Opustili jsme ráj duchovního života a klesli jsme až do hmoty, a tím do různých utrpení.
Miliony let trval tento vývoj, který jsme museli prodělati. Miliony let to trvalo, než jsme se dostali ze sféry nerostné do rostlinné, ze sféry rostlinné do sféry zvířecí, ze sféry zvířecí do sféry člověka rozumového, ve které dnešní lidstvo žije. A nyní čeká nás v příštím věku Vodnářském nová – šestá sféra – a tou jest sféra psychická – duševní. Konečně tedy – duševní, ve které se má uplatniti naše duše.
Jest to zase jeden stupeň na naší cestě k dosažení našeho cíle konečného. Ale zase je zapotřebí, abychom my sami, z vlastní své vůle a rozumem svým uznali, že naše cesta dosavadní nebyla správná, a že cesta k našemu životnímu cíli jest jinak určena a jinak stanovena, než jak my jsme si mysleli, tedy ne podle našeho rozumu, nýbrž podle Moudrosti Boží.
Láska Boží jest tak ohromná, že nedá zahynouti žádnému z nás, neopustí žádnou duši, ani když bloudíme a od duše své se odvracíme. Tisíckrát snadněji opustí člověk člověka, tisíckrát snadněji opustí člověk Boha samého, než by se jedinkráte mohlo státi, že by Bůh opustil nás.
Na toto Boží milosrdenství snad tolik lidí hřeší. Spoléhají se na ně a myslí si, že mají na své duchovní povinnosti k sobě i k Bohu ještě dost času. Užívají hmotného života plnými doušky a utišují svůj vnitřní hlas tím, že si říkají, že je ještě dosti času mysleti na poslední věci člověka. Ale mysleti na svoji duši a na pravý životní svůj cíl, to není poslední věcí člověka, nýbrž právě naopak – má to býti věcí prvou, a to nejdůležitější ze všeho ostatního.
Láska Boží stále se snaží vniknouti do našeho nitra, stále se dotýká nejcitlivější struny naší duše, abychom se probudili k životu věčnému. Stále ukazuje nám tu nejsprávnější cestu a naším svědomím upozorňuje nás velmi často, že nejdeme cestou správnou, že naše skutky neodpovídají zákonům Božím. Škoda jen, že tato její snaha je většinou marná.
Co činí člověk? Jak odpovídá na Lásku Boží? Jak si všímá pokynů Božích?
Člověk se především všemožně snaží utlumiti své svědomí, potlačuje toto upozorňování Boží, které ho může a chce také zastaviti na cestě ke zkáze, nedbá svého vnitřního hlasu, ani jemných pokynů své duše. Chce býti volný, aby mohl dělati co sám chce, ale zatím stává se největším otrokem Satanovým, a ten jej, za jeho poslušnost k sobě, odmění utrpením, bolestí, zoufalstvím, nespokojeností a duševním neklidem.
Nejubožejší jsou ti, kteří popírají jsoucnost duše vůbec, čímž zároveň popírají i existenci ducha. Nevěří, že existuje Bůh a zákony Boží, kterým všichni podléháme a neuznávají je v domnění, že když oni je neuznávají, že pro ně neplatí.
A přece by mohli viděti, jak tento zákon platí pro každého bez výjimky, a to na spoustě utrpení, které lidstvo prožívá. Mohou to viděti i na celých národech, kdyby si dobře všímali toho, jakými cestami ten který národ jde a k čemu spěje, jaké ovoce na této cestě sklízí a bude ještě sklízeti. Viděl by, jak bratr vraždí bratra ve vlastním národě, ničí si své vlastní umělecké památky i svůj vlastní majetek hmotný, a to vše jen proto, že neznají konečný cíl své životní cesty, neuznávají vyšších zákonů, zákonů Božích.
Kdyby si uvědomovali spravedlnost Boží a platnost zákonů Božích, nikdy by se nemohli dopouštěti takových zvěrstev a zločinů. Chybí jim Láska. Jest to jen velké sobectví, které je vedlo k boji, sobectví, které je také vede jen ke zkáze, ať zvítězí, nebo podlehnou.
Kdyby měli jen trochu lásky v sobě, milovali by se navzájem, měli by dostatek porozumění pro druhého, respektovali by odlišný názor svého bližního, neboť i on, stejně jako my, každý musí jíti svou vlastní cestou, kterou nám zákon Boží ustanovil. Pochopili by, že musíme býti navzájem snášenliví, protože zákon Boží platí pro nás pro všechny stejně, právě tak jako Jeho Láska a Jeho Spravedlnost.
Jak se dostati k uvědomění si toho, co jest naší povinností, jaký jest náš konečný cíl, kam až musíme dojíti a jak máme žíti, abychom se dostali ke svému konečnému cíli, to nám ukázal velmi jasně a krásně Pán Ježíš.
Byl to také člověk jako my, pokud žil zde na zemi, jen s tím rozdílem, že Jeho Božská duše byla neustále dokonale spojena s Duchem a tím i s Otcem Nebeským. Proto Jeho vědomí lidské, Jeho rozum i vůle byly stále osvícené, čisté, prosté všeho sobectví, a byly naplněny touhou žíti jen a jen láskou.
On již jako dítě miloval ze všeho nejvíce Lásku, a protože ji tolik miloval, byl neustále v tak dokonalém spojení s Otcem Svým, že mohl říci: »Já a Otec jedno jsme.« To ale neřekl proto, aby nám snad ukazoval, že ON má nějakou zvláštní přednost před námi, že má nějakou výhradu, nebo že pro Něj platí snad něco jiného, než pro nás.
Jako Syn člověka musel prodělávati všecko, tak jako každý z nás, ale Jeho vůle a Jeho osvícený rozum vedl Jeho život jiným směrem a jinou cestou, než jdou ostatní lidé.
Otec Nebeský poslal HO na zem proto, aby nám ukázal vzor správného života, abychom viděli, že i v tomto životě hmotném možno docíliti té dokonalosti, která by nám zajistila šťastný, radostný a spokojený život. Pán Ježíš ukazoval nám, jaký jest život, je-li naplněn láskou, shovívavostí k bližnímu a prostý sobectví. Učil nás pravdomluvnosti a poctivosti, nabádal nás, abychom každému přáli vše to nejlepší a milovali i své nepřátele, a všem, kdož nám ublížili, vždy upřímně a bez výhrady odpouštěli.
Tyto ohromné zásady a nejvyšší pravdy uvésti v život, v jejich duchu řešiti otázky běžného denního života - znamenalo by vysvoboditi člověka z oněch strašných běd, utrpení a bolestí, které na člověka doléhají.
Je nutno, aby lid pochopil, že Otec náš Nebeský poslal nám zářný vzor lidského života jen ze Své Lásky k nám, abychom, příkladem tímto poučeni, snáze poznali a pochopili svůj konečný cíl, který nám zaručuje věčné blaženství.
I v tomto slzavém údolí pozemském máme všichni právo i povinnost hledati ten ráj, po němž každý touží.
Bůh si nepřeje, abychom trpěli, naše utrpení jsou proti Jeho Vůli, protože On chce míti Své děti šťastné. Proto se o nás tak pečlivě stará a chce, abychom byli stále spokojeni a žili radostný život plný štěstí. Chce nás viděti v tom ráji, z něhož jsme se sami vyhnali. Přeje si, abychom si všichni uvědomili, že ráj máme kolem sebe, a že jen na nás záleží, pochopíme-li, že i pro nás je onen ráj dosažitelný, a budeme-li chtíti, že můžeme na své cestě k dokonalosti, i při své dosavadní nedokonalosti, dosáhnouti určitého stupně blaženosti.
Kdyby nás nemiloval Láskou tak velkou, nedával by nám také ty velké vzory a učitele, kteří nám hlásali tak veliké pravdy a dali tolik cenných pokynů k ulehčení našeho života. Bez této veliké Lásky Bůh nedával by také k a ž d é m u zvlášť jeho duchovního vůdce, který má za úkol vésti nás po cestě, kterou nám naznačil náš největší učitel, Pán Ježíš.
Náš Otec Nebeský věnuje nám stále tolik Lásky – ale jak nevděčně macešsky chováme se my ke všemu tomu, co On nám nabízí a poskytuje! Jakým nevděkem odplácíme Mu Jeho dary stále nám podávané! Co žádá náš Otec Nebeský od nás za to vše? Nechce od nás nic jiného, než zase lásku, tu velikou, kterou tak ohromně dokumentoval Pán Ježíš Svou velikou obětí na kříži za nás za všechny. Nežádá nic víc, než zachovávati Jeho nejvyšší přikázání lásky, která nám zde zanechal Pán Ježíš: »Milovati Boha nade vše a bližního svého jako sebe samého.«
Nechce, abychom žili v odloučenosti od lidí, abychom vedli život asketický, odříkali se všeho, co máme rádi a stále se jen modlili. To rozhodně není Jeho přáním. Otec Nebeský chce jen naše vlastní štěstí, blaženost a spokojenost při zdravém, přirozeném, to jest střídmém životě.
A jak tohoto štěstí dosáhneme? To nám naznačil Pán Ježíš velmi jednoduše slovy: »Milujte se vespolek, jako Já jsem miloval vás.« - A v těchto slovech spočívá základ všeho štěstí, celá nauka o tom, co by osvobodilo svět od útrap. V nich najdeme jediné správného ukazovatele na své cestě ke konečnému cíli životnímu.
Svou upřímnou láskou ke všemu, tedy i ke svému vlastnímu životu, dosáhneme nejrychleji a nejjistěji nejen království Božího ještě zde na zemi a ráje kolem sebe, nýbrž její pomocí docílíme také toho, že po skončení své pozemské pouti nebudeme se již museti vraceti sem a zůstaneme tam, kde je věčná blaženost to jest v Království Nebeském.
Tedy tak málo žádá od nás Pán, a za toto málo tolik nám slibuje. A to samo o sobě již jistě zaslouží, abychom se nad tím zamysleli a uvážili, čeho je potřebí k tomu, abychom dovedli milovat, a jaké jsou překážky, které nám brání dosáhnouti toho.
Mnohému člověku chybí často jen jediné, a to – poznání sebe sama. Dokud člověk sám o sobě nic neví, sebe nepozná, své nitro nezkouší a nepřemýšlí o tom, čím je a jaký je, nemůže se nikdy dostati na správnou cestu, která vede k věčnému blaženství.
Proto snaž se každý poznati dokonale sebe sama, neboť teprve tehdy, když poznáš sebe, poznáš také Boha.
Ano, poznáš-li sebe, poznáš svoji duši, a poznáš-li duši svou, poznáš i ducha svého a tím i svého Boha, toho Boha, o němž lidé říkají, že Jej nikdo neviděl a nikdy neuvidí, nikdo nepochopil a nikdo nepochopí.
To ovšem není pravda, neboť pro každého z nás je určena ta milost, že můžeme dosáhnouti toho nejvyššího – to jest - alespoň jednou za svého života viděti a poznati Otce svého. Můžeme však denně, každý okamžik žíti s Ním cele, hlavně však můžeme Jej stále nositi ve svém nitru, naučíme-li se opravdově milovati.
Přemýšlejte, přátelé, o tom, jaké jest ta vaše láska, a jak se snažíte tuto svou lásku uplatňovati.
Nemyslete si, že láska ženy k muži nebo muže k ženě, matky a otce k dítěti. Láska dětí k rodičům, to že je láska již postačitelná, že v ní jest již všechno zahrnuto. Nikoliv. To je jen maličká část lásky, omezená na úzký kruh našich bližních, a k tomu jest to ještě z devadesáti devíti procent láska sobecká, která před Bohem nemá velké ceny. Láska v rodině jest jen školou pro lásku absolutní, která je nedělitelná. Ta nám ukazuje jen v malém, jak se máme vespolek milovati, a ještě najdete mnohé rodiny, kde ani tato rodinná láska neexistuje. A na takových rodinách poznáte nejlépe, jak málo je dnes upřímné lásky mezi lidmi.
Miluje vždy muž svoji ženu? Miluje žena vždy svého muže? Miluje i matka vždycky své dítky a děti své rodiče? Mnohdy bývá to zcela naopak, a proto spěje vše ke zkáze. Nikdo neujde za to zaslouženému trestu, i kdyby se tisíckráte zpovídal a prosil Boha za odpuštění svých hříchů. Nebudou mu odpuštěny, zůstane-li dále ve službách Satanových, nezmění-li se , nenaučí-li se opravdu milovati a nepřinese-li čistých obětí své lásky.
Není to tak snadné odsunouti tyto povinnosti a domnívati se, že jejich hříšné neplnění bude nám odpuštěno, když se z těchto hříchů vyzpovídáme. Naše karma, kterou si tvoříme každou svou myšlenkou, každým svým slovem a každým svým skutkem, který ve svém životě vykonáme, je neúprosná. Touto karmou tvoříme si sami svůj osud, ona zase na nás samých se vybíjí dle platných ustanovení zákonů Božích. Platí tu zákon odplaty, zákon příčin a následků, aby se lidé sami vychovávali a dovedli sami posouditi, jdou-li cestou správnou či nesprávnou, aby viděli, že dopustí-li se něčeho proti zákonům Božím, že musí za to trpěti, neuvědomují-li si své chyby a nesnaží-li se vyhnouti se jim.
Lidská utrpení nejsou nic jiného, než výsledky karmy, neúprosný osud a zároveň i upozornění, že jsme chybili.
Proto při každém utrpení máme přemýšleti o tom, čím jsme si je zasloužili, a ne jen planě naříkati, že Bůh nás trestá.
Bůh je nejvyšší Láska, a proto netrestá nikoho. On ustanovil zákony pro naše dobro, abychom poznali, jak máme jíti ve svém duchovním vývoji stále kupředu a tím se přibližovati stále ke svému konečnému cíli, k věčné blaženosti, po které každý má toužiti.
Překročí-li někdo ze své vůle zákon Boží, následuje za to trest – utrpení, a toto utrpení má nás zase jen vésti na správnou cestu, se které jsme zbloudili. Proto máme každé utrpení přijímati pokorně a s vděčností, a přemýšleti o své chybě, kterou jsme si toto utrpení přivodili, abychom se dovedli v budoucnu, po nabytých již zkušenostech, mnohdy i velmi trpkých, téže chyby vystříhati.
Jest mnoho různých utrpení. Nejsou to jen choroby a bolesti fysické, ty nejsou ještě tím nejhorším. Bolesti a strasti duševní jsou utrpením mnohem krutějším. Jedním z největších utrpení jest to, které nám může připraviti naše svědomí, není-li čisté. Jen se zahloubejte do svých niter, posuzujte sebe sami, poslouchejte hlas vlastního svědomí, a uslyšíte, co vám bude povídati.
Nesnažte se nikdy potlačovati a umlčovati své svědomí hledáním různých omluv za zlé skutky, které jste spáchali. Nesnažte se také hledati umlčení vlastního svědomí v různých prázdných zábavách, neboť bude to vždy marné. Udělejte raději to, že denně najdete si pět – deset minut klidu, kdy si v tichu sednete a budete přemýšleti o tom, co jste vykonali. Poslouchejte pozorně hlas svého nitra, hlas svého svědomí a uvidíte, že byste museli býti velmi špatní, kdybyste nakonec přece jen neposlechli hlasu svého nitra, který vám dobře radí a varuje vás, abyste nesetrvali na cestě zla, ale šli jedinou správnou cestou, tou, kterou nám ukázal Pán Ježíš.
Toho je dvojnásob třeba dnes, kdy žijeme na přelomu věků, a kdy dojde ke všeobecnému súčtování.
Ne nadarmo Otec Nebeský vysílá světu řadu učitelů, hlasatelů a kazatelů, kteří hlásají povinnost každého jíti správnou cestou, kterou nám ukázal Pán Ježíš, a poučují lid, jak se na tuto cestu dostanou. Je to zase projev veliké Lásky Boží k nám, důkaz toho, jak velice záleží Otci Nebeskému na tom, abychom zůstali uchráněni všech utrpení, která při tomto všeobecném účtování nastanou pro ty, kteří se včas neobrátí a nebudou připraveni na nový příchod Páně.
Jak jsem již řekl, žijeme na přelomu věků, dokončujeme věk Ryb, a roku 1950 přejdeme do věku Vodnářského. Tedy za dobu necelých jedenácti let vejdeme do nové sféry, a tou bude sféra psychická, duševní, nastupující po dokončení naší sféry rozumové, a proto bude veliké účtování,jak kdo se svou hřivnou hospodařil.
Do nové sféry, která má býti také naplněním učení Kristova, nesmí vstoupiti nikdo, kdo nebude připraven a kdo nebude míti opravdovou a upřímnou vůli jíti tou cestou, která jest určena pro nový věk, aby nepřekážel dalšímu duchovnímu pokroku.
A proto lidé zatvrzelí, kteří nechtí slyšeti nic o své povinnosti ke své duši a ke svému duchu, budou navštíveni různým utrpením, těžkými nemocemi a strašlivými katastrofami. Miliony lidí bude mříti najednou, nebo v krátkém čase po sobě. Doufejme, že se my toho všeho dočkáme, vždyť jsme ještě mladí, a tak tohoto roku 1950 se dožijeme, a pak uvidíme, co všechno lidstvo čeká, jakým strašným způsobem bude umírati.
Jedna taková choroba, která bude kositi miliony lidí, jest již na obzoru. Je to rakovina krve, která v malém měřítku se již dnes vyskytuje, a které bude těžko čeliti, protože lékařská věda nenalezne proti ní léku.
Kdo bude stižen takovým utrpením, nebo podobnými ranami jinými, nikdo z nich nebude zachráněn, nenajde-li do té doby jiný způsob života, nevěnuje-li alespoň trochu volného času ke klidným úvahám o svém vlastním životě a o svých povinnostech jak k sobě samému, tak i k celku. Nikomu nebude pomoci, kdo nepochopí, že musí jíti určenou cestou za svým nejvyšším cílem, jímž je jeho dokonalost a dosažení života věčného. Jen ti budou uchráněni velkého utrpení, kteří budou míti dostatek dobré vůle a budou chtíti státi se lepšími a budou se starati o svůj duchovní i duševní život, budou se snažiti usměrniti své svědomí, rozum a svoji vůli tak, aby svoji duši nezatěžovali svými špatnými skutky, ale naopak pomohli jí, aby mohla působiti nerušeně v jejich nitru. Pak jejich duše bude moci uskutečniti dokonale opravdové spojení s duchem, po němž touží každá duše, protože to je jediná cesta, která člověka trvale spojí s Bohem.
Ti, kteří nebudou připraveni, odejdou.
V Evangeliu jest psáno, že se apoštolové ptali Pána Ježíše, kdy nastanou všechny ty předpovídané události, kdy bratr bude vražditi bratra, kdy zhynou miliony lidí na různé choroby a různými katastrofami. Kdy dva budou na poli pracovati a jeden bude vzat a druhý ponechán, kdy dva budou na loži svém ležeti, a jeden bude vzat a druhý ponechán. A Pán jim odpověděl:
»Všechny tyto věci, které jsem předpověděl, stanou se, až se naplní věk.«
Měl na mysli věk Ryb, na jehož počátku přišel, a který byl určen jen k přípravám křesťanského života a k tomu, aby člověk dokončil svou sféru rozumovou a zvítězil nad vodou.
Příští věk Vodnářský určen je k naplnění křesťanství a k vývoji života duševního – psychického – k poznání duše, aby se lidstvo přiblížilo zase o krok ke své dokonalosti, než přijde sféra další.
Sféra psychická potrvá zase dva věky, tedy asi čtyři tisíce let. Tak dlouhou dobu dává Bůh lidstvu, aby se mohlo zdokonalovati, aby každou svou sféru mohlo důkladně prožíti a dokonale se připraviti na další svůj postup ve svém duchovním vývoji.
Pak teprve přijde sféra spirituelní - duchovní, která umožní lidem dokonalé poznání ducha, a ve spojení s duší a duchem i dokonalejší žití.
A za touto sférou následovati bude sféra Kristovská, kdy každý člověk bude již naplněn Láskou a Bohem, takže nebude již rozdílu mezi lidmi. Všichni budou žíti svorně a blaženě ve vysněném ráji, jako jsme žili dříve, než jsme odešli z Otcovského domu.
Nyní máme ještě všichni dost času se obrátiti a připraviti dokonale na příští události. Vy, kteří navštěvujete duchovní přednášky a vytrváte ve svém zájmu o věci duchovní, vy budete dobře připraveni, neboť jste pochopili již dnes, jak důležitá jest pro vás tato cesta, kterou jste nastoupili. Ale vyplývá z toho pro vás také určitá povinnost – a tou je láska k bližnímu, kterou můžete nejlépe projevovati tím, že budete poučovati své známé, kteří dosud bloudí a upozorňovati je na blížící se účtování. Nevynecháte jediné příležitosti, abyste méně zasvěceným poradili, jak se i oni mají připraviti na příští události i na cíl naší životní pouti, který jsem vám právě naznačil.
Pro nikoho není výjimek, všichni musí dojíti, a proto ten, kdo získá třebas jen jednu jedinou duši a zachrání ji pro Otce Nebeského, má velkou zásluhu a rychlejšími kroky může se dostati kupředu na své životní dráze za svým konečným cílem, jímž jest On, náš nejvyšší, nejlaskavější a nejspravedlivější Tvůrce všeho.
Abyste všichni mohli konati tuto křesťanskou povinnost, kterou sám Pán Ježíš určil již svým apoštolům, abyste i vy, tak jako oni, mohli hlásati Evangelium, abyste byli schopni zachraňovati tímto způsobem bloudící lidi, k tomu přeji vám, aby sám Otec Nebeský naplnil nitra vaše Svou nejsvětější, velikou Láskou a osvítil vás Svým Duchem Svatým, tak, abyste byli Jeho hodnými služebníky, spolupracovníky a spolutvůrci.
Dejž nám všem Bůh sílu k tomu!
Pavel / Bedřich Kočí
http://www.duchovnisetkani.cz/zdroje/Be ... cesty.aspx
Ta věta měla být v jiném tématu, tam jsem ji i hledala, že ji po přesunech smažu a nenašla jsem. 
A ona je tady. 
