PS. O této praxi říká v knize "Já jsem TO" Mistr advaity, Nisargadatta Maharadž :
Tazatel: Jak mám proniknout k této podstatě?
N: Nepotřebujete k ní pronikat, neboť jí už jste. Ona pronikne k vám, pokud jí k tomu ovšem dáte příležitost. Opusťte svou připoutanost k neskutečnému, a to skutečné hbitě a hladce zaujme své místo. Přestaňte si představovat, že jste nebo děláte to či ono, a vysvitne ve vás pochopení toho, že jste zdrojem a srdcem všeho. S tím přijde i veliká láska, která není otázkou volby či dávání přednosti něčemu, ani připoutaností, ale silou, která všechny věci učiní milými a hodnými lásky.
Balsekar se neco natrápil, než pochopil, ze Nisargadatta nedává žádné rady - není komu - že jen popisuje, co se děje.
Když nakonec ustane neuvědomované sebeztotožňování s vyvstávajícími obsahy vědomí, neexistuje už v mysli žádné mentální přesvědčení, ve kterém člověk žije a které je pro něj důležité - že osobou, nebo že jí není, že je pouze vědomím. Stejně jako malé dítě nemá žádné přesvědčení, že něčím je.
Jen se prostě vnímá čisté Vědomí jako to, co je vším. Včetně tvaru tazatele i odpovídajícího.
"Nejvyšší překážkou je nevědomost. Myšlenka "já jsem tělem" je jejím základem. Proto ani o sobě, ani o jiných nemyslete, jako by byli tělem, ale vždy nejvyšší pravdou."
E. Tomáš
Ano, tak nám to říkal, celá desetiletí. A my, jeho žáci, jsme byli opravdu naprosto přesvědčeni, že všichni ostatní jsou - stejně jako my - nejvyšší pravdou. Jenže tohle bohužel nestačilo, abychom sebe samy i ty ostatní přestali při běžných každodenních činnostech vnímat jako samostatné oddělené jedince. Proč?
Dovolím si odpovědět na to
proč? trochu jiným způsobem. Sválně jsem zde dal citáty, které v diskuzi také zazněly. Zvlášť toto:
Jen se prostě vnímá čisté Vědomí jako to, co je vším. Včetně tvaru tazatele i odpovídajícího.
Intelektuální pochopení nestačí. "Problémem" Mistrů je, že hovoří jen tak, sponntáně, vlastně sami k sobě a posluchači chápou ta slova osobně nebo (ať vědomě nebo nevědomě) sklouznou do té hry na dualitu a dosahování.
Prvním příkladem je
Nepotřebujete k ní pronikat, neboť jí už jste.
ale pokračování
]Ona pronikne k vám, pokud jí k tomu ovšem dáte příležitost.
už je dualitní ... něco někam proniká (proniká tam, kde to nebylo?)
Nejvyšší překážkou je nevědomost.
Toto je dualitně nastaveno od začátku: překážka ... tedy cesta .. odněkud někam ... cesta někoho ... překážky ... úsilí je překonávat ... touha někam se dostat ... někam se posunout ...
To jsem zkusila jen pár asociací.
Z tohoto pohledu je jasné, že to nemůže vést ke spočinutí.
Prosím Vás, teď tady nikoho nechci kritizovat. Je to konstatování i můj oblíbený Mooji, dělá to samé, i když často zdůrazňuje, že teď nehovoří k osobě, někdy zvlášť v obecných promluvách k tomu sklouzne. Já jsem si tento jev pojmenovala "na karneval nemůžeš jít bez masky".
Jaká je tedy cesta od intelektuálního pochopení (byť podpořeného nějakými úžasnými zážitky) k celkovému prozření?
Dle Mojiho je to účast na satsangu (bytí v přítomnosti mistra), není tím myšlený fyzický mistr v těle, ale náš vnitřní mistr (sat-guru, Já jsem)a jeho rada je: Zůstaň, jak jsi. /Buď tiše.