Ticho

TICHO

Nový příspěvekod Návštěvník » pát 25. led 2019 9:59:57

Kudy vede cesta ven z utrpení?

Kudy vede cesta ven? Co máme dělat, abychom se neztratili ve vlastních myšlenkách, projekcích, přesvědčeních a názorech? Jak máme najít cestu ven z té spletité sítě utrpení?

Obrázek

Na začátku je třeba si uvědomit něco jednoduchého a přitom nesmírně účinného – že totiž všechny myšlenky, dobré i špatné, láskyplné i nenávistné, se objevují v rámci něčeho. Všechny myšlenky se vynořují odněkud z prostoru a zase v něm mizí. Když budete svou mysl pozorovat, zjistíte, že každá myšlenka se objevuje jakoby samovolně – bez nějaké vědomé účasti z vaší strany. Máme ve zvyku ihned se takové myšlenky zmocnit a ztotožnit se s ní. Jestliže však alespoň na kratičký okamžik dokážeme potlačit nutkavou potřebu chopit se dané myšlenky a pokládat ji za svou, začneme si všímat něčeho velmi hlubokého: zjistíme, že myšlenky se objevují a spontánně se předvádějí na pozadí nesmírného prostoru. Zjistíme, že za naší hlučnou myslí se rozprostírá velmi hluboké ticho.

Možná to nebude zřejmé hned napoprvé, protože o tichu a klidu jsme zvyklí uvažovat v kontextu vnějšího prostředí: Je u nás doma ticho? Přestal už štěkat ten pes od sousedů? Je vypnutá televize? Případně vnímáme ticho v souvislosti se svým momentálním vnitřním rozpoložením: Mám rozbouřenou mysl, nebo jsem se už uklidnil? Mám své city pod kontrolou? Jsem klidný?

Jenže to ticho nebo klid, o kterém mluvím, není žádný relativní pojem. Není to nepřítomnost hluku, a to ani toho vnitřního, mentálního. Spíš jde o to, abychom si začali všímat, že existuje jakési všudypřítomné ticho a že veškerý hluk probíhá na pozadí tohoto ticha. Dokonce i hluk mysli. Můžete si začít všímat, že každá myšlenka se vynořuje na horizontu absolutního ticha. Myšlenky povstávají doslova z bezmyšlenkového světa – každá z nich se objevuje v nesmírném bezmyšlenkovém prostoru.

Když dál sledujeme povahu myšlení a ptáme se, co nebo kdo si je vědom dané myšlenky, většina z nás přesvědčeně prohlásí: „To jsem přece já, to já si uvědomuji danou myšlenku.“ Tak nás to učili a tak to přirozeně předpokládáme. Máme za to, že „ty“ a „já“ jsou oddělená individua, která „myslí“ dané myšlenky. Kdo jiný by to byl? Když se na to však podíváte zblízka, zjistíte, že ve skutečnosti to nejste vy, kdo myslí. Myšlení prostě probíhá. Děje se, ať chcete nebo nechcete, a ustává, ať chcete nebo ne. Když si uvědomíte, že myšlení je proces, který probíhá ve vaší mysli docela samovolně, může to být šok. Jestliže se přestanete pokoušet ovládat svou mysl, začnete si všímat, že myšlenky se objevují v nesmírném prostoru. Je to nezvyklé zjištění, protože díky němu poznáváme, že tu existuje něco jiného než myšlenky, a ukazuje nám, že nejsme jenom další myšlenka, kterou máme v mysli.

Pokud věříme svým myšlenkám, věříme v hloubi duše, že ve své podstatě jsou skutečností, pak také vidíme, jak takové přesvědčení vede přímo k frustraci, nespokojenosti a nakonec k utrpení na mnoha úrovních. Toto uvědomění je prvním krokem k odhalení příčin utrpení. Je však třeba si všimnout ještě něčeho dalšího – základnějšího.

Toto hlubší uvědomění přichází až dlouho poté, co jsme si utvořili své názory, přesvědčení a schopnost chápat v pojmech. I když už vidíme, že je to naše mysl, kvůli které tolik trpíme, pořád se jí držíme jako klíště. Proč? Proč se s ní pořád tak zatvrzele ztotožňujeme, proč na ní lpíme tak moc, až se skoro zdá, že je to ona, kdo se nás nechce pustit? Jedna z příčin, proč se tak chováme, tkví v následující domněnce: myslíme si, že obsah naší mysli – naše přesvědčení, nápady, názory – utváří to, kým ve skutečnosti jsme. To je ta zásadní iluze: že jsem to, co si myslím, jsem to, v co věřím.

Ukázka je z knihy Pád do milosti
Návštěvník
 

Re: TICHO

Nový příspěvekod Linda » pát 25. led 2019 14:44:40

Myšlenky povstávají doslova z bezmyšlenkového světa – každá z nich se objevuje v nesmírném bezmyšlenkovém prostoru.

Když dál sledujeme povahu myšlení a ptáme se, co nebo kdo si je vědom dané myšlenky, většina z nás přesvědčeně prohlásí: „To jsem přece já, to já si uvědomuji danou myšlenku.“ Tak nás to učili a tak to přirozeně předpokládáme. Máme za to, že „ty“ a „já“ jsou oddělená individua, která „myslí“ dané myšlenky. Kdo jiný by to byl? Když se na to však podíváte zblízka, zjistíte, že ve skutečnosti to nejste vy, kdo myslí. Myšlení prostě probíhá. Děje se, ať chcete nebo nechcete, a ustává, ať chcete nebo ne. Když si uvědomíte, že myšlení je proces, který probíhá ve vaší mysli docela samovolně, může to být šok. Jestliže se přestanete pokoušet ovládat svou mysl, začnete si všímat, že myšlenky se objevují v nesmírném prostoru. Je to nezvyklé zjištění, protože díky němu poznáváme, že tu existuje něco jiného než myšlenky, a ukazuje nám, že nejsme jenom další myšlenka, kterou máme v mysli.

Pokud věříme svým myšlenkám, věříme v hloubi duše, že ve své podstatě jsou skutečností, pak také vidíme, jak takové přesvědčení vede přímo k frustraci, nespokojenosti a nakonec k utrpení na mnoha úrovních.


V následné citaci z tištěné knihy Adyashanti: "Pád do milosti" v českém překladu (vydané nakladatelstvím Synergie Publishing SE) Adyashanti říká:

Probuzení od vás nevyžaduje, abyste se zcela odpojili od vlastní mysli a ega. Čím méně budete mysl odstrkovat, tím snadnější bude probudit se. (str.65)

Bytí je docela nezávislé, přitom ale není oddělené. Samozřejmě že máme stálý přístup do mysli. V tomto ohledu je mysl nádherným nástrojem. Nemůžeme mít představu, jak by měl život vypadat.

Ocitáme se v neznámu – ne v představě neznáma, ale v jeho prožívané skutečnosti. Je to zpokornělá mysl, mysl na kolenou a s bosýma nohama, mysl osvobozená od vědění. (str.164)

Uživatelský avatar
Linda
 
Příspěvky: 855
Registrován: pát 23. zář 2011 11:43:47

Ticho

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 25. úno 2019 10:15:46

Obrázek

O kosech z repráků a vše prostupujícím Tichu

Komu by nevadilo chrápání, ne naše vlastní, ale toho druhého, toho zlého, bezohledného, který chrápe v naší přítomnosti a ruší naše sny. V noci se má spát a ne chrápat. Hotovo.

Tak uvažujeme, tak žijeme, takže nás většinou ani nenapadne, že je možné žít jinak. Žít v Tichu, které vše prostupuje a díky kterému jsou všechny zvuky možné. Zvuk zůstává, ale neruší, namísto toho zapadá do velkolepé božské symfonie. Symfonie Ticha.

Obrázek

CO JE PRO TO TŘEBA UDĚLAT?

Vůbec nic, vše už tady je. Je tady Ticho, jsme tady my. Stačí to spojit dohromady. Vystoupit z hlavy, přestat se rozptylovat neustálým proudem myšlenek, stát se tichým nebo doslova Tichem. Nahlédnout pomíjivost slov, všeho zvuku, který povstává vždy jedině z onoho velkého nedílného Ticha, aby se do něj opět navrátil.

To potom spíš a něco tě vzbudí. Je to osamělý zpěv ptáka vyrážejícího vysoké tóny jakoby přímo v prázdném prostoru tvé mysli. Současně je slyšet tvého partnera, jak ve spánku usilovně řeže dříví. A ty se s očima dokořán směješ do tmy, jak je to božsky propojené, vesmírně celistvé a krásné.

PLNÉ TICHO

Je ráno, snídám, hraje klidná hudba, do ní dělníci sbíječkou vyhrávají refrén na betonovou krustu vozovky a já se usmívám. Po snídani jdu do města – plného zvuků, plného Ticha. Ve Františkánské zahradě se dorozumívají kosi, ti ještě před několika málo desítkami let nanejvýš plaší ptáci žili daleko od lidských sídlišť v polích a lesích. Přes celou šíři zahrady letí jejich zpěv, až neuvěřitelně čistý a krásný, tak blízko divoce tepajícího srdce hlavního města Prahy. Vedle všeho ruchu a shonu Václavského náměstí. Vedle dunících aut a klinkajících tramvají, rušných hovorů, křiku a brebentění. Vedle restaurací deroucích se na chodník, každý den zas o výhonek dál, o malý stolek, skládací židli. Vedle davů turistů všech národností. Dva turisté zbloudili z davu, vešli do zahrady a uslyšeli kosy. Hned mají vysvětlení pro ten nezvyklý zpěv odkudsi z výšin.

Obrázek

REPRÁKY V MYSLI

„To je z repráků,“ jsou hned hotovi s odpovědí. Repráky, to řekli přesně. V každém koutě naší mysli stojí jeden a vyřvává svou melodii. Z každého repráku jiný nápěv, jiné ale, jiné kdyby. Neustálý proud slov, nekonečný lomoz otupující smysly. Smysl pro krásu, smysl pro pravdu, smysl pro tiché odevzdání se svobodnému prostoru duše. Jeho šíře je nekonečná, pojme vše. Mysl to neví, nervózně mlaská na partnera dopřávajícího si posilující spánek a z okna křičí na dělníky: „Buďte už sakra zticha!“

I kdyby stokrát ztichli, Ticho se nedostaví. Ticho není možné vykřičet, Ticho je možné jedině znovu poznat. Prostě se rozpomenout, že tu je a vždy bude. V zahradě duše za cípy přidržují je kosi.

Michal Čagánek
Návštěvník
 

Re: Ticho

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 23. dub 2023 17:39:40

Obrázek

Buddha řekl: Slova to nemohou vyjádřit. Jak mnoho písem v minulosti odhalilo, pravda začíná tam, kde slova končí."
Účelem slov je vytvořit ticho. Pokud slova vytvářejí více hluku, nedosáhli svého cíle.
Návštěvník
 

Re: Ticho

Nový příspěvekod Návštěvník » pát 05. kvě 2023 6:40:06

Obrázek

Hodnota tichého sezení
Návštěvník
 

Re: Ticho

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 15. kvě 2023 14:08:50

Obrázek

Ticho je něco, co pochází z vašeho srdce, ne zvenčí. Ticho neznamená nemluvit a nic nedělat.
Znamená to, že nejste uvnitř rušeni.
Návštěvník
 

Re: Ticho

Nový příspěvekod Návštěvník » úte 16. kvě 2023 6:29:43

Obrázek

Nejvyšší formou milosti je ticho.
Je to také nejvyšší duchovní poučení.

~ Ramana Maharshi
Návštěvník
 


Re: Ticho

Nový příspěvekod Návštěvník » úte 27. čer 2023 10:33:09

Posvátné ticho

Ticho, které nás probouzí k naší pravé přirozenosti, bývá také označováno jako Tiché vědomí, Věčnost, Bůh, Buddhova mysl, Kristovo vědomí, Univerzální vědomí, Posvátné nebo Svaté ticho, Přítomnost, Nepodmíněná láska, Já nebo Neznámo. Ale ať se snažíme jakkoli statečně, abychom mu přiřadili nějakou nálepku, slova na něj mohou pouze ukázat. Ticho prostě je.

Obrázek

Posvátné ticho

První dojem z posvátného Ticha často získáme ve vznešenosti přírody. Stává se to spontánně, když se mysl ztiší v nekonečné prázdnotě pouště; na pláži, když slunce klesá pod obzor a zdá se, že ho pohltilo moře; nebo když se vydáme na túru do hor a narazíme na obrovskou prastarou sekvoj, která stála na zemi ve stejné době jako Kristus nebo Buddha.

Na sekvojích je něco magického. Před mnoha lety jsem se s nimi seznámila v kalifornském národním parku Sequoia. Tamní sekvoje patří k nejstarším a nejvyšším stromům na planetě. Když jsem se dívala na tyto klidné obry přírody, připadala jsem si velmi malá, nejen co do velikosti, ale i ve všech ostatních ohledech. Jejich vznešená přítomnost mi připadala posvátná. Jejich majestátní koruny se tyčily tak vysoko nade mnou, až se zdálo, že se vznášejí v prostoru. Cokoli jsem si myslela předtím, než jsem je spatřila, zmizelo; mysl byla klidná a pozorná. Tyto vzácné staré sekvoje jsou moudrými stařešiny Země a předávají nám tiché a ozdravné tajemství.

V tichu přírody se mysl může zbavit svého hlučného obsahu a pak na několik vteřin nastane vnitřní ticho, aby se mysl mohla sjednotit s neuvěřitelnou krásou a klidem toho, co vidíme. Je to tak krásné, až to bere dech, a možná vás to dokonce dojme k slzám. Skutečně ztichlá mysl otevírá srdce. To, čeho jste v takových tichých chvílích svědky, je souznění s duchovní krásou v centru vaší bytosti. Aniž byste si to uvědomovali, hledíte do svého vlastního vnitřního světla - světla Tichého vědomí - to jste vy.

Spřátelení se s tichou myslí - myslí, která není zahlcena hlukem myšlenek - otevírá prostor pro přítomnost Ticha. Podle mých vlastních zkušeností to začíná tím, že se zbavíte úzkosti a věnujete pozornost své vlastní pohodě. Pozornost a uvolnění umožňují jemnější vnitřní uvědomění. Vědomí, které je naprosto tiché, může zanechat dojem, který se vymyká popisu. Můžeme ho vnímat jako hmatatelné pole vibrací, které je zároveň zcela klidné, a přesto pulzující životem. Bylo také popsáno jako prostornost, která je zároveň prázdná i plná a v níž je matrice života láskyplná a celistvá.

Žít v tomto bezbřehém vědomí, nesvázaném s utrpením, které způsobujeme sobě i druhým, je tajemstvím mystiků a mudrců. Je to však jen "tajemství", protože nevěnujeme pozornost tomu, abychom byli vnitřně zticha. Sufijský mystik a básník Džalál al-Dín Rúmí to vyjádřil takto: "Existuje hlas, který nepoužívá slova. Naslouchejte."

Je-li však tato nekonečná a tichá Přítomnost v nás a ve všem, proč si ji vždy neuvědomujeme? Odpověď mystiků a mudrců zní, že se jí nevědomky bráníme, protože jsme většinu času uzavřeni ve svém intelektu. Intelekt si myslí, že zná duchovní pravdu, ale je to srdce, které ji chápe, protože je s ní zajedno. Právě rušivé vlivy myšlení nám brání tuto vnitřní pravdu vidět. Potřebujeme se vzdát toho, co si myslíme, že víme. Řečeno jinak, jednotný stav Tichého vědomí není něco, co můžete poznat pomocí intelektu. Je to odhalení tajemství, kterým jste. Probuzení do tohoto tajemství vás změní zevnitř.

Vnitřní vstřícnost vůči tomuto nadčasovému, láskyplnému vědomí nás otevírá naší vlastní celistvosti. To se může stát komukoli a kdykoli, mladému i starému, když je naše mysl velmi klidná a naše pozornost je bdělá, ale uvolněná. Vidění a naslouchání s klidnou myslí nás proměňuje. Je nám dán pohled na nadčasové a tiché tajemství naší vlastní pravé přirozenosti. A pak konečně skončí nekonečné hledání vnějšího naplnění.

Zdroj: Overweg, Cynthia. SILENT AWARENESS: The Revelation That Changes Everything.
Návštěvník
 

Re: Ticho

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 03. črc 2023 17:56:30

Návštěvník
 

Re: Ticho

Nový příspěvekod miroslav » pon 03. črc 2023 20:57:15

Uživatelský avatar
miroslav
 
Příspěvky: 3406
Registrován: čtv 29. kvě 2014 9:33:24

Re: Ticho

Nový příspěvekod Pedro. » pon 03. črc 2023 21:45:19

Pedro.
 

Re: Ticho

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 09. črc 2023 17:54:05



„Pozorujte, ale príliš sa nezaujímajte.
Ak prejavíte záujem,
veľmi ľahko sa stotožníte.

Pozeráte sa z ticha,
kontrola tu nie je potrebná.
Buďte si vedomí toho, že si len uvedomujete."
Návštěvník
 

Re: Ticho

Nový příspěvekod Návštěvník » sob 13. led 2024 15:05:56

TIŠE SEDĚT A NASLOUCHAT

"Je to taková úleva, když si uvědomíme, že nemusíme být ničím."
- Toni Packer

Obrázek

Když tiše sedíte, nic neděláte, nevíte, co bude dál, a nezabýváte se tím, co bylo nebo co bude dál, funguje nová mysl, která není spojena s podmíněnou minulostí, a přesto vnímá a chápe celý mechanismus podmíněnosti. Je to demaskování já, které není ničím jiným než maskami - obrazy, vzpomínkami na minulé zážitky, strachy, nadějemi a neustálým požadavkem být něčím nebo se někým stát. Tato nová mysl, která je ne-myslí, je prosta duality - není v ní žádný konající a nic, co by se mělo dělat.

Bez ohledu na to, jaký stav v tuto chvíli nastane, může existovat jen toto? Ne oddálení nebo útěk do něčeho, co poskytne to, co tento stav neposkytuje nebo se nezdá poskytovat: energii, elán, inspiraci, radost, štěstí, cokoli. Jen zcela, bezpodmínečně naslouchat tomu, co je tu teď, je to možné?

Podstatou tohoto ne-konání je přijít na hluboký druh naslouchání a otevřenosti, který odhaluje intenzivní sílu a dynamiku naší lidské podmíněnosti. To, jak jsme chyceni a připoutáni k představám o sobě a o druhých, jak zuřivě tyto představy bráníme - nejen individuálně, ale i kolektivně - a jak nás tato obrana drží v izolaci od sebe navzájem i od sebe samých. Dalším aspektem tohoto naslouchání je dosažení vnitřního/vnějšího ticha - klidu - prostornosti, v němž neexistuje pocit oddělenosti nebo omezení, vnějšího nebo vnitřního.

Existovala by vůbec snaha o osvícení, kdyby nebylo našeho smyslu pro čas? Čas je vytvářen myšlením, vzpomínkami a představami: co jsem byl, co jsem, co budu. Věčně se cítíme nedostateční a neúplní, chceme se stát celistvými a úplnými v budoucnosti. Podřídíme se jakékoli duchovní cestě, abychom v průběhu času překonali své překážky.

Představujeme si, že jednou přijde den, kdy zažijeme osvícení, osvobození z nesvobody, které nám slibují tradice minulosti. Já už nepřemýšlím v kategoriích, že mám zážitky. Věci se prostě dějí. Déšť jemně kape. Srdce tluče. Dýchá se, nádech-výdech-nádech. Je tu tiché naslouchání, otevřenost... prázdnota... nic... Osvícení?

Jak vražedné je přidělovat nálepky. Pak se stanete někým. V okamžiku označení živost ustrne v pojmu. "Můj zážitek osvícení!" Být živý, plně živý, znamená plynout bez překážek - zranitelný tok živosti bez odporu. Bez pocitu plynutí času. Bez nutnosti přemýšlet o "sobě" - co jsem a co budu. Naše štvaní se za zážitky je formou odporu. Naše touha po zážitcích je rezistencí vůči prostému bytí tady a teď.

Je to hučení letadla. Mlha. Jemně vanoucí vítr, kapající déšť, dýchání, hučení, pulzování, otevírání, zavírání, vůbec nic...

Je to taková úleva, když si uvědomíme, že nemusíme být ničím.

Autorka textu: Toni Packer, zdroj https://joantollifson.substack.com/p/we ... e-yes-buts
Návštěvník
 


Zpět na Inspirativní myšlenky

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Jana a 11 návštevníků