O kosech z repráků a vše prostupujícím tichu
Napsal: úte 21. led 2014 17:22:18Komu by nevadilo chrápání, ne naše vlastní, ale toho druhého, toho zlého, bezohledného, který chrápe v naší přítomnosti a ruší naše sny. V noci se má spát a ne chrápat. A hotovo. Tak uvažujeme, tak žijeme, takže nás většinou ani nenapadne, že je možné žít i jinak. Žít v tichu, které vše prostupuje a díky kterému jsou všechny zvuky možné. Zvuk zůstává, ale neruší, namísto toho zapadá do velkolepé božské symfonie. Symfonie ticha.
Co je pro to nutné udělat? Vůbec nic, neboť vše už tady je. Je tady ticho a my tu jsme. Stačí to spojit dohromady. Stát se tichým nebo doslova tichem. Nahlédnout pomíjivost slov, všeho zvuku, který povstává vždy jedině z onoho velkého Ticha, aby se do něj opět vrátil. To potom spíš a něco tě vzbudí. Je to osamělý zpěv ptáka vyrážejícího vysoké tóny jakoby přímo v prázdném prostoru tvé mysli. Současně je slyšet spolubydlícího, jak ve spánku usilovně řeže dříví. A ty se s očima dokořán směješ do tmy, jak je to božsky propojené, vesmírně celistvé a krásné.
Je ráno, snídáš, hraje klidná hudba, do ní dělníci sbíječkou vyhrávají refrén na betonovou krustu vozovky a ty se usmíváš. Po snídani jdeš do města, plného zvuků, plného ticha. Ve Františkánské zahradě dorozumívají se kosi, ti ještě před několika málo desítkami let nanejvýš plaší ptáci žijící daleko od lidských sídlišť v polích a lesích. Přes celou šíři zahrady letí jejich zpěv, čistý a krásný, až neuvěřitelně tak blízko divoce tepajícího srdce hlavního města Prahy. Vedle všeho ruchu a shonu Václavského náměstí. Vedle dunících aut a klinkajících tramvají, taxíků, hotelů. Vedle restaurací deroucích se na chodník, každý den zas o výhonek dál, o malý stolek, skládací židli. Vedle turistů všemi směry. Dva zbloudili z davu, vešli do zahrady a uslyšeli kosy. Hned mají vysvětlení pro ten nezvyklý zpěv odkudsi z výšky.
„To je z repráků,“ usuzují svorně a vytáčejí hlavy.
Repráky, to řekli přesně. V každém koutě naší mysli stojí jeden a vyřvává svoji melodii. Z každého repráčku jiný nápěv, jiné ale, jiné kdyby. Neustálý proud slov, nekonečný lomoz otupující smysly. Smysl pro krásu, smysl pro pravdu, smysl pro tiché odevzdání svobodnému prostoru duše. Jeho šíře je nekonečná, pojme vše. Mysl to neví, nervózně mlaská na spolubydlícího dopřávajícího si posilující spánek a z okna křičí na dělníky: „Buďte už sakra zticha!“
I kdyby stokrát ztichli, ticho se nedostaví. Ticho není možné vykřičet, ticho je možné jediné - poznat je. V zahradě duše za cípy přidržují je kosi.
Co je pro to nutné udělat? Vůbec nic, neboť vše už tady je. Je tady ticho a my tu jsme. Stačí to spojit dohromady. Stát se tichým nebo doslova tichem. Nahlédnout pomíjivost slov, všeho zvuku, který povstává vždy jedině z onoho velkého Ticha, aby se do něj opět vrátil. To potom spíš a něco tě vzbudí. Je to osamělý zpěv ptáka vyrážejícího vysoké tóny jakoby přímo v prázdném prostoru tvé mysli. Současně je slyšet spolubydlícího, jak ve spánku usilovně řeže dříví. A ty se s očima dokořán směješ do tmy, jak je to božsky propojené, vesmírně celistvé a krásné.
Je ráno, snídáš, hraje klidná hudba, do ní dělníci sbíječkou vyhrávají refrén na betonovou krustu vozovky a ty se usmíváš. Po snídani jdeš do města, plného zvuků, plného ticha. Ve Františkánské zahradě dorozumívají se kosi, ti ještě před několika málo desítkami let nanejvýš plaší ptáci žijící daleko od lidských sídlišť v polích a lesích. Přes celou šíři zahrady letí jejich zpěv, čistý a krásný, až neuvěřitelně tak blízko divoce tepajícího srdce hlavního města Prahy. Vedle všeho ruchu a shonu Václavského náměstí. Vedle dunících aut a klinkajících tramvají, taxíků, hotelů. Vedle restaurací deroucích se na chodník, každý den zas o výhonek dál, o malý stolek, skládací židli. Vedle turistů všemi směry. Dva zbloudili z davu, vešli do zahrady a uslyšeli kosy. Hned mají vysvětlení pro ten nezvyklý zpěv odkudsi z výšky.
„To je z repráků,“ usuzují svorně a vytáčejí hlavy.
Repráky, to řekli přesně. V každém koutě naší mysli stojí jeden a vyřvává svoji melodii. Z každého repráčku jiný nápěv, jiné ale, jiné kdyby. Neustálý proud slov, nekonečný lomoz otupující smysly. Smysl pro krásu, smysl pro pravdu, smysl pro tiché odevzdání svobodnému prostoru duše. Jeho šíře je nekonečná, pojme vše. Mysl to neví, nervózně mlaská na spolubydlícího dopřávajícího si posilující spánek a z okna křičí na dělníky: „Buďte už sakra zticha!“
I kdyby stokrát ztichli, ticho se nedostaví. Ticho není možné vykřičet, ticho je možné jediné - poznat je. V zahradě duše za cípy přidržují je kosi.
