Přesně to se přihodí Lauře, hrdince románu Zastaveno. Už dál nedokáže být ochočeným zvířetem, jehož jedinou zbraní jsou instinkty, opustí školu, rodiče i přítele a vydá se – kam? Sama neví. Jenom to je jisté, že musí pryč. A tak jde a tak se seznámí se Smíškem, jak sama pojmenuje svérázného umělce, především svého života žitého společně s malou dcerkou v poklidu vesnické samoty daleko od víru Města v pohraničních horách.
V kulisách venkovské samoty se odvíjejí příběhy, setkání, vzlety a pády duše člověka. Co zpočátku vypadá jako dokonalá idyla, se postupem času proměňuje v pravý opak. Co se jevilo jako zdrcující rány osudu, se nakonec ukáže být tou nejlepší školou života.
Mnohokrát chce Laura uniknout. Pryč od staré Blažkové, která, kdykoli ji uvidí, si hlasitě odplivne. Pryč od věčně nabroušeného hajného Vztekliny. Pryč od dotěrných novinářů a jejich necitlivých otázek. Pryč od bolesti a strachu, ale také od nutnosti přijmout odpovědnost za svůj vlastní život.
Je možné utéct před svou vlastní minulosti? Jak zastavit neustálý proud myšlenek? Kde končí země a začíná nebe? Je absolutní tma nebo světlo? To jsou některé z otázek, na které by Laura ráda našla odpověď.
Jsi daleko silnější, než si myslíš
jsi samotná Síla
jsi Pramen života, jenž se otevírá
každým dotekem vděčnosti
Tichý. Tak by se jmenoval, kdybych mu mohla vybrat jméno. Podle toho, čím se mě nejsilněji dotkl, čím na mě nejvíc zapůsobil. Krásný, Čistý, Usměvavý, nabízejí se další jména. Usměvavý, to se mi líbí. Usměvavý nebo také Smíšek. Ano, to je ono, tak mu budu říkat.
On je úspěšný autor stoupající ke hvězdám, já ztracená holka řítící se do propasti sebe sama. Nemám nic nebo mám alespoň ten pocit. Jsem sama, bez peněz a s dokonale zazděnými zadními vrátky. Už ani nevím, kde byly. Nechci to vědět. Už žádné ohlížení do bolesti.
Zítra to bude den, co jsme se seznámili.
Nevím, co mě čeká, nepochybuji však, že se to stane. Ráno jsem si přála umřít, teď sedím na břehu řeky a život mnou plyne jako voda. Nekonečná řada událostí v jediném okamžiku. I když mám myšlenky, nemyslím na nic.
Vedle mě v trávě leží cestovní taška. Pár věcí do začátku. Kdo by chtěl víc, na břehu řeky, v první den stvořený z úniku. Prolínání světů. Myšlenky a fantazie. Fantazie myšlenek.
Nechtěla jsem sedět na břehu, chtěla jsem skočit do té vody, utopit se všem na očích, aby viděli, jak jsou marní. S úsměvem vylézt na kamenné roubení, chvíli po něm jít s rozpaženýma rukama jako provazochodec, který to koupil přímo do srdce. Ať si mě fotí túristi. Ať mají rozptýlení. Ať se smějí svým karikaturním smíchem v rychlosti načmáraným na ksicht. Chtělo se mi zvracet z jejich výrazů, namísto toho jsem se smála, jak se šílenec směje na jiné šílence.
Neskočila jsem. Žebráci vzpínali ruce a další žebráci jim házeli drobné. Psi si chtěli hrát, měli však na krcích obojky, k obojkům vedla vodítka, k vodítkům byly připjaté ruce, které nehodlaly smlouvat. Odpadkové koše přetékaly odpadky. Restaurace přetékaly obžerstvím. Obchody přetékaly totálními slevami na vše. V novinových stáncích nabízeli marnost. Ve stáncích s hot dogy naráželi housky na kůl. V kostelech uctívali strach. Ve výkladních skříních pózovala lhostejnost. Milenci žvanili o lásce. Rodiče ukázňovali své děti. Děti se nesměly smát. Stromy trčely z betonu. V květinářství umíraly růže. Holubi vzlétali do nikam. Všichni spěchali. Nikdo si nikoho nevšímal.
Nevěděla jsem, kam jdu. Kam jít, co dělat. Cítila jsem všechno a nic. Poprvé a naposled. Mít zbraň, asi bych začala střílet. Být bestie, dala bych to všem znát.
Málem mě srazila tramvaj. Málem jsem začala křičet. Málem jsem poslední peníze utratila za chlast. Málem jsem přeslechla, co se snášelo z nebe.
Prezentace knihy, teď a tady. Jméno autora, které jsem nikdy neslyšela. Jeho hlas, hlas přenášený interním rozhlasem, hlas snášející se odkudsi z výšky, ten hlas jsem hned poznala.
V jednu chvíli jsem naprosto bezradná stála na ulici před knihkupectvím, v dalším okamžiku jsem byla v prvním podlaží Paláce knih. Jak se to stalo, nevím. Prostě jsem tam byla. Slova splývala s tichem a ticho bylo slova. Lidé neměli hranice. Prostor se rozplýval a ztrácel sám v sobě.
Někdo mi podal knihu a postavil mě před autora. Vše beze slov, on se přesto usmál. V tom úsměvu bylo všechno, víc než se dá prožít za život člověka, i kdyby trval tisíc let.
Nemohla jsem tomu uvěřit. Jako omámená jsem procházela Městem a nevěřila. Nepotřebovala jsem věřit. Bylo to tady. Ve mně a všude. Ve vzduchu, v listí, na první stránce knihy, kterou jsem si bez myšlenek pořídila a do které on vepsal:
Jsi daleko silnější, než si myslíš
Četla jsem jednou, dvakrát, po tisící. Dávno jsem neviděla na písmena, a přece jsem četla dál. Daleko silnější. Daleko silnější. Daleko silnější.
Vtom jsem to ucítila. Ucítila jsem sílu. Ne, ne, já jsem jí byla! BYLA JSEM.
Probudila jsem se na břehu řeky. Probudila jsem se zimou. Moje dlaně byly od hlíny, na tvář se mi přilepilo suché listí. Sedla jsem si a začala plakat.
„Ne, ne, ne,“ ozval se můj vnitřní hlas. Začala jsem si vzpomínat. V trávě vedle mě ležela kniha, rychle jsem po ní sáhla.
Nezdálo se mi to!
Nalistovala jsem věnování.
Jsi daleko silnější, než si myslíš, stálo tam úhledným písmem svojí lehkostí připomínající vzdušný tah štětce zenového mistra. A pod tím: Jsi samotná síla.
Ano, přesně tak jsem to vnímala.
Nebylo na co čekat.
První vlak, který odjížděl z Města, měl namířeno na východ. Zamířila jsem tam také.
Ve vlaku bylo příjemné teplo. Krajina za oknem ubíhala jenom zdánlivě. Musela jsem se smát. Ještě před pár hodinami jsem se chtěla zabít!
Spolucestujícímu v kupé se zalíbil můj úsměv. Kluk v mém věku, pořád si chtěl povídat. Co čtu tak veselého. Kam jedu? Co dělám?
„Já nevím!“ bylo jediné, co jsem mohla odpovědět.
„Chodíš do školy?“
„Já nevím, opravdu!“
Chudák kluk, musel mě mít za absolutního blázna.
Za oknem se střídala města. Prohlížela jsem si je, v mysli si opakovala jejich jména. Pořád jsem nevěděla, kam vlastně jedu. Pak jsem ho uviděla. Zákoutí na Moravě, velký nápis na barevnými ornamenty ozdobeném průčelí nádražní budovy. To zní hezky, řekla jsem si a vystoupila.
Michal Čagánek: ZASTAVENO, Maitrea 2010, brožovaná, 230 stran, barevné ilustrace Markéta Kotková, černobílé kresby Lenka Janoušková, kaligrafie Petra Vitásková
Více