9. cyklus: Jak se osvobodit od připoutanosti k tělu
– Osvobození od nevědomosti a otevření se nejvyšší pravdě
1. článek – Myšlenka „já jsem tělem“ jako skrytý kořen nevědomosti
Představení ústřední překážky podle E. Tomáše.
Jak se zrodí základní připoutanost.
První pohled: tělo není vězením, jen nesprávně přivlastněnou identitou.
2. článek – Tři podoby připoutanosti: fyzické, mentální a duchovní tělo
Jak se ztotožňujeme nejen s fyzickým tělem, ale i s myšlenkami a duchovní identitou.
Jemné odkrytí, že i duchovní „já“ může být pastí.
3. článek – Negativní komentáře mysli jako pouta ega
Jak vlastní mysl posiluje iluzi individuality.
Mechanismus: negativní soud → obrana → posílení těla-já.
Možnost uvidět myšlenku jen jako myšlenku.
4. článek – Soudy o druhých jako posílení oddělenosti
Jak se mysl připoutává k obrazu „druhých“ jako k jiným individuím.
Vysvětlení: v okamžiku posuzování druhého se posiluje i „já jako tělo“.
Osvobozující vhled: druhý není nikdy tělem, ale touž nejvyšší pravdou.
5. článek – Spirála nevědomosti a jak se rozplétá
Jak se soudy a komentáře vzájemně živí a vytvářejí kruh utrpení.
Nejde o to zastavit myšlenky, ale přestat je považovat za „já“.
Poetická pozvánka k nezúčastněnému pohledu.
6. článek – Setkání se strachem ze zmizení iluze oddělenosti
Přirozenost strachu, když se ztotožnění s tělem uvolňuje.
Jak strach ukazuje, že se něco rozpadá.
Tichý způsob, jak být svědkem i tohoto pohybu mysli.
7. článek – Žít v nejvyšší pravdě: tělo jako nástroj, ne identita
Shrnutí a završení celého cyklu.
Jak může být tělo prostým nástrojem projevu lásky a služby.
Závěrečná výzva: nezaměňovat nikdy sebe ani druhé za tělo, ale spočívat v jediné skutečnosti – v pravdě.
9. cyklus: Jak se osvobodit od připoutanosti k tělu
Příspěvků: 8
• Stránka 1 z 1
9. cyklus: Jak se osvobodit od připoutanosti k tělu
od Návštěvník » ned 05. říj 2025 8:54:52
- Návštěvník
Re: 9. Cyklus: Jak se osvobodit od připoutanosti k tělu
od Návštěvník » pon 06. říj 2025 6:51:39
1. článek – Myšlenka „já jsem tělem“ jako skrytý kořen nevědomosti
„Nejvyšší překážkou je nevědomost. Myšlenka ‚já jsem tělem‘ je jejím základem. Proto ani o sobě, ani o jiných nemyslete, jako by byli tělem, ale vždy nejvyšší pravdou.“
(E. Tomáš)
Každé dítě se rodí do světa s přirozeným pocitem bytí. Čisté vědomí, které prostě září. Teprve když se postupně rozvíjí mysl, přichází i první identifikace: „tohle je moje ruka“, „já jsem ten, komu říkají jménem“. Nevinné věty, které se postupně stávají neviditelnými řetězy.
Myšlenka „já jsem tělem“ je zdánlivě neškodná, ale stává se kořenem celé nevědomosti. Z ní se rodí strach o přežití, touha po uznání, obrana proti bolesti, a také pocit oddělenosti od ostatních. Všechno se pak točí kolem ochrany, udržení a zdobení tohoto pomíjivého těla-já.
Ve skutečnosti tělo není vězením. Je jen dočasným nástrojem, jemným odrazem v zrcadle bytí. Neomezuje nás samo o sobě — omezuje nás jen myšlenka, že jsme jím zcela a výhradně. Když se mysl zastaví a pozornost se ztiší, ukáže se, že tělo je pouze tvarem, který vědomí na chvíli přijalo.
Když uvěříme, že jsme tělem, žijeme v neustálém sevření. Když tuto víru uvolníme, zůstává prostá přítomnost, která není ohraničena kůží ani jménem.
Pozvání k tichému pohledu
Zkuste na chvíli zavřít oči a vnímat dech. Neříkejte si: „Já dýchám.“ Nechte dech, ať se děje. Kdo je ten, kdo o tom ví? Ten, kdo vidí, není tělem. Ten, kdo si je vědom těla, je vždy svobodný.
„Nejvyšší překážkou je nevědomost. Myšlenka ‚já jsem tělem‘ je jejím základem. Proto ani o sobě, ani o jiných nemyslete, jako by byli tělem, ale vždy nejvyšší pravdou.“
(E. Tomáš)
Každé dítě se rodí do světa s přirozeným pocitem bytí. Čisté vědomí, které prostě září. Teprve když se postupně rozvíjí mysl, přichází i první identifikace: „tohle je moje ruka“, „já jsem ten, komu říkají jménem“. Nevinné věty, které se postupně stávají neviditelnými řetězy.
Myšlenka „já jsem tělem“ je zdánlivě neškodná, ale stává se kořenem celé nevědomosti. Z ní se rodí strach o přežití, touha po uznání, obrana proti bolesti, a také pocit oddělenosti od ostatních. Všechno se pak točí kolem ochrany, udržení a zdobení tohoto pomíjivého těla-já.
Ve skutečnosti tělo není vězením. Je jen dočasným nástrojem, jemným odrazem v zrcadle bytí. Neomezuje nás samo o sobě — omezuje nás jen myšlenka, že jsme jím zcela a výhradně. Když se mysl zastaví a pozornost se ztiší, ukáže se, že tělo je pouze tvarem, který vědomí na chvíli přijalo.
Když uvěříme, že jsme tělem, žijeme v neustálém sevření. Když tuto víru uvolníme, zůstává prostá přítomnost, která není ohraničena kůží ani jménem.
Pozvání k tichému pohledu
Zkuste na chvíli zavřít oči a vnímat dech. Neříkejte si: „Já dýchám.“ Nechte dech, ať se děje. Kdo je ten, kdo o tom ví? Ten, kdo vidí, není tělem. Ten, kdo si je vědom těla, je vždy svobodný.
- Návštěvník
Re: 9. Cyklus: Jak se osvobodit od připoutanosti k tělu
od Návštěvník » úte 07. říj 2025 6:54:07
2. článek – Tři podoby připoutanosti: fyzické, mentální a duchovní tělo
Když se řekne „připoutanost k tělu“, většina lidí si představí vztah k té fyzické skořápce – kůže, tvář, tvar, zdraví. Ale toto je jen špička ledovce. Naše „tělo“, které považujeme za „já“, se projevuje ve třech vrstvách – fyzické, mentální a duchovní. A každá z nich může být nepozorovaným uzlem, který nás poutá k iluzi oddělenosti.
1. Fyzické tělo – Proud řeky, nikoli skála
Představte si řeku. Její voda se neustále mění, molekuly proudí, včerejší voda je dávno pryč. Přesto ji nazýváme „řeka“. Stejně tak je to s naším fyzickým tělem.
Představujeme si ho jako pevnou, neměnnou skálu. Vnímáme ho jako hranici, která nás odděluje od ostatních – „já“ tady se ničeho odděleně týká. Ale tato hranice je jen pouhá myšlenka.
Když se podíváme pozorně, tělo se neustále mění. Miliony buněk denně umírají a rodí se nové. Dech proudí dovnitř a ven, stravujeme se a vylučujeme, naše kůže se olupuje a obnovuje. Každý atom v našem těle je v neustálém oběhu, vyměňován s okolním světem. Tělo je nepřetržitý proces, dynamický tanec energie a hmoty. Je to potrava, která se neustále transformuje, ne stálý tvar, který nám patří.
Proč se bojíme stárnutí, nemoci, smrti? Protože jsme se zamilovali do myšlenky, že tento proud jsme „my“. Kdo jsme pak my, když se proud mění?
2. Mentální tělo – Vlnění na hladině, nikoli oceán
Pod povrchem kůže žije jemnější tělo: spleť myšlenek, pocitů, vzpomínek, obrazů, které nazýváme „já“. Když někdo zpochybní naše názory, bolí nás to víc než fyzické zranění. Tady sídlí skutečná připoutanost – v přesvědčení, že jsme obsahem vlastní mysli, tělem utkaným z přesvědčení a emocí.
Každý komentář, který se vynoří v hlavě, říká: „Já jsem ten, kdo si myslí.“ Ale kdo ten komentář slyší?
Představte si mysl jako oceán a myšlenky jako vlny na jeho hladině. Vlny přicházejí a odcházejí, nikdy nejsou stejné, a přesto tvoří součást oceánu. Jsme víc než jen jednotlivá vlna. Můžeme se na ně dívat, aniž bychom se s nimi ztotožňovali, aniž bychom je brali osobně? Jakmile se myšlenka rozpozná jako pouhá myšlenka, mizí i její moc. Mentální tělo se rozpouští v čistém vědomí, které není ani myšlenkou, ani pocitem. Je to jen potrava pro poznání.
3. Duchovní tělo – Stín na stěně, nikoli Světlo
Když člověk vstoupí na duchovní cestu, někdy si začne tvořit novou, „lepší“ identitu – „já, který hledá“, „já, který chápe“, „já, který už ví“.
I tato identita je tělem – subtilním, éterickým, ale stále ohraničeným. Zůstává zde „někdo“, kdo má být osvobozen, „někdo“, kdo se snaží dosáhnout osvícení.
Dokud v nás zůstává sebemenší pocit „já jako duchovní bytost“, stále je zde stopa připoutanosti k iluzi formy, byť té nejjemnější. Je to jako stín, který se vrhá na stěnu – vidíme ho, ale není to skutečná bytost. Pravé osvobození přichází až tehdy, když i tato duchovní představa tiše odpadne, když se i tato „duchovní potrava“ stráví a nezůstane po ní ani stopa „já“.
Zůstane prosté Bytí – beze jména, bez tvaru, bez myšlenky. Čisté vědomí, které je za všemi těmito iluzorními těly.
Pozvání k tichému pozorování: Kdo jsi ty, když tělo mizí?
Zavři na chvíli oči. Vnímej své fyzické tělo – jeho tělesné pocity, dech, puls. Vnímej své mentální tělo – myšlenky, mentální pocity, vzpomínky, představu „já, který medituje“. A vnímej i své duchovní tělo – touhu po poznání, pocit „duchovní bytosti“.
Všechno to pozoruj, jako by to byly oblaka na nebi, která připlouvají a odplouvají. Všechno se pohybuje, všechno je v toku, všechno se mění. A přece je tu něco, co se nepohybuje – tiché, nestranné vědomí, které o tom všem ví.
To jsi ty. Jsi dřív, než se narodí jakákoliv představa těla – ať už fyzického, mentálního, nebo duchovního. Jsi ten, kdo pozoruje, jak se tato „potrava“ objevuje a mizí. A v tomto tichém vědomí, které je za všemi formami, spočívá skutečná svoboda.
Když se řekne „připoutanost k tělu“, většina lidí si představí vztah k té fyzické skořápce – kůže, tvář, tvar, zdraví. Ale toto je jen špička ledovce. Naše „tělo“, které považujeme za „já“, se projevuje ve třech vrstvách – fyzické, mentální a duchovní. A každá z nich může být nepozorovaným uzlem, který nás poutá k iluzi oddělenosti.
1. Fyzické tělo – Proud řeky, nikoli skála
Představte si řeku. Její voda se neustále mění, molekuly proudí, včerejší voda je dávno pryč. Přesto ji nazýváme „řeka“. Stejně tak je to s naším fyzickým tělem.
Představujeme si ho jako pevnou, neměnnou skálu. Vnímáme ho jako hranici, která nás odděluje od ostatních – „já“ tady se ničeho odděleně týká. Ale tato hranice je jen pouhá myšlenka.
Když se podíváme pozorně, tělo se neustále mění. Miliony buněk denně umírají a rodí se nové. Dech proudí dovnitř a ven, stravujeme se a vylučujeme, naše kůže se olupuje a obnovuje. Každý atom v našem těle je v neustálém oběhu, vyměňován s okolním světem. Tělo je nepřetržitý proces, dynamický tanec energie a hmoty. Je to potrava, která se neustále transformuje, ne stálý tvar, který nám patří.
Proč se bojíme stárnutí, nemoci, smrti? Protože jsme se zamilovali do myšlenky, že tento proud jsme „my“. Kdo jsme pak my, když se proud mění?
2. Mentální tělo – Vlnění na hladině, nikoli oceán
Pod povrchem kůže žije jemnější tělo: spleť myšlenek, pocitů, vzpomínek, obrazů, které nazýváme „já“. Když někdo zpochybní naše názory, bolí nás to víc než fyzické zranění. Tady sídlí skutečná připoutanost – v přesvědčení, že jsme obsahem vlastní mysli, tělem utkaným z přesvědčení a emocí.
Každý komentář, který se vynoří v hlavě, říká: „Já jsem ten, kdo si myslí.“ Ale kdo ten komentář slyší?
Představte si mysl jako oceán a myšlenky jako vlny na jeho hladině. Vlny přicházejí a odcházejí, nikdy nejsou stejné, a přesto tvoří součást oceánu. Jsme víc než jen jednotlivá vlna. Můžeme se na ně dívat, aniž bychom se s nimi ztotožňovali, aniž bychom je brali osobně? Jakmile se myšlenka rozpozná jako pouhá myšlenka, mizí i její moc. Mentální tělo se rozpouští v čistém vědomí, které není ani myšlenkou, ani pocitem. Je to jen potrava pro poznání.
3. Duchovní tělo – Stín na stěně, nikoli Světlo
Když člověk vstoupí na duchovní cestu, někdy si začne tvořit novou, „lepší“ identitu – „já, který hledá“, „já, který chápe“, „já, který už ví“.
I tato identita je tělem – subtilním, éterickým, ale stále ohraničeným. Zůstává zde „někdo“, kdo má být osvobozen, „někdo“, kdo se snaží dosáhnout osvícení.
Dokud v nás zůstává sebemenší pocit „já jako duchovní bytost“, stále je zde stopa připoutanosti k iluzi formy, byť té nejjemnější. Je to jako stín, který se vrhá na stěnu – vidíme ho, ale není to skutečná bytost. Pravé osvobození přichází až tehdy, když i tato duchovní představa tiše odpadne, když se i tato „duchovní potrava“ stráví a nezůstane po ní ani stopa „já“.
Zůstane prosté Bytí – beze jména, bez tvaru, bez myšlenky. Čisté vědomí, které je za všemi těmito iluzorními těly.
Pozvání k tichému pozorování: Kdo jsi ty, když tělo mizí?
Zavři na chvíli oči. Vnímej své fyzické tělo – jeho tělesné pocity, dech, puls. Vnímej své mentální tělo – myšlenky, mentální pocity, vzpomínky, představu „já, který medituje“. A vnímej i své duchovní tělo – touhu po poznání, pocit „duchovní bytosti“.
Všechno to pozoruj, jako by to byly oblaka na nebi, která připlouvají a odplouvají. Všechno se pohybuje, všechno je v toku, všechno se mění. A přece je tu něco, co se nepohybuje – tiché, nestranné vědomí, které o tom všem ví.
To jsi ty. Jsi dřív, než se narodí jakákoliv představa těla – ať už fyzického, mentálního, nebo duchovního. Jsi ten, kdo pozoruje, jak se tato „potrava“ objevuje a mizí. A v tomto tichém vědomí, které je za všemi formami, spočívá skutečná svoboda.
- Návštěvník
Re: 9. Cyklus: Jak se osvobodit od připoutanosti k tělu
od Návštěvník » stř 08. říj 2025 6:38:34
3. článek – Negativní komentáře mysli jako pouta ega
Mysl mluví téměř neustále.
Je to proud slov, který se valí tiše pod povrchem — komentáře, soudy, vysvětlování, obavy.
Zdánlivě neškodné, ale právě v tomto proudu se znovu a znovu rodí pocit „já“.
Každý soud, který v nás zazní, potvrzuje, že jsme někdo, kdo soudí.
A právě tím se utahují neviditelné uzly ega.
Komentář jako jemný řetěz
Všimni si, jak rychle se mysl ozývá:
„Tohle je špatně.“
„Ten člověk je hloupý.“
„Musím to udělat lépe.“
V každé takové větě je obsaženo oddělení — někdo proti někomu, někdo, kdo ví lépe, někdo, kdo se musí bránit.
Negativní komentář je jako nepatrné bodnutí, kterým se mysl snaží znovu potvrdit samu sebe.
Je to pokus těla ega zůstat živé.
Ale ten, kdo tyto komentáře slyší, není jejich autorem.
Je to tiché vědomí, které o nich ví.
Myšlenky vznikají, trvají chvíli a mizí — stejně jako dech, stejně jako vlny na hladině.
Jen vědomí, které je pozoruje, se nemění.
Jak se pouto utváří
Každý okamžik, kdy se s komentářem ztotožníme,
— kdy mu uvěříme, že „má pravdu“ nebo že „je můj“ —
je okamžik, kdy se připoutáváme k tělu.
Proč?
Protože komentář vždy vychází z pocitu „já proti druhým“.
Z pocitu, že jsme oddělená bytost, která má názor, bolest, potřebu se obhájit.
Tak se rodí iluze individuality — mentální tělo se zpevňuje a my ztrácíme dotek s prázdným prostorem, který je za ním.
Svoboda není v boji, ale v pohledu
Nemusíme se snažit negativní myšlenky potlačit nebo nahradit lepšími.
To by jen posílilo jejich opak — a spirála by se roztočila dál.
Stačí si jich všimnout.
Vnímat jejich příchod a odchod, aniž bychom se jich dotkli.
Když zůstaneme v roli tichého svědka, komentář se rozplyne sám.
Ego ztratí potravu, kterou hledalo, a v tom zůstane ticho, které je původní.
Pozvání k tichému pohledu
Dnes se občas zastav.
Až se ozve vnitřní komentář — o tobě, o jiném, o světě —
jen si ho všimni.
Nech ho projít jako dech.
Zeptej se: Kdo to slyší?
V tom okamžiku se rozhostí klid.
Komentář mizí a s ním i pouto, které tě vázalo k iluzi oddělenosti.
Mysl mluví téměř neustále.
Je to proud slov, který se valí tiše pod povrchem — komentáře, soudy, vysvětlování, obavy.
Zdánlivě neškodné, ale právě v tomto proudu se znovu a znovu rodí pocit „já“.
Každý soud, který v nás zazní, potvrzuje, že jsme někdo, kdo soudí.
A právě tím se utahují neviditelné uzly ega.
Komentář jako jemný řetěz
Všimni si, jak rychle se mysl ozývá:
„Tohle je špatně.“
„Ten člověk je hloupý.“
„Musím to udělat lépe.“
V každé takové větě je obsaženo oddělení — někdo proti někomu, někdo, kdo ví lépe, někdo, kdo se musí bránit.
Negativní komentář je jako nepatrné bodnutí, kterým se mysl snaží znovu potvrdit samu sebe.
Je to pokus těla ega zůstat živé.
Ale ten, kdo tyto komentáře slyší, není jejich autorem.
Je to tiché vědomí, které o nich ví.
Myšlenky vznikají, trvají chvíli a mizí — stejně jako dech, stejně jako vlny na hladině.
Jen vědomí, které je pozoruje, se nemění.
Jak se pouto utváří
Každý okamžik, kdy se s komentářem ztotožníme,
— kdy mu uvěříme, že „má pravdu“ nebo že „je můj“ —
je okamžik, kdy se připoutáváme k tělu.
Proč?
Protože komentář vždy vychází z pocitu „já proti druhým“.
Z pocitu, že jsme oddělená bytost, která má názor, bolest, potřebu se obhájit.
Tak se rodí iluze individuality — mentální tělo se zpevňuje a my ztrácíme dotek s prázdným prostorem, který je za ním.
Svoboda není v boji, ale v pohledu
Nemusíme se snažit negativní myšlenky potlačit nebo nahradit lepšími.
To by jen posílilo jejich opak — a spirála by se roztočila dál.
Stačí si jich všimnout.
Vnímat jejich příchod a odchod, aniž bychom se jich dotkli.
Když zůstaneme v roli tichého svědka, komentář se rozplyne sám.
Ego ztratí potravu, kterou hledalo, a v tom zůstane ticho, které je původní.
Pozvání k tichému pohledu
Dnes se občas zastav.
Až se ozve vnitřní komentář — o tobě, o jiném, o světě —
jen si ho všimni.
Nech ho projít jako dech.
Zeptej se: Kdo to slyší?
V tom okamžiku se rozhostí klid.
Komentář mizí a s ním i pouto, které tě vázalo k iluzi oddělenosti.
- Návštěvník
Re: 9. Cyklus: Jak se osvobodit od připoutanosti k tělu
od Návštěvník » čtv 09. říj 2025 4:51:44
4. článek – Soudy o druhých jako posílení iluze oddělenosti
Když se v naší mysli objeví soud o druhém člověku, málokdy si uvědomíme, že v tu chvíli se rodí nová připoutanost.
Ne mezi námi a tím člověkem – ale mezi námi a iluzí osobního „já“ (ega).
Soud o druhém je vždy potvrzením, že tu někdo stojí a dívá se zvenčí, že existuje pozorovatel, který ví, co je správné a co chybné.
A právě v tom okamžiku se uzavíráme do iluze oddělenosti.
Kořen souzení
Soudit znamená věřit, že víme.
Ale to, co ví, není pravé vědomí – je to mysl, která porovnává, hodnotí, odměřuje.
Říká: „Tenhle člověk je lepší, tenhle horší. Tenhle chápe, tenhle ne.“
Pod těmito větami se skrývá tichá jistota: já jsem ten, kdo hodnotí.
A právě tato jistota vytváří hranici mezi „já“ a „oni“.
Je to jemný, ale neustálý mechanismus, který udržuje svět v představě oddělených těl.
Jak se soud proměňuje v připoutanost
Když někoho soudíme, stává se náš soud neviditelným zrcadlem.
Co v něm vidíme, je obraz, který jsme sami vytvořili.
A čím víc tento obraz obhajujeme, tím víc se k němu připoutáváme.
Soud o druhém není jen myšlenka o něm – je to projev naší touhy potvrdit vlastní existenci.
Každý vnitřní komentář o druhém člověku posiluje víru v „já, které ví“, a tím utvrzuje připoutanost k tělu-mysli.
Vidět bez soudu
Je možné dívat se, aniž bychom hodnotili?
Zkus si to představit: tvář, hlas, čin – bez přidané myšlenky, bez výkladu.
Jen čisté vnímání.
Když pozornost zůstane otevřená a neulpí na komentáři, druhý přestává být „jiný“.
Místo dvou pohledů zůstane jedno vědomí, které se dívá samo na sebe.
To je okamžik, kdy se iluze oddělenosti rozpouští – ne snahou, ale pochopením.
Pozvání k tichému vhledu
Dnes se zkus zastavit vždy, když se v tobě objeví myšlenka o druhém člověku.
Nezadržuj ji, ale ani jí nevěř.
Jen ji uvidíš, jak se zvedá a mizí.
Pod ní zůstává ticho – stejné ticho, z něhož se rodí vše živé.
V tom tichu nejsou „druzí“ a „já“.
Je jen vědomí, které miluje sebe ve všech podobách.
Když se v naší mysli objeví soud o druhém člověku, málokdy si uvědomíme, že v tu chvíli se rodí nová připoutanost.
Ne mezi námi a tím člověkem – ale mezi námi a iluzí osobního „já“ (ega).
Soud o druhém je vždy potvrzením, že tu někdo stojí a dívá se zvenčí, že existuje pozorovatel, který ví, co je správné a co chybné.
A právě v tom okamžiku se uzavíráme do iluze oddělenosti.
Kořen souzení
Soudit znamená věřit, že víme.
Ale to, co ví, není pravé vědomí – je to mysl, která porovnává, hodnotí, odměřuje.
Říká: „Tenhle člověk je lepší, tenhle horší. Tenhle chápe, tenhle ne.“
Pod těmito větami se skrývá tichá jistota: já jsem ten, kdo hodnotí.
A právě tato jistota vytváří hranici mezi „já“ a „oni“.
Je to jemný, ale neustálý mechanismus, který udržuje svět v představě oddělených těl.
Jak se soud proměňuje v připoutanost
Když někoho soudíme, stává se náš soud neviditelným zrcadlem.
Co v něm vidíme, je obraz, který jsme sami vytvořili.
A čím víc tento obraz obhajujeme, tím víc se k němu připoutáváme.
Soud o druhém není jen myšlenka o něm – je to projev naší touhy potvrdit vlastní existenci.
Každý vnitřní komentář o druhém člověku posiluje víru v „já, které ví“, a tím utvrzuje připoutanost k tělu-mysli.
Vidět bez soudu
Je možné dívat se, aniž bychom hodnotili?
Zkus si to představit: tvář, hlas, čin – bez přidané myšlenky, bez výkladu.
Jen čisté vnímání.
Když pozornost zůstane otevřená a neulpí na komentáři, druhý přestává být „jiný“.
Místo dvou pohledů zůstane jedno vědomí, které se dívá samo na sebe.
To je okamžik, kdy se iluze oddělenosti rozpouští – ne snahou, ale pochopením.
Pozvání k tichému vhledu
Dnes se zkus zastavit vždy, když se v tobě objeví myšlenka o druhém člověku.
Nezadržuj ji, ale ani jí nevěř.
Jen ji uvidíš, jak se zvedá a mizí.
Pod ní zůstává ticho – stejné ticho, z něhož se rodí vše živé.
V tom tichu nejsou „druzí“ a „já“.
Je jen vědomí, které miluje sebe ve všech podobách.
- Návštěvník
Re: 9. Cyklus: Jak se osvobodit od připoutanosti k tělu
od Návštěvník » pát 10. říj 2025 4:51:59
5. článek – Spirála nevědomosti a jak se rozplétá
Nevědomost nezačíná hlučně.
Nesestupuje jako temnota, která by nás najednou přikryla.
Rodí se tiše, z malé nepozornosti, z jemného zapomenutí.
Stačí jediná myšlenka – „já jsem tímto tělem“ – a proud vědomí se začne stáčet do kruhu.
Z této první myšlenky se odvíjí všechno ostatní:
pocit „já“ a „druzí“,
potřeba chránit, dokazovat, vysvětlovat, mít pravdu,
a také strach, že o to všechno přijdeme.
Tak vzniká spirála nevědomosti – pohyb mysli, která se neustále snaží potvrdit sama sebe.
Jak spirála roste
Myšlenka „já jsem tělem“ přináší do vědomí napětí.
Aby se uvolnilo, vzniká další myšlenka – obrana, soud, touha, útěk.
Každý další krok však spirálu jen roztáčí.
Mysl se snaží vyřešit problém, který sama vytvořila.
Je to jako chtít uhladit vodu tím, že do ní saháme rukou.
Čím víc se snažíme, tím větší vlny vznikají.
A přece: každá vlna má svůj konec.
Každý pohyb mysli se jednou rozplyne.
Co zůstává, je klidné jezero, které tu bylo vždy.
Rozplétání spirály
Spirálu nelze přetnout silou.
Když se ji pokusíme zastavit, přidáme jen další kruh – snahu, očekávání, zklamání.
Jediná cesta je uvidět ji.
Uvidět její začátek – ten jemný okamžik, kdy se zrodí první myšlenka o „mně“.
A zůstat v tichu, odkud tato myšlenka povstala.
V tom tichu spirála ztrácí svou hybnost.
Ne proto, že bychom ji zničili,
ale protože se ztratí zájem ji dál krmit.
Když světlo poznání dopadne na iluzi, iluze se sama rozplyne.
Ticho mezi myšlenkami
Zkus dnes zaslechnout prostor mezi dvěma myšlenkami.
Jemné ticho, které se neukazuje, dokud se po něm nepřestane pátrat.
Tam spirála nemá kam růst.
Tam se všechny příčiny a následky tiše rozvazují.
Pozvání k prostému rozpoznání
Nic není třeba napravovat.
Stačí vidět, jak nevědomost vzniká – a poznat, že ty nejsi její součástí.
Mysl se pohybuje, ale ty zůstáváš.
Myšlenky se rodí, ale vědomí se nikdy nenarodilo.
V tom spočívá rozpletení – návrat k tomu, co nikdy nebylo zapletené.
Nevědomost nezačíná hlučně.
Nesestupuje jako temnota, která by nás najednou přikryla.
Rodí se tiše, z malé nepozornosti, z jemného zapomenutí.
Stačí jediná myšlenka – „já jsem tímto tělem“ – a proud vědomí se začne stáčet do kruhu.
Z této první myšlenky se odvíjí všechno ostatní:
pocit „já“ a „druzí“,
potřeba chránit, dokazovat, vysvětlovat, mít pravdu,
a také strach, že o to všechno přijdeme.
Tak vzniká spirála nevědomosti – pohyb mysli, která se neustále snaží potvrdit sama sebe.
Jak spirála roste
Myšlenka „já jsem tělem“ přináší do vědomí napětí.
Aby se uvolnilo, vzniká další myšlenka – obrana, soud, touha, útěk.
Každý další krok však spirálu jen roztáčí.
Mysl se snaží vyřešit problém, který sama vytvořila.
Je to jako chtít uhladit vodu tím, že do ní saháme rukou.
Čím víc se snažíme, tím větší vlny vznikají.
A přece: každá vlna má svůj konec.
Každý pohyb mysli se jednou rozplyne.
Co zůstává, je klidné jezero, které tu bylo vždy.
Rozplétání spirály
Spirálu nelze přetnout silou.
Když se ji pokusíme zastavit, přidáme jen další kruh – snahu, očekávání, zklamání.
Jediná cesta je uvidět ji.
Uvidět její začátek – ten jemný okamžik, kdy se zrodí první myšlenka o „mně“.
A zůstat v tichu, odkud tato myšlenka povstala.
V tom tichu spirála ztrácí svou hybnost.
Ne proto, že bychom ji zničili,
ale protože se ztratí zájem ji dál krmit.
Když světlo poznání dopadne na iluzi, iluze se sama rozplyne.
Ticho mezi myšlenkami
Zkus dnes zaslechnout prostor mezi dvěma myšlenkami.
Jemné ticho, které se neukazuje, dokud se po něm nepřestane pátrat.
Tam spirála nemá kam růst.
Tam se všechny příčiny a následky tiše rozvazují.
Pozvání k prostému rozpoznání
Nic není třeba napravovat.
Stačí vidět, jak nevědomost vzniká – a poznat, že ty nejsi její součástí.
Mysl se pohybuje, ale ty zůstáváš.
Myšlenky se rodí, ale vědomí se nikdy nenarodilo.
V tom spočívá rozpletení – návrat k tomu, co nikdy nebylo zapletené.
- Návštěvník
Re: 9. Cyklus: Jak se osvobodit od připoutanosti k tělu
od Návštěvník » sob 11. říj 2025 4:48:43
6. článek – Setkání se strachem ze zmizení iluze oddělenosti
Když se začne rozplétat víra, že jsme tělem,
někde hluboko uvnitř se může zvednout nečekaný stín – strach.
Je to tichý, ale silný pocit, že se něco známého ztrácí.
Jako když se zhasne světlo v místnosti, na kterou jsme byli zvyklí,
a my na okamžik nevíme, kam položit kroky.
Mysl se lekne prázdna, které se otevírá.
Zvykla si na pohyb, na jistotu tvarů, na hranice, o které se může opřít.
A když tyto hranice mizí, mysl se brání –
vyrábí nové myšlenky, pochybnosti, někdy i odpor.
Říká: „Ztrácím se!“
Ale kdo se ztrácí?
Ticho, které tuto větu slyší, se nikdy neztratilo.
Strach jako znamení uvolňování
Když se objeví strach, neznamená to, že jdeme špatně.
Naopak – strach často přichází ve chvíli,
kdy se struktura ega začíná drolit.
Je to podobné, jako když se housenka obaluje kuklou:
musí na čas ztratit vše, co znala, aby se mohla narodit znovu.
Strach je tedy přirozenou součástí probouzení.
Je to poslední hlas oddělenosti, který volá: „Zůstaň, jak jsi byl!“
Ale ten, kdo slyší ten hlas,
už není tím, koho se hlas snaží přesvědčit.
Jak se s ním setkat
Neodmítej strach.
Nepřetvářej ho, ani se ho nesnaž překonat.
Jen ho nech být, tak jak je.
Vnímej ho jako pohyb energie, ne jako chybu.
Nech ho vystoupat, projít tělem, a zůstaň tichým svědkem,
který o tom všem ví.
Strach se nemůže dotknout vědomí, které ho pozoruje.
Je jako vlna, která se rozbije o břeh oceánu a zase se do něj vrátí.
Bez odsouzení, bez potřeby vítězství.
Za hranicí strachu
Když strach prosvítí světlo pozornosti,
promění se v klid.
Zmizí napětí, které ho živilo,
a zůstane ticho, které není prázdné – je plné života.
V tom tichu se ukáže, že nikdy nebylo čeho se bát,
protože nic skutečné nezaniká.
Odlupuje se jen to, co nikdy nebylo pravdou.
To, co jsi, zůstává.
Bez jména, bez tvaru, ale přítomné, jasné a svobodné.
Pozvání k jemnému vhledu
Kdykoli ucítíš v sobě náznak strachu,
nech ho být světlem, které ti připomene:
teď se rozpadá něco, co nikdy nebylo skutečné.
Nesnaž se ho překonat – podívej se skrz něj.
A uvidíš, že na druhé straně stojí klid,
který byl vždy tady –
jen čekal, až se k němu obrátíš bez odporu.
Když se začne rozplétat víra, že jsme tělem,
někde hluboko uvnitř se může zvednout nečekaný stín – strach.
Je to tichý, ale silný pocit, že se něco známého ztrácí.
Jako když se zhasne světlo v místnosti, na kterou jsme byli zvyklí,
a my na okamžik nevíme, kam položit kroky.
Mysl se lekne prázdna, které se otevírá.
Zvykla si na pohyb, na jistotu tvarů, na hranice, o které se může opřít.
A když tyto hranice mizí, mysl se brání –
vyrábí nové myšlenky, pochybnosti, někdy i odpor.
Říká: „Ztrácím se!“
Ale kdo se ztrácí?
Ticho, které tuto větu slyší, se nikdy neztratilo.
Strach jako znamení uvolňování
Když se objeví strach, neznamená to, že jdeme špatně.
Naopak – strach často přichází ve chvíli,
kdy se struktura ega začíná drolit.
Je to podobné, jako když se housenka obaluje kuklou:
musí na čas ztratit vše, co znala, aby se mohla narodit znovu.
Strach je tedy přirozenou součástí probouzení.
Je to poslední hlas oddělenosti, který volá: „Zůstaň, jak jsi byl!“
Ale ten, kdo slyší ten hlas,
už není tím, koho se hlas snaží přesvědčit.
Jak se s ním setkat
Neodmítej strach.
Nepřetvářej ho, ani se ho nesnaž překonat.
Jen ho nech být, tak jak je.
Vnímej ho jako pohyb energie, ne jako chybu.
Nech ho vystoupat, projít tělem, a zůstaň tichým svědkem,
který o tom všem ví.
Strach se nemůže dotknout vědomí, které ho pozoruje.
Je jako vlna, která se rozbije o břeh oceánu a zase se do něj vrátí.
Bez odsouzení, bez potřeby vítězství.
Za hranicí strachu
Když strach prosvítí světlo pozornosti,
promění se v klid.
Zmizí napětí, které ho živilo,
a zůstane ticho, které není prázdné – je plné života.
V tom tichu se ukáže, že nikdy nebylo čeho se bát,
protože nic skutečné nezaniká.
Odlupuje se jen to, co nikdy nebylo pravdou.
To, co jsi, zůstává.
Bez jména, bez tvaru, ale přítomné, jasné a svobodné.
Pozvání k jemnému vhledu
Kdykoli ucítíš v sobě náznak strachu,
nech ho být světlem, které ti připomene:
teď se rozpadá něco, co nikdy nebylo skutečné.
Nesnaž se ho překonat – podívej se skrz něj.
A uvidíš, že na druhé straně stojí klid,
který byl vždy tady –
jen čekal, až se k němu obrátíš bez odporu.
- Návštěvník
Re: 9. Cyklus: Jak se osvobodit od připoutanosti k tělu
od Návštěvník » ned 12. říj 2025 6:39:27
7. článek – Žít v nejvyšší pravdě: tělo jako nástroj, ne identita
„Proto ani o sobě, ani o jiných nemyslete, jako by byli tělem, ale vždy nejvyšší pravdou.“
(E. Tomáš)
Tělo je tiché, když mu nenaslouchá mysl.
Prostě dýchá, kráčí, spočívá.
Je nástrojem, skrze který se vyjadřuje to, co je bezejmenné.
Je zrcadlem, v němž se na chvíli odráží světlo bytí.
Když se přestaneme ztotožňovat s tvarem, který vidíme,
tělo se nestane méně skutečným —
naopak, poprvé se může projevit přirozeně, bez tlaku ega.
Přestává být „mým“ tělem a stává se proudem života,
který se děje sám ze sebe.
Tělo jako nástroj vědomí
Když žijeme v iluzi oddělenosti, tělo vnímáme jako hranici.
Ale v pravém pohledu není tělo ani zdrojem ega, ani překážkou ducha.
Je nástrojem – jemným, citlivým, dočasným.
Může nést bolest i radost, klid i pohyb, ale nic z toho se ho trvale netýká.
Stejně jako hudební nástroj nehraje sám,
ani tělo nežije samo o sobě.
Je to vědomí, které jím zní.
Když se hudebník ztotožní s nástrojem,
ztrácí se hudba.
Když ale dovolí, aby tón plynul,
zůstává čistota.
Žít z prostoru, ne z podoby
Žít v nejvyšší pravdě neznamená popřít tělo.
Znamená to prohlédnout jeho skutečné místo —
je tvar, který se zrodil ve vědomí,
a do vědomí se zase vrací.
V každém pohybu, v každém slovu, v každém pohledu
může být přítomen klid, který se nedotýká činů.
Není třeba odcházet do ústraní,
není třeba nic měnit —
jen vidět, z jakého ticha všechno vyvěrá.
Nejvyšší pravda v běžném dni
Když se díváš do očí jiného člověka,
dívej se za tvář.
Když mluvíš, vnímej ticho, z něhož slova povstávají.
Když se tělo pohybuje, uvědom si prostor, který ho nese.
Všechno se děje v témže vědomí —
v němž není dělby mezi tělem a duchem,
mezi mnou a tebou.
Pozvání k tichému bytí
Zkus dnes chvíli jen být.
Bez snahy být duchovní, bez potřeby být někým.
Nech tělo dýchat, jak dýchá.
Nech mysl myslet, jak myslí.
A sleduj, že ty nejsi ani jedno z toho.
Zůstává jen prosté „Jsem“.
Bez hranic, bez podoby, bez začátku.
Z tohoto ticha všechno vzniká,
a do něj se vše navrací.
To je žití v nejvyšší pravdě –
ne stav, ale přirozenost, která nikdy nepřestala být.
„Proto ani o sobě, ani o jiných nemyslete, jako by byli tělem, ale vždy nejvyšší pravdou.“
(E. Tomáš)
Tělo je tiché, když mu nenaslouchá mysl.
Prostě dýchá, kráčí, spočívá.
Je nástrojem, skrze který se vyjadřuje to, co je bezejmenné.
Je zrcadlem, v němž se na chvíli odráží světlo bytí.
Když se přestaneme ztotožňovat s tvarem, který vidíme,
tělo se nestane méně skutečným —
naopak, poprvé se může projevit přirozeně, bez tlaku ega.
Přestává být „mým“ tělem a stává se proudem života,
který se děje sám ze sebe.
Tělo jako nástroj vědomí
Když žijeme v iluzi oddělenosti, tělo vnímáme jako hranici.
Ale v pravém pohledu není tělo ani zdrojem ega, ani překážkou ducha.
Je nástrojem – jemným, citlivým, dočasným.
Může nést bolest i radost, klid i pohyb, ale nic z toho se ho trvale netýká.
Stejně jako hudební nástroj nehraje sám,
ani tělo nežije samo o sobě.
Je to vědomí, které jím zní.
Když se hudebník ztotožní s nástrojem,
ztrácí se hudba.
Když ale dovolí, aby tón plynul,
zůstává čistota.
Žít z prostoru, ne z podoby
Žít v nejvyšší pravdě neznamená popřít tělo.
Znamená to prohlédnout jeho skutečné místo —
je tvar, který se zrodil ve vědomí,
a do vědomí se zase vrací.
V každém pohybu, v každém slovu, v každém pohledu
může být přítomen klid, který se nedotýká činů.
Není třeba odcházet do ústraní,
není třeba nic měnit —
jen vidět, z jakého ticha všechno vyvěrá.
Nejvyšší pravda v běžném dni
Když se díváš do očí jiného člověka,
dívej se za tvář.
Když mluvíš, vnímej ticho, z něhož slova povstávají.
Když se tělo pohybuje, uvědom si prostor, který ho nese.
Všechno se děje v témže vědomí —
v němž není dělby mezi tělem a duchem,
mezi mnou a tebou.
Pozvání k tichému bytí
Zkus dnes chvíli jen být.
Bez snahy být duchovní, bez potřeby být někým.
Nech tělo dýchat, jak dýchá.
Nech mysl myslet, jak myslí.
A sleduj, že ty nejsi ani jedno z toho.
Zůstává jen prosté „Jsem“.
Bez hranic, bez podoby, bez začátku.
Z tohoto ticha všechno vzniká,
a do něj se vše navrací.
To je žití v nejvyšší pravdě –
ne stav, ale přirozenost, která nikdy nepřestala být.
- Návštěvník
Příspěvků: 8
• Stránka 1 z 1